10.11.2010 [20:15], Alrobell, Povídky na pokračování, komentováno 25×, zobrazeno 5362×

Opice a rozhodnutí...

Tenhle rok bude můj šťastný. Žádné slzy, žádný smutek.

Seděla jsem v kuchyni, bylo šestého ledna, drbala jsem Kiki za uchem a sledovala Edwarda, který mi vařil snídani. Čokopalačinky se šlehačkou a borůvkama. Mňam!

„Sladké palačinky pro moji sladkou krásku,“ postavil přede mě talíř a políbil do vlasů. Sám si sedl naproti mně a pozoroval mě.

„Dáš si?“ zeptala jsem se.

„Já jsem jedl, když jsi byla ve sprše,“ na tuhle odpověď jsem jen pokrčila rameny.

„Vážně tam chceš jít?“ zeptal se Edward. Povzdechla jsem si, včera jsme to probírali a dokonce se i skoro pohádali.

„Edwarde, už jsem to probírali,“ začala jsem.

„Ale měla by ses šetřit,“ namítl.¨

„Jestli se budu ještě chvíli šetřit, vytrhám si vlasy a utkám koberec, chci se vrátit do školy. Kromě toho, jsou to jen tři hodiny, pak budu doma,“ namítala jsem.

„Vím,  že to jsou jen tři hodiny, ale taky kde?“ nenechal se odbýt Edward.

„V pitevně,“ pípla jsem.

„Myslíš, že jsi připravená?“ zeptal se a ostražitě si mě prohlížel.

„Nevím, ale nezjistím to, pokud tam nepůjdu.“ Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, oba naštvaní, oba tvrdohlaví. Ještě párkrát se zhluboka nadechl a nakonec zavrtěl hlavou.

„Jak chceš,“ šeptl.

A já chtěla.

**************************

Už když jsem přicházela směrem k budově, kde se celé drama odehrálo, věděla jsem, že to byla chyba. Nejen, že si mě každý prohlížel jako zvířátko v ZOO, pořád si šeptali a ukazovali na mě. To bude  v pořádku, Kevin je mrtvý, nikdo ti neublíží, máš Edwarda a celou rodinu, oni tě ochrání. Je mi fajn, jsem klidná, jsem klidná, srdce se mi vůbec nesnaží dostat z hrudního koše, spánky mi vůbec nebuší jak paličky do bubnů.

Musela jsem se zastavit a pomalu se nadechnout, jakmile jsem se jakžtakž uklidnila, vyšla jsem schody. S hlavou skloněnou jsem prošla dveřmi, neodvážila jsem se vzhlédnout a pohlédnou nikomu do očí. Když jsem si uvědomila, že ruch na chodbě zmlkl, pevně jsem sevřela víčka a zastavila se.

Dýchej.

Dýchej.

Dýchej a jdi.

Moje nohy se přece jen odhodlaly a vydaly se směrem k místu, kde jsem zažila všechnu tu hrůzu. A pak jsem tam stála. Stála jsem před těmi dveřmi. Teď jsem litovala, že jsem odmítala Edwardovu pomoc, že jsem byla tak tvrdohlavá. Potřebovala jsem ho, moc jsem ho potřebovala. Chtěla jsem, aby tady byl, chytil mě za ruku, objal a řekl, že to zvládnu, že všechno bude dobrý, že mi už nikdo nikdy neublíží. A že pokud se o to někdo pokusí, natrhne mu prdel.

Věděla jsem, že jsem tady brzo, do začátku hodiny zbývalo tak dvacet minut. Chvíli jsem sama sebe přemlouvala, instinktivně jsem si rukou přejela místo, kde mou kůží projela kulka. Právě jsem se chystala vzít za kliku, když mě někdo prudce chytil za rameno a násilím mě otočil.

„Ty máš ale nervy!“ ječel na mě neznámý hlas nějaké dívky. Poprvé jsem odpoutala své oči od země. Hnědovláska se zelenýma očima měla ve tváři tolik vzteku.

„Pardon?“ dostala jsem ze sebe.

„Pardon?“ křičela. „Kvůli tobě umřel! Tys ho zabila! Škoda, že jsi nechcípla s ním!“

Začala jsem se klepat. Polévalo mě horko, všechno začalo šumět. Ale ona křičela dál.

„Dělá ti to dobře, být za hrdinku, že? Ty a ten tvůj doktůrek jste ho vyštvali ze školy! Byl úplně na dně a tys ho tam dostala. Ale on pořád o tobě mluvil. Bella ono, Bella tamto!“

„Nech toho, Amy!“ slyšela jsem mužský hlas. „Byla to jeho vina, byl zdrogovaný!“

„On nebral drogy! To bych věděla!“ otočila se na kluka, který k nám přicházel. Byl to Cail. Měli jsme spolu některé přednášky.

„Nechtěla sis toho všimnout, to je ten rozdíl. Vždycky jsi ho zbožňovala. To Bella je jeho oběť, ne on její. A to, že ho vyrazili? Neměl na to, kašlal na učení a místo toho…“ jeho proslov ukončila facka mířená na jeho tvář.

„Ano, všichni se ji zastávejte, rozkošná Bella, já ti ty tvoje uslzená kukadla vyškrábu!“ zakřičela a vrhla se na mě.

Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem nic, bylo to jako ve zpomaleném filmu. Cail ji chytil za paže a táhl ji pryč a ona vřeštěla. Její jekot jako by otevíral všechny zacelené rány, připadala jsem si jako tehdy. Bezbranná, osamělá, ohrožená…

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Julie. Nevěděla jsem, jak se tady ocitla, byla přece o ročník níž. Jen jsem kývla. „Bello, podívej se na mě,“ prosila mě. Neochotně jsem zvedla oči. „Vypadáš hrozně.“

„Já… Já… Já musím na tu hodinu,“ zašeptala jsem, viděla jsem, jak se její tvář zachmuřila.

„Julie, já tam vážně musím,“ trvala jsem na svém.

„Dobře, Danieli?“ otočila se na kluka za sebou.

„Copak Julie, rozmyslela sis to?“ přitočil se k nám blonďák.

„Ani nápad, ty pako, tohle je moje kamarádka Bella, potřebovala bych, abys jí pomohl, je to ta dívka, co byla postřelená v místnosti, kam jdete,“ mluvila pomalu, ale nespouštěla ze mě oči.

„Pro tebe všechno, Julie, ahoj, Bello,“ usmál se na mě a podával mi ruku. Pomalu jsem jeho ruku přijala a snažila se o úsměv.

„Hele, ona se i směje, slyšel jsem o tobě celé legendy, prý jsi nám ulovila doktora Cullena,“ snažil se se mnou zapříst hovor.

„Tak nějak,“ připustila jsem.

„Bello! Kdy se to stalo?“ chytila mě najednou za ruku Julie a nabídla všem na chodbě výhled na můj zásnubní prsten. Ještě více pozornosti, to mi scházelo.

„O vánocích,“ zašeptala jsem.

„A kdy bude svatba?“ vyzvídala. „Páni, to je šutr, nesmíš spadnout do Temže, jinak tě stáhne ke dnu.“ Musela jsem se zasmát. Viděla jsem, jak mě všichni pozorují. Včechny dívky mě nenávistně pozorovaly a zároveň valily oči nad nádherným prstenem.

„Co se to tady děje, moji studenti do pitevny, prosím,“ slyšela jsem hlas profesora Beereese. Daniel mě chytil za rameno a zatáhnul mě tam. Ostražitě jsem se dívala po místnosti. Nikde ani památka po tom, co se tady před nějakou dobou dělo.

„Na místa,“ zavelel profesor. Moje nohy byly jako z olova. Nedokázala jsem se hnout. „Dnes budeme vypitvávat žlučník a játra, udělejte dvojice a každý vytáhne jeden orgán. Lékařské převlečení máte ve vedlejší místnosti, běžte se převléci.“

Jeho hlas zněl jakoby zdálky, před očima se mi odehrávala opět ta strašná událost toho dne. Viděla jsem Quinn.

Kevina.

Zbraň.

Kevina.

Zbraň.

Slyšela jsem ránu, jak z komory pistole vyletěla kulka, cítila jsem bolest, když mi proletěla kůží.

„Slečno Swanová, potřebujete pomoc?“ zeptal se mě profesor.

„Já… Já se omlouvám.“ Zamumlala jsem, ostatní se už vraceli, jeden ze studentů zavadil o tác s nástroji, které s rachotem padaly na zem. Ten zvuk, tolik podobný….

Panebože.

Nezvládnu to, celá jsem se třásla, srdce mi bušilo, všichni se na mě dívali.

„Promiňte, já nemůžu,“ dostala jsem ze sebe a vyrazila pryč.

„Nezvládnu to, nezvládnu,“ mumlala jsem sama pro sebe a seděla na lavičce v Campusu. Vzal mi všechno. Ten parchant mi vzal to, co jsem milovala. Nedokážu vejít do té místnosti a pochybuju, že kvůli mně lékařskou fakultu přestěhují. Jsem v prdeli. Ne, jsem v hajzlu. Nezvládnu to. Vzala jsem do ruky telefon a přemýšlela, komu zavolat, samozřejmě, že mě první napadl Edward, ale nechtěla jsem teď vidět jeho obličej – já jsem ti to říkal. Ne, to on by neudělal.

A pak mě to napadlo.

„Máš čas?“ vyhrkla jsem, jakmile mi zvedl telefon. „Jsi s Alice nebo Edwardem? Dobře, mohl bys pro mě prosím tě zajet do kampusu? Díky.“

A teď za děkanem. Neústupná sekretářka mě nechtěla pustit, nakonec děkan slyšel můj křik a sám vyšel ze své kanceláře. Vyslechl mě a sundal brýle ze svého nosu.

„Jste si jistá?“ zeptal se mě. „S vaší žádostí ohledně nemocnice si promluvím s ředitelem. Ale s vaší kvalifikací by to neměl být problém.“

„Děkuji,“ můj hlas byl najednou tichý, ale uvnitř jsem byla klidná.

„Kdybyste si to rozmyslela,“ začal.

„Budete první, kdo se to dozví,“ přitakala jsem. Vyšla jsem z jeho kanceláře a namířila si to před budovu.

„Kde se lamcáš?“ slyšela jsem Emmettův hlas.

„Díky, jsi zlato,“ pronášela jsem směrem k němu a nastupovala do auta.

„Tak kam to bude, slečno?“

„Do baru, Alfréde, jedeme se opít,“zamávala jsem zápěstím, jak to dělají lady ve filmu.

„Bello, Edward mě zabije,“ kroutil hlavou Emmett.

„Složila jsem se na pitevně a skončila jsem se školou, takže momentálně chci vodku a čokoládový dort.“

„Jak si přejete, lady,“ kývl, nastartoval a vyrazil. Když říkám, že vyrazil, tak to bylo hodně nadsazené, protože jsem se zabořila do sedačky tak silně, že jsem si chvíli myslela, že se ocitnu na zadním sedadle.

„Emmette, zpomal, nebo ti nableju do kapuce,“ varovala jsem ho.

Z baru si už jenom pamatuju, jak žádám o čokoládový dort a vodku. Pak ještě jednu, druhou, třetí a najednou všechno začalo splývat. Jojo, v tom čokoládovým dortu něco bylo…

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

25)  Any12 (22.05.2011 16:22)

Cože? ona končí se školou? A ta holka jí taky moc nepomohla... Ale ta poslední věta... tak ta neměla chybu!!! Nádherná kapitola!

24)  Katie (12.11.2010 11:30)

V tom čookládovým dortu, jo?

Teda Bella mě překvapila. Nikdybych si nemyslela, že skončí se školou. Ale nejspíš ji chápu.

Fakticky skvělá kapitola, těší se na další.

22)  Nosska (11.11.2010 18:39)

Hlavně že v čokoládovym dortu něco bylo

18)  Dennniii (11.11.2010 13:01)

chudák Bella, jak na ní ta mrcha vyjela Třeba si to s tou školou ještě rozmyslí. No a ten konec, no už se těším na Edwardovu reakci a to strašně strašně moc, hádám, že asi nebude moc nadšenej vodka a dortík, skvělá kombinace

17)  Lenka326 (11.11.2010 10:53)

Tak nějak jsem čekala, že po krásných a šťastných dnech přijde zlom. (Navíc ta úvodní věta)... Chudák Bella, asi to na ni dolehlo víc, než si chtěla připustit, ale překvapilo mě, že to vzala tak striktně - skončit se školou. No, ale vyřešila to po svém, dortík s vodkou! Velmi lidské a pochopitelné, jen nevím, co na to náš Edward

16)  Ewik (11.11.2010 10:29)

Já to tušila, že to nezvládne
myslím, že za to okno dork nemohl.
Těším se na tu kocovinu.

15)  SarkaS (11.11.2010 09:58)

Panečku... Čekala jsem, že se sesype, ale ne že skončí se školou... Uff, chudák

14)  Silvaren (11.11.2010 08:41)

Jej, je mi líto, že to s Bellou zamávalo. Snad kdyby nechala Edwarda, aby šel s ní, bylo by to lepší. Nádherně jsi to popsala, měla jsem srdce až v krku. Vodka a čokoládový dort, jo, naprosto chápu. Doufám, že si to rozmyslí s ukončením studia, je to skvělá doktorka.

13)  Mili (11.11.2010 07:57)

Skvělá kapitola, jsem zvědavá co na to řekne Edward, že sekla se školou

12)  Linfe (10.11.2010 22:57)

jo tak přesně takhle bych to vyřešila taky

11)  eElis (10.11.2010 22:13)

nádherná kapitolka Ale jsem zvědavá, co na to bude říkat Edward, až uvidí Bellu, když je pod obraz.

9)  Janeba (10.11.2010 21:46)

Já chci taky vodku a čokoládový dort! Chudinka Bella, tys jí dala! Jsem zvědavá, co na to Edward! Vytrhám si vlasy a utkám koberec - můžu to taky někdy použít! Báječné! Díky!

7)  semiska (10.11.2010 21:16)

Báječná kapitolka. Ta poslední veselší část byla skvělá. Jen jsem zvědavá, co se bude dít až to zjistí Edward. To bude určitě mazec. Ale už se na něj moc těším

6)  eMuska (10.11.2010 20:55)

Jojo, v tom čokoládovým dortu něco bylo…
Úžasná logika a vtipná bodka na koniec... TOHO! Ja som sa normálne triasla spolu s ňou! To bolo... neskutočné! A skončila so školou? Hm. Celkom ju chápem... A ani nechcem vedieť, čo spraví edward... To ale neznamená, že pokráčko nebude!
Teším sa...

1 2   »