Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/image.jpg

Ahoj, jsem dneska hodná a dám Vám sem rychle další díleček... Děkuji za komentáře k předešlé kapitole. Minule jsme skončili...to by ženská, ženské neudělala... a co bude dnes? Dozvíme se, co Bellu vedlo k tomu, aby se stala lékařkou. A pak už jen tři slova... kufry, pyré, nemocnice... po přečtení pochopíte. Vaše Al

3. kapitola

 


…tohle by ženská ženské neudělala…

 

„Je zde slečna Swanová?“ zeptal se znovu. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem stála a všechny oči v posluchárně se upřely na mě. Viděla jsem, jak Edward, tedy doktor Cullen, mrknul. A pak jsem to řekla, řekla jsem to, o čem jsem nemluvila s nikým. To, co bylo ukryto hluboko ve mně.

„Když jsem viděla umírat svou maminku, popadla mě touha pomoci jinému dítěti neztratit jednu z nejdůležitějších osob na světě,“ řekla jsem tiše, ale rázně. Proč bych to tajila? Bylo to mým hnacím motorem.

„Děkuji,“ promluvil po chvíli ticha. „Motivace je jedna z nejdůležitějších věcí, abyste se stali doktory. Nebudu vám lhát, spousta z vás se jimi nestane.“ Opravdu povzbuzující, napadlo mě.

Ve třídě to zašumělo a postupně začali všichni vyprávět o tom, proč chtějí být lékaři… Ale já se vrátila myšlenkami do toho dne…

 

hudba

Bylo krásné podzimní odpoledne. Všude poletovalo zbarvené listí, vzduch ještě voněl létem a slunce hřálo. Jeden by řekl dokonalý den. Ale pro mě ne.

„Je krásně,“ zašeptala maminka. Podívala jsem se na ni. Seděla na vozíčku v parku u nemocnice, oči měla zavřené, ale na tváři úsměv. Na hlavě měla uvázaný šátek, pleť skoro průsvitnou, temné kruhy pod očima - mě připadala stále krásná. Seděli jsme tam už nějakou chvíli.

„Měli bychom se vrátit,“ řekla jsem, ale ona si povzdychla.

„Bello, co se mi může stát? Je to můj poslední podzim.“ Její hlas byl tak slabý, stejně jako její tělo, které už odmítalo léčbu. Ona se nevzdávala, měla tak silnou vůli. S doktory neustále vtipkovala a z jejího pokoje se ozýval neustálý smích. Vždycky jsem se smála s ní, ale uvnitř jsem plakala. Vidět trpět milovaného člověka je ta nejhorší věc, zvláště když víte, že mu neumíte pomoci.

„Tak ještě chvíli,“ povolila jsem. Vzala mi moji ruku a stiskla ji.

„Jsi moje holčička, vždycky budeš,“ držela mě a nahlas mi plánovala budoucnost. Stavěla si vzdušné zámky. Představovala si mě, jak přebírám maturitní vysvědčení, jedu na kolej, moji svatbu…

Tohle vše mi vhánělo slzy do očí. Tenkrát poprvé jsem se před ní rozplakala. Vzlyky nešly zastavit a ona mě konejšila. Držela mě a šeptala mi, že bude pořád se mnou v mém srdci.

To bylo naše poslední odpoledne. Když zapadalo slunce, pozorovali jsme jej spolu a maminka vydechla naposled. Nemohla jsem tomu uvěřit. V jednu chvíli tady byla a teď…

Tu strašnou skutečnost potvrzovaly přístroje, které vydávaly jeden dlouhý ohlušující tón. Lehla jsem si k ní na postel a poddala se žalu…

 

 

… Probrala jsem se ze svých vzpomínek, po tváři mi stékaly slzy. Zjistila jsem, že je posluchárna skoro prázdná. Edward právě vyprovázel poslední studentky, které mu visely na rtech, a kdyby jen naznačil, tak určitě i na krku. Rychle jsem začala své věci strkat do tašky. Chtěla jsem co nejrychleji zmizet.

S hrůzou jsem zjistila, že už jsme tady sami.

„Bello,“ řekl tiše a posadil se přede mne. Nevšímala jsem si ho a rychle snažila se narvat co nejrychleji do tašky. „Bello?“ V tichosti jsem položila tašku na lavici a moje oči studovaly strukturu trochu zašlé látky – páni, budu ji muset vyprat. Cítila jsem jeho pohled.

„Nevěděla jsem, kdo jsi,“ zašeptala jsem. Nevím proč, ale nechtěla jsem, aby si to myslel. Bylo to zvláštní. Vždy jsem se stranila mužského pohlaví, ale on byl něco jiného. S ním jsem byla klidnější, sebejistější.

„Já vím, že jsi to nevěděla,“ promluvil.  "S maminkou je mi to líto.“

„To se stává, jen to bolí – pořád.“

„Co kdybychom si společně zašli na oběd?“

„Nevím, jestli je to vhodné,“ kroutila jsem hlavou.

„Bello, já nejsem tvůj učitel, nebudu tě hodnotit. To je na profesoru Brigisovi. Tak pojď, dáme si něco dobrého,“ vzal mi tašku, nechtěla jsem jít, ale moje nohy se rozešly zároveň s ním. Vyšli jsme na chodbu a ta v ten samý okamžik ztichla. Bylo to, jako by se zastavil čas. Ztuhla jsem. Edward mi položil ruku na záda a jemně zatlačil. Oba jsme se vydali cestou do jídelny a já se  snažila ignorovat ty nenávistné pohledy dívek.

Asi mě upálí, jako čarodějnici, napadlo mě. Edward se vedle mě uchechtl. Střelila jsem po něm pohledem, ale zavrtěl hlavou.

„Nejspíš mě chtějí stáhnout z kůže,“ zašeptala jsem.

„Tak nějak,“ odpověděl neurčitě. Nechápala jsem. Jak to může vědět? Když jsem se podívala, jak se tváří dívčí osazenstvo, došlo mi to. Prostě je vnímavý – a dál jsem to neřešila.

Jakmile jsme konečně vešli do jídelny, opět nastalo to hlučné ticho. Edward nevzrušeně pokračoval k samoobslužnému pultu a mě vedl vedle sebe. Zahlédla jsem Quinn, která na mě mávala jak na prvního máje, což se nedalo přehlédnout.

„Chceš jít ke Quinn?“ zeptal se Edward.

„Ty si pamatuješ její jméno? Řekla jsem ho snad jen jednou,“ byla jsem překvapená.

„Já si pamatuji ze včerejška vše, na rozdíl od tebe,“ obvinil mě.

„Nemůžu za to, že jsem usnula. Časový posun,“ pokrčila jsem rameny. A pak jsem zavrtěla hlavou. „Je to zvláštní, bavíme se, jako bychom se znali odjakživa.“

„To se tak někdy stane,“ připustil Edward.

Poté, co jsme si nabrali jídlo,  zamířili jsme ke stolu, kde nadšeně na židličce nadskakovala Quinn.

„Ahoj, já jsem Quinn,“ spustila okamžitě na Edwarda a třásla mu rukou. Za tu malou chvíli – tedy za dva dny – jsem pochopila, co je její velkou předností – její bezprostřednost.

„Edward,“ představil se. Quinn se zasmála, jako by Edward řekl vtip roku.

„Tak jaký byl první den? Máte spolu přednášky?“ ptala se nás. Ovšem než jsme stihli odpovědět, spustila svou salvu drbů. „No slyšela jsem, že jste první den měli hned, doktora krasavce‘.“ Když viděla můj nechápavý výraz. „No toho, jakže se jmenuje, doktora Cullena, prý je tak rozkošný, a o jeho zadku jsem slyšela nejednu báji.“ Jakmile zmínila pozadí mého spolusedícího, začala jsem se dusit kouskem kuřete, který mi uvízl v krku.  Rychle jsem se napila vody ze sklenice, kterou mi Edward podal.

„No, nevím, Quinn, jak ti to říct,“ začala jsem, ale v tom mi zazvonil mobil, podívala jsem se na display a zjistila, že volají z letiště.

„Kufry!“ vyjekla jsem a vyskočila na nohy.

„Hodím tě tam,“ začal se zvedat.

„Ne, to nemusíš,“ vrtěla jsem hlavou.

„Trvám na tom, pak mě za odměnu můžeš pozvat do restaurace,“ navrhl a já kývla. Zrovna jsme se loučili s Quinn, když se k nám přiřítily dvě dychtivé studentky, které okamžitě začaly švitořit.

„Doktore Cullene, chceme se zeptat,“ začala děvčata svůj projev, který doprovázela vrtěním boků, vypnutím hrudi a podobně. Popravdě jsem se nedívala, zaujala mě Quinn, která při vyslovení Edwardova příjmení vyprskla obsah svojí pusy jedné z dívek rovnou na zadek. Blbý, že měla bílou sukni a Quinn v puse rajčatové pyré. Dívka zaječela a začala se prohlížet. Strašně jsem se snažila ovládnout, ale nešlo to. Zvláště ne po tom, kdy vyjevená Quinn ukazovala na Edwarda a koktala.

Edward na nic nečekal, popadl mě za ruku a táhl směrem k východu. Bylo to poprvé, co se mě dotkl, cítila jsem jeho jemnou a zvláště studenou kůži. Je to doktor – trocha ginko biloby a mělo by mu to pomoct, napadlo mě – divné.

Za chvíli jsme seděli v autě, které mířilo na letiště. Edward jel opravdu daleko pomaleji než ráno. Jeli jsme v tichosti, ani jeden z nás nechtěl mluvit. Oba dva jsme se nechávali unášet svými myšlenkovými pochody.

Zpod řas jsem pozorovala jeho krásný obličej. Bledý, už na pohled hebký, rysy  jeho obličeje jsem znala z muzeí, kde malíři vykreslovali andělská stvoření. Vlasy ležérně pocuchané. A ty jeho oči! Jako bych se topila ve sladkém medu…

„Na co myslíš?“ zeptal se mě.

„Já? Na mrtvé kočky na silnici. Víš, kolik aut za den přejede nebohou kočku?“ vypálila jsem ze sebe rychle.

„Tak to teda nevím, kolik?“

„No… Já ti teda řeknu… Hodně!“ vyštěkla jsem a raději se otočila směrem od něj.

„Na co jsi myslela?“ zeptal se znovu. „A nelži, poznám to.“

„Těším se na své věci,“ napadlo mě, vážně jsem se na ně těšila.

„Páni, takhle snít o věcech,“ zamumlal. Byla jsem ráda, že mi nevidí do tváře, protože spařený rak byl proti mně totální bledule.

 


*************************************

 

 

„Jsou to Vaše kufry, slečno?“ zeptal se mě chlápek v obleku, poté co jsme opět prošli martýriem papírování.

„Ano, to jsou ony. Mám na nich visačky a dole je nálepka Drákuly,“ nabádala jsem ho, aby se podíval. Viděla jsem, jak s sebou Edward škubl, jakmile jsem vyslovila Drákula. Jen doufám, že není nějaká bábovka.

„Je tam, šéfe,“ řekl jeden z chlapíků v oranžovém mundůru do vysílačky. Proč mele do vysílačky? Vždyť stojíme jen tři metry od něj. Podívala jsem se na Edwarda, kterému zacukaly koutky.

„Tady mi to podepište,“ vrazil mi muž v obleku lejstro. Rychle jsem naškrábala svůj podpis a za chvíli jsme nakládali, teda Edward nakládal moje kufry do auta a jeli zpět.

„Co ta večeře?“ připomněla jsem, jakmile jsem zjistila, že hodinky na přístrojové desce ukazují něco málo po páté. Páni, strávili jsme na letišti skoro tři hodiny!

„Znám skvělou hospůdku, je to kousek od kampusu,“ přikývl.

 

 

*************************************

 

 

Od našeho prvního setkání uběhly už čtyři týdny. Každou volnou chvíli jsme trávili spolu. Pomáhal mi s učením, povídali jsme si o filmech, knihách. Vlastně jsme si pořád povídali. Chtěla jsem s ním být pořád. Když jsem ho viděla, srdce mi poskočilo. Několikrát jsem si dodávala odvahu, abych ho políbila, ale vždycky jsem zbaběle couvla. Párkrát jsem u něj spala a on se vždy gentlemansky uklidil na gauč.

Jediné, v čem jsme se neshodli, byly moje stravovací návyky. Já mám kačení žaludek, nacpu se vším v různých kombinacích. Já jsem si klidně na snídani otevřela brambůrky a vesele dlabala. Edward se vždycky rozčílil, že si uženu vředy a že bych měla jíst pořádně. Načež jsem ho naštvala k nepříčetnosti, když jsem si v klidu rozbalila zmrzlinu a pustila se do ní. No co? Je mi dvacet a jsem ve vývinu!

 

 

***********************************

 

 

Dnes jsem se chystala do nemocnice, nastupovala jsem zde jako pomocná sestra. Těšila jsem se. Abych mohla pracovat při studiu v nemocnici, dělala jsem v létě zdravotnický kurz. Stála jsem před zrcadlem a dívala se na samu sebe v uniformě. Očima jsem střelila po hodinách a zjistila, že mě Edward za chvíli vyzvedne. Měl o mě strach. Pořád mluvil něco o nějakých monstrech, ale přitom zde nebyla kriminalita vyšší, než u jiných metropolitních měst na světě. Ale nedal jinak a nechal si naplánovat směny v nemocnici stejně jako já. Prý pro jistotu. Hodila jsem na sebe kabát a ve dveřích se míjela s Quinn. Vypadala zničeně. Dala se totiž k roztleskávačkám a jejich kapitánka z nich dřela kůži. Slyšela jsem, jak s sebou práskla na gauč a snad  hned začala chrápat? Ten trénink ji jednou zabije.

 

 

***********************************

 

 

„Jste tady, abyste pomáhali, je vám to jasné?“ mluvila přísným hlasem asi čtyřicetiletá vrchní sestra. „Ne, že místo pomoci se budete promenádovat před doktory! Na to tady není nikdo zvědavý! Poslouchejte je na slovo a nemotejte se jim do cesty. Teď si běžte po své práci,“ odehnala nás rukou jak obtížný hmyz.

„Swanová zůstane,“ řekla ještě a já se v půli kroku zastavila a se mnou i všichni ostatní. „Vy si běžte po svých, potřebujeme převléci postele!“ vystrkala je z kanceláře a zavřela za nimi dveře.

„Tak vy jste ten zázrak,“ promluvila, když se posadila za svůj stůl.

„Swanová Isabella,“ špitla jsem. Výborný, nebojím se jít domů sama parkem, koukám na horory, jen tak mě něco nevyleká, ale bojím se vrchní sestry!

„Váš životopis je k neuvěření. Několikrát jste pracovala jako dobrovolnice v nemocnicích, absolvovala jste čtyři zdravotní kurzy. Volala jsem tam a všude na vás pěli samou chválu, proto jsem se rozhodla, že je vás tady škoda. Přidělím vás na pediatrii, tam toho pochytíte víc než tady.“ Dívala jsem se na ni s vytřeštěnýma očima.

„Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Neděkujte mně, ale doktoru Cullenovi. Nejdřív jsem si myslela, že se nechal snad poprvé za ty tři roky, co tady, je okouzlit hezkou tvářičkou, ale vy jste podle všeho dobrá v tom, co děláte. Hlavně se nezamilujte, děvče,“ dodala a začala se věnovat papírům před sebou. Z toho jsem pochopila, mám odejít.

Za dveřmi se na mě sesypaly všechny novicky – jak nám říkal místní personál.

„Co ti majorka chtěla?“ ptaly se jedna přes druhou.

„Jdu na pediatrii,“ oznámila jsem s úsměvem. Jejich závistivé ksichtíky mi to nemohly zkazit.

„Bello!“ slyšela jsem Edwardův hlas. Rozloučila jsem se s ostatními a vydala se za ním. Ještě jsem zaslechla poznámku – určitě s ním spí.

Kéž by – napadlo mě, ale hodila jsem to za hlavu… Nesmím ho milovat, je to jen kamarád…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

19)  Janeba (21.10.2010 18:13)

Nádhera! Vážně poutavě, barvitě a citlivě vykresleno! Máš báječný dar! Dojemné! Bravurní! Díky!

Alrobell

18)  Alrobell (29.06.2010 17:47)

Ahoj všem,

strašně Vám děkuji, za Vaše komentáře...

Nechci Vám nic prozrazovat předem, ale myslí, že se ještě máte na co těšit...

Popo: pohled z Edovy hlavičky bude - ale ještě si musíte počkat

Tak ještě jednou díky Al

PS: tohle je pro Vás, za Vaše komentíky!

Rosalie7

17)  Rosalie7 (28.06.2010 23:15)

opravdu nádhera, Al. To pozadí a pyré mě naprosto dostalo Jinak jsem ale totálně pryč z tvého popisu smrti maminky, byla to opravdu nádhera! A z toho vztahu-nevztahu jsem taky pryč... Jenom doufám, že to těm tupounům dojde a oni se vykašlou na ´jenom kamarádi´, a přiznají si, co k sobě navzájem cítí. Tohle je totiž tak skvěle popsaný, že by se mohli dát dohromady hned... Takže, otázka ted zní: Budeš na mě tak hodná a uděláš mi radost dalším dílkem?

16)  Shindeen (28.06.2010 22:24)

To je dokonalost:D Honem další díl, prosííííííííím

Texie

15)  Texie (28.06.2010 22:00)

znovu nemůžu než chválit a chválit - ty báje na krasavcovo pozadí mě dostaly

Hanetka

14)  Hanetka (28.06.2010 06:25)

Kamarád taky rád... Al, ty víš, že tě chválím vždycky, ale tohle je fakt skvělý nápad... Edward jako doktor je úžasně sexy. A nemůžu se dočkat dalších dílů.

ivv

13)  ivv (28.06.2010 02:14)

krasa, dokonalost, radost a....wuau, po dlhsej dobe ma niečo konecne nadchlo a to tato tvoja krasna poviedka, a ta hudba v 2 kap, tak to je krasny vyber.proste milujem doktora edwarda

semiska

12)  semiska (28.06.2010 01:31)

Al, to je nádhera. Při čtení této povídky mám úsměv na rtech a čtu ji jedním dechem, prostě krása nesmírná. Moc jsem nadšená z tvé povídky a moc se těším na pokračování.

Silvaren

11)  Silvaren (27.06.2010 21:57)

Proč se během čtení pořád připitoměle usmívám? Protože je to naprosto boží povídka! Nemůžu se dočkat pokráčka.

10)   (27.06.2010 21:47)

Moc hezké !

MejBi

9)  MejBi (27.06.2010 21:03)

Popoles

8)  Popoles (27.06.2010 18:26)

No taáák kde jsou další písmenka?
Já si tu tak hezky ááchám, řádky poklidně utíkají, příběh rychle plyne a najednou konec?
Ali tohle mi nedělej, já vážně potřebuju další - delší dávku

Však oni se z toho kamarádství určitě časem dopracují dál.
Dáš nám nahlédnout i do Edwardovy hlavy?

Dennniii

7)  Dennniii (27.06.2010 17:51)

prostě nádhera, krásná kapitolka řekla bych že to jenom kamarádství asi nebude, že?:D :D moc se těším na další

Mystery

6)  Mystery (27.06.2010 16:40)

Quinn mě naprosti dostala!!!
Zato u Belliny maminky mi stekla nejedna slza...:'-(
Krásná kapitola, Al.

5)  belko (27.06.2010 16:32)

milá AL, na to jak MOC se těším na další pokračování, mě přijdou Tvoje kapitolky moc MOC krátké...
ale MOC krásné!!!!!!!a MOC pěkně se čtou!!!!
Hlásím se k Tvým závislákům!!!

Ewik

4)  Ewik (27.06.2010 16:02)

Moc krásné
Těším se na další.

Lenka

3)  Lenka (27.06.2010 15:59)

Tak mám další tišící dávku své závislosti. Tvoje povídka je super, moc se mi líbí.

eMuska

2)  eMuska (27.06.2010 15:52)

Nádhera! Je to tak romantické!

mina

1)  mina (27.06.2010 15:32)

noo zistujem, ze zacinam mat dalsiu oblubenu kapitolovku...a vzdy si obhrizem vsetky nechty kym pribudne pokracko...
noo kapitola sa ti velmi vydrarila...a ta scena v jedalni...ze nasmiala som sa...tesim sa na dalsi vyvoj...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek