Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Life%20or%20death.jpg

Tak a je to tady, přidávám poslední díl této povídky. Nevím, jestli ji někdo čte, ale jestli ano, tak ho chci věnovat právě Vám.

Co víc říct, snad jen příjemné čtení:)

PS: vlatně není až tak poslední, ještě bude epilog

7. kapitola

Takže můj otec měl rakovinu a proto se zastřelil? Proto? Protože by jinak stejně umřel? A teď jsem na řadě já? Já nechci!

Rakovina. To slovo mi teď zaplňovalo celou mysl.

„Bello, holčičko,“ promluvila na mě babička, ale já ji skoro nevnímala. Jakoby svět kolem mě přestal existovat. Byla jsem jen já a… a moje nemoc.

Tomuhle se říká rána osudu. Ještě před pár dny se člověk rozhodne být šťastný a zůstat s tím, koho miluje a dnes je všechno jinak. Žádná šťastná budoucnost mě nečeká. Umřu. Vlastně je to ironie. Skoro celý svůj život plánuju, jak se jednou zabiju a když se rozhodnu, že to neudělám, je můj osud stejně zpečetěn. Je to k pos…

„Bello, promluvíme si o tom,“ navrhl Carlisle, když bylo ticho v místnosti příliš dlouhé, „povím ti, jaké máš možnosti.“
„Ne,“ zašeptala jsem. Všechny hlavy v pokoji se na mě otočily. „Já… já o tom nechci mluvit. Chci být sama. Potřebuju přemýšlet.“
„Bello, nedělej ukvapená rozhodnutí.“ Teď promluvil děda.
„Chci být sama,“ vydechla jsem znovu, ale nikdo se ani nehnul.
„Asi bude lepší, když odejdete. Dám Belle něco na spaní a až se probudí, dám vám vědět,“ řekl diplomaticky Carlisle.
„Ale…,“ začala babička, ale děda ji přerušil. „Bude to tak lepší. Pojď, hned jak to bude možné, přijdeme. Měj se Bello a ničeho se neboj, dobře to dopadne.“ Dal mi pusu na čelo a už vycházeli ze dveří.

Carlisle šel hned za nimi. Trochu nesouhlasně se koukl na Edwarda, který stále seděl na židli vedle postele a svíral mou ruku. Ale Edward nejevil žádnou známku toho, že by měl v plánu odejít, tak jenom řekl, že za chvíli přijde sestra a zavřel za sebou dveře.

„Bello,“ oslovil mě tiše Edward. Jen jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Vytrhla jsem ruku z jeho sevření, myslela jsem, že pochopí, že má odejít. V tváři se mu usadil bolestný výraz, vypadal, jako by ho mučili. Nechtěla jsem ho takhle vidět, ale momentálně to jinak nešlo.
„Jdi pryč,“ zamumlala jsem.
„Ne.“
„Jdi.“
„Já nikam nepůjdu. Nejsi na to sama.“ Proč do háje nechce pochopit, že chci být sama. Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Nechápala jsem její příčinu, ale byla tam a já se přestala ovládat.
„Řekla jsem, abys vypadnul,“ zasyčela jsem.
„Zůstanu tady,“ stál si na svém.
„Zmiz odsud. Odejdi, vypadni,“ ječela jsem na něj, ale s ním to nic nedělalo. Jen tam tak seděl a koukal se na mě. Zlost mě celou naplnila, zatemnila mi mozek a já začala vidět rudě.
„Nech mě na pokoji. Čemu nerozumíš na tom, že chci být sama. Chceš se snad dívat, jak umírám. Jestli jo, tak si posluž. Už to nebude dlouho trvat a pak budete mít všichni klid. Nebudu váš už obtěžovat,“ řvala jsem. Byla jsem regulérně hysterická.

Edward vypadal, že trpí, ale mě to teď bylo jedno. Ba naopak, těšilo mě, že nejsem sama, kdo trpí.

Přesednul si ke mně na postel a začal zase sypat ty svoje moudra. „Lásko, uvidíš, že to bude dobré, vyléčíš se. Budu tu s tebou. Všechno bude v pořádku.“ Ne, nic nebude v pořádku, alespoň v tu chvíli jsem si to myslela. Natáhl se, aby mě objal, ale já se nedala. Křičela jsem na něj a pěstmi mu bušila do hrudníku, s úmyslem mu ublížit, ale ublížila jsem jenom sobě. „Já tě nechci. Vypadni z tohohle pokoje. Zmiz z mého života. Je to tvoje vina. Mohla jsem se zabít a bylo by to. Vypadni, vypadni…“ Nebyla jsem k zastavení.

Nebránil mi. Nechal mě, ať se vykřičím a rány snášel "statečně". Do dveří vešla starší sestra, a když mě tam spatřila, zatvářila se vyděšeně. Okamžitě zavolala Carlisla. Ten vytáhl injekční stříkačku a čirou tekutinu z ní vstříkl do kapačky.
„Dal jsem jí něco na uklidnění, za chvilku usne,“ odpověděl Edwardovi na nahlas nevyřčenou otázku.

A opravdu. Síly mě začaly opouštět a já už prakticky jen máchala rukama ve vzduchu. Edward je chytil do svých a donutil mě si lehnout. To bylo poslední, co si pamatuju. Pak už bylo všude jen černo.

---

Ležela jsem na něčem tvrdém a kolem sebe jsem měla něco chladného. Stále jsem nebyla úplně probuzená, ale podvědomě jsem vnímala.
„Carlisle, už je to docela dlouho,“ promluvil Edward. To, na čem nebo spíš na kom, jsem spala, byl Edward, teď mi to došlo.
„Edwarde, musíš jí dát čas. Byla hodně rozrušená. Její mysl se tomu takhle brání, uvidíš, že se brzo probudí,“ uklidňoval ho Carlislův hlas.
„Proč se to stalo zrovna jí?“ položil řečnickou otázku Edward a Carlisle mu na to okamžitě odpověděl.
„Nedalo se to nijak ovlivnit. Když to měl její otec, byla tu velká možnost, že ona bude taky nemocná,“ osvětlil mu to, ale z lékařského hlediska, které Edwarda asi moc nezajímalo, protože upřesnil.
„To chápu. Jen nechápu, proč se to stalo. Konečně našla to, co celý život hledala a rozhodla se žít a osud ji znovu srazí na kolena. Byla šťastná a teď…“ Zněl tak smutně, nešťastně.
„Osud nám někdy připraví nelehkou cestu, ale nikdy to není bezdůvodně. Má to nějaký smysl,“ pronesl klidně Carlisle.
„Jaký může mít její smrt smysl,“ rozčílil se Edward. Pak si zřejmě uvědomil, že promluvil hodně hlasitě a přešel do šepotu, aby mě neprobudil.
„Nemá to žádný smysl, je to nespravedlivé,“ pokračoval už mírnějším tónem.
„Musím jí, až se probudí, přijdu ji zkontrolovat.“ Slyšela jsem lehké ťuknutí, jak se zavřely dveře a pak studené rty na své čele.

Edward se o mě tak bál a i přesto všechno, co jsem mu řekla a vyčetla je tu se mnou a stará se. Vždyť já si ho vůbec nezasloužím. On je prostě dokonalý. Teď jsem se za svou včerejší reakci styděla. Chovala jsem se jako malá. Je logické, že mě chce podpořit, vždyť mě miluje.

Konečně jsem měla dostatek času si všechno promyslet. Určitě si budu muset promluvit s Carlislem. Ale chci se léčit? Chci chodit na dlouhé chemoterapie a ozařování? Vím, že všichni budou chtít, abych to podstoupila, ale na nich to nezáleží. Tohle rozhodnutí je jen na mě.

V duchu jsem si představila ty dlouhé měsíce léčení, které pak stejně k ničemu nemusí být. Nebude lepší, nechat to tak jak to je a užívat si poslední dny tak, jak jsem měla původně v plánu. Nebudu tu jen tak sedět a truchlit. Budu s Edwardem, babičkou a dědou a až to přijde, budu to čekat, budu na to připravená. Ano, tak to bude nejlepší.

Konečně jsem dospěla k rozhodnutí a hned mi bylo líp. Ostatní budou nejspíš proti. Edward se z toho zblázní, ale já se nenechám přemluvit. Mé rozhodnutí bylo konečné.

Ještě je tu jedna věc… Musím se mu omluvit. Moje včerejší jednání si nezasloužil. Měla bych být ráda, že ho mám, že v něm mám oporu.

Otevřela jsem oči a zvedla hlavu, abych se na něj mohla podívat. Pozoroval mě obezřetným, opatrným pohledem, asi čekal, co zase budu provádět.
„Edwarde,“ šeptla jsem. „Je mi to líto, já se moc omlouvám.“ Položil mi chladný ukazováček na rty.
„To je v pořádku, já to chápu.“
„Ne, já se ti chci omluvit. Neměla jsem právo s tebou takhle mluvit. Byla jsem hrozná. Být tebou, tak odejdu a nevracím se,“ povídala jsem dál.
„To bych nemohl. Nemůžu od tebe odejít. Nikdy. Já tě totiž miluju, víš? A co se stane tobě, stane se i mě. Jsme v tom oba,“ špital mi do ucha a rukou přejížděl po zádech. Ach, bylo to tak příjemné.
„Nezasloužím si tě,“ zamumlala jsem. Nenechal mě moc polemizovat nad tím, jestli jsem ho hodna nebo ne a raději mě políbil.

 

Seděla jsem v Carlislově kanceláři v nemocnici. Babička s dědou před chvílí odešli, Edwarda jsem ráno poslala na lov. Jeho oči byly černé jako noc. Nechtěla jsem, aby musel snášet víc, než bylo nutné. Slíbil, že přijde večer.

„Tak Bello, co bys ráda?“ zeptal se mě mile Carlisle. Konečně jsem se odhodlala jít za ním a zeptat se na mou nemoc.
„Chtěla bych o tom slyšet víc.“
„Dobře, jsem rád, že jsi za mnou přišla. Určitě jsou tu nějaké možnosti, jak se léčit. Tvoje nemoc ještě není tak pokročilá a je tu pravděpodobnost, že by ses mohla uzdravit. Máme štěstí, že jsme si toho všimli teď. Za půl roku, za rok, by mohlo být pozdě,“ povídal Carlisle.
„Léčit se, znamená chemoterapie a ozařování?“ ujišťovala jsem se.
„Přesně tak. Už jsem se díval na volné termíny a mohli bychom s tím začít hned příští týden, co ty na to?“ nabídl mi.
„Já… já to nechci. Nechci se léčit,“ vymáčkla jsem ze sebe.

Carlisle se na mě zděšeně podíval.
„Ale Bello, ty se můžeš vyléčit, je tu šance, že…“
„Ne,“ přerušila jsem ho. „Je tu malá šance, jen malá. Já nechci trávit dny v nemocnici a nechat do sebe vpichovat nějaké chemikálie, po kterých mi bude akorát špatně. Chci si užívat života, teda aspoň tu trochu, co mi zbývá. Chci odejít taková, jaká jsem a ne zesláblá, plešatá a nešťastná. Chápeš to?“ naléhala jsem.
„Bello, zkus o tom ještě popřemýšlet, prosím. Kvůli sobě, prarodičům, Edwardovi,“ přemlouval mě.
„Já už jsem se pevně rozhodla. Právě kvůli nim to neudělám. Nechci, aby mě viděli v tom stavu. Ráda bych, aby si mě pamatovali přesně takhle, jak jsem teď.“
„Je to tvoje rozhodnutí a jako lékař ho musím respektovat. Jako přítel ho však neschvaluji. Předepíšu ti prášky, které budou zmírňovat příznaky nemoci a ty budeš moci celkem normálně fungovat, budeš muset chodit pravidelně na kontrolu a hlavně mi slib, že si to ještě necháš projít hlavou. Nevím, kolik času ti takhle zbývá. Může to být rok, dva, pět,“ rezignoval.

Slíbit mu to můžu, ale stejně to k ničemu nebude, já své rozhodnutí nezměním. Kývla jsem hlavou a řekla.
„I kdyby to byl jen rok, bude to nejkrásnější rok mého života.“

---

„Bello, už máš všechno zabaleno?“ ptala se mě babička.
„Jo, mělo by to být všechno. Moc jsem toho tady neměla.“ Právě jsem se chystala domů z nemocnice. Ano domů a tím nemyslím do Phoenixu. Můj domov je teď oficiálně tady ve Forks. Vybavila jsem si rozhovor, který jsem před pár dny vedla s babičkou.

„Drahoušku, máme pro tebe s dědečkem úžasnou novinu,“ oznámila mi a usmívala se jako sluníčko. To byl poslední dobou jev neobvyklý. Od té doby, co věděli o mé nemoci, se babi tvářila smutně. Bylo milé ji takhle zase vidět.
„O co se jedná?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Přihlásili jsme tě na místní střední školu. A tvoje matka na nás převedla opatrovnická práva, takže tu s námi budeš žít,“ pálila na mě novinky jednu za druhou a stále přitom zářila štěstím.

I já jsem byla ráda a to opravdu hodně. Ale když zmínila matku, vzpomněla jsem si na to, že jediného rodiče, který mi zbyl, vůbec nezajímá, jak se mi daří. Babička mi pořád tvrdí, že volá každý den, ale já nejsem hloupé dítě. Možná volala, ale určitě ne každý den, ona maximálně jednou. Kdyby totiž volala každý den, znamenalo by to, že chce vědět, jak na tom jsem a v tom případě by chtěla mluvit i se mnou, ale to se nestalo, takže…

„To je skvělé babi. Děkuju moc,“ objala jsem ji a nechala se políbit na tvář. „Slibuju, že nebudete litovat, budu hodná.“
„Já vím dítě. Máme tě moc rádi.“ Oči jí zvlhly a ona byla zase smutná.

---

Po nekonečném týdnu se tedy rozhodli mě propustit. Byla jsem moc ráda. Ty bílé stěny mi už pořádně lezly krkem. Nemohla jsem se dočkat, až budu ve svém pokoji v domě prarodičů, budu si moct vyjít ven, kdykoliv se mi zachce a nebudu muset celé dny jen ležet.

„Bello.“ Děda ke mně přišel blíž. Bylo vidět, že se chce na něco zeptat, ale váhal.
„Copak?“ povzbudivě jsem položila ruku na rameno.
„No, jen jsem se chtěl zeptat, jestli ses s doktorem Cullenem dohodla na dalším postupu… na léčení… chemoterapiích.“ Aha, tak proto to otálení. Tři páry očí se na mě upřeně zadívaly. Babiččiny, dědovy a Edwardovy.

Ani jeden z nich zatím nevěděl o mém rozhodnutí. Požádala jsem Carlisla, abych jim to mohla oznámit sama, což samozřejmě rád udělal. Nechtěl to být on, kdo mým prarodičům sdělí, že jejich jediná vnučka se nechce léčit a radši umře. Horší to bylo s Edwardem, který si mohl přečíst jeho myšlenky, ale slíbil, že se pokusí na to před Edwardem nemyslet a asi se mu to podařilo, protože Edward mi na toto téma neřekl ještě ani slovo a jsem si jistá, že kdyby měl byť jen malé podezření o tom, co dělám, nenechal by si to pro sebe.

Teď stál u okna a jako ostatní čekal na odpověď. Sklopila jsem oči. Jsem zbabělá, já vím, ale nedokážu jim to říct do očí.

„Víte, já se nebudu léčit,“ zašeptala jsem. V tu chvíli bychom slyšeli i spadnout špendlík, jaké nastalo ticho.
„Cože?“ vyjekla babička. Odlepila jsem pohled od země a opatrně se na ně podívala. Babi měla slzy v očích, děda se tvářil nesouhlasně a Edward se díval z okna, pěsti sevřené, čelist pevně zaťatou.
„Já vím, že se vám to nezdá, chcete, abych se léčila, ale to nejde. Chci být ten zbytek času, co mi zbývá při síle, tedy co největší možné síle, a to by při chemoterapiích nebylo možné. Je mi to moc líto, ale už jsem se definitivně rozhodla. Bude to tak lepší.“

Opravdu mě mrzelo je takhle vidět, ale i oni časem pochopí, že takhle to bude nejlepší
„Ale Bello, drahoušku…“ začala babička. Vím, co chtěla říct, musíš to zkusit, nevzdávej se a tak dál a tak dál.
„Babi, prosím, zkus mě pochopit. Chci si vás co nejvíc užít, abych pak mohla v klidu odejít. Nikdo neví, jak dlouho tu budu, může to být i několik let, tak není důvod se znepokojovat. Pochopte mě prosím. Nechci vám ublížit. Ale pokud se s tím nesmíříte, možná bude lepší, když odjedu.“ V očích mě začaly pálit slzy. Nechci odtud odjet, ale když by jim to mělo působit bolest, dívat se na mě. Bude to pro ně lepší.
„Ne, to ne holčičko,“ vykřikla babička tak, že jsem sebou leknutím trhla. „Nikam nepojedeš. Budeme respektovat tvoje rozhodnutí, i když s ním nesouhlasíme, ale jsi skoro dospělá a víš, co děláš.“
Přistoupila jsem k nim a oba, jak babičku, tak dědu, objala. „Děkuju, moc vám děkuju.“
„Nemáš zač, zlato,“ ujistila mě babi.
„Tak asi můžeme jít,“zavelel děda.

To bylo znamení pro dost mlčenlivého a nehnuvšího se Edwarda. Odvrátil se od okna, na nikoho se nepodíval, vzal z postele tašku a zamířil na parkoviště.

Domů jsme všichni jeli Volvem. Edward řídil a já seděla na místě spolujezdce. Za celou cestu nepronesl ani slovo. Jeho reakce jsem se obávala nejvíc a nakonec je vidět, že oprávněně.

Volant svíral tak pevně, že jsem se bála, aby ho nerozdrtil. Pohled měl celou dobu přišpendlený na silnici.

Prarodiče se zpočátku snažili zavést hovor, ale když mluvili jen oni sami, tak toho za chvilku nechali.

Edward nás vyložil před domem. Zdvořile se rozloučil, jen s prarodiči, a odjel. Na mě se ani nepodíval, prostě nic. Pocítila jsem nával zoufalství. Co když si slova, že jsme v tom spolu, rozmyslel? Co když jsem ho teď viděla naposledy?

Nevěděla jsem co dělat. Stála jsem tam jako socha a koukala směrem, kterým zmizelo jeho auto. Někdo mi dal ruku kolem ramen a odvedl mě do pokoje.
„Měla by sis odpočinout. Neboj, on se vrátí. Jen mu musíš dát chvilku času, aby se s tím smířil. Je to pro něj těžké,“ uklidňoval mě děda. Vděčně jsem se na něj usmála, ale v duchu jsem o tom nebyla přesvědčená.

Kolik toho Edward může vydržet? Už jednou se vyrovnal s tím, že mě časem ztratí. Dokáže to znovu? Tak na tuhle otázku jsem odpověď neznala. Natáhla jsem se a po chvíli usnula.

---

Už to byly čtyři dny, co jsem Edwarda neviděla. Dlouhé, nekonečné čtyři dny. Chtěla jsem mu dát čas, aby se vyrovnal se situací. Myslela jsem, že třeba přijde a promluvíme si o tom, ale nic.

Za dva dny začíná škola. Nevím, jestli se těšit nebo ne. Původně jsem si říkala, že to bude fajn. Chodila bych tam s Edwardem a jeho sourozenci. Avšak situace se jaksi změnila.

Ale co, mám tu sedět jako kůl v plotě? Ne. Mohla bych se jít projít. Třeba někam do lesa. Podvědomě jsem tušila, kam moje kroky povedou, ale nechtěla jsem si to přiznat. Mám taky svoji hrdost, ne?

„Jdu na ven,“ oznámila jsem prarodičům, kteří sledovali nějakou vědomostní soutěž.
„Nechoď daleko a nebuď tam dlouho. Víš, že se musíš šetřit.“ Ano, to jsem věděla. Jak by taky ne, když mi to opakovali skoro každý den. Nenamáhej se, já to udělám, lehni si. Donesu ti tohle, donesu ti tamto. Chovají se, jako bych byla nemohoucí. Ale mě je dobře. Cítím se úplně normálně. Poctivě polykám pilulky, které mi Carlisle předepsal, denně po obědě tak hodinku odpočívám a dodržuju všechny lékařské rady.
„Jasně, však já vím. Ahoj,“ rozloučila jsem se.

Zamířila jsem k lesu a pak známou cestou přímo k… Neustále jsem si říkala, že se jen tak procházím a pozoruji přírodu. Jenže pak se přede mnou objevil dům Cullenových a veškeré nalhávání si bylo to tam.

Co teď? No, nemůžu tu stát celý den. Kdybych se nevrátila domů, babička s dědou vyhlásí pátrací akci.

Asi po čtvrt hodině šla všechna hrdost stranou. Totiž jen samotná představa, že Edward je v tom domě a dělí nás jen pár metrů, mě postrčila kupředu a já, ani nevím jak, mačkala zvonek u dveří.

„Ahoooooj Bello,“ halekal Emmett, jen co otevřel dveře.
„Nazdar Emmette,“ oplatila jsem mu, ale ne tak hlasitě.
„Pojď dál, už jsem tě dlouho neviděl. Co jsi provedla bráchovi? Z pokoje nevystrčí ani nos. Je z něj ještě větší bručoun než dřív,“ hlaholil vesele. Poznámku o Edwardovi jsem nechala bez povšimnutí. Nebudu mu tu vykládat o našich "problémech", i když v této rodině se toho asi moc neutají.

„A jak se má Rose, Alice, Jasper a Carlisle s Esmé?“ nahodila jsem jiné téma.
„Jo, dobrý, však to znáš, spousta času…“ culil se na mě. Bylo příjemné mluvit s někým, kdo na mě nekouká, jako na časovanou bombu, která může kdykoliv vybuchnout.
„Mohla bych za Edwardem?“ zeptala jsem se.
„Jasně. Jak jsem řekl, je u sebe a buď na něj hodná,“ mrkl na mě.
„Jak jinak,“ zašklebila jsem se.

Před Edwardovými dveřmi jsem se opět zasekla. Co když mě nechce vidět? Je tam zavřený a nechce nikoho vidět, proč by měl přijmout právě mě?

Ale na druhou stranu. Já ho chci vidět. Moc. I kdyby to mělo být na posledy.

Odhodlaně jsem zdvihla ruku a lehce zaklepala. Bylo ticho. Edward musel vědět, že jsem to já. Za prvé, má dobrý sluch a určitě slyšel, jak jsem se bavila s Emmettem, za druhé, díky dobrému sluchu nepřeslechne tlukot mého srdce a taky cítí moji vůni a v neposlední řadě jsem jediná, komu nepřečte myšlenky.

Počkala jsem přesně tři sekundy a pak jsem se zhluboka nadechla a netrpělivě otevřela, aniž bych čekala na vyzvání.

Edward ležel na posteli, oči zavřené. Kdybych nevěděla, že to není možné, myslela bych si, že spí. Vypadal tak klidně. Rysy v jeho tváři byly uvolněné, vlasy rozcuchané, neposlušné prameny mu padaly do čela. Vyhlížel takhle jako chlapec.

Nerozhodně jsem stála u dveří a nevěděla, co dál. Edward oči neotevřel, dál ležel a nic nenaznačovalo to, že by vůbec zaznamenal moji přítomnost.

Trochu jsem popošla k posteli. Znovu jsem se zastavila. Nic. Žádná reakce. Přešlápla jsem z nohy na nohu, pak jsem pokrčila rameny a udělala to, po čem jsem dlouho toužila. Lehla jsem si na postel vedle něho a stulila se mu na hrudi. Opět jako doma. Tenhle pocit mi moc chyběl. Zavřela jsem oči a naplno si ho užívala.

Netrvalo dlouho a kolem mě se ovinuly jeho studené paže. Víc jsem se na něj přitiskla.
„Bello,“ zašeptal, hlavu sklonil k mým vlasům a nadechl se. „Promiň,“ omlouval se.
„Za co?“ zeptala jsem se nechápavě a zvedla obličej, abych se na něj mohla pořádně podívat.
„Za to, že jsem s tebou nebyl, jak jsem slíbil. Zachoval jsem se zbaběle.“ Zahanbeně sklopil pohled.
„Edwarde, ty za to nemůžeš. Vím, jak ti musí být. Já to chápu.“
„Víš, když jsi řekla, že se nechceš léčit, já…“ Ani to nedokázal doříct.
„Já vím. Ublížila jsem ti, ale já si myslím, že to tak bude lepší,“ řekla jsem.
„Získal jsem tě zpět a teď tě znovu ztrácím. Je to hrozné, příšerné,“ bědoval.
„Edwarde, jestli,“ hlasitě jsem polkla. „Jestli je to pro tebe příliš těžké, pochopím, když,“ povzdechla jsem si. Proč je tak těžké to říct. „Když se přestaneme stýkat.“ Vykulil na mě oči. Vypadal docela směšně, ale přišlo mi nevhodné se v takové chvíli smát.
„Co to povídáš? To je hloupost. Já tě miluju a budu s tebou, dokud to budeš chtít. Dokud tu budeš ty.“
„Ale já tě budu chtít pořád,“ usmála jsem se na něj.
„Tím líp, protože tě miluju,“ zašeptal mi do ucha. Zahihňala jsem se, poněvadž mě jeho studený dech pošimral na uchu.
„Já tebe taky.“

„Budu tu s tebou a až odejdeš, půjdu hned za tebou,“ povídal dál, jakoby mi oznamoval, že si dá k večeři pizzu, já vím, je to blbé přirovnání, tak jakoby si chtěl dát k večeři pumu, to je lepší.

Co to říkal? Že půjde za mnou? Zděšeně jsem se mu zadívala do očí. Byly tmavě zlaté, spíš do hněda a viděla jsem v nich to odhodlání.
„Edwarde, to nemůžeš myslet vážně. To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšela. Ty budeš žít dál! To, že já umřu, neznamená, že ty taky,“ rozčilovala jsem se.
„Ale lásko, ty to nechápeš, ty jsi důvod mého bytí. Bez tebe nebudu mít proč žít.“ Díval se na mě omluvným pohledem, ale stále se zdál o svých slovech pevně přesvědčený.
„A jak jsi žil předtím? Než jsem sem přijela?“ Nečekala jsem na odpověď a rovnou pokračovala. „Budeš pokračovat tam, kde jsi přestal, než jsi mě potkal. Já… nedokážu ani pomyslet na to, že bys nebyl, že by se ti něco stalo,“ kroutila jsem hlavou. „Ne, to prostě nejde, ne, ne, ne.“
„Bello, lásko, uklidni se. Neměla by ses tak rozrušovat,“ konejšil mě Edward. Rukama mi jemně přejížděl po zádech.
„Tak už o tom nikdy nemluv a slib mi, že neuděláš žádnou hloupost,“ požádala jsem ho.
„Ale Bello…“ protestoval.
„Žádný ale Bello. Chci jen, abys mi to slíbil,“ stála jsem si na svém.
„Dobře, když ti to udělá radost,“ vzdal se a já byla konečně klidnější. Věděla jsem, že svůj slib neporuší.
„Děkuju,“ špitla jsem a vděčně ho políbila.

---

Tak a je to tady, první den ve škole. Tedy v nové škole. Edward mě ráno vyzvedl a do auta mě musel skoro natlačit, protože jsem se urputně, ale zato úplně zbytečně bránila. Nechtělo se mi tam. Nechtělo se mi mezi tu spoustu nových lidí, kteří na mě budou zírat jako na cvičenou opičku v cirkusu. Ale moje námitky nebyly vůbec brány v úvahu a já tak byla na cestě do školy.

„Uvidíš, že to bude v pohodě. Budu pořád s tebou,“ sliboval mi Edward.
„Jo, Bello, bude to dobré. Žádné katastrofy nevidím,“ ozvala se ze zadního sedadla Alice, vedle které seděl zamlklý Jasper. Jeho výraz byl přesným odrazem toho mého. Docela jsem zapomněla, že cítí moje emoce.

Rukou jsem se opírala o dveře a samovolně začala poklepávat prsty v nejasném rytmu.
„Jaspere prosím,“ zaskučel Edward a mě najednou obklopila pohodová atmosféra. Měla jsem pocit, jako bych jela na nějaký příjemný výlet. Chtělo se mi smát. Ruce jsem klidně složila v klíně a pak se dívala z okna.
„Díky,“ zamručel Edward.

No jasně, proč jsem si to neuvědomila dřív. Jasper ovládá moje emoce a to na přání Edwarda. Chtěla jsem se na oba zlobit, ale přes tu pohodu neproniklo nic negativního. Rozhodla jsem se to odložit na později.

Edward zaparkoval, jako vždycky obešel auto, otevřel mi dveře a nabídl ruku. Moc ráda jsem ji přijala. Pevně jsem se chytila a neměla v plánu ho v nejbližších hodinách pustit.

Parkoviště bylo plné štěbetacích studentů. Někteří se objímali, neboť se dlouho neviděli, jiní na sebe volali přes celé parkoviště a další si nadšeně vyprávěli o tom, co bylo v létě. Bylo to tu trochu jako mraveniště.

Hned jak jsem vystoupila, hluk utichl a obličeje všech se zaměřily na mě. Přesně jak jsem očekávala. V tak malém městečku se hned roznese, že přibude nová studentka.

Edward mě vzal okolo ramen a vedl do kanceláře školy. Celou cestu nás provázeli pohledy spolužáků, někteří si i ukazovali. To nám to teda hezky začíná.

Většinu hodin jsem měla s Edwardem, pár s Alicí a jen jednu nebo dvě sama. Je zajímavé, že všichni na mě sice koukali, ale nikdo se neodvážil přijít a oslovit mě. Bylo na nich vidět, že jsou na mě zvědaví a chtějí slyšet, co mě přivedlo zrovna do Forks, ale nikdo se nezeptal. Opravdu divné.

Se svými poznatky jsem se na obědě svěřila Edwardovi.
„Máš pravdu, všichni tě chtějí poznat. Chtějí vědět, kdo je Bella Swanová a nejednomu klukovi jsi zamotala hlavu.“ To řekl tvrdým hlasem se stopou zavrčení. „Ale jsi ve společnosti záhadných sourozenců Cullenových, se kterými se nikdo nebaví, protože jsou jiní. Sice krásní, ale divní,“ vysvětlil.

Aha. No, tím líp pro mě. Nikdy jsem nebyla příliš společenský typ. Tak se aspoň nebudu muset otravovat zdvořilostmi.

---

A tak to šlo dál. Všichni koukali a po čase přestali, a školní dny se staly docela příjemnou záležitostí.

Babička se o mě pořád přehnaně starala, děda jí mírnil, ale nebylo to nic platné. Edward to chtěl skrýt, ale všimla jsem si, jak mě pořád nenápadně, spíš nápadně, pozoruje, jakoby čekal na nějakou známku toho, že mi něco je, že sebou seknu nebo já nevím co. Je mi naprosto jasné, že mají starost, ale připadám si trochu jako laboratorní krysa, u které se zkoumají reakce na různé podněty.

Taky jsem pravidelně jednou za dva týdny docházela do nemocnice na kontrolu. Můj stav byl celkem dobrý, tedy vzhledem k mé nemoci, ale poslední dobrou jsem se cítila unavenější než dřív, už jsem nezvládla chodit hodiny po lese jen tak. Po pár kilometrech jsem byla vždycky strašně utahaná, malátná a dělalo se mi špatně.

Procházky s Edwardem teď byly v podobě obejití domu, nebo jízdy autem a následně proběhnutí v Edwardově náruči. Tak jsme se dostávali na naši louku, kterou jsem prostě nemohla nenavštěvovat a tak mě tam po dlouhém prošení a přesvědčování vzal.

Naše první návštěva, po dlouhé době, proběhla opravdu velkolepě. Vzali jsme sebou deku, a jak jsem poté zjistila, Edward i spacák. Ne, nechystali jsme se tam přenocovat, šli jsme tam jen na takový malý výlet. Tenkrát byl začátek října. Místní počasí se ale chovalo, jako jinde v listopadu. Bylo chladno a foukal studený vítr. Bylo štěstí, že ten den nepršelo.

Když jsme vešli na tu dokonale kulatou loučku, pocítila jsem nával radosti. Květiny už sice nekvetly, ale to jí na kráse neubralo.

Edward na studenou zem položil přeloženou deku, na kterou si sednul, mě zabalil to spacáku a pak mě jen držel v náruči. Bylo mi teplo, vlastně vedro, jelikož mě babička donutila se nabalit, jako kdybych šla na výpravu na Sibiř. Ale když jsem se chtěla trochu vymotat ze spacáku, Edward mi to nedovolil. Prý bych mohla nastydnout. Pfff, aby nenastydnul sám. Byl jen v tričku s krátkým rukávem, přes které měl tenké kožené sako. Já vím, melu blbosti, ale už mám té jejich péče dost.

Tenkrát to bylo nádherné odpoledne. Jen jsme tak seděli a užívali si jeden druhého. Proplétala jsem prsty své ruky s jeho a usmívala se tomu, jak krásně nám do sebe zapadají naše dlaně. Chtěla jsem, aby ten okamžik trval věčně, ale bohužel to nebylo možné. Jednou to skončí a já už se pak nikdy nebudu moci Edwarda dotknout, políbit ho, promluvit s ním.

Srdce mi sevřela železná pěst osudu. Pocítila jsem nával zoufalství. Chtělo se mi křičet, brečet, sténat, ale neudělala jsem ani jedno. Myslím, že bych tím Edwarda dost vyděsila. Jen jsem tam ležela. Víčka a zuby pevně stisknuté, abych ze sebe nevydala ani hlásku.

Bože, proč? Proč já? Co jsem komu udělala? Copak si nezasloužím aspoň trochu štěstí. Bylo mi hrozně. Ne fyzicky, ale psychicky. Takhle jsem se necítila, ani když mi oznámili, že jsem nemocná a umírám. Ani tehdy jsem necítila takovou hlubokou beznaděj. Teď na mě útočila ze všech stran. Nemohla jsem dýchat, nešlo mi, se nadechnout. Do očí se mi draly slzy, které jsem ze všech sil potlačovala.

Najednou mi to místo nepřišlo krásné, ani bezpečné. Měla jsem pocit, jako by z tmavých stínů stromů vystupovala černá mlha, která se po špičkách přibližovala, aby mě celou pohltila. Blížila se krůček po krůčku, až jsem ji měla skoro na dosah. V tu chvíli jsem to už nevydržela a rozbrečela se naplno.

Hlasité vzlyky se mi draly z hrdla a já jim nemohla nijak zabránit. Slzy mi tekly proudem z očí, celá jsem se třásla, klepala a lapala po dechu.

Edward to nijak nekomentoval, jen mě k sobě víc přitiskl a houpal se ze strany na stranu. Trpělivě čekal, až se uklidním. Ač jsem se snažila sebevíc, nešlo to zastavit. Moje slzné váčky, jako by byly bezedné. Černá mlha byla jen krok ode mě a čekala, až mě bude moci polapit. Nechtěla jsem se jí vzdát. Nechtěla jsem se jí poddat. Celá ta situace mě nutila plakat ještě usedavě.

Vzlyky se ne a ne utišit. Cítila jsem se příšerně. A pak najednou nebylo nic. Jen klid, ticho a tma.

---

„Bello, holčičko,“ ozvalo se kdesi za mnou. Ten hlas znám. Už několik let jsem ho neslyšela, ale ani tak dlouhá doba ho nedokázala z mé paměti vymazat. Byl to hluboký mužský hlas. Tatínkův hlas. Rychle jsem se otočila a očima pročesávala tmu, která mě obklopovala.

Nejdřív jsem neviděla nic. Vlastně bych neviděla ani svou ruku, kdybych ji před sebe natáhla, ale pak se přede mnou objevil kužel mléčného světla. A v tom světle se postupně zhmotňoval obrys tatínkovy vysoké postavy.

Rozběhla jsem se k němu a zastavila se až v jeho teplé náruči. Pevně mě objal.
„Bello, zlato.“
„Tati, co tady děláš?“ ptala jsem se nechápavě, ale stále ho objímala.
„Bello, ty nemusíš umřít. Máš i jiné možnosti,“ řekl autoritativním hlasem, který používal, když jsem jako dítě nechtěla jít spát nebo jíst.
„Ale já nechci. Nechci se léčit.“ Copak mě i on bude přesvědčovat o tom, že léčba je to pravé.
„Nemyslel jsem léčení. Bello, dívej se kolem sebe. Musíš se pořádně rozhlédnout a přemýšlet.“ Najednou jsem jeho hlas neslyšela jako předtím u ucha, ale byl dál.

Aniž bych ho pustila ze svého sevření, stál asi dva metry ode mě.
„Já tomu nerozumím,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Pamatuj Bello, dívat se okolo sebe s otevřenýma očima a přemýšlet,“ zavolal na mě a já už viděla jen jeho postavu mizející ve tmě.
„Tati,“ volala jsem, ale on se nezastavil. „Tati, vrať se, prosím. Tati, vrať se,“ křičela jsem, ale on už byl pryč. Znovu jsem se rozbrečela.

---

„Bello, lásko, probuď se,“ volal na mě jiný hlas. Pomalu jsem otevřela oči a dívala se na Edwarda.
„Co se stalo, kde to jsem,“ rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe.
„Usnula jsi, tak jsem tě odnesl do auta a jsme na cestě domů. Něco se ti zdálo. Křičela jsi ze spaní.“

Takže tatínek byl jen sen.
„Ano, zdálo se mi o tatínkovi,“ řekla jsem se svěšenou hlavou.
„Edwarde, promiň za to předtím. Nechtěla jsem se přestat ovládat, ale…“ Nevěděla jsem, jak to říct.
„To je v pořádku. Musela sis ulevit. Já to chápu. Je toho na tebe moc.“ Rukou mě pohladil po tváři a já zavřela oči a obličejem se víc přimkla k jeho dlani.
„Zdálo se ti o tatínkovi něco hezkého?“ zajímal se a změnil tak téma.
„Jen mi něco říkal, to je jedno.“ Nechtěla jsem mu to vykládat, protože to nedávalo smysl. Co myslel tím, abych měla oči otevřené?

„Zlato, celá se třeseš. Raději tě odvezu. Měla by sis lehnout,“ řekl starostlivě Edward. Až teď jsem si uvědomila, že se klepu a je mi zima. Neprotestovala jsem, jen se víc zabořila do sedadla a unaveně zavřela oči. Edward se plynule rozjel a pak mě vzal za ruku.

Babička mě doma hned uložila, udělala mi teplý čaj a pak mě nechala o samotě, abych mohla spát. Ale najedou, byla má víčka jako na pérku. Ne a ne vydržet zavřená.

V pokoji jsem byla sama. Edward ještě nepřišel. Chtěl jít s rodinou na lov, když však viděl, v jakém jsem stavu, váhal, ale přesvědčila jsem ho. Chvilka o samotě mi jen prospěje a já budu moci aspoň přemýšlet.

Dívej se kolem sebe a přemýšlej. Ta slova jsem v hlavě převracela ze všech stran, ale jejich význam mi nedošel. Tedy skutečný význam jsem chápala, ale ten skrytý ne.

Pozorovala jsem ručičky na budíku, jak odkrajují čas. Jako by mi odměřoval, kolik mi zbývá do konce života. Uběhla hodina, dvě, tři. Budík ukazoval deset hodin. Edward slíbil, že se do půlnoci vrátí.

Ani ty tři hodiny nestačily k tomu, abych pochopila. Nakonec jsem usnula a Edwarda se nedočkala.

---

„Mmm,“ zamručela jsem a protáhla se.
„Dobré ránko.“ Ledové rty se dotkly mého čela.
„Edwarde.“
„Ano, snad jsi nečekala někoho jiného?“ zeptal se pobaveně.
„Ne, samozřejmě, že ne. Polib mě prosím.“ Stále jsem měla zavřené oči a tak si nádherně užila jeho sladký polibek. Líně jsem otevřela oči a dívala se přímo do jeho zlatých duhovek. A v tu chvíli mi to došlo. Ano, už vím, co tím táta myslel. Viděla jsem to, co jsem měla vidět, a můj rozum mi říkal, co měl.

Stále jsem zírala do Edwardových zorniček a přemýšlela, proč mě to nenapadlo dřív a samotnou. Je tu opravdu jedna možnost, jak zůstat naživu i když bych se neléčila. Pohled jsem přesunula na bílé zuby, které vykukovaly z Edwardova zářivého úsměvu.

Co je jednoduššího než se nechat přeměnit. Je to přece logické, budu tak moci zůstat navždy s Edwardem. Budu jako on. Budu s ním žít šťastně až na věky. Skvělé řešení pro nás oba. Pro Edwarda už nebude tak těžké být se mnou a já nebudu muset podstoupit strastiplné léčení, abych přežila.

Roztáhla jsem rty do obrovského úsměvu. Edward pozoroval hru emocí na mé tváři, a když uviděl úsměv, pozvedl jedno obočí. Jen jsem se víc usmála a dál mlčela.
„Na co myslíš?“ zeptal se frustrovaně.
„Právě mě něco napadlo. Teda, nenapadlo to až tak mě. Upozornil mě na to můj otec včera ve snu.“
„A o co se jedná?“ vyzvídal.
„Je tu jedna možnost, jak spolu můžeme být navždy. Jak zabránit tomu, abych odtud odešla,“ naznačila jsem. Viděla jsem, jak mu to v hlavě šrotovalo a pak se mu obočí stáhlo k sobě. Pochopil.

„To nejde,“ nekompromisně zavrtěl hlavou.
„Ale Edwarde, je to jediná možnost. Prosím. Moc bych chtěla být s tebou. Navždy. Ale žádné navždy mě nečeká, pokud mě neproměníš. Umřu, Edwarde a to nechce ani jeden z nás. Prosím, prosím.“ Poslední slova jsem šeptala.
„Bello, to ti nemůžu udělat,“ protestoval.
„Edwarde, podívej se na mě,“ nařídila jsem mu. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. „Ty to musíš udělat. Je to jediná možnost,“ přesvědčovala jsem ho.
„Ty bys to opravdu chtěla? Chtěla by ses stát vraždícím monstrem?“
„Já se nestanu monstrem. Nebudu zabíjet lidi. Budu tím, čím jsi ty. Budu moct být s tebou. Ano, opravdu si to přeju,“ přisvědčila jsem.

Váhal, poznala jsem mu na očích, že stále váhá. Nepatrně jsem se nadzvedla a vtiskla mu krátký polibek.
„Dej mi čas. Nemůžu to udělat hned.“ Vyhrála jsem. Ani jsem nemohla uvěřit, jak to bylo snadné.
„Samozřejmě. Uděláš to, až mi bude zle. Chci se rozloučit s babičkou a dědou.“
„Dobře,“ vzdychl smutně, tak jsem ho položila na záda a vrhla se na něj, abych ho přivedla na jiné myšlenky.

---

Už je to rok od toho rána. Poslední dobou je mi opravdu zle. Zvracím, jsem pořád unavená a nejsem schopná skoro ničeho. Babička říká, že jsem vyhublá a má pravdu. Veškeré oblečení na mě visí. Alice mě neustále přemlouvá k nákupům, ale nemám na ně dost síly.

Za ten rok jsem úspěšně odmaturovala a na přání Edwarda se přihlásila na vysokou, kam mě překvapivě vzali. Ale nakonec jsem ani nenastoupila. Můj zdravotní stav se přes léto značně zhoršil. Edward vysokou taky odložil, aby mohl být se mnou.

Poslední dobou jsem často slýchávala babičku, jak dole brečí a děda ji utěšuje. Chtěla jsem je uklidnit, že bude všechno v pořádku, ale sama jsem věděla, že konec se blíží.

Teda, konec nekonec. Pro prarodiče jsme to měli připravené tak, že mě Carlisle vezme do nemocnice a pak jim oznámí, že jsem zemřela. Edward mě odveze k nim domů, kde mě přemění.

Bylo mi líto, že budu muset prarodičům lhát, ale jinak to nejde, je to nutné. Jako novorozená nebudu schopná pobývat delší dobu mezi lidmi, aniž bych jim ublížila a taky by bylo divné, kdybych se z ničeho nic uzdravila.

Proto jsem teď trávila s babičkou i dědou co nejvíc času, abych si je užila a stihla jim říct, jak moc je mám ráda.

S matkou jsem za ten rok mluvila asi dvakrát po telefonu. Naše rozhovory byly poněkud křečovité. Jakoby spolu mluvili dva naprosto cizí lidé. Zdálo se, že jí je celkem fuk, že její dcera umírá. Ale co, za těch osmnáct let jsem si zvykla.

---

„Mám vás ráda,“ opakovala jsem, jako už několikrát za poslední měsíc.
„My tebe taky holčičko. Ničeho se neboj. Ani se nenaděješ a v nebi se shledáme.“ Babička brečela. Po ztrhaných tváří jí tekly tiché slzy.

Ležela jsem v bílých prostěradlech na nemocniční posteli. Dnes je to naposledy, co vidím svoje prarodiče. Oba mě objímali a snažili se udržet veselé tváře, ale nedařilo se jim to.
„Neplačte,“ špitla jsem a samotná jsem se rozbulela.

Někdo zaklepal na dveře a vešel Carlisle.
„Budu muset Bellu prohlédnout. Měli byste jít domů a odpočinout si.“ Tak a je to tady. Poslední sbohem.

Moc se jim nechtělo, ale Carlisle jako lékař měl jistou autoritu. S tím, že ráno za mnou zase přijdou, mi dali pusu na čelo a odešli.

Chtěla jsem si jejich obličeje vrýt do paměti, zapamatovat si každý rys jejich vrásčité tváře. Ale přes slzy jsem toho moc neviděla a pak už tam byly jen zavřené dveře.

„Bello, za chvilku přijede Edward,“ oznámil mi Carlisle.
„Dobře,“ zaskřehotala jsem, hlas pláčem změněný.
„Ničeho se neboj.“
„Já se nebojím. Prosím tě, vyřiď jim, že je moc miluju a že na ně nikdy nezapomenu.“ Nejmenovala jsem, ale Carlisle pochopil.
„Oni to vědí, ale řeknu jim to.“ Stiskl mi ruku.

---

„Jsi připravená?“ zeptal se Edward. Na tuto otázku jsem čekala celý rok.
„Ano,“ špitla jsem.
„Miluju tě.“
„Miluju tě.“

Cítila jsem, jak se jeho studené rty přisály k mému čelu, pak pokračovaly na nos, tváře, bradu, rty, tam zůstaly nejdéle, a on mi věnoval dech beroucí polibek. Potom se přesunul na krk, který nejdřív laskal svými rty a jazykem a nakonec se zhluboka nadechl a… Umožnil mi pokračovat v životě s ním.

Nakonec se mi mé největší přání přeci jen splní. Budu mít velkou rodinu a budu obklopená láskou.

Volba mezi životem a smrtí je jasná. Budu žít svůj dlouhý posmrtný život po boku muže, kterého z celého srdce miluji.

 

KONEC


6. kapitola

Povídky od Zuzka88

epilog


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (27.01.2013 12:15)

podobá sa to na film Walk to remember Asi do polivice kapitoly som sa bála, že zomrie, ju by to asi ani nenapadlo keby nemala ten sen

Janeba

3)  Janeba (20.12.2010 22:40)

Krásná, pohodová, smutná, ale i plná naděje! Zuzanko, tak taková je Tvá povídka! Plná citu a touhy po tom, aby byl člověk milován! Moc se Ti to povedlo! Děky!

Lipi4

2)  Lipi4 (30.07.2010 21:23)

Vím, že jsem nezanechala komentář u každičké kapitolky, ale všechny jsem je přečetla naráz (ano musela jsem znovu přečíst i začátek, jelikož v době, kdy vycházela tato povídka jsem neměla čas a lehce jsem pozapoměla). ........... Je to úžasný příběh, který mě na začátku dokázal rozesmát, tak až jsem spadla ze židle a tím si vytřela zády podlahu pod sebou :D :D :D . Byla jsem též patřičně uslintaná v krásný pasážích, které si přímo fantasticky popsala . A v poslední řadě jsem byla dojatá až jsem nezvládla zachytit ten proud slz, který se řinul z mých očí :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( ... ... ..... .... ...Je to úžasná povídka, která si zaslouží epilog, pokud na něj máš ještě chuť a náladu .... .... .... .... .... .... ... Moc se Ti tato povídka povedla a doufám, že tento můj "malinkatý" komentářík aspoň lehce vynahradí, to že jsem nenechala u žádné (skoro) ani čárku či smajlíka

PS: Mockrát Ti děkuji za věnování, kteé si nechal u třetí kapitolky, hrozně moc mě to potěšilo

Silvaren

1)  Silvaren (08.06.2010 23:28)

:'-( :'-( :'-( Smutně krásné, krásně smutné. Moc děkuju za překrásnou povídku, nádherně Ti to píše.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still