Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Po roce a půl jsou zpět. Téměř jsem se nechala odradit. Ale znáte mě...

Takže moc prosím - pokud vám vývoj příběhu nesedl, nenuťte se ;).

 

Věnováno Sfinze, jedné z nejvěrnějších fanynek LČP ♥

 

Edward


Pohledem jsem požádal o souhlas a teprve když kývla, posadil jsem se vedle ní. Nakrčila nos a trochu se odtáhla.

„Už jsem zapomněla, jaká je to síla. Když jsem se před pár týdny viděla s Bellou, říkala jsem si, že bych si zase dokázala zvyknout. Jenže ona byla jen hodně slabý odvar, co?“ Úšklebek rychle vystřídal smutný úsměv. Ani pro ni nebylo snadné mluvit o Belle v minulém čase. A to měla šanci rozloučit se s ní. Na okamžik mě znovu ovládla ta sedmdesát let stará iracionální zlost. Oč je Leah lepší než já? Proč ona ji mohla ještě vidět? Na okamžik jsem zavřel oči a vybavil si tu drobnou ženu s pečlivě upravenými vlasy, kterou jsem vídal v Aliciných vizích. Síť jemných vrásek kolem hnědých očí a kolem pořád stejně krásných rtů prozrazovala, že měla ve svém životě stejné množství důvodů ke smíchu i ke smutku. Zoufale jsem zatoužil uslyšet od ní, že se mnou byla doopravdy šťastná.

Leah mě trochu neohrabaně poplácala po ruce, jíž jsem drtil vlastní koleno. „Měla hezký život, Edwarde,“ řekla tiše. „A jsem si naprosto jistá, že tys nikdy nepřestal být jeho součástí,“ povzdechla. „Ne že bych to teda někdy úplně pochopila.“ V téhle větě jsem poznal Leah, kterou jsem kdysi znal. Sarkastickou a kdykoliv připravenou pohádat se. Jen aby probůh nikdo nepoznal, jak je ve skutečnosti zranitelná. Schoval jsem hlavu mezi ramena. V dálce jsem zaslechl zvuk vzdalujícího se auta, jak někdo z rodiny odvážel Violet.

„Co tady vlastně děláš, Leah? Chtěla ses zeptat na to děvče, ale dobře víš, že tady nikoho z nás nenajdeš.“ Významně si odkašlala. „To je jen náhoda. Žijeme ve velkém domě. Tohle,“ pohnul jsem hlavou k domku za našimi zády, „zůstane navždy prázdné.“ Mluvil jsem a každé jednotlivé slovo mě málem udusilo. Jako by se mi přímo v krku měnilo na velký žhavý kámen.

„Mám oproti tobě náskok, Edwarde.“ Vrátila se k mírnému, mateřskému tónu, který jsem od ní neznal. „Žiju stejně dlouho jako ty, ale na rozdíl od tebe jsem obklopena smrtelníky. Celý svůj život se loučím s milovanými, kteří odcházejí. Neříkám, že je to proto snazší. Jen jsem nikdy nezapomněla, že smrt je součástí života. Pamatuju si, jak tehdy Bella mluvívala o tom, že chceš vždycky zůstat nablízku lidskému světu. Koneckonců, i ten tvůj pitomý odchod do války to dokazoval. Tak se prostě smiř s tím, že žiješ mezi lidmi a přijmi to. Nechal jsi ji odejít tenkrát, nech ji odejít i teď.“

Pomalu ke mně pronikal význam toho, co řekla. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby Carlisle a Esme jednou zestárli a já bych je pohřbil; stejně, jako to nakonec musí udělat většina lidí. Nebo kdyby zemřel někdo z mých sourozenců… Otřásl jsem se. Leah měla pravdu. Hráli jsme si na lidi, ale základní lidské zkušenosti nás vždycky míjely.

„Pokud ses ale nikdy úplně nesmířil s jejím prvním odchodem, pak to pro tebe musí být opravdu… těžké.“ Zaváhala. Nejspíš chtěla říct něco jako děsivé nebo strašlivé, ale tahle slova k ní neseděla. Příliš dramatická, řekl bych. Vlci stáli vždycky nohama pevně na zemi.

Posledních pár týdnů jsem nedělal nic jiného, než že jsem se snažil vyznat se aspoň trochu ve vlastních pocitech. A i kdybych nedošel k žádnému výsledku, stačil ten tlak, který mě dusil od okamžiku, kdy už jsem neslyšel to auto. Auto, které odvezlo Violet z mého života.

„Zkomplikovalo se to.“ Řekl jsem to tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli jsem si to jen nepomyslel. Ale Leah měla skvělý sluch. Pozorně se na mě zadívala. Připadalo mi, jako by mi její pohled vypaloval díry do levé tváře. Když jí to došlo, na okamžik zatajila dech.

„Violet…“

Schoval jsem obličej do dlaní a kývnul. A pak, nejspíš proto, že Leah mi najednou připadala jako nejhmatatelnější důkaz toho, že se to všechno kdysi opravdu stalo, se ze mě moje trápení vyřinulo s jediným výdechem.

„Violet umírala, Leah. Zdálo se tak správné a jednoduché pomoci jí. Zachráním ji, říkal jsem si. Konečně pro Bellu něco doopravdy udělám. Jenže pak už jsem věděl, že to nechci udělat pro Bellu. Chtěl jsem to pro Violet. Kvůli ní samotné. Protože i když má Belliny oči, je jiná, je tak… silná a přitom křehká, je tak…“ Došel mi dech a tak už jsem dodal jen to poslední, co zbývalo. „Teď je ale Violet zdravá. A já to chci pořád. Pro sebe.“

Les kolem nás, nepřirozeně ztichlý mojí přítomností, jako by se na okamžik změnil v těžký zelený poklop. Dusil jsem se. K mému vlastnímu překvapení ale napětí v Leažiných ramenou povolilo. Obrátila se ke mně a počkala, až se jí podívám do očí.

„Ale tohle je přeci život, Edwarde. Myslel sis, že to bude snadné?“ Naklonila se ke mně. „Chtěla jsem jí říct o Bellině minulosti. Nevím, proč jsem měla pocit, že by to měla vědět. Možná… možná by měl nějaký člověk vzpomínat na Bellu se vším všudy. Nebyla žádná Bella s Edwardem a Bella po Edwardovi. Byla to celistvá a jedinečná bytost, která si vybrala, jak bude žít v době, kdy to nezvládala ani spousta chlapů. Zaslouží si, aby to ocenil i někdo jiný než banda upírů a vlků. Ale teď to nechám na tobě. S Violet musíš promluvit ty. A brzo, Edwarde. Co nejdřív.“ Naklonila se ke mně ještě blíž, se zadrženým dechem mě krátce objala a vtiskla mi na čelo horký polibek. Pak vstala, pohladila léty poznamenané dveře do domku a rozběhla se do náruče lesa. Napadlo mě, že se nejspíš ze zvyku drží smlouvy a auto nechala někde na hranici našeho území.

Vydechl jsem, opřel se o dveře a zavřel oči. Nic z toho jsem dělat nemusel, ta strnulá a zkroucená pozice, ve které mě Leah zanechala, pro mě byla úplně stejně pohodlná. Ale předstíral jsem lidské chování tak dlouho, že i teď, uprostřed lesa, kde mě nikdo nemohl vidět, mi připadalo správné hrát svou roli.

Ach Bello, byla bys na mě pyšná. Dalších sto let a možná budu dost lidský pro někoho, jako jsi byla ty. Anebo jako je Violet.

 

 

Violet


Netušila jsem, proč se Rosalie nabídla, že mě odveze. Alice po ní do poslední chvíle vrhala vražedné pohledy, ale Esme s Carlislem vypadali spokojeně. Nejspíš si mysleli, že se Rosalie pokouší prolomit to podivné napětí mezi námi.

Dokonce mi pomohla nastoupit do auta. Vzala si Edwardovo Volvo. I kdybych nevěděla, že je jeho, nejspíš bych to poznala. Vonělo po něm a po jemné kůži sedadel. Zabořila jsem se do svého a na chvilku zavřela oči. Skoro jako by mě objal. Rosalie ale neměla v úmyslu dát mi prostor pro fantazírování.

„Ráda bych řekla, Violet,“ – vyslovovala mé jméno tvrdě, jako by si teprve zvykala na posloupnost hlásek v něm – „že to, na co nejspíš myslíš, by byla velká chyba.“ Přejela přes ohromný výmol, i když se mu mohla vyhnout. S razancí podřadila. Nadskočila jsem, až mi cvakly zuby. Pevně jsem se chytila okraje sedadla. „Ale to by bylo jen velmi mírné vyjádření reality.“ Další výmol, tentokrát jsem se téměř udržela na místě.

„Asi jsi pochopila, že jsme poněkud netypická rodina.“ To bezpochyby byli. Dokonce i v Evropě, kde se děti častěji a déle drželi rodičovského domu, by trochu vyčnívali. Nehledě na nepoměr mezi věkem rodičů a adoptivních dětí.

„To, že žijeme pohromadě, má své důvody. A taky důsledky.“ Šlápla na plyn, i když jsme právě vjížděly do prudké zatáčky. Napadlo mě, že řídí, jako žije. A chutí a trochu neurvale. „Záleží…“ Překvapivě se zarazila. „Záleží nám na tom, aby naši blízcí byli šťastní. A Edward…“ Znovu ta odmlka. „Edward se teprve nedávno s někým definitivně rozešel.“

Mimoděk jsem pustila sedadlo a další výmol mě odhodil na dveře. Bolelo to, dokonce hodně, ale moje nitro se zabývalo vlastní drásavou bolestí, takže naražená paže zůstala bez povšimnutí. Tohle Alice nezmínila. Dokonce ani nenaznačila.

„Trvalo… trvalo to dlouho?“ Ani mě nenapadlo, že bych svůj zájem o Edwarda měla popírat. Cullenovi byli zvláštní, ale rozhodně ne pitomí.

„Seznámili se už na střední. Ale nebyla to jen obyčejná středoškolská láska.“ To mi nemusela vysvětlovat. Edward a nezávazný flirt – něco jako Romeo zahýbající Julii. Nepředstavitelné.

„Dokonce se vzali.“

Pokud jsem si ještě před okamžikem myslela, že se nemůžu cítit hůř, mýlila jsem se. Svezla jsem se v sedadle co nejníž a doufala, že to Rosalie vezme korytem nějakého potoka, najede na pořádný kámen, já se praštím o palubní desku a utrpím rozsáhlou amnézii. Ve chvíli, kdy jsem si zkusila představit úlevu absolutního zapomnění, se jí rozblikal mobil. Zvonil jen velmi potichu. Ani se nepodívala, kdo volá, a rovnou hovor odmítla.

Zdálo se, že řekla vše, co považovala za nutné.

„Proč,“ zablekotala jsem, „proč se rozešli?“

„To je osobní, nemám právo o tom mluvit. Jsem si ale celkem jistá, že by se k sobě dřív nebo později vrátili. Jenže ona… zemřela.“

Došlo mi, že všechny ty fráze o vynechávajícím srdci nelhaly. To moje vynechalo nejmíň tři údery. Rosalie se po mně ohlédla s nepatrně znepokojeným výrazem, jako by to snad mohla slyšet.

„To ona… to byla ta blízká, která vám zemřela? O které jste tehdy mluvili?“ Nepotřebovala jsem odpověď. Jasně jsem si vybavovala, kdo z nich tehdy vypadal naprosto zdrcený. Zničený až na hranici únosnosti. Ta smrt byla samozřejmě hrozná, ale v mozku mě pálila jiná Rosaliina věta.

Jsem si ale celkem jistá, že by se k sobě dřív nebo později vrátili.

Zbytek cesty jsem nevnímala. Rosalie mi pomohla odnést věci do domu a chladně se se mnou rozloučila. Carlisle a Esme se mýlili. Žádné sblížení se nekonalo. Přesto jsem jí určitým zvráceným způsobem byla vděčná. Připadalo mi, že jen ona ke mně dokázala být doopravdy upřímná. Všechny projevy Alicina přátelství teď získaly hořkou pachuť. Co si, kruci, myslela? Že ze mě udělá náplast na Edwardovu ránu?

Prošla jsem domem, rozsvítila všechna světla – zlozvyk z doby, kdy jsem si myslela, že smrt je příliš blízko a světlo ji mělo odehnat – a zamotala se do deky na prosezeném gauči před televizí. Našla jsem nějaký dokument o asijských pouštích. Ideální obrazová kulisa pro to, co se mi honilo hlavou.

Postupně to do sebe začalo zapadat. Edwardova nejasná touha – po ztrátě blízkého nejspíš každý touží po objetí, ber kde ber, a zároveň jeho zdrženlivost. Vybavila jsem si Alicinu zlost, když jsem se zmínila, že o mně Edward nemá zájem kvůli mé nemoci. Ale pokud není ujetý masochista, tak přesně tenhle důvod ho ode mě musí udržet v bezpečné vzdálenosti. Ztratit lásku a začít si něco s někým, kdo má slušně nakročeno na onen svět, by mohl jen blázen.

Ach bože, jak moc jsem si přála, aby byl blázen…

Najednou jsem měla chuť vrátit čas. Zavolat Benovi a půl hodiny s ním plácat o béčkových filmech, domluvit se s ním na další den na večeři a pak se s ním možná konečně vyspat. Žít každý den tak, jako by měl být poslední. Protože doopravdy mohl být poslední.

Vishkoverův lék a Carlisleova péče mě znovu vrhly na tu vratkou lávku, o níž jsem věděla, že je ztrouchnivělá a porostlá kluzkým mechem a že z ní stejně co nevidět spadnu do bezedné černé hlubiny. Proč po mně ksakru pořád někdo chtěl, abych se zuby nehty držela toho páchnoucího dřeva, i když mě to stálo všechny síly a na pořádný, skutečný život jí zbývala sotva špetička?

Přitáhla jsem si do klína krabici kapesníků a dala volný průchod slzám. I tohle byl můj malý odboj. Reakce na pět let keců o tom, jak jsem statečná a silná.

Hovno.

Nechtělo se mi umřít. Nikdy. Ani když jsem vážila čtyřicet kilo i s kapačkou a nemocniční postelí a zvracela i čaj, ke kterému jsem si sotva čichla. Místo hloubání o smrti jsem se pokaždé raději vybrečela. S hromadou posmrkaných kapesníků vedle postele jsem si připadala příjemně otupělá a připravená usnout. Usnout, ne umřít.

Tohle bylo jiné.

Kvůli klukovi jsem ještě nikdy nebulela. Samozřejmě v tom zase byla zamotaná ta moje nemožná nemoc, ale i když jsem střádavě vzlykala a tiše popotahovala, byla jsem na sebe tak trochu pyšná. Žila jsem dost dlouho na to, abych zjistila, jaké to je. Prožívat nešťastnou lásku. Napadlo mě, že bych si mohla koupit víno. Carlisle přeci tvrdil, že jsem zdravá. Vybavila se mi ta přiopilá scéna z Deníku Bridget Jonesové. A uprostřed dalšího záchvatu pláče jsem se rozesmála.

Už napůl spící jsem se napomenula. „Trochu ti hrabe, Violet Carterová.“

Pak už jsem musela spát, protože se mi znovu zdálo o Edwardovi, jak mi čte. Tentokrát ale začal trochu divně.

Nejsi v tom sama, žádný strach.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivana

17)  Ivana (30.08.2013 02:05)

Tak som si dočítala všetky predchádzajúce vydané kapitolky a pred spaním som si dopriala aj jednu novú. Juuu. Je možné, že som tento skvost čítala už tak dávno, že mojej mysli niektoré dokonalé vetičky prišli tak nové? Na ne som predsa nemohla zabudnúť. Na to sa nedalo zabudnúť.
Ja som tak strašne rada, že si sa tento príbeh rozhodla dokončiť. Úplne sa mi u toho srdce tetelí blahom. Ak by som si potom nepripadala ako úchyl, tak snáď začnem aj chrochtať. No jo... niekedy som divná. Lenže ty píšeš tak... tak nežne i tak tvrdo, tak jasne i tak v náznakoch. Jednoducho tak neprekonateľne. Dá sa niekde objednať dokončenie aj ďalších príbehov? Na jeden o Alici a Jasperovi stále myslím. Ehm... Ja len keby náhodou. Za pokus nič nedám.
Konečne prestanem trepať a dostanem sa k deju (Nech je mi ospravedlnením, že je skutočne veľa hodín). Milujem Edwarda a ešte viac milujem Edwarda, keď je s Bellou. No tu si ma donútila pripustiť výnimku. Asi preto, že Bellu si definitívne zabila. (Nevyčítam. Poviedka sa volá skvostne. Čitateľ tentokrát skutočne prepáčil. Ako si to dokázala?) Takže dúfam, verím, modlím sa, aby bol Edward s Violet. Tá holka nemá chybu. On ju potrebuje a ona potrebuje jeho. A my... tvoji čitatelia potrebujeme trochu pokoja pre naše slzné kanáliky. Dnes som si skoro vyplakala oči. Máš ma na svedomí. A asi to vyznie zvláštne, ale ja ti za to ďakujem. Ďakujem ti za tento príbeh lásky. Ďakujem ti za to, že píšeš a ja to smiem čítať. Ďakujem, že ospravedlníš môj nočný nezmyselný komentár. Nabudúce sa polepším. Len toto muselo von.

kytka

16)  kytka (26.08.2013 20:51)

Krásná kapitola. Paličatý Edward, který neví ... Jak jinak. Ale doufám, že dostane rozum. Slupla jsem to jako malinu.
A věnování je krásné.

Marvi

15)  Marvi (21.08.2013 10:07)

Dlouhá pauza vůbec není poznat a příběh pěkně navazuje tam kde byl přerušen. ;) Ambři máš můj obdiv a já jsem moc ráda, že si můžu přečíst další řádky!!! Nádhera a super!!! Rychle pádím na další kapču!

ambra

14)  ambra (21.08.2013 00:48)

Iwuško, kam ti mám poslat čokošku?

Iwka

13)  Iwka (19.08.2013 21:34)

Tak jsem si nakonec dala opáčko i s LČP a musím se pochválit, jaký to byl skvělý nápad. A taky mooožná trochu pochválit i Tebe, že jsi to tak dokonale napsala.

Já jim fandím od začátku, Edwardovi a Violet, když už mu teda nebylo souzeno zůstat s Bellou. Asi je to svým způsobem trochu zvláštní, přece jen byla její prababička a tak, ale když tyhle myšlenky člověk odežene a nechá mluvit jen svoje srdce, které jim tu lásku tolik přeje, mám ten pocit, že je to prostě stoprocentně v pořádku, aby byli spolu a že jsou vlastně oba mimořádně hloupí, že to teda ještě nedali dohromady!

Doufám, že dopustíš, aby jim to vyšlo. Po tom, jak to měli všichni těžké, by se to celkem hodilo.

Jsi skvělá, ambro, a i po té době jsi skvostně navázala a já se hodlám nechat znova unést - eh, vlastně už jsem to udělala. B) Takže se těším na další a ta jistě bude dřív, než tahle od té minulé, žejo? A kdyby ne... řekněme si to narovinu, stejně bych si na ni zase počkala. U Tebe to prostě za to stojí.

SestraTwilly

12)  SestraTwilly (19.08.2013 18:05)

Ambra ďakujem,za pekné oslovenie,už dlho ma tak nikto neoslovil.
A čo sa týka E.pozor pri nakopavaní,je to tvrdý upír,aby si si neublížila... :)

ambra

11)  ambra (19.08.2013 17:22)

Katuško, moc děkuju za všechny komentáře u LČP i u Violet, mám velkou radost, že ses přidala do našeho zájmového kroužku . A jo, Edwarda už se chystám nakopnout k akci (svázala jsem ho a musí povinně koukat na všechny díly Spidermana, aby pochopil, co to ta akce je ;) )

SestraTwilly

10)  SestraTwilly (19.08.2013 10:04)

Krásna kapitolka. Len Edward by sa mal už zo všetkým nejako vyrovnať a pohnúť sa ďalej. No a Rose,tú by mal niekto nakopnúť do...zlomyseľná
hnusoba. Leah tu u mňa zabodovala,zisťujem,že je celkom správna baba. Teším sa na pokračovanie.
Krásne venovanie,Sfinga by sa potešila.

ambra

9)  ambra (18.08.2013 21:18)

Milacci moji, strasne moc dekuju, ze do toho se mnou i po takove dobe jdete. nejpozdeji v utery bude dalsi. K tomu jak to dopadne, se jeste nemuzu vyjadrit, i kdyz uz to vim od zacatku, jen prozradim, ze tenhle Edward je posledni, ze ktereho mi puka srdce, takze tak B) . Dekuju a tesim se u pristi

8)  Iwka (18.08.2013 20:26)

Ještě než se opět s chutí zakousnu si nějak nemůžu odpustit prvotní výkřik radosti, že jsou zpět!!!

Slibuju, že bude další, poctivější komentář, až přečtu.

Jalle

7)  Jalle (18.08.2013 15:50)

Posledná veta
Rómeo a Júlia

Bye

6)  Bye (17.08.2013 22:41)

Ambro, ani nevíš (ale jo, víš moc dobře), jak jsem paf z toho, že ses k tomuhle příběhu vrátila. Jestli něco z tvé tvorby nesmí zůstat nedokončené, tak je to právě tohle.

Nejdřív jsem si dala souhrnné opáčko a... LČP: VP je prostě jedním ze základních pilířů našeho FF chrámu. Bez debat!!! (A to jsem nenašla odvahu se pustit do takové klasiky, jakou je LČP! )

Ááá, ten Edward je takovej paličák!
Ale už mi svítá naděje - když už mu to opakuje asi pátej člověk, že je to v pořádku, co cítí, a že smí, že může... já mu to klidně taky povím... tak snad, doufám, o tom aspoň začne uvažovat. Jo, vypadá to nadějně!
Ale Rosalii by měl někdo nebo něco zatrhnout tipec! Takhle se přeci se smrtelníkem čerstvě vyrvaným ze spárů smrti nezachází!

Tyjo, až se Violet dozví, že tím někým byla Bella, její babička... to nebude lehký, žejo. :( Chjo, jako by neměla svých starostí dost. A jak tě znám, předpokládám, že jí ještě nějaký ty starosti vymyslíš.

"Ach bože, jak moc jsem si přála, aby byl blázen…" Já taky! Je u ní, čte jí, je tam, že jo? Co kdybys ho trochu pobláznila? Ehm, už mlčim.

A děkuju!!!
I za věnování...

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (17.08.2013 19:00)

Začala som LČP od začiatku čítať.Takže Ambra moja komentár
bude až keď to celé prečítam. Zatiaľ sa teším,že sa mi
Namnožia ďalšie kapitolky.

eMuska

4)  eMuska (17.08.2013 18:33)

ako keď človek príde konečne domov, zlato. užila som si každé jedno slovo...

Marcelle

3)  Marcelle (17.08.2013 12:46)

Ambroušku, tohle byla krásně smutná kapitola, ale i přes ten pesimismus si pořád myslím, že oba mají právo na štěstí a HE.

Díky, a doufám, že to není zase až za rok a půl

Fanny

2)  Fanny (17.08.2013 11:33)

Ani mi to nepřijde tak dávno, kdy se tu Violet objevila naposled. Ale jsem nadšená, že je zpátky. A jsem nic než zvědavá, jak to dopadne.

Hanetka

1)  Hanetka (17.08.2013 08:58)

ambruše...
Tak, to jsem si zaskákala, abych se poradovala, že se k téhle povídce vracíš. Ovšem obsah...Proč mi připadá, že se všemi těmi krásnými řečičkami o tom, jak je dobré se smířit s tím, že všichni kolem nás jsou smrtelní, nás připravuješ na to, že tenhle tvůj příběh happyend mít nebude?
Jako já vím, ano, tak to v životě chodí, ale... my se musíme smířit jen s omezeným počtem odchodů kolem nás. Pak odejdeme sami a už je nám to fuk. Ale Edward, chudák... tak mě napadlo, že v TOMHLE je to to pravé prokletí nesmrtelnosti. Nikdy nekončící šňůra odchodů. Nikdy nekončící stesk. Nikdy nekončící bolest a vzpomínky, protože upíři mají paměť, která se léty nesmaže. A osamělost horší než ta bolest, osamělost zvolená ze strachu, že pokud k sobě zase někoho pustí blíž, vzápětí o něj přijde.
A my se divíme, že měl deprese. No aby neměl. Jenom doufám, že ho v nich nakonec přece jen nenecháš. Fakt doufám.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek