Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

Byla blízko. A přece nemohla být dál.

 

 

 

Omluva je slabé slovo, já vím...

 

 

 

 

Violet

 

Alice stála mezi dveřmi, ruce založené na prsou a mračila se. S balením mi nepomáhala, byl to jediný způsob, jakým mohla protestovat proti mému odjezdu. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale taky se mi od nich nechtělo. Po babiččině smrti jsem v tomhle krásném domě strávila víc času než v domku, který jsem si pronajala v městečku. Děsilo mě to, ale tady jsem se začínala cítit doma.

Prudce jsem trhla zipem na jedné z tašek, jako by ten protivný zvuk mohl utnout moje zmatené myšlenky.

„Budeme ti chybět,“ zkusila to naposledy. Musela jsem se zasmát. Touhle větou riskovala, už přede dvěma dny jsem jí pohrozila, že pokud toho citového vydírání nenechá, odjedu od nich rovnou na letiště. Věděla, že blafuju, součástí dohody bylo, že ve Státech zůstanu nejmíň dalších pár měsíců na kontrolní testy, ale varianta Phoenix byla stále ve hře. Babiččin dům mi byl pořád k dispozici.

„Alice, i když budu řídit já, a už jsem ti vysvětlila, že jsem mizerná řidička, bude mi to sem trvat maximálně půl hodiny. Můžeme se vidět kdykoliv.“ Zvedla jsem se z podřepu a do velké etue začala sbírat připravené toaletní potřeby.

„Ty nepřijedeš.“ Vyslovila to tak tiše, že jsem ji téměř neslyšela, přesto jsem sebou překvapeně trhla.

Tohle je nějaká nová taktika?

„Proč bych…“ obrátila jsem se k ní a zkoušela vyčíst něco z jejího výrazu.

„Jsi hrdá,“ povzdechla. „Budeš čekat, až přijede on za tebou.“

„Alice, co to…“ Přistihla jsem se, že taky šeptám.

„Nech toho, Violet,“ přerušila mě. Cítila jsem že rudnu. Studem a vztekem. Na ni, protože mě prokoukla, na sebe, že přesně popsala to, co já jsem se zuby nehty snažila nechat nepopsané.

„Ne my, hlavně on ti bude chybět,“ řekla. Stále šeptala, ale v jejím hlase byla neuvěřitelná naléhavost. Proč jí na tom tak záleželo? Edward mohl mít každou holku, kterou by si zamanul. Ani by se nemusel nijak zvlášť snažit. Věděla jsem to. Se mnou se nesnažil, a přesto jsem tady toužila zůstat hlavně kvůli němu.

„Tak dost,“ vrátila jsem se zpátky k balení. „Sama vidíš, jak to mezi námi je. I tím, že vyslovím mezi námi, přeháním. Není žádné mezi námi, není žádné my. Je jedna úžasná rodina, která mi pomohla. Tak, že vám za to nikdy nebudu dost vděčná. A pokud to klapne a já budu mít pár měsíců klid…“

„Jsi zdravá, Violet,“ přerušila mě ostře. Hrozný zlozvyk. Můj ironický úsměv jí dal jasně najevo, co si o takovýchhle větách myslím.

„Pokud to klapne a já budu mít pár měsíců klid,“ zopakovala jsem důrazně, „vrátím se do přípravky a možná se zkusím zapsat na univerzitu. Já o svých možnostech přemýšlím jinak, Alice,“ usmála jsem se znovu, tentokrát smířlivě. „Neuvažuju jako ty nebo jiné moje vrstevnice. Neplánuju, co bude za dva roky, za pět, za deset let. Nemůžu ztrácet čas sněním o klukovi, který se očividně drží zpátky. Většinou si vystačím s nějakým tím Benem.“ Znělo to zahořkle. Překvapivě jsem svůj hlas tentokrát neovládla. Jestli jsem v něčem byla dobrá, tak v ukrývání skutečných emocí. Všechno jen komplikovaly.

Alice konečně uvolnila ten svůj bojovný postoj, přešla k ustlané posteli, sedla si a plácla vedle sebe ve výmluvném gestu. Nechtělo se mi už nic rozebírat, ale taky jsem ji nemohla znovu poslat do háje. Sedla jsem si k ní a dokonce se ani neušklíbla.

„Edward není takový kluk, jak si myslíš.“ Její slova mě zneklidnila. Jako by potvrdila to, co jsem podvědomě cítila. Vypadal sotva na dvacet, ale nikdy jako dvacetiletý nepůsobil. Možná v těch vzácných okamžicích, kdy se upřímně a uvolněně zasmál. A tím mi vyhodil srdce z rytmu, o čemž, naštěstí, neměl ani tušení.

„Možná bys měla vědět, že… Uf,“ vydechla dlouze. „Netušila jsem, že je to taková fuška. Říkat tyhle vážné věci.“ Nervózně poklepávala podpatkem.

Dveře se pohnuly.

„A hlavně to není nutné.“ Na prahu stála Rosalie. Jediný člen rodiny, který mě až doteď prakticky ignoroval. A vlastně i teď, protože se dívala jen na Alici. „Sama jsi říkala, že je Violet zdravá. Vysvětlování by bylo nutné jen v opačném případě.“ Sledovala jsem její nepopsatelně krásný obličej a po zádech mi přejel mráz. Znělo to, jako by mi nepřímo vyhrožovala. I když mi ještě pořád nevěnovala ani pohled. Nechápala jsem, o čem vlastně mluví, a doufala jsem, že Alicina odpověď mi s touhle hádankou nějak pomůže. Ale Alice měla jednu z těch svých divných chvilek, kdy se zamyslela, zůstala hledět do jednoho místa někde nad hlavami přítomných a k původnímu rozhovoru, ať se týkal čehokoliv, se většinou nevrátila.

„Chceš pomoct s taškami?“ usmála se na mě Rosalie sladce. Jak se mi předtím nechtělo mluvit s Alicí, tak mě teď štvalo, že už vážně nemám žádný důvod zůstat tady. Edward se od rána neukázal, poslední dva dny už mi ani nechodil číst. Nebylo to potřeba. Zvládala jsem to sama. Jeho hlas mi ale chyběl tak, že se mi o něm začalo zdávat.

Než jsem stihla odpovědět, popadla Rose obě zavazadla – naplněná z větší části tím, co mi nakoupila Alice – a zmizela na schodišti. Zvedla jsem se, abych pobrala zbylé drobnosti. Zadržela mě Alicina ruka.

„Ty ses ještě nerozhodla, Vi, že ne.“ Vypadala utrápeně. Vyděsilo mě to. Ani když mi bylo nejhůř, neztrácela optimismus.

„Vždyť jsem ti říkala, jaké mám plány. Sice nevím, jak to přesně bude časově, ale ve Forks maximálně pár týdnů.“ Spíš dnů, ale nechtěla jsem ji rozesmutnit ještě víc. Nemusela jsem spěchat, jenže představa, jak sedím doma a čekám, jestli se Edward náhodou neukáže, mě děsila. Protože pokud by stál o bližší kontakt, tady měl spoustu příležitostí. Nevyužil je. Namlouvat si, že teď prozře, bylo naivní a dětinské.

Netrpělivě zakroutila hlavou. „Myslela jsem to jinak. Co kdybys prostě udělala první krok ty?“

Vyrazila mi dech. Ještě jsem ani nevěděla, že o tom uvažuju a ona už řešila, že jsem se ještě nerozhodla? Ani za těch několik týdnů, kdy jsme byly v denním, poměrně intenzivním kontaktu, jsem si na překotný běh Aliciných myšlenek nezvykla.

Ale pokud si myslela, že ohledně Edwarda to záleží na mém rozhodnutí, bylo načase dát si pořádného loka z toho poháru hořkosti, který jsem po dobu své nemoci měla vždycky tak nějak poruce.

„Podívej, Alice.“ S povzdechem jsem se znovu posadila. „Myslím, že na začátku, než se dozvěděl, jak to se mnou je, jsem mu možná připadala docela zajímavá.“ Vzpomínka na jeho prsty propletené s těmi mými mě i teď šlehla jako čerstvá jarní kopřiva. „Jenže pak… Který normální kluk by chtěl holku, co má věčně smrt na jazyku?“ Snažila jsem se pominout fakt, že Edward mi připadal jako všechno, jenom ne normální.

Alice vytřeštila oči.

„Ty si myslíš, že nemá zájem, protože jsi nemocná?“ Rozesmála se, ale neznělo to vůbec vesele. Přestala, jako když utne a vypadala, že by mi nejraději dala pár pohlavků.

„Buď ráda, že tohle neslyšel,“ řekla tvrdě. Na výrobu mrazení na zádech Rosalie očividně neměla patent.

„Když řeknu, že bys mu křivdila, tak je to hrozně mírné. Spíš je to naprosto mimo. Ale totálně,“ zamračila se. „Už tě pustím,“ dodala ještě, najednou netrpělivá. „Jen mi slib, že si to pořádně promyslíš. Sama jsi řekla, že nemáš čas na pitomosti. Tak neudělej pitomost, Vi. Pokud si on není jistý, ty bys mu mohla pomoct a ukázat mu, že stačí prostě jenom chtít.“ Usmála se a konečně to zase byla ta Alice, která se za pár dnů zvládla stát mou první opravdovou nejlepší kamarádkou.

 

 

xxx

Edward

 

Stál jsem pod otevřeným oknem pokoje pro hosty a poslouchal každé slovo toho zbytečného rozhovoru. Alice samozřejmě věděla, že tam jsem. Ten vtip s tím, že to bude ona, kdo řekne Violet pravdu o nás a naší minulosti, mě skoro rozesmál. Nechal jsem Rosalii, aby si užila svůj výstup a soustředil se na Violetiny myšlenky. To, že byla rozrušená, mi ulehčovalo situaci. Viděl jsem každou její pochybnost, každou její představu, dokonce i útržky ze snů, které ji poslední noci pronásledovaly a v nichž jsem hrál hlavní a velmi lichotivou roli.

Připadal jsem si směšný. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, jak to Violet řeknu, jaké použiju argumenty pro to, abych ji přesvědčil, představoval jsem si, jak jí budu nablízku, nápomocný, chápající a vstřícný. Při vzpomínce na to, jak jsem se viděl v pozici jejího nového, upířího otce, jsem se uchechtl nahlas.

Jako by to všechno byla obrovská hliněná nádoba s příliš tenkými stěnami. A já ji sevřel příliš pevně. Teď jsem tu stál nad hromadou bezcenných střepů. S prázdnou náručí a s pocitem, že jsem ze sebe udělal absolutního hlupáka.

Stalo se to nejlepší, co se mohlo stát. Violet je zdravá. Odjede a dožije svůj normální lidský život. Nezbude nic, žádná poslední chabá nitka, které bych se zoufale přidržoval, abych u sebe nějak udržel Bellu.

„Tati, nenech ji odejít.“ Renesmé stála na kraji terasy. Po tváři jí stékala jediná velká slza. Pořád jsem si musel připomínat, že moje dcera už není ta sotva odrostlá holčička, že je to dávno dospělá žena, která tolikrát hleděla do tváře smrti, že je pravděpodobně dospělejší, než kdy budu já. Dívala se na mě Bellinýma očima a vůbec mi to neulehčovala. Jen pár metrů od nás byly ty stejné oči. Vídal jsem je několik týdnů, několikrát denně. Často dlouhé hodiny, když jsme rozebírali to, co jsem právě přečetl. Ke konci už jsem nemohl pochybovat. Hleděly na mě se stejným zaujetím, s jakým jsem se kdysi setkal v tom teplém podvečeru v zatáčce u Andyho jídelny. Zaujetím, které bylo předzvěstí něčeho tisíckrát silnějšího, než mi kdy mohla dát Tanya nebo kterákoliv jiná studená žena.

Jenže v našem světě se za to platilo příliš tvrdě. Co když to dovolím? Co když rozseknu ten poslední napjatý řetěz na bráně, která tak zoufale drží mé sebeovládání, a pustím ji k sobě? Jak se vyrovnám s tím, že se pod vlivem jakékoliv nepředvídatelné události rozhodne nezůstat se mnou? Jak se znovu vyrovnám s tím, že dá přednost smrti před věčností se mnou?

Za rohem vykoukla Jacobova hlava. Rychle zhodnotil situaci, nespokojeně se zamračil a syknul. Renesmé se po něm ohlédla a krátkým mávnutím ho poslala pryč. Pak sklonila hlavu a zavřela oči. Tohle byl signál pro to, abych si vzal její myšlenky. Za ty roky jsem se naučil držet se od myslí svých drahých dál, ne vždy se to dařilo, ale aspoň jsem se snažil. Občas se ale hodilo, že můžeme komunikovat takhle. Některé věci je příliš těžké vyslovit.

Každý vztah je riziko, tati, sdělila mi právě moje moudrá dcera. Ty to vidíš moc vyhroceně, ale každý člověk, kterého kdy opustila láska, by ti řekl, že jsi na tom vlastně dobře. Maminka ti nikdy nedala důvod pochybovat o své lásce. Když se budeš pořád držet zpátky, nikdy to znovu neprožiješ. Ne tak silně. Pořád to bude jen odlesk toho, co bylo. A co by mohlo být.

Zvedla hlavu a pevně se mi podívala do očí. Slzy byly pryč.

„Byl by to odlesk už jen proto, že je to její příbuzná. Co když s ní budu pořád myslet na Bellu?“ Kdyby stál metr ode mě člověk, neslyšel by ani slovo z toho, co jsem řekl. Renesmé nejen slyšela, ona hlavně chápala.

„Čekám dítě, tati.“

Zatajil jsem dech. Než mě stihla sevřít hrůza, rychle pokračovala:

„Maminku pořád miluju. A vždycky budu. Stejně jako tebe, Jacoba a celou rodinu. Ale už teď miluju tu novou malou osobu, aniž by někdo z mých drahých přišel o sebemenší kousek lásky, kterou měl ode mě až dosud. Tati, můžeš znovu milovat. A neznamená to, že zradíš Bellu, nebo mě, nebo své srdce. Je to tak přirozené a správné, až se mi chce křičet a popadnout tě za ramena a třást s tebou, dokud to konečně nepochopíš. S Tanyou to byla chyba, pokud se do něčeho nemůžeš nutit, tak je to láska. Ale já vidím, jak se na Violet díváš, a vidím, jak se ona dívá na tebe. Nenech ji odejít, tati, moc tě prosím.“

Znovu plakala. Ale nevypadala zoufale. Pevně jsem zavřel oči a soustředil se na to, co slyším. Ten tlukot dalšího srdce byl sotva postřehnutelný, ale byl tam. Došlo mi, že všichni v domě už to musí vědět a jen ze slušnosti čekají, až to Jacob a Nessie oznámí oficiálně. Jen já to nepoznal.

Důvod byl zřejmý. Všechny, i tak důležité zvuky, mi v posledních týdnech přehlušil tlukot jediného srdce, které mě opravdu zajímalo. Na ni jsem se nemusel soustřeďovat. Slyšel jsem, jak právě pomalu schází ze schodů. Její srdce bušilo rychleji a nemohla za to námaha. Byla smutná a rozrušená. Viděl jsem, jak se rozhlíží. A věděl jsem, koho hledá.

Renesmé pořád stála na místě a prosila mě – teď už jen pohledem.

Konečně jsem se pohnul. A se mnou i klíč na mé hrudi. Mimoděk jsem ho pohladil.

A pak jsem se otočil a rozběhl se. Pryč odsud. Pryč z místa, které nikdy nebylo mým domovem.

Běžel jsem tam, kam jsem vždycky patřil. Domů. Za Bellou. Za dívkou, která ještě neví, že bude válka a že plánuju opustit ji.

Před domečkem jsem se ocitl příliš brzy. Prudce jsem zastavil. Na prahu seděla povědomá postava. Vteřina a poznal jsem ji.

„Ahoj Edwarde,“ ušklíbla se. „Jdu se zeptat, jak se má to děvče. A jestli už jste si s ní promluvili.“

Leah se nikdy s ničím nepárala.

 

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

Kamci

24)  Kamci (12.03.2012 22:17)

jasně, že Violet a Edward patří k sobě!!! V TOMHLE příběhu to tak je a po tom všem co si už prožil v LČP si už Edward trochu toho štěstí zaslouží a s Violet by jim to mohlo klapat už proto, so si ta holka taky zažila a jestli se to někomu nelíbí, tak to nemusí číst

23)  hanka (12.03.2012 22:16)

moc mě mrzí,jestli můj komentář byl pochopen jako ,že takto ten příběh neberu
já ho beru a moc se mi líbí,jen jsem se chtěla zastat Violet
a nemyslím si,že byl negativní
plně respektuji autorské právo na zápletku a je mi líto,jestli to bylo pochopeno jako výtka
myslela jsem,že nadšení z četby jsem do komentáře dostala,ale asi ... já nevím ,tohle jsem vážně nechtěla
:'-(

gucci

22)  gucci (12.03.2012 22:01)

....toto patří všem tolerantním "čtnářkám", které asi nepochopily, že autor neprezentuje názor všech a ani se nemá chtít všem zavděčit...naopak má předložit originální nápad!

Poprvé vyjadřuji negativní názor na komenty...jsem fakt rozhořčena, že milé dámy přinutí autora skončit s psaním takového příběhu...

Tato část o Violet byla napsána neskutečnšě citlivě... a naopak ona je pro mě tou pravou osudovou....Bella si zvolila svůj osud...a Edward neměl být mučedníkem....ono hlavně žádnej chlap není!!!

Jsem velká konzerva...a nemám ráda změnu hlavní zápletky...ale která autorka z Vás se striktně drží osy Bella a Edward..řada z Vás vůbec!!

ambříč chápu Tě...ale nás co tenhle příběh zbožňovaly a čekaly na každou tečku je myslím víc...

chjo jsem smutná...no nic letím asi radši na Orbit!!!!

Popoles

21)  Popoles (12.03.2012 21:49)

Jen žádné omluvy, protože když napíšeš takovou kapitolu, jsem nejen ochotná čekat na ni, ale hlavně jsem vděčná, že si ji mohu přečíst.
Ale v tuto chvíli mám chuť nakopat oba dva hlavní aktéry - a tím kopáním je dostrkat k sobě!
Doufám, že Leah bude úspěšnější než Ness.

díky, bylo to úžasné!

ambra

20)  ambra (12.03.2012 21:30)

Kamci, ale mně to sedí;)
Bye, znáš mě, no... :p

Kamci

19)  Kamci (12.03.2012 21:18)

jak poslední :( :( :(
ale tak si prostě konec budu představovat samozřejmě ten šťastnej
i když bych si ho mnohem raději přečetla odtebe, ale lámat přes koleno něco, co ti třeba zrovna nesedí asi vážně nemá cenu, no...

Bye

18)  Bye (12.03.2012 19:22)

chjo, ty víš, že pro mě jsou taky jasný... :(
Nepřemýšlela jsem o tom JESTLI, ale KDY KONEČNĚ budou spolu. Jen jsem se strašně těšila, jak je tím provedeš - už jenom proto, že tahle kapitola mě fakt posadila na zadek.
Vím, že proti proudu je to těžký, ale je tu i dost lidí, co ti pomáhali veslovat
Posílám sílu!
A sobě naději, žes to snad ještě úplně neodpískala.

17)  hanka (12.03.2012 18:41)

nee , to jsem přece nechtěla :( :( :(
já jen,že je mi to líto
promiň mi ,prosím a pokračuj

Bosorka

16)  Bosorka (12.03.2012 18:11)

Ups....a teď se cítím jako neskutečný padouch!

ambra

15)  ambra (12.03.2012 18:05)

Dívky moje drahé, já vám jdu strašně moc poděkovat a zároveň vás poprosit, ať to berete jako pravděpodobně poslední kapitolu. Psaní ff má být zábava a mně prostě nejde psát příběh proti svým čtenářkám. Pro mě jsou ti dva jasní, ale chápu, že to pro vás může být nestravitelné. LČP mělo zůstat, jak bylo, chtěla jsem jim oběma dopřát milující náruč, ale evidentně jsem přestřelila. Ještě jednou omluva veliká a ještě jednou veliké díky za trpělivost .

Bosorka

14)  Bosorka (12.03.2012 17:48)

Ambřičko, díky za tvoje písmenka.
NEvím, čím to je, ale ten pocit "nepatřičnosti" vztahu mezi E a V u mě prostě trvá , to ovšem nijak netlumí mou touhu po další kapitolce

giselle

13)  giselle (12.03.2012 17:28)

je to krása jsem hrozně moc ráda, že jsi napsala, jak to s nimi bylo dál a děkuju Ti za to! Tvůj styl psaní je fantastický, vážně. hrozně moc bych si pro ně přála šťastný konec, ale chápu, že nic není jednoduché a u Tvých hrdinů to platí dvojnásob;)
těším se na další kus tohoto úžasného příběhu

12)  hela (12.03.2012 16:26)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Marvi

11)  Marvi (12.03.2012 14:41)

Tak jo začínáš mě přesvědčovat, že by to mezi Violet a Edwardem mohlo klapnout. Vidíš jakou sílu mají tvá písmenka? Neuvěřitelné

10)  hanka (12.03.2012 13:02)

Ambruško sluníčko,máš příznačný nick,protože tvá tvorba je jako ambra opojná a nesmazatelná :)
já...přiznávám miluju Edwarda se všemi jeho strachy ,touhami,láskou i nenávistí.Mám ráda Violet,protože je bojovnice a nepotřebuje dostávat od života milodary a má svou hlavu i své srdce.Mám vztek na Bellu,ale touž jsem ti psala.A proto mám s tímhle příběhem problém,pořád v sobě nedokážu zpracovat,že by Edward mohl být s Violet,jako Bellinou vnučkou.Ne proto,že by nemohl a nesměl milovat jinou ženu ( za to si může Bella sama),já mu tu LÁSKU moc přeju,protože ani upír by neměl trávit nekonečno v prázdnotě,ale....mám prostě vnitřní pocit,že to není fér vůči Violet,ona nemůže za to,že je spřízněna s Bellou,že je vnímána jako Bella,že může být milována jako Bella,ale ona je Violet - bude Edward schopen na ni hledět jako na Violet,nebo bude mít stále v pozadí svou první ???
No,snad to vyřešíš :) ,a i když bych se s tím nesrovnala,nic to nemění na skutečnosti,že budu číst dál a užívat si tu povídku jako dosud a jako všechna tvá díla.Můžu být rozpolcená,ale příběh je tvůj a já jsem jen chtivá čtenářka
Děkuji za každý tvůj řádek

Evelyn

9)  Evelyn (12.03.2012 09:59)

Ambro, tak dlouho na to čekám a nakonec zase jen strnule zírám na černou plochu a marně hledám pokračování...
Ach jo, teď mám melancholickou náladu a asi se jí jen tak nezbavím...

Marcelle

8)  Marcelle (12.03.2012 08:14)

Ambři, díky. Tohle byla fakt nádhera, jsi perla. Slzy jsem měla na krajíčku a vůbec nemám slov.

Bye

7)  Bye (12.03.2012 00:30)

Ty kráááso, ambro!
Tohle si nech patentovat, a všechny lisy, buchary a válcovací stroje můžou do šrotu! Už dlouho jsem při čtení místní ff necítila takovou kombinaci tísně z míjení duší, které jsou si souzeny, rozechvění z věcí příštích a chrochtavého blaha nad tím, jak si vychutnáváš ty narážky na jejich upírství a dary, které tak důvěrně známe, zatímco ubohá hlavní hrdinka ještě prožívá poslední okamžiky nevědomosti.
Dokonale to pod Tvou taktovkou sehráli Alice, Rose, Edward, Renesmé a nakonec i Leah. Jen ta Violet nic nehrála. O tu se právě do krve servalo Štěstí s Rozumem. A Osud se jim chechtá.
Co mě dostalo nejvíc? Tak Violet asi úplně celá
A z Edwarda nejvíc Renesmé a její „Čekám dítě, tati.“
A to, jak musí vlastnímu tátovi vysvětlovat, že se do jednoho srdce vejde víc lidí. :(
Omluva se přijímá. Ééé... za co vlastně?

6)  ireen (11.03.2012 23:01)

Ambři, i když je dnešní kapitolka, stejně plná něhy a citů, jako všechny předešlé, nepláču potoky slz, jako u nich, protože radost z ní samotné, z jejího objevení se tu, mě naplňuje neskonalým štěstím.
DÍKY!


Jakobys mi na rohožku postavila Edwarda s červenou mašlí a kartičkou "krásné narozeniny" nebo "veselé Vánoce"

HMR

5)  HMR (11.03.2012 22:59)

No, někdo musí /Leah se nikdy s ničím nepárala/, když ostatní si tak libují v těch tanečcích okolo... Nevím, nechápu, nerozumím... ano, chytnout a třepat, hodně prudce, nikdo, Edwarde, nikdo nemá právo nechat si opětovanou lásku proklouznout mezi prsty... i kdyby měla trvat jen pár měsíců...
a copak že nám milou Ambru chytlo...

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek