Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

Byla blízko. A přece nemohla být dál.

 

 

 

Omluva je slabé slovo, já vím...

 

 

 

 

Violet

 

Alice stála mezi dveřmi, ruce založené na prsou a mračila se. S balením mi nepomáhala, byl to jediný způsob, jakým mohla protestovat proti mému odjezdu. Nikdy bych to nepřiznala nahlas, ale taky se mi od nich nechtělo. Po babiččině smrti jsem v tomhle krásném domě strávila víc času než v domku, který jsem si pronajala v městečku. Děsilo mě to, ale tady jsem se začínala cítit doma.

Prudce jsem trhla zipem na jedné z tašek, jako by ten protivný zvuk mohl utnout moje zmatené myšlenky.

„Budeme ti chybět,“ zkusila to naposledy. Musela jsem se zasmát. Touhle větou riskovala, už přede dvěma dny jsem jí pohrozila, že pokud toho citového vydírání nenechá, odjedu od nich rovnou na letiště. Věděla, že blafuju, součástí dohody bylo, že ve Státech zůstanu nejmíň dalších pár měsíců na kontrolní testy, ale varianta Phoenix byla stále ve hře. Babiččin dům mi byl pořád k dispozici.

„Alice, i když budu řídit já, a už jsem ti vysvětlila, že jsem mizerná řidička, bude mi to sem trvat maximálně půl hodiny. Můžeme se vidět kdykoliv.“ Zvedla jsem se z podřepu a do velké etue začala sbírat připravené toaletní potřeby.

„Ty nepřijedeš.“ Vyslovila to tak tiše, že jsem ji téměř neslyšela, přesto jsem sebou překvapeně trhla.

Tohle je nějaká nová taktika?

„Proč bych…“ obrátila jsem se k ní a zkoušela vyčíst něco z jejího výrazu.

„Jsi hrdá,“ povzdechla. „Budeš čekat, až přijede on za tebou.“

„Alice, co to…“ Přistihla jsem se, že taky šeptám.

„Nech toho, Violet,“ přerušila mě. Cítila jsem že rudnu. Studem a vztekem. Na ni, protože mě prokoukla, na sebe, že přesně popsala to, co já jsem se zuby nehty snažila nechat nepopsané.

„Ne my, hlavně on ti bude chybět,“ řekla. Stále šeptala, ale v jejím hlase byla neuvěřitelná naléhavost. Proč jí na tom tak záleželo? Edward mohl mít každou holku, kterou by si zamanul. Ani by se nemusel nijak zvlášť snažit. Věděla jsem to. Se mnou se nesnažil, a přesto jsem tady toužila zůstat hlavně kvůli němu.

„Tak dost,“ vrátila jsem se zpátky k balení. „Sama vidíš, jak to mezi námi je. I tím, že vyslovím mezi námi, přeháním. Není žádné mezi námi, není žádné my. Je jedna úžasná rodina, která mi pomohla. Tak, že vám za to nikdy nebudu dost vděčná. A pokud to klapne a já budu mít pár měsíců klid…“

„Jsi zdravá, Violet,“ přerušila mě ostře. Hrozný zlozvyk. Můj ironický úsměv jí dal jasně najevo, co si o takovýchhle větách myslím.

„Pokud to klapne a já budu mít pár měsíců klid,“ zopakovala jsem důrazně, „vrátím se do přípravky a možná se zkusím zapsat na univerzitu. Já o svých možnostech přemýšlím jinak, Alice,“ usmála jsem se znovu, tentokrát smířlivě. „Neuvažuju jako ty nebo jiné moje vrstevnice. Neplánuju, co bude za dva roky, za pět, za deset let. Nemůžu ztrácet čas sněním o klukovi, který se očividně drží zpátky. Většinou si vystačím s nějakým tím Benem.“ Znělo to zahořkle. Překvapivě jsem svůj hlas tentokrát neovládla. Jestli jsem v něčem byla dobrá, tak v ukrývání skutečných emocí. Všechno jen komplikovaly.

Alice konečně uvolnila ten svůj bojovný postoj, přešla k ustlané posteli, sedla si a plácla vedle sebe ve výmluvném gestu. Nechtělo se mi už nic rozebírat, ale taky jsem ji nemohla znovu poslat do háje. Sedla jsem si k ní a dokonce se ani neušklíbla.

„Edward není takový kluk, jak si myslíš.“ Její slova mě zneklidnila. Jako by potvrdila to, co jsem podvědomě cítila. Vypadal sotva na dvacet, ale nikdy jako dvacetiletý nepůsobil. Možná v těch vzácných okamžicích, kdy se upřímně a uvolněně zasmál. A tím mi vyhodil srdce z rytmu, o čemž, naštěstí, neměl ani tušení.

„Možná bys měla vědět, že… Uf,“ vydechla dlouze. „Netušila jsem, že je to taková fuška. Říkat tyhle vážné věci.“ Nervózně poklepávala podpatkem.

Dveře se pohnuly.

„A hlavně to není nutné.“ Na prahu stála Rosalie. Jediný člen rodiny, který mě až doteď prakticky ignoroval. A vlastně i teď, protože se dívala jen na Alici. „Sama jsi říkala, že je Violet zdravá. Vysvětlování by bylo nutné jen v opačném případě.“ Sledovala jsem její nepopsatelně krásný obličej a po zádech mi přejel mráz. Znělo to, jako by mi nepřímo vyhrožovala. I když mi ještě pořád nevěnovala ani pohled. Nechápala jsem, o čem vlastně mluví, a doufala jsem, že Alicina odpověď mi s touhle hádankou nějak pomůže. Ale Alice měla jednu z těch svých divných chvilek, kdy se zamyslela, zůstala hledět do jednoho místa někde nad hlavami přítomných a k původnímu rozhovoru, ať se týkal čehokoliv, se většinou nevrátila.

„Chceš pomoct s taškami?“ usmála se na mě Rosalie sladce. Jak se mi předtím nechtělo mluvit s Alicí, tak mě teď štvalo, že už vážně nemám žádný důvod zůstat tady. Edward se od rána neukázal, poslední dva dny už mi ani nechodil číst. Nebylo to potřeba. Zvládala jsem to sama. Jeho hlas mi ale chyběl tak, že se mi o něm začalo zdávat.

Než jsem stihla odpovědět, popadla Rose obě zavazadla – naplněná z větší části tím, co mi nakoupila Alice – a zmizela na schodišti. Zvedla jsem se, abych pobrala zbylé drobnosti. Zadržela mě Alicina ruka.

„Ty ses ještě nerozhodla, Vi, že ne.“ Vypadala utrápeně. Vyděsilo mě to. Ani když mi bylo nejhůř, neztrácela optimismus.

„Vždyť jsem ti říkala, jaké mám plány. Sice nevím, jak to přesně bude časově, ale ve Forks maximálně pár týdnů.“ Spíš dnů, ale nechtěla jsem ji rozesmutnit ještě víc. Nemusela jsem spěchat, jenže představa, jak sedím doma a čekám, jestli se Edward náhodou neukáže, mě děsila. Protože pokud by stál o bližší kontakt, tady měl spoustu příležitostí. Nevyužil je. Namlouvat si, že teď prozře, bylo naivní a dětinské.

Netrpělivě zakroutila hlavou. „Myslela jsem to jinak. Co kdybys prostě udělala první krok ty?“

Vyrazila mi dech. Ještě jsem ani nevěděla, že o tom uvažuju a ona už řešila, že jsem se ještě nerozhodla? Ani za těch několik týdnů, kdy jsme byly v denním, poměrně intenzivním kontaktu, jsem si na překotný běh Aliciných myšlenek nezvykla.

Ale pokud si myslela, že ohledně Edwarda to záleží na mém rozhodnutí, bylo načase dát si pořádného loka z toho poháru hořkosti, který jsem po dobu své nemoci měla vždycky tak nějak poruce.

„Podívej, Alice.“ S povzdechem jsem se znovu posadila. „Myslím, že na začátku, než se dozvěděl, jak to se mnou je, jsem mu možná připadala docela zajímavá.“ Vzpomínka na jeho prsty propletené s těmi mými mě i teď šlehla jako čerstvá jarní kopřiva. „Jenže pak… Který normální kluk by chtěl holku, co má věčně smrt na jazyku?“ Snažila jsem se pominout fakt, že Edward mi připadal jako všechno, jenom ne normální.

Alice vytřeštila oči.

„Ty si myslíš, že nemá zájem, protože jsi nemocná?“ Rozesmála se, ale neznělo to vůbec vesele. Přestala, jako když utne a vypadala, že by mi nejraději dala pár pohlavků.

„Buď ráda, že tohle neslyšel,“ řekla tvrdě. Na výrobu mrazení na zádech Rosalie očividně neměla patent.

„Když řeknu, že bys mu křivdila, tak je to hrozně mírné. Spíš je to naprosto mimo. Ale totálně,“ zamračila se. „Už tě pustím,“ dodala ještě, najednou netrpělivá. „Jen mi slib, že si to pořádně promyslíš. Sama jsi řekla, že nemáš čas na pitomosti. Tak neudělej pitomost, Vi. Pokud si on není jistý, ty bys mu mohla pomoct a ukázat mu, že stačí prostě jenom chtít.“ Usmála se a konečně to zase byla ta Alice, která se za pár dnů zvládla stát mou první opravdovou nejlepší kamarádkou.

 

 

xxx

Edward

 

Stál jsem pod otevřeným oknem pokoje pro hosty a poslouchal každé slovo toho zbytečného rozhovoru. Alice samozřejmě věděla, že tam jsem. Ten vtip s tím, že to bude ona, kdo řekne Violet pravdu o nás a naší minulosti, mě skoro rozesmál. Nechal jsem Rosalii, aby si užila svůj výstup a soustředil se na Violetiny myšlenky. To, že byla rozrušená, mi ulehčovalo situaci. Viděl jsem každou její pochybnost, každou její představu, dokonce i útržky ze snů, které ji poslední noci pronásledovaly a v nichž jsem hrál hlavní a velmi lichotivou roli.

Připadal jsem si směšný. Celou dobu jsem přemýšlel o tom, jak to Violet řeknu, jaké použiju argumenty pro to, abych ji přesvědčil, představoval jsem si, jak jí budu nablízku, nápomocný, chápající a vstřícný. Při vzpomínce na to, jak jsem se viděl v pozici jejího nového, upířího otce, jsem se uchechtl nahlas.

Jako by to všechno byla obrovská hliněná nádoba s příliš tenkými stěnami. A já ji sevřel příliš pevně. Teď jsem tu stál nad hromadou bezcenných střepů. S prázdnou náručí a s pocitem, že jsem ze sebe udělal absolutního hlupáka.

Stalo se to nejlepší, co se mohlo stát. Violet je zdravá. Odjede a dožije svůj normální lidský život. Nezbude nic, žádná poslední chabá nitka, které bych se zoufale přidržoval, abych u sebe nějak udržel Bellu.

„Tati, nenech ji odejít.“ Renesmé stála na kraji terasy. Po tváři jí stékala jediná velká slza. Pořád jsem si musel připomínat, že moje dcera už není ta sotva odrostlá holčička, že je to dávno dospělá žena, která tolikrát hleděla do tváře smrti, že je pravděpodobně dospělejší, než kdy budu já. Dívala se na mě Bellinýma očima a vůbec mi to neulehčovala. Jen pár metrů od nás byly ty stejné oči. Vídal jsem je několik týdnů, několikrát denně. Často dlouhé hodiny, když jsme rozebírali to, co jsem právě přečetl. Ke konci už jsem nemohl pochybovat. Hleděly na mě se stejným zaujetím, s jakým jsem se kdysi setkal v tom teplém podvečeru v zatáčce u Andyho jídelny. Zaujetím, které bylo předzvěstí něčeho tisíckrát silnějšího, než mi kdy mohla dát Tanya nebo kterákoliv jiná studená žena.

Jenže v našem světě se za to platilo příliš tvrdě. Co když to dovolím? Co když rozseknu ten poslední napjatý řetěz na bráně, která tak zoufale drží mé sebeovládání, a pustím ji k sobě? Jak se vyrovnám s tím, že se pod vlivem jakékoliv nepředvídatelné události rozhodne nezůstat se mnou? Jak se znovu vyrovnám s tím, že dá přednost smrti před věčností se mnou?

Za rohem vykoukla Jacobova hlava. Rychle zhodnotil situaci, nespokojeně se zamračil a syknul. Renesmé se po něm ohlédla a krátkým mávnutím ho poslala pryč. Pak sklonila hlavu a zavřela oči. Tohle byl signál pro to, abych si vzal její myšlenky. Za ty roky jsem se naučil držet se od myslí svých drahých dál, ne vždy se to dařilo, ale aspoň jsem se snažil. Občas se ale hodilo, že můžeme komunikovat takhle. Některé věci je příliš těžké vyslovit.

Každý vztah je riziko, tati, sdělila mi právě moje moudrá dcera. Ty to vidíš moc vyhroceně, ale každý člověk, kterého kdy opustila láska, by ti řekl, že jsi na tom vlastně dobře. Maminka ti nikdy nedala důvod pochybovat o své lásce. Když se budeš pořád držet zpátky, nikdy to znovu neprožiješ. Ne tak silně. Pořád to bude jen odlesk toho, co bylo. A co by mohlo být.

Zvedla hlavu a pevně se mi podívala do očí. Slzy byly pryč.

„Byl by to odlesk už jen proto, že je to její příbuzná. Co když s ní budu pořád myslet na Bellu?“ Kdyby stál metr ode mě člověk, neslyšel by ani slovo z toho, co jsem řekl. Renesmé nejen slyšela, ona hlavně chápala.

„Čekám dítě, tati.“

Zatajil jsem dech. Než mě stihla sevřít hrůza, rychle pokračovala:

„Maminku pořád miluju. A vždycky budu. Stejně jako tebe, Jacoba a celou rodinu. Ale už teď miluju tu novou malou osobu, aniž by někdo z mých drahých přišel o sebemenší kousek lásky, kterou měl ode mě až dosud. Tati, můžeš znovu milovat. A neznamená to, že zradíš Bellu, nebo mě, nebo své srdce. Je to tak přirozené a správné, až se mi chce křičet a popadnout tě za ramena a třást s tebou, dokud to konečně nepochopíš. S Tanyou to byla chyba, pokud se do něčeho nemůžeš nutit, tak je to láska. Ale já vidím, jak se na Violet díváš, a vidím, jak se ona dívá na tebe. Nenech ji odejít, tati, moc tě prosím.“

Znovu plakala. Ale nevypadala zoufale. Pevně jsem zavřel oči a soustředil se na to, co slyším. Ten tlukot dalšího srdce byl sotva postřehnutelný, ale byl tam. Došlo mi, že všichni v domě už to musí vědět a jen ze slušnosti čekají, až to Jacob a Nessie oznámí oficiálně. Jen já to nepoznal.

Důvod byl zřejmý. Všechny, i tak důležité zvuky, mi v posledních týdnech přehlušil tlukot jediného srdce, které mě opravdu zajímalo. Na ni jsem se nemusel soustřeďovat. Slyšel jsem, jak právě pomalu schází ze schodů. Její srdce bušilo rychleji a nemohla za to námaha. Byla smutná a rozrušená. Viděl jsem, jak se rozhlíží. A věděl jsem, koho hledá.

Renesmé pořád stála na místě a prosila mě – teď už jen pohledem.

Konečně jsem se pohnul. A se mnou i klíč na mé hrudi. Mimoděk jsem ho pohladil.

A pak jsem se otočil a rozběhl se. Pryč odsud. Pryč z místa, které nikdy nebylo mým domovem.

Běžel jsem tam, kam jsem vždycky patřil. Domů. Za Bellou. Za dívkou, která ještě neví, že bude válka a že plánuju opustit ji.

Před domečkem jsem se ocitl příliš brzy. Prudce jsem zastavil. Na prahu seděla povědomá postava. Vteřina a poznal jsem ji.

„Ahoj Edwarde,“ ušklíbla se. „Jdu se zeptat, jak se má to děvče. A jestli už jste si s ní promluvili.“

Leah se nikdy s ničím nepárala.

 

 

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

SestraTwilly

44)  SestraTwilly (19.08.2013 00:34)

Ambra,Bellin príbeh bol pekný,ale smutný a pôsobil na mňa skôr depresívne.
Na druhej strane Violetin ma strhol od prvej kap. Je v ňom nádej nielen na Violetino uzdravenie,ale aj na lásku k Edwardovi. Lebo verím,že to nakoniec
dopadne s nimi dobre.Super
Ambra. Idem na 7.kap.a teším sa aj na ďalšie.

Marcelle

43)  Marcelle (01.08.2013 07:28)

Jsem ráda, že jsi nezapomněla a budu se těšit .

ambra

42)  ambra (31.07.2013 13:06)

Marcellko, asi tě to překvapí, ale já na ně nezapomněla ;) . Děkuju .

Marcelle

41)  Marcelle (31.07.2013 08:19)

Ambroušku, znova jsem celé LČP přečetla a zase mě dostalo jako poprvé. Nerozmyslela jsi se? Moc ráda bych si přečetla tvoje dokončení příběhu, protože moje představy nejsou tak vymazlené. Díky

Jalle

40)  Jalle (22.01.2013 18:39)

Pochopiť Edwarda s niekým iným ako je Bella je komplikované, keďže je každý zvyknutý, že sú ako Rómeo a Júlia boli to krásne chvíle, ďakujem

Jalle

39)  Jalle (22.01.2013 18:31)

čo to ten Edward zase robí? som mimo

eMuska

38)  eMuska (30.11.2012 01:02)

ah, tak mi teda to s otcom padlo. znovu som sa rozplakala. jasne si uvedomujem, akú sú Edwardove lásky odlišné. a myslím, že ma to trošku ubíja (snáď na to ako teenager mám právo, nejaký ten vzdor a tak...)
Myslím, že sa budem musieť zmieriť s tým, že miluje práve Violet. Myslím, že ma žerie to, že je to Bellina rodina. Ale myslím tiež, že ty ma zmeníš, a že budem za nich šťastná. Budem ich vidieť dospelo.
Ďakujem ti, poklad môj.

37)  mayiree (04.08.2012 02:55)

Ne, ne... Ne! :'-( . Sakra! A já blbka jsem si to tak zamilovala.
Ambro, chápu (nebo se alespoň co nejvíce snažím chápat), proč jsi to utnula, al... Víš... Bolí vědět, že to nedočtu :(

ireen

36)  ireen (12.04.2012 20:28)

Ambři! Je pro mne těžké se rozloučit s nimi, ale hlavně s Tebou:'-( :'-( :'-( !!!!!!!!!!

Astrid

35)  Astrid (20.03.2012 14:15)

Ja pevne dúfam, že si Edward nešiel pre nejaké imaginárne rozhrešenie od Belly do toho ich domčeku. Drzo sa tu ubezpečujem, i keď pravdepodobne ano - šiel, čo iné by tam hladal... :'-(
Niektoré veci, city sú v naších srdciach nezmieriteľné, v tom mojom ano. Ale nie som neomylna. Láskavý čtenář je pre mňa, ich jediný, nezmierený príbeh a Ty to víš a všechno mi odpustíš. ambro, si najlepšia autorka...
Radšej v takto:
Violetin príbeh je ako pohľad v korunách stromov, ale Bellu vidím nekonečne navždy odchádzať ich alejou. A bolí ma, že táto moja predstava nemusí byť z Edwardovho - Tvojho pohľadu pravdivá, čo bolí.
Som patetikoš, nj... já vím, proste som.
Ambro
;)

HMR

34)  HMR (15.03.2012 19:50)

fň...

Silvaren

33)  Silvaren (14.03.2012 23:47)

Tak teď jsem dočetla komentáře a jsem... Chjo, Ambří...

Silvaren

32)  Silvaren (14.03.2012 23:39)

Myšlenka, že člověk miluje někoho dalšího, ale přesto mu zůstávají v srdci předchozí i stávající lásky, a k tomu podobenství s Nessiiným těhotenstvím... A když jsem už už doufala, že by si spolu mohli alespoň promluvit, Edward uteče. Já vím, že se šel loučit, ale stejně. Celá kapitola nádherně plynula, užívala jsem si krásnou atmosféru, kterou jsi jim přichystala, prostě nádhera. Díky.

31)  nesinka (14.03.2012 21:31)

:) :) :)

Janeba

30)  Janeba (13.03.2012 16:07)

Ambřičko, moc mě to mrzí , ale hned jak se zbavím další návštěvy , jdu na Violet!!! Moc se na Edwarda těším, jak to zvládne!! Po tolika letech bolesti si Violet určitě zaslouží!! Teda, plánuješ to, né???!!!

Bosorka

29)  Bosorka (12.03.2012 22:57)

Gucci počkej s tou ránou kladivem než si dám polštář na hlavu, ju ;)
Když někdo krásně napíše, že B zůstane s J a E musí sám kráčet vstříc temnému osudu osamění - tak Jacobky budou šílet blahem a Edwardofilky šílet smutkem, ale to nic nemění na tom, že si to užijí obě skupiny čtenářek. Toť můj názor.
Ambři, ty mě znáš....dost často ti vyju pod povídkama, protože drtíš nejenom své postavy, ale i mě...dokážeš mě totálně rozložit a já jen koukám, jak dokážeš ne přímo změnit mé názory na hrdiny, ale obrousit hrany a hlavně mě nutíš PŘEMÝŠLET (což je někdy nadlidský úkol ).

kajka

28)  kajka (12.03.2012 22:55)

Ambro, nedej se! To nemůžeš myslet vážně, že chceš skončit. My Tvoje příběhy milujeme! Je jasné, že jako autorka si můžeš spojovat kohokoliv s kýmkoliv, když to tak cítíš, je to přece Tvoje fantazie. Komu tenhle konkrétní vztah nesedí, ať si přečte něco jiného. V klidu tvoř, kouzli a nenech se rozhodit. A jestli máš nějaké pochybnosti, dej hlasovat.:)

leelee

27)  leelee (12.03.2012 22:47)

naprosto chápu ty prodlevy vždyť oni to rozhodvání maj taky na dlouho

gucci

26)  gucci (12.03.2012 22:36)

...promiň..nějak jsem to neunesla:'-(

hani..tobě to určeno nebylo...;)

ambra

25)  ambra (12.03.2012 22:28)

hani, omlouvám se, já jsem fakt hrozná, LČP je pro mě trošku srdcovka, hrozně jsem se s tím prala, jestli to dopsat, a fakt to budu mít raději nedodělané, než by to skončilo tak, aby to čtenáře iritovalo. Nikoho jsem neobvinila, prostě i u minulých kapitol bylo pár názorů, že to není takhle správné a přirozené a mně se to těžko píše, když na ně myslím jako na nějaké "incestníky". Omluva, haničko!!! O nic nejde, jedna pitomá ff ;)
gucci, ty mi mlátíš čtenáře!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek