Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

V těch dlouhých letech bez Belly jsem se naučil neplánovat. Nepřemýšlet, co bude dál.

I teď to fungovalo. Nechtěl jsem vědět, co bude zítra, co bude za měsíc. Stačilo mi vědět, že ona je blízko. Právě teď. V tomto okamžiku.

 

 

 

 

 

„Bene, je konec. Za pár týdnů se vracím do Evropy, nemá cenu zbytečně to protahovat a ještě víc se na sebe vázat.“ Ležela na čistě povlečeném lůžku v pokoji pro hosty, do žíly jí pomalu odkapávala denní dávka jedu, který ji měl zachránit, a i když se do polštáře pod její tváří vpíjely další a další slzy, její hlas zněl pevně a chladně. Odhadl jsem ji dobře. Violet byla výborná herečka.

Nedala mu šanci, aby něco řekl. Položila mu to a telefon pro jistotu rovnou vypnula. Byla tak slabá, že už nedokázala zvednout ruku a vrátit přístroj na noční stolek. Zavřela oči a zdálo se, že usnula. Potichu jsem došel k ní, přitáhl jí přikrývku až k bradě a pokusil se vytáhnout telefon z její ochablé dlaně.

„Děkuju,“ zašeptala vysíleně. Oči nechala zavřené. „Nejsem taková mrcha. Jen jsem si na začátku slíbila, že mě Ben nikdy neuvidí takhle. Mrzí mě to. Kdyby bylo všechno… normální, bylo by skvělé chodit zrovna s Benem.“

„To je v pořádku,“ zkusil jsem ji uklidnit nejbanálnější větou, která mě napadla. Od toho dne, kdy jsem se v její blízkosti hned dvakrát neovládl, jsem se vedle ní neustále kontroloval.

„On to přežije,“ dodal jsem ještě. Usmála se a s povzdechem zvedla těžká víčka.

„No, aspoň někdo.“ Její schopnost dělat si legraci z vlastního umírání mě nepřestávala šokovat. Tyhle děsivé věty neříkala proto, aby si jimi vynucovala ujišťování o tom, že za pár týdnů bude určitě v pořádku. To jsme pochopili velmi rychle všichni. Byl to prostě její způsob, jak se z toho nezbláznit.

„Tohle dokážou jen opravdu silní lidé,“ připomněla mi Alice, kde se to ve Violet bere. Jistě, já se svou upíří silou vypadal kdysi vedle Belly jen jako kluk, který pořádně neví, co chce.

Než přišla první zásilka z Phoenixu, uběhlo deset dnů. Violet se s Benem scházela každý večer. Sledoval jsem je – nejdřív pod záminkou, že by se jí mohlo přitížit, potom jsem se už nesnažil něco si nalhávat. Skrytý mezi dloužícími se stíny jsem poslouchal jejich smích, jejich hovory, které se z lehké a nezávazné konverzace stále častěji dostávaly k vážnějším a osobnějším tématům, a se zaťatými pěstmi jsem sledoval jejich první nejisté polibky.

Na Bena jsem se nemohl zlobit – začínal být do Violet opravdu zamilovaný – přesto bych mu nejraději zakroutil krkem.

Pak dorazila zásilka od doktora Vishkovera.

Původně měla Violet každý den přijet k nám, dostat dávku a zdržet se zhruba hodinu, aby si Carlisle mohl udělat podrobné poznámky o její bezprostřední reakci. Sama si potom měla každé dvě hodiny měřit a zapisovat tlak a teplotu. První den proběhlo vše podle plánu. Druhý den už se nepostavila na nohy.

Esme a Alice pro ni narychlo upravily pokoj, Carlisle si u Vishkovera potvrdil to, co předpokládal – pokud se reakce ještě víc nezhorší, měla by Violet vytrvat – a Violet se smířila s tím, že pro Bena v jejím mizerném životě není místo. Třetí den pobytu u nás mu zavolala a bez vysvětlení ukončila to, co ještě pořádně nezačalo.

Té myšlence jsem se bránil zuřivě, ale marně.

Mám ji pro sebe. Konečně ji mám jen pro sebe.


 


***

 

 


Jacob stál u vysokého dubu a soustředěně pozoroval svou nohu, která zuřivě okopávala kůru nebohého listnáče. Objala jsem ho zezadu a položila mu ruku na tvář. Stačilo ukázat mu, jak právě vypadá a okamžitě toho nechal.

„Promiň,“ otočil se ke mně, vzal můj obličej do svých obrovských horkých dlaní a zkroušeně se mi zadíval do očí.

„Tak to vyklop.“ Byli jsme jako staří manželé, kteří už nemusí hrát hry s opatrnými slovy a ještě opatrnějšími větami. Tedy… my vlastně byli staří manželé. Mladě vypadající.

„Tohle není správný, Ness.“ Když byl rozčilený, mluvil vždycky nespisovně. Milovala jsem to. V tu chvíli to byl opravdu on. Jacob, jak jsem si ho pamatovala z našich prvních společných let. Jacob bez vzdělání a bez touhy zapadnout co nejlépe do mé zdánlivě dokonalé rodiny.

„Co přesně není správný, Jacku,“ napodobila jsem jeho výslovnost, abych ho nevytrhla ze soustředění.

„Tohle,“ máchnul paží směrem, kde se za několika akry lesa ukrýval náš dům. „Ta Violet. Jako by patřila do jiný dimenze. Jako bysme se někam vrátili moc brzo a potkali někoho, kdo už by tam dávno neměl být. A Edward… Promiň, ale měl zůstat s Tanyou. Lidský holky nejsou nic pro něj. Pochybuje sám o sobě, tak jak chce kruci někoho přesvědčit, že protáhnout si život na furt je správný?“

Pustil mě a okopávání stromu nahradil pochodováním po mýtině. Osm ostrých kroků tam, osm zpět. A zase hypnotizoval své nohy.

„Tobě vadí, že by mohla zabrat mámino místo. Místo, o který máma až tak moc nestála.“ Věděla jsem, že Jacob nesl maminčin odchod skoro tak těžce, jako táta. Taky ho opustila. Znal ji přece dávno před Edwardem.

„To neříkej, Ness! Všichni jsme se na ni tehdy vykašlali. Všichni! Starali jsme se jen o svý. My dva se nemohli dočkat, až vypadneme a budeme spolu konečně sami. Ani nás nenapadlo řešit, jak moc se o tebe musela bát. A Edward…“ Jeho hlas v tu chvíli zhořknul. Stávalo se to zřídka, ale ta stará rivalita se nikdy úplně nevytratila. Jacobovou láskou jsem si byla naprosto jistá. A nejen kvůli otisku. Otisk znamenal jen neovladatelné nutkání starat se o mě, být mi na blízku. Ale byly tu další a důležitější věci – chuť naslouchat mi a sám se mi svěřovat, dar, díky němuž jsme se smáli stejným věcem, dokonalá fyzická souhra mezi námi. Otisk představoval jen příjemný bonus. Jacob mě skutečně miloval.

Ale ještě přede mnou miloval mou mámu. A teď se v něm probudila potřeba hájit to, co mělo zůstat navždy její. Edwardovo srdce.

„Nenapadlo tě, že pokud by to někomu mělo vadit, jsem to já?“ Zastoupila jsem mu cestu a donutila ho zastavit. Oči ale nezvedl.

„A tobě by to nevadilo?“ zeptal se nevěřícně.

Tentokrát jsem vzala jeho obličej do dlaní já. Přiměla jsem ho, aby se na mě podíval.

„Jacobe, dala bych cokoli za to, kdybych tátu znovu viděla šťastného. A pokud si myslíš, že si maminka přála, aby zůstal navěky sám, tak jsi blázen. Dokonce si myslím, že to byl jeden z důvodů, proč se znovu vdala. Chtěla mu ukázat, co má dělat. I když asi chápala, že mu to bude trvat dýl.“

„Ale Violet?“ Jacob se při vyslovení jejího jména znechuceně zašklebil. Začínala jsem být naštvaná.

„Proč ne Violet? Na rozdíl od Carlislea doufám, že nebude mít na vybranou. Že nebude muset řešit mámino dilema. Samozřejmě v případě, že bude stát o tátu. Chci, aby aspoň jednou bylo v jeho životě něco jasné. Když už to nemůže být jednoduché.“

„Je hrozně mladá,“ zabručel ještě.

„Kolik bylo mámě, když jsi s ní chtěl utéct z Forks?“ Zatvářil se provinile, jako bych mu přišla na nějaký starý hřích.

„Jsem hrozně šťastnej, že mě nechtěla,“ usmál se konečně a přitisknul mě k sobě.

„Opatrně, prosím,“ napomenula jsem ho. Svezl se přede mnou na kolena a položil tvář na moje břicho.

„Jak dlouho to ještě chceš tajit?“

„Dokud to půjde. Mají teď jiné starosti. A já ze sebe nehodlám dobrovolně udělat pacienta,“ otřásla jsem se při představě postele, kterou teď naštěstí zabíral někdo jiný.

„Možná bych tě měl prásknout,“ zasmál se, vyhrnul mi tričko a špičkou jazyka mě lehce polechtal na napjaté kůži pod pupíkem.

„Je ti jasný, že by s tím souvisela spousta zákazů, že jo?“ sklonila jsem se a zašeptala mu ten průhledný dvojsmysl těsně u ucha. Jeho srdce okamžitě zareagovalo. Nedalo mu žádnou práci stáhnout mě k sobě do trávy slehlé prvním nočním mrazíkem.

„Možná bysme měli být opatrní,“ zahuhlal mi do jamky mezi ramenem a krkem.

„Jsem si jistá, že jemu vzájemné projevy náklonnosti mezi rodiči nemůžou vadit.“

„Jemu?“ zvedl se na lokti a podíval se na mě.

„Já nevím. Ale když na něj myslím, vidím chlapečka.“

Usmál se a na pár hodin pustil z hlavy Edwarda, Bellu i Violet.


 


***

 

 


Chodili kolem mě po špičkách. Bylo to naprosto absurdní. Úplně cizí rodina se o mě starala jako o vlastní dceru. Vlastně líp. Naši až příliš snadno uvěřili mé lži o tom, že poslední testy ve Phoenixu dopadly skvěle. A až příliš snadno poslechli můj zákaz volat Vishkoverovi za mými zády.

Je mi osmnáct, mami. Dokážu se postarat o své krvinky.

Teď jsem si bez pomoci nezvládla ani dojít do koupelny.

Postupně jsem se s nimi seznamovala. Někteří na mě jen nakoukli mezi dveřmi a prohodili pozdrav a zdvořilostní frázi, i to mi ale pomáhalo přežít ty nekonečné dny v posteli.

Carlisle u mě trávil nejvíc času, a i když se snažil udržovat si profesionální odstup, viděla jsem, že na každé moje zasyknutí reaguje ustaranou vráskou mezi obočím. Už mi nepřipadal tak mladý. Nemohl být. S jeho znalostmi a praxí… Ne, rozhodně je mu aspoň třicet, snažil se můj rozum umlčet mou intuici.

Esme byla ta nejněžnější ošetřovatelka, jakou jsem si mohla přát. A na rozdíl do mé matky jsem jí nemusela každých pět minut vymlouvat záchvaty pláče. Bylo tak osvobozující zabývat se vlastní bolestí a vlastním smutkem a nemuset řešit smutek blízkých. Protože i Esme, stejně jako Carlisle, si od toho držela bezpečný odstup.

Idylku vlastně narušovali jen dva lidé.

Alice a Edward.

Alice mě mátla. Chovala se, jako bychom se znaly odjakživa. Několikrát zmínila fakta z mého života, o kterých jsem si nepamatovala, že bych jí je řekla. A stejně to bylo s mými přáními. Plnila je dřív, než jsem se o nich stihla zmínit. A já se o nich většinou ani nehodlala zmínit. Mé námitky a pochyby mi ale ve třech větách dokázala dokonale vymluvit. Vždycky. Odpouštěla jsem jí, protože mě vždycky rozptýlila. Rozesmála. Měla jsem ji ráda dřív, než jsem se tomu stihla vzepřít. Nové citové vazby znamenaly v mé situaci jen komplikaci. Komplikaci a z mé strany neuvěřitelný projev sobectví. I kvůli Benovi jsem měla výčitky, a to jsme se znali jen pár týdnů. Tady hrozilo, že mě bude Alice ztrácet po několika měsících.

Rozhodla jsem se tomu zabránit.

A pak, minutu po tom, co jsem se v jejím nejlepším zájmu odhodlala, že se nechám převézt do nemocnice, se přiřítila do pokoje, každičký volný centimetr zabrala papírovou taškou a až do večera mi předváděla oblečení, které pro mě nakoupila.

Na první procházku po lese, až se mi uleví.

Na první výlet do města, až budu v pohodě.

Na první večeři venku, až mi Carlisle vyndá tu pitomou jehlu.

Bylo strašně snadné a strašně příjemné podlehnout Alicinu optimismu.

O to těžší bylo ubránit se nervozitě, kterou ve mně vzbuzoval Edward. Působil trochu jako stroj. O něco později jako stroj, v jehož vnitřním mechanismu se něco porouchalo a nikdo nemá odvahu provést nutnou opravu, protože hrozí, že by se rozbilo všechno.

Ráno mě chodil jen pozdravit. Vždycky na minutu přesně. Odpoledne nebo navečer se objevil znovu. Zeptal se, jestli chci, aby mi četl. Souhlasila jsem nejdřív ze zdvořilosti, ale velmi rychle jsem podlehla kouzlu jeho hlasu. Kdyby mi to nebylo trapné, řekla bych mu, že mi může číst klidně pět hodin v kuse. Výběr jsem nechala na něm a zpočátku se děsila těch tlustých omšelých svazků. Tolstoj, Balzac, Dickens. Chce mě umučit? Ale nakonec jsem lapala každé slovo a občas se neovládla a poprosila o pár stránek navíc.

Několikrát jsem z přízemí slyšela tlumené tóny klavíru. Když se mi Alice zmínila, že hraje Edward, jen jsem obdivně vydechla. I v tomhle směru jsem rodiče zklamala. Moje prsty nebyly dost dlouhé, šikovné a citlivé, aby dokázaly víc, než základní etudy a jednoduché skladbičky. Klasickou hudbu jsem ale milovala.

Druhý den jsem uslyšela klavír mnohem zřetelněji. Pak utichl a o pár vteřin později se mezi dveřmi objevila Edwardova hlava. Usmíval se. Uvolněně a opravdu šťastně. Poprvé za dobu, co jsem ho znala. Ten pohled mi na chvíli sebral dech.

„Za to může Alice,“ řekl omluvně.

„Za co?“ nechápala jsem.

„Ten klavír,“ naznačil hlavou směr, odkud jsem před chvíli slyšela hudbu. „Donutila nás přestěhovat ho do vedlejšího pokoje. Abys líp slyšela.“ Málem jsem zavyla. Nakonec ze mě vyšlo něco jako nepovedené zakňučení.

Edwardův úsměv se rozšířil. „Takže ho máme odstěhovat zpět?“

„Ne!“ vyjekla jsem. „Ne, prosím,“ dodala jsem už normálním hlasem. „Řekni Alici, že děkuju. A že ji uškrtím.“

„Vyřídím. S radostí.“

Od toho dne byl téměř nepřetržitě nablízku. Jako by padla nějaká hráz. Už mě neznervózňoval. Nebo aspoň ne tak moc.

Po třech týdnech mi Carlisle udělal první podrobné krevní testy. Tušila jsem, že to bude lepší. Už jsem nezvracela a i koupelnu už jsem zvládala sama.

To odpoledne hrál Edward samé veselé skladby. A já poprvé připustila, že mi chybí.

I když nás dělí jen jedna jediná zeď.

 

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

gucci

8)  gucci (29.12.2011 00:26)

...poslední dobou nemám sílu vyjadřovat své pocity....musí ti stačit tohle!

dorianna

7)  dorianna (29.12.2011 00:18)

6)  belko (28.12.2011 23:06)

Ambři, nádherná povídka. Víš to, že tvoje psaní je hrozně návykové a způsobuje jak stavy eufórie, tak abstinenční příznaky???

julie

5)  julie (28.12.2011 22:55)

Ambro,krása!!!

Paja

4)  Paja (28.12.2011 21:18)

Tohle mi tak hrozně chybělo, děkuju ti moc, bylo to opět neskutečně nádherné

Kamci

3)  Kamci (28.12.2011 21:14)

FŇ, to je tááááááák krásný. Chvíli smutný a pak se objeví jiskřička naděje... Jen doufám, že zase hned neuhasne

leelee

2)  leelee (28.12.2011 20:09)

nechceš mi říct, co sem šla dělat, než sem tohle rozklikla?
je to prostě úžasný do všeho dáváš tolik citu, ale nepitváš se v tom...

Bosorka

1)  Bosorka (28.12.2011 19:44)

Bylo tak osvobozující zabývat se vlastní bolestí a vlastním smutkem a nemuset řešit smutek blízkých.........

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse