Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/l%C4%8DpII.jpg

Nevím, kdo rozhodl, že ji mám vyzvednout já. Možná nikdo. Možná to všichni považovali za samozřejmé. Dal jsem přeci dost jasně najevo, že mi Violetin osud není lhostejný. A to v našem světě znamenalo jen jediné. Jsem ochotný převzít za ni v budoucnu plnou zodpovědnost.

Pokud bude Violet Carterová o budoucnost s námi stát.

A pokud to nakonec sám nevzdám.

 

 

 

„Nehodláte to na ni vybalit hned dneska, že ne,“ ujišťovala se Rosalie poněkolikáté a dál znechuceně sledovala Esmeino a Alicino synchronizované pobíhání. Právě na jídelní stůl aranžovaly nedopité šálky s kávou a čajem a talířky s nedojedenými kousky koláče.

Carlisleovi pomalu docházela trpělivost. Ne, z nápadu zasáhnout do Violetina života nebyl nadšený, ale když už se pro něco rozhodl, nehodlal se zdržovat opakovanou analýzou možných důsledků. Pokud by hrozilo skutečné nebezpečí, spoléhal na Alici. Rosaliina naštvanost ho občas prostě – unavovala.

„Rosalie, myslím, že když jsme bez prozrazení zvládli tvoje první roky, tak se slečnou Carterovou si taky poradíme. Navíc je možné, že jí to nebudeme muset říkat vůbec. Nebo aspoň ne v nejbližších měsících.“ Viděl jsem, jak Rose bojuje mezi touhou uraženě odejít a zavřít se na tři dny v pokoji a mezi přirozenou zvědavostí. Emmett jí jako vždy viděl do hlavy i bez mého daru. Ve vteřině byl u ní a pravou paží ji přišpendlil k pohovce. Umožnil jí zůstat a zároveň si zachovat důstojnost.

Carlisleova slova ale zaujala všechny. Otočili se k němu od toho, co zrovna dělali, a beze slova vyčkávali. Pousmál se nad tím, jak snadno dokáže získat jejich plnou pozornost. Jen já jsem mu to – jako vždy – trochu kazil.

„Volal jsem doktoru Vishkoverovi. Ukázalo se, že máme několik společných známých.“ To nikoho z nás nepřekvapilo. Carlisle si dopisoval s mnoha lékaři z různých oborů medicíny. Malá kompenzace za to, že nemohl publikovat a účastnit se odborných konferencí. „Chystal se zařadit Violet do testování nového a velmi nadějného léku. Pokouším se s ním vyjednat, aby mohla léčbu podstoupit zde. Na nás je, abychom ji co nejdříve přesvědčili – Vishkoverovu nabídku před pár dny dost striktně odmítla. Jinak řešíme spíš technické problémy – pokud by Violet souhlasila, potřebuje mít doktor záruku, že dostane podrobnou a korektní zprávu.“

„A záruku si už zítra obstará prostřednictvím své asistentky, která na tebe nenápadně zjistí reference,“ usmála se Alice s pohledem ztraceným někde nad našimi hlavami.

„Ó jaké štěstí!“ Ne, Rosalie dnes neměla svůj den. „Mladá dívka je zachráněna těsně před tím, než se do ní zakousne můj drahý bratr s božským komplexem.“ Emmett ji objal pevněji, zároveň na mě vrhl výmluvný pohled. Promiň, brácho, ona vážně umí být milá.

„Nikdo samozřejmě netvrdí, že se uzdraví. Tak naivní nejsme,“ pokračoval Carlisle a v tu chvíli vypadal opravdu unaveně. „Jen je šance, že se oddálí nevyhnutelné. Že prostě bude mít víc času na… rozhodnutí.“

Bylo mi ho líto. Věděl, že přesně na tohle Rose čeká. V tomto okamžiku na ni nestačila ani Emmettova síla. Ve vteřině stála nahoře na schodišti.

„V každém případě bude mít víc času na rozhodnutí, než já. Ona se bude moci rozhodnout,“ slyšeli jsme těsně před tím, než za sebou práskla dveřmi.

„Pořád dokola,“ povzdechl si Emmett. „Připadám si úplně neschopný.“

„Měl bys vyrazit, Edwarde.“ Esme zněla překvapivě klidně a jako vždy to byla ona, kdo nás prostým konstatováním nějakého opravdu důležitého faktu vyvedl ze slepé uličky. Věděl jsem, že než se vrátím, stihne probrat s Carlislem další postup, přesvědčit Emmetta, že je s ním Rosalie opravdu šťastná, a Rosalii důrazně připomenout, že přečerpala svůj týdenní limit jízlivostí na měsíc dopředu.

Vyběhl jsem z domu, posadil se do auta, a než jsem nastartoval, zavřel jsem na okamžik oči. Chabý pokus připravit se na to, že za chvíli bude jen pár centimetrů ode mě někdo, kdo mi Bellu připomene tak živě, jak to žádné dokonalé vzpomínky ani kufr plný fotografií a oblečení nedokážou.

 


***

 


Bezradně jsem se přehrabovala v poloprázdném prádelníku. Z Evropy do Arizony jsem si přivezla jen nepatrnou část svého šatníku; ve Phoenixu jsem si užívala nákupy letních hadříků. Ve Forks jsem si připadala jako ztracený turista. Na seznam úkolů, jemuž vévodil nákup auta, přibyl další bod – výprava za oblečením.

Myslela jsem na to, jak dokonale vypadali Cullenovi. Značkové oblečení jsem rozeznávala celkem bezpečně, ale u nich jsem si byla skoro jistá, že už to není o značkách, ale o špičkových návrhářích. Nechtěla jsem si mezi nimi připadat jako chudinka. Jenže nejlepší, co jsem na sebe měla, byly černé šaty z babiččina pohřbu. Zkusila jsem je jako první a po několika variantách džíny plus něco, jsem se k nim nakonec vrátila. Možná jen o trochu víc rozhalit výstřih, místo černých punčoch tělové, široký černý pásek, který jsem jen před malou chvíli pracně navlékla do džínů.

Pořád tomu něco chybělo. Po minutě nervózního rozhodování jsem z babiččina kufru, který stál zatím nedotčený vedle prádelníku, vylovila jemnou šňůrku jejích perel.  Babička měla pravdu. Perly zachrání cokoliv. Rozhodně jsem na sobě neměla ideální model na odpolední čaj, ale doufala jsem, že teď mezi ně aspoň trochu zapadnu.

Zvonek se ozval minutu po třetí. Bála jsem se podívat z okna – pokud by někdo z nich zůstal u auta, určitě by mě přistihl. Vzala jsem do ruky lodičky a po špičkách seběhla schody. Se zatajeným dechem jsem odsunula krytku kukátka. Kousek ode dveří stál ten smutný kluk, který mi při mé improvizované smuteční řeči připadal jako zamrzlá skála, která každou chvíli pukne a rozpadne se na prach. Jako by se ho babiččina smrt dotýkala osobně. I teď se tvářil, jako by mu někdo před chvílí vrazil pěstí do břicha, ale zároveň vypadal – napjatě? Nejistě?

Rande mám až večer, chlapečku, můžeš se uklidnit, zašklebila jsem se, jako by mě přes kukátko mohl vidět.

V tu chvíli mi vyklouzla jedna z bot. Nevěřila bych, jakou ránu to může způsobit.

Nepohnul se nijak prudce, ale – nechápala jsem, jak je to možné – najednou se skrz to pitomé kukátko díval přímo na mě. Koutek pusy mu trochu zacukal, a asi aby mě ujistil, že o mé šmírovací akci opravdu ví, si lehce ironicky odkašlal.

Ucukla jsem a celá zadýchaná se opřela zády o dveře. Cítila jsem, jak rudnu. Nejraději bych vyběhla zpátky do pokoje a zavolala Carlisleovi Cullenovi, že mám chřipku a že jsem dneska vůbec nevylezla z postele. V tu chvíli se přesně vedle mé hlavy ozvalo dvojí důrazné zaklepání a já nejen nadskočila, ale i vyjekla. Můj seznamovací trapas byl kompletní. Rychle jsem se sehnula, nazula si boty, popadla kabelku a prudce otevřela dveře.

Stál opřený o auto. Nejmíň dvacet metrů ode mě. Jak kruci…

„Ahoj,“ mávnul mi krátce. Stále ten lehce pobavený úsměv. Udělal první líný krok směrem ke mně. Jak se přibližoval, znovu se ho zmocňoval smutek. Pak napětí. A když stál těsně přede mnou, uviděla jsem v jeho očích neředěnou zlobu.

 


***

 


Stála mezi dveřmi, pořád červená rozpaky z toho, že jsem ji přistihl, a udýchaná, jak za dveřmi zadržovala dech.

Asi půl vteřiny jsem odolával chuti skočit do auta a ujet. Nakonec jsem se vydal směrem k ní – jako by to mé tělo rozhodlo za mě.

Oblékla si ty šaty z pohřbu. A k nim spoustu doplňků, kterými je chtěla oživit. Jako by se mi snažila říct, že teď je už vážně čas pohnout se dál. Ale já to nechtěl slyšet. Po sedmdesáti letech potlačované a těžce skrývané naděje, že se ke mně Bella přeci jen vrátí, jsem měl zatím příliš málo dnů na to, abych si vůbec připustil myšlenku, že teď už se nemůže vrátit, ani kdyby chtěla.

Zíral jsem na Violet a neuvěřitelně silně a nečekaně jsem zatoužil na ni zařvat. Popadnout ji za drobná ramena a třást s ní tak dlouho, dokud se její rysy nezmění v nezřetelnou šmouhu a poslední stopu její vůně neodvane vlhký a studený forkský vítr. V tu chvíli nebyla nic jiného, než krutý důkaz Bellina dávného rozhodnutí a jeho definitivnosti.

Violetino srdce zrychlilo. Neviděl jsem, jak se tvářím, ale dovedl jsem si to představit. Strach na chvíli obnažil její mysl.

Divný. Cizí. Domů. Zamknout. Pryč!

„Ahoj, Violet.“ Přinutil jsem se mluvit, i když jsem si uvědomoval, že můj relativně normální tón ještě pořád neodpovídá mému výrazu. Na chvíli jsem pevně sevřel víčka. Jako bych tím mohl vymazat všechny špatné myšlenky.

„Bylo nás hodně, asi si nepamatuješ moje jméno. Edward. Edward Cullen.“ Automaticky jsem k ní natáhl ruku. Stála dva schody nade mnou, naše oči byly ve stejné úrovni. Její horká dlaň vklouzla do mé.

Jednu celou dlouhou vteřinu byla ta iluze dokonalá.

Cítil jsem Bellinu vůni. Vstřebával jsem teplo Bellina těla. A topil jsem se v Belliných očích.

V dalším okamžiku jsem pochopil, že tohle nezvládnu. Ne, pokud se nemám zbláznit. Přesto, když se tiše zeptala, jestli vyrazíme, jen jsem přikývnul. A nechal ji, aby mě dovedla k autu. Teprve tam její dlaň opustila tu mou.

 


***

 


Myslela jsem, že ty poslední dny s babičkou byly to nejdivnější, co jsem kdy zažila. Nevysvětlitelný smutek, náhrobky se jmény, která nikdy nezmínila, několik zvláštních setkání, neotevřené a nesrozumitelné dopisy a telegramy.

Ale těch patnáct minut s Edwardem Cullenem udělalo z uplynulých dnů tu nejvšednější záležitost. Z našeho úplně prvního setkání ve velkém domě ve mně zůstala podivně neurčitá vzpomínka, že jsem viděla hodně až příliš hezkých lidí pohromadě. Nestihla jsem si je pořádně prohlédnout, měla jsem dost vlastních starostí.

Ale když se teď ocitl tak blízko, bylo to jako ve snu. V takovém tom snu, co začíná hrozně hezky – všechno vypadá fajn, cítíte se skvěle, ale vaše otravné ostražité já někde vzadu ve vaší hlavě křičí, že nakonec to bude děsný průšvih. Bez mrknutí jsem zírala do nejkrásnějšího obličeje na planetě; věděla jsem, že je to trapné, ale nemohla jsem si pomoct. Kdyby za mě moje pusa nevyslovila to slovo – vyrazíme? – stála bych tam hodiny a prohlížela si každou jeho řasu, každičkou tu postupně se zvětšující tmavou tečku v jeho duhovkách. Stála bych tam a dumala, proč jsem až doteď u nikoho neřešila tvar lícních kostí a brady. A proč je pro mě životně důležité, jestli něco znamená, že se ty neuvěřitelné rty nepatrně pootevřely, aby dvakrát za sebou prudce vydechly zadržovaný vzduch.

Že jsem nepustila jeho ruku, mi došlo, až když jsem seděla a jako robot si mechanicky zapínala bezpečnostní pás. Ještě než nastartoval, oba jsme věděli, že to něco nejen zůstalo s námi, ale je to v těsném prostoru auta ještě intenzivnější.

„Pocházíš z Evropy?“ Byla jsem mu vděčná, že se chce pokusit o normální konverzaci, ale i tak mi chvíli trvalo, než jsem se zmohla na odpověď. Nenaléhal, upřeně sledoval cestu před námi. To mi trochu pomohlo. Napodobila jsem ho a konečně odtrhla oči od jeho tváře. Konečně jsem byla schopná dát dohromady pár souvislých slov.

„Narodila jsem se v Londýně. Dost jsme se stěhovali, podle toho, na které univerzitě rodiče zrovna učili. Poslední dva roky jsme žili v Holandsku. Naši jsou tam vlastně pořád. Já odjela na roční kurz do Arizony. Nedokázala jsem se rozhodnout, na kterou univerzitu chci nastoupit. Tohle se zdálo jako dobrý dočasný únik. A taky jsem to měla blízko do…“ Kousla jsem se do rtu. Málem jsem se podřekla. Ne, nikdo z Forks se nedozví o mém problému, dokud to nebude nezbytně nutné.

„A taky jsem mohla strávit víc času s babičkou,“ navázala jsem rychle. „Byly jsme si vždycky blízké, pravidelně jsme si psaly a volaly a…“ Zase jsem nedořekla. Všimla jsem si, že jedeme strašně rychle. A že Edward Cullen se zřejmě rozhodl rozmáčknout volant.

 


***

 


Divil jsem se, že nakonec s křikem neutekla. Ale ukázalo se, že je v předstírání skoro tak dobrá, jako my. Na to, že měla jen pět let praxe, byla dokonce výborná.

Vydržel jsem s nimi v pokoji necelou minutu. Příval Aliciných zmatených vizí, kde jsem Violet střídavě objímal a ničil, a Jasperovo neklidné těkání očima mezi námi, mi nedovolily zůstat.

Ještě nechci vědět, jak se rozhodnu a co to bude znamenat pro naši budoucnost. Ještě nesnesu vědět, co Violet cítí. A co cítím já.

Vykoktal jsem nějakou hloupou výmluvu a zadním vchodem – tak, aby mě neviděli – jsem se rozběhl na jediné místo, kde jsem mohl najít útěchu.

 


 

 

povídky od ambry

 



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

eMuska

28)  eMuska (30.11.2012 00:31)

mi desne nevyhovuje, ako sa o Violet zaujíma, čo sa môjho psychického stavu a Belly týka. Kde je Ben? Už aby mali rande.
btw som si uvedomila, že hastroš je asi rovnako super slovo ako paplón. Neže? pap-lóón!

julie

27)  julie (18.12.2011 18:07)

totální zmatení

26)  Sabienna (07.12.2011 20:49)

Tuším, že Violat je do budoucna ztracená a Edward bude bojovat se svými pocity...Je to dokonalé!!

HMR

25)  HMR (07.12.2011 01:12)

ambra

24)  ambra (06.12.2011 15:14)

Dívky, ještě jednou díky a máte tam další;) .
gucci, hrozně doufám, že Violet nebude jen odvar z Belly . Zatím neměla moc času mu to předvést;) .

gucci

23)  gucci (04.12.2011 22:28)

on to vlastně zvládá na výbornou..to jen já mám srdce až v krku!! Violet je neskutečně skutečná...trochu víc mi připomíná dnešní Bellu...vůbec nechci nechat pracovat svou fantazii..ani nebudu doufat...nechám to osudu..vlastně tobě ..jen mám vůbec právo na naplněnou lásku.... ..

ambra

22)  ambra (04.12.2011 19:34)

Milá kuřátka (no nevím, možná zůstanu u těch berunek ), se jdu celá šťastná ještě jednou díknout. Další bude zítra, dnes si léčím kocovinu na jedné vánoční jednorázovce, tak se možná ještě dnes objeví;) . A nepijte alkohol, je to strašn!!!

21)  Bree (04.12.2011 19:23)

tak pokračování Laskavý čtenář promine, moc pěkné, a smutné, ale alespoň mě to ještě nenutí brečet. Uvidíme jak to bude dál. Zdá se že Vi nezdědila Bellino odmítání strachu .-D

MisaBells

20)  MisaBells (04.12.2011 12:05)

Ambruš...
Čím víc to čtu, tím víc nemám slov. MOmentálně jen tak plácám, abych dala šanci mozku a nahodil se a já napsala něco děsně originálního a trefného, co tě zahřeje, pobídne psát dál a povzbudí, ale jak vidíš, stále plácám, protože mozek si vzal asi dovču. (Jako Bye. ;) ) Hm... asi to nebude lepší ani v následujících minutách, ale hřeje mě alespoň skutečnost, že jsem něco napsala. Doufám, že víš, co tímhle skvostem způsobuješ v myslích a srdíčkách všech, které tě čtou. Klobouk dolů za tvůj talent, zlato!

leelee

19)  leelee (03.12.2011 00:49)

přesně tolik slov kolik je potřeba
absolutně vypnout a nechat se vtáhnout do těch slov to jsem přesně dneska(včera) potřebovala

18)  viki (02.12.2011 23:21)

Neskutečné ! Naprosto úžasné !

Twilly

17)  Twilly (02.12.2011 21:51)

Ach můj bože!!!! Hele, smršti, jsem vypraná (v Pervollu, jak jinak!), vyždímaná a možná i odstředěná. Hlavně, zblbnutá tvými slovíčky... no jo, automatická pračka oproti tobě hadr!

MOOOOOOC DOBRÝ, BEJBY

ambra

16)  ambra (02.12.2011 19:16)

Mé drahé dívky, děkuju .
Vězte, že nechystám žádný krkolomný zvrat, toulat se budeme v jejich hlavách a srdcích, ne po lesích, kde bychom hledali vhodnou upírku, případně vhodného měniče;). Karty jsou rozdané, jen si pro své štěstí nepůjdou po cestičce z jemných oblázků, ale budou to muset vzít přes trní;) . Jsem se nějak rozjela takhle při večeru . To bude asi tím, že za chvilku jdu potřetí na BD Tentokrát s maminkou
Berunky, ještě jednou díkes!!!
(Astrid, já se normálně bojím, že se na mě naštveš ).

Silvaren

15)  Silvaren (01.12.2011 22:53)

Možná by Edward udělal nejlíp, kdyby se sbalil a vypadnul. Možná by to udělal, kdyby se měl aspoň trochu rád. Ale všichni víme, že se rád nemá. A možná by to nebylo tak bolestivé, kdyby Violet nebyla Bellinou příbuznou. Ale bylo by pak vůbec něco?
Violet není Bella a já jsem na Edwarda strašně naštvaná, že ho na Violet přitahuje především to, co mu na ní Bellu připomíná.
O tom, že je třeba Violet přesvědčit, aby se léčila, ani nemluvím. grrrr
Ambří, Ty se mnou ale máváš!

Bye

14)  Bye (01.12.2011 22:50)

OMG! Miluju Edwardův smysl pro humor. Tady bych ho snad ani nečekala, o to příjemnější setkání to bylo ;)
Ať už to byl jeho ironický pohled na nedojedky a nedopitky a přišpendlenou Rosalii - to byl takovej anglickej sucháč
Nebo ten... (jak se řekne opak od suchýho humoru? Vlhkej? Jo, to sedí... ) vlhkej , kdy si Violet vychutnal v kukátku a "nenápadným" ústupem k autu :D :D :D
Nojo, já vím, komedii hrajou ve vedlejším sále. Šak mi taky hnedle sklaplo, když na ni dostal Edward vztek za to, že je...
A když jsi pak zařadila tu zpomalenou snovou scénu s prvním dotekem a bezděčným vedením za ruku, to už jsem byla klasicky na Tvý lopatě.
...kde jsem setrvala i v průběhu jízdy autem a taky po Edwardově úprku před Alicí a Jasperem!!!

Popoles

13)  Popoles (01.12.2011 22:06)

Naprosto zbožňuji rychlost, s jakou přidáváš kapitoly
A naprosto zbožňuji tvoje vyprávění...

julie

12)  julie (01.12.2011 21:36)

Aliciny zmatené vize,Jasperovo neklidné těkání mezi nimi, Rose,která nezklame a Emmett s neskutečnou výdrží... Edward a jeho náhlá nenávist... Ambři,užívám si každou větičku!

dorianna

11)  dorianna (01.12.2011 21:29)

Jula

10)  Jula (01.12.2011 21:27)

Edward je mi hrozně líto, jeho trápení ve Violetině přítomnosti, rozporuplné pocity z toho všeho, vzpomínky na Bellu...
Vůbec to nemá jednoduché, ale je mi jasné, že nejspíš bude ještě hůř
S napětím čekám, co sis na nás připravila dál

Paja

9)  Paja (01.12.2011 20:47)

Edwardovi nezávidím, bude to mít hodně těžké, jeho vzpomínky a přítomnost Violet, ve které se Bella nezapře, ať už je to jejich podoba, chování nebo přijímání zvláštní věcí. Krása, děkuju

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster