Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Slyšel jsem její hlas, jako by stála vedle mě.

 

 

 

Violet


Moje rodina na tom vždycky byla velmi dobře; díky dědictví po dědečkovi z tatínkovy strany si mí rodiče v tomto směru nikdy nemuseli dělat starosti. Oba ale měli v povaze střídmost a oba byli vychovaní v rodinách s filantropickou tradicí. V praxi to kromě jiných omezení znamenalo, že když jsme cestovali, bydleli jsme v něčem čistém, ale prostém. Utrácet nehorázné peníze za pouhou postel v hotelu, když tu bylo tolik dětí bez šance na slušné vzdělání či jen slušné šaty, bylo pro mou matku a pro mého otce nepřijatelné.

Před Royalem by pravděpodobně uspořádali demonstraci. Jejich dcera, nejspíš pod vlivem únavy a citů, rozjitřených jistým naprosto dokonalým upírem, kapitulovala bez boje.

Obrovská postel s nebesy, vysoké koberce, tapety a závěsy s jemným zlatým vzorem, vana zapuštěná do podlahy, mísa jahod a šampaňské na uvítanou. Ani mě nenapadlo stěžovat si.

„Ta holka je naprostý cvok,“ brblala jsem si pro sebe, ponořená až po krk v teplé lázni. Bublinky šampaňského mě šimraly v nose.

„Vysvětlím jí, že jsi to říkala s něhou v hlase,“ zavolal na mě přes dveře Edward. Srdce se mi znovu rozbušilo rychleji. Slyší i tohle? Slyší, co se mnou dělá vědomí, že jsme spolu poprvé doopravdy sami? To, že nás oddělovaly dveře, bylo stejně vzrušující, jako těch pár vteřin, kdy se mě v taxíku teprve chystal políbit a jen mi dýchal na krk.

„Nejsem si jistá, jestli je něha v mém hlase určená Alici,“ odpověděla jsem schválně co nejtišeji. A i když to jen před chviličkou vypadalo, že na mě volá z opačného konce apartmá, ozval se teď jeho hlas těsně u dveří koupelny:

„V to jsem doufal, Vi, ale pro Alici by to byl naprosto irelevantní údaj.“ Smál se; zacpala jsem si nos a svůj vlastní smích zdusila pod hladinou.

 

Stála jsem před zrcadlem a dumala, co s vlasy. Zase se mě zmocnily pochyby; kdybych se tehdy nezbláznila, mohla jsem je bez přemýšlení stáhnout do culíku. Navíc bych teď, v zásadním okamžiku svého života, nevypadala na třináct. Vyplázla jsem na sebe jazyk, vlasy nechala přesně tak, jak skončily po útoku ručníku, a natáhla na sebe svoje jediné normální pyžamo. Tedy – jediné s normálním nápisem. Sweet dreams. Děsná nuda.

Se zatajeným dechem jsem vyšla z koupelny. Edward seděl v křesle, bosé nohy položené na stolku a četl si.

„Rozestlal jsem ti postel,“ oznámil mi, aniž zvedl oči od knihy. Všimla jsem si, že za těch pár vteřin, co přešlapuju na měkkém koberci, otočil už čtvrtou stránku.

„Fajn,“ houkla jsem. „Tak dobrou.“ Zřejmě to nemělo žádné opodstatnění, zvlášť po tom, co jsem mu řekla cestou sem, ale věděla jsem s naprostou jistotou, že jsem se právě urazila. Tak trochu.

Byl u mě dřív, než jsem si stihla přitáhnout přikrývku.

„Tohle je mučení, víš to?“ vydechl mi do tváře. Ruce mi vystřelily, jako by měly vlastní vůli. Objala jsem ho kolem krku. Navázali jsme zhruba tam, kde jsme v taxíku skončili. Po pár minutách se odtáhl a položil mě do polštářů - udýchanou a pořád podivně rozmrzelou. Posadil se na vzdálenější stranu postele a schoval obličej do dlaní. Když se na mě znovu podíval, vypadal naprosto vyrovnaně. Mému výrazu se ale usmál.

„Ne, mučení absolutně nevystihuje, jak se cítím,“ povzdechl. „Víš, v kolik musíš ráno vstávat, abychom byli v nemocnici včas?“ zkazil definitivně atmosféru.

„V sedm,“ přiznala jsem neochotně.

„A jsi si vědomá, že přílišné vyčerpání a… rozrušení může ovlivnit výsledky testů?“ Culil se tak, že jsem měla chuť hodit mu do toho jeho úsměvu jeden z polštářů. Opravdu jsem ho popadla, ale nakonec jsem si ho jen přetáhla přes hlavu.

„Tohle není mučení jen pro tebe,“ zahuhlala jsem do jemného saténu.

Natáhl se, vzal mě za ruku a otřel se rty o vnitřní stranu mého zápěstí. Proti své vůli jsem se zachvěla.

„Já jen nechci využít situace, Vi,“ zašeptal něžně. „Sama jsi to řekla. Tyhle týdny byly jedna velká emocionální houpačka. Počkáme, až se trochu ustálí. Doufám, že v tom nejvyšším bodě.“ Cítila jsem, jak se jeho rty pohnuly v úsměvu. Dovolila jsem mu, aby mi sundal polštář z obličeje. Hleděl mi do očí a já v těch jeho četla doznívající vzrušení, ale především bezmeznou lásku. Lehl si vedle mě a opatrně mě objal kolem pasu.

Do pěti minut jsem spala.

 

 

 

Edward


Na recepci jsme si vyzvedli klíče od pronajatého auta. Jistěže má tmavá skla, pane, přesně, jak jste si přál.

Odvezl jsem ji do nemocnice. Pomohl jsem jí vyplnit všechny papíry, pozdravil jsem se s doktorem Vishkoverem a doprovodil ji do jejího pokoje. Zdála se nesvá.

„Něco se děje, Vi?“

Zavrtěla hlavou. „Tohle se nikdy nezmění. Nenávidím nemocnice.“ Pevně jsem ji objal.

„Jen dva dny. Když budeš hodná holčička a přemluvíš svou krev, aby trochu spolupracovala, čeká na tebe jedno malé překvapení,“ mrknul jsem na ni a pokusil se slíbat jí ze rtů naštvaný výraz.

„Už se mnou nebudeš mluvit jako s miminem?“ zašklebila se a pokusila se vyvléct z mých paží. Samozřejmě marně.

„Omlouvám se, ale zlobit tě se propracovalo na druhé místo v seznamu mých oblíbených činností.“

„A co je na prvním?“ Samozřejmě se chytila. Znovu jsem si vzal její rty. Neměla zdání, jak dlouhá pro mě byla noc po jejím boku.

„Už víš?“ nechal jsem ji konečně vydechnout. „Ale očekávám, že v dohledné době si všechny položky mého seznamu o jednu příčku pohorší,“ zašeptal jsem jí na rozloučenou. Odešel jsem tak rychle, že si nestihla ujasnit, jestli se na mě má víc mračit, nebo usmívat.

 

Pro člověka by to byla spousta práce. Dostal jsem za úkol vyklidit Violetiny věci ze studentského bytu a převézt je do Bellina domu. Violet v bytě sice téměř nežila, ale s tím zřejmě při příjezdu do Phoenixu nepočítala. Zabydlela se tam důkladně.

Vyřadil jsem dočasně kamery v krytých garážích a ujistil se, že mě nesleduje nikdo za dveřmi dalších bytů. Za pár minut jsem měl vše v autě. Nejvíc místa zabraly knihy a lůžkoviny. I když tu Violet nebyla už několik měsíců, její vůně mě znovu dokázala vzrušit. Musel jsem se okřiknout, abych jí okamžitě nezavolal.

K Bellinu domu už jsem tolik nespěchal. Byl jsem Alici vděčný, že to zařídila a postarala se, aby Violet napadl tenhle úžasný plán – ona si odbude nemocnici, já zatím zařídím všechny praktické nezbytnosti, abychom se po jejím propuštění nemuseli ničím zdržovat. Ve skutečnosti to znamenalo především jistotu, že se v domě, kde Bella strávila poslední roky svého života, budu moci několik dnů pohybovat beze svědků.

Byl jsem tak sevřený vlastními obavami, že když se ozval telefon a já spatřil slova Renesmé volá, okamžitě mě zavalily výčitky.

„Ahoj, Nessie, omlouvám se, že jsem nedal vědět. Všechno je v pořádku. Co ty? Cítíš se dobře?“

„Ale tati, my tu přeci máme zprávy v předstihu,“ uklidnila mě. Uměl jsem si představit laskavý úsměv na její krásné tváři. „No a mně je fajn, jak jinak,“ dodala rychle a možná až příliš ledabyle.

„Renesmé?“ použil jsem svůj rodičovský tón.

„Tati, odjeli jste včera. Co by se asi tak mohlo změnit?“ Dokázal bych jí uvést tucet příkladů z vlastní existence, kdy stačilo pár vteřin na to, aby se změnilo úplně všechno. Ale teď jsem toužil po tom, aby mě uklidnila. Potřeboval jsem ujištění, že jí naprosto nic nehrozí.

„Vyřiď Jacobovi, že kdyby něco podcenil, nezbude z něj ani pár vlčích chlupů.“ Teď už se smála nahlas.

„Tati! Stará se o mě doktor Cullen! A všichni ostatní mu u toho asistují. Navíc jediné dvě osoby, které na sebe mohly strhnout aspoň část té děsivé pozornosti, se na mě vykašlaly a zdrhly si na menší předsvatební cestu.“

Okamžitě jsem si to představil.

„Chudinko,“ politoval jsem ji. Ve skutečnosti jsem byl ale neskonale šťastný, že má teď celý tým pro sebe. „A nech si ty drzosti o svatbě. Tvůj starý otec se děsí, jestli vůbec zvládne být dědečkem. Co bych, proboha, dělal s novomanželkou?“

„Mohla bych ti dát pár tipů, starče,“ uchechtla se. Trochu otráveně jsem musel připustit, že přebírá Jacobův styl humoru.

„Snad ani ne. Víš, že si rád myslím, že tvoje příští maturita je první a že jsi v podstatě ještě dítě.“

„Tati! Já nejsem dítě! Já budu mít dítě! A možná, že ty a Violet…“

„Myslím, že ne,“ skočil jsem jí do řeči. „Samozřejmě jsme o tom ještě nemluvili, ale vzhledem k tomu, čím si prošla, Violet nejspíš nemůže mít děti.“ Ve skutečnosti jsem to věděl jistě.

„Ach, promiň, to je mi líto.“

„Neomlouvej se. Před pár týdny si byla jistá, že zemře. Doufám, že radost z toho, že žije, tuhle ztrátu částečně zahojí.“ A zbytek bych možná mohl já…

„Taky doufám. A pokud jde o jiná… důležitá témata… Už jste o něčem mluvili?“

„Nessie, netrap mě. Snad nechceš, abych s ní už teď řešil, jestli si umí představit, že se mnou zůstane navždy?“ Reagoval jsem zbytečně tvrdě. A navíc jsem se zlobil jen naoko. Každičkou minutu s Violet jsem se musel přemáhat, abych se tomu vyhnul. Tohle přeci byla alfa a omega našich životů. Naší existence. Miluje mě navěky?

„Neumím si představit ženu, která by to nechtěla,“ řekla smířlivě.

„Já jednu takovou potkal, shodou okolností to byla tvá matka,“ povzdechl jsem.

„Ach tati, tohle je nekonečná debata. Máma neměla Violetinu zkušenost. Nevěděla, co je to dívat se několik let zblízka do očí smrti.“

Ach jistě…

Po několika dalších, už méně dramatických větách, jsme se rozloučili.

Oběma nám ale v hlavách zůstala jediná zásadní otázka. Otázka, kterou nikdo z nás nevyslovil. Otázka, na niž nikdo z nás neměl odvahu odpovědět.

Je možné, aby mě ta drobná bledá dívka milovala tak moc, že by kvůli mně byla ochotná vzdát se lidského života? Je možné, aby mě Violet milovala víc než Bella?

 

Bellin dům ležel na východním okraji města, daleko od pouště, zato blízko ke dvěma největším uměle zavlažovaným parkům. Nedokázala se úplně vzdát zeleně…

Nenápadná ulice s několika udržovanými řadovými domky. Úhledné předzahrádky, prostorné dvorky. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu rozhodla strávit svá poslední léta jedna velmi neobyčejná žena.

Zajel jsem ke garáži a otevřel si dálkovým ovladačem, který mi dala Violet. Ještě pár metrů a byl jsem v bezpečí. Před sluncem i před sousedy. Chvíli jsem zůstal sedět.

Ahoj, Bells, pustíš mě dovnitř? Napadlo tě někdy, že sem přijedu? Bezpochyby. Vždycky jsi mě znala líp, než znal já sám sebe.

Vyšel jsem na dvorek a odemkl si zadní vchod. Zavřel jsem za sebou, prošel útulnou kuchyní a zastavil se až v obývacím pokoji. Na podlahu ze světlého dřeva dopadaly šikmé paprsky dopoledního slunce. V jejich světle tancovaly svůj neklidný tanec drobné částečky prachu. Natáhl jsem ruku a sledoval, jak se marně pokoušejí překrýt třpytící se plošky na mé kůži. Pak jsem zavřel oči a poprvé se nadechl.

 

Přestal jsem vnímat čas. Procházel jsem všemi pokoji v domě, dotýkal se všeho, čeho se dotýkala ona, a povídal si s ní.

Dodnes nevím, kdo koho vlastně opustil.

Ach Edwarde, nikdo nikoho neopustil. Pořád jsem byla v tvé mysli. Pořád jsem byla v tvém srdci.

Máš pravdu, Bello. Pořád jsi byla se mnou. Ale byl jsem i já s tebou?

Lásko moje, jak se můžeš ptát?

A co teď? Opustila jsi mě navždy?

Já nevím, Edwarde. Možná je jen čas postarat se, aby tvé srdce bylo znovu celé. Violet je moje krev. Nebude jí stačit jen jeho část.

Tak to se tehdy stalo? Poznala jsi to? Poznalas, že mě nemáš celého?

A nešlo s tím bojovat, lásko. Byla jsem moc mladá na to, abych se s tou bolestí smířila.

Odpustila jsi mi někdy?

Ty jsi to nepoznal? Copak Violet není dost přesvědčivý důkaz?

Přivezla jsi ji do Forks schválně? Doufala jsi, že se setkáme a že… že se do ní zamiluju?

Ach Edwarde, tyhle věci nejde naplánovat. Doufala jsem, že ji zachráníte. Nesnesla jsem pomyšlení, že zemře. Nevěděla, že to vím, hlupáček. A doufala jsem, že poté, co ji zachráníte, mezi vámi nezůstane sama. To je celé.

Ach Bello, někdy se mi strašně stýská.

To jsem moc ráda. Aspoň tě nikdy nenapadne tvrdit Violet tu hloupost, že nemáš srdce a duši.

To neudělám. Chci, aby byla jako já. Kdybych si myslel, že kvůli tomu přijde o duši, neudělal bych to.

Zmoudřel jsi.

Bojím se, že ne dost.

Ještě máš spoustu času.

My dva ho neměli dost.

Jsem vděčná za každičkou minutu.

Miluju tě.

Ach, Edwarde…

 

Ulice se dávno ponořila do stínu, když jsem si uvědomil, že bych měl zavolat Violet.

Probudil jsem ji.

„Omlouvám se, bylo to náročné, asi jsem usnula.“

„Jen odpočívej, lásko, všechno je v pořádku.“

„Už jsi u babičky v domě?“

„Jistěže. Je to krásný dům. Musela to být úžasná žena.“

„To si piš. U nás v rodině máme jenom úžasné ženy,“ snažila se bojovat se zívnutím.

„Tak už zase spi, ty moje úžasná ženo, zítra odpoledne tě vyzvednu,“ usmál jsem se.

„Taky jsi úžasný,“ zašeptala.

„Miluju tě.“

„Já tebe.“

 

Tu noc jsem strávil v Bellině ložnici. Našel jsem její tajnou schránku a vybral z ní všechny naše fotografie a dopisy. Bellin předválečný život teď patřil zase jenom mně.

Nad ránem jsem si lehl do její postele a zabořil hlavu do jejího polštáře.

Vždycky mi budeš chybět, zašeptal jsem.

Ale už tam nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

12)  ambra (09.10.2013 21:05)

Bye, v sobotu máš u mě panáka .

Bye

11)  Bye (08.10.2013 22:53)

Rozloučení s Bellou
Je možný, že si přeju, aby se Vi neuzdravila a prostě S TÍM musela něco udělat? Jenže to by z toho vyšli moc lacino, co? Máš pravdu, mělo by to být její rozhodnutí, ne rozhodnutí její nemoci...
A pak tu máme ještě TU záležitost s Bellou. Sakra, kdo to těm chlapům pořád cpe do hlavy - ZAPÍRAT, ZAPÍRAT? Tak povídej, jak to nakonec praskne?

ambra

10)  ambra (08.10.2013 18:30)

Děkuju, lásky moje .
Astridku, já se strašně omlouvám, ale to ještě není konec .

Astrid

9)  Astrid (07.10.2013 15:22)

Ten ich finálny rozhovor. Ach ambro, ono to zostane rozdrásane navždy. Aspoň vo mne ano.
Dokončila si krásny príbeh. Najkrajší...

Marcelle

8)  Marcelle (07.10.2013 12:40)

Ach ambro

leelee

7)  leelee (06.10.2013 22:03)

konečně rozloučení s nějakou platností

Q

Iwka

6)  Iwka (06.10.2013 00:45)

A ještě jsem ti moc chtěla poděkovat za to, jak nám připomínáš, že naše komentáře čteš a záleží ti na nich a že jsou pro tebe důležité. Moc mě těší, když to takhle bereš... Vím, že dokážu být otravná se svými dlouhými cancy, co mám tak ve zvyku vyplozovat, ale já už jsem taková a mám pak radost, když vidím, že tě to snad i nějak potěší, protože to je ten účel, o to mi jde a ráda si myslím, že se mi přece jen podařilo ti ukázat svou podporu tak, jak jsem chtěla a že to tam vidíš... :)

Iwka

5)  Iwka (06.10.2013 00:42)

Ach...
Ach, ach, ach... To je to jediné, co mi teď zbylo. Ten pocit se dá přirovnat k pouhému vzdechu, lehce přemoudřelému, snad až zbytečně dramatickému, prodchnutému bolavou duší - a nebo možná tisícem takových rozbolavělých duší - a já se tím kochám. Jsem jako ubohý masochista, co si dokáže užívat vlastní, a snad tak trochu i cizí, dá se říci, bolest, protože je tak nějak nasládlá a opojná a přesto, že je to bolest, zanechává za sebou něžné stopy; tak něžné a tak jemné, jaké je jen bolest zanechat schopna. Chápeš mě, ambro? Já věřím, že jo. Jinak bych tu nebyla. Nedokážu to tak úplně popsat správně, jak bych chtěla, česky, tak si neodpustím: We heart each other. A určitě to není jen můj pocit, a téměř určitě si něco takového říkají i jiné tvé čtenářky.

Tím koncem jsi mě vážně dostala. Mám pocit, jakoby to tentokrát bylo tak nějak 'střídmější!, než obvykle. A nemyslím to tak, že by is jindy potrpěla na dramata, nebo že by to jindy bylo přeplácané, či snad kýčovité. Víš stejně dobře jako já (z mých uslintaných komentářů ), že toho u tebe vždycky mám tak akorát, že se mi to vždycky líbí a miluju, že to nikdy nikdy nikdy nepřeženeš. Ale mám prostě pocit, jakoby to tentokrát bylo "o trochu míň", než jindy a ve mně to vyvolalo zas úplně nové emoce a hrozně moc se mi to tu líbí. Těžko říct proč... Snad kvůli tomu, že jde právě o ten konkrétní, posmrtný smutek? Možná. Nevím, nedokážu si odpovědět, popravdě. Nevím, ale hrozně mi to sem zapadlo, to, jak se to tentokrát neslo v duchu absolutní jednoduchosti a nevtíravých malých-velkých uvědomění.

Jen se hrozně bojím toho, že Violet špatně ponese tu záležitost z Bellou. Všechno je tak poklidné a dokonalé, že se bojím, že právě to bude TEN zlom; ten špatný, co na čas všechno pojme do sebe a obrátí to naruby a zpřehází i to, co se zdálo jasné... Bojím se. Ale jestli se to stane, budu stále doufat, že je to jen dočasné a jde jen o to smíření a že to bude zas dobré...

Děkuju, ambruško

Ivana

4)  Ivana (05.10.2013 20:21)

V prvom rade ďakujem za krásny ďalší dielik. Som strašne rada, že si naň našla silu. Pre nás...
Milujem Cullenovské ženy. Počínajúc Alice. Za krásny hotel, ktorý vybavila a za to ako praje Edwardovi šťastie.
Milujem Nessie. Za jej bezproblémovú povahu, za jej lásku k otcovi a nehu, ktorou ho zahŕňa.
Milujem Vi (pre mňa už je Cullenová) za to, že dokáže pri Edwardovi zaspať. Ako to robí? A samozrejme za milión ďalších drobností. Počínajúc jej skvelou povahou.
Pre mňa pamätná veta celej kapitoly: Je možné, aby mě Violet milovala víc než Bella? Sakra, ja dúfam, že to možné je. Musí byť. Ona ho nemôže opustiť. O to sa pokojne aj pomodlím. Aspoň jedna s Bellinou krvou musí mať rozum.
Rozhovor Edwarda s Bellou bol naozaj krásny, i keď svojim spôsobom skľučujúci. Jeho zdanlivá rozpoltenosť trošku bolela. Miluje Vi, ale Bella jeho srdce nikdy neopustí. Ktovie, či je to dobre. Či to tak proste musí byť. Každopádne verím, že dokáže dať celé srdce práve Vi. Rovnako ako ona jemu to svoje. Hodia sa k sebe a tentokrát by to mohli chápať oba články páru.
Táto kapitola bola tak plná citu, že ani neviem, čo ma dostalo viac. Každopádne sa usmievam a neskutočne teším na ďalšiu kapitolku.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (05.10.2013 00:37)

Ambra moja krásna kapitolka. Sňať Edward neurobí rovnaké
chyby ako pri Belle. Dúfam,že ten pomyselný rozhovor
s ňou dostatočne zabral. Inač nádherná časť tejto kap.
Veľmi pekné,ráno ma rozveselila Ajjinka a na záver dňa
si ma rozneżnila ty. :) ;)

kytka

2)  kytka (04.10.2013 22:21)

Maruško. To jsem si dala, takhle navečer. Ještě teď se mi klepe brada. Ten "rozhovor" s Bellou byl úžasný, ale strašně smutný. Violet je moc milá a Edwardovi tak přeji, aby byl šťastný.
Děkuji za krásné, i když smutné, čtení.

eMuska

1)  eMuska (04.10.2013 21:49)

ahh, nostaldžaaa! fajnotka, veľmi sa mi páčilo prehodntoenie rebríčka hodnôt. jaj, pekne si mi zakončila pracovný týždeň..

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek