Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

V lese

 

Poznámka "pod čarou": Miluju první film a v téhle kapitolce jsem si konečně dopřála využít dva momenty, které se v něm objevily (a nejsou v knize). Tak snad mi to odpustíte :).

 

 

"Dívám se do zrcadla a všechno, co vidím
je mladý starý muž s jediným snem.
Klamu jen sám sebe?"

 

Violet

Už jsem pochopila, že z jakéhokoliv místa ve Forks se dá pohodlně dojít do lesa. Můj domek nebyl výjimkou. Edward mě vzal pevně za ruku – samozřejmost, s níž to udělal, mi příjemně zrychlila tep – a udal tempo, díky němuž nás sotva po pěti minutách obklopoval les tak hustý, jako bychom byli míle a míle v neproniknutelné divočině.

A pak mi víc ukázal, než řekl, co doopravdy je.

Svou rychlost. Svou sílu.

Odskákal to jeden obrovský kámen a dva stromy, jejichž nejvyšší větve se ztrácely někde v ocelově šedé forkské obloze. A taky nejspíš pár tisíc mých mozkových buněk. Těch, které se snažily nějak pobrat to, co jim vnucují moje oči a uši.

Celé to trvalo stěží pár okamžiků. Najednou stál zase u mě, tentokrát za mými zády. Jako by se bál podívat se mi zpříma do očí. Jeho dech jsem na krku ucítila, až když promluvil, i když člověk by byl po tom, co právě předvedl Edward, pořádně zadýchaný. Když pominu fakt, že člověk by to samozřejmě nikdy nezvládl.

„V lese se taky krmíme, Violet,“ zašeptal. „Ale to ti ukázat nemůžu. Žádný člověk nesmí být nablízku, když… lovíme.“ Z toho slova mě zamrazilo. Ovládla jsem nutkání odskočit od něj. Opatrně se dotknul mého ramene, jako by mě chtěl pochválit za odvahu. „Tak už víš, co jsme, Violet? Už víš, co jsem?“

Křečovitě jsem kývla. Připadala jsem si jako ve třinácti, kdy mi Vishkover po dohodě s našima oznamoval, že jsem nemocná, a že když se dožiju patnácti, bude to nečekaný úspěch. Něco v nás nejspíš funguje jako záklopka, pojistka, která chrání náš zdravý rozum. Ve chvíli, kdy je toho na nás příliš, se dokážeme vypnout. I tehdy jsem zůstala zdánlivě klidná, jako bych během vteřiny vyklouzla ze svého těla a zpovzdálí sledovala něco, co se mě nijak osobně nedotýká.

Jenže Edward – stejně jako tehdy můj doktor – poznal, co se se mnou děje. Že jsem poněkud mimo. A stejně jako Vishkover trval na tom, abych dala najevo, že jsem zjevnou pravdu alespoň částečně akceptovala.

„Řekni to, Violet,“ zašeptal a znělo to napůl jako prosba, napůl jako příkaz.

„Řekni to. Řekni to!“

Zavřela jsem oči. V ztemnělém divadle mého mozku mi nečekaně proběhly útržky všech podivností a zázraků, jichž jsem byla svědkem od doby, kdy jsem začala trénovat svůj taneček se smrtí. Tolik téměř uzdravených, které si ta mrcha bez slitování odvedla po týdnu bezdůvodně zvýšené horečky, tolik jiných, odepsaných, kteří ještě měsíce po propuštění z nemocnice kroutili hlavou nad tím, proč zrovna jim dala odklad. Kdo věděl líp než já, že nic na tomhle světě není jen černé, nebo jen bílé? Kdo jiný tak zoufale doufal, že existuje i něco jiného než pitomě šedivá, smrtelná realita? Tak proč jsem teď, když mám konečně důkaz, tak vyděšená?

Nějakou nesmyslnou oklikou se k mému vědomí dostala informace, že mě Edward drží za ramena. Nejspíš mě trochu podpíral. Ještě déle trvalo, než jsem pochopila, že třas, který cítím v místech našeho doteku, vychází ze mě. Třásla jsem se a třásl se i můj hlas, když jsem to slovo konečně dokázala říct nahlas.

 

 

Edward

Snažil jsem se pečlivě analyzovat, co přesně obsahoval její hlas, když to po době, která mi připadla delší a horší než celá moje věčnost, vyslovila. Zároveň jsem útržky toho všeho dokázal číst v její mysli. Lépe než kdy předtím. Důvod byl zřejmý. Ještě nikdy v mojí přítomnosti nebyla tak rozrušená.

Překvapení. Úžas. Strach. A navzdory všemu, co právě viděla, přetrvávající nevěřícnost. To možná nebyl úplně nejhorší výsledek. Až na to, že se pořád třásla a její srdce se nejspíš rozhodlo vyrovnat srdečnímu rytmu králíků, které jsem před chvílí tak efektivně vyhnal z jejich skrýší. Problém nejspíš spočíval v tom, že jsem k odhadovaným hodnotám rovnice přiřadil špatné proměnné.

Překvapení. Byla překvapená, že ještě neutekla.

Úžas. Užaslá nad tím, že ji stále více méně drží vlastní nohy.

Strach. Vystrašená až k hranici toho, co ještě člověk může snést.

A nevěřícnost nebyla důsledkem její roztomilé tvrdohlavosti, ale pouze součástí pudu sebezáchovy.

Musel jsem se zeptat, ale ani teď jsem se jí nedokázal podívat do očí. Proč jsem se choval a cítil provinile, když jsem se ji předtím v domě snažil přesvědčit, že nemohu za to, co jsem?

„Bojíš se mě, Violet?“

Zhluboka se nadechla a pak vzduch pomalu vypouštěla ústy. Snažila se trochu uklidnit. Po fyzické stránce to fungovalo. Její srdce zvolnilo. Pomalu se ke mně otočila. Musel jsem sundat ruce, kterými jsem ji držel za ramena, ale zdálo se, že pro tuto chvíli mou oporu nepotřebuje.

„Jak dlouho jsi nezabil člověka?“ Pevně mi hleděla do očí. Nechtěl jsem ji neustále srovnávat s Bellou, ale tohle byl jeden z okamžiků, ve kterém jsem nedokázal nepomyslet na to, že Violet je nepochybně Bellina krev. Když se pro něco rozhodla, vůbec nepřemýšlela o tom, že důsledky jejího rozhodnutí pro ni nemusí být příjemné. Kdybych Belle tehdy dokázal říct do očí pravdu o sobě, nejspíš by se zachovala úplně stejně. Ani Violet se nemínila zdržovat rozebíráním úrovně svého strachu; nejdřív fakta, aby mohla zvážit, jestli se nějakým strachem vůbec zabývat. Čert vem detail, že téměř celá její mysl a úplně celé tělo se proti tomu bouřily. Viděl jsem její rozšířené zorničky, husí kůži i zvednuté jemné chmýří na krku.

„Tři roky po své přeměně. V roce tisíc devět set dvacet jedna.“ Mohl jsem ji zahltit detaily. Přesné datum, přesný čas a místo. Ale nic z toho, dokonce ani skutečnost, že se ten člověk zrovna chystal zabít někoho jiného, teď nehrálo roli. Udělal jsem to, a pokud jsem chtěl znovu naplno vstoupit do lidského světa, musel jsem být schopný přiznat, že navzdory své nesmrtelnosti nemám právo na nějaké božské výsady.

Překvapeně zamrkala. Zamyšleně stáhla obočí. Bylo to trochu komické. Sotva padesátikilové lidské mládě stojící uprostřed lesa s upírem a rozhodující se, jestli se nad ním slituje.

„Tvoje… žena…“ zašeptala pak opatrně a naprosto nečekaně a dál mi upřeně hleděla do očí. Bodlo mě v hrudi. Děsivá nespravedlnost. Mrtvé srdce nemá tolik bolet. „Ona byla člověk, že? Proto mohla mít Renesmé.“ Nečekala na můj souhlas, jen sledovala, jestli neprotestuju. „Nikdy jsi jí neublížil?“

Usmál jsem se a nejspíš to nebyl hezký úsměv. „Fyzicky nikdy. Ale nejméně tisíckrát jsem jí zlomil srdce. O mojí lásce nemohla pochybovat, ale pravděpodobně vedle mě žila s pocitem, že s ní nikdy úplně nejsem. Pak jsem ji na několik let opustil a ona se rozhodla, že na mě nemůže celý život jen čekat. Odešla. A já si to nikdy nepřestal vyčítat. I když…“

Mluvil jsem a sledoval přitom Violet, jak znovu pomalu vydechuje skrz pootevřené rty. Neodolal jsem a nadechl se. Ochutnal ji. Vybavil si, jaké bylo ji líbat. A – bože odpusť – poprvé za osmdesát let jsem nelitoval vůbec ničeho. V tu chvíli jsem dokonce s průzračnou jasností pochopil smysl, který Bella našla v tom, že odešla a prožila svůj život jako člověk. Poprvé jsem doopravdy uvěřil, že mohla být šťastná i beze mě.

Pro Violet to muselo být jen sotva postřehnutelné zaváhání. Nemohla tušit, co se ve mně odehrálo v té jediné vteřině, než jsem dopověděl.

„I když teď mám pocit, že se všechno stalo přesně tak, jak se to stát mělo. Protože kdyby tehdy neodešla, nestál bych tu teď s tebou.“ Violet netušila, že význam té věty je víc než doslovný, přesto zřejmě přesně tohle potřebovala slyšet. Pořád se soustředěně mračila, ještě pořád se jí trochu třásly ruce, ale už se dokázala nejistě usmát. Potřásla hlavou.

„Je to šílený, Edwarde. A to říká někdo, kdo si ještě před měsícem myslel, že tu do Vánoc nebude. Chápeš, mně už se pár divných věcí v životě stalo, ale tohle je…“ Trochu hystericky se zasmála. Hned vzápětí si přikryla ústa dlaní a polekaná tím, jak se hlasitější zvuk rozlehl lesem, se ostražitě rozhlédla.

„Neboj se,“ uklidnil jsem ji s povzdechem, „nikdo tu není. Zvířata přede mnou dávno utekla a člověka bych slyšel dlouho předtím, než by se k nám přiblížil na doslech.“

Teď už se usmívala jako obvykle. Bezstarostně a tak krásně, až se mi podlamovala kolena. „Takže je to vlastně tak, že se tě nejen nemusím bát, ale navíc mám v tobě nejlepšího bodyguarda ve státě Washington?“

„Nechci být neskromný, Violet Carterová, ale klidně se uvolni kdekoliv ve Státech. Vlastně kdekoli na světě jsi teď mírně řečeno v bezpečí,“ mrkl jsem na ni. Další úsměv. Její srdce už tlouklo naprosto vzorně. Ale jen do chvíle, než udělala krok ke mně a natáhla ruku k mojí. Pak znovu poskočilo. Obemkl jsem její prochladlé prsty. Padala na nás tma. Stmívání bylo ve Forks vždycky příliš rychlé.

„Moc se mi líbí, když mi říkáš celým jménem. Měla jsem to spojené s nemocnicí. Sedíš v čekárně a volají tě. Nebo tě čeká nějaká hnusná procedura a člověk, co tě na ni má odvézt, si ověřuje tvoje jméno, jako by se tohle dalo poplést. Než jsem tě potkala, vždycky se mi tak hnusně zkroutil žaludek pokaždé, když někdo řekl Violet Carterová. A pak bum - stačí krátká léčebná kúra s panem Edwardem Cullenem a zase mám ráda své jméno. Dokonce možná i sebe, protože…“ Poprvé od chvíle, kdy se ke mně obrátila, uhnula pohledem. Sklopila hlavu a zkoumala naše propletené prsty. Co nejjemněji jsem ji vzal za bradu a znovu našel její oči. Těkaly na všechny strany.

„Vi, podívej se na mě, prosím.“ Poslechla, ale nervózně se kousala do rtu. Vypadala skoro stejně vystrašeně, jako když se mě ptala, kdy jsem někoho zabil.

„Nebylo by správné, aby ses neměla ráda. Sice je tu někdo, kdo tě zvládne mít rád i za tebe, ale ocenil bych, kdybys na sebe byla milá i ty.“ Nechtěl jsem ji vyděsit, držel jsem se co nejdál od velkých slov a příliš vážného tónu – toho už jsme si na jeden den užili až dost – ale nebyl jsem si jistý, jestli se mi to povedlo, protože její srdce znovu bláznilo a já zase nechtěně vnímal útržky jejích myšlenek.

„Snažíš se mi něco říct?“ zeptala se přiškrceným hlasem. Nemohl jsem si pomoct, zopakoval jsem přesně to, co jsem udělal sotva před hodinou u ní v kuchyni. Pustil jsem její bradu a vzal mezi prsty její vlasy. Polaskal její tvář. Zavřela oči. Prohloubil se jí dech. Překotná dychtivost, kterou jsme prožili v domě, zmizela. Teď přesně věděla, co dělá, co riskuje, když mi nabízí svoje rty. Přesto to udělala. Možná teď byly její pohyby pomalejší, ale ani teď nezaváhala. Stáli jsme tam, líbali se, a když se zachvěla, poprvé za ten den jsem něčeho litoval – že ji mé objetí nemůže zahřát.

 

 

Violet

Opírala jsem se o jeho rameno a snažila se popadnout dech a zachytit aspoň zbytky souvislých myšlenek. Ale po psychickém vypětí předchozích hodin bylo tak lákavé a příjemné prostě nemyslet… Snad tohle poloviční bezvědomí zavinilo, že jsem to vyslovila. O moc jasněji než on.

„Spoustu věcí jsem podle doktorů vůbec neměla stihnout. Maturitu. Donosit rovnátka. Přečíst ruské klasiky. Zamilovat se…“ Nakonec mě přeci jenom zradil hlas. Slovo upír jsem zvládla říct mnohem klidněji než tu kratičkou větu. Odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do očí, i když ta pitomá studená noc mi to skoro znemožňovala.

„Miluju tě, Edwarde.“

 

 

Edward

Přitáhl jsem ji k sobě, znovu ji pevně objal a zabořil jí obličej do vlasů. „Ach bože, Vi, šel jsem si sem dneska pro ortel. Tohle mi nesmíš dělat. Moje staré srdce by to nemuselo vydržet." Zahihňala se mi do trička. Napadlo mě, že je to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Pak sevřela ruku do pěsti a napřáhla se, aby mě praštila do hrudi. Nejspíš trest za moje řeči. Zachytil jsem ji těsně předtím, než si ublížila. „Au,“ napověděl jsem jí. Najednou jsme se smáli oba. Jako bychom oba řekli to nedůležitější, co jsme potřebovali říct. Veškeré napětí zmizelo. Studený vzduch skoro jiskřil očekáváním všeho, co přijde. Zaklonil jsem hlavu a podíval se k nebi. Nahoře nad stromy ještě zůstávaly zbytky světla.

„Dej mi dvě vteřiny, ano?“ Nečekal jsem na její souhlas. Tryskem jsem zaběhl do domu, našel její nejteplejší bundu a nějaký barevně naprosto nesourodý šátek. Pak zpátky k ní. Rychle jsem jí pomohl s oblékáním.

„Chodit s příšerou má i výhody,“ mrkl jsem na ni. Potom jsem se k ní znovu otočil zády a pokrčil kolena tak, aby pohodlně dosáhla na můj krk. „Nasedat, slečno. A obejmi mě opravdu pevně, Violet Carterová. Za odměnu si můžeš sáhnout na dnešní první hvězdu.“ Udělala to, i když ještě pořád netušila, co mám v plánu.

Rozběhl jsem se. Když jsem se dotkl kůry nejvyššího stromu v okolí, instinktivně mě objala i stehny. Byla v bezpečí.

A pak už jsme stáli na nejvyšší větvi, která nás ještě mohla udržet, nad hlavou nebe a pod sebou vzdálený a v tu chvíli nedůležitý svět.

Tohle bylo to správné místo. Její teplý dech mě hladil na krku, její tělo spočívalo na mém.

„Taky tě miluju, Violet Carterová,“ zašeptal jsem jí přímo do ucha. A doufal jsem, že tentokrát se nezachvěla ani strachem, ani zimou.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bye

11)  Bye (07.10.2013 23:07)

Áááách, to je prostě! To se jim tak strašně povedla, ta "řekni to" scéna, že se ti ani nedivím, žes ji použila
Hm... takže Edwardova totožnost je odtajněná a Vi ji vzala statečně. Teď ještě totožnost jeho ženy - a to bude asi trochu hustší, že?

Yasmini

10)  Yasmini (16.09.2013 16:39)

Jen se tu usmívám a hloupě se směju :) krásné

leelee

9)  leelee (10.09.2013 22:30)

výlet do lesa jaksepatří kokám

Q

ambra

8)  ambra (10.09.2013 21:44)

Ivanko, já nesnáším "přiznávačky"! Asi proto, že si prostě neumím představit, že bych na to zareagovala jinak, než povoláním zřízenců z blázince . Ale tady jsem si řekla, že se tím prostě musím nějak uvěřitelně prokousat a samo jsem si pomohla tím, že když jí ošálí hormony, odkývne mu cokoli :D (jsem hnusnáááá!!!)
Co se týče kratší verze Violet - Vi (čteme Váj) se mi moc líbí díky Úžasňákovým, na které moje děti zírají nezdravě často
Děkuju!

Ivana

7)  Ivana (09.09.2013 20:22)

Ach, asi mám za sebou psychický orgazmus. To bolo také krásne. Ty si proste pani spisovateľka. Priznám sa, že vôbec nemám rada tie časti poviedok, kde sa Edward zveruje s tým, kto je. Ale ty si to napísala tak dokonale, že svoj názor prehodnocujem. Ja normálne neviem, ktorá časť sa mi páčila najviac. Ale toto bolo teda oooveľa lepšie ako v stmivani. A to teda nepreháňam.

Som veľmi rada, že Violet (na skrátenú časť jej mena si veľmi neviem zvyknúť) všetko vzala relatívne dobre. Hlavne, že králičie tempo prežilo jej srdce. Moje by asi explodovalo. No už len dúfať v žili šťastne, až kým... Vlastne nie. Žili šťastne naveky? Uff, asi sa bojím. Ešte nie je všetko rozhodnuté. Violet asi dostane voľbu. Liečenie od Nessie alebo jed Edwarda? Ak teda neostane zdravá, čo je asi nepravdepodobné. No, so teda poriadne napnutá, čo si pre nás chystáš ďalej.
Ďakujem.

ambra

6)  ambra (09.09.2013 19:57)

kytka

5)  kytka (09.09.2013 16:38)

Maruško, to bylo jako pohlazení. Je mi jasné, že nemají ještě vyhráno, ale moc jsem si to vychutnala. Děkuji za krásné čtení.

Jalle

4)  Jalle (09.09.2013 16:01)

Marcelle

3)  Marcelle (09.09.2013 14:14)

Zatím to vzala moc dobře, jen nějak vůbec netuším co s ní udělá informace o tom kdo byla Edwardova manželka.
Ambroušku, píšeš to krásně, díky

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (09.09.2013 00:48)

Violet to upirstvo prijala veľmi dobre. Krásna kapitola,naozaj by si ju mohla nazvať odpustenie,ako povedala eMuska.
A ďakujem Ambra,že si mi spríjemnila nedeľu.;)

eMuska

1)  eMuska (08.09.2013 23:31)

Odpustenie.. Tak by som nazvala dnešný diel.. A som ti za neho naozaj vďačná.. Tie momenty, tak lahodne tvoje, mi spravili krásnu nedeľnú bodku.. Cítim silnú potrebu sa s tebou kamarátiť..

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella