Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Byl jsem si jistý, že to, co se děje na Violetině kuchyňském stole, je naprosto správné. A zároveň úplně špatné...

 

 

 

 

Violet


Seděla jsem na jídelním stole, nohy pohodlně překřížené, ucucávala jsem mléčný koktejl a sledovala Edwarda, jak s válečkem v jedné ruce a malým štětcem v druhé s neskutečnou elegancí kmitá kolem pečlivě přikrytých kuchyňských skříněk.

Připadalo mi, že je to strašně dávno, co jsem tu plánovala vymalovat, pořádně uklidit, zabydlet se a… umřít. Když přišel Edward s návrhem, že bychom můj domek mohli trochu vylepšit, zkroutil se mi žaludek. Samozřejmě, že o mém původním plánu a jeho nevyhnutelném finále nic nevěděl, ale i tak na můj najednou ztuhlý výraz reagoval neuvěřitelně dlouhou a kostrbatou omluvou.

Trvalo mi hodinu, než jsem ho přesvědčila, že to vážně neberu jako nepřiměřený zásah do soukromí.

Chápala jsem, o co mu jde. Představa, jak vedle sebe celý týden sedíme na pohovce a snažíme se dotýkat jen tak, aby to nezašlo dál, nejspíš děsila i jeho. A tak vymyslel tuhle zábavu.

Já byla oficiálně míchač barvy, kuchařka a bavič; ve skutečnosti mi sotva dovolil připravit kafe. Nejspíš by celý dům zvládl na jeden zátah i s úklidem; dalo mi spoustu práce přemluvit ho, abychom kuchyň a mou ložnici nechali na další den. Teď jsme se v kuchyni dostávali do finále a mně vysychalo v krku při představě, že se budeme za chvíli společně naklánět nad mou postelí, abychom ji přikryli tenkou ochrannou fólií.

„Nechceš mi konečně vysvětlit, jak je možné, že se tu takhle flákáš uprostřed podzimu? A ztrácíš čas s tímhle barákem a… se mnou, místo aby ses úžasně bavil někde ve škole?“

Naklonil hlavu k rameni, kriticky si prohlédl právě dokončený úsek a teprve potom se podíval na mě. Obratně a tiše, tak tiše, až mi připomněl nějakou kočkovitou šelmu, seskočil z přenosných schůdků a zamířil ke mně. Postavil se tak blízko ke stolu, že jsem mimoděk zatajila dech. Moje otázka zdaleka nebyla tak nevinná, jak by někomu nezasvěcenému mohla připadat. Z mé strany to byl nejmíň padesátý pokus dozvědět se o něm něco důležitého. Jasná narážka na jeho ztrátu. Protože jedině to mohl být dost dobrý důvod, aby všechny Cullenovic děti přerušily studium a sjely se v téhle divočině uprostřed semestru.

Chvilku se zahleděl na moje vlasy; vypadalo to, jako by se pokaždé tak trochu vyděsil, co to mám na hlavě. Teprve potom sklouzl k mým očím.

„Tak jo. Stejně je nejvyšší čas do toho kyselého jabka kousnout. Občas to takhle udělám, Vi. Dám si ve škole pauzu. Mám dokončenou medicínu, teď dělám politologii a orientální jazyky na Harvardu. Profesoři mě milují, tolerují mi, když se sem tam vypařím.“ Vyčkávavě na mě hleděl. Opatrně jsem polkla. Opravdu jsem netoužila po tom, aby mi koktejl zaskočil zrovna ve chvíli, kdy je ode mě Edwardův obličej sotva třicet centimetrů.

„Ty už máš… hotovou medicínu?“ Znělo to trochu přiškrceně. Rychle jsem počítala, ale právě proto, že byl tak blízko, jsem nedokázala sama sebe přesvědčit, že je mu víc než dvacet. Možná, kdybych hodně přimhouřila obě oči – doslova – tak dvacet dva. „Byl jsi takové to geniální dítě, co má střední hotovou ve dvanácti?“ Jo, tím by se vysvětlovalo i to, že už se stihl oženit a ovdovět. Nejspíš byla jeho středoškolskou láskou. „Tím spíš ale nechápu, proč se jen tak poflakuješ. Měl bys teď vést nějaký důležitý výzkum. Vishkover už je děsivě starý, jsem si jistá, že když mu vysvětlím, co mu vedu za kapacitu, bude blahem bez sebe.“ Při představě, jak svému přísnému doktorovi vysvětluju, že tenhle hezoun je génius a jeho možný nástupce, jsem se musela zasmát. Edward ale zůstával vážný. Víc než to. V jeho pohledu bylo něco, co způsobilo, že mi na pažích vyskočila husí kůže.

„Co znamená děsivě starý?“ zeptal se bezvýrazně. Překvapilo mě to. Netušila jsem, že ze všeho, co jsem řekla, naváže zrovna na tuhle bezvýznamnou poznámku.

„Nejmíň sedmdesát,“ pokrčila jsem rameny. Edward se usmál. Hořce; skoro jako by Vishkovera znal a bál se, že o něj co nevidět přijde.

„Rozumíš si s ním?“ Nechápavě jsem se zamračila. „Když spolu mluvíte, je to jen o tvé nemoci, nebo se dokážete bavit i o něčem jiném?“ upřesnil svou divnou otázku. Pořád jsem netušila, kam tím míří, ale poctivě jsem se zamyslela.

„Vlastně docela jo. Připomíná mi mého pradědu Richarda. Nikdy se doopravdy nesměje, ale jeho černý humor miluju. Umí snad všechny staré židovské vtipy. A taky myslím, že mě doopravdy vnímá. Víš, jako člověka, ne jen jako pacienta. Je fajn,“ přikývla jsem rozhodně.

„Takže ti starší lidi nevadí?“ Pořád jsem se nechytala, ale stál tak blízko, a já byla ochotná plácat o čemkoli, jen aby tak ještě chvíli zůstal.

„Kdepak. Od třinácti jsem si vrstevníků moc neužila. Jednou jsem slyšela mámu, bylo mi asi patnáct, jak brečí do telefonu. Mluvila s prababičkou. Říkala jí, že z nemocnice možná vyjdu zdravá, ale že mě úplně mine normální mládí. Že si vedle mě připadá jako nedospělá pitomá holka.“ Překvapilo mě, že se mi ta vzpomínka vybavila. Nikdy jsem neměla důvod myslet na to, že je na mém vztahu k vrstevníkům něco v nepořádku. Vždycky se kolem mě motal houf doktorů a sester a v těch vzácných chvílích, kdy jsem se ocitla mimo nemocnici, jsem si docela dobře vystačila sama.

Edward trochu přidřepl, položil váleček i štětec na podlahu a otřel si ruce o džíny. Zahleděl se na svoje dlaně, jako by kontroloval, jestli jsou dost čisté. Pak je sevřel do pěstí a znovu se mi zadíval do očí. Dýchala jsem mělce, pomalu, jako bych i hlasitějším nádechem mohla narušit jeho odhodlání.

Pomalu zvedl ruku a vzal mezi prsty pramínek mých vlasů. Byl tak krátký, že pro něj bylo snadné přesunout se z něj k mé tváři. „Bojím se, že když ti řeknu pravdu, už nikdy mi nedovolíš, abych se tě dotýkal.“ Polknul. V jeho obličeji byl strach a bolest a najednou se nezdálo tak nemožné, že by byl o něco starší. Naklonila jsem hlavu blíž k jeho prstům. Pochopil, nastavil dlaň a já do ní položila tvář. Zavřela jsem oči. Zkoušela jsem soustředit splašené myšlenky a představit si, co by musel říct, abych se tohohle vzdala. Napadlo mě pár možností, ale rovnou jsem se jim zasmála.

„Není to k smíchu, Violet,“ syknul. Narovnal mi hlavu; zvedl druhou ruku a držel mě teď za obě tváře. Už v tom nebyla něha, spíš jako by měl chuť se mnou zatřást, abych se probrala.

Byl tak blízko…

„Pokud je to tak hrozné, nemohl bys mě nejdřív políbit?“ Znělo to skoro ospale, jak jsem byla omámená jeho blízkostí, jeho vůní, dotekem a ještě něčím, co nejpravděpodobněji, i když naprosto nesmyslně připomínalo strach. Ano, nějaká část mého podvědomí věděla, že být mu takhle blízko je nebezpečné. Cítila jsem, jak jeho sevření zesílilo, hořela jsem mu pod rukama, ale nebyl to stud, co mě rozpalovalo. Posunula jsem se k okraji stolu, spustila nohy podél jeho boků a položila ruce na jeho zápěstí. Pomalu jsem odlepila jeho prsty – jeden po druhém - ze své přehřáté kůže, vzala ho za ruce a položila si je na boky. Vypadal jako omráčený. Nijak mi nepomohl, ale zároveň se mě ani jediným sebenepatrnějším pohybem nepokusil zarazit. Zvolna, velmi zvolna jsem pak svoje ruce posouvala po jeho předloktích a křečovitě zaťatých pažích zpátky nahoru, tentokrát na jeho ramena. Celou tu dobu – a byla to věčnost, sladká a ztěžklá jako přezrálé ovoce - jsme si nepřestali hledět do očí.

Dotkla jsem se jeho krku a objala ho.

„Polib mě, Edwarde, prosím.“

Ale nečekala jsem, až se pohne. Sama jsem si ho přitáhla blíž a byly to moje rty, které zlomily to mučivě dlouhé a nepochopitelné odříkání. Několik sekund se zdálo, že nereaguje. Nechtěla jsem ho svádět, nebo možná chtěla, ale rozhodně jsem v tu chvíli nebyla schopná cokoli plánovat, takže když jsem se k němu přisunula ještě blíž a obemkla ho nohama kolem boků, prudce vydechl a zasténal. Na okamžik jsem od něj odtrhla rty, ten zvuk příliš připomínal nářek. Ale nestihla jsem najít jeho oči, protože v ten samý okamžik už mě k sobě tiskl a můj jediný, krátký a nejspíš úplně nemožný polibek mi vracel.

Moje dřívější nedostatečné zkušenosti mě naučily, že při líbání je vhodné nějak se dopracovat ke správnému sklonu hlavy a pak už se jen pokusit najít přijatelný rytmus. Tentokrát mi na uvažování o tom, jestli a co dělám správně nebo špatně, nezbyl čas, prostor a nejspíš ani kyslík. Tohle nebyl harmonický polibek obstojně vytrénovaných skorodospělých.

Nejspíš jsme čekali příliš dlouho. Propásli jsme chvíli, kdy jsme si mohli dopřát dlouhé minuty něžného a postupného sbližování.

Tohle byl vzájemný a nesmiřitelný a nádherný útok. V roli vítěze a poraženého jsme se střídali tak rychle, že jsem neměla čas rozhodnout se, kým chci vlastně být.

Tahala jsem ho za tričko, za vlasy, zahákla mu kotníky za bedra, jen abych zvýšila své šance.  Na vítězství? Na prohru? Komu na tom vlastně záleželo?

A pak mě od sebe odtrhl, protože dřív než já poznal, že se potřebuju nadechnout, a já ho najednou jen něžně líbala na krku a hladila na hrudi a on znovu sténal a tiše se smál a hladil mě po zádech a tiskl mi ramena, jako bych se mu každou chvíli měla rozpadnout v náručí.

„Chtěl jsem být něžný,“ zachraptěl mi do ucha. Líbal mě na klíční kosti, pomalu mě přitom položil na stůl a naklonil se nade mě.

„Už přeci jsi,“ zasmála jsem se, „asi tak sedm vteřin.“

„Vynahradím ti to, slibuju.“ Jeho rty putovaly níž, k výstřihu mého trička. Srdce se mi znovu rozbušilo. Tohle bylo jiné. Jako bychom do této chvíle jen zaháněli největší žízeň. Žízeň před jídlem, skvělým jídlem o spoustě chodů. Zabořila jsem mu prsty do vlasů. Bylo příliš snadné poddat se tomu. Kolotoč, který mě ze studené hlíny vynesl přímo ke hvězdám, se točil závratnou rychlostí. Zavřela jsem oči a nechala se nést prostorem, který poprvé doopravdy překročil hranice nemocnic a márnice. Obzor byl tak vzdálený, že jsem k němu nedokázala dohlédnout.

Edwardovy myšlenky ale nejspíš putovaly trochu jiným směrem než ty mé. S povzdechem mi zabořil nos do břicha a zhluboka se nadechl.

„Právě jsem porušil všechna svá předsevzetí.“ Podruhé během pár dnů jsem zalitovala, že mi pod kůží nezůstal aspoň nějaký tuk. Takhle jsem mu perfektně rozuměla.

„Nechci, abys toho litoval.“ Nemohla jsem dodat, že se přeci nic nestalo. Byla by to nehorázná lež. Vzepřel se na loktech a podíval se mi do očí.

„Nelituju vůbec ničeho. Jen se teď ještě víc bojím, Vi.“ Přiznával se ke strachu, který jsem stále nechápala. I když bych samozřejmě musela být naprostý ignorant, abych si za těch několik týdnů u Cullenových nevšimla, že jsou – mírně řečeno – zvláštní.

Narovnal se a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Pojď, tohle chce gauč, aspoň mírný fyzický odstup a kafe.“ Tentokrát jsem nevykřikovala nic o tom, že nejsem žádná nemohoucí chudinka. Nechala jsem se usadit, počkala si na kávu i na to, až si přitáhne židli naproti mně. Znovu se zadíval na své ruce. Pak do nich zabořil obličej. Když se na mě podíval, zatajila jsem dech. I já už měla strach.

 

 

Edward


„Mám několik diplomů z medicíny. A taky jsem dokončil dějiny umění. A architekturu a geologii. Kromě jiného zvládnu navrhnout obstojný most. I na to mám diplom.“

Ještě pořád voněla vzrušením a čistým potem. Skousla si oteklý ret. Zkoumala mě stejně pozorně jako já ji.

„Jsi starší.“ Na konci téhle věty se ještě mihnul otazník.

Přikývnul jsem a ona se osmělila. „O dost starší, než vypadáš.“ Další přikývnutí. S nakrčeným čelem a rozcuchanými vlasy připomínala ustarané dítě. Bolelo mě, že stále ani netuší, jak dospělé jsou ve skutečnosti její starosti.

„Něco… mimozemského?“ Nerad jsem ji zklamal, ale zavrtěl jsem hlavou.

„To by nejspíš bylo jednodušší. Pro tebe přijatelnější. Lidi vždycky raději propadnou moderním mýtům. Ty staré jim přijdou poněkud opotřebené. Vyčpělé a směšné.“ Věděl jsem, o čem mluvím. Carlisle děkoval bohu, že jsou současní lidé tak arogantní.

„Tohle…“ Prudce zavrtěla hlavou, hystericky se zasmála a usrkla ze svého hrnku tak prudce, až jí trocha kávy vyšplíchla na tričko. Zaklela. Znělo to nešťastně, ne naštvaně.

„Nikdy jsi mě neviděla jíst,“ napověděl jsem jí. „Nikoho z nás.“

„Blbost,“ utnula mě. „Jacob se láduje jako o život a Nessie…“

„Jacob je trochu jiná… příšera. A Nessie…“ Pousmál jsem se. Tohle možná bude nejsnazší cesta. „Nessie je moje dcera, Vi. A když se nad tím zamyslíš, nejspíš to víš už dávno. Letos v dubnu to bylo sedmdesát sedm let, co ji její matka přivedla na svět.“

Nějakou dobu vůbec nereagovala. Jen strašně zbledla a křečovitě svírala hrnek s chladnoucí kávou. Vlastně jsem čekal, že ho každou chvíli rozdrtí, nebo upustí, nebo se ho pokusí použít jako zbraň proti mně.

„Já…“ Ochraptěle se nadechla. Opřela se, jako by ode mě chtěla být dál. Také jsem se odtáhl. „Možná… možná nechci vědět víc. Asi bys měl jít, Edwarde.“

Čekal jsem to, vlastně jsem čekal něco mnohem horšího. Přesto mě její slova ranila. V náhlém popudu jsem se rozhodl vsadit všechno na jedinou kartu.

„Pokud odejdu, Violet, tak to bude navždy. Nevybral jsem si, co jsem. Přesto věřím, že nějaká moje část je pořád lidská. Protože dovedu milovat, Vi. Kdysi jsem Boha proklínal za to, že tohle dovolil: zrůdu, která je schopná citu. Z téhle pitomé pýchy mě vyléčila samota. Myslel jsem – stejně jako ty – že nemám na vybranou. Žádné plány, žádná naděje. Ale pak ses tu objevila…“

Odhodlání se vypařilo. Zíral jsem na její neproniknutelný výraz a bojoval s touhou znovu ji obejmout. Věděl jsem, že ať už se rozhodne jakkoli, vzpomínka na to, co se dnes mezi námi stalo, mě bude pálit navždy. Bože, chtěl jsem ji tak strašně moc, až se najednou zdálo správné nevyčítat si, že poruším slib daný kdysi Belle. Toužil jsem rozevřít paže a obejmout ji, sevřít ji a znovu líbat; sebral jsem odvahu jen k tomu, abych se znovu předklonil a nabídl jí své ruce.

Pomalu se odlepila od opěradla gauče. Zabodla mi ukazovák doprostřed pravé dlaně a nakreslila jím veliký otazník. Pak se na mě konečně znovu podívala.

„Chci, abys mi řekl všechno, Edwarde. Celou pravdu. A dáš mi čas, abych se s tím vyrovnala. Prostě odejdeš a necháš mě vyspat se na to. Žádné kecy o tom, že odejdeš navždy.“ Domluvila a odfoukla si pramínek vlasů, který jí sklouzl přes obočí.

Nedokázal jsem potlačit úsměv. „Čestné skautské, Violet Carterová.“ Zvedl jsem se ze židle a nabídl jí ruku. „A teď pojď, je čas na názornou ukázku.“

 

 

Violet...

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bye

14)  Bye (07.10.2013 22:47)

Uíííííííííííííííííííííííí Obávám se, že po TOM polibku už jsem nebyla schopná vnímat zbytek! To je prostě bomba, když si člověk po prožití x "opravdových knižních líbaček" sedne ke kompu a takhle ho to semele
Ale jo, něco přeci jen - MÁLEM JSI MĚ ZABILA! těma řečma o odchodu navždy, osobo!!!
Ještě že je Vi tak... prostě Vi. Uf.
A moc sympatická, tuhle herku mám ráda, ta se ti povedla! ;)

Marcelle

13)  Marcelle (06.09.2013 14:05)

Violet jsi vybrala fakt dobře, tak nějak bych si jí představovala :) A je tak mimochodem bych se ráda dozvěděla Violetinu reakci na Edwardovu pravdu a další písmenka nikde.

Janebka

12)  Janebka (31.08.2013 20:42)

Maruško, začla jsem mírně panikařit!
Musím na začátek!!!!
Jupíííííí!!!!

Lenka

11)  Lenka (31.08.2013 13:05)


Skvělé.

ambra

10)  ambra (31.08.2013 10:48)

No, Iwuško, zase jsi mě zbourala, mám o čem dumat. Moc děkuju . Ještě k té nečekané Viletině reakci - zatím ještě neví všechno ;) .
lee, věčnej student, jo?
Děkuju!

leelee

9)  leelee (30.08.2013 22:54)

taky by se mi hodil někdo kdo by dobrovolně vymaloval (dobrovolníci se omezujou na donesení barvy do patra)
a ejhle věčnej student a něco tu nehraje, ale co?
a potom vysvětlení neúplný, ale tim spíš jí to asi nedá spát (ehm... nechtěla náhodou čas aby se na to mohla vyspat?)

Q

Iwka

8)  Iwka (30.08.2013 21:42)

Aha... Zaprvé - vážně promiň!!!
Zadruhé, zapomněla jsem se vyjádřit k obrázku. No musím říct, že to je zajímavý výběr, je to krásná dáma, ale abych byla upřímná, mám ji v hlavě trochu jinou, prostě vyfantazírovanou, znáš to.:p :)

Iwka

7)  Iwka (30.08.2013 21:39)

ambruško, omlouvám se, že můj nick zas vidíš až po asi třech(?) kapitolách. To ty rozlítané prázdniny a má roztěkaná duše. Ale jsem tu! Jsem tu a jsem přešťastná z toho, jaká tu na mě čekala nadílka... Když Ty snad ani nevíš, jak velký máš vliv. A přitom to je něco tak krásnýho. Víš, občas si to prostě ve chvílích jako tahle nemůžu odpustit - přemýšlení o věcech, o kterých se dá přemýšlet do nekonečna a řešení neřešitelného. Je to smutné, ale z toho je můj mladý mozek vlastně živ, takhle ho vůbec udržuju "v pohybu" Nehlasným plkáním o věcech, které více nebo méně existují.

Uchyluju se k takovému maření času právě v momentech, kdy jsem naplněná něčím, co je prostě až moc velké, než abych to mohla ignorovat, moc speciální, než abych to dokázala popsat, moc nadpřirozené, než aby to jedna lidská holka dokázala vysvětlit. A Ty mi to dáváš. Pááááni! Není tohle vůbec to nejvíc, co člověk může dostat? A Ty tu jsi a dáváš to mně, jakožto i komukoliv, kdo o to stojí. Jsi tu, s otevřenou dlaní a nic za to nechceš, nic za to nečekáš... Píšeš, protože Tě to baví, ale taky Tě to stojí tolik úsilí a přesto - snad kvůli nám, kteří sotva budeme někdy dostatečně vděční - pořád pokračuješ a to stále neméně famózně, spíš to ještě graduje.

Jsem fascinovaná, děkuju.

Violet je odvážná. Snad ji na to připravil její život. Na to, aby se ho naučila žít, tak jak doopravdy chce. Na to, aby se chovala jak doopravdy chce a ne vždy tak, jak by se slušelo a patřilo. Zažila, jaké to je, když nemáš co ztratit a vezmeš si tuhle situaci za přikázání nového životního stylu. Snad proto je taková. Vím, že je to vlastně ze špatného důvodu - je to proto, že byla/je nemocná - a tak se cítím trochu provinile za to, co se chystám napsat, ale trochu jí to závidím. Chtěla bych tuhle odvahu, občas po ní hrozně moc toužím. A pravda je, že už jsem trochu pokročila. Snad bude třeba ještě pár facek, pádů na zadek a nějaké to sebevědomí navíc, ale doufám, že jednou se v tomto ohledu Violet Carterové přiblížím.

Obdivuju Edwarda, že se fakt rozhodl kápnout božskou. Abych byla upřímná, tak trochu jsem čekala, že bude dělat větší drahoty, známe ho... Takže to bylo miléé... A s tím souvisí další věc, co mě zaskočila - Violetina reakce. Je fakt, že jsi to napsala úplně dokonale, ta reakce byla přirozená a tak všechno, jen asi to je tím, že ve své krátkozrakosti jsem se naučila vnímat především její zocelenost, a tak nějaká část mě očividně čekala - aniž by k tomu pustila tu míň hloupou a popovídaly si o tom jako dvě skoro dospělé části jedné bytosti, jak se to dělává - že Violet prostě nadšeně vyskočí z gauče a zavýskne: ,,Jůůů, pojďme skolit pár jelenů, lásko!"... nebo něco takového. No to je jedno, jednoduše jsem úplně blbá. A jsem taaaaakhle ráda, že se ta divná část mě mýlila a že to je tak, jak to je.

Já už radši končím, občas dokážu být fakt otravná a kdovíproč mám takové děsivé tušení, že to budu mít zas dlouhý... Promiň

Seš fakt neuvěřitelná úžasňačka, ambro

ambra

6)  ambra (30.08.2013 19:39)

Já vás prostě miluju . Bez vás by nebylo nic, je vám to doufám jasný;) B)

Ivana

5)  Ivana (30.08.2013 17:31)


Jacob je trochu jiná… příšera. – absolútne dokonalá veta. Mala som to jeho zaváhanie a hľadanie správneho výrazu úplne pred očami.
Aleee ku kapitole. Bozk ma dostal. Úplne, úplne dostal. Aj ja chcem. To bolo také krásne, nežné a precítené, že sa ešte teraz chvejem. Ani sa mu nečudujem, že to potom na ňu tak vybalil. Uff. Inak, keď to podal tak... pravdivo a hlavne to, že je Nessie jeho dcéra. Ja byť Violet asi mu naozaj ublížim. Nezachránilo by ho ani, že vie navrhnúť most a má neviem koľko diplomov. Je to hold trochu starší pán. Ale koho v dnešnej dome zaujíma „malý“ vekový rozdiel. Máme modernú spoločnosť. Takže to snáď nejako predýcha. Už teraz sa teším na ďalší diel.

Yasmini

4)  Yasmini (30.08.2013 14:32)

"Pokud odejdu, Violet, tak to bude navždy."... nesnáším ultimáta, ať již je vyslovuje kdokoli. K Edwardovi se takové prohlášení hodí, nebo prostě mi to u něj přijde přirozené.
A Vi to vyřešila dokonale jako vždy. "Žádné kecy o tom, že odejdeš navždy.“
Jsou společně dokonalí.

kytka

3)  kytka (30.08.2013 11:49)

Takže jde do tuhého. Bude rozhovor s velkým H. Jsem na to moc zvědavá. Taky se na to vyspím, páč nebudu o víkendu doma. A ta mírně erotická chvilka byla k sežrání.
Maruško, díky za milé čtení.

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (30.08.2013 07:28)

Prvá bariéra medzi nimi padla,ale Violet ešte nevie všetko...
Som zvedavá ako bude reagovať na celú pravdu. Veľmi
pekná kap.

eMuska

1)  eMuska (29.08.2013 22:32)

jaj, to bolo teda niečo! nikdy som tomuto citu nerozumela viac ako teraz. Go, Edwaed, go!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek