Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/l%C4%8DpII.jpg

Zavolala mi. Než jsem hovor přijal, uběhl jsem asi dva kilometry. Doufal jsem, že je to dost a že budeme mít skutečné soukromí.

 

 

Renesmé


„Tak už to na mě konečně vybal!“ Rosaliin hlas rozvibroval všechna okna v domě. Potom, co se Jacob konečně odhodlal k návštěvě LaPush, jsem se pokoušela zabrat do knížky, ale teď jsem si jen s povzdechem přetáhla polštář přes hlavu a doufala, že to aspoň trochu pomůže.

„Klidně to řekni nahlas, beztak na to celou dobu všichni myslíte!“ Ozvalo se tlumené zadunění. Odhadovala jsem, že se ji Emmett pokusil obejmout a po jemném odmítnutí nejspíš prorazil dveře do šatny. „Bella se nenechala přeměnit kvůli mně, kvůli mně je Edward sedmdesát let nešťastný, kvůli mně přišla Renesmé o mámu a kvůli mně je teď Bella mrtvá!“ Na posledním slově se jí hlas zlomil nevyplakanými slzami. Než dopověděla, moje tělo se už automaticky zvedalo; nebylo by to poprvé, co bych ji utěšovala a jako jediná skutečně utěšila, ale mámina smrt ještě pořád příliš bolela. Zmínka o ní mě vrátila zpátky do postele; přitiskla jsem si polštář pevněji k obličeji a soustředila se na pravidelný dech.

Zbytečná snaha.

„A teď kvůli mně Renesmé pláče! Je těhotná a pláče, takže její dítě ještě není na světě a už je kvůli mně taky nešťastné!“

Kdyby nezněla tak strašně zoufale, možná bych se navzdory svým slzám zasmála. Takhle jsem jen odtáhla polštář z tváře a zavolala na ni: „Hej, Rose, nemohla bys nějakou zásluhu nechat i mým těhotenským hormonům?“ Další zadunění. Emmett je nepoučitelný. Anebo ji vážně miluje.

Překvapovalo mě, že Alice zatím vydržela mlčet. Musela být doopravdy naštvaná. Odmítala byť jen naznačit, čím ji Rosalie vytočila tentokrát, ale samozřejmě nám všem bylo jasné, že to nějak souvisí s Violetiným odvozem. Proč jen Vi tak nadšeně souhlasila s Roseinou nabídkou?

Po několika minutách vyplněných Rosaliiným kvílením, Emmettovým neohrabaným utěšováním, příliš tichým rozhovorem mezi Esme a Carlislem a Jasperovými povzdechy, se Alice konečně smilovala a neuvěřitelně pomalu došla na práh Roseiny ložnice.

„Strašně jsi mu to zkomplikovala, Rosalie. Mrzí tě, že byl nešťastný, ale děláš všechno pro to, aby v tom dalších pár století pokračoval. Celou tu dobu se k tobě chováme jako k postižené. Rosalie je přeci trochu nevyrovnaná, musíme kolem ní chodit po špičkách. Zvykla sis, že všichni couváme, jen abychom udrželi klid v domě. Ale tentokrát jsi nedostala hlavní roli, tak zařaď zpátečku. Párkrát jsem s tebou seděla v autě, vím, že to umíš skvěle.“

Bez výjimky jsme zalapali po dechu. Tak dlouhý a hlavně tak vážný proslov jsme neslyšeli Alici říct nejmíň… vlastně nikdy. A navíc byl její hlas tak ledový, až jsem se otřásla. Tentokrát jsem se zvedla bez zaváhání. Na tohle Emmett stačit nebude. Ale za mými dveřmi už stála Alice a kývla hlavou směrem ven, k lesu. Zůstala jsem nerozhodně přešlapovat na prahu. Zvedla významně obočí, pokusila se o děsivý výraz a pevně mě popadla za zápěstí. S rezignovaným povzdechem jsem se nechala odtáhnout ven.

Ještě jsem stihla zaregistrovat, že po jejím výstupu Rose nevydala ani hlásku. Dokonce se ještě ani nenadechla. Doufala jsem, že to není klid před bouří. Po takovémhle klidu by nutně musel následovat pořádný hurikán.

Velmi volně – Carlisle mi zakázal moje obvyklé tempo – jsme doběhly k lesu. Alice si bleskově stáhla svůj kašmírový svetřík, vytvořila z něj úhlednou hromádku a s povzdechem mi pokynula, abych se na ni posadila. Odpustila jsem si ironickou poznámku o nachlazených poloupírech a poslechla ji. Dřepla si vedle mě a zahleděla se směrem k domu.

„Pro Bellu to nikdy nebyl domov. A Rosalie si to nikdy nepřestane dávat za vinu.“

„V tom případě jsi na ni ale nemusela být tak tvrdá.“

„Musela. Protože na tom, co se stalo s Bellou a jak se kvůli tomu Rose cítí, už nejde nic změnit.“ Vyslovila její jméno s nečekanou něhou. „Jenže tehdy to nemohla ovlivnit. Byla novorozená. Děsivá novorozená,“ usmála se, jak jí před očima proběhly staré vzpomínky. Vzápětí znovu zvážněla. „Všechno, co pokazí teď, si bude taky vyčítat navěky. Rozdíl je v tom, že svoje současné průšvihy nemůže vysvětlit novorozeneckým šílenstvím.“

V obývací části domu se rozsvítila hlavní lampa. Viděly jsme Esmeinu siluetu, jak se lidským tempem pohybuje přízemím a vytváří dojem útulného lidského domova. Dávno jsme věděly, že obojí – útulnost i domov – sálá přímo z ní.

„Já myslím, že jen dělá to co Jacob. Snaží se udržet mámino místo v téhle rodině volné. Jenže Jacob už nejspíš pochopil, že je to hloupost. Máma své místo mezi námi nikdy neztratí. Jen… jen to neznamená, že táta musí navždy zůstat vězněm vzpomínek na ni. Pro Rosalii je to ještě těžší. Vyčítá si její odchod, takže má pocit, že když odežene Violet, aspoň částečně svůj tehdejší prohřešek odčiní. Nejspíš si myslí, že to mámě dluží,“ povzdechla jsem.

Alice se na mě zadívala. „Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jsi jí podobná. Jak moc jsi… lidská.“ Natáhla se a vzala mě za ruku. „Já bych měla mít výčitky. Já řekla Belle o tom, že má jinou možnost. A vůbec jsem ji nepřemlouvala.“ Zdálo se neuvěřitelné, že ten smutný, skoro dětský hlas, ještě před chvílí bodal jako ledové rampouchy.

„Tys před přeměnou dostala na vybranou?“ Byla to jen řečnická otázka. Věděla jsem, co se jí stalo, nemusela jsem čekat na odpověď. „Takže bylo naprosto přirozené, že jsi nechala rozhodnutí na ní.“ Stiskla mi prsty.

„Pořád s tím bojujeme. Všichni,“ sklonila hlavu.

„Prostě nám chybí. To je v pořádku. Ale je čas pohnout se dál.“ Jako by mi chtěl dát za pravdu, malý člověk v mém břiše se pohnul. Poprvé. Zatajila jsem dech. Zavřela jsem oči a v duchu mu slíbila, že pokud to bude jen trochu možné, nikdy ho neopustím.

 

 

Edward


Vrátil jsem se dlouho po setmění. Stačilo projít domem na terasu, kde jsem slyšel rychlý tlukot Renesméina srdce a slabší, ale stejně pravidelný tlukot menšího srdíčka, a věděl jsem, co se tu odehrálo.

Bylo by tak snadné zlobit se na Rosalii. Ale správné, i když mnohem těžší, bylo neustále si připomínat, že především moje někdejší slabost ovlivnila Bellino rozhodnutí. A Rosalie – ať se mi to líbilo, nebo ne – byla už tak dlouho součástí mé rodiny, že jsem vždy pečlivě zvažoval každé slovo, než abych ji ranil. Upíří existence dávala pojmu navěky děsivý rozměr. Pokud jsme spolu chtěli dál žít jako rodina – a my chtěli – nevyhnuli jsme se ústupkům a kompromisům. Alicino obvinění, že většinou je to Rosalie, komu se ustupuje, v sobě mělo kus pravdy, ale nepochyboval jsem, že takhle funguje většina rodin. Vždy je tu někdo dominantnější, někdo smířlivější a občas i někdo – úzkostnější. Slovu hysterický jsem se snažil vyhnout i v myšlenkách.

Z truhly vedle dveří na terasu jsem vytáhl teplou deku a vyklouzl ven za Renesmé. Když jsem ji přikrýval, nemohl jsem nemyslet na to, jak jsem se před chvílí podobně postaral o Violet.

„Usmíváš se,“ konstatovala Nessie.

Sklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. „Zdá se, že přibližně po dvaceti letech mám svou dceru na chvíli pro sebe,“ mrknul jsem na ni. „Kde máš hlídače?“ neodpustil jsem si.

Vyplázla na mě jazyk. Někdy bylo vážně těžké uvěřit, že už je dávno mírně řečeno dospělá.

„Naivně se domníval, že ho po takové době pustí z LaPush po dvou hodinách. Před chvílí mi volal a měl spoustu řečí o tom, že rada kvůli němu svolala celý kmen, bude velký oheň a tak, ale mám takový pocit, že prostě ugriluje žebírka a vypije pár piv s kámošema.“

„Některým možná táhne na devadesát,“ povzdechl jsem si, spíš pro sebe.

„Nezpůsobíme tu teď znovu… zmatek?“ zeptala se tiše.

„Nejspíš ano,“ přikývl jsem. „Ale smlouva je smlouva. Můžeme se sem vrátit kdykoliv. Navíc je podezřívám, že jsou vlastně rádi, když ten jejich vlčí gen občas probudíme. Je to jejich součást. I díky němu jsou jedineční.“

„A taky líp chránění.“

„Možná. Musím říct, že mě tahle doba kamerová trochu děsí. Doufejme, že se někdo z místních vlčků před některou neproběhne.“

„Vlčků? Kdyby tě slyšel Jacob,“ zasmála se. Zmínka o něm mi připomněla, že možná nemám moc času.

Přitáhl jsem si křeslo blíž k Nessiinu a otočil ho tak, abych jí viděl do obličeje.

„Musím se tě na něco zeptat, holčičko,“ vzal jsem ji za ruku. Skousla si spodní ret a připomněla mi Bellu tak silně, až mě bolestivě bodlo v hrudi. „Vím, že je to ode mě hrozně sobecké, čekala jsi na tohle tak dlouho, vím, že bych teď měl být s tebou, ale… zlobila by ses moc, kdybych na pár týdnů odjel?“

Vypadala trochu překvapeně. A nedokázala úplně potlačit úlevné vydechnutí.

„Chodíte spolu?“ mrkla na mě a zašklebila se jako skutečný teenager.

„Nejsem trochu starý na to, abych s někým chodil?“ vyhnul jsem se přímé odpovědi. Znala mě dokonale. Jen naklonila hlavu k rameni a významně se na mě zadívala.

„Ech… Já nevím. Ne, asi ne. Určitě ne. Jsem… jsem pořád moc smutný kvůli… Ale vedle ní, bože, bude to znít hrozně. Vedle ní se zase cítím živý. Je to tak dlouho, co mi bylo takhle, nevěřil jsem, že se to ještě stane. Netoužil jsem po tom, smířil jsem se s tím, že jsem dostal svůj díl lidské lásky, že na víc nemám nárok…“ Naklonila se ke mně a zakryla mi ústa dlaní.

„Zkus se trochu uvolnit, tati. Pokud sis to konečně aspoň připustil… Ona je mladá, dnes už dívky nečekají na to, až se kluci vyjádří. Když nebudeš tak… tak děsivě slušný a odtažitý, možná udělá první krok.“ Zavrtěl jsem hlavou a uvolnil si ústa zpod její hřejivé dlaně, která už nejspíš navěky měla páchnout Jacobem.

„Oba přeci víme, že je to mnohem komplikovanější, Nessie. Musel bych jí říct o své podstatě. Nechci ji k sobě připoutat a teprve potom po ní chtít, aby zvážila naši budoucnost. Je to začarovaný kruh a já nevím, kudy z něj ven. A to se vážně usilovně snažím nemyslet na to, že bych jí měl říct o Belle.“

Nessie trochu uličnicky nakrčila nos. „No, pokud s ní plánuješ odjet, tak tomu nepřipoutání zrovna moc nepomáháš. Hádám, že tři dny tvého nepřekonatelného džentlmenství a tyhle šlechetné úvahy budou bezpředmětné.“

Oba jsme ignorovali Alicino tiché zachichotání.

Pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem si neuměl představit, že bych řekl ne. Když mi to dnes nabídla.“ Jako správný sobec a pokrytec jsem si nechal pro sebe ten pocit absolutního štěstí, který mě zaplavil těsně potom, co Violet svou nabídku vyslovila. Takhle to vypadalo, že jsem nedokázal odmítnout nemocnou dívku.

Alice si tentokrát významně odkašlala.

„Bože, koupím si přiměřeně velkou kru v Arktidě a odstěhuju se tam,“ zamumlal jsem a schoval obličej do dlaní.

Když Carlisle ve své pracovně pronesl něco o tom, že bych tím mohl narušit sice nepříjemný, ale nevyhnutelný proces tání ledovců, na chvíli jsem záviděl Jacobovi, že se může kdykoliv vymluvit na svou vlčí podobu a prostě vypadnout.

Pak se začali postupně trousit na terasu.

Rose s Emmettem přišli poslední. Postavili se kousek stranou, ale nikdo nepochyboval o tom, že jsou pořád s námi.

Zachytil jsem Alicin pátravý pohled. Jako by se ptal, jestli s nimi jsem i já. A pokud ano, tak na jak dlouho.

 

Violet

 

Po jeho odchodu mi dům připadal nepříjemně prázdný. Přemýšlela jsem, jak se můj život během pár týdnů převrátil vzhůru nohama. Pokud pominu prostý fakt, že to byl znovu život, ne smrt, co mě čekalo. Zakázala jsem si uvažovat, kolik mi ho zbývá tentokrát. S Edwardem se zdálo, že každý den, každá hodina navíc má svůj smysl.

Nečekaně se mi zastesklo po rodičích. Jako bych tu bobtnající a neznámou radost potřebovala s někým sdílet. Vytočila jsem jejich číslo a počkala, až naskočí záznamník. Nic nového.

„Ahoj mami, ahoj tati, jen jsem vám chtěla říct, že jsem dokončila úplně novou a úplně skvělou léčbu. Výsledky jsou neuvěřitelné. Příští týden letím do Phoenixu, ozvu se. Stýská se mi, posílám pusu.“

Zavěsila jsem, ale telefon mě pořád pálil v ruce. Potřeba sdílení byla uspokojena velmi nedostatečně. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a zmáčkla Edwardovo číslo. Bylo pozdě, strašně pozdě, ale zvedl to v polovině druhého zazvonění.

„Ta moje dnešní přednáška o potřebě spánku nejspíš nebyla dostačující,“ zabručel, ale i tak jsem v jeho hlase zachytila radost.

„Dneska byl dost šílený den. Nemůžu usnout,“ přiznala jsem.

„Rozrušil jsem tě?“ Jeho hlas tak trochu zhrubl. Uvědomila jsem si, že i můj zní jinak a že to, co je oba mění, je vzrušení. Přes telefon jsme byli odvážnější, než když nás dělilo pár centimetrů.

„V tom je možná ten problém,“ zašeptala jsem. V tu chvíli jsem neslyšela ani jeho dech. Přesto jsem nepochybovala, že mě poslouchá. Víc než pozorně. „Vždycky mě rozrušíš a hrozně rychle zchladíš. Mateš mě. Ne že by to nebylo přitažlivé…“

„Nechci tě mást, Violet.“ Pokaždé, když vyslovil moje jméno, všechno se ve mně sevřelo. Ani telefon to nezměnil. „Řekl jsem ti přeci, že tě moc chci. Dnes jsem mluvil s rodinou. Nemají nic proti tomu, abych tě doprovodil do Arizony. Ale musíme si promluvit. Připadám si jako mizerný hráč pokeru, který hraje s cinknutými kartami. Prosím, Vi, ještě si udrž odstup. Stačí, že já v tom lítám. Budeš potřebovat chladnou hlavu, aby ses rozhodla. Správně rozhodla. A teď do postele. Dobrou noc, Violet Carterová.“

Poslušně jsem vklouzla pod přikrývku.

Stačí, že já v tom lítám.

Vážně si myslel, že po téhle větě dokážu zůstat nad věcí?

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bye

9)  Bye (07.10.2013 22:28)

"Emmett je nepoučitelný. Anebo ji vážně miluje.":D :D :D
Ale pěkně jsi tu Rose rozpitvala! A nechala ji, aby si to pěkně vyžrala! _Ještě si pamatuju, jak mě posledně dopálila!
"Malý člověk"
Tak co praskne dřív? To, že je Edward upír, nebo to, že je jeho velkou mrtvou láskou Bella? Obojí se může vyvinout všelijak, co?
"Stačí, že já v tom lítám." Eh... ty mistrině posledních vět!

Marcelle

8)  Marcelle (06.09.2013 13:19)

Alice to Rose v jedný větě skvěle nandala, no a rodičovsko-dětský rozhovor byl . Jsem moc ráda, že jsi je nepustila, děkuju

Ivana

7)  Ivana (30.08.2013 17:09)

Ďalšia krásna kapitolka. Ďakujem.
Zdá sa mi to, alebo tajú ľady? Na oboch stranách. Zdá sa, že Edward novú lásku pripúšťa. Dokonca ju chce a túži po nej. Len stále ostáva otázka, čo bude ďalej. Nájde odvahu povedať Violet pravdu? Kedy? Za akých okolností? A hlavne, ako ona zareaguje? Toho sa asi desím najviac. Popravde ja trochu dúfam, že ju ovplyvní aj jej choroba. Veď ešte ani poriadne nežila a teraz môže takú možnosť dostať... Každopádne radšej od Edwarda ako od Nessie. Neviem, či by ešte zvládol stratu ďalšej ženy. I keď možno až po rokoch. Bleh. Nie. To sa mi nepáči.
Obdivujem spôsob, akým píšeš. Ako tvoríš vety a prirovnania. Niekedy sa musím vracať a niektoré vety si čítať viackrát, aby som si ich poriadne vychutnala. Vždy zo mňa vylezie len tiché: wau.

leelee

6)  leelee (28.08.2013 21:28)

zajímala by mě teplomilná alternativa ledový kry taky by se mi občas hodila
parta vlčků je :D (nicméně parta vlčat jakožto označení dětí do 12let )
a ten konec lítáš v tom, lítám v tom, lítáme v tom, že by

Q

Hanetka

5)  Hanetka (28.08.2013 21:25)

Já prostě musím. Ve mně to, co mezi nimi jiskří, vyvolává vzpomínku na tohle.
http://youtu.be/3J5DM3O9NDo
Mám z té písničky úplně stejný pocit.

ambra

4)  ambra (28.08.2013 21:15)

Děkuju moc

kytka

3)  kytka (28.08.2013 20:29)

Až mě budou všichni štvát, taky si koupím kru a odstěhuji se tam. Já ty tvoje obraty miluju. A lítají v tom, juch.
Díky, Maruško.

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (27.08.2013 23:21)

Pekný rozhovor Edwarda a Nessie. A Rose,Alice jej dobre povedala. Tak som
zvedavá na rozhovor E a V.
Pekná kap. :)

eMuska

1)  eMuska (27.08.2013 22:19)

a já v tom lítám taky! ide ti karta, poklad, a ja sa z toho veeľmi teším!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse