Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

I have dreams of orca whales and owls
But I wake up in fear
You will never be my
You will never be my dear
Will never be my dear, dear friend
Dear dear friend, dear dear friend...

Regina Spektor

 

Forks, stát Washington, současnost


Na mé křížové cestě mě čekaly tři poslední zastávky.

První měla být ta nejméně bolestná. Tatínkův dům už nestál. Koupil ho a časem strhnul majitel sousední novostavby, starší pán, který si chtěl penzi užít mimo civilizaci. Pozemek byl vyčištěný a prázdný – smutná připomínka časů, kdy tu žili lidé... Tráva a plevel ztěžklé dopoledním deštěm se opile kývaly v poryvech studeného větru.

Zachvěla jsem se a přitáhla si bundu co nejvíc ke krku. Violet mě trochu neohrabaně objala kolem ramen. Přijala jsem to s povděkem. Překvapilo mě, že se usmívá. Všechno na tom místě bylo dost nevlídné i pro člověka, který si nepamatoval malý domek s tátou ve dveřích a jeho vítacím úsměvem na zarostlé tváři…

Otázka v mých očích ji nakonec rozesmála.

„Já vážně nevím, babičko, je tady něco… No prostě se tu cítím nějak dobře, uvolněně, jako bych dýchala dávno známý vzduch.“ Ach bože, Violet, zdá se, že máš ze mě jen pár střípků, ale jeden z nich bude možná ten nejdůležitější…

Znovu začalo pršet. Violet nastavila dešti obličej.

„I ta věčná voda – doma jsem déšť nesnášela, v Arizoně se mi líbí právě proto, že tam neprší. Ale tady – tady prostě pršet…“

A tak jsme stály v objetí pod potemnělou forkskou oblohou, hlavy zakloněné a čistá ledová voda nám omývala tváře. Stály jsme tam a smály se tomu smutku v nás a kolem nás. Stály jsme tam – mládí a život, stáří a smrt.

 


Forks, stát Washington, srpen 1932


To ráno bylo bezesporu nejkrásnější v mém životě. Probudil mě Edwardův hlas – lehce zastřený snad po nočním přívalu šeptaných slov - pobrukující neznámou melodii.

Když postřehl – téměř vzápětí – že se můj dech změnil, že jsem vzhůru, něžně si mě přitáhnul a položil na sebe. Zároveň se větší část mého těla pokoušel zabalit do přikrývky. Konečně však dovolil, aby jemný damašek nenarušil ani jediný bod, ve kterém se naše těla dotýkala. Ano, byl ledový, ale já znovu hořela. Jak dlouho jsem byla vzhůru? Pět vteřin? A ten krátký okamžik stačil na to, abych se ocitla zpátky uprostřed hlavní scény toho sladkého a smyslného představení, v němž jsem celou noc hrála hlavní roli…

Ten den v závějích bílého damašku byl nekonečný a krátký zároveň, tichý a přece hlučný každým vzdychnutím a zasténáním, šťastný a ještě šťastnější každým horkým polibkem a pevným objetím. Ukázalo se ale, že pro oba byl také notně hladový. K večeru mi přestalo stačit uždibovat ovoce naaranžované v křišťálové míse na nočním stolku. A Edward, ač byl lovit jen před dvěma dny, se mi trochu zamračeně přiznal, že pokud máme oba tohle přežít, bude teď chodívat alespoň na krátký lov co nejčastěji. Jemně mi rty přejel po krku, a když jsem správně zareagovala a znovu ho pevně stiskla nohama kolem pasu, se smíchem se odtáhl.

„Ještě chvilku, a bude mít pan Cullen k večeři mladou paní Cullenovou!“ Rozesmáli jsme se společně. Ta chvíle byla tak čistá a dokonalá, až se zdálo, že její otisk musí zůstat někde kolem. Snad v bílých polštářích, snad na jeho nádherné tváři, snad v našich srdcích už navždy.

Jen co se ujistil, že se o sebe postarám, vyrazil. Přemluvila jsem ho, aby po jídle zaběhnul do velkého domu (rozhodli jsme se, že domů budeme používat jen pro náš domek) pozdravit Carlislea, Esme a Rosalii. A především Esme poděkovat za náš krásný svatební den.

Bloumala jsem domem, trochu se najedla a se šálkem kávy se usadila v pohodlném křesle. Po chvíli jsem vyskočila. Z nejasné příčiny jsem byla jako na trní. Na okamžik jsem se zastavila před zrcadlem. Jsem jiná? Nijak zvlášť, řekla bych. Jen možná – pod očima tmavé kruhy, ale to spraví spánek, i když – pousmála jsem se – asi se dlouho pořádně nevyspím, oči samotné tak trochu – září? Zase jsem se usmála a nervozita mě konečně opustila. Samozřejmě, že září! Jsem s Edwardem, jsem jeho žena a on je můj muž. Můj dokonalý muž!

A já – byl to jen záblesk, ale zdálo se mi, že jsem zahlédla v zrcadle svůj obraz Edwardovýma očima. A poprvé v životě se mi líbilo, co vidím. Je krásné být krásná. Je krásné být krásná pro něj.

Najednou jsem měla chuť jásat a výskat, skákat a tančit, ale při jediné nemotorné otočce se mi nohy zapletly do cípů dlouhého županu z jemného hedvábí (samozřejmě dárek od mé milované Esme) a já v tu chvíli seděla na bobku na měkkém koberci.

Ještě jsem měla úsměv na tváři, když jsem vstávala a běžela otevřít. Ozvalo se jen jedno tiché zaťukání, ale domem se rozlehlo jako ostrý výkřik.

Na prahu stál táta. A už mě objímal a bez hlesu plakal a plakal. Pomohla jsem mu dovnitř a cítila jsem, jak všechno ve mně se mění v led. Všechna ta vřelost, žhavá láva minulé noci a tohoto dne mizely za mou další těžkou oponou…

Zhroutil se na křeslo a mlčky mi podal složený čtvereček telegramu.

Na vědomí: p. Charlie Swan, šerif ve Forks. S lítostí vám oznamujeme, že vaše žena zahynula při nehodě autobusu číslo…

Lístek ležel na koberci přesně tam, kde jsem před chvílí zkoušela svou piruetu štěstí. Klekla jsem si k tátovi a mlčky ho objala.

„Proto nepřijela… Byla na cestě sem, kvůli mojí svatbě… Je mrtvá kvůli mojí svatbě…“ Neuvědomila jsem si, že mluvím nahlas.

„Ne miláčku, to si nesmíš myslet! Volal jsem tam, našel toho Phila, ona ho opustila, nejela jen kvůli svatbě, vracela se k nám, vracela se ke mně, domů…“ Hlas se mu definitivně zlomil.

Pár minut jsem u něj ještě dokázala sedět, ale vlny bolesti, které z něj vycházely, mě hrozily zadusit. Potřebuju Edwarda! Potřebuju jeho pevné ruce! Potřebuju to rameno, na které se mohu přitisknout a vyplakat!

Běžela jsem lesem, zakopávala, padala, vstávala, a horké slzy se tentokrát míchaly s mou krví, jak jsem je zraněnýma rukama neustále otírala, abych v temnícím porostu aspoň trochu viděla na cestu. Jejich dům zářil mezi stromy. Nemuseli používat světla, to jsem věděla, ale iluze musela zůstat dokonalá, i když do této oblasti nikdo nezabloudil už hodně dlouho.

Jak jsem cítila jeho blízkost, přestala jsem ovládat hlasité vzlyky. Znovu jsem zakopla. Když jsem se zvedala, uslyšela jsem podivný zvuk. To přece… Takhle vrčel Edward na Jacoba tehdy po Angelině pohřbu…

Zůstala jsem na kolenou a jen můj pohled zapátral v padajícím šeru. Na délku jediného běžného Edwardova skoku ode mě stála nádherná a naprosto nepříčetná Rosalie. Okamžitě jsem věděla, že je to ona. Esme mi ji popsala dost podrobně. I když měla zlatou záplavu vlasů spletenou do úhledného copu, zůstaly jejím poznávacím znamením. Ale ten tolik lidský a upravený účes způsobil, že její dokonalý obličej v nelidské grimase vypadal ještě děsivěji. Vyceněné zuby, chvějící se chřípí a oči zářící jako dva rozžhavené rubíny…

A já to věděla – nikdy to nedokážu, nikdy se dobrovolně nestanu zrůdou bez špetky soucitu…

Na to vše mi stačily dvě vteřiny. To, že se ona ovládla celé dvě vteřiny a nerozsápala mě, způsobila nějaká drobnost, kterou jsem zatím nepostřehla.

Trvalo jen okamžik, než jsem zjistila, že v naprosto stejné vzdálenosti, jako stojí Rosalie přede mnou, se předklání ve stejné útočné pozici za mnou skutečná drobnost – neuvěřitelně subtilní a nádherná upírka s tmavými krátkými vlasy.

Navzdory svému postoji se k mému úžasu zářivě usmála a zvonivým hlasem pronesla do dusného ticha:

„Zdravím vás, děvčata! Už jsem se nemohla dočkat. A ty, Bello,“ zadívala se na mě přísně „ty bys teď na sebe rozhodně měla být opatrnější.“

Možná jsem úplně nevnímala, co říká. Její nádherné oči totiž měly barvu máminých oblíbených karamelek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Iwka

9)  Iwka (26.05.2010 21:03)

Jééé, Alice!To je krásné překvapení!
A naše nádherná Rose se konečně objevila. Ne s přímo milým výstupem, ale přece.
Píšeš tak dokonale, nemůžu se toho nabažit. Už se těším na další díl

8)   (26.05.2010 19:57)

Pěkný díl !

Michangela

7)  Michangela (26.05.2010 19:05)

Nádhera. Blažené snění a pýcha. Šok. Naděje... Hrůza. Záchranná síť na poslední chvíli.
Aspoň naděje mi zůstává, že se nerozešli ve špatném. Přesto je mi smutno.:'-(:'-(:'-(

Evelyn

6)  Evelyn (26.05.2010 18:51)

Nádherný díl

sakraprace

5)  sakraprace (26.05.2010 18:50)

Tak tomu říkám dostat se až na vrchol a padnout až na dno.
:'-( :'-(:'-( A ještě ten konec. Jsem v šoku a miluju Alici. Ale přece se nenechá odradit Rose. To přece nejde. Teď jsem našponovaná jak kšandy, už aby byl další díl.

Abera

4)  Abera (26.05.2010 18:29)

Amisha

3)  Amisha (26.05.2010 18:20)

Pane jo, ty mi dáváš. Netrpělivě očekávám další dílek protože jsem zmatenější čím dál víc.

Hanetka

2)  Hanetka (26.05.2010 17:17)

Ambro! To se vážně nedá. Tohle tedy budu rozdýchávat ještě zítra.
Tak Rose a její špatný příklad jsou ty důvody, proč tvoje Bella nechtěla zůstat se svou láskou až na věčnost? No páni...

Karolka

1)  Karolka (26.05.2010 17:04)

Padák se otevřel v poslední chvíli, ambro. Uf! Já dýchám, jak po maratónu. Vlastní rukou jsem si ucpala pusu, abych tady nekňučela strachy. Miluju tě za ty poslední věty, miluju Alici. Ježkovy, to bylo jako jet na tobogánu. Vylézt v Edwardově náručí až nahoru, sešup s Charliem a pak ten moment, kdy jsem zjistila, že dole není žádná voda... Ještěže mě chytila Alice. Jsem pěkně zmatená... Ne, jsem krásně zmatená. (Až ti příště bude připadat, že bys měla napsat kapitolu, která nebude tak "nudná", radši ti vyhodím pojistky... )

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still