Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Prsten, co dnes ti dám, jen zpečetí ta slova

o tom, že srdce mé už navždy patří ti.

Však lásko tuším, že kolem nás je zloba

a radost žádná nám štěstí nesytí.

 

Forks, stát Washington, současnost


Doktor splnil svůj slib. Violet mě vyzvedla z nemocnice a statečně dotlačila vozík (další směšný zvyk) až k hlavnímu vchodu.

Vše už zařídila. Odlet posunula o dva dny. Díky tomu teď měla dost pádný argument a můj dnešní plán smetla se stolu.

Přece jen jsem na okamžik pocítila úlevu a skoro současně překvapení. Copak ještě nejsem připravená?

Ale je někdy člověk skutečně připravený na definitivní sbohem?

Dopoledne mě donutila strávit odpočinkem. Bezmyšlenkovitě jsem listovala loňskými čísly Novinek z Forks. Na třetí straně červnového vydání se krčil v rohu krátký článek s malou barevnou fotografií: Střední škola Tylera Crowleyho se dočkala generální opravy! Autor ve stručnosti informoval o tom, že po tragickém požáru, který zcela zdevastoval jižní křídlo školy včetně administrativní části a archivu, se díky aktivní spoluúčasti dárců z řad bývalých žáků podařilo zrekonstruovanou část otevřít v rekordně krátkém čase. Škola sice nenávratně přišla o cenné záznamy a ročenky, získala však místo toho celkem čtyři nové moderní laboratoře pro studenty s přírodovědným zaměřením.

Zmizely všechny dokumenty a fotografie.

Budova na obrázku měla se školou, na které jsem v létě dvaatřicátého absolvovala, pramálo společného.

Ale místo bylo stejné. Tam vedle mě sedával. Tam mě bral pod lavicí za ruku. Tam se bleskurychle skláněl, aby mě políbil na konečky prstů, když se některý z učitelů otočil k tabuli. Tam mě miloval. A tam já milovala jeho.

 


Forks, stát Washington, 1932


Datum bylo stanoveno.

Zdálo se mi ale, že to je jediný jasný bod v mé blízké budoucnosti. Všechno ostatní příliš bolelo nejistotou a neporozuměním.

Táta tu zprávu přijal překvapivě dobře – měl špatné svědomí kvůli tomu, že mi nechává takovou volnost a já se mohu s Edwardem vídat bez omezení. Vědomí, že budu oficiálně jeho žena, ho spíš uklidnilo. Nepotřebovala jsem čtenáře myšlenek, abych viděla, jak zoufale rád by si při tomto rodičovském tanečku na tenkém ledě vyměnil svou úlohu s mou matkou.

Ale ta tu stále nebyla. Nechtěla jsem Edwardovi kazit radost, když si pro mě připravil to další překvapení. Podařilo se mu vypátrat příští štaci Philova klubu, a když na ono místo dorazila i moje zamilovaná máti, čekal tam na ni dopis s oznámením data naší svatby a pozvánka pro ni i pro Phila. Po měsíci dorazilo stručné ano na celkem čtvrté pohlednici.

Moje smíšené pocity ohledně mé matky násobila i přítomnost nové blízké bytosti v mém dosud malém a osamělém světě.

Esme naprosto naplnila to poslední prázdné a bolavé místo v mém srdci.

Oficiální zásnubní večeře proběhla krátce po uzavření smlouvy s Quileuty – ve stejné kuchyni, u stejného stolu.  Cullenovi měli dva požadavky – nic tekutého, a co největší a nejpevnější ubrousky. Při jejich rychlosti pro ně bylo velmi snadné ukrývat kousky kuřete, pečených brambor, salátu i koláče do záhybů pevného plátna na klíně. Táta byl jako vždy naprosto slepý, a tak hovor plynul příjemně a přirozeně, aniž by Carlisle nebo Esme museli na něco dávat zvláštní pozor.

Po večeři vzal táta Edwarda a Carlislea na pivo do jediného slušnějšího pokoje v domě a Esme toho nenápadně využila. Až za pár dnů mi došlo, jak pečlivě na mě byla připravená.

Prádlo, šaty, boty, škola, domácnost…

Do mého prádelníku jen letmo nahlédla. Nechtěla, aby mé rozpaky byly ještě větší. Najednou jsem seděla na své ubohé posteli a slzy mi tekly tiše, ale vytrvale. V tom okamžiku byla u mě. Díky Edwardovi už jsem objevila, že i studené objetí může být velmi vřelé… Stačilo pár vteřin a její rameno posbíralo všechnu tu vláhu za dva opuštěné roky bez matky. Věděla, kdy je dobré mlčet. Věděla, kdy je dobré promluvit. A hlavně věděla, kdy je dobré konat…

Následující týden mě vyzvedla rovnou po škole. Spolužáci jen kulili oči. Edward mi s úsměvem zamával – byli na mě domluvení, už se opíral o mámino staré kolo, na kterém jsem teď – po mém zázračném přežití u Andyho jídelny – jezdila do školy.

Seattle. Byla jsem jako očarovaná. Esme byla upovídaná asi jako já, ale potřeba sdělit mi zásadní věci z jejich života očima ženy u ní potlačila vrozenou plachost a já hltala každé její slovo o nekonečném životě, nekonečných možnostech, nekonečném odpírání a nekonečné lásce…

Nákupní ruch ve velkoměstě krize nijak výrazně nepoznamenala. I když – já neměla srovnání. Matka mi vždy těch pár nutných kousků objednávala z katalogů nebo – a to byl svátek – jsme se vypravily do Port Angeles.

Teď jsem poprvé v životě viděla opravdový obchodní dům. Hned po první zastávce mé staré prádlo, boty i šaty zmizely a za dalšími nákupy už jsem vyrazila jako městská slečna. Nechápala jsem, jak Esme dokázala, že jsem se před ní nepropadla hanbou. Ale byla tak milá, usměvavá a laskavá…

Vzala mě na oběd do hezké, ale nijak luxusní restaurace. I tak to byl nejlepší podnik, v jakém jsem se kdy ocitla. Nad zmrzlinou mě znovu přemohly slzy. Esme se naklonila přes stůl a svou malou chladnou dlaní přikryla tu mou.

„Bello, miláčku, všechno už bude v pořádku, už nebudeš na nic sama. A ta trocha oblečení… Zasloužíš si nějakou radost.“ Něžně se na mě usmívala.

„Vy jste na mě všichni tak hodní…“ vzlykala jsem už neovladatelně. Přesedla si na židli vedle mě, objala mě stejně jako ten večer v mém pokoji a znovu si nechala ničit kostým. Jen mě pomalu a jemně houpala. Byla jsem ve skutečné mateřské náruči.

Když nám vrátný v posledním luxusním obchodě na hlavní třídě naložil na zadní sedadlo auta další krabice, pochybovala jsem, že je to všechno opravdu nákup pro jednoho člověka.

Čekala nás poslední zastávka. Esme vybrala salon, kde mi měli ušít svatební šaty.

Na mém novém překvapivě hlubokém vztahu k Esme byla špatná jediná věc – nevídala jsem ji dost často. Rosalie potřebovala veškerou její pozornost a péči pro sebe. A tak si Esme pro mě kradla jen malé chvíle, kdy Carlisle nebyl ani v nemocnici ani v ordinaci a mohl sám dohlédnout na to děvče, které jsem dosud nespatřila.

Mlhavou představu o tom, proč je Edwardova nová sestra tak nezvladatelná, jsem už měla díky Jacobovu vyprávění. Byla tak divoká, že když na ni na tehdy ještě provizorní a ne úplně jasné hranici narazili a ona právě lovila, tak na ně málem zaútočila, i když jejich pach a její přirozené instinkty ji od toho měly spolehlivě odradit. Nakonec jen velká přesila Jacobových vlčích bratrů a to, že vzápětí doběhl Edward a dokázal ji alespoň částečně uklidnit, zabránilo střetu.

„Novorození jsou absolutně nevypočitatelní,“ pokoušel se mi to můj nádherný nastávající manžel vysvětlit při jedné z našich schůzek v ordinaci.

„Ona není zlá, jen ji ještě naše přirozené instinkty příliš ovládají. Chce to čas a spoustu trpělivosti.“

Znala jsem Rosaliin příběh, věděla jsem, kdo jí ublížil tak, že se ocitla na prahu smrti, a věděla jsem, proč ji Carlisle přeměnil. Doufal, že se stane Edwardovou družkou. Jenže – lásku nejde přivolat, a tak Rosaliiny prudké a nečekané výkyvy v náladě i chování měly další podnět: Edward ji odmítal a navíc byl neustále obklopený aurou mého pachu, mé vůně, která jí způsobovala fyzická muka.

Velmi brzy jsem si jasně uvědomila tu bolestnou pravdu. Ještě několik let – doba, která se Cullenovým zdála nepatrná, pro mě ale měla být podstatná, nebudu plně patřit do jejich rodiny. Ne bez toho, abych vyvolávala napětí a utrpení…

To poznání mnou hluboce otřáslo, protože pro Edwarda znamenala jeho rodina velmi mnoho. K Esme a zvláště ke Carlisleovi byl hluboce připoután, a protože se rozhodli, že Rose bude novým členem rodiny, nebylo cesty zpět. Ani neexistovala možnost ona nebo já…

To sebou samozřejmě přinášelo spoustu trablů a starostí. Skutečnost, že Esme veškeré své oblečení, kterého jsem se jen dotkla, odevzdávala na charitu, to byla jen drobnost. Zajímavé bylo, že Carlisle byl neustále v kontaktu s lidmi a jejich pach Rosalii tolik nedráždil. Dokonce jsem ji chvíli podezřívala, že prostě jen ze žárlivosti předstírá, že se ke mně nemůže ani přiblížit.

Můj snoubenec však znal její mysl. Nejen pro Rosalii, pro všechny upíry jsem měla mimořádnou a příliš lákavou vůni…

„Je možné, že se k ní nebudu moci přiblížit nikdy?“ zeptala jsem se jednou s obavou.

„No, možná by bylo výstižnější ona k tobě,“ opravil mě se smutným pousmáním Edward a pohladil mě po tváři. Jako vždy velmi opatrně. Tolik se o mě bojí! Nejen on – i Esme a Carlisle. Mou mysl pomalu nahlodávala představa, že se možná bojí zbytečně. Že by stačilo jednou se s Rose setkat, promluvit si… Věřila jsem, že kdybych se pro ni stala skutečným člověkem a ne jen rozbolavujícím pachem na Edwardových šatech, všechno by mohlo být jiné.

Zatím nebyla možnost to ověřit, ale nevzdávala jsem se naděje do budoucna.

Kvůli Rosalii bylo potřeba také vyřešit, kde budeme s Edwardem žít. Pro něj bylo bydlení ve velkém domě uprostřed lesů ideální – většinu dne trávil mezi lidmi, takže možnost vzdálit se z dosahu tolika tlukoucích srdcí a chaosu desítek myslí pro něj představovala neskonalou úlevu. Carlisle ho uklidňoval, že časem nebude potřebovat tolik soustředění na to, aby odolal své žízni. Nahlas nebylo vyřčeno, i když Esme i já jsme věděly, že ta jemná výtka od Carlislea k Edwardovi dorazila, že těch několik posledních let, kdy žil Edward sám a živil se lidskou krví, období jeho dokonalého sebeovládání zbytečně oddálilo.

Nakonec i tuto starost vyřešila Esme. Objevila, koupila a během měsíce nechala podle vlastních návrhů přestavět malý domek zhruba na půli cesty mezi městečkem a vilou Cullenových. Původně příbytek jedné z bohatších rodin dřevařů, jakých bylo v lesích v okolí Forks rozptýleno několik, zůstal opuštěný hned na začátku krize – stavebnictví a v důsledku toho i těžba dřeva upadaly mezi prvními - poté, co se jeho majitelé vydali za živobytím do Seattlu.

Mělo to být další překvapení pro mě. Dokonce novomanželské. Esme ale nakonec ustoupila Edwardovu naléhání a zapojila mě do zařizování.

„Ty tady budeš žít, zlatíčko, nechci, aby ses tu cítila nesvá jako na návštěvě u podivínských bohatých příbuzných.“ A tak i když jsem si mohla vybrat cokoliv, zvolila jsem pevný, ale jednoduchý nábytek, který mi k atmosféře domu i okolního lesa připadal nejpříhodnější.

Esme jsem udělala radost, když mohla dořešit téměř všechny doplňky. Moje první obhlídka domku poté, co jej zútulnily nádherné záclony, koberce, ložní prádlo, ubrusy, vázy a obrazy, skončila opět mými slzami a roztřesenými koleny. Přece jen budu potřebovat čas, než si zvyknu.

Jen v kuchyni byla trochu bezradná…

Všechny ty praktické úkoly a samozřejmě i moje školní úlohy zaměstnávaly mou mysl aspoň tak, abych se nepřetržitě neužírala kvůli mým dvěma největším trablům.

Nevídala jsem Jacoba. A strašně mi chyběl. Nebo spíš – jako kdyby bez něj chyběl kus mě. Zmizel z La Push krátce po uzavření Smlouvy. Ta zpráva mě omráčila. Odešel bez rozloučení? Pak jsem se obelhávala – je lepší nevídat ho, když je kdoví kde, než vědět, že je blízko a muset se mu vyhýbat. Po pár týdnech bych dala cokoliv, aby byl blízko…

Nakonec to došlo tak daleko, že jsem si přála, abych mohla prožít jediný den klidného štěstí jen s Edwardem, bez soustavné vzpomínky na Jacoba. Bylo to jako stará rána na dlani, kterou si ale znovu a znovu rozdíráte pokaždé, když i jen vezmete něco do ruky…

Edward věděl, co mě trápí, ale nepadlo o tom mezi námi ani slovo. Přesto jsem to byla já, kdo snadno četl jeho myšlenky. Někdy se při povzdechu, který jsem nezadržela, zachoval jako dokonalý přítel – mlčky mě objal kolem ramen a jen mě útěšně houpal.

Jindy, obzvlášť když mě melancholie ovládla v našich důvěrnějších okamžicích, byla jeho náhlá zloba příliš zřejmá. Ale opět tichá. Sevřel pevně čelist, zavřel oči a ruce, které mě objímaly, se na mých zádech či bocích na chvíli zaťaly v pěst.

Bolest z toho, že ho zraňuji znovu a znovu, mi nakonec splynula s bolestí z neodvratné ztráty Jacoba.

Ale nemohla jsem si pomoci a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Protože moje zraněné srdce dobře vědělo, že ani Jacobův návrat by nic nezměnil. To jen mé svědomí, které mi stále vyčítalo, že jsem ho vyhnala z domu, by se možná na chvíli utišilo…

Jak se blížila svatba, nemohli jsme už dál nemluvit o naší budoucnosti. Sňatek jako důkaz a symbol toho, že jsme si souzeni, že nějak budeme vždy spolu a že bez sebe nemůžeme být, o tom jsme mluvit nepotřebovali. Na to stačil jediný pohled do očí, jediný polibek či pouhé propletení našich prstů pod školní lavicí.

Ale zároveň to mezi námi nikdy nezašlo tak daleko, jako toho večera, kdy byla podepsána Smlouva. Edward mě pečlivě balil do deky a vytvářel mezi námi další všemožné zábrany. Jen jsem někdy nevěděla, jestli se víc bojí mé lidské touhy, nebo té své upíří, o které tvrdil, že ji ani nedokáže popsat. A tak místo abychom si užívali každé vteřiny, kdy jsme byli spolu, se naše schůzky měnily v přetahovanou, ve které vždy vítězil on. Uklidňovalo mě vědomí, že jeho zdrženlivost pramení opět jen a jen ze strachu o mě. Přesto jsem ho nenechala v klidu.

„Edwarde, brzy budeme manželé, já… Nechci si připadat jako prosebník u tvých dveří.“ Jeho nádherné oči se úžasem rozšířily tak, že se mu nazlátlé konečky horních řas zachytily o husté obočí. Ve vteřině klečel na zemi přede mnou, moje ruce přitisknuté na své chladné a nádherné tváři.

„Bello, do konce své existence nechci dělat nic jiného než prosit, abys mě milovala, a děkovat za každý den, každou minutu, kterou mi obětuješ…“ Přitáhnul si mé dlaně ke rtům a jemně je zlíbal… Věděl, že v takových chvílích nejsem schopná ani přemýšlet, natož poskládat a vyslovit souvislou větu. Proto jsem se lehce odtáhla.

„Tak proč mě tak trápíš? Nechceš mě přece odmítat i po svatbě. Protože teď to tak vypadá…“ A zase slzy. Stále stejný a stejně hloupý závěr našich hovorů na toto téma. A jeho náruč a spolehlivá útěcha. Mír. Až do příští války.

O mojí budoucnosti jsme nemluvili. Absolutní tabu. Moje mládí mi dopřálo naivní pocit, že se ještě nemusíme rozhodovat… Ještě ne… Ještě se nemusím trápit, že opustím tátu už jednou opuštěného, že opustím Jacoba mnohem definitivněji než on mě, že se vzdám své lidskosti a stanu se něčím, co mě stále děsí, i když s tváří, tělem a duší Edwarda zároveň tolik vábí… Ještě jsem si nedovolila myšlenku, že jednoho dne, pokud nebudu ochotná se ho vzdát – a to bylo pravděpodobné jako výbuch slunce v příští vteřině – jednoho dne ten krok udělám…

Ale dnes ještě ne…

Závěrečné zkoušky byly za námi, před námi pár posledních týdnů do svatby. Užívali jsme si ty dny konečně v klidu – vše bylo zařízeno, dokonce moje šaty čekaly na svou chvíli v Esmeině ložnici. Přestali jsme se přít a já z jeho napjatých ramenou a tekutého temného lesku v jeho očích poznala, že je poražen sám sebou. Začal se smiřovat s tím, že naše manželství bude skutečné, ne platonickým svazkem člověka a temného anděla. Celá jsem se ztišila a přestala na něj naléhat, abych ho v posledních chvílích té předem prohrané bitvy nerušila.

A bylo to tu.

Vlahý srpnový podvečer, nazdobený forkský kostelík, dojatý táta, Esme a Carlisle se směsicí štěstí, dojetí i obav v nádherných tvářích, několik mých spolužaček, přešťastných, že ty překrásné šaty, které jim Esme nechala ušít na míru, jim zůstanou. Kromě nich jen několik známých, další spolužáci, tátův kolega Mark se ženou a dětmi a nejbližší sousedé.

Máma nedorazila. A ani se neomluvila. Znovu mě dokázala překvapit. Doufala jsem, že už mi nemůže ublížit. Mýlila jsem se. Jen jsem tu bolest pro dnešek odložila. Schovala za těžkou oponu ve svém srdci.

Přijeli jsme s tátou poslední, všichni už byli uvnitř. Edward najal auto i s řidičem a ten mi teď neohrabaně pomáhal vystoupit. Podlomila se mi kolena. Stejnou chybějící okenní tabulkou, kterou se před necelým rokem nesl zpěv holčiček na Angelině pohřbu, jsem nyní slyšela velebné tóny varhan.

Zavěsila jsem se do táty. Usmál se na mě, nečekaně se zastavil přede dveřmi, mlčky mě pevně objal a vtiskl mi krátký polibek na čelo. Pak jakoby zaváhal a přidal ještě jeden. Za mámu.

Vešli jsme a Edward tam byl. Čekal na mě. Zachytil moje oči okamžitě a už je nepustil. A všechny moje obavy a smutky zmizely.

On a já. Před Bohem navždy. A jestli nás nebude chtít, tak jeden před druhým. A pro druhého.


xxx


Loučili jsme se s posledními hosty. Na jukeboxu v Andyho jídelně, dnes přestavěné na slavnostní sál s maličkatým tanečním parketem mezi barem a vchodem, už zase ležel ten ošklivý přehoz. Gramofon pomalu dokašlával poslední Andyho tango a Edward a já jsme se už jen lehce pohupovali – spíše v rytmu mého srdce než podle procítěných slabik nešťastného zpěváka.

Stále nepouštěl mé oči.

A nepouštěl je ani ve chvíli, kdy mě přenášel přes práh našeho domu, našeho domova, a ani když musel trochu sklonit hlavu, protože dveře do ložnice pro něj byly příliš nízké.

Opatrně mě postavil doprostřed pokoje, k nohám obrovské a bělostným damaškem zářící postele. A mé srdce se třepotalo, protože poznalo, že už dobojoval poslední bitvu své vnitřní války a jde se mi odevzdat, tak jako poražený přináší vítězi své nejcennější dary.

Mlčky jsem se k němu otočila zády a zvedla si pravou rukou vlasy. Přistoupil blíž a opatrně rozepínal stovku malých háčků na mých šatech. Poznala jsem, když skončil, ale zůstala jsem ve stejné pozici, jen vlasy jsem nechala spadnout a ruku spustila podél těla.

Pochopil a opatrně mi zezadu stáhnul šaty přes ramena až k zemi. Překročila jsem tu bělostnou záplavu a s lítostí na ni na chvíli pohlédla.

Pak už byly moje oči znovu jen jeho. Zůstaly u něj, i když jsem mu oplácela jeho pomoc a svlékla mu nejprve sako, a pak hedvábnou nabíranou košili. Až když jsem ucítila pod rukama jeho nahé tělo, na chvíli jsem je zavřela a přitiskla se k jeho hrudi. Té vůně se nikdy nenabažím.

Když se přes složité vrstvy prádla konečně i on dostal k mojí kůži, poprvé jsem postřehla, že vydechnul. Díval se na mě stejně jako tehdy, jen teď už jsem věděla, že nesvírá moje ruce, aby mě od sebe udržel v bezpečné vzdálenosti – teď mě přitáhnul k sobě a sám mi je položil kolem svých zad…

A znovu jsme byli děti, které nic nevědí, ale všechno tuší, děti, které vede srdce a ony mu nebrání… Zdálo se mi, že jeho ledové rty už spálily na popel každý kousek mé kůže, když byly jeho oči konečně přímo nade mnou.

Tu bolest jsem čekala a vítala, a on na vteřinu ztratil odvahu, ale nedovolila jsem mu, aby mě opustil. Ještě ne. Už nikdy ne. Jen krátké zaváhání a šla jsem mu naproti a ta bolest byla pryč a zůstal jen on a nekončící láska.

Když jsem nad ránem konečně usínala v té horoucí ledové náruči, mé tělo skoro křičelo.

Je navěky můj.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

dorianna

9)  dorianna (25.05.2010 02:55)

úžasné , po tomhle a po Popolesině Proroctví ,nejsem schopná nic vyplodit ... bohužel

8)   (24.05.2010 23:02)

Tak to byla nádhera ! Krása !

Michangela

7)  Michangela (24.05.2010 22:58)

Svírá se mi srdce a slzy se pokouší krášlit mou líc. Proč i krásné vzpomínky nesou tak smutný nádech osamění?

Bye

6)  Bye (24.05.2010 21:53)

Slovíčka navlékáš na šňůrky vět,
pomalu otvíráš pro mě svůj svět.
Život v něm skutečný - vzlet, pád i střet.

Otázky kupí se přede mnou dál.
Co se jen přihodí, vždyť si ji vzal!
V kostele před ní i před Bohem stál.

Proč přítel odešel, vždyť měl ji rád?
Zítra ať stane se, co má se stát.
Dnes mě však ještě nech číst, snít a tát!

ivv

5)  ivv (24.05.2010 21:45)

ách, toto bola nadhera.
prve dve tretiny som sa nemohla zbaviť zleho zvieraveho pocitu, ktory mam stale pri čitani tohoto pribehu. ten koniec mi dal na chvilu zabudnuť a odhliadnuť od smeru kam sa pravdepodobne pribeh poberá a mohla som sa radovať, že obaja hrdinovia su šťastny a bella dotiahla do finale to čo chcela, aspoň si nam smäd uhasila, ale len na chvilu a ten zžieravy pocit sa opäť prihlasi o slovo. :( normalne mam potrebu vedieť ako to skonči, tak prosimpiš úpirskou rychlosťou.

Hanetka

4)  Hanetka (24.05.2010 21:22)

Svou duši odevzdat a druhou dostat za ni,
co nemělo se stát, to už se dávno stalo,
a lásku získat věnem není zrovna málo,
jsi pánem mým a já jsem tvojí paní.

Co osud chystá, nechci dneska znáti,
mé srdce vem si, dávám se ti celá,
a v tobě mám vše, co jsem já kdy chtěla,
však strach mám, že se čas nám krátí.

sakraprace

3)  sakraprace (24.05.2010 20:20)

Ach Bože, to bylo tak krásné
Jsi úžasná spisovatelka. Naprosto jsi mě vtáhla do děje a já jsem nyní závislá

Evelyn

2)  Evelyn (24.05.2010 20:16)

Ambro, to bylo nádherné. Žádnými slovy neumím vyjádřit, jak moc se mi Tvůj příběh líbí

Karolka

1)  Karolka (24.05.2010 20:05)

Půjdu si pro konec příběhu, i když se při tom musím brodit vroucí vodou, i když mi žhavý vzduch spaluje plíce a strach zastavuje srdce. Půjdu, protože je to tak krásné, že mi to stojí za to. Bella jde tou vodou, ona se bolestivě nadechuje toho vzduchu a její je to srdce, které se zastaví... Jde, protože jí to stojí za to. Děkuju, ambro.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1