Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Že to vzdá bez boje? To jste mu věřili?

Snad citů zalek se a jenom na chvíli

zdál se být v pozadí příběhu našeho.

Však dnes už je zpět. Teď bojím se o něho…

 

Forks, stát Washington, současnost


Hřbitovy mi nikdy nevadily. Ty evropské – malá kamenná městečka s miniaturními zahrádkami a parčíky, otřískanými anděly a kamennými vázami s věčně suchými květinami – ve mně vždy vzbuzovaly pocit, že smrt je podivná herečka, která se musí nastrojit do barevného hávu, aby nás, ubožáky, oklamala a zamaskovala svou nevyhnutelnost.

Naproti tomu naše, severoamerické, silně poznamenané puritánskou tradicí, rozlehlé louky s jednoduchými deskami či pomníčky, příliš neokázalé, aby něco skryly, mě se smrtí a s tím, že se změníme v tu hlínu, po které šlapeme, smiřovaly mnohem lépe.

Skoro všichni nakonec zemřeme. Na to vědomí se dá přivyknout i díky tomu, že lidé kolem vás postupně odcházejí.

Jen na jednu věc jsem si za ty roky nezvykla.

Jak se stalo, že zrovna jsem měla na vybranou? Vypadla jsem z Božího plánu? Našli mou ztracenou složku v prachu pod těžkou kovovou kartotékou s nápisem Smrtelníci a ze strachu či nejistoty ji nechali ležet na psacím stole, odkud byl výhled na druhou, nádhernou a mnohem menší skříň s tepanou cedulkou Nesmrtelné bytosti? Blíží se čas, kdy se to snad konečně dozvím.


xxx


Když Violet zastavila na okraji silnice, asi tři sta metrů od místa, kde začínala zelená louka forkského hřbitova, začínalo pršet. Vytáhla z kufru obrovský deštník a počkala, až vystoupím. Zavěsila jsem se do ní a pomalu jsme se vydaly k prvním pomníčkům.

Tátu jsem našla snadno. Stačilo se na chvilku soustředit a vyrazila jsem správným směrem. Violet se vrátila k pravidlům tiché dohody a jen povytáhla obočí. Jedna z mála věcí, kterou věděla jistě, byl fakt, že jsem ve Forks od jara 1940 nebyla.  Datum úmrtí Charlieho Swana bylo září 1946. Nestihla jsem se mu omluvit před tím, než ho zradilo srdce. Opatrně jsem si klekla do mokré trávy, položila ruku na zašlou kamennou desku a sklonila hlavu ke krátké modlitbě. Okamžik poté, co jsem od hrobu vstala, smyla těch několik horkých slz na pomníčku záplava svěžích a voňavých dešťových kapek.

K leštěné žulové desce se jménem Angela Weber mě dovedla moje dokonalá paměť. Velikost a zlacená písmena dávaly znát, že nehladím původní kámen. Pod jménem a daty bylo menším písmem vysvětlení té změny.

Drahá sestřičko, nikdy nezapomeneme na Tvou lásku a péči.

Angelini bratři, dvojčata, bývali téměř jako její vlastní děti až do jara třicátého roku, kdy onemocněla. Nezapomněli. Nyní měl každý již pět let vlastní hrob po pravé i levé straně toho Angelina. Jako by ji objímali i tady. Data jejich úmrtí byla sotva měsíc od sebe. S dvojčaty je to zvláštní.

K poslednímu hrobu jsem došla s těžkým srdcem. Dávno jsem jí odpustila, ale zapomenout jsem nedokázala. Nebyla se mnou v letech, kdy jsem ji potřebovala nejvíc a to násobilo smutek, který po dlouhé roky provázel vzpomínku na ni.

Renée Swan

milovaná matka a manželka

1896 - 1932



Forks, stát Washington, podzim 1931


Mezi dveřmi kostela se objevil doktor Cullen.

Vzápětí se kolem něj protáhl táta.

„Co se… Jacobe, co tady děláte?“ vykulil oči na tu horu svalů před sebou. Nebývalo zvykem, aby si obyvatelé rezervace dělali hromadný výlet do Forks. Pokud už sem někdo z nich dorazil, snažil se být co nejméně nápadný.

To se ale o Jacobovi a jeho kumpánech rozhodně nedalo říct. Pomalu mi začínalo docházet, že to možná nejsou jeho kumpáni. Půl kroku před ním, po jeho pravé ruce, stál tiše a zamračeně kluk, kterého jsem znala jen podle jména, od vidění. Sam.

Edward byl už naprosto tichý a tak nehybný.

Táta po něm střelil pohledem a mašíroval k Samovi a Jacobovi. Doktor ho po vteřině následoval, a jak šel půl metru za ním, po jeho levé ruce, vypadali, jako kdyby úmyslně napodobovali Jacobovu a Samovu formaci.

„Co se děje?“ obrátila jsem se k Edwardovi.

Nic neřekl, jen si mě přitáhnul k boku a ruku nechal kolem mého pasu. Znovu se mi podlomila kolena – přece jen toho bylo za poslední týden příliš – ale nenechal mě sesunout se ani o centimetr. V tom ledovém a tvrdém objetí bych zůstala věčnost.

Zírala jsem přes ulici na tu podivnou skupinu. Mezitím se kdovíodkud vynořil Billy Black – stáli teď s doktorem Cullenem naproti sobě, mluvili velmi tiše (zdálo se, že snad ani neotvírají ústa) a můj táta mezi nimi jako sudí na boxu, držel je za ramena, jakoby chtěl mezi jejich lehce předkloněnými těly udržet patřičnou vzdálenost.

Zvedla jsem pohled k Edwardovi – sledoval je se soustředěným výrazem. Ale cítil mou trvající otázku a místo odpovědi mi druhou ruku položil na tvář a přitiskl můj obličej na svou studenou hruď. Bylo to jako předtím. Moje srdce se snažilo prorazit si cestu k nebi přímo přes mé hrdlo, to jeho bylo zlověstně tiché, stejně jako olověný mrak nad našimi hlavami.

Vteřinu po tom gestu se scéna před námi zavlnila. Jacob vykročil směrem k nám. V půli cesty se ale zastavil a já zahledla směs vzteku a bolesti v jeho tváři, než se očima zastavil na Samovi. Se svěšenými rameny se otočil a vrátil se na své místo.

Tomu jsem už vůbec nerozuměla. Jacob někoho poslouchá?

Trvalo to možná pět minut.

Najednou byli všichni pryč. Zůstal Edward, můj otec a já.

„Jdeme domů, Bells.“ Nesnášela jsem, když vynechal otazník.

„S dovolením, pane, přivedu ji za deset minut.“ Edward mu hleděl zpříma do očí. Ani jsem nedýchala. Chvíli se měřili, ale táta už měl zřejmě pro dnešek sporů dost, a tak jen mlčky kývnul. Chvilku jsem toužila rozběhnout se za ním. Ta jeho nahrbená odcházející záda byla možná příliš smutným dovětkem toho dopoledne, kdy do mokré a studené hlíny na forkském hřbitově uložili mou nejlepší kamarádku Angelu Weberovou a můj jediný skutečný přítel Jacob Black mě začal nenávidět.

Těch následujících deset minut rozhodlo o mé budoucnosti.

Jakmile nám tatínek zmizel za rohem prvního domu vedle kostela, Edwardovo sevření povolilo. Znovu mě nesl. Tentokrát jsme skončili na deštěm nasáklé dřevěné lavici na opačné straně svatostánku. Rozbitou tabulkou laciného barevného okna nad našimi hlavami se k nám snášel zajíkavý zpěv těch bílých šatiček.

Edward mě nepustil, a tak mokrá lavice obtěžovala jen jeho a já konečně dovolila slzám, aby daly sbohem mojí milované Ang. Mlčel a jen mě jemně rytmicky kolébal. Když jsem k němu po pár minutách zvedla uslzený obličej, vyčaroval odněkud další čistý kapesník, a jak mě dnes už podruhé dával do pořádku, jeho hlas mě zvedal k nebi, kam stále toužilo moje zblázněné srdce:

„Bello, holčičko, odpusť mi to, nechci tě trápit, všechno ti vysvětlím, slibuju! Jsem zbabělec, bojím se, že o tebe přijdu, ale už tě nebudu ničit nejistotou!“

Moje rty byly příliš horké, pláčem a žízní rozpraskané, tváře mi nepřirozeně hořely a to horko se mi rozlévalo od kořínků vlasů přes krk až na ramena. A tak, když mě poprvé políbil – nejdřív se jen velmi velmi opatrně dotknul mého spodního rtu – měla jsem pocit, že ho ten rozdíl mezi námi musí vyděsit. Já ho vítala – už jsem věděla, že oheň a led jsou tím jediným, co dá smysl mému dalšímu životu.

Mé obavy byly zbytečné. Byl na tom stejně. Stačilo pár vteřin a ten kontrast se slil v jednotu, která dala řád celému vesmíru…

Z kostela začali vycházet smuteční hosté.

Znovu jsme šli rozblácenou pěšinou za holými zahradami, která byla souběžná s hlavní cestou a kterou mě dovlekl domů před třemi dny po tom děsivém okamžiku před Andyho jídelnou. Znovu mě opíral o stěnu domu. Ale už mě neposílal pryč.

Prosil, ať zůstanu.

Druhý den ráno jsem po návratu z koupelny našla na polštáři tlustou bílou obálku. Okno zůstalo pootevřené, ale i když jsem se k němu okamžitě rozběhla, ulice byla prázdná.

Sedla jsem si na postel a četla:


Nejdražší Bello,

včera jsem přiznal, že jsem zbabělec. A jak vidíš, na tom se nic nezměnilo. Slíbil jsem, že Ti řeknu vše. Ale obávám se, že nedokážu čelit tvé reakci, až se dozvíš o mně pravdu. Už vím, že znáš od Jacoba všechny jejich legendy. A možná by prostě stačilo napsat – legendy nelhaly. Všechno, co vyprávějí, je skutečné. O vlcích, co jsou tu proto, aby chránili svůj lid před studenými, o studených, kteří nemají slitování. Ale nebyla by to úplná pravda.

Někteří studení znají soucit a nežijí jako vraždící monstra.

Ale zase to nestačí.

Carlisle Cullen, můj stvořitel a skutečný otec v mnoha směrech, mě jen několik let udržel u sebe a u lovu zvěře. Já si však myslel, že se mohu mít líp. Ošidím svědomí, když budu zabíjet jen ty zlé. Deset let jsem dokázal žít v tom klamu, bez své rodiny.

Pak jsem se vrátil jako kajícník a oni mě přijali bez jediné výčitky.

Ale objevila se Rosalie, moje nová sestra, a my se museli stěhovat. A pak, sotva pár týdnů po tom, co jsem se vzdal lidské krve, zahlédnu a ucítím z auta dívku tak neuvěřitelně přitažlivou, že jsem v tu chvíli naprosto zapomněl i na původní výmluvu o lovení zločinců a během pár vteřin jsem mohl zničit celou svou rodinu, vše, co léta budovali, po čem toužili.

Bello, moje lásko, můj osude, stále bojuji se zrůdou ve svém nitru. Ale zbytek člověka, z kterého ta zrůda povstala, ten ti bude patřit do konce věčnosti.

Jsem Tvůj navždy a tento dopis toho budiž důkazem. Máš teď ve svých rukách osud nejen můj, ale celé mé rodiny.

Znovu však říkám – víc než o cokoliv se teď bojím o osud svého mrtvého srdce.


Edward



Strnule jsem zírala na ten drahý papír popsaný krásným pravidelným rukopisem.

A pak, hlavu opět naprosto prázdnou, jsem si ten papír přitiskla k obličeji a vdechovala plnými doušky jeho vůni.

Proč se tak bál? Já přece věděla, že je ďábel, od prvního okamžiku, co jsem ho v tom autě spatřila. Nebudu první ani poslední, kdo mu upíše duši. Srdce. Tělo. Život.

Načmárala jsem pár slov na kus papíru vytrženého ze školního sešitu do algebry.

Za pár minut jsem šlapala na kole do školy.

Opíral se o strom v rohu školního dvora. Vyhlížel mě.

Seskočila jsem z kola a odhodila ho na zem.

Podala jsem mu zmačkaný papír. Velmi pomalu a pečlivě ho rozbaloval a po celou tu dobu, co prováděl tu proceduru, se mi upřeně díval do očí.

Nadechl se a sklonil pohled k mému vzkazu. Polohlasem jsem opakovala to, co jeho rty šeptem četly.

„Miluji tě a chci tě. Jsem tvoje navždy. Bella.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Lioness

18)  Lioness (12.06.2010 20:45)

Och, nádhera. Každá další kapitola je lepší, lépe ji "cítím". A o to více smutním. Jistě, blíží se konec, ale jistota toho, že se něco zvrtne, je mnohem horší. A ona umře. Brzo. Bez Edwarda? Sama?! Pokud Ti mám odpustit coby laskavý čtenář zrovna tohle... budeš se muset hodně snažit, abys mou dušičku dostala do takového stavu, kdy to dokážu. Ale to je jistě v Tvých silách, jak to tak čtu.

Nebraska

17)  Nebraska (28.05.2010 07:59)

Smrt je podivná herečka - tohle!!!

Tolik něhy... Regulerně jsi mě omámila. A přitom z toho pořád prosakuje měco, co nedokážu definovat. Je tam Ale. A já vážně nezvládnu nic víc, protože potřebuju přijít na to, co to přesně je.

ivv

16)  ivv (17.05.2010 03:41)

dokonalosť sama

Rosalie7

15)  Rosalie7 (17.05.2010 01:14)

Tak skvěle zpracované! Tak překrásné! Tak emocionální! A přeci vím, že se něco zvrtne... i přesto se vracím zpátky a hledám odpovědi mezi těmi překrásnými řádky, snažím se pochytit každou skrytou nápovědu. Něco, co by mě po dlouhé cestě zavedlo k happy endu... A výsledkem toho všeho je jen nevědomost, zmatek, narůstající závislost! Nebudu uvádět týrání mého sebevědomí, kterému tvá dokonalá slova zabodávají ledové dýky do srdce a složené do dlouhých paží z vět jimi otáčí...

Abera

14)  Abera (16.05.2010 21:17)

Karolka

13)  Karolka (16.05.2010 20:26)

Chtěla bych ti sem teď nasázet nějaká krásná písmenka, protože bych si přála, aby ti bylo aspoň tak hezky, jako je teď mně. Já vím, že nad hlavou se kupí bouřkové mraky a brzy vyšlehne blesk, ale právě teď, v tomto okamžiku, jejich vztah začal a už nikdy nebudou mít tolik času, jako právě teď. Zítra jim zbude o den méně...

12)   (16.05.2010 17:24)

Naprosto úžasné ! Moc se těším na další díl !

Michangela

11)  Michangela (16.05.2010 16:16)

Nádherně smutné. Díky.

Popoles

10)  Popoles (16.05.2010 15:12)

S každým dílem mi víc a víc devastuješ to místo u žaludku, které se pokaždé více a více svírá. Je to jako krásné mučení. Nevím jak jinak to popsat. Asi je ve mě něco z masochisty, protože na tomto mučení začínám být závislá.

Alaska

9)  Alaska (16.05.2010 12:56)

Bye, ani neviš jak ti potom budu závidět...

Bye

8)  Bye (16.05.2010 12:30)

Děkuju, Alasko, to bylo přesně to, co jsem cítila, ale tentokrát mě moje hlava zradila.
Jenom dodám, že opravdu hrozí nebezpečí, že se jednou z Tvého imaginárního světa nevrátím, a zůstane tu po mně jen prázdná židle u počítače.

Amisha

7)  Amisha (16.05.2010 12:12)

Nemám slov, dech hledám a slzy mi tečou...

Alaska

6)  Alaska (16.05.2010 11:48)

To není možné, kolik toho dokážou tvá slova. Vždy když čtu tvou povídku, toužím nikdy nepřestat a uvíznout v tvém dokonalém imaginárním světě, ač je třeba nešťastný, ale zato pln emocí, které skutečný svět postrádá.

Bye

5)  Bye (16.05.2010 11:14)

Strašně moc bych Ti teď chtěla napsat něco inteligentního a výstižnýho. Ale po tomhle frontálním útoku na moji nervovou soustavu, mám v hlavě úplné prázdno. Kromě dokonalých obrazů, vět, zvuků a vůní, lásky a smutku a strachu a bolesti...
Promiň, prostě to nejde.

Lenka

4)  Lenka (16.05.2010 10:22)

Krásné, smutné, dokonalé.

sakraprace

3)  sakraprace (16.05.2010 09:29)

Hrudník se mi svírá a skoro nedýchám. Tak smutné a přece nadějné, strhující. Díky

Evelyn

2)  Evelyn (16.05.2010 09:19)

Teda, ambro, to bylo ÚŽASNÉ. Moje psaní se mi vždycky docela líbilo, ale když si přečtu něco, jako je tahle kapitola, mám chuť poslat svou múzu do háje a místo vlastního psaní jen oddaně čekat na další takový zázrak. Trochu neobratně tím chci říct, že tohle bylo naprosto dechberoucí a strhující

Hanetka

1)  Hanetka (16.05.2010 08:59)

Ambro, nemám slova, která by vyjádřila, co teď cítím. To bylo tak... tak... slastně bolestné. Znáš ten pocit, kdy jsi štěstím bez sebe, a zároveň tě mrazí, protože víš, že to nemůže vydržet? Tak to je ono. Miluji tvého Edwarda a spolu s Bellou bych mu chtěla položit srdce k nohám, a přitom moc dobře z prvních částí tvých kapitol vím, že nedodrží svůj slib "Jsem tvoje navždy". A přestože jsem fanatik na happyendy, tuhle povídku nějak nedokážu přestat číst. Zároveň ve mně roste pocit mé vlastní literární neschopnosti a už se docela bojím toho, že jednou dočteš mé Anděly, protože vedle tvé povídky to je jako srovnávat Křemílka a Vochomůrku s Romeem a Julií. Klaním se hluboce a smekám, a odpusť mi mé nesouvislé blekotání. Můžeš za ně ty.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Demetri, Jane, Alec