Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Že to vzdá bez boje? To jste mu věřili?

Snad citů zalek se a jenom na chvíli

zdál se být v pozadí příběhu našeho.

Však dnes už je zpět. Teď bojím se o něho…

 

Forks, stát Washington, současnost


Hřbitovy mi nikdy nevadily. Ty evropské – malá kamenná městečka s miniaturními zahrádkami a parčíky, otřískanými anděly a kamennými vázami s věčně suchými květinami – ve mně vždy vzbuzovaly pocit, že smrt je podivná herečka, která se musí nastrojit do barevného hávu, aby nás, ubožáky, oklamala a zamaskovala svou nevyhnutelnost.

Naproti tomu naše, severoamerické, silně poznamenané puritánskou tradicí, rozlehlé louky s jednoduchými deskami či pomníčky, příliš neokázalé, aby něco skryly, mě se smrtí a s tím, že se změníme v tu hlínu, po které šlapeme, smiřovaly mnohem lépe.

Skoro všichni nakonec zemřeme. Na to vědomí se dá přivyknout i díky tomu, že lidé kolem vás postupně odcházejí.

Jen na jednu věc jsem si za ty roky nezvykla.

Jak se stalo, že zrovna jsem měla na vybranou? Vypadla jsem z Božího plánu? Našli mou ztracenou složku v prachu pod těžkou kovovou kartotékou s nápisem Smrtelníci a ze strachu či nejistoty ji nechali ležet na psacím stole, odkud byl výhled na druhou, nádhernou a mnohem menší skříň s tepanou cedulkou Nesmrtelné bytosti? Blíží se čas, kdy se to snad konečně dozvím.


xxx


Když Violet zastavila na okraji silnice, asi tři sta metrů od místa, kde začínala zelená louka forkského hřbitova, začínalo pršet. Vytáhla z kufru obrovský deštník a počkala, až vystoupím. Zavěsila jsem se do ní a pomalu jsme se vydaly k prvním pomníčkům.

Tátu jsem našla snadno. Stačilo se na chvilku soustředit a vyrazila jsem správným směrem. Violet se vrátila k pravidlům tiché dohody a jen povytáhla obočí. Jedna z mála věcí, kterou věděla jistě, byl fakt, že jsem ve Forks od jara 1940 nebyla.  Datum úmrtí Charlieho Swana bylo září 1946. Nestihla jsem se mu omluvit před tím, než ho zradilo srdce. Opatrně jsem si klekla do mokré trávy, položila ruku na zašlou kamennou desku a sklonila hlavu ke krátké modlitbě. Okamžik poté, co jsem od hrobu vstala, smyla těch několik horkých slz na pomníčku záplava svěžích a voňavých dešťových kapek.

K leštěné žulové desce se jménem Angela Weber mě dovedla moje dokonalá paměť. Velikost a zlacená písmena dávaly znát, že nehladím původní kámen. Pod jménem a daty bylo menším písmem vysvětlení té změny.

Drahá sestřičko, nikdy nezapomeneme na Tvou lásku a péči.

Angelini bratři, dvojčata, bývali téměř jako její vlastní děti až do jara třicátého roku, kdy onemocněla. Nezapomněli. Nyní měl každý již pět let vlastní hrob po pravé i levé straně toho Angelina. Jako by ji objímali i tady. Data jejich úmrtí byla sotva měsíc od sebe. S dvojčaty je to zvláštní.

K poslednímu hrobu jsem došla s těžkým srdcem. Dávno jsem jí odpustila, ale zapomenout jsem nedokázala. Nebyla se mnou v letech, kdy jsem ji potřebovala nejvíc a to násobilo smutek, který po dlouhé roky provázel vzpomínku na ni.

Renée Swan

milovaná matka a manželka

1896 - 1932



Forks, stát Washington, podzim 1931


Mezi dveřmi kostela se objevil doktor Cullen.

Vzápětí se kolem něj protáhl táta.

„Co se… Jacobe, co tady děláte?“ vykulil oči na tu horu svalů před sebou. Nebývalo zvykem, aby si obyvatelé rezervace dělali hromadný výlet do Forks. Pokud už sem někdo z nich dorazil, snažil se být co nejméně nápadný.

To se ale o Jacobovi a jeho kumpánech rozhodně nedalo říct. Pomalu mi začínalo docházet, že to možná nejsou jeho kumpáni. Půl kroku před ním, po jeho pravé ruce, stál tiše a zamračeně kluk, kterého jsem znala jen podle jména, od vidění. Sam.

Edward byl už naprosto tichý a tak nehybný.

Táta po něm střelil pohledem a mašíroval k Samovi a Jacobovi. Doktor ho po vteřině následoval, a jak šel půl metru za ním, po jeho levé ruce, vypadali, jako kdyby úmyslně napodobovali Jacobovu a Samovu formaci.

„Co se děje?“ obrátila jsem se k Edwardovi.

Nic neřekl, jen si mě přitáhnul k boku a ruku nechal kolem mého pasu. Znovu se mi podlomila kolena – přece jen toho bylo za poslední týden příliš – ale nenechal mě sesunout se ani o centimetr. V tom ledovém a tvrdém objetí bych zůstala věčnost.

Zírala jsem přes ulici na tu podivnou skupinu. Mezitím se kdovíodkud vynořil Billy Black – stáli teď s doktorem Cullenem naproti sobě, mluvili velmi tiše (zdálo se, že snad ani neotvírají ústa) a můj táta mezi nimi jako sudí na boxu, držel je za ramena, jakoby chtěl mezi jejich lehce předkloněnými těly udržet patřičnou vzdálenost.

Zvedla jsem pohled k Edwardovi – sledoval je se soustředěným výrazem. Ale cítil mou trvající otázku a místo odpovědi mi druhou ruku položil na tvář a přitiskl můj obličej na svou studenou hruď. Bylo to jako předtím. Moje srdce se snažilo prorazit si cestu k nebi přímo přes mé hrdlo, to jeho bylo zlověstně tiché, stejně jako olověný mrak nad našimi hlavami.

Vteřinu po tom gestu se scéna před námi zavlnila. Jacob vykročil směrem k nám. V půli cesty se ale zastavil a já zahledla směs vzteku a bolesti v jeho tváři, než se očima zastavil na Samovi. Se svěšenými rameny se otočil a vrátil se na své místo.

Tomu jsem už vůbec nerozuměla. Jacob někoho poslouchá?

Trvalo to možná pět minut.

Najednou byli všichni pryč. Zůstal Edward, můj otec a já.

„Jdeme domů, Bells.“ Nesnášela jsem, když vynechal otazník.

„S dovolením, pane, přivedu ji za deset minut.“ Edward mu hleděl zpříma do očí. Ani jsem nedýchala. Chvíli se měřili, ale táta už měl zřejmě pro dnešek sporů dost, a tak jen mlčky kývnul. Chvilku jsem toužila rozběhnout se za ním. Ta jeho nahrbená odcházející záda byla možná příliš smutným dovětkem toho dopoledne, kdy do mokré a studené hlíny na forkském hřbitově uložili mou nejlepší kamarádku Angelu Weberovou a můj jediný skutečný přítel Jacob Black mě začal nenávidět.

Těch následujících deset minut rozhodlo o mé budoucnosti.

Jakmile nám tatínek zmizel za rohem prvního domu vedle kostela, Edwardovo sevření povolilo. Znovu mě nesl. Tentokrát jsme skončili na deštěm nasáklé dřevěné lavici na opačné straně svatostánku. Rozbitou tabulkou laciného barevného okna nad našimi hlavami se k nám snášel zajíkavý zpěv těch bílých šatiček.

Edward mě nepustil, a tak mokrá lavice obtěžovala jen jeho a já konečně dovolila slzám, aby daly sbohem mojí milované Ang. Mlčel a jen mě jemně rytmicky kolébal. Když jsem k němu po pár minutách zvedla uslzený obličej, vyčaroval odněkud další čistý kapesník, a jak mě dnes už podruhé dával do pořádku, jeho hlas mě zvedal k nebi, kam stále toužilo moje zblázněné srdce:

„Bello, holčičko, odpusť mi to, nechci tě trápit, všechno ti vysvětlím, slibuju! Jsem zbabělec, bojím se, že o tebe přijdu, ale už tě nebudu ničit nejistotou!“

Moje rty byly příliš horké, pláčem a žízní rozpraskané, tváře mi nepřirozeně hořely a to horko se mi rozlévalo od kořínků vlasů přes krk až na ramena. A tak, když mě poprvé políbil – nejdřív se jen velmi velmi opatrně dotknul mého spodního rtu – měla jsem pocit, že ho ten rozdíl mezi námi musí vyděsit. Já ho vítala – už jsem věděla, že oheň a led jsou tím jediným, co dá smysl mému dalšímu životu.

Mé obavy byly zbytečné. Byl na tom stejně. Stačilo pár vteřin a ten kontrast se slil v jednotu, která dala řád celému vesmíru…

Z kostela začali vycházet smuteční hosté.

Znovu jsme šli rozblácenou pěšinou za holými zahradami, která byla souběžná s hlavní cestou a kterou mě dovlekl domů před třemi dny po tom děsivém okamžiku před Andyho jídelnou. Znovu mě opíral o stěnu domu. Ale už mě neposílal pryč.

Prosil, ať zůstanu.

Druhý den ráno jsem po návratu z koupelny našla na polštáři tlustou bílou obálku. Okno zůstalo pootevřené, ale i když jsem se k němu okamžitě rozběhla, ulice byla prázdná.

Sedla jsem si na postel a četla:


Nejdražší Bello,

včera jsem přiznal, že jsem zbabělec. A jak vidíš, na tom se nic nezměnilo. Slíbil jsem, že Ti řeknu vše. Ale obávám se, že nedokážu čelit tvé reakci, až se dozvíš o mně pravdu. Už vím, že znáš od Jacoba všechny jejich legendy. A možná by prostě stačilo napsat – legendy nelhaly. Všechno, co vyprávějí, je skutečné. O vlcích, co jsou tu proto, aby chránili svůj lid před studenými, o studených, kteří nemají slitování. Ale nebyla by to úplná pravda.

Někteří studení znají soucit a nežijí jako vraždící monstra.

Ale zase to nestačí.

Carlisle Cullen, můj stvořitel a skutečný otec v mnoha směrech, mě jen několik let udržel u sebe a u lovu zvěře. Já si však myslel, že se mohu mít líp. Ošidím svědomí, když budu zabíjet jen ty zlé. Deset let jsem dokázal žít v tom klamu, bez své rodiny.

Pak jsem se vrátil jako kajícník a oni mě přijali bez jediné výčitky.

Ale objevila se Rosalie, moje nová sestra, a my se museli stěhovat. A pak, sotva pár týdnů po tom, co jsem se vzdal lidské krve, zahlédnu a ucítím z auta dívku tak neuvěřitelně přitažlivou, že jsem v tu chvíli naprosto zapomněl i na původní výmluvu o lovení zločinců a během pár vteřin jsem mohl zničit celou svou rodinu, vše, co léta budovali, po čem toužili.

Bello, moje lásko, můj osude, stále bojuji se zrůdou ve svém nitru. Ale zbytek člověka, z kterého ta zrůda povstala, ten ti bude patřit do konce věčnosti.

Jsem Tvůj navždy a tento dopis toho budiž důkazem. Máš teď ve svých rukách osud nejen můj, ale celé mé rodiny.

Znovu však říkám – víc než o cokoliv se teď bojím o osud svého mrtvého srdce.


Edward



Strnule jsem zírala na ten drahý papír popsaný krásným pravidelným rukopisem.

A pak, hlavu opět naprosto prázdnou, jsem si ten papír přitiskla k obličeji a vdechovala plnými doušky jeho vůni.

Proč se tak bál? Já přece věděla, že je ďábel, od prvního okamžiku, co jsem ho v tom autě spatřila. Nebudu první ani poslední, kdo mu upíše duši. Srdce. Tělo. Život.

Načmárala jsem pár slov na kus papíru vytrženého ze školního sešitu do algebry.

Za pár minut jsem šlapala na kole do školy.

Opíral se o strom v rohu školního dvora. Vyhlížel mě.

Seskočila jsem z kola a odhodila ho na zem.

Podala jsem mu zmačkaný papír. Velmi pomalu a pečlivě ho rozbaloval a po celou tu dobu, co prováděl tu proceduru, se mi upřeně díval do očí.

Nadechl se a sklonil pohled k mému vzkazu. Polohlasem jsem opakovala to, co jeho rty šeptem četly.

„Miluji tě a chci tě. Jsem tvoje navždy. Bella.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

38)  Jalle (20.01.2013 20:01)

tak on jej to všetko napísal do listu no dobre

eMuska

37)  eMuska (29.11.2012 22:01)

to nie je možné, až sa mi kráti dych aj všetko. ja by som umrela z takej lásky.
(o to viac ju chcem)

miamam

36)  miamam (05.01.2012 11:05)

Tohle je normálně na román... Žeru to se vším, co to nese. I s tím bolem... Ach jo.

AMO

35)  AMO (08.12.2011 15:49)

Nad tím vším, visí jen otazníky. A přesto je v těch slovech tolik odpovědí. Čtu mezi řádky a vychází mi jediné... bezbřehá láska!

34)  Sabienna (02.12.2011 19:57)

Ach...

MisaBells

33)  MisaBells (30.11.2011 00:49)

Týjo, to byl fofr! No vida, jak to jde a obejde se to bez sáhodlouhého duševního boje! A přesto to má "koule"...

kytka

32)  kytka (28.11.2011 23:36)

Když pominu, k čemu se asi schyluje, tak ten jejich rozvíjející se vztah je krásný a takový, jaký má být. Děkuji.

Janeba

31)  Janeba (28.11.2011 20:51)

Doparoma, měla jsem pravdu!!!!! Janebko, dýchej, nádech, výdech, nádech, výdech .......

Janeba

30)  Janeba (28.11.2011 20:48)

Prečo, Amazonko, prečo????

Astrid

29)  Astrid (28.11.2011 20:43)

sedím tu ako velký nasraný spojlér

ambra

28)  ambra (28.11.2011 20:17)

Ano, Janičko, krásně se mi nehroutíš . Ale to se zase upraví, neboj .

Janeba

27)  Janeba (28.11.2011 20:15)

Jo, jo, jo!!!! Ano, ano, ano!!! Ambřičko, ty ďáble mylovanej, v jednu chvíli balvan svírá život můj, aby se jím následně rozletěly hejna motýlů!!!!
Děkuji!!!

P.S. Dělám pokroky, né???? ;)

26)  Pája (05.04.2011 23:09)

víc netřeba dodat

milica

25)  milica (01.11.2010 14:25)

Tohle mi Ambro nedělej, brečím od prvního dílu a myslím že teprve brečet začnu. :'-( :'-( :'-( Nádhera, jdu pokračovat k dalšímu dílku

SarkaS

24)  SarkaS (20.10.2010 11:14)

Strašně ráda bych ti teď napsla dlouhý a úžasný komentář se všemy svými dojmy, ale bohužel toho nejsem schopná. Zaprvé se mi v hlavě míhají všechny ty věty a dělají mi v ní zmatek a a zadruhé na to psaní přes slzy nevidím. Píšeš tak dojemně až je to neuvěřitelné

ambra

23)  ambra (22.09.2010 15:41)

Jaruško, Ty ses mě rozhodla odrovnat!!!:D Tak já Ti tu teď kromě DĚKUJU přidám ještě jednu malou info - právě jdu vkládat další kapitolu PTML;) . A ta je pro Tebe, má slovenská lásko...

22)   (22.09.2010 15:31)

Proč se tak bál? Já přece věděla, že je ďábel, od prvního okamžiku, co jsem ho v tom autě spatřila. Nebudu první ani poslední, kdo mu upíše duši. Srdce. Tělo. Život.

A dosť! Takto sa to fakticky nedá... Už stojím na hrane.
Povedala som si, že túto poviedku nebudem brať tak osobne ako blízko mi je Pro tebe, má lásko a budem sa o to snažiť, pokiaľ mi to vydrží.
Oficiálne ti oznamujem, že tou vyššie citovanou vetou si ma znova dostala na pokraj zosobnenia sa s poviedkou.
Poviem ti, dneska som sa vrátila k čítaniu tejto poviedky- prešla som si pár kapitol a musím to na chvíľu znova odložiť( minimálne do večera ) a spamätať sa, ak sa nechem nechať úplne ovládnuť aj touto poviedkou. Asi by toho na mňa bolo priveľa.
Musím sa snažiť odosobniť, musím musím... ja to dám!
No dobre, nerobím si nádeje, že tento odstup mi dlho vydrží, ale pre svoje duševné zdravie musím urobiť najviac čo sa dá.
Dobre dosť mojich duševných oných... pochodov

Je to úchvatné. Snažím sa na to hľadieť s odstupom ale predsa tam vidím tú genialitu a gracióznosť( dúfam, že som nepoužila blbé slovo, ale myslím, že poznám jeho význam... dúfam, že správne xD )
Prelínanie reality a minulosti... Minulosť ma pohlcuje jednoznačne viac.. čím to asi bude? Ty v tom určite nemáš prsty, že?
No prítomnosť na mňa vplýva tajomným kúzlom... Pretože si z toho až tak veľa nedokážem vydedukovať. Čo sa všetko stalo, kým Bella dospela do bodu, kde už má vnučku? Či pravnučku?
A minulosť... temná minulosť... Tá má svoje špeciálne kúzlo. Ach... úplne som sa rozplývala, áchala atď. ďalšie popisy citosloviec, ktoré som schopná vyprodukovať, už nie sú podstatné.:D
Takže ja sa teraz na pár hodín rozlúčim s Edom a Bellou a idem sa pripravovať na večer, keď budem čítať ďalej. A popri tom si budem nahovárať, že ma táto poviedka vôbec nepohlcuje a nie je pravda, že by som ju najradšej okamžite prečítala až dokonca, aby som sa dozvedela všetky ostatné veci
uch, ach och...
Geniálne dielo... už nech je večer a ja budem čítať ďalej... možno, by som si tú prestávku ale nemusela robiť ..NIE NIE NIE! Jednoznačne potrebujem prestávku...:
Úžasné!!!


Yasmini

21)  Yasmini (14.09.2010 21:25)


Líbí se mi jak prolínáš přítomnost a minulost. Je to prfektní. Jen chudák Jacob ( jsem v jeho týmu :) )

Y.

Gassie

20)  Gassie (10.09.2010 13:37)

Tak! Ví to a vzala to skvěle :)
Ale co se stalo s Renée? Proč se měla omluvit Charliemu?
Dokonalé.

Nerissa

19)  Nerissa (01.09.2010 11:01)

Tak a jsou spolu. Snad jen nepatrný důvod k radosti...
Přítomnost, kterou Bells prožívá je smutná a i já se občas přistihla, že mi edna osamocená slza teče po, jindy bezvýrazné tváři.
Píšeš naprosto úžasně, ale to už víš. Ale opakování je matka moudrosti, ne?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys