Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Všichni to znáte, a přec vás pravda raní,

že láska ho svírá - však nepospíchá za ní.

Cosi má navíc a jí zas něco schází.

Bitva se blíží. A jsou tu další kazy…

Já neunesu více, chci prosit Boha za ně!

Jen ticho odpoví mi. Já modlím se dnes marně…

 

Forks, stát Washington, současnost

 


Violet porušila tichou dohodu.

„Babičko, ty tu paní znáš?“ Měla problém použít „paní“, Leah vypadala stále jako odrostlejší děvče.

„Znala jsem jejího dědečka.“ Stručnost nade vše. Kdybych jí řekla jen desetinu, odvezla by mě rovnou do ústavu. Možná s jednou zastávkou u pumpy.

„Ale vítala tě, jako by tě už někdy viděla.“ Jasná výzva. Žádný otazník. Popis reality.

„To je u nich zvykem. Napsala jsem jí předem, že přijedu, asi se vyptala na různé staré historky a prostě měla pocit, že se sluší být vřelá.“ Milovala jsem svůj speciální neutrální tón. Tolikrát mi pomohl odejít klidně ze scény, na které zůstalo ležet mé rozcupované srdce.

Violet významně mlčela. Na jejím profilu došlo k nepatrné změně. Lehce vysunula spodní ret. V naší rodině dědičný projev naštvanosti. V mojí rodině. V mojí druhé, lidské rodině.

Zalistovala jsem tvářemi svých blízkých, jako bych měla na klíně album. Tolik lásky! Byla jsem tak milována navzdory tomu, že mě znali jako někoho, kdo je vlastně pořád na hranici reálného světa. Fyzicky jsem se od své první rodiny odpoutala, ale moje duše se nikdy nedala přemluvit. Byla jsem jako provazochodec, kterého jen dlouhá tyč dělí od smrti. Na jednom jejím konci seděl Richard, naše milované děti, později vnoučata a pravnoučata. Měli by převážit skupinu bytostí na druhém konci. Měla jsem ztratit rovnováhu a definitivně spadnou do – reality? Ne! Já jsem kabaretiér, umělec! Žádné pády! Pád na jakoukoli stranu znamená smrt!

Teď, na konci, jsou moje nohy jisté a paže silné. Tu tyč ve svých rukách ani nevnímám. Tvoří mou přirozenou součást.

Violet se na mě ohlédla.

„Platí ten hřbitov? Nejsi unavená?“ Malý úsměv. Bude to dobré. Vím to dnes líp než kdy dřív. Všechno bude dobré.



Forks, stát Washington, podzim 1931

 

Tisíc otázek.

Žádná odpověď.

Ale skutečně jsem po nějaké toužila? Ovládl mě intenzivní pocit, že jedno slovo navíc může Edwarda odehnat. Nechtěla jsem, aby mě opustil. Neunesu, až mě jednou opustí.

Ta chvíle pod jabloní trvala věčnost. Tu změřitelnou věčnost, tu, která se přesně vydělí z přídělu života, který je vám dán. Protože těch malých věčností, které pro vás změní všechno už navždy, těch moc neprožijete. Jednu, možná dvě. Někdo si propluje životem a ani ho nenapadne, že by něco takového vůbec mohlo nastat.

Edward ležel na boku vedle mě, překvapivě blízko. Vypadal, že je z toho pořádně nesvůj. Možná by byl každý kluk v jeho věku, jenže – jaký byl vlastně jeho věk? Vypadal tak mladě, ale stačilo postavit ho vedle našich spolužáků a museli jste se smát nebo plakat nad tím rozdílem.

Byl jako mladý kníže, který se po smrti otce musel ujmout povinností vládce už v útlém věku a tou zkušeností předčasně dospěl.

Nedobrovolně.

Byla v něm důstojnost. Zralost. Ale taky potlačovaný vztek, zloba a marnost. Tolik marnosti…

Teď na mě ty staré oči hleděly a já nechápala, proč se strachem. Jedna ze dvou emocí, které jsem přečetla a pro mě ta zdánlivě jednodušší k rozluštění. Bojí se? Ale vždyť to dobře dopadlo. Nemám ani škrábanec a snad ani nikdo jiný… Možná jídelna bude pošramocená. Rychle jsem uhnula od myšlenky, jak jsem se vlastně zpod té laviny dostala. Nechtělo se mi kazit tu chvíli. Ale když je vše v pořádku a on se přesto bojí…

Možná bych ho měla uklidnit?

Bezmyšlenkovitě – bylo to stejné, jako při tom dnešním nešťastném obědě (opravdu to bylo teprve dneska?) – jsem zvedla ruku, natáhla ji k jeho tváři a zlehka ho pohladila. To gesto bylo staré jako je stará láska matky k dítěti. Zároveň mi vyklouzlo utišující pšššššt.

Strnul. Zavřel oči, prudce vydechl (jako by nekonečně dlouho zadržoval dech) a příliš rychle se překulil na druhý bok. Viděla jsem teď jen jeho naprosto nehybná záda.

Nebylo v tom žádné rozvažování. Zase.

Přirozeně, jako bych to dělala odjakživa, jsem se k němu zezadu přitiskla, pokrčila nohy stejně jako on a dokonale tak napodobila jeho pozici. Jako zámek a klíč, který do něj patří. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, že to hloupé přirovnání pochází z ohmataného paperbacku, který koloval mezi děvčaty ve třídě, a který pro mnohé znamenal naprosté rozboření jejich představy o fungování neposkvrněného světa. Možná to bylo tím horkem na mé tváři, že mi přes košili připadal tak ledový. Po dvou vteřinách toho objetí, o které se neprosil, jsem hořela celá.

Ale stále jsem se dotýkala jen ledového kamene.

Opatrně jsem pravou paží, dosud volně položenou na svém boku, objala jeho trup. Rozevřenou dlaň jsem mu položila na srdce. Někde v něm musí být život, pokud není z kamene, blázní jeho srdce právě tak, jako to moje a já ho ucítím a odpustím mu to mlčení, tu zášť, odpustím mu, že mě nenechal umřít, i když by to pro mě vůbec nebylo špatné finále, odpustím mu, že mě nemiluje jako já jeho od prvního okamžiku…

Ticho. Jeho srdce bylo naprosto a dokonale tiché.

Nevím jak, ale najednou stál, hrubě mě popadl za paži a smýkal mě rozblácenou pěšinou někam. Bylo mi naprosto jedno, jestli teď skončím na oltáři jeho satanských pánů. O to přece šlo, proto mě zachránil. Měl se mnou své plány…

Ty horké slzy mě překvapily. Hadrové panenky přeci neumějí plakat!

Upadla jsem.

Zase mě nesl. Znovu to bolelo. Znovu ten proud vzduchu.

A znovu jsem byla opřená o zeď domu a znovu tu byly jeho oči. Konečně promluvil. Bylo to spíš zaúpění.

„Bello, uteč prosím někam! To nemůžeš!“

Nechápala jsem nic. Ale to moje zvláštní prokletí, které se projevovalo jen vedle něj a které vyřadilo rozum a pustilo ke kormidlu pudovou část mého já, způsobilo, že jsem ho znovu bezmyšlenkovitě pohladila po tváři.

Potřeboval utěšit.

Jako by byl můj pohyb příliš pomalý a on ho čekal, otočil rychle hlavu a zabořil do mé dlaně obličej. Na stejné místo jako před pár dny Jacob otisknul teď on své rty.

Tak tvrdé, tak chladné.

Když jsem otevřela oči, byl pryč. Moje ruka trčela v prázdném prostoru.

Stála jsem sama na naší zahradě. Přinesl mě domů.

Jak věděl, kde bydlím?


xxx


Dva následující dny se mi vyhýbal.

Zdálo se mi to svým způsobem patřičné, protože všechno v mém životě až dosud směřovalo k tomu, že mě smutek a osamělost jednoho dne prostě pozřou. Nezemřu. Jenom tak zmizím.

Noc po mém druhém narození tam před jídelnou zemřela Angela. Snažila jsem se to zařadit na zdánlivě smysluplný seznam událostí, které vedou k mému očekávanému konci, ale ke svému překvapení jsem se přistihla, že stojím uprostřed svého pokoje a až od ochraptění křičím a křičím:

„Běž do prdele Bože, kurva, běž do prdele! To se mnou máš ten plán! Proč kurva Angela! Proč kurva Angela! Proč zabiješ tu nejhodnější duši! Běž do prdele Bože, kam taky kurva patříš!“

Nevím, jak dlouho jsem křičela, ale když vrazil dovnitř táta, už jsem jen sípala a on natáhnul ruce právě včas, abych se nesložila na zem.

Příští den mě nechal v posteli a trpělivě odnášel nedotčené talíře plné něčeho.

Další den ráno jsem vstala a připravila se na pohřeb.

Ubohý forkský kostel nepobral všechny zvědavce. Vždy, když umřelo dítě nebo někdo z dospívajících, tak – bez ohledu na to, že to byl poměrně častý úkaz – se na pohřbu sešlo prakticky celé městečko. Ta fascinace nevinností, ta jistota zajištěného teplého místečka v nebi…

Měla jsem chuť uplivnout si na zem kostela samým znechucením.

Byl tam i doktor s manželkou. Bez Edwarda. Doktor se na mě smutně usmál (už jsem věděla, že se snažil nasadit Ang nějaké nové léky, ale bylo pozdě, a tak jí aspoň ty poslední dny dával zadarmo něco silného, aby neměla bolesti) a pokynul hlavou tátovi. Znají se? Odkdy?

Mše byla morbidní a kýčovitá. Sladké holčičky v bílých šatečkách (symbol té čisté duše, co odešla) ještě nedozpívaly a já musela ven. Protáhla jsem se do uličky a stihla zachytit tátův udivený pohled.

Opřená loktem o roh svatostánku jsem dávila tu trochu kafe se suchary, co mi ráno vnutil.

Někdo mi opatrně shrnul vlasy z tváře a otíral jemným kapesníkem ústa.

Narovnala jsem se.

Edward už neměl v očích strach.

Zbyla jen něha.

Věděla jsem, že od teď už se mi vyhýbat nebude.

„Ahoj Bells! Všechno nejlepší, zlato, přines jsem ti dárek!“

Na druhé straně silnice stál Jacob. Polonahý, rozkročený, ruce založené na prsou.

Edward vedle mě se napjal. Z hrudi se mu vydral zvláštní zvuk. Zavrčel, uvědomila jsem si šokovaně.

Ze stínu stromů za Jacobem vystoupila pomalu skupina mladíků. Vypadali vlastně stejně jako on. Kde mají proboha vlasy? A jsou obrovští!

„To bude v pořádku, Edwarde.“

Mezi dveřmi kostela stál doktor Cullen.

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Popoles

13)  Popoles (12.05.2010 16:17)

Tajemství, tak pečlivě uzavřené v srdci, obklopené stěnou polopravd a lží, nevyslovených doměnek a nádechů vypuštěných naprázdno, ochuzených o slova, jež ze rtů nesplynula.
Bolest, zakrytá úsměvem, rozdělující duši na poloviny, obě rovnoměrně mučené a zároveň pohlcené láskou dvou světů.

xxx

Přitažlivost, pudová, citová a bezmyšlenkovitá. Odosobnění mysli od vnímání. Touha po něm tak veliká, že mysl odmítá přemýšlet na důsledky a jen touží.
Vztek. Na celý podělaný svět, na samotu, která jí obklopuje jako těžká deka a nedovoluje jí dýchat.
Nespravedlnost, s kterou musí žít a která jí rozežírá do morku kostí.
Údiv a strach – jak to bude pokračovat?

Ambro tohle ve mně evokuje Tvá povídka. Tohle jsem cítila z Tvé Belly od začátku do konce.
Teď mám stažené hrdlo a oči nějak moc lesklé…
:'-(

ambra

12)  ambra (12.05.2010 15:15)

Ženský jedny, Vy jste se na mě domluvily a vyšly jste do ulic s praporem "Každý den jeden dobrý skutek - dnes buďte hodní na zasloužilé matky!" Mně z těch komentářů padá brada čím dál víc! Představuju si, jak sem vleze normální smrtelník, který si chtěl prostě jen cosi přečíst, na konci má nápad - napíšu, bylo to oki, pak se podívá líp a řekne: Do prkýnka dubovýho, když napíšu oki, zkazím jí tady soubor samostatných uměleckých děl s věnováním! A zdrhne mi bez komentáře:D. Děkuju, teď řvu zase já. Ale přiznávám, že se u toho zároveň debílkovsky uculuju

Rosalie7

11)  Rosalie7 (12.05.2010 15:02)

Jak tvrdý diamant co závan větru v prach rozdrtil,
jak neviditelný stín co se vprostřed světla objevil,
jak duše, která nemohla být spasena
jak výkřik, kterému nepřísluší ozvěna,
jak srdce, které má být zastaveno,
jak němé rty co spílají tvoje jméno,
jak v nekonečném davu osamění,
jak den co historii celou změní.

Jen neroň slzy - to stalo se mantrou mou,
a slova se mění hned v žalozpěv za padlou.
Nejprve jediná, další už čekají,
ty slzy dojetí po tváří stékají.

Já myslím, že přesně tohle zase vystihuje mě po přečtení tohoto překrásného dílku

Hanetka

10)  Hanetka (12.05.2010 13:41)

Proč láska náhle rozpíná křídla
jak půlnoční motýl, co dává se v let?
Proč ve hrách osudu dívka se zhlídla,
a skrývá v svém srdci těch pár vzácných vět?
Uvadl v prachu zlomený květ,
dříve než růží mohl se stát,
bez křídel slavík nedá se v let,
ač si to může sebevíc přát.
V hlubinách času se ztrácí můj sen,
krátí se dech a slábne mi tep,
zlomená duše už zbývá mi jen,
ze srdce zbyl mi jen poslední střep.

:(:'-(:(:'-(:(

Amisha

9)  Amisha (12.05.2010 11:34)

Páni, co k tomu víc napsat?
Jsi úžasná...

Karolka

8)  Karolka (12.05.2010 10:27)

Co se pod tohle dá napsat? Že zase brečím, ale přitom je mi krásně? I smutný obraz, když je geniálně namalovaný, se mi přece musí líbit. A dívám se na něj znovu a znovu, přestože mě rozbrečí i napopáté. Možná se mýlím, ale snad jsem najednou zachytila tu základní myšlenku a tuším, jaká je ta spojovací čára mezi tím příběhem z minulosti a dámou ze současnosti. A fakt nejsem opilá ani pod vlivem drog, ale napadlo mě, že jenom láska, která byla utnutá, nikdy neskončí. Zůstane už napořád taková, jako byla tenkrát...
Víc už nenapíšu, potřebuju teď mlčet a ještě se dívat na ten obraz. Pusu.

7)  viki (12.05.2010 09:53)

Dech beroucí... naprosto úžasné !

Bye

6)  Bye (12.05.2010 09:13)

Laskavá pisatelka promine...
tento kousek si nechám na klid noci!

Evelyn

5)  Evelyn (12.05.2010 09:11)

Ambro, čtení Tvých povídek mě učí a zdokonaluje ve schopnosti na hodně dlouhou dobu zadržet dech. Brzy budu přeborník Čímž chci říct, že kapitola byla naprosto úžasná a dechberoucí

Michangela

4)  Michangela (12.05.2010 09:05)

To je... nádherné!

magorka

3)  magorka (12.05.2010 08:57)

teda ty se běž pýřit, čepýřit ze samé chvály. Já se jdu vrhnout na Ráj dřív, než mě někdo načape :D

magorka

2)  magorka (12.05.2010 08:56)

zcela nepokrytě si tu chrochtám blahem...báječný...dostávám z toho docela slušnou depku. A to jsem prosím od přírody nenapravitelná optimistka. Jasný důkaz toho, že píšeš skvěle!!!! Způsob vyprávění mě vtahuje do děje i proti mé vůli (aaano, sedim v kancliku a snažím se předstírat práci...v tomto případě bude asi přesvědčivější zařadit alergii na pyl, protože tu už 20 minut ofrkávám šňuptychle, k čemuž mě práce skutečně běžně nepřivádí ). Takže Ambro, jestli existuje lepší hodnocení než 1 s hvězdičkou, ev. A+, tak sem s ním, ať tě můžu řádně ocenit. Skvělá kapitola, výborně napsaná, jsem z toho celá paf. A teď hybaj ven se červenat a naprdnout sousedky, jak nám to po ránu krásně sluší, narovnat záda aaaaaaaaaa jde se na to!

sakraprace

1)  sakraprace (12.05.2010 08:53)

Kde mám kurňa kapesníky, jsem uáchaná, uslzená, takže vypadám přímo výstavně.
Nádherná kapitolka, ale ten konec..S napětím a ohroženými nehty očekávám další díl

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Jacob & Bella