Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Všichni to znáte, a přec vás pravda raní,

že láska ho svírá - však nepospíchá za ní.

Cosi má navíc a jí zas něco schází.

Bitva se blíží. A jsou tu další kazy…

Já neunesu více, chci prosit Boha za ně!

Jen ticho odpoví mi. Já modlím se dnes marně…

 

Forks, stát Washington, současnost

 


Violet porušila tichou dohodu.

„Babičko, ty tu paní znáš?“ Měla problém použít „paní“, Leah vypadala stále jako odrostlejší děvče.

„Znala jsem jejího dědečka.“ Stručnost nade vše. Kdybych jí řekla jen desetinu, odvezla by mě rovnou do ústavu. Možná s jednou zastávkou u pumpy.

„Ale vítala tě, jako by tě už někdy viděla.“ Jasná výzva. Žádný otazník. Popis reality.

„To je u nich zvykem. Napsala jsem jí předem, že přijedu, asi se vyptala na různé staré historky a prostě měla pocit, že se sluší být vřelá.“ Milovala jsem svůj speciální neutrální tón. Tolikrát mi pomohl odejít klidně ze scény, na které zůstalo ležet mé rozcupované srdce.

Violet významně mlčela. Na jejím profilu došlo k nepatrné změně. Lehce vysunula spodní ret. V naší rodině dědičný projev naštvanosti. V mojí rodině. V mojí druhé, lidské rodině.

Zalistovala jsem tvářemi svých blízkých, jako bych měla na klíně album. Tolik lásky! Byla jsem tak milována navzdory tomu, že mě znali jako někoho, kdo je vlastně pořád na hranici reálného světa. Fyzicky jsem se od své první rodiny odpoutala, ale moje duše se nikdy nedala přemluvit. Byla jsem jako provazochodec, kterého jen dlouhá tyč dělí od smrti. Na jednom jejím konci seděl Richard, naše milované děti, později vnoučata a pravnoučata. Měli by převážit skupinu bytostí na druhém konci. Měla jsem ztratit rovnováhu a definitivně spadnou do – reality? Ne! Já jsem kabaretiér, umělec! Žádné pády! Pád na jakoukoli stranu znamená smrt!

Teď, na konci, jsou moje nohy jisté a paže silné. Tu tyč ve svých rukách ani nevnímám. Tvoří mou přirozenou součást.

Violet se na mě ohlédla.

„Platí ten hřbitov? Nejsi unavená?“ Malý úsměv. Bude to dobré. Vím to dnes líp než kdy dřív. Všechno bude dobré.



Forks, stát Washington, podzim 1931

 

Tisíc otázek.

Žádná odpověď.

Ale skutečně jsem po nějaké toužila? Ovládl mě intenzivní pocit, že jedno slovo navíc může Edwarda odehnat. Nechtěla jsem, aby mě opustil. Neunesu, až mě jednou opustí.

Ta chvíle pod jabloní trvala věčnost. Tu změřitelnou věčnost, tu, která se přesně vydělí z přídělu života, který je vám dán. Protože těch malých věčností, které pro vás změní všechno už navždy, těch moc neprožijete. Jednu, možná dvě. Někdo si propluje životem a ani ho nenapadne, že by něco takového vůbec mohlo nastat.

Edward ležel na boku vedle mě, překvapivě blízko. Vypadal, že je z toho pořádně nesvůj. Možná by byl každý kluk v jeho věku, jenže – jaký byl vlastně jeho věk? Vypadal tak mladě, ale stačilo postavit ho vedle našich spolužáků a museli jste se smát nebo plakat nad tím rozdílem.

Byl jako mladý kníže, který se po smrti otce musel ujmout povinností vládce už v útlém věku a tou zkušeností předčasně dospěl.

Nedobrovolně.

Byla v něm důstojnost. Zralost. Ale taky potlačovaný vztek, zloba a marnost. Tolik marnosti…

Teď na mě ty staré oči hleděly a já nechápala, proč se strachem. Jedna ze dvou emocí, které jsem přečetla a pro mě ta zdánlivě jednodušší k rozluštění. Bojí se? Ale vždyť to dobře dopadlo. Nemám ani škrábanec a snad ani nikdo jiný… Možná jídelna bude pošramocená. Rychle jsem uhnula od myšlenky, jak jsem se vlastně zpod té laviny dostala. Nechtělo se mi kazit tu chvíli. Ale když je vše v pořádku a on se přesto bojí…

Možná bych ho měla uklidnit?

Bezmyšlenkovitě – bylo to stejné, jako při tom dnešním nešťastném obědě (opravdu to bylo teprve dneska?) – jsem zvedla ruku, natáhla ji k jeho tváři a zlehka ho pohladila. To gesto bylo staré jako je stará láska matky k dítěti. Zároveň mi vyklouzlo utišující pšššššt.

Strnul. Zavřel oči, prudce vydechl (jako by nekonečně dlouho zadržoval dech) a příliš rychle se překulil na druhý bok. Viděla jsem teď jen jeho naprosto nehybná záda.

Nebylo v tom žádné rozvažování. Zase.

Přirozeně, jako bych to dělala odjakživa, jsem se k němu zezadu přitiskla, pokrčila nohy stejně jako on a dokonale tak napodobila jeho pozici. Jako zámek a klíč, který do něj patří. Začervenala jsem se, když jsem si uvědomila, že to hloupé přirovnání pochází z ohmataného paperbacku, který koloval mezi děvčaty ve třídě, a který pro mnohé znamenal naprosté rozboření jejich představy o fungování neposkvrněného světa. Možná to bylo tím horkem na mé tváři, že mi přes košili připadal tak ledový. Po dvou vteřinách toho objetí, o které se neprosil, jsem hořela celá.

Ale stále jsem se dotýkala jen ledového kamene.

Opatrně jsem pravou paží, dosud volně položenou na svém boku, objala jeho trup. Rozevřenou dlaň jsem mu položila na srdce. Někde v něm musí být život, pokud není z kamene, blázní jeho srdce právě tak, jako to moje a já ho ucítím a odpustím mu to mlčení, tu zášť, odpustím mu, že mě nenechal umřít, i když by to pro mě vůbec nebylo špatné finále, odpustím mu, že mě nemiluje jako já jeho od prvního okamžiku…

Ticho. Jeho srdce bylo naprosto a dokonale tiché.

Nevím jak, ale najednou stál, hrubě mě popadl za paži a smýkal mě rozblácenou pěšinou někam. Bylo mi naprosto jedno, jestli teď skončím na oltáři jeho satanských pánů. O to přece šlo, proto mě zachránil. Měl se mnou své plány…

Ty horké slzy mě překvapily. Hadrové panenky přeci neumějí plakat!

Upadla jsem.

Zase mě nesl. Znovu to bolelo. Znovu ten proud vzduchu.

A znovu jsem byla opřená o zeď domu a znovu tu byly jeho oči. Konečně promluvil. Bylo to spíš zaúpění.

„Bello, uteč prosím někam! To nemůžeš!“

Nechápala jsem nic. Ale to moje zvláštní prokletí, které se projevovalo jen vedle něj a které vyřadilo rozum a pustilo ke kormidlu pudovou část mého já, způsobilo, že jsem ho znovu bezmyšlenkovitě pohladila po tváři.

Potřeboval utěšit.

Jako by byl můj pohyb příliš pomalý a on ho čekal, otočil rychle hlavu a zabořil do mé dlaně obličej. Na stejné místo jako před pár dny Jacob otisknul teď on své rty.

Tak tvrdé, tak chladné.

Když jsem otevřela oči, byl pryč. Moje ruka trčela v prázdném prostoru.

Stála jsem sama na naší zahradě. Přinesl mě domů.

Jak věděl, kde bydlím?


xxx


Dva následující dny se mi vyhýbal.

Zdálo se mi to svým způsobem patřičné, protože všechno v mém životě až dosud směřovalo k tomu, že mě smutek a osamělost jednoho dne prostě pozřou. Nezemřu. Jenom tak zmizím.

Noc po mém druhém narození tam před jídelnou zemřela Angela. Snažila jsem se to zařadit na zdánlivě smysluplný seznam událostí, které vedou k mému očekávanému konci, ale ke svému překvapení jsem se přistihla, že stojím uprostřed svého pokoje a až od ochraptění křičím a křičím:

„Běž do prdele Bože, kurva, běž do prdele! To se mnou máš ten plán! Proč kurva Angela! Proč kurva Angela! Proč zabiješ tu nejhodnější duši! Běž do prdele Bože, kam taky kurva patříš!“

Nevím, jak dlouho jsem křičela, ale když vrazil dovnitř táta, už jsem jen sípala a on natáhnul ruce právě včas, abych se nesložila na zem.

Příští den mě nechal v posteli a trpělivě odnášel nedotčené talíře plné něčeho.

Další den ráno jsem vstala a připravila se na pohřeb.

Ubohý forkský kostel nepobral všechny zvědavce. Vždy, když umřelo dítě nebo někdo z dospívajících, tak – bez ohledu na to, že to byl poměrně častý úkaz – se na pohřbu sešlo prakticky celé městečko. Ta fascinace nevinností, ta jistota zajištěného teplého místečka v nebi…

Měla jsem chuť uplivnout si na zem kostela samým znechucením.

Byl tam i doktor s manželkou. Bez Edwarda. Doktor se na mě smutně usmál (už jsem věděla, že se snažil nasadit Ang nějaké nové léky, ale bylo pozdě, a tak jí aspoň ty poslední dny dával zadarmo něco silného, aby neměla bolesti) a pokynul hlavou tátovi. Znají se? Odkdy?

Mše byla morbidní a kýčovitá. Sladké holčičky v bílých šatečkách (symbol té čisté duše, co odešla) ještě nedozpívaly a já musela ven. Protáhla jsem se do uličky a stihla zachytit tátův udivený pohled.

Opřená loktem o roh svatostánku jsem dávila tu trochu kafe se suchary, co mi ráno vnutil.

Někdo mi opatrně shrnul vlasy z tváře a otíral jemným kapesníkem ústa.

Narovnala jsem se.

Edward už neměl v očích strach.

Zbyla jen něha.

Věděla jsem, že od teď už se mi vyhýbat nebude.

„Ahoj Bells! Všechno nejlepší, zlato, přines jsem ti dárek!“

Na druhé straně silnice stál Jacob. Polonahý, rozkročený, ruce založené na prsou.

Edward vedle mě se napjal. Z hrudi se mu vydral zvláštní zvuk. Zavrčel, uvědomila jsem si šokovaně.

Ze stínu stromů za Jacobem vystoupila pomalu skupina mladíků. Vypadali vlastně stejně jako on. Kde mají proboha vlasy? A jsou obrovští!

„To bude v pořádku, Edwarde.“

Mezi dveřmi kostela stál doktor Cullen.

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

33)  Jalle (20.01.2013 19:50)

ten Jacob vie kedy sa objaviť

eMuska

32)  eMuska (29.11.2012 21:52)

moje nervy, ja som si práve uvedomila, že toho mám strašne málo vo svojom život - práve tej tvojej nutnosti. Ach, ja patetické stvorenie...
Dostala som neblahé tušenie, snáď mi ho vyvrátiš.

AMO

31)  AMO (08.12.2011 15:36)

Jedeme z hodně prudkého kopce... občas dokonce zapomínám hlídat cestu a pak se vždy o něco praštím nebo zastavím...
Jako teď... Prásk... návštěva u vlčice Bum... objetí s Edwardem Slyšíš, jak pískají gumy...? Bella kleje!
Prudký náraz a ticho... Angela je mrtvá

30)  Sabienna (02.12.2011 19:46)

Jsem pohlcena víc a víc Tvým neuvěřitelným talentem...

MisaBells

29)  MisaBells (30.11.2011 00:40)

Uf... hele, začíná se mi ztrácet úsměv, holka... přestože tam je hafo moc Edwarda, fňukla jsem kvůli Angele a Bellině řevu do nebe. (Cosi mi to připomnělo, au.)

Marvi

28)  Marvi (29.11.2011 20:16)

Já jsem z toho v lese... dvě rodiny??? Co to zase bude??? Určitě něco ambrovsky skvělého, ale já jsem zmatená

ambra

27)  ambra (28.11.2011 23:06)

kytičko, děkuju .

kytka

26)  kytka (28.11.2011 23:02)

Kdybych chtěla vystihnout krásná a silná místa kapitoly, musela bych odcitovat úplně celou. Ani nevím, co přesně bych napsala. Jen tiše sedět, nechat působit, poplakat a nerušit je v jejich životech.

Janeba

25)  Janeba (28.11.2011 19:52)

Ambřičko, ty mě zabiješ!!!
Odbyla jsem domácí úkoly, večeři, nádobí musí počkat a honem hltám další dechberoucí, ale hlavně infarktovou kapitolu!!!!
Na jednu stranu se tetelím blahem ...KONEČNĚ, na druhou stranu mi naskakuje husí kůže z vrčení, Jacoba, ale také úmrtí Angely!!!
Žasnu, jak lehce jsem se nechala vtáhnout do naprosto geniální jak pavoučí sítě!!!! Jen němě zírám na hrozící nebezpečí a jen myslím na ...JEŠTĚ!!!

Děkuji!!!

24)  Pája (05.04.2011 22:53)

Neodolal...
Tváří v tvář nepříteli...
Něco mi říká, že přátelství Jacoba a Belly je nenávratně pryč...

SarkaS

23)  SarkaS (20.10.2010 11:04)

chudák Angela, a i Bella. Ale musím říct, že Jake se mi vůbec nelíbí je mi nějak protivný, těžko to vysvětlit, ale je to tak...

Gassie

22)  Gassie (10.09.2010 13:02)

Chudák Angela. Bella přišla o jedinou kamarádku.
Moc mě zajímá, jak na sebe Cullenovi se smečkou zareagují.
A co vnučka? Nezačne mít nějaké tušení?
A co se stalo, že Bella musela opustit (nebo snad chtěla?) Cullenovi a našla si novou rodinu.

Nerissa

21)  Nerissa (01.09.2010 10:53)

Chudák Ang... To si nezasloužila. :(
Edward... nevím co k němu říct.
Violet, jsem si oblíbila. Jen jsem zvědavá, co se vlastně stalo.
Dokonalé, co víc k tomu říct?

Lioness

20)  Lioness (10.06.2010 21:24)

Chudinka Angela... stále mě utvrzuješ v tom, že příliš ráda obětuješ. Možná proto jsou Tvé povídky tak opravdové, lidské, hluboké. Nic umělého. A Edward... dobře, popravdě, zatím je mi on šumák. Ale vzath Bells k němu už mě stihl dostat. Je v něm cítit její odevzdanost a mám pocit, že na ni mnohem víc působí jeho upíří charizma, což je jedině dobře. A doufám, že máš s Violet nějaké úmysly, je... skvělá baba.

Silvaren

19)  Silvaren (28.05.2010 12:03)

To balancování na provaze mě naprosto dostalo, dokonalé.
A jak Bella křičela na Boha, naprosto to tam sedělo.

Nebraska

18)  Nebraska (28.05.2010 07:43)

Violet! Jak jsi to udělala? Já tu holku miluju, přestože v podstatě nic nedělá :-) Možná právě proto

A ta minulost, ambro, ty jsi prostě čarodějka! Netuším, jak to děláš, ale já je všechny vidím jinak oblečené, všechno vypadá jinak, všechno vidím "staře". Čarodějka. Úžasná

Bye

17)  Bye (12.05.2010 22:36)

Dáváš mi tak moc!
Oči - černá noc,
v trávě chladné tělo
srdce tiché mělo.
Uteč prosím Bello!

Dáváš mi tak málo!
Co se jim dál stalo?
Kam je život svál?
Proč už nejsou dál,
nikdo s nikým...?

Karolka

16)  Karolka (12.05.2010 22:36)

Bye: Ty mi netvrď, že máš autorskou krizi. Deset veršů a já jsem na popel... (Promiň ambro, já musela reagovat. Jinak s ní naprosto souhlasím, viz níže...)

Ewik

15)  Ewik (12.05.2010 18:00)

Tak strašně smutné a přesto moc krásné. Mám stažený hrudník pod náporem bolesti, nemůžu se nadechnout, musím na vzduch, jinak to nezvládnu:'-(:'-(

14)  gossipgirl (12.05.2010 17:42)

Sakra, tohle je na mě trochu moc. Uff... Víc pocitů jsem snad dohromady neviděla. Bože... Tak procítěné a tak smutné. Jsem z toho v háji.
Pootevřená ústa, tvář deset centimetrů od monitoru maximálně, slzné kanálky podivně pálící. Ne, ne, mrkej, mrkej, mrkej!!
Vidíš, co děláš? Jen hádám, že podobně na tom musí být všichni, co si to přečetli. Musí. Ach, je to strhující! Mám pocit, že se ztrácím. Mizím v směsi bolesti, smutku a beznaděje, co jsi do mě nechtěně svou povídkou zanesla. Je to tak hrozně bolestivé. Tak mučící. A přesto prahnu po další dávce... Jen doufám, že se objeví brzy. Tohle mě fakt dostalo... :'-(:'-(

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse