Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Bella nám dospěla tím prvním políbením,

však osud tomu chtěl – a já to těžko změním,

že jiný otrhá ovoce rajských stromů.

Úzkost mne svírá – jen dodat mohu k tomu,

láska (ach zas je tu!) si ráda kázat nedá.

Poslyšte kdo komu dnes ukáže záda.

Forks a La Push, stát Washington, současnost


Slunce, které bylo včera jen lehkým podvečerním příslibem, se dnes ráno stalo skutečností. Tak málo slunečných dnů za rok a mně se podaří jeden si ukrást.

O dnešku jsem měla jen velmi nejasnou představu, ovšem cíl cesty byl dán.

La Push.

Navigace je vynález k nezaplacení. Mohly jsme s Violet pokračovat v naší tiché dohodě. Ta obnášela mou občasnou a společensky nevyhnutelnou poznámku týkající se místa, které jsme právě míjely, na oplátku mi přinášela pocit naprostého uvolnění – to nedospělé děvče se opravdu na nic neptalo, i když nepatřilo k těm, kteří se neptají prostě proto, že je nic nezajímá.

Nedospělé děvče? Je o rok starší než já tehdy…

Když se před námi objevily první jednoduché domky, zdálo se, že moje srdce nemá důvod k tomu šílenství, které právě provozovalo. Najednou bylo těžké popadnout dech.

Ty domky byly jiné.

To místo, vzduch a vůně, jeho vůně v tom vzduchu…

„Babičko, je ti dobře?“

Dvakrát jsem polkla a stejně zněl můj hlas cize a nepřirozeně.

„Jistě Violet, to bude v pořádku. Jen se mi trochu zatočila hlava.“ Tichá dohoda opět zafungovala. Žádné vyptávání.

Ten obchod je na stejném místě!

A kde by měl být ty hloupá! Není nad to, když dokáže člověk vrátit do reality sám sebe.

Pár výrostků na zábradlí před minimarketem nás zvědavě okukovalo. Zdálo se, že jejich vzrůst odpovídá jejich věku. Navíc, i v tom hezkém dni měli přes bavlněná trička lehké džínové nebo sportovní bundy. Nevypadali, že je jim nějak zvlášť horko.

„Zastav, prosím, Violet, poptám se na někoho.“

Zaparkovala dost daleko na to, abych nemusela šeptat. Stačila jediná otázka a mohla jsem zpět do auta. Neudržela jsem se. I když jsem se k nim hned otočila zády, museli vidět, jak se mi otřásají ramena smíchem. Prostě mě přemohlo, když jsem postřehla, jak dva ze skupinky chlapců zkroutili nevědomky obličeje do znechucené grimasy a odtahovali se ode mě, co to šlo. Tolik mi ho to připomínalo…

Věděla jsem o daru, který mi nechala. Ale ne každému moje kouzlo vonělo.

Její domek stál v severní části městečka, prakticky už za jeho hranicí. Soukromí určitě nebylo na škodu. Navedla jsem Violet tak, že zastavila asi dvě stě metrů od malé předzahrádky. Emily na ni evidentně měla dost dlouhý a dobrý vliv. Znovu jsem se otřásla teď už trochu hysterickým smíchem. Nepozná mě. Bude to bolet…

Ty úvahy tvořily kulisu mým krokům. Violet se smířeně snažila naladit na předpotopním autorádiu nějakou klasiku.

Zastavila jsem se nerozhodně pár metrů před vchodem. Mé váhání netrvalo dlouho. Objevila se mezi dveřmi, sekundu zaostřila na můj obličej, a aniž by přerušila oční kontakt, došla až ke mně. Ta nádherná žena s tváří a tělem čerstvé třicátnice mě nejprve vzala mlčky za obě ruce, stiskla je a v tom okamžiku už mě objímala a proudy jejích slz mi smáčely vlasy, bundu i tvář.

„Leah, odkdy ty pláčeš?“ vykoktala jsem zmateně. Takový příval emocí, tedy těch otevřeně projevených, jsem rozhodně nečekala.

„Ach bože, Bells, svět se točí pozpátku, Leah umí plakat!“ A to už se přes slzy smála, znovu mě objímala, tiskla mě k sobě a zároveň mě za obě ruce táhla dovnitř.“

Usadily jsme se v malé útulné kuchyni.

Svůj život jsem vmáčkla do pár vět, ještě než byly káva a koláč na stole. Ne, nebyl nudný a ošklivý. Naopak. Jen poklidné štěstí nějak nepotřebuje mnoho slov. A já prostě nikdy nebyla upovídaná. Leah si přitáhla svou židli tak, že se naše kolena dotýkala a opět držela mé vrásčité ruce v těch svých, nazlátle hnědých a nádherně teplých.

Oči se mi zastavily na malé dětské ohrádce namáčknuté v rohu kuchyně. Leah se šťastně rozesmála.

„Už mám tři Bello, věřila bys tomu? A myslím, že ještě nemám dost! Však jsem se načekala. Dneska jsou u babičky, nemůže se jich nabažit!“

„Moc ti to přeju, Leah, ale honem mi pověz, kdo…“ Ani jsem nemusela dopovědět.

„No jo, taky jsem se otiskla. Jamiemu byly dva roky. S jeho mámou jsme se o něj skoro praly. Byl tak sladký už od malička…“ Odmlčela se a její oči se na chvíli ztratily ve vzpomínkách.

„Bello, nemáš zdání, co jsem si prožila. Ta hrůza, že neplodná zrůda jako já si dělá nárok na takového kluka…“ Zatřásla hlavou, aby vzpomínku odehnala a znovu se šťastně usmála. „Pak se to vyřešilo samo – když oslavil Jamie dvacet, najednou konec, už žádné výlety do říše zvířat. Svatba a první brouček. Jen mě trochu děsí, že přece jen stárnu pomaleji než on…“

„A – ví všechno?“ Týkalo se mě téměř osobně, jak blízký člověk může přijmout informaci o existenci věcí za hranicí reality.

Leah se vesele zašklebila.

„Jsi v La Push, Bells, tady se tajemno vznáší ve vzduchu. A mimochodem – Jamie je Paulův vnuk. Jen jeho gen nedostal možnost se projevit. Naštěstí!“

Musela jsem se zasmát. Jsem v La Push, to je skoro neuvěřitelné.

„A ostatní?“ Byla jsem skutečně zvědavá, co náš odchod udělal s tím zvláštním bratrstvem.

„Někteří se rozhodli pro rodinu, tak jako já, a kvůli manželkám se toho vzdali. Ale část se dál ráda navzájem poslouchá.“ Znovu ten veselý smích. Tohle byla jiná Leah, než jakou jsem si pamatovala.

„A Bells, on je s nimi taky. Díky tomu vím, že ses rozhodla přerušit kontakt.“

„S tím jsem počítala.“ Ale stejně se mi znovu ulevilo. Vše je přesně tak, jak má být. Vše mohu uzavřít.

Před domkem mě znovu vzala za ruce a zadívala se pozorně do mých očí.

„Řekni, Bello, jsi šťastná? Bylas šťastná? Chci říct – stálo to za tu oběť?“

„Jsem šťastná, Leo. A nebyla to oběť. To byl život. Život občas znamená nutnost pohnout se dál.“

Usmála se a naposledy mě objala. Přesně věděla, jak to myslím.

 


Forks, Washington, září 1931


Naprosto mě ignoroval.

Skoro až moc, zdálo se mi. Jistě, neplatila jsem za školní krásku, na to jsem byla moc hubená a bledá, ale k ostatním byl zdvořilý, komunikoval alespoň formou občasných bezobsažných vět, párkrát jsem ho viděla se usmát.

Ale možná jsem jen po tom zmateném zážitku na policejní stanici propadla divnému pocitu, že se tak nějak známe. Jako myšlenka to neobstálo, ale jako nějaká podivná ozvěna zasuté vzpomínky to bylo neodbytné a skoro hmatatelné. Reálnější podklad k přemýšlení poskytoval zážitek našeho prvního skutečného setkání. Tam se mi v sebeklamu dařilo mnohem lépe. Možná se minutu před tím pohádal s rodiči, určitě musel být pekelně naštvaný, když viděl tu díru, do jaké ho vezou. A já byla prostě na ráně…

Co mě ale zlobilo doopravdy, byla ta trvalá a nepolevující potřeba vidět ho, být k němu co nejblíž. Blázne, před třemi dny sis myslela, že je to sám ďábel a přijel sem za účelem zabití tvojí maličkosti, pošklebovala jsem se sama sobě. Moje oblíbená metoda na každou bolest duše ale tentokrát nezabírala.

Se začátkem září se do města vrátilo několik rodin dřevařů a objevili se i cizí dělníci. Prezident Hoover snad konečně vzal na vědomí, že krize hrozí smést vrstvu dříve slušně zaopatřených, dnes hladem umírajících dělníků a řemeslníků a velmi opatrně začal se záchrannými projekty. Na všech obřích stavbách financovaných státem bylo zapotřebí značné množství dřeva. A tak Forks skoro ze dne na den pohltila hektická činorodost a z lesů se těžilo na plné obrátky dřív, než zima znemožní další práce.

Pro mě to znamenalo příjemnou změnu. Andy prodloužil otevírací dobu ve své jídelně a mně přibylo pár dolarů za hodiny práce navíc. Potkávala jsem tak celkem pravidelně doktora Cullena ve dnech, kdy měl otevřenou svou ordinaci v patře nad jídelnou.

Při našem prvním setkání se mi zdálo, že si mě trochu napjatě prohlíží, skoro jako pacienta s nějakou záhadnou nemocí, pak už byl ale vždy milý a usměvavý, dokonce mě při pozdravu nikdy nezapomněl oslovit jménem (možná jen nějaký doktorský stereotyp), jakoby byl náš pravidelný zákazník.

To ale zpočátku nebyl. Až později, když k němu přicházelo stále více matek s podvyživenými dětmi, si na oba ordinační dny objednával velkou krabici sendvičů, které pak tvořily stálou – nestálou dekoraci čekárny. Někdy si dokonce nechal krabici přes den doplnit. Když jsem mu ji nahoru přinesla, nikdy nezapomněl na spropitné, jehož výše odpovídala mému platu za dva dny práce u Andyho.

Jacoba jsem od onoho osudného večera neviděla. Měl právo se zlobit, alespoň pokud jsem dokázala spravedlivě posoudit, jak se to muselo jevit jemu. Kupodivu možnost, že bych mu své chování vysvětlila, mě děsila víc než pomyšlení, že mu připadám jako snob či zbabělec.

Ten den jsem šlapala na kole ze školy opět rovnou k Andymu. Byla jsem naštvaná a nešlo s tím nic dělat. Naštvaná na Edwardovo dnešní chování, naštvaná na sebe, naštvaná na všechny ty husičky a jejich chichotání.

Nevím, co mě to popadlo. Od začátku krize byla přestávka na oběd smutným divadlem. Část dětí se šla postavit do fronty na polévku z vývařovny pro chudé, kde si i po roce připadaly jako na pranýři, i když se jim nikdo nesmál. Ostatní se snažili se svými balíčky vzdálit co nejvíc od ostatních – ti lépe zásobení se nechtěli dělit, ti chudší se báli, že jejich žádostivé oči budou příliš čitelné. A tak studená jídelna s otlučenými stoly připomínala hostinu po pohřbu nejmilejšího člena rodiny. Veselé brebentění z časů před krizí bylo pryč.

Angela ještě nenastoupila do školy. Byla jsem se za ní podívat, ale paní Weberová mě k ní ani nepustila. Její kašel se zhoršil tak, že jen ležela a nesměla se ničím unavovat. Víc než ta informace mě vyděsil výraz Angeliny mámy. Rezignace byla mnohem horší než zoufalství…

A tak když jsem s myšlenkou na Angelu a na další opuštěnou a příliš dlouhou polední přestávku vstoupila do jídelny a uviděla Edwarda, jak sedí obkročmo na jedné z lavic u zdi a opírá se levým ramenem o zeď, připadalo mi v tom okamžiku naprosto přirozené vydat se jeho směrem. Dokonce jsem ani nezaváhala. Bylo to jako… jako… jako by na mě zavolal. Přitom se na mě ani nepodíval, zdál se naprosto ponořený do svých myšlenek.

Najednou jsem stála nad ním. Po své pravé ruce měl na stole rozbalený nedotčený oběd. Ten sendvič jsem okamžitě poznala. Cullenovi jsou na tom tak špatně, že Edward si nosí k obědu dva dny starý chleba z Andyho jídelny? Bylo to nezdvořilé, všimnul si mého pohledu a zdálo se, že ho znervóznil. Jeho pozdrav tak byl jen pokusem o změnu tématu, i když zatím nepadlo ani slovo.

„Ahoj Bello.“ Led se zdál teplejší než jeho hlas. Znovu ty vražedné oči. Přesto jsem vnímala, že jen tak se otočit na patě a odejít by bylo… divné?

Zase si lžu!

Poprvé jsem u něj byla tak blízko, a i když se jeho nechuť ke mně dala teď skoro nahmatat, nechtělo se mi hned odejít… Tak jsem jen stála jako bych zamrzla, zírala na něj s lehce pootevřenou pusou a ani se nesnažila něco říct.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se s jasně patrnou pichlavou ironií v hlase.

Znovu ticho.

Od vedlejšího stolu se začalo ozývat šeptání a hihňání.

Konečně jsem od něj odtrhla pohled a ten mi automaticky zamířil k okopaným špičkám bot. Dnes jsem si je nezačernila.

Cítila jsem, jak nezadržitelně rudnu. Další z mých malých prokletí.

„Promiň, já… chtěla jsem jen…“ Blázen! Jsem prostě úplný a dokonalý blázen!

Hihňání u vedlejšího stolu zesílilo. Edward odvrátil pohled ke svému jídlu a začal je bezmyšlenkovitě lámat na malé kousky. Nepomohl mi. Žádné Tak ahoj, uvidíme se za chvíli nebo Nechceš si přisednout. Ne. Jen mrazivé ticho.

Ani nevím, jak jsem se odpotácela pryč a jaké byly dvě poslední hodiny. Nepřišel na ně. Zmizel beze slova.

Sesedla jsem z kola a chtěla ho postavit na obvyklé místo. Něco mě zarazilo. Drobný pohyb, možná jen odlesk… Prudce jsem zvedla hlavu. Za oknem doktorovy ordinace stál Edward a díval se přímo na mě. Ale – stál tam opravdu? Myslela jsem, že ho vidím, ale zmizel tak rychle… Přece bych musela vidět, že uskočil. Opravdu blázním. Z cizího protivného kluka.

Zůstala jsem stát i s kolem na kraji silnice a zamyšleně sledovala obrovský valník naložený do výšky několika metrů hrubě opracovanou kulatinou. Jim, náš pravidelný strávník, popoháněl netrpělivě čtyři statné koně. Zamával na mě a usmíval se zdálky. Asi už má pořádný hlad. Ale s tímhle nákladem tady nemůže zastavit na dlouho. Určitě bude chtít zabalit něco sebou.

Znovu jsem zvedla hlavu směrem k oknu. Zbytečně samozřejmě.

No nic, počkám na Jima a rovnou se ho zeptám, co si dá. Přemluvím ho aspoň na vychlazené pivo. Musela jsem kus ustoupit. Jim se snažil, aby větší část silnice zůstala průjezdná, a tak nechal valník jen několik kroků od vchodu jídelny, kde byl prostor nejširší.

„Bell, zlato, jen to zkontroluju a jsem celej tvůj! Řetězy dávali ty cizí a nějak jim to trvalo!“

Obcházel valník z druhé strany. Z té špatné. Nebo možná dobré. Jak se to vezme. Protože až bude Jim jednou vzpomínat na tento den, vždy zakončí svou vzpomínku myšlenkou měl jsem pekelný štěstí. To vše mi proletělo hlavou v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že řetězy na jedné straně povolily. Jako když se roztrhne gumička na zavařenině. Fascinovaně jsem sledovala, jak řetězy na druhé straně ještě dvě vteřiny vzdorují. Valníkové podpěry se pro rychlejší nakládku a vykládku dávaly jen z jedné strany, takže Jim, kterého jsem teď neviděla ani neslyšela, byl naprosto v bezpečí. Valící se kulatina mi připomněla sadu barevných dřevěných válečků, s kterými jsem si hrávala jako malá. Když jsem na konci hry bourala svůj výtvor, valily se úplně stejně. Jen to bylo tišší…

Celé to byl okamžik. Ještě mi proletělo hlavou, že bicykl bude na maděru. Instinktivně jsem si obličej zakryla paží.

Ucítila jsem bolest. Jinou než jsem čekala. Proud vzduchu kolem mě.

Ten hrozivý zvuk pokračoval. Už mě měl dávno dostihnout, už jsem ho neměla vnímat. Ještě jsem se ani netřásla.

Někdo mi velmi pomalu a opatrně odtahoval paži z obličeje. Znovu jsem zírala do černých očí Edwarda Cullena.

Byla jsem opřená o vnější stěnu jídelny. Ale ne tu správnou stěnu. Teď jsem stála zboku, dokonce několik metrů od rohu, za kterým zůstal můj osud v podobě toho plně naloženého valníku.

Netrvalo moc dlouho, než mi nohy vypověděly službu. No a asi ani moje plíce nefungovaly úplně správně. Když zmizela černota, ležela jsem na kusu trávníku pod několika bídnými jabloněmi vzadu za jídelnou. Hleděla jsem přímo do kalného nebe. Zem ještě nebyla úplně studená, ale vnímala jsem, jak vlhkost prosakuje skrz můj tenký svetr.

Měla jsem zvláštní pocit. Jako bych měla úplně prázdnou hlavu. Žádné negativní emoce, žádný děs a hrůza. Pomalu mi docházelo, že ten podivný klid je dán blízkostí něčeho fyzického, že se nezrodil jen tak, z ničeho.

Bylo naprosté ticho.

Trochu jsem natočila hlavu k místu, kde jsem ho cítila.

Všechno zlé bylo navždy pryč. V těch očích už byl jenom strach. Strach a nekonečná něha.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

30)  Jalle (20.01.2013 19:23)

tie obrovitánske kusy dreva vždy vyzerajú nebezpečne

eMuska

29)  eMuska (29.11.2012 21:42)

aaa, nekonečná neha, asi odpadnem! tá naliehavosť v každom slove.. uhhh!

AMO

28)  AMO (08.12.2011 14:54)

Na celý dílek, opravdu stačí jen to, co jsem opsala z upoutávky -

Úzkost mne svírá – jen dodat mohu k tomu,

láska (ach zas je tu!) si ráda kázat nedá.

27)  Sabienna (01.12.2011 18:18)

Běží mi to před očima jako film...:) Nedokážu ze sebe vymáčknout nějaký smysluplný komentář, když jsem z toho tak...mimo!! Dostala si mě!

MisaBells

26)  MisaBells (30.11.2011 00:31)

Lepší a lepší, Ambruško!

Marvi

25)  Marvi (29.11.2011 20:06)

Jakou oběť Bella podstoupila??? No doufám, že se to dozvím...

kytka

24)  kytka (28.11.2011 22:39)

Květka už spí, tak teď už mohou ty slzičky klidně ven. Ještě že je máme. Ten smutek z téhle, i když tak bolavé krásy, odplaví. Děkuji.

Janeba

23)  Janeba (28.11.2011 17:01)

Doparoma, zas nevidím na monitor!!!! :(
Sakra, sakra, sakra! Teda, Ambřičko, za moje komentáře si fakt můžeš sama!!!!
Není moc brzo na to jít uspat děti???? Všimni si, úsměv!!!


Děkuji!!!

22)  Pája (05.04.2011 22:38)

Ach, ty tvoje náznaky "Věděla jsem o daru, který mi nechala. Ale ne každému moje kouzlo vonělo." Jsi kouzelnice a to ani nemluvím o posledním odstavečku, už je v pasti a nemůže nebo i nechce z ní ven

SarkaS

21)  SarkaS (20.10.2010 10:57)

Co se to? Já nějak nestihla postřehnout co se to stalo...

Yasmini

20)  Yasmini (14.09.2010 21:07)

Krása :) :) :)

S Y.

Gassie

19)  Gassie (10.09.2010 06:56)

Tak tahle Tvá povídka je naprosto úžesná. Díl od dílu přibývá neuvěřitelné množství otázek.

Nerissa

18)  Nerissa (01.09.2010 10:25)

Uplakaná Lea. Otázky, které se mi vyrojily v hlavě. Trapná situace. Krůček od smrti. Tajemný zachránce. Napětí, zoufalství a trocha radosti...
Krásné a dokonalé.
Vím, že tu máš lepší komentáře, ale asi nic lepšího ze sebe nevymáčknu.

Lioness

17)  Lioness (09.06.2010 21:47)

Takže Jacob je s Culleny? A s Nessie? Je to Nessie? Já vím, musím vydolovat alespoň špetku své trpělivost a číst dál.
Leah byla úžasná! Mám ji tolik ráda, ale v Tvém podání... vykvetla. Chladný Edward, husičky, sendviče, klády... Úžasné.

Silvaren

16)  Silvaren (28.05.2010 11:16)

Vím, že se opakuju, ale má to nádhernou atmosféru! BRAVO!

Nebraska

15)  Nebraska (28.05.2010 07:26)

Ambroo, já potřebuju teď hned vědět všechno!
Leah, ta miudělala radost :-) Otištění do dvouletýho prcka mě fakt dojalo :-)
Indiánští puboši, co jsou správně velcí a nosí trička

A Edward, úplně přesně TEN Edward...
(Mimochodem - vždycy, když vidím náklaďák se dřevem, mám hrůzu u toho, že povolí řetězy a ty klády spadnou! Nemůžu si pomoct, nemám ty auta se dřevem ráda )
Děkuji, děkuji! Jsi úžasná!

Alaska

14)  Alaska (10.05.2010 17:05)

Tvoje povídky jsou opravdu všechny strhující, ale tahle je táááááááááááák smutná. Dlouhou chvíli jsem upřeně sledovala monitor, kde jsem měla myšku připravenou na otevření tvé povídky a odhodlávala se, jestli jsem připravena snést to slzavé údolí. Asi jsem naivní, když doufám v nějaký světlý moment, ale já si nemůžu pomoct. Tvoje vyprávění je tak poutavé, že i přes tu melancholii, se od tvé povídky nemohu odtrhnout.

magorka

13)  magorka (09.05.2010 22:05)

WOW koukám a vidim, že to víkendové oslavování naprosto nebylo schopné zlikvidovat tvůj talent a cit pro neuvěřitelně skvělé vyprávění....sakra...udělá Wash ten smajlík pro "napnuté kšandy"? prosím...fakt ho nutně potřebuju!!!

12)   (09.05.2010 13:01)

Mami, krása, ale trošku moc smutné.

11)  elmo (08.05.2010 17:49)

báječná povídka, jen se bojim toho avizovaného smutného konce:(
ale do té doby , vážně krása!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek