04.05.2010 [12:45], ambra, ze série Laskavý čtenář promine..., komentováno 35×, zobrazeno 6662×

Teď ďábel sám nám v anděla se změní.

Kdo přítel byl, zas přítelem už není.

Však láska je omluvou pro všechny vády.

Vězte, že nad vším zas nabude vlády.

Ten příběh znáte již, však jiný bude dneska.

Co stejné zůstává? Jen nekonečná láska.

Forks stát Washington, současnost

Neměla jsem pevný plán. Ale ubytovat se v jednoduchém motelu u hlavní cesty rozhodně v plánu bylo. Řidič nám předal klíčky od auta, které jsme si na následující dny pronajaly, a odklátil se do bistra počkat nad kávou a koblihou na kolegu, který ho druhým autem vyzvedne.

Violet trochu nešetrně hodila naše tašky na větší ze dvou postelí. Pomohla mi rozvěsit pár kousků, kterým kufr zrovna neprospíval. Viděla jsem, jak si nevědomky užívá dotek luxusních látek. Bylo těžké se neusmát při vzpomínce na ono PS. Při každém nákupu jsem měla za zády Alici.

Violet odešla pro kávu a pár sendvičů. Opatrně jsem se vyzula a chvíli se natáhla na postel. Do večera zbývalo ještě pár hodin, před chvílí přestalo pršet, takže až se najíme, můžeme se alespoň trochu projít.

Počasí vydrželo, dokonce se o okraj mraků lehce otřelo slunce. Procházky se staly posledních pár let mým jediným tělocvikem. Když jsem každý den neušla aspoň pár kilometrů, vstávalo se mi druhý den mnohem hůř. Proto jsem i teď naše dočasné auto minula bez povšimnutí, i když Violet nad tím kroutila hlavou.

„Neboj, holčičko, Forks má tu správnou rozlohu na pěší turistiku“. Přitáhla jsem si ke krku límec bundy. Jo, Arizona to ale nebude…

Procházely jsme se dost nesystematicky těmi několika významnějšími ulicemi, ale vše mě nechávalo chladnou. Tento moderní zapadákov neměl nic společného s Forks z doby, kdy se tu mé srdce tříštilo na tisíc kusů. Zarazila jsem se jen před jedním z řady obchodů. Turistické vybavení Newton stálo na rzí lehce obháčkované tabuli. Něco mi to připomnělo. Než jsem to stihla promyslet, vstupovaly jsme dovnitř. Violet mlčela, jen povytáhla obočí.

Procházely jsme trochu nelogicky druhou hlavní uličkou, a ta nás vracela ke dveřím. Před nimi stál malý pult s pokladnou, ze všech stran ověšenou kýčovitými přívěsky. K pokladně právě přicházel vysoký muž, byl zády k nám a já tu postavu a chůzi okamžitě poznala. Neměla bych být tak radostně vzrušená při tak banálním dotyku minulosti.

„Mikeu!“ vykřikla jsem překvapivě silným hlasem.

Zvědavě se otočil.

„Můžu vám pomoci?“

Nebyl to on. Tomuto muži bylo stěží pětašedesát. I když postava, pohyb, ty světlé, silně prošedivělé vlasy… Ale obličej patřil Jessice.

Tak Mike a Jessica se nakonec přeci jen vzali. Očití svědkové mého podivného štěstí.

„Promiňte, asi jsem znala vašeho otce?“ Otazník na konci byl jen zdvořilostní.

„Vážně? Vypadáte vo dost mladší… Táta je už třicet let po smrti, umřel něco po šedesátce. Podělanej cholesterol,“ zamračil se a pohladil si velké břicho pod flanelovou košilí.

„To je mi skutečně líto.“ To, že mi hádal mnohem méně, nebyla prázdná lichotka, jen holý popis faktu a jako obyčejně jsem to nechala bez povšimnutí.

„A Jessica?“ Při pohledu do jeho očí nebylo pochyb.

„Máma žije poslední roky u mojí dcery v Port Angeles. Má tam blíž ke všem doktorům, ale jinak je celkem čupr.“

„Tak to jsem moc ráda. Mějte se dobře, pane Newtone. Sbohem.“

Vyběhla jsem z obchodu ve chvíli, kdy se nadechoval k otázce. Nebylo slušné vyptávat se ho a ani se nepředstavit, nenechat Jessicu pozdravovat. Ale k čemu by to bylo?

Šly jsme spát brzy. Violet nechtěla vlastní pokoj, takže se mi musela přizpůsobit. Nepřekvapilo mě to. Věděli jsme všichni, že má fobii z cizích pokojů a postelí. Hm, možná tohle byl důvod, proč si ke studiu vybrala Phoenix… Ale to je jedno. Jsme rády, že máme dočasně jedna druhou.

Violet toho moc nenamluví, takže se báječně doplňujeme. Doma i dnes večer.

„Dobrou noc, babi.“

„Dobrou, holčičko.“

Fajn, že se nevyptává.

Forks stát Washington, konec léta 1931

Byli celkem čtyři. Dokonalý pár z toho srpnového podvečera - manželé Cullenovi, bratr paní Cullenové Edward a Rosalie, adoptovaná vzdálená příbuzná doktora Cullena. Tu ale nikdo neviděl, kvůli vážné nemoci a infekci, která jí hrozila, se zdržovala jen doma.

Ten večer, kdy přijeli do města, podivně začal a podivně skončil. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy vražedný výraz těch černých očí. Byly jako rozpálený tér, zároveň ale tak chladné, že i jen při vzpomínce na ně jsem u srdce cítila ledovou střepinu. Kontrast mezí tím pohledem a jeho krásou byl dechberoucí. I když jsem se pohybovala v omezeném okruhu lidí, dokázala jsem pochopit, že taková krása je jedinečná i v měřítku celého světa, celičkého vesmíru.

Proč mě chce zabít?

Přestože ta otázka byla naprosto iracionální, neustále mi vyskakovala v mozku jako příliš vtíravý refrén špatné písničky.

Šlapala jsem na svém starém bicyklu domů a nedokázala vstřebat, co se mi právě stalo.

Tátův výjezd dopadl i nedopadl, jak jsem čekala. Něco bylo jinak. Tentokrát se vrátil s modřinou pod okem, dvěma zlomenými žebry a pochroumanou rukou. Jacoba ale nikdy nemusel zavírat násilím, takže i v tomto zuboženém stavu ho dokázal v cele zamknout. „Útěk“ za Jackem měl být tentokrát útěkem před mými zmatenými myšlenkami. Ošetřila jsem tátu, popadla sáček s jídlem, klíče a už jsem běžela.

Jacob se nepovaloval na úzké lavici jako obvykle. Jídla si ani nevšimnul. Seděl na zemi, opřený zády o mříž, se skloněnou hlavou, obličej schovaný v obrovských dlaních. V poslední době se strašně vytáhnul. Od táty už jsem věděla, že zranění mu způsobil někdo jiný. Tři kluci, skoro ještě děti. Byli dneska jako šílenci. A přitom žádnej chlast… Ať jim naplácá jejich táta. Ne, můj otec nikdy nebude zatýkat děti. Jacob se ho snažil bránit a tak dnes cela spíše hlídala Jacka před rozzuřenými soukmenovci.

Dotkla jsem se jeho ramene.

„Je mi to líto, Jacobe.“

Nezvedl hlavu, jen jednou rukou přidržel mou dlaň na své kůži. Jako obvykle byl do půl těla nahý. A strašně horký.

Rozbušilo se mi srdce. Pomalu zvedl mou ruku a zlehka o tu najednou roztřesenou dlaň otřel rty. Tak měkké, tak horké. Chtěla jsem se odtáhnout, ale zlomek vteřiny, po který jsem váhala, Jacobovi stačil. Nepustil mě, bleskově se zvednul ze země a narovnal mě přitom z předklonu. Druhou ruku protáhnul skrz mříž a jemně, ale pevně připoutal můj obličej ke své rozpálené tváři.

„Bells, moje malá Bells,“ šeptal jeho horký dech do toho polibku. Byla jsem jako omámená. Nestihla jsem ani zavřít oči, bylo úžasné dívat se na něj takto zblízka. Pak mě ale Jacob chytil kolem pasu a přitáhnul si co nejtěsněji k sobě celé moje tělo. Mříže se mi zaryly do hrudi a do nohou skoro po celé jejich délce. Měla jsem pocit, že železo vibruje v mých kostech. Bylo to opojné. Jeho rty sklouzly na můj krk a já přivřela oči.

Pak se to stalo.

Prudce jsem ho odstrčila. Třásla jsem se od vlasů až po špičky bot. I s očima opět otevřenýma jsem před sebou stále viděla důvod mého děsu.

Znovu ty térové oči, ale ne ve vzdalujícím se autě, tentokrát byly těsně nade mnou.

Nezmohla jsem se na slovo. Jacob strnul. Pak se ušklíbnul.

„Copak, špinavej indián ti není dost dobrej?“ Vykulila jsem na něj překvapeně oči a o půl kroku přistoupila zpátky k mříži. Nemohla jsem se ale přinutit zvednout k němu ruku. Sklopila jsem k ní oči, jako bych svou neposlušnou paži mohla zhypnotizovat. Jacob se se znechuceným mlasknutím otočil a svezl se zpět do sedu.

Běžela jsem domů tmavou ulicí a na tváři mě pálily slzy vzteku a ponížení.

Když jsem pak dolila poslední hrnec teplé vody ze sporáku do staré plechové vany, shodila ze sebe šaty a pár kousků ubohého prádla a konečně se ponořila až po krk, cítila jsem, že to, co mě skutečně pálí v celém těle je záhada, kam se z těch černých očí v okamžiku, kdy mě Jacob líbal, vytratila veškerá nenávist.

Nastěhovali se do nového luxusního domu uprostřed lesů, několik mil od městečka. Moderní vilu plnou všemožných výstřelků nejnovější techniky si nechal před dvěma lety postavit majitel strojíren v Seattlu. Ještě než ji dokončili, fabrikant zkrachoval a vila připadla bance. To vše bylo ve všeobecné známosti. Místní měli z osudu domu potměšilou radost. Stavba i vybavení byly totiž tak speciální, že při jejím budování nedostal zakázku ani jeden z forkských řemeslníků. Vše dělali odborníci, které majitel najímal ve městě.

Teď dům koupili Cullenovi. Doktor dojížděl do nemocnice v Port Angeles. Dvě odpoledne v týdnu otevřel malou soukromou ordinaci ve Forks. Pronajal si malou místnost v patře nad Andyho jídelnou a během týdne ji proměnil v místo, za které by se nemusel stydět ani prezidentův šéflékař.

Pro chudé ordinoval zdarma. Což znamenalo, že ordinoval zdarma pro všechny.

Jeho žena věnovala většinu času neviditelné Rosalii.

A Edward? Ten nastoupil do školy do stejného ročníku jako já.

Týden stačil na to, aby se ďábel stal mým andělem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

15)  ambra (05.05.2010 18:31)

Bye, ten Tvůj dnešní - pořád krásnej + mužný vrásky (já teda doufám, že byly mužný!)+ jsem to dokrmila u Karolky a mám to taky ode dnes tak nějak šábnutý

14)  Bye (05.05.2010 18:05)

ambro, já toho Tvýho smradlavýho indiána nemůžu dostat z hlavy! I když se přikláním k Team Edward, ve skrytu duše tajně miluju Jakoba. A Ty teď takhle...

13)  ambra (04.05.2010 23:40)

Já ani nevím, jak začít, ale DĚKUJU nic nepokazí, protože to je slovo, kterého jsem tak plná, že se teď mlátím zády o strop mé "mučírny" (až tak mě to povzneslo). Děkuju, že přetrpíte tu mou slovní prostituci v sépiovém odstínu až do konce... Teď to utnu, páč mě napadají jen sentimentální bláboly

12)  Bye (04.05.2010 23:17)

ambro, má to jeden nedostatek.
Pro dokonalost slohu, která mi sama o sobě přivozuje téměř *píp*, se skoro nemohu soustředit na příběh, který mi ale i tak přivodil *píp*, *píp*.
Ano, dvakrát za sebou!

11)  dorianna (04.05.2010 22:41)

10)  Popoles (04.05.2010 20:26)

Tohle vážně nemůžeš dělat mé nervové soustavě. Mám úplně husí kůži a kolem žaludku takový divný, svíravý pocit.
Nemůžu se dočkat, jak to bude pokračovat a zárověň se bojím, že všecho špatně dopadne...

9)  sakraprace (04.05.2010 17:51)

No ty krááááso, Jake se tady nezdá,hmm, asi to nebude takovej "snesu všechno" kámoš jako v knížce. Je to úžasně napsané, moc se těším na další

8)  Hanetka (04.05.2010 16:43)

Ach jé, tohle bude vyhrocené. Jacob nevypadá na tolerantního kamaráda, a o šťastném konci si nejspíš můžu nechat jen zdát, co? Ale nemůžu se dočkat, jak to bude dál. Vtáhla jsi mě do děje tak dokonale, že to úplně vidím před sebou.

6)  Amisha (04.05.2010 15:24)

To je tak krásně napsané,,,

5)  Alaska (04.05.2010 14:41)

Tak tohle je přesně ten typ příběhu, který nesnáším a zároveň zbožnuju. Strašně se bojím, že nedopadne dobře, přebíhá mi z toho mráz po zádech, ale stejně s napětím neustále kontroluji tyto stránky a vyhlížím další kapitolu. Je to tak neskutečně vtahující do děje, že si připadám, jako bych tam s nimi přímo byla, jen zatím narozdíl od nich neznám minulost, což mě neskutečně užíra.

4)  magorka (04.05.2010 14:40)

fiiihaaaaa čtu, zírám, nedýchám.... paráda

3)  Michangela (04.05.2010 13:59)

2)  Karolka (04.05.2010 13:58)

Konec nééé! Nemůžu přijít na to, proč je to tak napínavé... Vidím to jako videoklip v sépiové barvě... A je to 4D - včetně vůní... *To abys viděla, že občas nedokážu napsat souvislý text...*

1)  Evelyn (04.05.2010 12:53)

Nádherná kapitola, ale nutí mě uvažovat nad stále více věcmi... Těším se na další

«   1 2