Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Teď ďábel sám nám v anděla se změní.

Kdo přítel byl, zas přítelem už není.

Však láska je omluvou pro všechny vády.

Vězte, že nad vším zas nabude vlády.

Ten příběh znáte již, však jiný bude dneska.

Co stejné zůstává? Jen nekonečná láska.

Forks stát Washington, současnost

Neměla jsem pevný plán. Ale ubytovat se v jednoduchém motelu u hlavní cesty rozhodně v plánu bylo. Řidič nám předal klíčky od auta, které jsme si na následující dny pronajaly, a odklátil se do bistra počkat nad kávou a koblihou na kolegu, který ho druhým autem vyzvedne.

Violet trochu nešetrně hodila naše tašky na větší ze dvou postelí. Pomohla mi rozvěsit pár kousků, kterým kufr zrovna neprospíval. Viděla jsem, jak si nevědomky užívá dotek luxusních látek. Bylo těžké se neusmát při vzpomínce na ono PS. Při každém nákupu jsem měla za zády Alici.

Violet odešla pro kávu a pár sendvičů. Opatrně jsem se vyzula a chvíli se natáhla na postel. Do večera zbývalo ještě pár hodin, před chvílí přestalo pršet, takže až se najíme, můžeme se alespoň trochu projít.

Počasí vydrželo, dokonce se o okraj mraků lehce otřelo slunce. Procházky se staly posledních pár let mým jediným tělocvikem. Když jsem každý den neušla aspoň pár kilometrů, vstávalo se mi druhý den mnohem hůř. Proto jsem i teď naše dočasné auto minula bez povšimnutí, i když Violet nad tím kroutila hlavou.

„Neboj, holčičko, Forks má tu správnou rozlohu na pěší turistiku“. Přitáhla jsem si ke krku límec bundy. Jo, Arizona to ale nebude…

Procházely jsme se dost nesystematicky těmi několika významnějšími ulicemi, ale vše mě nechávalo chladnou. Tento moderní zapadákov neměl nic společného s Forks z doby, kdy se tu mé srdce tříštilo na tisíc kusů. Zarazila jsem se jen před jedním z řady obchodů. Turistické vybavení Newton stálo na rzí lehce obháčkované tabuli. Něco mi to připomnělo. Než jsem to stihla promyslet, vstupovaly jsme dovnitř. Violet mlčela, jen povytáhla obočí.

Procházely jsme trochu nelogicky druhou hlavní uličkou, a ta nás vracela ke dveřím. Před nimi stál malý pult s pokladnou, ze všech stran ověšenou kýčovitými přívěsky. K pokladně právě přicházel vysoký muž, byl zády k nám a já tu postavu a chůzi okamžitě poznala. Neměla bych být tak radostně vzrušená při tak banálním dotyku minulosti.

„Mikeu!“ vykřikla jsem překvapivě silným hlasem.

Zvědavě se otočil.

„Můžu vám pomoci?“

Nebyl to on. Tomuto muži bylo stěží pětašedesát. I když postava, pohyb, ty světlé, silně prošedivělé vlasy… Ale obličej patřil Jessice.

Tak Mike a Jessica se nakonec přeci jen vzali. Očití svědkové mého podivného štěstí.

„Promiňte, asi jsem znala vašeho otce?“ Otazník na konci byl jen zdvořilostní.

„Vážně? Vypadáte vo dost mladší… Táta je už třicet let po smrti, umřel něco po šedesátce. Podělanej cholesterol,“ zamračil se a pohladil si velké břicho pod flanelovou košilí.

„To je mi skutečně líto.“ To, že mi hádal mnohem méně, nebyla prázdná lichotka, jen holý popis faktu a jako obyčejně jsem to nechala bez povšimnutí.

„A Jessica?“ Při pohledu do jeho očí nebylo pochyb.

„Máma žije poslední roky u mojí dcery v Port Angeles. Má tam blíž ke všem doktorům, ale jinak je celkem čupr.“

„Tak to jsem moc ráda. Mějte se dobře, pane Newtone. Sbohem.“

Vyběhla jsem z obchodu ve chvíli, kdy se nadechoval k otázce. Nebylo slušné vyptávat se ho a ani se nepředstavit, nenechat Jessicu pozdravovat. Ale k čemu by to bylo?

Šly jsme spát brzy. Violet nechtěla vlastní pokoj, takže se mi musela přizpůsobit. Nepřekvapilo mě to. Věděli jsme všichni, že má fobii z cizích pokojů a postelí. Hm, možná tohle byl důvod, proč si ke studiu vybrala Phoenix… Ale to je jedno. Jsme rády, že máme dočasně jedna druhou.

Violet toho moc nenamluví, takže se báječně doplňujeme. Doma i dnes večer.

„Dobrou noc, babi.“

„Dobrou, holčičko.“

Fajn, že se nevyptává.

 


Forks stát Washington, konec léta 1931


Byli celkem čtyři. Dokonalý pár z toho srpnového podvečera - manželé Cullenovi, bratr paní Cullenové Edward a Rosalie, adoptovaná vzdálená příbuzná doktora Cullena. Tu ale nikdo neviděl, kvůli vážné nemoci a infekci, která jí hrozila, se zdržovala jen doma.

Ten večer, kdy přijeli do města, podivně začal a podivně skončil. Nedokázala jsem vyhnat z hlavy vražedný výraz těch černých očí. Byly jako rozpálený tér, zároveň ale tak chladné, že i jen při vzpomínce na ně jsem u srdce cítila ledovou střepinu. Kontrast mezí tím pohledem a jeho krásou byl dechberoucí. I když jsem se pohybovala v omezeném okruhu lidí, dokázala jsem pochopit, že taková krása je jedinečná i v měřítku celého světa, celičkého vesmíru.

Proč mě chce zabít?

Přestože ta otázka byla naprosto iracionální, neustále mi vyskakovala v mozku jako příliš vtíravý refrén špatné písničky.

Šlapala jsem na svém starém bicyklu domů a nedokázala vstřebat, co se mi právě stalo.

Tátův výjezd dopadl i nedopadl, jak jsem čekala. Něco bylo jinak. Tentokrát se vrátil s modřinou pod okem, dvěma zlomenými žebry a pochroumanou rukou. Jacoba ale nikdy nemusel zavírat násilím, takže i v tomto zuboženém stavu ho dokázal v cele zamknout. „Útěk“ za Jackem měl být tentokrát útěkem před mými zmatenými myšlenkami. Ošetřila jsem tátu, popadla sáček s jídlem, klíče a už jsem běžela.

Jacob se nepovaloval na úzké lavici jako obvykle. Jídla si ani nevšimnul. Seděl na zemi, opřený zády o mříž, se skloněnou hlavou, obličej schovaný v obrovských dlaních. V poslední době se strašně vytáhnul. Od táty už jsem věděla, že zranění mu způsobil někdo jiný. Tři kluci, skoro ještě děti. Byli dneska jako šílenci. A přitom žádnej chlast… Ať jim naplácá jejich táta. Ne, můj otec nikdy nebude zatýkat děti. Jacob se ho snažil bránit a tak dnes cela spíše hlídala Jacka před rozzuřenými soukmenovci.

Dotkla jsem se jeho ramene.

„Je mi to líto, Jacobe.“

Nezvedl hlavu, jen jednou rukou přidržel mou dlaň na své kůži. Jako obvykle byl do půl těla nahý. A strašně horký.

Rozbušilo se mi srdce. Pomalu zvedl mou ruku a zlehka o tu najednou roztřesenou dlaň otřel rty. Tak měkké, tak horké. Chtěla jsem se odtáhnout, ale zlomek vteřiny, po který jsem váhala, Jacobovi stačil. Nepustil mě, bleskově se zvednul ze země a narovnal mě přitom z předklonu. Druhou ruku protáhnul skrz mříž a jemně, ale pevně připoutal můj obličej ke své rozpálené tváři.

„Bells, moje malá Bells,“ šeptal jeho horký dech do toho polibku. Byla jsem jako omámená. Nestihla jsem ani zavřít oči, bylo úžasné dívat se na něj takto zblízka. Pak mě ale Jacob chytil kolem pasu a přitáhnul si co nejtěsněji k sobě celé moje tělo. Mříže se mi zaryly do hrudi a do nohou skoro po celé jejich délce. Měla jsem pocit, že železo vibruje v mých kostech. Bylo to opojné. Jeho rty sklouzly na můj krk a já přivřela oči.

Pak se to stalo.

Prudce jsem ho odstrčila. Třásla jsem se od vlasů až po špičky bot. I s očima opět otevřenýma jsem před sebou stále viděla důvod mého děsu.

Znovu ty térové oči, ale ne ve vzdalujícím se autě, tentokrát byly těsně nade mnou.

Nezmohla jsem se na slovo. Jacob strnul. Pak se ušklíbnul.

„Copak, špinavej indián ti není dost dobrej?“ Vykulila jsem na něj překvapeně oči a o půl kroku přistoupila zpátky k mříži. Nemohla jsem se ale přinutit zvednout k němu ruku. Sklopila jsem k ní oči, jako bych svou neposlušnou paži mohla zhypnotizovat. Jacob se se znechuceným mlasknutím otočil a svezl se zpět do sedu.

Běžela jsem domů tmavou ulicí a na tváři mě pálily slzy vzteku a ponížení.

Když jsem pak dolila poslední hrnec teplé vody ze sporáku do staré plechové vany, shodila ze sebe šaty a pár kousků ubohého prádla a konečně se ponořila až po krk, cítila jsem, že to, co mě skutečně pálí v celém těle je záhada, kam se z těch černých očí v okamžiku, kdy mě Jacob líbal, vytratila veškerá nenávist.

Nastěhovali se do nového luxusního domu uprostřed lesů, několik mil od městečka. Moderní vilu plnou všemožných výstřelků nejnovější techniky si nechal před dvěma lety postavit majitel strojíren v Seattlu. Ještě než ji dokončili, fabrikant zkrachoval a vila připadla bance. To vše bylo ve všeobecné známosti. Místní měli z osudu domu potměšilou radost. Stavba i vybavení byly totiž tak speciální, že při jejím budování nedostal zakázku ani jeden z forkských řemeslníků. Vše dělali odborníci, které majitel najímal ve městě.

Teď dům koupili Cullenovi. Doktor dojížděl do nemocnice v Port Angeles. Dvě odpoledne v týdnu otevřel malou soukromou ordinaci ve Forks. Pronajal si malou místnost v patře nad Andyho jídelnou a během týdne ji proměnil v místo, za které by se nemusel stydět ani prezidentův šéflékař.

Pro chudé ordinoval zdarma. Což znamenalo, že ordinoval zdarma pro všechny.

Jeho žena věnovala většinu času neviditelné Rosalii.

A Edward? Ten nastoupil do školy do stejného ročníku jako já.

Týden stačil na to, aby se ďábel stal mým andělem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

35)  Jalle (20.01.2013 18:52)

o5 spolužiak

eMuska

34)  eMuska (29.11.2012 21:31)

och jeje, ja to už vidím, to bude boľavé! som čoraz viac naddšená!

miamam

33)  miamam (05.01.2012 09:56)

Jsem strašně zvědavá, co z toho ještě bude

AMO

32)  AMO (08.12.2011 14:36)

Chudák Charlie... polámal se
Chudák Jacob... zlomil se
Chudák já... zamilovávám se

31)  Sabienna (01.12.2011 18:01)

Ach...:D sedím tu zařezaná, skoro ani nemrkám a při části s Bellou a Jakem jsem přestala dýchat! :D Nemám slov, abych vyjádřila, co ve mě tahle FF vzbuzuje...možná jednu jedinou frázi - jsem uchvácena!

MisaBells

30)  MisaBells (30.11.2011 00:18)

Chtěla jsem zabít čas, než půjdu spát a zatím zjišťuju, že jsem to já, kdo je tu zabíjen... ale fakt krutě příjemně. Jdu dál...

Marvi

29)  Marvi (29.11.2011 19:49)

Je to velmi zajímavé, a jsem zvědavá co mě v této povídce čeká, taky se omlouvám, že jsem nekomentovala předchozí kapitolky, ale jaksi to nešlo...

kytka

28)  kytka (28.11.2011 22:18)

Teď pominu příběh jako takový. Ten je dojemný a srdíčko se mi z něj chvěje.
Ale ten popis, ten děj, ta linie. Je to tak skvělé, že mám pocit, že se mi před očima přehrává film a já jen sedím a nechám se unášet. Děkuju.

Janeba

27)  Janeba (28.11.2011 16:39)

Ach jo, už je to trochu lepší!!! To je zřejmě ten NÁDECH!!!
Ambřičko, jak se jen neutopit ve tvých písmenkách???

Děkuji!!!

26)  Pája (05.04.2011 22:21)

Bella už nám podvědomě tuší, a já tuším s ní

SarkaS

25)  SarkaS (20.10.2010 10:45)

Dokonalé... Od zahořklého Jaka až po soucitného doktora. Všechno tam tak nádherně sedělo, jako by to byla vzpomínka na skutečnou událost

Gassie

24)  Gassie (09.09.2010 23:14)

Tak jiné, tak krásné, tak tajemné

Nerissa

23)  Nerissa (01.09.2010 10:10)

Já vlastně ani nevím, co mám napsat... Snad tě potěší, když řeknu, že je to dokonalé a už teď mi děláš bordel v pocitech.
Lítost, vztek a pochopení... divnej kokteil citů.
Je t krásné a dokonalé. Nevím, co víc říct, dochází mi zásoba slov. Takže se jen opakuju... Dokonalé.

Linfe

22)  Linfe (04.08.2010 13:27)

A je to tady tak jak to známe, tak se nechám překvapit, co bude dál. Pěkná povídka, velmi zajímavá....

Lioness

21)  Lioness (08.06.2010 22:15)

Violet se mi líbí. Mike a Jess, tak nějak mě potěšila už jen zmínka o nich. Líbí se mi, jak tu jsou "všichno staří známí" jen v jiné době. Jacob je skvělý. Když čtu všechny ty povídky, začínám se přiklánět na stranu chybujícího, vřelého a opravdovějšího Jaka, než jaksi uměle dokonalého Edwarda. "Nemocná" Rosalie, skvělá výmluva. Obětavý Carlisle. Maminkovská Esme. Anělský Edward. Ách.

ambra

20)  ambra (29.05.2010 22:29)

Ivanko, děkuju! Konečně někdo vyslyšel mé tajné modlitby a nenechal se odradit těmi úžasnými komentáři níže! Já líbám zem za každé "Jo, dalo se to" a tys to napsala mnohem mnohem krásněji! Čti dál, dozvíš se vše!

Ivanka

19)  Ivanka (29.05.2010 22:26)

Já nemám slov. Myslím, že je zbytečné psát to, co už je tu napsané. Nejsem prostě češtinářka a ostatní to mají napsané lepé. Stejně si to ale neodpustím. Ta infekce co má Rose... Není to náhodou to, že je ještě novorozená a neumí se ovládat? Ale smradlavej indián? To mě fakt dostalo. Chudák Jake...

Silvaren

18)  Silvaren (28.05.2010 10:57)

ách ách ách je to nádhera! Jdu se rozplývat nad pokračováním ...

Nebraska

17)  Nebraska (28.05.2010 07:11)

Mám ráda Violet! Nevíš proč? Protože já tak nějak netuším :-)
A Jacob, ách, vy ženský tu ze mě prostě na férovku chcete udělat paní Nerozhodnutou, co? Jeden dokonalej Jake vedle druhýho - a tenhle na mě sálal z monitoru až sem!
Rosalie nesmí přijít k infekci, moc hezké :-)
Carlisle, ten je vždycky jednoduše šlechetný...
A z Edwarda je anděl :-) Tak já jdu dál

Bye

16)  Bye (07.05.2010 07:14)

ambro, jasně že mužný! To je přesně to slovao, který jsem tam zapomněla napsat! Až teď mi to došlo. Můžu Tě citovat?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still