Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ambra.jpg

Vítá Vás město Forks! Proboha! Už zase?

Však tentokrát – věřte mi – dost vrátíme se v čase.

Neb pravá láska, tak jako luční kvítí, tu kvetla vždy.

Zas za srdce Vás chytí…

Forks, stát Washington, současnost


Když auto zastavilo před omšelou budovou forkské pošty, trvala jsem na tom, že Violet počká venku. Uvnitř bylo prázdno. Úřednice bez zájmu zvedla oči od křiklavě barevných stránek In Touch. Při pohledu na můj řidičák trochu ožila. Jistě, vzhledem k datu jeho vydání to bude brzy sběratelský kousek.

„Myslím, že tady mám uložený dopis. Díky.“

Zvedla se od stolu. Vrátila se k němu s krabicí označenou nálepkou Pošta k vyzvednutí. Chvíli lovila pod příslušným písmenem, ale ta obálka byla tak nápadná, že ji našla skoro okamžitě.

Zbaběle jsem se schovala v rohu, mimo zorné pole teď už znovu začtené ženy. Tuhá obálka z drahého papíru v lila barvě s razítkem, které mě příliš nepřekvapilo. Jedno z oblíbených míst. Dopisní papír ve stejném odstínu. Zhluboka jsem se nadechla.


Drahá Bello,

samozřejmě, že nepřijedeme, pokud si to tak přeješ. Ale kdyby sis to rozmyslela – uvidím to a můžeme tam být druhý den. Moc bych Tě chtěla obejmout, drahoušku… Zvaž to, prosím, ještě!

Nemůžu přijít na to, proč jsi mi psala třicetkrát. Nemáš zdání, jak těžké bylo to před ním utajit! A když jsem se tolik snažila na Tebe nemyslet, přestal Tě vídat v mé hlavě a choval se jako šílenec. Vždyť ho znáš. To bylo vysvětlování… Ostatní jsou v pořádku, samozřejmě. A ona – ona je nádherná, Bello, byla bys tak pyšná!

Ach, Bells, víš, že Tě budu milovat do konce svých dnů.

Navždy Tvoje Alice

PS: Jsem skutečně ráda, že sis vzala k srdci moje rady ohledně oblékání!


Přestože zásadní informace v dopise pro mě nebyly překvapením, stejně se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem ten list voňavého papíru na srdce a se zavřenýma očima jsem se na chvíli opřela o chladnou zeď. Musela jsem se usmát při vzpomínce na to, jak od prvního dne, kdy jsem se k této cestě definitivně odhodlala, jsem se každý večer ve stejnou dobu posadila k velkému starožitnému stolu ve své pracovně a pomalu kladla jednotlivá písmenka na největší papír, který jsem doma našla. Nemohla jsem riskovat, že už jsem jen občasným zábleskem v Aliciných vizích a že mě uvidí až v letadle do Seattlu.


Alice,

chci ještě jednou zajet do Forks. Myslím, že to uvidíš, ale nesnažte se tam se mnou setkat. Prosím. A zařiď, ať se to E. nedozví. Dej mi na ně pozor, Alice.

Miluji Vás navždy.

Bella


Alice, drahá Alice. Můj rarášek pro štěstí. Vždy byla se mnou. Celá ta léta mě nepustila z dohledu… Ach Alice, jestlipak jsi taky viděla, že i já jsem každý den s vámi…

Při odchodu jsem rozevřela dlaň nad velkým otevřeným košem na papír. Hrst drobných fialkových útržků se pomalu snášela na jeho dno.



Forks, stát Washington, konec léta 1931


Hrubá lavice před Andyho jídelnou má správnou pozici. Za chvíli zavírám, podlaha schne poté, co jsem ji ne příliš pečlivě vytřela. Starý gramofon hraje dnes už posté desku s těmi nemožnými cajdáky. Proboha, kdo ještě dneska poslouchá tango! Bohužel můj šéf Andy. Všechny desky, které za něco stojí, jsou nedobytně zamčené v zánovním jukeboxu, který Andy v nějaké slabé chvilce pořídil těsně před vypuknutím krize. Teď stojí ta nablýskaná bedna plná pokladů v rohu u baru a chytá se jí prach. Každý si za čtvrťák raději koupí sendvič, kafe nebo pár cigaret.

Zbývá mi pět minut na to, abych si užila těch několik zbloudilých slunečních paprsků, které milostivě zavítaly i do Forks. Sedím na té nepohodlné lavici, slastně přivírám oči a nastavuji jim tvář. Táta nad tím pokaždé kroutí hlavou. Jak můžeš být tak posedlá něčím, co skoro neznáš. Klíčem bude to skoro. Kdybych sluníčko neznala vůbec, nemohla bych ho milovat…

A je pryč. Povzdechnu si. Nashle za pár měsíců. Brzy začne škola. Škola a stále stejná šedivá, deštivá nebo zamlžená rána. A poloprázdné třídy. Krize městečko značně vylidnila. Hodně rodin odešlo hledat štěstí jinam. I když štěstí je možná silné slovo. Spíš jednoduše holé živobytí, kus žvance.

To je důvod, proč Andy zaměstnal mě navzdory mé pověstné nešikovnosti. Můj otec jako místní šerif je jedním z mála lidí s jistým příjmem. A tak Andy doufá, že mu nebudu krást jídlo. Nekradu. Jen si dám občas colu jako přilepšení k těm pár drobným, které mi platí.

Měla bych pospíchat domů. Táta se tu odpoledne stavil. I se svým pomocníkem Markem jeli dolů do La Push. Zase se tam něco semlelo. Po návratu bude mít hlad jako vlk a večeře jsou moje hlavní starost.

Ty smradlavý indiáni si nedaj pokoj. Verbež jedna. Mark si po svém výlevu znechuceně odplivne. Nepohorší mě to. Všichni se tak na ně dívají odjakživa. Bída posledních let to jen vystupňovala. Jediné, čeho je v rezervaci dost, je alkohol a hladové a nemocné děti. Rvačky a výtržnosti jsou skoro na denním pořádku. Můj otec na ně ale kupodivu dost platí. Asi i proto, že Billy Black, náčelník a pro Quileuty jediná skutečná autorita, je jeho dávný přítel.

Jejich vztah se ale v posledním roce pokazil, Billyho Jacob se přidal ke skupině mladých výtržníků a popletl jim hlavy nějakými anarchistickými bláboly. Jacob jako jeden z mála mladých indiánů umí číst. A rozhodně toho využívá. Přiznávám, že ho dost zásobuji. Můj výdělek od Andyho pohltí skoro beze zbytku autobusové jízdenky do Port Angeles, kam jezdím doplňovat zásoby do místní knihovny. Pravidelné poplatky za půjčovné mě připraví o zbytek uškudlených dolarů. Takže tuhle polízanici mezi mým tátou a Billym mám vlastně tak trochu na svědomí. Ale kdo mohl tušit, co z toho útlého paperbacku vzejde…

Nic z toho samozřejmě táta neví a Jacob mě nepráskne, i když už skončil několikrát přes noc v malé cele na stanici. Aspoň trochu vychladne. To je tátův názor. Nedělá o těch zadrženích žádný zápis, aby neměl Jack nějaký škraloup. Ten kluk je strašně chytrej, škoda, že je indián… Tátova lítost je upřímná. Dovede celkem přesně odhadnout, jaké jsou Jacobovy vyhlídky v tomhle světě.

Jo, škoda. Ale to nic nemění na mém špatném svědomí. Vždycky když ho táta zabásne, vytratím se po večeři i s jeho svazkem klíčů a krabicí s tím, co zůstalo od večeře. Když nezůstane nic, zabalím aspoň pár plátků chleba, kus sýra, jablko nebo jen mrkev. Táta dělá, že o tom neví.

Pak sedím hodiny na šerifově stole na stanici, houpu nohama, a buďto s Jacobem rozebíráme knížky, nebo hltám ty jeho indiánské báchorky. On mezitím hltá můj proviant.

Ne, Jacob není žádný špinavý indián, jak říká Mark. Nádherné vlasy, zářivé zuby, široká ramena a ta jeho zvláštní vůně… Když se ponoří do vyprávění o studených, o vlcích, o třetí ženě, o otištění, přistihnu se vždycky, že na něj zírám jako zhypnotizovaná. Jacob se mi prostě líbí. Hodně. Zároveň v sobě cítím podivnou stěnu, hráz, za kterou vím, že ho nikdy nepustím. Je to tak zvláštní… Jako bych věděla, že máme být spolu, ale zároveň cítím, že to tak není správně. Možná je to tím, že mám taky předsudky a jen si to nechci přiznat. Neměla bych s ním lehký život. Všichni by se na mě dívali skrz prsty. A naše děti… Byly by na tom hůř než ty čistě indiánské. Ty aspoň vědí, kam patří.

Ale tyto úvahy jsou zbytečné. totiž nevěřím na lásku. Nikdy se nevdám. Rozhodla jsem se tak před dvěma lety, to ráno po noci, během níž moje matka utekla z Forks se zájezdem hráčů fotbalu. Týmy nižších soutěží takto objíždějí celou Ameriku a hrají jakési zápasy pro zábavu – jsou mimo všechny ligy – jen aby se uživily. Plavovlasému náhradníkovi jménem Phil stačily dva dny na to, aby mou vždycky poněkud rozevlátou a bohémskou matku přesvědčil, že on je její osud. Možná, kdyby jen neseděl na lavičce a neměl tolik času…

Táta se z toho nevzpamatoval. Chyběla nám, i když to nikdo z nás neřekl nahlas. Byli jsme si příliš podobní. Vážní, zamlklí, věčně myšlenkami jinde. Máma vnášela do našeho malého a dost ubohého domu trochu vzruchu, příjemný chaos a občas dokonce smích. Teď jsme se jakoby víc a víc odpoutávali od ošklivé reality zapadákova jménem Forks.

Když mě krátce po jejím odchodu postihly poprvé „ty ženské záležitosti“, o nichž mě moje máti nějak zapomněla poučit, byla jsem skoro zoufalá. Prožila jsem hrozný šok. Před blázincem mě zachránila moje jediná kamarádka Angela. Běžela jsem k ní s očima vytřeštěným hrůzou. Všechno mi vysvětlila, snažila se mě uklidnit. Ale ten prvotní děs úplně nezažehnala. Noc po návratu od Angely jsem celou proplakala. Můj pocit opuštěnosti a marnosti se nad ránem přeměnil v zatvrzelost. Se mnou nikdy nikdo nebude mávat.

Od matky mi za ty dva roky přišly celkem tři pohlednice. Zdálo se, že je šťastná. Aspoň někdo…

No nic, už to nemůžu odkládat. Zvedla jsem se z lavice, trochu se protáhla a dopnula si svůj jediný svetr. Vypadám jako hastroš. Okopané špičky bot jsem si začerňovala z tátovy krabičky se šmírem. Ohrnuté ponožky už dávno nedržely kolem mých kostnatých kotníků. A ty šaty… Ech, škoda slov. Mami, tolik mi chybíš…

Z neveselých myšlenek mě vytrhnul zvláštní zvuk. Po silnici se blížilo auto. Otevřený černý nablýskaný krasavec. Značku jsem samozřejmě nepoznala, ve Forks jezdilo jen pár otřískaných Fordek, a ani v Port Angeles jsem nic takového neviděla. Co dělá proboha tady? Auto jelo pomalu, i když bych se vsadila, že by to zvládlo mnohem rychleji. Jakoby se pasažéři kochali výhledem. Na co? Znovu mi prolétlo hlavou. Blížili se ke mně. Vepředu jsem rozeznala ženu – hlavu měla elegantně ovázanou šátkem – a muže – zářivé blond vlasy byly téměř neuvěřitelné. Vypadali velmi mladě a velmi – dokonale. Za nimi seděl ještě někdo – neviděla jsem ho dobře za siluetou blonďatého řidiče.

Začalo foukat. Složila jsem ruce na prsou, abych se před podvečerním chladem trochu ochránila. Nedokázala jsem z nich ale odtrhnout oči. Ve chvíli, kdy se auto přiblížilo, mi zafoukal vítr do zad a hodil mi silný pramen vlasů přes oči. Rychle jsem se ho snažila odhrnout z obličeje. Právě když se mi to podařilo, mě těsně míjeli. Na zadním sedadle seděl nádherný chlapec, skoro muž, se zářícími měděnými vlasy a dokonale řezanou tváří. Byl naprosto nehybný těch několik vteřin, co mě upřeně sledoval hrozivě černýma očima. Když auto zmizelo v zatáčce, věděla jsem, že jsem právě viděla ďábla a že mě chce bezpochyby zabít.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Nebraska

10)  Nebraska (28.05.2010 06:57)

Krize! Stále ještě mám rozečtenou Vodu pro slony a ta doba mě fascinuje - a teď tu čtu popis, který je ještě dokonaljší, než ten kolem cirkusu!Andy ji zaměstnal, protože mu snad nebude krást jídlo... Indiáni, Jacob, předsudky - ty bláho!
A Bella bez mámy, Charlie, kterého mám prostě vážně ráda, ale ten tvůj je tak nějak opravdovější...
A nablýskané černé auto - oni prostě vědí, jak upoutat pozornost :-)
Krása, děkuju

Abera

9)  Abera (04.05.2010 15:23)

Evelyn

8)  Evelyn (03.05.2010 12:51)

Kdo je ona?
Nádherná kapitola. Popis předválečné Ameriky byl perfektní. A ten konec... Konečně jednou Bella není nadšená a nepovažuje Edwarda za anděla, nýbrž za ďábla. Skvělé

Bye

7)  Bye (03.05.2010 08:46)

ambro, jsi Bohyně!!!
Je to tak... vím vše a zároveň nevím nic!
Miluju těšení, miluju Tebe, protože se teď moc, moc těším.
Jsem malá můrka, přivábená na oslnivý svit Tvého vybroušeného vypravěčství, plácám svými malými křidélky a pálím si je o žár, který už teď sálá z Tvého nového příběhu.

sakraprace

6)  sakraprace (03.05.2010 06:31)

Krásnéééé Kdo je ona? Díky ní je Bella tak zdravá? Sakra práce jsem strašně zvědavá, takže doufám, že další díl bude brzy

Hanetka

5)  Hanetka (03.05.2010 01:46)

Ach jéje. Ona - dcera? Je to dcera? A proč sakra není Bella s nimi? Je to nádherné, krásně napsané, ale... Ale. Jsem moc zvědavá, jak to skončí, a zároveň mám pocit, že o happyendu si můžu nechat jen zdát. A přesto se mi to moc líbí.

4)  viki (03.05.2010 01:34)

Byla to nádhera! Tak zvláštní, tak nádherné ! Moc se těším na další díl ! Děkuji za skvělý zážitek !

Popoles

3)  Popoles (02.05.2010 23:46)

Ten popis let dávno minulých... nádhera.
Ona? Kdo je ona? Že by důvod Bellina perfektního zdravotního stavu?

Atmosféra nakreslená perem mistra - vtáhla si jsi mne přímo před tu jídelnu, skoro jsem cítila poslední paprsky slunce a pak ten chlad, když zmizelo. Ta poslední věta mnou projela, jak nůž máslem.


Michangela

2)  Michangela (02.05.2010 23:34)

Krásné! Slibný příběh z jiné doby než známe. A stejně budu doufat, že štěstí může přijít. Třeba pro Violu...

Karolka

1)  Karolka (02.05.2010 23:15)

To byla taková krása! Jako bych si koupila velmi luxusní bonboniéru, zalezla si s ní na půdu (nebudu se přeci dělit, že?) a pomalu rozbalovala a vychutnávala každý kousek čokolády. Ta atmosféra je tak sugestivní! Jsem strašně zvědavá na její příběh. Jen mám kolem žaludku takový divný pocit... Tahle povídka asi nebude mít "americký" konec...

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek