Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Václav Hrabě

 

Forks, stát Washington, současnost


Dnes. Dvě poslední a nejdůležitější místa. Náš řidič nám ráno – tak, jak bylo dohodnuto - přivezl menší terénní vůz a odjel sedanem.

I kvůli Vilolet jsem byla ráda, že už to bude za námi. I když to popírala, místní počasí jí nedělalo dobře. Byla bledá a ztrhaná, najednou se zdála starší.

Když jsem jí naznačila, že se blížíme k místu, kde budeme z hlavní cesty sjíždět do lesa, zatvářila se pochybovačně. Ale já jsem si byla jistá, že lesní cesta bude nedávno zprůjezdněná. A skutečně – na řezech větví se ještě leskla čerstvá míza a skapávala na nás a kolem nás, když jsme se dostaly blíže k porostu a zavadily o něj.

Nemohly jsme zabloudit. Ten, kdo prořezání cesty objednal, nepochyboval o tom, kam se chceme dostat.

Když mezi stromy poprvé probleskly bílé kamenné zdi, sevřelo se mi srdce. Violet zpomalila, pěšina byla přeci jen spíše přáním než skutečností. Nevystoupila jsem hned. Jako by se auto proměnilo v bunkr – dokud z něj nevystoupím, nemůže mě zasáhnout ostrá střela příliš živé vzpomínky…

Ale nešlo to odkládat věčně. I když Violet vypadala, že je ochotná čekat neomezeně dlouho. Zírala na domek s otevřenou pusou. Zase mě neplánovaně rozesmála. Bez varování jsem ji pohladila po těch krásných hnědých vlasech.

„Hezké, viď?“ Možná teď, aspoň malé vysvětlení… Ne, je to úplně zbytečné! Žádné historky pro pobavení potomstva!

Domek se zdál menší, než jsem si ho pamatovala. Ale není divu, po odchodu z něj jsem téměř vždy žila ve velkoměstech… Na cizího člověka musel působit jako pohádkový přelud. Dokonale zapadal na to místo, dokonale zapadal do mého tehdejšího života…

Konečně jsme vystoupily. Moc se tu nezměnilo. Jen vegetace si uzurpovala svůj nárok, samozřejmě. V kabelce jsem měla těžký mosazný klíč a dokonce malou olejničku. Odvaha mě ale opouštěla. Bello, Bello, co to vyvádíš! Co tam chceš hledat, všechno je to pryč, oni jsou pryč!

Už jsem stála přede dveřmi, ale najednou jsem se k nim otočila zády a svezla se na nejvyšší kamenný schod.

Teď přede mnou klečela Violet.

„Babičko, jsi v pořádku? Pojeďme domů, je to tu strašidelné.“

Ne, nebylo to strašidelné. Jen strašidelně opuštěné a tiché. Lesem se nerozléhal její zvonivý smích ani jeho trochu káravé pokřikování.

Rychle jsem si utřela oči a dovolila Violet, aby mi pomohla na nohy.

Naposledy jsem se otočila k domku, jediným dotykem pohladila dveře, které zůstaly zamčené, a kráčely jsme zpět k autu.

„Zvládnu to, Violet, neboj se.“

Když se asi po půl hodině dost nepohodlné jízdy objevila mezi stromy silueta velkého domu, její obličej opět odrážel očividný šok. Tohle uprostřed forkských lesů skutečně nečekala.

Stavbě zůstala ta úžasná kombinace majestátnosti a lehkosti, kterou oslňovala před téměř osmdesáti lety. Čas všechno to krásné rozhodně spíše podtrhnul, než setřel. Čas přece nejlépe ukáže skutečnou hodnotu všeho…

Zachovaly jsme stejný postup. Chvíle pod ochranným příkrovem auta. Tentokrát jsem velmi opatrně odměřovala své kroky. Připadala jsem si jako nájezdník, narušitel posvátné zóny. Kolikrát jsem se vlastně dostala tak blízko? Vzal mě sem stěží třikrát ve dnech, kdy většina obyvatel vyrazila na dost dlouho pryč. A já častěji nesvolila – nelíbila se mi představa, že stopy mé vůně někoho téměř mučí…

I když jsem se nechtěla dívat dovnitř, obrys křídla pod bílou plachtou byl nepřehlédnutelný. Tehdy, při první z návštěv, jsem se ho velmi opatrně dotýkala. Stála na něm řádka fotografií ve zdobených rámečcích – poprvé jsem viděla Rosalii, Emmetta a Jaspera. A taky skupinové fotografie – rozesmáté obličeje mých blízkých, z nichž mnozí pro mě znamenali smrtelné nebezpečí… A poprvé jsem slyšela Edwarda hrát. Do našeho domečku se klavír nevešel, a tak i za svou hudbou utíkal do velkého domu…

Znovu jsem se musela opřít. Zdálo se mi, že slyším ty tóny – nejprve pomalé, seřazené do krásné, ale klidné a pravidelné melodie. Najednou začala z hloubky prosakovat druhá – hlubší a temná linka. Tolik smutku… Tóny ztratily rytmus a lehkost, rozbíhaly se do závratných výšek, aby z nich padaly do nejhlubších propastí… Uvědomila jsem si, že slyším jejich ozvěnu. To moje srdce se přidalo k Edwardovým prstům a opakovalo každý tón. Nejprve ty jemné, pravidelné, teď ale burácelo a pádilo a já věděla, že už mi nestačí síly, že ho nikdy nedoženu, že se mi ztratí v té barevné záplavě. Moje srdce naposledy unaveně poskočilo.

Přicházelo to.

 


Forks, stát Washington, 1938 – jaro 1940


Ještě jsem myslela na budoucnost. Ale budoucností se mi staly příští dny, nejvíce týdny.

Pro ostatní to byla doba naplnění a smyslu.

Alice a Jasper zapadli dokonale do rodiny – Cullenovi si už neuměli představit, že v nějaké vzdálené podivné minulosti nebyli ti dva jedineční upíři její součástí. S Jasperem jsem se nikdy nesetkala. Příliš nebezpečné, říkali všichni. Alice za mnou často utíkala. Vždy to byl útěk, Jasper toužil být s ní co nejvíce – její neustálá podpora a ujišťování, že neselže, že si zaslouží tu čerstvě nabytou důvěru a lásku, to vše pro něj bylo stejně důležité, jako pro člověka vzduch. Žil Alicí, miloval ji naprosto bezmezně a oddaně a nechtěl a nemohl se o ni dělit.

Ne teď. Možná jednou…

Rosalie a Emmett našli svou šťastnou hvězdu. Ta Rosaliina se jmenovala Emmett. Ta Emmettova zářila paprsky Rosaliiných zlatých vlasů. Dokonalá harmonie dvou bláznivých sebestředných a nádherných sobců. Její pýcha, ředěná bez ustání jeho nakažlivou bezstarostností, se konečně pro ostatní členy rodiny stala snesitelnou. Všichni milovali Emmetta. I já, přestože jsme se nikdy nesetkali. Psal mi veselé vzkazy a zdůrazňoval, ať své odpovědi diktuji Renesmé. Moje vůně, třebaže tolik poznamenaná Renesméiným kouzlem, pro něj stále představovala příliš velké pokušení… V jiném světě bychom se mohli stát skutečnými přáteli.

Ne teď. Možná jednou…

Carlisle a Esmé. Zářili štěstím. Ne bez bolesti a sebezapření, ale aniž by to očekávali, vytvořili rodinu, jejíž každý člen znal své místo v ní a měl právo na svůj díl pozornosti, lásky a štěstí. Jen ten můj nebyl úplný.

Ne teď. Možná jednou…

Renesmé a Jacob. Moje holčička… Můj přítel… Ušli jsme dlouhou cestu za ty roky. Bolelo mě ho ztratit, a pak, když jsem ho získala zpět tím nejpřekvapivějším a zároveň nejsprávnějším způsobem, bolelo mě o to víc, že ztrácím svou dceru…

Renesmé ale vlastně nikdy nebyla moje. Nic to neměnilo na tom, jak moc jsem ji milovala. Ale od okamžiku, kdy se obyčejná a zbytečná buňka v mém těle setkala s kouzlem Edwardova života a začala ve mně růst moje malá, od té chvíle jsem ji jen ztrácela. Ztrácela jsem ji prostě tím, čím byla.

Výjimečnou, úžasnou, nadanou a překrásnou bytostí.

Když jsem si skutečně, dospěle uvědomila, jaký je Jacob, a proč jsem ho vždy tolik milovala, nemohla jsem se zlobit, jak to dopadlo. Protože takto to bylo správné. Jenže jsem jim nikdy nestačila. Můj obzor končil pár metrů za naším domkem a na druhé straně vytlučenou silnicí z Forks do Port Angeles.

Renesmé a Jacob trávili hodiny a dny na dlouhých výpravách až do Kanady, později se stále častěji odvažovali na jih i do velkých měst.

Společně hltali hromady knih, společně utíkali za rodinou do velkého domu nebo za druhou rodinou do La Push. Mohli se někdy zastavit, přizpůsobit se mému tempu, dýchat v mém rytmu? Neuměla jsem si to představit.

Ne teď. Možná jednou.

V těch nešťastně šťastných letech jsem získala jednu nečekanou spřízněnou duši. Esmé a Alice mě milovaly a já milovala je. Ale Leah, ano, vzteklá a osamělá vlčice, se stala skutečným souputníkem na mé cestě fantaskním světem tajemných bytostí. Jí jediné jsem mohla svěřit všechno, ona jediná doopravdy chápala mou osamocenost – nejen fyzickou, ale i tu horší, vnitřní, pramenící z nedostatku naděje na další společné roky a plány.

Jacob a Sam ji ke mně několikrát poslali se vzkazem, a když při třetí návštěvě s nakrčeným nosem konečně překročila práh, stala se mým denním hostem. V La Push platila za omyl v jejich vlčí loterii, pro ostatní vlky byla přítěží, v ženách vyvolávala děs, sama sobě se protivila. Vlastně na tom byla mnohem hůř než já. Vzájemně jsme se zachraňovaly…

A Edward. Zdá se mi, že mým příběhem procházejí všichni, a jen on stojí skromně v rohu a čeká na svou chvíli. Ale život nás dvou v těch letech vypadal dokonale… Všechno, co nás obklopovalo, tvořilo vnější svět, více či méně důležitý, často plný zvratů, radosti i bolesti. Ale po celou dobu jsme to byli vlastně jen my dva. Jeho oči utopené v mých, jeho ústa na mých, jeho ruce v mých dlaních… Příliš mnoho důvodů ho ode mě odvádělo přes den, ale každou noc byl znovu můj, každou noc prosil za tu další a každou noc se pokoušel přesvědčit mě, ale možná víc sebe, že je na co se těšit…

Každé jeho lásko, miláčku, můj osude, každý jeho sten a vzdech mi ale s ubíhajícím časem kromě šťastného opojení přinášely i ostrou bolest a příval beznaděje…

Mé city byly skoro pudové, byla jsem jako zvíře, které si do svého těla i brlohu schraňuje zásoby na dlouhou, příliš dlouhou, studenou a osamělou zimu. Tiskla jsem se k němu, vdechovala jeho vůni pootevřenými ústy a ani za studených nocí jsem mu nedovolila, aby mezi nás vsunul byť jen tenké prostěradlo. Ten chlad se až uvnitř mých kostí měnil znovu a znovu v oheň a já věděla, že to ledové pálení je něco, pro co bych ráda umřela…

Alice bývala stále zasmušilejší. Četli jsme už od léta 1936 zprávy ze Španělska i dalších míst světa, kde se rozum znovu zbláznil. Nechtěla jsem si připustit, že by se nás to mělo nějak týkat. Jen občasné narážky – když Jacob a Renesmé plánovali, na kterou evropskou univerzitu se vydají, protože ve Státech by nepříjemnosti jako stůl pro barevné studenty a další ostudná omezení znamenala příliš velké ponížení, Alice se jen na chvilku zamyslela a nenechávala nás na pochybách, že Evropa rozhodně pro příští roky není dobrá volba. Jednou při této debatě vyřkla osudovou větu:

„Na umírání jim budou barevní dobří. Ale ta oběť nebude marná – nic tak nepohne tuhle rasistickou zem dopředu jako překvapivej fakt, že krev bělocha, černocha i indiána je stejně červená.“

Jacob byl od toho rozhovoru mnohem zamlklejší.

Přišli nám to říct jako hotovou věc. On i Renesmé na jaře 1940 vstoupili do armády. Ujišťovali nás, že se od sebe nevzdálí na krok. Pátrali dost dlouho, než se jim podařilo najít ideální místo služby, a pak napjali veškeré síly, aby tam k výcviku – on u námořní pěchoty, ona jako ošetřovatelka – byli odveleni. Popisovali to jako delší dovolenou. Na hawaiiskou základnu Pearl Harbor odplouvali už za několik týdnů a měli tam strávit dva roky služby.

Plakala jsem bez zábran. Moje holčička byla na světě pouhých sedm let a už odchází z domu. Jenže kromě toho bezobsažného faktu byla ve skutečnosti po všech stránkách dospělá a samostatná. I když to možná nebylo přesné slovo – Jacoba milovala a potřebovala úplně stejně, jako on ji, a bez něj nebyla úplná a šťastná.

Věřila jsem Alicinu ubezpečení, že budou v pořádku, pokud jsem se nechtěla zbláznit nebo zhroutit, tak jsem jinou možnost ani neměla.

Pár týdnů potom, co jsme se s nimi rozloučili, mě čekal rozhovor ještě tíživější, rozhovor, o kterém bych si bývala myslela, že mezi námi není možný.

Znovu u nás byla Alice, potřebovala jsem svou pravidelnou dávku ujištění o tom, že Renesmé a Jacob se mají dobře, ale těsně před tím, než se zvedla k odchodu, najednou strnula.

„Nedělej to, Edwarde. Nedělej nám to… Ty víš, co se stane…“ Její hlas byl tak plný bolesti, až mi děs na chvíli zastavil srdce.

„Alice, já nemůžu jinak…“ Mluvil se skloněnou hlavou.

Pohladila mě po ruce a byla pryč.

Odcházel do války. Plakala jsem, protestovala, ale byl pevně rozhodnutý. Věděla jsem, že mu zvláštní nebezpečí nehrozí. Také nehodlal jít do přímého boje – nemohl riskovat příliš těsný kontakt s krví. Vysvětlil mi, že existují jiné úkoly, jiné možnosti, kde může sloužit, být mimořádně prospěšný… O tom jsem nepochybovala.

Ta noc byla neuvěřitelná. Jak může být v takové lásce taková bolest… V ložnici svítily všechny lampy, nechtěla jsem, aby mi z něj cokoliv uniklo. Moje oči se zavíraly jen v okamžicích, kdy jsme se propadali mimo tento svět a strach z té závratě je zavíral samovolně… Tu noc to nebylo o splynutí těl a duší – tu noc s námi na lůžku ležely osud a smrt. Čím víc nás trhaly od sebe, tím pevněji jsme se k sobě tiskli.

Usnula jsem nad ránem, vyčerpaná pláčem i tou láskou…

Ráno za mnou potichu přišel do koupelny. Vklouzl mi za zády do vany a opřel si mě o svou kamennou a tichou hruď. Byl to jeden z našich rituálů. Lehce mě líbal na krku a uhlazoval mi při tom vlasy na stranu. Mimoděk jsem zvedla oči k obrovskému starožitnému zrcadlu, které mi vracelo náš obraz.

V té vaně seděla krásná žena, které nezbývalo mnoho do třicítky. K její šíji se skláněla nadpozemská tvář sedmnáctiletého chlapce.

Cítil, jak jsem ztuhla a jeho tělo se také napjalo. Celou dobu jsem to věděla, ale najednou ta myšlenka dostala jasný tvar a v tu chvíli také přešla přes mé rty.

„Edwarde, odejdu. Nemohu a nechci tady sedět, stárnout a čekat na to, až se ke mně vrátíš… Chci, aby sis mě pamatoval mladou… Nikdy bych nenašla odvahu vedle tebe skutečně zestárnout…“

Mlčel. Dávno znal alespoň přibližnou podobu tohoto rána z Aliciny vize.

Jen mě najednou prudce obrátil k sobě.

Dal mi všechno. Naposledy.

 


Forks, stát Washington, současnost


Cítila jsem něčí ruce, jak mi zvedají hlavu.

„Babičko, prosím tě, tohle mi nedělej! Není tady signál, nemůžu ani zavolat doktora!“

Chudák Violet. Ten výlet pro ni vážně nebude nejlepší zážitek…

Takže zbývá pár vteřin! Úleva toho poznání mě - trochu hořce - pobavila. Podařilo se mi otevřít oči. Violetina uplakaná a vyděšená tvář se nade mnou skláněla. Chtěla jsem něco říci, ale můj pohled zachytil drobný pohyb na konci té nádherné louky před velkým domem. Byl to jenom záblesk, ale protože jsem napjala poslední síly a oni se blížili, podařilo se mi je postupně všechny rozeznat. Jen mě zlobilo, že se – zřejmě kvůli Violet – pohybují tak pomalu… Kráčeli vedle sebe.

Carlisle a Esme.

Rosalie a Emmett.

Alice a Jasper.

Renesmé a Jacob.

A uprostřed, jiskřivý a nádherný pod paprsky poledního slunce, Edward. Usmíval se. Už zdálky natahoval ruce. Pokusila jsem se zvednout svou bezvládnou paži k němu. Už jenom kousek…

Ach, Edwarde, věděla jsem, že tu na mě počkáš…

 


Epilog


Ta hrůza s babičkou mě neodradila od mého rozhodnutí. Sesypu se až potom, teď musím vše zařídit. U toho domu jsem s ní zůstala ještě nejmíň hodinu. Sama uprostřed lesa, poprvé jsem byla u toho, když někdo umřel a vůbec jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem zajela autem téměř ke schodům a navzdory vlastní slabosti jsem ji celkem lehce přenesla na zadní sedadlo. Byla jako pírko. Kolik vlastně váží duše…

Odvezla jsem ji rovnou do malého pohřebního ústavu ve Forks a dohodla se s nimi, že do večera zjistím, jaké bylo její přání ohledně pohřbu. Když jsem v motelu čekala, až mi zavolá nazpět její právník, mechanicky jsem uklízela její věci a chystala doklady. Vysypala jsem na postel skromný obsah kabelky a odložila stranou, co budu potřebovat. Váhavě jsem teď potěžkávala zářivě fialovou drahou obálku a nerozbalený telegram ze včerejška.

Nakonec jsem si udělila povolení. Z fialové obálky k mému překvapení vypadl běžný kancelářský papír s hlavičkou forkské nemocnice.

Milá Violet,

možná je to jen malá srdeční slabost, ale možná jsem už prostě stará a přišel můj čas.

Pokud to přijde ještě během našeho pobytu ve Forks, bude to pro Tebe jednodušší, ale i kdyby to bylo později, mám jediné přání – nechci žádný obřad, přeji si, abys můj popel rozptýlila na louce před velkým domem v lese. Doufám, že tam se ještě stihneme podívat, takže nebudeš mít problém to najít.

Vše ostatní zařídí právník.

Mám Tě moc ráda, Violet, děkuji Bohu, že jsi a že jsem Tě stihla poznat.

S láskou

Bella


Vydechla jsem. Nechápala jsem nic, ale po několika posledních dnech mě už nic nepřekvapí…

Text telegramu byl ještě záhadnější, stejně jako to, proč ho babička vůbec neotevřela.


Bello, drahoušku, blíží se to, odpusť nám všechno, milujeme Tě a jsme s Tebou.

A.


Už jsem nečekala na to, co mi řekne právník. Zavolala jsem do pohřebního ústavu a vše domluvila. Druhý den ráno jsem jim předala šek a dostala malou jednoduchou urnu s obyčejným štítkem. Isabella Swannová. Babička byla trochu podivín. Nechala si své dívčí jméno, po válce, když se vdávala, něco nevídaného.

Zbývala poslední věc. Protože mě nenapadlo, kde jinde bych se měla poptat, zašla jsem do malé kanceláře starosty. Způsobila jsem pozdvižení, zřejmě jim tam ještě nikdo nevznesl dotaz, zda je možno na tom či onom místě rozptýlit popel nějakého nebožtíka.

Stačilo ale to místo upřesnit a starostovi se ve tváři objevila úleva.

„Tak to je strašná náhoda, ale moc se to hodí! Dnes by měli dorazit potomci majitelů ze třicátých let, Cullenovi. Včera mi volali kvůli připojení elektřiny a vody. Nevím, v kolik přijedou, ale pokud u nás ještě jednu noc vydržíte, tak zítra je tam zastihnete určitě.“

Nevěděla jsem, jak má vlastně takové rozptýlení popela vypadat. Ale rozhodla jsem se, že černými šaty a kytkou nic nepokazím, a tak jsem šla nakupovat. Musela jsem do Port Angeles, ale nevadilo mi to, aspoň mi uteče čas.

Když jsem vycházela z butiku, posadila jsem se na chvíli na malou lavičku na okraji chodníku. Vytáhla jsem mobil, našla v seznamu Arizonská centr. – onkologie a ťukla na číslo.

Doktora Vishkovera mi dali okamžitě.

Rozhovor byl krátký. Stejně jako čas, který mi zbýval.

Vracela jsem se k autu, když mi pohled padnul na malý vývěsní štít Portangelské realitní společnosti. Bez zaváhání jsem vešla dovnitř.

Navlečená v černých šatech, s kytkou a urnou na sedadle spolujezdce, jsem se druhý den ráno pomalu blížila lesním šerem k tomu domu. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Dům vypadal, jako by nebyl ještě před dvěma dny opuštěný. Okna zářila čistotou, divoký porost na louce byl citlivě upravený.

Sotva jsem zastavila, otevřely se dveře a na prahu stál neuvěřitelně atraktivní mladík se světlými vlasy. Smutně se usmál.

„Slečna Carterová? Pojďte prosím dál, volali nám z kanceláře starosty.“

Interiér domu mě naprosto omráčil. Rychle jsem pohledem přejela neuvěřitelnou kombinaci art deca a moderních prvků – nechtěla jsem být vlezlá. V místnosti bylo rozptýleno několik lidí – všichni vypadali stejně dokonale jako hlavní hostitel, jen snad byli ještě mladší. Když jsem si uvědomila, jak se všichni tváří a jak jsou oblečení, došlo mi, že se zřejmě také chystají na pohřeb.

„Promiňte, já vás asi vyrušila…“

„Ne ne, počkejte, vysvětlím vám to,“ promluvil rychle blonďák, „víte, my – velmi nedávno jsme také ztratili někoho drahého a – bylo to neštěstí, neměli jsme možnost ani se rozloučit… Chtěli jsme vás požádat, pokud by vám to nevadilo, jestli bychom mohli být s vámi. Víte, takové symbolické rozloučení i za naši drahou… manželku.“ Při tom slově maličko zaváhal a vrhl rychlý pohled na dalšího nádherného mladíka s bronzovými vlasy. Opíral se v rohu místnosti, ve tváři takovou bolest a ztrátu, že se mi zadrhl dech.

V domě bylo najednou takové ticho, jako by všichni přestali dýchat. Jen drobná krásná dívka se stejným zvláštním odstínem ve vyčesaných vlasech neovládla tiché vzlyknutí. Kolem ramen ji pevněji objal vysoký chlapec se zářící načervenalou pokožkou.

„Samozřejmě," vykoktala jsem,  "mrzí mě vaše ztráta… Jsem vlastně ráda, že nebudu sama.“

„Děkuji za nás za všechny.“ Blonďák se znovu smutně usmál.

Vyšli jsme před dům. Bylo to krátké, prosté a dojemné. Říkala jsem nějaká slova. Neměla význam. Tekly mi slzy. Překvapilo mě to. Na pohřbech jsem si vždy dokázala udržet odstup. Skoro naštvaně jsem si uvědomila, že možná víc brečím nad sebou. Znovu ten hořký pocit nespravedlnosti. Mně se určitě sjede na pohřeb celá rodina. Proč je to o tolik zajímavější, když umře někdo mladý. Jen je všechny pěkně naštvu, že budou muset až sem, do Forks.

Rozhodla jsem se tu zůstat a těch pár měsíců, co mi zbývá, dýchat ten zvláštní mokrý a voňavý vzduch…

Mladík s bronzovými vlasy trhnul hlavou. Řekla jsem něco špatně? Ale vždyť jsem domluvila nejméně před pěti minutami.

Poprvé se na mě podíval. V jeho očích byla zvědavost. Bolest. Zaujetí. A tolik otázek…

 

 

xxx

 

 

KONEC

KONEC?

 

 

Pokud Vám zbyly nějaké kapesníky, můžete si dát ještě BONUS

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

Ivana

80)  Ivana (29.08.2013 22:18)

Ambro,
ty si čarodejnica. Skladáš slová a tvoríš z nich jeden obrovský zázrak. Túto poviedku som čítala už strašne dávno. Myslím... nie som si úplne istá... ale asi bola prvá od teba, ktorá sa mi dostala do rúk. Pohltila ma, nespočetne veľakrát rozplakala a vlastne ma úplne vzala. Myslela som na ňu ešte mnoho dní po dočítaní a otvorila mi aj cestu k tvojej ďalšej tvorbe.

Znovu som ju začala čítať hlavne preto, že si otvorila Violetin príbeh. Nie, že by som zabudla dej... to ani nešlo. Nie, pri takom skvoste. Len som chcela tie tvoje krásne myšlienky vidieť znovu. Prežiť znovu. A zas si ma dostala. Znovu som plakala, aj nadávala. Uvažovala som nad všetkou tou nespravodlivosťou. Nad ľudskou smrteľnosťou a nad jednou skutočne obrovskou láskou. Láskou, ktorá mohla prekonať všetko, a predsa neprekonala.

Na stole mi lež miliarda mokrých vreckoviek a ja idem ďalej. Budem dúfať, budem veriť... že šťastie tam niekde čaká a ty nájdeš spôsob ako ho pričarovať na to správne miesto.

SestraTwilly

79)  SestraTwilly (18.08.2013 11:16)

Pekný,ale veľmi smutný príbeh. Už Bye nechala zomrieť
Bellu a teraz aj ty a ešte navyše je ohrozená aj Violet ? No idem ďalej,uvidíme.
A scéna kde sa lúčila Violet s Bellou a zároveň aj Cullenovci
bola veľmi silná,taka typická ambrovská. Mala som z nej zimomriavky...

78)  nikola (24.01.2013 23:12)

nádherné... nemám slov a už ani sĺz

Jalle

77)  Jalle (21.01.2013 22:11)

ešte aj vojna do toho

eMuska

76)  eMuska (29.11.2012 23:26)

ne, ne, ne , ne, ne, znovu si uvedomujem, aký nadľudský výkon je plakať v noci pri spiacich ľuďoch. Ach, mám strašný strach pokračovať, bojím sa, že to nezvládnem, bolo to neuveriteľné - som taká rozhodená a zmätená, ale nie poviedkou, a toľko vecí chcem povedať, ale pri tom o nich vo svojej hlave ani neviem.
zlato, čo si mi to urobila...

ambra

75)  ambra (25.04.2012 22:37)

Holčinky, moc děkuju

maryblack

74)  maryblack (24.04.2012 21:52)

Krásný

Empress

73)  Empress (24.04.2012 21:23)

Úplne úžasné, ako všetko od teba

72)  marushka (14.04.2012 20:54)

Úžasný! Naprosto dokonalý a přiznávám, že mám kapesník totálně promočenej. Jsi skvělá, nechápu kam na ty nápady chodíš. Ale choď dál :) Hltám všechny tvoje povídky a jedna je lepší než druhá.

ambra

71)  ambra (10.03.2012 19:47)

Milá kajko, dnes jsem strávila den s dětmi u babi, takže jsem měla povoleno 5 minut u pc , ale zrovna se mi "přitrefil" tenhle tvůj komentář a mamka chtěla vědět, nad čím se culím. Tak jsem jí ho přečetla nahlas. Myslím, že jí poprvé došlo, že si sem chodí číst i lidi, co čtou i normální věci .
Děkuju - dojala jsi mě, povzbudila a naprosto nabila pozitivní energií (a věř, že já na tyhle řeči moc nejsem;) ). Za slzy se omlouvám, ve skutečnosti jsem celkem veselá osoba .

70)  kajka (10.03.2012 12:06)

Tak Ambro, tady to máš, můj pokus, výlev, zasloužíš si to, Ty, Ty, Ty spisovatelko jedna úžasná!!!! Dobře Ti tak!:)
Chodím po pokoji jako lev v kleci, putuju z rohu do rohu a snažím se najít slova nebo alespoň citoslovce, něco....., co vyjádří tu emoční tsunami, cos` ji u mě vyvolala. Nedá se to, je mi.....Ježíši, budu si muset pomáhat vtipem a vulgaritou, sakra! Musela jsem si dát týden, abych byla vůbec schopná cokoliv vyplodit, kruciš. Rozhodla jsem se tentokrát nečíst, protože pak nemůžu nic, prostě nic,:'-( :'-( :'-( Ze zásady nebrečím, a to ani smíchy, ale Ty mě pokaždé dostaneš. Vracím se furt, jsem jako Goro! Doufala jsem, že po několikátém opakování mě to nezasáhne (zatím 5x), ale nemohla jsem se víc splést, teď pokaždý štkám už při osmý větě první kapitoly. Nemám Tě Ráda! Tohle se dělá! Prdlajs laskavá! Rozbitá a znova složená, s dírou v srdci, s trpkým úsměvem, totálně mimo, to jsem. Neprominu a neprominu a miluju a miluju. Tvoje písmenka a slova a věty a snad i tečky mezi tím. Co mi to provádíš! Jak pak můžu normálně fungovat? Kdo vypere, kdo uvaří, kdo uklidí? Mám malý dítě, proboha!!!!! Jsi jako zjevení, píšeš tak lehce, evokuje mi to Květu Legátovou před lety. Taky takovej zázrak jsi! Ale ty následky! Manžel už bezpečně pozná, kdy čtu LČP, nosí kapesníky a alkohol, hladí mě po vlasech a utěšuje. Ten Tě rozhodně nemá rád! Čekám, kdy pošle pro psychiatra nebo rovnou exorcistu. Ne, nejsem masochistka, jenže se Ti nedá odolat. Jsem závislák. Už jsem říkala, že Tě miluju?! A taky Tvou Bellu. Tu starou, vrásčitou, laskavou a moudrou dámu, cos` jí dala tak nádhernej život. Do pr....už brečím, jen si vzpomenu. Zase!
Tak prosím, smutně koukám, piš, piš, piš, třeba nákupní seznam (ono se Ti to tam někde mezi brambory a cibuli vloudí), ale hlavně piš!
......čtu si to po sobě a chci mazat, ale neudělám to, protože to jsem JÁ a můžeš za to TY!!!!

Marcelle

69)  Marcelle (11.01.2012 12:41)

Nádhera, krása, úžas, co jiného říct, bylo to dojímavé bolavé prostě všechno, děkuju ............ kapesníky mi zbyly, tak jdu na ten bonus

ambra

68)  ambra (05.01.2012 14:04)

miamam, děkuju! Bonus tě asi nerozveselí, ale s Violet už se to rýsuje . Moc jsi mě potěšila .

miamam

67)  miamam (05.01.2012 13:59)

úúúúúúúHUhúúúúúú *vzlyk* :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( To bylo tak překrásné dílko! Tak nostalgické a smutné... :( Jsem prostě naměkko. Asi budu muset jít na ten bonus hned, protože musim doufat aspoň ve Violetin lepší osud.

ambra

66)  ambra (05.12.2011 20:44)

Sabiennko, moc děkuju! Vylepšila jsi mi naprosto děsivý den (ne, Mikuláš, čert a děti byly v pohodě, to jen ta práce děsná). A nejlepší? Byly to moje ff začátky, z mnoha pasáží mám kopřivku, ale je fakt, že to ze mě vypadlo tak nějak na jeden nádech . Takže možná jo, z toho, co jsem tu uveřejnila, to možná nejlepší je ;) . Díky moc

65)  Sabienna (05.12.2011 20:17)

Doopravdy bych se ráda přemohla a napsala pár řádků na počest toho to dechberoucího díla, ale nedokážu to. Mísí se ve mě tolik všelijakých pocitů, které nejde jen tak přenést do slov, kterými bych je vyjádřila. Avšak je tu něco, co bych bez rozpaků mohla napsat a to, že jsem nikdy nic lepšího nečetla a asi ještě dlouho nepřečtu! Tímto vzdávám hold autorce a snaživě potlačuji záblesk závisti nad tím neuvěřitelným darem!

MisaBells

64)  MisaBells (30.11.2011 01:53)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( To neplatí! Tohle neplatí... kruci, kde mám - aha, nemám už... fuj, nudle... krucinál, já tu bulim ve dvě v noci a nejde to zastavit a furt bulim! Sakra, Ambruš!:'-( :'-( :'-( Podívám se po kapesníkách a jdu na bonus... sakra... no počkej, až tě zase potkám...:'-( :'-( :'-(

Marvi

63)  Marvi (29.11.2011 21:49)

Já opět nevím co napsat, tak silná povídka... Bože mám tak zamlžené brýle... No nádhera, prostě žasnu co všechno jsi schopna dát do jednotlivých slov, až z toho vznikne něco úžasného!!!
Děkuji za krásné čtení

kytka

62)  kytka (29.11.2011 20:53)

V tuhle chvíli mě mrzí, že nemám takový dar slova, jako mnohé tady. Ale trochu mě znáš. Já toho moc nenamluvím. Ale srdíčko mám plné pocitů, smutku, slov díků, slziček.
Děkuji za nádherné, i když moc bolavé čtení.

ambra

61)  ambra (28.11.2011 23:36)

Janičko, JÁ děkuju TOBĚ!!! Vím a nápodobně! Na příští mejdan vezu kufr kapesníků .

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still