Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

You’re getting sadder, getting sadder, getting sadder, getting sadder
And I don’t understand, and I don’t understand
But if I kiss you where it’s sore
If I kiss you where it’s sore
Will you feel better, better, better
Will you feel anything at all
Will you feel better, better, better
Will you feel anything at all
Anything at all

Regina Spektor

 

Forks, stát Washington, současnost


Když jsme promočené skoro na kůži vystupovaly z auta u našeho motelu, musela jsem se přidržet otevřených dveří o vteřinku déle. Znovu krátký útok té slabosti. Tentokrát jsem to ale rychle překonala. Violet si ničeho nevšimla. Už už se viděla v horké sprše a tlustém froté županu. Od hlavní budovy na nás mávala postava skrytá mezi dveřmi. Violet vrhla toužebný pohled na dveře našeho pokoje a rozběhla se k recepčnímu.

Vrátila se, obočí opět zdvižené v nevyslovené otázce. Podávala mi telegram v obálce s křiklavě zeleným pruhem. Kdo ještě dneska posílá telegramy?

Neotevřenou obálku jsem strčila do kapsy promočené bundy.

Věděla jsem, kdo mi píše a nejspíš i to, co mi píše.

Violet mi bylo trochu líto. Nudí se tady se mnou na nejvlhčím a nejzapadlejším konci světa a vůbec netuší proč, a jaký má tenhle podivný výlet význam. Ale prostě jsem nenašla dost silný motiv pro to, abych jí něco vysvětlila nebo prozradila.

Nebo jsem jen nenašla dost odvahy.

Kdybych jí chtěla něco vyprávět – věřila by něčemu z toho? A i kdyby ano – je to tak dávno, že by to pro ni opravdu mělo cenu jen hodně staré a šílené historky…

A já se strašně bojím, že krátká, ale nejdůležitější část mého života by se mohla stát pouhou historkou…

Přidržela mi otevřené dveře, a když jsem kolem ní procházela, povzbudivě se na mě usmála a lehce mi přejela rukou po promočených zádech.

„Už jsme v suchu, teď už bude všechno fajn, babičko…“

 


Forks, stát Washington, duben 1933


Stála jsem uprostřed rozvodněné řeky. Kolem mě se řítil neuvěřitelnou rychlostí dravý a studený proud. Podrážel mi nohy, chlad mi bránil dýchat a já se neměla čeho zachytit. Najednou jsem viděla, že ke břehu přibíhá Edward. Ale neběžel svou obvyklou rychlostí, neběžel dokonce ani lidskou rychlostí. Vypadalo to, že jen s největším vypětím posledních sil zvedá nohy a pomalu – tak pomalu – se ke mně přibližuje…

Nakonec se jen plazil, a mou ruku zachytil ve chvíli, kdy mě řeka už skoro strhla. Jenže mě držel pouze za konečky prstů. A jeho podivná ochromenost a slabost ho neopouštěly… Moje ruka se vysmekla. Než mě proud stáhnul pod hladinu, zahlédla jsem jeho zoufalý výraz a viděla jeho rty, které neslyšně volaly mé jméno…

S křikem jsem otevřela oči. Polštář byl mokrý slzami a potem.

Alice – můj černovlasý anděl strážný – mě jemně plácala po tváři, abych se rychleji probrala. Pomohla mi posadit se. Mé břicho už snad ani nemohlo být větší…

„Máš žízeň, broučku?“ Přidala mi pod záda druhý polštář a z nočního stolku podávala mou obvyklou noční svačinu – koktejl z mléka, vajec a syrových hovězích jater. Jak mé těhotenství postupovalo, mléka ubývalo a červené, a tak lákavé hmoty přibývalo.

Edward nechodil jen lovit. Utíkal, aby se na mě nemusel dívat. Změnila jsem se v kostru potaženou průsvitnou kůží. Pocit, že jediné, co na mě tepe životem, je mé břicho, byl někdy skoro zdrcující.

A navzdory tomu všemu jsem byla šťastná. Znovu bolestně, znovu nedokonale, znovu osaměle, ale šťastná.

Edward to dítě nechtěl. Nesmířil se s tím, že za porušení pravidel se pyká. A my porušili pravidla – pravidla celého vesmíru – když jsme si mysleli, že slabá lidská žena a temný anděl si beztrestně mohou dávat lásku…

Někdy jsem si zkoušela představit, jak by náš život vypadal, kdyby do něj před necelými devíti měsíci nevtrhla Alice.

Samozřejmě jsem musela pominout fakt, že bych byla mrtvá. Nebylo nic, co by tehdy Rosalii zastavilo. Cítila čerstvou lidskou krev a můj strach. Neodolatelná kombinace pro dravce.

Alice věděla všechno. Věděla, kdy a kde potká Jaspera – svou lásku, svůj osud, smysl svého bytí. Věděla, že jejich pouť musí vést k podivné rodině, která nechává svá hrdla dobrovolně hořet nikdy neuhašenou žízní, věděla, že se té rodině připletla do cesty lidská dívka, a pokud ta rodina nemá kvůli smrti té dívky skončit v troskách, musí ona dorazit včas. Věděla, že Jasper – starší než Rosalie, ale skoro stejně toužící po lidské krvi – se musí držet ode mě stejně daleko jako Rose.

A věděla, že budu mít dítě.

Alice věděla všechno, jen ne kdo je ona sama a kde se vzala na tomto světě.

Zabrala si kus mého srdce v  první vteřině, kdy na mě tehdy v lese pohlédla.

Alice věděla všechno a dnes v noci, když tu Edward zase nebyl, se rozhodla mi říci poslední část.

„Budeš se muset rozhodnout, srdíčko,“ zacinkal její hlas ve tmě ložnice.

„Řekni, jaké jsou moje možnosti, Alice.“

Posadila se vedle mě a hladila mě po vlasech. Když se mé tělo napjalo při dalším bolestivém ataku zevnitř, zdálo se mi, že zavzlykla zároveň se mnou.

„Už se to blíží, Bells, musíš si vybrat.“ Tiše jsem čekala na verdikt.

„Ty víš, že to dítě nebude obyčejné. Už teď tě ničí. Ne z nenávisti, nebo že by bylo zlé. Je prostě moc silné a ty křehká.“ Na chvíli zmlkla a přisunula mi sklenici blíž ke rtům. Trochu teplé to bylo lépe stravitelné pro tělo.

„Bells, nemůžeš ten porod přežít. Pokud… Nevím, jestli to vidím dobře, ale doufám, že jakmile se rozhodneš, tak se to zlepší. Pokud tě jeden z nich nekousne.“

Nečekala na mou reakci, jen mě znovu útěšně pohladila po vlasech.

Měl by tu se mnou být Edward, pomyslela jsem si s bolestí, i když jsem se během těch dlouhých měsíců naučila mu odpouštět a chápat jeho utrpení.

„Co se stane, když to bude Edward, víš.“ Její hlas zněl pochybovačně. Věděla, že ze zážitku s Rosalií jsem se nevzpamatovala. Pohled na to, jak ji čtyři další upíři téměř nemohli dostat z mého dosahu, jak bojovala, zmítala se a nelidsky křičela… A věděla jsem, že ani po devíti měsících se její ovládání příliš nezlepšilo.

„Okamžitě se začneš hojit, zachrání tě, ale nebude cesty zpět.“

A táta – od matčina pohřbu se na mě upnul snad ještě víc. Byl v tak špatném stavu, že i když viděl, jak mu mizím před očima, nechal se Carlislem velmi snadno uklidnit, že budu v pořádku… Kdybych ho opustila… Při každé, teď velmi časté návštěvě plakal a opakoval, že by nepřežil, kdyby se mi něco stalo…

„Ale může tě zahojit i dítě.“ Při té větě jsem sebou trhla. Ten malý tyran? Ničitel mého těla a naší lásky? Smutně jsem se pousmála při vzpomínce na svůj taneček štěstí po naší svatební noci. Myslela jsem si, že kruhy pod očima hned tak nezmizí, že nebudu mít čas se v Edwardově náruči dospat… Nezmizely. Ale hned tu noc vyčetl v Alicině mysli, že jsem těhotná, a dotýkal se mě opět jen přes vrstvy tlustých pokrývek.

Ne že by mi to vadilo. Téměř ustavičně jsem se třásla zimou.

Alice pokračovala:

„Jen – nevím přesně, co se stane, ale vím, že se zahojíš a nezmění se tvá podstata. Budeš dál člověk.“ Nadechla se, jakoby chtěla získat čas.

„Zůstaneš člověk, ale bude to jiné. Budeš silnější, zdravější, a taky - budeš odolná vůči našemu jedu. Ztratíš tu možnost.“

Nedořekla to. Ztratím možnost změnit se v upíra. Ztratím možnost být navěky s Edwardem. Pukalo mi srdce. Protože i když ode mě utíkal, věděla jsem, že mě miluje stejně jako já jeho.

Nekonečně. Absolutně. Beznadějně.

Podívala jsem se na Alici.

Její pohled se zaostřil, protože už viděla výsledek mého rozhodnutí.

„Postaráš se o to, Alice?“

Renesmé se narodila za tři dny. Edward byl se mnou. Když mi holčičku přiložili k prsu a ona mě hladově kousla svými dokonalými ostrými zoubky, držel mě za ruku a díval se mi do očí.

Poprvé jsme se loučili.


V dálce jsem uslyšela divoké zavytí.

Vlci vítali svého druha, který se vrátil domů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

ivv

17)  ivv (28.05.2010 17:29)

ááááááááá, prosím ťa prečo ju nemohol kusnúť on?! ach, ja mam po vikende. toto...!!!:'-(:'-(:'-(:'-(*
heart*
toto sú emócie.., do prdele!!!:/

ambra

16)  ambra (28.05.2010 15:47)

Hanetko, Bye: jen do mě... já už zase brzo vyzobkám perly a vydám... Básní vám to krásně a mně to srdce svírá tak krásně a bolestně... A jestli to nějakým nedopatřením ve vás vyvolávám já, tak se mám trochu radši...

Hanetka

15)  Hanetka (28.05.2010 15:30)

Ambro, Bye, jsme na tom stejně... Já taky brečím a musím to rozbásničkovat, rozdýchat nestačí.

ivv

14)  ivv (28.05.2010 14:48)

ja som to vedela:'-(koment inokedysom smutná.

Bye

13)  Bye (28.05.2010 13:55)

Když já to ze sebe jinak nedostanu...

Silvaren

12)  Silvaren (28.05.2010 13:53)

To je ale krutý, dopřát jim jedinou noc.:( Je to nabité emocemi, prostě nádhera.

ambra

11)  ambra (28.05.2010 12:55)

Holky moje, moje srdce patří Vám. Ale já myslím, že to víte a jen si myslíte, že si to těmi překrásnými dopisy (komentář je slovo, které to vůbec nevystihuje) musíte sichrovat. Nemusíte, ale sichrujte, bez nich jsem v háji....
Hanetko, Bye: Komu tím prospějete!!! (fakt vás těší, že obrečím každou SVOU kapitolu?!?) DĚKUJU je někdy hrozně malé slovo...

Popoles

10)  Popoles (28.05.2010 12:08)

Ach jo.
Já věděla, že tenhle díl nebude žádná legrace, ale ten kýbl deprese, který se mi vylil na hlavu, mě skoro utopil.
Takže odolnost tvůči jedu. No to vysvětluje hodně…
Jak má člověk číst dál, když ví, že ho čeká ještě horší jízda v citovém odšťavňovači?
Budu si muset naordinovat čokoládu.

Iwka

9)  Iwka (28.05.2010 12:05)

Ach jo. Srdce mi tluče neskutečnou rychlostí a tvář se potýká s bolestnou grimasou. Snad asi je mi bohužel jasné, jak se rozhodla. Jak ráda bych se dočetla, že se mýlím. Ale vzhledem k druhému pohledu a předchozích drobných narážek v něm... Jsem asi ztracená:'-(:'-(:'-(

Michangela

8)  Michangela (28.05.2010 09:12)

Já už nejsem zoufalá... Cítím sice smutek, ale i nějaký pocit naplnění. Už chápu Bellu. Možná se jí stýská, ale určitě nelituje svého rozhodnutí. Jen ještě netuším, jaké jsou její záměry s Violet. A co ti vlci?
Asi si nepřipouštím, co by za tím mohlo být jiného, protože bych se sama ztratila v jejích pocitech. A no chápu ty útržky přítomnosti jako kotvu pro své pocity. Sice se loučí, ale...

Bye

7)  Bye (28.05.2010 09:01)

ambro, takže mě nešálil zrak, ty Karolčiny "záblesky" jsem viděla taky. Jenom jsem přesně nepostřehla, v čem to vězí...

Po dlouhém čekání
hrůzu mi nahání
vtíravá jistota,
teď přijde nicota.
Nadešel čas
rozloučení...

Unravel the mystery,
now comes a misery.
Strange feeling,
I´m looking
through you
for the answers...

Nebraska

6)  Nebraska (28.05.2010 08:46)

Tolik otázek... ach jo.
Hrozně ráda bych ti sem teď napsala hromadu superlativů, a ty víš, že bych jeden každý z nich myslela naprosto upřímně. Protože číst tvoje slova je prostě balzám. Vidět tvůj příběh je úžasný.
Ale já jsem teď prostě plná čekání na další díl, a nic chytrého ze mě nevypadne. Promiń

Evelyn

5)  Evelyn (28.05.2010 07:50)

Ambro, bylo to úžasné a strhující, ale nějak se mi teď svírá srdce a mám velmi nepříjemný pocit kolem žaludku... Povídka je nádherná, ale já se docela bojím, co se všechno ještě stane. Kdyby každá kapitola nezačínala současností, doufám v zázračný happy end, ale takhle to na něj vůbec nevypadá :'-(

Bosorka

4)  Bosorka (28.05.2010 07:44)

Au, au to bolí....

sakraprace

3)  sakraprace (28.05.2010 06:18)

Nééééé, já nechci, to budu rozdýchávat hodně dlouho.:'-(
Dýchá z toho smutek. Skoro se mi ani nechce číst, protože to bude bolet, ale stejně se těším na další kapitolky. Jinak už nemůžu, jsem uchvácena tvým psaním a musím to vědět.

Hanetka

2)  Hanetka (28.05.2010 01:28)

A už mě láme bolest rozhodnutí,
co kolo osudu mě do něj nutí,
a už mě láme bolest rozloučení,
když jiná možnost pro nás dva už není.
Jak marně mává ptáče zlomenými křídly,
tak osleply i oči, co ve tvých se jen zhlídly,
už neuvidí nikdy tvoji tvář.
Ach, pohasla mi navždy slunce zář...

Karolka

1)  Karolka (28.05.2010 00:15)

Tak už to začalo... Ach... Už to moc moc bolí... (Mimochodem, zajímavé modifikace, delší těhotenství, odolnost vůči jedu...). Tohle bude těžké, hodně těžké... Už od minulého dílu cítím záblesky tebe v některých větách. Povyšuje to tvé povídky z geniálních na dokonalé. Máš mě v hrsti... Nádhera.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse