Sekce

Galerie

/gallery/ambra.jpg

You’re getting sadder, getting sadder, getting sadder, getting sadder
And I don’t understand, and I don’t understand
But if I kiss you where it’s sore
If I kiss you where it’s sore
Will you feel better, better, better
Will you feel anything at all
Will you feel better, better, better
Will you feel anything at all
Anything at all

Regina Spektor

 

Forks, stát Washington, současnost


Když jsme promočené skoro na kůži vystupovaly z auta u našeho motelu, musela jsem se přidržet otevřených dveří o vteřinku déle. Znovu krátký útok té slabosti. Tentokrát jsem to ale rychle překonala. Violet si ničeho nevšimla. Už už se viděla v horké sprše a tlustém froté županu. Od hlavní budovy na nás mávala postava skrytá mezi dveřmi. Violet vrhla toužebný pohled na dveře našeho pokoje a rozběhla se k recepčnímu.

Vrátila se, obočí opět zdvižené v nevyslovené otázce. Podávala mi telegram v obálce s křiklavě zeleným pruhem. Kdo ještě dneska posílá telegramy?

Neotevřenou obálku jsem strčila do kapsy promočené bundy.

Věděla jsem, kdo mi píše a nejspíš i to, co mi píše.

Violet mi bylo trochu líto. Nudí se tady se mnou na nejvlhčím a nejzapadlejším konci světa a vůbec netuší proč, a jaký má tenhle podivný výlet význam. Ale prostě jsem nenašla dost silný motiv pro to, abych jí něco vysvětlila nebo prozradila.

Nebo jsem jen nenašla dost odvahy.

Kdybych jí chtěla něco vyprávět – věřila by něčemu z toho? A i kdyby ano – je to tak dávno, že by to pro ni opravdu mělo cenu jen hodně staré a šílené historky…

A já se strašně bojím, že krátká, ale nejdůležitější část mého života by se mohla stát pouhou historkou…

Přidržela mi otevřené dveře, a když jsem kolem ní procházela, povzbudivě se na mě usmála a lehce mi přejela rukou po promočených zádech.

„Už jsme v suchu, teď už bude všechno fajn, babičko…“

 


Forks, stát Washington, duben 1933


Stála jsem uprostřed rozvodněné řeky. Kolem mě se řítil neuvěřitelnou rychlostí dravý a studený proud. Podrážel mi nohy, chlad mi bránil dýchat a já se neměla čeho zachytit. Najednou jsem viděla, že ke břehu přibíhá Edward. Ale neběžel svou obvyklou rychlostí, neběžel dokonce ani lidskou rychlostí. Vypadalo to, že jen s největším vypětím posledních sil zvedá nohy a pomalu – tak pomalu – se ke mně přibližuje…

Nakonec se jen plazil, a mou ruku zachytil ve chvíli, kdy mě řeka už skoro strhla. Jenže mě držel pouze za konečky prstů. A jeho podivná ochromenost a slabost ho neopouštěly… Moje ruka se vysmekla. Než mě proud stáhnul pod hladinu, zahlédla jsem jeho zoufalý výraz a viděla jeho rty, které neslyšně volaly mé jméno…

S křikem jsem otevřela oči. Polštář byl mokrý slzami a potem.

Alice – můj černovlasý anděl strážný – mě jemně plácala po tváři, abych se rychleji probrala. Pomohla mi posadit se. Mé břicho už snad ani nemohlo být větší…

„Máš žízeň, broučku?“ Přidala mi pod záda druhý polštář a z nočního stolku podávala mou obvyklou noční svačinu – koktejl z mléka, vajec a syrových hovězích jater. Jak mé těhotenství postupovalo, mléka ubývalo a červené, a tak lákavé hmoty přibývalo.

Edward nechodil jen lovit. Utíkal, aby se na mě nemusel dívat. Změnila jsem se v kostru potaženou průsvitnou kůží. Pocit, že jediné, co na mě tepe životem, je mé břicho, byl někdy skoro zdrcující.

A navzdory tomu všemu jsem byla šťastná. Znovu bolestně, znovu nedokonale, znovu osaměle, ale šťastná.

Edward to dítě nechtěl. Nesmířil se s tím, že za porušení pravidel se pyká. A my porušili pravidla – pravidla celého vesmíru – když jsme si mysleli, že slabá lidská žena a temný anděl si beztrestně mohou dávat lásku…

Někdy jsem si zkoušela představit, jak by náš život vypadal, kdyby do něj před necelými devíti měsíci nevtrhla Alice.

Samozřejmě jsem musela pominout fakt, že bych byla mrtvá. Nebylo nic, co by tehdy Rosalii zastavilo. Cítila čerstvou lidskou krev a můj strach. Neodolatelná kombinace pro dravce.

Alice věděla všechno. Věděla, kdy a kde potká Jaspera – svou lásku, svůj osud, smysl svého bytí. Věděla, že jejich pouť musí vést k podivné rodině, která nechává svá hrdla dobrovolně hořet nikdy neuhašenou žízní, věděla, že se té rodině připletla do cesty lidská dívka, a pokud ta rodina nemá kvůli smrti té dívky skončit v troskách, musí ona dorazit včas. Věděla, že Jasper – starší než Rosalie, ale skoro stejně toužící po lidské krvi – se musí držet ode mě stejně daleko jako Rose.

A věděla, že budu mít dítě.

Alice věděla všechno, jen ne kdo je ona sama a kde se vzala na tomto světě.

Zabrala si kus mého srdce v  první vteřině, kdy na mě tehdy v lese pohlédla.

Alice věděla všechno a dnes v noci, když tu Edward zase nebyl, se rozhodla mi říci poslední část.

„Budeš se muset rozhodnout, srdíčko,“ zacinkal její hlas ve tmě ložnice.

„Řekni, jaké jsou moje možnosti, Alice.“

Posadila se vedle mě a hladila mě po vlasech. Když se mé tělo napjalo při dalším bolestivém ataku zevnitř, zdálo se mi, že zavzlykla zároveň se mnou.

„Už se to blíží, Bells, musíš si vybrat.“ Tiše jsem čekala na verdikt.

„Ty víš, že to dítě nebude obyčejné. Už teď tě ničí. Ne z nenávisti, nebo že by bylo zlé. Je prostě moc silné a ty křehká.“ Na chvíli zmlkla a přisunula mi sklenici blíž ke rtům. Trochu teplé to bylo lépe stravitelné pro tělo.

„Bells, nemůžeš ten porod přežít. Pokud… Nevím, jestli to vidím dobře, ale doufám, že jakmile se rozhodneš, tak se to zlepší. Pokud tě jeden z nich nekousne.“

Nečekala na mou reakci, jen mě znovu útěšně pohladila po vlasech.

Měl by tu se mnou být Edward, pomyslela jsem si s bolestí, i když jsem se během těch dlouhých měsíců naučila mu odpouštět a chápat jeho utrpení.

„Co se stane, když to bude Edward, víš.“ Její hlas zněl pochybovačně. Věděla, že ze zážitku s Rosalií jsem se nevzpamatovala. Pohled na to, jak ji čtyři další upíři téměř nemohli dostat z mého dosahu, jak bojovala, zmítala se a nelidsky křičela… A věděla jsem, že ani po devíti měsících se její ovládání příliš nezlepšilo.

„Okamžitě se začneš hojit, zachrání tě, ale nebude cesty zpět.“

A táta – od matčina pohřbu se na mě upnul snad ještě víc. Byl v tak špatném stavu, že i když viděl, jak mu mizím před očima, nechal se Carlislem velmi snadno uklidnit, že budu v pořádku… Kdybych ho opustila… Při každé, teď velmi časté návštěvě plakal a opakoval, že by nepřežil, kdyby se mi něco stalo…

„Ale může tě zahojit i dítě.“ Při té větě jsem sebou trhla. Ten malý tyran? Ničitel mého těla a naší lásky? Smutně jsem se pousmála při vzpomínce na svůj taneček štěstí po naší svatební noci. Myslela jsem si, že kruhy pod očima hned tak nezmizí, že nebudu mít čas se v Edwardově náruči dospat… Nezmizely. Ale hned tu noc vyčetl v Alicině mysli, že jsem těhotná, a dotýkal se mě opět jen přes vrstvy tlustých pokrývek.

Ne že by mi to vadilo. Téměř ustavičně jsem se třásla zimou.

Alice pokračovala:

„Jen – nevím přesně, co se stane, ale vím, že se zahojíš a nezmění se tvá podstata. Budeš dál člověk.“ Nadechla se, jakoby chtěla získat čas.

„Zůstaneš člověk, ale bude to jiné. Budeš silnější, zdravější, a taky - budeš odolná vůči našemu jedu. Ztratíš tu možnost.“

Nedořekla to. Ztratím možnost změnit se v upíra. Ztratím možnost být navěky s Edwardem. Pukalo mi srdce. Protože i když ode mě utíkal, věděla jsem, že mě miluje stejně jako já jeho.

Nekonečně. Absolutně. Beznadějně.

Podívala jsem se na Alici.

Její pohled se zaostřil, protože už viděla výsledek mého rozhodnutí.

„Postaráš se o to, Alice?“

Renesmé se narodila za tři dny. Edward byl se mnou. Když mi holčičku přiložili k prsu a ona mě hladově kousla svými dokonalými ostrými zoubky, držel mě za ruku a díval se mi do očí.

Poprvé jsme se loučili.


V dálce jsem uslyšela divoké zavytí.

Vlci vítali svého druha, který se vrátil domů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

eMuska

37)  eMuska (29.11.2012 23:01)

och, ja to vidím, a prvý raz sa mi pri čítaní stalo, že to nechcem vidieť. Aach, oni sa lúčia, nie! Ach, oni sa lúčia, aký boľavý refrén, aká nekončiaca slabosť! Asi mám horúčku, ach, oni sa lúčia...

miamam

36)  miamam (05.01.2012 12:21)

Tak to bylo drsný zakončení... Ale aspoň se to rozmotává. Fňuk... Nemám teď slov. :'-(

35)  Sabienna (05.12.2011 19:16)

Těžké rozhodnutí...Je mi jich líto :'-( I když vidina blízkého setkání s Jakem mi trochu ulehčuje :D Nemůžu si pomoct :D

MisaBells

34)  MisaBells (30.11.2011 01:28)

Hmf... tak tohle byla ledová sprcha... vybrala si mimi, což je vážně krásný a absolutně pochopitelný, ale co Edward? Chjo, teď to bude asi horší a horší, což?

Marvi

33)  Marvi (29.11.2011 21:19)

Ambro!!! Tohle jsem opravdu nečekala, takovou zvláštní imunitu...

kytka

32)  kytka (29.11.2011 20:08)

Už je mi hodně smutno. Víc asi nedám.

Janeba

31)  Janeba (28.11.2011 22:39)

Ambřičko, přinášíš naději i smrt!!! Všechno se ve mně svírá jakoby v explozi věcí příštích!!! Jsi geniální a já u vytržení, kolik toho ještě snesu!!!
Děkuji!!!

30)  Pája (06.04.2011 00:16)

Ach Bello, nevím jak bych se rozhodla v tvé situaci, ale nejspíš bych nebyla schopná se vzdát osudové lásky a svého dítěte...

SarkaS

29)  SarkaS (20.10.2010 11:56)

Ted uz chapu proc zestarla a vypada tak dobre. Tusila jsem ze v tom bude jeji dite, ale ne ze ji pripravi o tu moznost:'-( :'-( :'-(

28)   (23.09.2010 22:23)


Ja... povieš mi, čím som si dopekla zaslúžila toto?!:'-( :'-(
Okej, vyhrala si... moja snaha držať si od tejto poviedky odstup je v troskách... a po tými troskami nájdeš aj pár prstov, ktoré ťukajú tento komentár a taktiež aj dve očné bulvy(asi takéto ), ktoré nemo hľadia na TOTO. A budú hľadieť aj na ďalšie... milo povedané udalosti, ktoré si si ešte pre mňa pripravila. *ja som hneď tušila, že pustiť sa do čítania tejto poviedky je samovražedná misia... kam sa na mňa hrabú kamikadze letci *
Čo nesiem zabudnúť, sú dve najpodstatnejšie veci:
1. Ďakujem, že si nepopisovala tú "šialenú" Rose... to by asi dnes na moje nervy bolo priveľa.
2. Fakticky netuším, ako to robíš, ale privádzaš m do bodov, kde hľadím na postavy inak. V PTML som ti spomínala, že si mi poskytla iný pohľad na Renné, že som sa nad tým viac zamyslela. Tu si mi to isté poskytla pri Alice.
Alice mám rada, ale vlastne nikdy som ju "neanalyzovala" nejako do hĺbky... No TOTO... Vieš všetko o všetkých, vie, čo koho čaká, či ho to už minie alebo nie, ale nevedela nič o sebe. To muselo byť poriadne frustrujúce a predovšetkým smutné.

Poviem ti to narovinu... z tejto kapitoly som zúfalá( v tom najlepšom slova zmysle).
Najprv telegram, ktorý si (zatiaľ) Bella neotvorila, potom Bellino tehotenstvo, táto možno až príliš dospelá Alice a nakoniec Bellina voľba. Pardon, nakoniec bolo totooprvé jsme se loučili.

Vlastne prakticky posledná veta znela inak, no TAMTO to bol koniec pre mňa. A hentamto... ach jooo môj "milovaný" Jacob sa vracia.:p Už s tým asi nič nenarobím však? Dúfam len, že ma nedostaneš do štádia, keď si ho tu obľúbim:D To mi dúfam nehrozí.
Toto bola neskutočne silná kapitola. Silnejšia ako guľový blesk Idem radšej ďalej a prvotný šok z tejto kapitoly si zatiaľ nebudem pripúšťať...



Gassie

27)  Gassie (10.09.2010 16:55)

:'-( Je mi Belly i Edwarda líto. Ale chápu, proč se tak rozhodla. Děkuji, že jsi jim dopřála devět měsíců.

Nerissa

26)  Nerissa (01.09.2010 13:10)

Odnes to kapesník, ale proč mám takovej pocit, že tohle bylo ještě slabý kafe?
Takže už mi zapadly poslední dílky mé skládačky, kdo je kdo... Ale to si nechám pro sebe.
Krása.

Lioness

25)  Lioness (13.06.2010 12:43)

Dochází mi slova, ačkoliv mozkem mi víří více jak bezpočet myšlenek. Alice je úžasná. Ví vše a pomůže. A i když nám tady předkládáš všechny ty řečičky o nekonečné lásce... my víme, že neskončí, ale bude násilně rozdělena. A je jedno, jestli se k tomu rozhodne jeden z nich dobrovolně. Násilí a bolest v tom svou úlohu sehrají stejně.
Dva příchody. Její dítě a Jacob. Renesmé?

24)   (28.05.2010 20:50)

Je to moc pěkné ale z každého dílu je mi tak smutno ! Ách, jo... ! Těším se na další díl.

Evelyn

23)  Evelyn (28.05.2010 19:09)

Tak ju, už jsem ticho jako myška a odevzdaně čekám na 11. díl

ambra

22)  ambra (28.05.2010 19:07)

Hani, já ještě úplně nevím, jak to vyzní, i když příběh mám v hlavě. Ale za správný konec to dnes vzala Michangela - i ta "stará Bella" vám furt vysvětluje, že ten její život nakonec nebyl tak špatný... A už nebo mě to nebude bavit ťukat:)

Evelyn

21)  Evelyn (28.05.2010 19:02)

A bude trochu optimističtější?

ambra

20)  ambra (28.05.2010 18:55)

Evelyn: Jejda, to je mi líto! Já z toho večer taky měla trochu nervy, no dnes možná bude další...

Evelyn

19)  Evelyn (28.05.2010 17:58)

Ambro, trochu hrozný? Nevím, jestli se nemám bát ještě víc... Jsem teď trošku přecitlivělá a číst tenhle díl po ránu bylo mírně infarktové. Hlavně mi od té doby straší v hlavě a to učení ho nějak neumí přeprat

ambra

18)  ambra (28.05.2010 17:53)

ivv: To maj všichni, chtělo to změnu;). Neboj, ono to nakonec nebude tak hrozný (jenom trošku...)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek