Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ambra.jpg

Protože je téma nenaplněné nebo zmařené lásky mnohem vděčnější než ono „…a žili šťastně až do smrti“, přicházím i já se svou troškou do toho mlýna, kde kolem otáčejí slzy čtenářek…

 

Phoenix, současnost


„Babičko, jsi vzhůru?“ Opatrné zaklepání na dveře jakoby mělo na konci také otazník. Neumřela jsi už náhodou?

„Jistě, miláčku, za chvíli jsem dole.“ Jen takové mládě jako Violet si může myslet, že bych ještě po páté ráno spala. Už dobrou půl hodinu sedím na pelesti té nesmyslně velké a dávno tak opuštěné postele a sbírám síly na všechny ty ranní úkony. Zakládám si na tom, že se alespoň v běžných záležitostech opatřím sama, ale stojí mě to čím dál více sil. Nejen fyzických – myšlenka na to, že bych prostě nevstala, zavřela oči a v nebytí se konečně zbavila všech svých starých strašáků, je den ode dne lákavější.

Žádné flákání, Bells, motáš se tu v nedbalkách a život zatím čeká tam venku! Téhle tátovy věty jsem se nikdy nezbavila. Neuplyne den, aby mi neproběhla hlavou i s tím jeho naoko přísným výrazem. Táta. Jak dávno už je pryč…

Horká sprcha mi překvapivě rozproudí krev. Cítím se tak dobře, že se po delší době leknu té cizí vrásčité ruky, která se natáhne od mého těla, aby otřela zamlžené zrcadlo. Zarazím ji ještě před cílem. Pohled na mou současnou podobu by mi mohl na poslední chvíli zkazit mé dnešní odhodlání.

O co více jsem se většinu svého dospělého života snažila bránit neodbytným atakům příliš bolavých vzpomínek, o to více jsem se jim poddala několik posledních týdnů, kdy jsem definitivně dospěla k rozhodnutí odjet. Vrátit se tam ještě jednou.  Naposledy. Pohltily mě tak, že když jsem i jenom náhodou procházela kolem nějakého zrcadla v domě, měl mi odraz v něm vracet tu tmavovlasou útlou dívku s velkýma hnědýma očima. Nebyla tam. Možná jen - něco v držení toho těla, v nejistém úsměvu. Jako by se se mnou přišla rozloučit.

Dnes tedy raději bez zrcadla.

Takže jen popaměti trochu pudru na nos a lehký dotek rtěnkou na spodní ret. Milionkrát opakovaná pusa na prázdno (tak tomu říkával Richard) pošle tu správnou dávku i na ten horní.

Hromádka šatstva představuje větší problém, ale když zvládnu punčochy, vím, že mám to nejhorší za sebou. Marnivost zvítězila - oblečená a s odstupem několika metrů si nakonec přece jen dovolím rychlý pohled do velkého zrcadla v šatně. Jen kvůli kontrole celkového dojmu, lžu sama sobě.

A není to špatné. Rozhodně to vůbec není špatné na někoho, kdo před pár lety překročil devadesátku. Silně prošedivělé, ale stále husté a lesklé vlasy stažené do jednoduchého uzlu. Štíhlá neshrbená postava. Prsa nikdy nebyla mou předností, což se po dětech ukázalo být výhodou. Drobná ňadra si tím vším dokážou projít celkem bez následků. Stále ještě se rýsující pas, ploché břicho. Violet by se divila, kdyby tušila, že i v tomto věku se žena může opravdu prohlížet v zrcadle. Cizí člověk by mi hádal možná sedmdesát. Tehdy mě nenapadlo, že to krátké prolnutí se zázrakem mě poznamená i po fyzické stránce až do konce mých dnů…

Violet pobíhá kolem velkého jídelního stolu a právě mi servíruje moje křupavé tousty s arašídovým máslem. Noviny už mám připravené vedle talíře stejně jako hrnek horké kávy. Stále perfektní zrak, stále všechny vlastní zuby v dokonalém stavu – obzvlášť posledních dvacet bylo těžké nemyslet na příčinu mé skvělé kondice.

Cesta na letiště je příjemná, i když pro mě podzim v Arizoně nepřestává být trochu záhadou. S Richardem jsme žili v Evropě, nejdéle v Londýně, a zvykla jsem si nejen na střídání ročních období v mírném pásmu, ale také na takové drobnosti, že když je horko, tak je den dlouhý, když je zima, tak krátký. Teď je říjen, přes den bude ve Phoenixu jako v peci, ale krátce po šesté večer tma jako v Londýně uprostřed prosince.

Nejen bez evropského počasí se budu muset už jednou provždy obejít. Jako daň za život mimo Státy teď platím odloučením od své rodiny. Děti, vnoučata i pravnoučata jsou roztroušeni po všech koutech starého kontinentu. I Violet, moje osmnáctiletá pravnučka, je tady jen na ročním studijním pobytu ve vzdělávacím centru. Měla na výběr z několika možností. Je hezké, že zvolila Thunderbird  ve Phoenixu.

Ona volit mohla, já ne. Když Richard před dvaceti lety zemřel (na něj a jeho rakovinu se mé kouzlo bohužel nedalo přenést), byl pro mě oceán najednou příliš široký a příliš hluboký. Být jim jen trochu blíž… Arizona byla ideální. Jistota slunce udrží dostatečný odstup. Ale mé nohy budou šlapat po stejné zemi, jako ty jejich, budu mít den ve stejnou dobu, jako oni.

Moje rodina si myslí, že je to jen vrtoch staré ženské. Stejně jako tenhle výlet. Nechci jim to vymlouvat. Ani Violet, samozřejmě, nic netuší. Proč taky? I když ten příběh nezemře zároveň se mnou, pro lidské plémě bude mou smrtí ztracen. A je to tak dobře.

Let do Seattlu byl jen okamžik. Zvláštní. Přece jen jsem měla pocit, že vzdálenost mezi námi je tak nějak…větší? Nepřekonatelnější?

Na malém letišti v Port Angeles kupujeme deštníky. Mnohé se změnilo, počasí ale ne.

Nikdo nás nečeká. Nikdo blízký. Neosobní řidič v dopředu objednaném pronajatém autě. Vím, že tam nejsou. Nechci se loučit s nimi. Přesto se mi při pohledu na tabuli „Vítá Vás město Forks“ sevře srdce. Ta bolest je zpátky. Bolest z jara roku 1940.

 

 

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Iwka

34)  Iwka (18.08.2013 22:28)

Nakonec jsem se rozhodla, že když už jsi vzkřísila Violet, zopakuju si to hezky od začátku a užiju si to ještě víc!

Jalle

33)  Jalle (20.01.2013 18:16)

Bella je na svoj vek v dobrej kondícii

eMuska

32)  eMuska (29.11.2012 23:43)

Doma.

ambra

31)  ambra (29.11.2012 21:52)

eMuška, zlato, toto jsi kde vykopala?

eMuska

30)  eMuska (29.11.2012 21:12)

moje nervy. ja som na Belly-babky dosť citlivá, ale toto bolo niečo neuveriteľné. Už ma tisne na hrudi, som zvedavá, dokedy vydržím dýchať. Teším sa z teba!

AMO

29)  AMO (08.12.2011 14:19)

ambro, Mařenko... já jsem ti taková krá...znám Tvoje psaní a vím, že to bývá na spoustu slz a stejně! Nikdy neodolám. Teď mi stačily první věty a k tomu dopis od Alice a už tu slzím. Nadávám si, ale stejně věřím v nádherný zážitek. Tuhle povídku jsem nečetla, ale Tvé pokračování... lákáš... svádíš...
Ach jo, beruško, nejen, že Bella měla jiného manžela, ale určitě tady umře a poznámka - ONA je nádherná - Renesmé...
Fakt si nadávám, ale věř, že Tebe miluju.

MisaBells

28)  MisaBells (29.11.2011 23:59)

Tak jo, nechávám se strhnout proudem a jdu na tě... Mám se bát? (Stejně nebojim... jdu dál.)

kytka

27)  kytka (28.11.2011 21:21)

Vím, do čeho jdu. Tvoje psaní je skvělé. Vždycky chytí hned ze začátku. Ať už je smutné nebo veselé.

kytka

26)  kytka (28.11.2011 20:23)

Já to tedy zkusím. Laskavého čtenáře jsem jako srab opustila hned ze začátku. V té době jsem řešila něco, co nešlo s povídkou dohromady. Ubrečela bych se.
Ale dnes jsem zvědavá na novotinu, tak si myslím, že už budu otrlejší.

Twilly

25)  Twilly (28.11.2011 16:00)

Kušuj ambři, je to náhodou skvělý, ostatně jako všechno, co ti od pstíčků odpadne

ambra

24)  ambra (28.11.2011 15:55)

Jani, neboj, jen 12 krátkých kapitol a jeden poměrně nadbytečnej bonus .

Janeba

23)  Janeba (28.11.2011 15:46)

Verýšku, už jsem na to přišla!!! Právě mi zmoudřel další vlas!!! Uf, co jsem to zase provedla!!!! Nádech, výdech, nádech, výdech ...... asi jsem vyšla ze cviku!!!
Verýšku, díky za povzbuzení a varování!!!! ;)

Twilly

22)  Twilly (28.11.2011 15:34)

Jani, je to ambra!!!! Těš se, jak se budeš bát

Janeba

21)  Janeba (28.11.2011 15:26)

Ježkovy zrakany, Ambřičko , co je to???!!! Mám se těšit nebo bát????!!!!
Už jsem o téhle povídce slyšela samé superlativy, ale ten začátek optimisticky nevypadá!!!!
No dobře, pokusím se ti tedy důvěřovat a vkládám svůj čtenářský osud do tvých rukou!!!! I přes svůj mírně skeptický úvod, musím říct .....TĚŠÍM SE!!!!!!

Děkuji!!

20)  Pája (05.04.2011 21:37)

Musím se přiznat, že tuto povídku jsem už jednou četla, hodně se mi líbila, bylo to trochu z jiného soudku, to bylo ještě, když jsi to psala, takže jsem se rozhodla si to prožít spolu s hlavními hrdiny znovu a tentokrát najednou, už se hrozně těším, vím, že to nedopadne moc růžově, ale naděje umírá poslední...takže...hurá do toho

SarkaS

19)  SarkaS (20.10.2010 10:26)

Ambro co jsi mi to zase udělala? Jak jsi mohla? Já dnes zase nic neudělám, protože od tohohle se prostě odtrhnout nedá...

Gassie

18)  Gassie (09.09.2010 22:24)

Konečně jsem našla čas a pustila se do další Tvé povídky. Už teď je mi jasné, že asi dnes půjdu spát dlouho.
Stejně jako u všeho, co jsem od Tebe četla, jsem nadšená a to je jen začátek. Jsem moc zvědavá na Bellin osud. Kude vedly její kroky.

Nerissa

17)  Nerissa (31.08.2010 21:46)

Neodolala jsem a vrhla se i na tuhle tvojí povídku, ambří.
Musím říct, že i když jsem ještě trošku mimo a snažim se srovnat kdo je kdo, stejně zase jenom zírám.
Moc se mi to líbilo a jsem zvědavá, co se stalo v roce 1940? Jdu na další, ale pak budu muset zahučet do hajan.

Linfe

16)  Linfe (04.08.2010 13:05)

Tak u této první kapitolky mám trochu problém se jaksi orientovat, ale věřím, že se to časem srovná. Začíná to tak trochu smutně jakýmsi loučení, ale asi je jasné že prožijeme jeden vzpomínkový příběh do minulosti. No nenehám se dlouho čekat a jdu zjistit více. Rozhodně mě to zaujalo.

Lioness

15)  Lioness (08.06.2010 21:20)

"Pozvala" jsi mě k své povídce, okomentovala tu moji... nemohla jsem odmítnout. A dnes mi vyzbyl čas na začínání nové série. A mám chuť Tě uškrtit. Tohle mi nemůžeš dělat! Zase nebudu spát pozdě do noci jen abych to dočetla! Takže se prosím nediv, pokud toto bude první i poslední komentář.
Je to úžasné. Ten kontrast babička-Violet je famozní. A veškerý ten popis (skoro) všedního dne dámy v letech, se všemi těmi detaily a myšlenkami mě okouzlil. A, probůh, co se jen stalo roku 1940?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek