Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

XIV. Láska neumírá

Tuhle kapitolu věnuju Karolce. Za to, že už na začátku nadšeně podpořila námět, přestože já mu moc nevěřila. Za to, že jsem ji zasvěcením do příběhu připravila o možnost ho naplno prožívat zároveň s ostatními čtenáři. Za to, že trpělivě četla a hodnotila každou novou kapitolu hned, jak jsem ji dokončila. Díky, sestro!

A mámě. Za to, že má se mnou svatou trpělivost. Díky, mami!

 

Probudilo mě světlo. A ticho.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to celé jenom nezdálo, ale skutečnost, že docela určitě nejsem ve svém pokoji, ani ve své posteli, ani ve svém pyžamu… Skutečnost, že na sobě vlastně žádné pyžamo nemám… Skutečnost, že když jsem zavřela oči a nadechla se, ucítila jsem Edwarda, přestože jsem ho zhluboka vdechovala celou noc…

Takže to nebyl sen…

Nejdřív se mě dotknul jeho dech. Potom rty, jenom zlehka přitisknuté na mou krční tepnu.

Pomalu jsem se otočila. Ležel na levém boku, rukou si podpíral hlavu. Nikdy předtím z něj nevyzařovalo tolik… štěstí? Lásky? Pokoje…

„Ahoj.“ Jen jediné slovo. Navíc vyslovené polohlasně. A já musela pevně semknout víčka pod náporem vzpomínek na dnešní noc. Co všechno mi šeptal, jak se na mě díval, způsob, jakým se pohyboval… Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Musela jsem se nadechnout ústy.

Pohnul se. Otevřela jsem oči.

„Jsi v pořádku?“ Měl trochu vyplašený výraz. Palcem ruky, kterou mi položil na rameno, mi jemně masíroval kůži.

„V naprostém,“ usmála jsem se.

Jeho dlaň se přesunula na mou tvář, palcem mi přejel po čele.

„Neslyším tvé myšlenky,“ zamyslel se nepřítomně.

„A to bys chtěl?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „to bych měl!“

Způsob, jakým dal důraz na poslední slovo, mi nedovolil pochybovat.

„Ty dokážeš slyšet moje…“ zlapala jsem po dechu.

„Ne, tvoje ne…“ Zase ten důraz na jedno slovo.

„Takže ty…“ pobídla jsem ho zdvihnutým obočím.

„Ano, čtu myšlenky. Všem, kromě tebe,“ přiznal.

Nic, čemu bych za normálních okolností uvěřila, jenže okolnosti nebyly normální. Skousla jsem si ret - můj zlozvyk už od dětských let.

„Souvisí to… s tím?“ Zdálo se, jako by mi toho rána nebylo souzeno říct souvislou větu.

Jeho hluboký nádech a výdech mi prozradil, jak moc dobře se mu o tom mluví.

„Je to takový můj bonus k tomu všemu,“ zamračil se.

Musela jsem se ho dotknout. Aspoň tak z něj zkusit sejmout tu tíhu, která na něj dosedla přímo viditelně. Teď pro změnu mé prsty hladily jeho tvář. Účinek se dostavil okamžitě.

Jemně mě chytil za zápěstí. Se zavřenýma očima přejel nosem po vnitřní straně mého předloktí, až spočinul na místě, kde se pletenec žil koncentroval pod nejtenčí kůží. Navlhčil si rty a přitisknul je tam. A znovu… a znovu… jako by to byla má ústa.

Hypnoticky jsem sledovala co dělá, z hrdla se mi vydral neartikulovaný zvuk.

Jako bych tím zavzdycháním spustila nějakou nekontrolovatelnou reakci. S hlubokým zavrněním zároveň přesouval své tělo blíž k mému a rty vzhůru k loketní jamce a dál…

A pak všechny vzpomínky na posledních pár hodin ožily. Dostaly podobu konkrétního prožitku. A to včetně posledního, do té doby podvědomě potlačovaného obrazu.

Zároveň s mým posledním polohlasným výdechem se poprvé zachvěl.

Zaklonil hlavu a zasténal.

Pak se prudce sklonil a stisknul mezi zuby své předloktí jako nějaký roubík. Dál už bylo všechno utlumené. Jeho pohyby i vzdechy.

Zahlédla jsem to, když potom zvedl hlavu. Ještě předtím, než se stihnul svým čelem opřít o mé. V denním světle, odrážejícím se od jeho ruky, jsem spatřila čerstvou stříbřitou půlkruhovou jizvu. A vedle ní několik dalších, zhojených. Když rukou pohnul, téměř zmizely, ale ta nová tam pořád byla. Užasle jsem pozorovala, jak se zaceluje, až po ní nakonec zbyl jen stín, jako po těch ostatních.

Znehybněl. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nebyla jsem schopná odtrhnout svůj od toho strašidelného výjevu.

„To sis udělal sám,“ vydechla jsem.

„Dnes v noci,“ potvrdil ještě pořád tím zhrublým hlasem.

„Ale to… nemůžeš!“ vyhrkla jsem poplašeně. Asi jsem vypadala zděšeně, rozhodně jsem se tak cítila.

Překulil se na bok a přivinul mě k sobě.

„Neboj, já se hojím rychle,“ uklidňoval mě.

„To vidím,“ odtušila jsem nepřítomně. „Ale co ty jizvy? Vždyť to musí bolet! Nesmíš si takhle ubližovat!“ Chtěla jsem se mu vyvléknout.

„Ššš…“ Objal mě ještě těsněji. „Zatím toho o mně víš strašně málo.“

 

∞∞∞


Nemohla tušit, jak moc jsem se musel ovládat, abych ublížil jenom sobě. Kolik úsilí mě stálo, aby po dnešní noci zůstala… živá. Přišel čas, aby doopravdy zjistila s kým má tu čest. A já směl jen doufat, že ji nevystraším natolik, aby musela svůj vztah ke mně radikálně přehodnotit.

S tichým povzdechem uvolnila napjaté paže a opřela si hlavu o mé rameno. „Teď asi přijde to míň příjemné, viď?“

Navzdory rostoucímu napětí z nevyhnutelného jsem se pokusil znít uvolněně. „Rozhodně by ses na to měla nasnídat.“

Možná jsem věřil, že s plným žaludkem se takové věci přijímají líp. A dost možná jsem se to prostě pokoušel oddálit.

 

∞∞∞


Něco v jeho hlase… najednou jsem tiskla já jeho. Přesto ho nestálo žádné úsilí se vymanit z mé náruče.

Nasoukal se do džín pohozených vprostřed pokoje. Přes hlavu si přetáhl čisté triko.

„Než se oblékneš, udělám ti něco k snědku,“ naznačil úsměv a odešel.

Dostala jsem strach. Bála jsem se toho, co mi bude říkat. Přesto jsem byla dole - osprchovaná a čistě oblečená - do pěti minut.

Seděl u stolu, opřený o předloktí. Snídaně byla hotová. Zdálo se, že tam na mě čekají celou věčnost.

Počkal, až dojím. Nedovolil mi sklidit nádobí – udělal to sám. Asi viděl, jak se mi třesou ruce. Uvědomila jsem si, že mi v hlavě pořád dokola znepokojivě zní: Zatím toho o mně víš strašně málo.

Znovu se posadil naproti mně. Bylo mi, jako kdybych tu měla vyjevit nějaké strašné tajemství já. Ale už jeho první dvě věty mě ujistily o tom, že on to teď bude mít těžší.

„Moji rodiče zemřeli při autonehodě, když mi bylo patnáct. Já tam byl s nima.“

 

∞∞∞


Nepřerušovala mě. Na nic se neptala. Mé vyprávění pro ni zjevně bylo vyčerpávající v obou smyslech toho slova. Občas na chvíli sklonila hlavu. Nechal jsem ji vydechnout. Pak se napila vody ze sklenice, kterou jsem před ni postavil. A já pokračoval.

Nevynechal jsem nic. Nakonec ani můj poněkud komplikovaný vztah s Rose…

…která si pro svůj příchod nemohla vybrat méně vhodný okamžik. Vešla, když jsem já už neměl co říct. Když jsem čekal, jaký rozsudek nade mnou Bella vynese.

Rose by nejspíš poznala, k čemu mezi námi v noci došlo, i kdyby to ze mě nevycítila. Takhle to ale schytala hned ve dveřích. Bella voněla ovocným šampónem a sprchovým gelem. Zato já byl dokonale nasáklý koncentrovanou směsí našich vůní. Takovou, která vznikne jen jediným možným způsobem. Záměrně jsem ji ze sebe nesmyl. Chtěl jsem ji na sobě mít co nejdéle. Neměl jsem vůbec žádnou jistotu, že na mě ještě někdy ulpí.

Celkem třikrát zaznělo rozpačité: „Ahoj.“ Zatímco se Rose svlékala, ponořila se místnost do hustého ticha.

„Ehm,“ odkašlala si rozpačitě a tentokrát v žádném případě nešlo o nějaké předstírání lidství. „Mám dost práce, takže mě omluvte,“ řekla a chystala se zmizet v technické místnosti a tvářit se, že tu není. Kdyby to nevypadalo divně, sebrala by se a odešla tak daleko, aby nás nemusela poslouchat. Jenže to by znamenalo se znovu obléknout a odejít. Zas tak šlechetná nebyla. Vždycky měla svou hrdost.

 

∞∞∞


Bylo mi jasné, že naší intimní konverzaci je konec. Teď už jsem věděla, že by musela Rose poodstoupit aspoň na vzdálenost čtvrt míle, abychom měli soukromí. Vlastně mi to přišlo vhod. Popravdě se mnou to množství informací o Edwardovi dost zamávalo a já to potřebovala nějak vstřebat.

„Ne, Rose, já… zrovna se chystám trochu projít.“ Vstala jsem, abych vykročila ke dveřím.

Edward můj pohyb prakticky okamžitě zkopíroval. „Jdu s tebou.“ Použil oznamovací tón, ale byla v tom otázka. Odpověděla jsem mu omluvným pohledem.

Pochopil. On by měl promluvit s Rose, která očividně vycítila co se děje, a já potřebovala chvíli pro sebe.

 

∞∞∞


„Rose, já…“ začal jsem, když mě nechala, abych ji těsně u dveří jejího pokoje dostihnul.

„Edwarde.“ Otočila se tak rychle, že jsem do ní skoro vrazil. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Ani se mi z něčeho zpovídat. Já to všechno chápu. Vy dva…“ zmlkla.

…patříte k sobě.

Ještě to nedokázala vyslovit nahlas.

Nečekaně mě objala. Krátce ale pevně.

„Neztrácej čas. Běž za ní.“

Pak za ní zaklaply dveře.

Neposlechl jsem ji. Bella si přece přála být sama…

 

∞∞∞


Malá procházka se protáhla téměř na dvě hodiny, během nichž jsem ztratila povědomí o čase i prostoru kolem sebe. Jako obvykle chůze pomohla usměrnit tok mých myšlenek. V podstatě jsem se ale jenom smiřovala s těmi novými… skutečnostmi. Protože doopravdy přemýšlet jsem o ničem nemusela.

Věděla jsem, co ke mně Edward cítí. Vyprávěl mi sice svůj příběh, ale pokaždé, když jsem do něj vstoupila já… změnil tempo vyprávění, intonaci, hloubku hlasu, barvu očí… Ani kdyby to na mě křičel, neznělo by to jasněji.

A já? Bylo mi jedno, jak se jmenuje. Nezajímalo mě, kolik zákonů jeho světa porušíme. Nestarala jsem se, jakému nebezpečí budu díky tomu vystavena. Co mi záleželo na tom, že on je téměř nesmrtelný, zatímco já na té lesní pěšině stárnu. Bylo mi fuk, co budu muset podstoupit pro to, abych byla s ním…

Miluju ho!

Uvědomila jsem si, že stojím.

Nikdy jsem mu to neřekla…

Otočila jsem se a vykročila.

Za mými zády vyštěkl výstřel.

 

∞∞∞


Žádná z činností, kterými jsem se v posledních dvou hodinách pokoušel zaměstnat, už nezabírala. Když se mi ani napotřetí nepodařilo na laboratorní sklíčko kápnout dostatečně malý vzorek krevní plazmy jelence ušatého, protože se mi klepaly ruce, vztekle jsem mrsknul pipetu do kouta.

Zvuk, který se při jejím dopadu na stěnu ozval, ale přehlušila burácivá ozvěna výstřelu, odrážející se od okolních kopců.

Dřív, než všechny střepy dopadly na zem, proběhl jsem dveřmi a přeskočil zábradlí verandy ve směru, odkud ještě ta rána doznívala. Ke své hrůze jsem zjistil, že nemusím řešit dilema, jestli poběžím po Bellině stopě, nebo budu pátrat, kdo a proč tu střílí. Obojí mě vedlo stejným směrem.

 

∞∞∞


Ten zvuk mohl znamenat jediné. Člověk v nesnázích. Tady se z jiných důvodů nestřílelo.

O ničem jsem nepřemýšlela. Otočila jsem se a rozeběhla vzhůru po Medvědí stezce. Tenká sněhová krusta mi praskala pod nohama a ty mi klouzaly po ztvrdlé namrzlé půdě.

Únavu a pálení na plicích jsem přestala vnímat v okamžiku, kdy se proti mně vyřítil kůň s prázdným sedlem.  Byl tak rychlý, že jsem málem nestihla uskočit. Přesto jsem na jeho plecích zřetelně zahlédla čtyři hluboké krvavé rýhy. A cáry masa a kůže, které za nimi vlály.

Váhala jsem jen několik sekund. Když jsem zaslechla ten… křik… už jsem zase běžela.

Už je to blízko…

Pěšina se náhle prudce stočila vpravo kolem skalního výběžku. Ten výjev mi doslova zmrazil všechny životní funkce. Neviděla jsem v životě zblízka moc medvědů, ale tenhle byl… obrovský! Z pravého ramene mu crčela tmavá krev, to mu ale nebránilo v zuřivém útoku na …

Zalapala jsem po dechu.

Pod rozzuřeným medvědem se zoufale a zbytečně snažilo zaujmout obrannou prenatální polohu lidské tělo pokryté cáry zkrvaveného oblečení. Neměla jsem být schopná od toho výjevu odtrhnout pohled. Ale v tu chvíli převzaly nad mým tělem vládu pravěké instinkty a reflexy.

Nezalitovala jsem, že můj batoh s pepřovým sprejem proti medvědům visí na věšáku ve srubu, spíš jsem to zaznamenala. Stejně jako fakt, že v půli cesty mezi mnou a medvědem leží zbraň. Služební pistole strážců parku. Stejná, s jakou mě učil zacházet Joe.

„Kdyby nás napadl medvěd, neváhej ji použít!“

Medvěd si mě nevšiml. Nebo mě nevnímal. Teď už jsem stála pouhých dvacet yardů od něj, odjištěnou zbraň v napřažených rukách.

„Hej, hej, hej!“ zařvala jsem, co to šlo.

Otočil se. Nasál vzduch a zafuněl. Z pysků mu odkapávala krev.

Těkala jsem pohledem mezi ním a mužem na zemi. Žil. Nejistě odkryl jednu paži, kterou si chránil zátylek a hlavu. Mohl být stejně starý jako já. A dvakrát tak velký. Z černých vlasů slepených krví mu stékala krev do oka. Zamžoural.

„Ne, ta je…“ zachraptěl, když zaostřil na svou pistoli v mých rukách.

Dál se nedostal. Zvíře zařvalo a jedním prudkým máchnutím obrovské tlapy ho zbavilo vědomí.

Vykřikla jsem.

Medvěd se otočil ke mně. Postavil se na zadní. Široce rozevřel tlamu a hrozivě zamručel. Pak prudce hodil hlavou. Krvavé sliny dolétly až ke mně.

Mé podvědomé couvnutí ho vyprovokovalo k pohybu mým směrem. Konečně jsem stiskla spoušť.

 

∞∞∞


Letěl jsem po její stopě jak smyslů zbavený. Za sebou jsem slyšel Rose, která vyskočila přímo z okna svého pokoje a teď se marně snažila držet moje tempo.

Zraněný kůň, který postával nedaleko srubu, přede mnou tak tak uskočil. Belliny stopy ve sněhu odteď překrývala jeho krev.

Zrychlil jsem.

 

∞∞∞


Nic se nestalo. Pochopila jsem, co se mi ten muž na zemi snažil naznačit. Nábojnice se vzpříčila v hlavni. Zbraň byla k ničemu - proto ji zahodil.

Kdybych v ruce držela klacek, byla bych na útok zuřivé zraněné šelmy připravená líp. Takhle jsem jen odevzdaně spustila ruce podél těla.

Revolver mi vyklouzl z prstů a s tupým žuchnutím dopadl na zem.

Medvěd už byl u mě. Věděla jsem, že bych se mu neměla dívat do očí, že bych měla padnout na zem a stočit se do klubíčka, věděla jsem…

…věděla jsem, že na to už je pozdě.

V jeho očích jsem zahlédla svou smrt.

 

∞∞∞


Slyšel jsem to už zdálky. Medvěd vztekle řval, Bella křičela. A pak bylo ticho.

Nestihnu to!

Když jsem prolétl kolem skalního ostrohu, stal jsem se součástí nějakého apokalyptického výjevu.

Sníh potřísněný krví, jejíž molekuly okamžitě zamořily mé plíce. Bylo mi to jedno. Dvě bezvládná těla, z nichž jedno byla Bella. Grizzly ji právě překrýval větví.

To dělají s mrtvolami…

Jedním skokem jsem byl u ní. Medvěd stál mezi námi. Nestihnul se ani otočit. Se zlomeným vazem odlétl za má záda přesně k nohám Rose. Právě jeho krev, jak jsem si později uvědomil, jí pomohla zvládnout tu situaci.

Zhroutil jsem se k Belle. Ještě žila. Její krev byla všude. Příliš mnoho její krve. Zkoušel jsem to zastavit. Vlastníma rukama, tlakovými obvazy, které jsem vyráběl z mého oblečení.

Zavrčel jsem na Rose, která se odvážila přiblížit.

Muž zasténal a upoutal její pozornost. Byl na tom podobně jako Bella. Nemohl jsem pro něj nic udělat. Myslel jsem, že Rose se o něj postará.

„Neodcházej, prosím, neopouštěj mě!“ Třásl jsem s Belliným bezvládným tělem, ze kterého s každým úderem srdce vyprchával život.

Nechci, aby zemřel.

To nebyla má slova, ani mé myšlenky. Vzhlédl jsem. Rose se chvěla nad tělem toho druhého.

Zíral jsem na ni jako na boží zjevení. To ona mi vnukla tu myšlenku.

„Tak mu to nedovol…“ zašeptal jsem.

Pohlédla na mě. Její oči jako dvě artézské studny. Černé a bezedné.

Carlisle?!

Kývl jsem na souhlas. „Je to jejich jediná šance.“

A zase jsme běželi. Já nesl Bellu, Rose toho muže. Poznal jsem ho, byl to jeden ze strážců parku. Chlap jako hora. Vydržel hodně. Víc, než Bella...

U srubu jsme se museli rozloučit. Rose doufala, že tu cestu zvládnou. On i ona. Já věděl, že Bella tolik času nemá.

Uložil jsem ji do své postele. Tam, kam teď patřila.

Sklonil jsem se nad ní. Její pleť začala popelavět.

Musím to udělat hned…

Já měl na své velké rozhodnutí několik let. Jí byla odepřena i možnost se rozhodnout. Udělal jsem to za ni já. A jen jsem doufal, že mě za to nebude po zbytek věčnosti nenávidět. Pokud se to povede. Pokud to přežije.

Odhrnul jsem jí vlasy z tváře, dotknul se jejích pootevřených úst rty. Těmi jsem pak našel to místo na jejím krku, které mělo pravidelně pulsovat.

Když jsem na jazyku ucítil její krev, poprvé za ty čtyři roky jsem se pomodlil.

Modlil jsem se, abych měl sílu se odtrhnout.

Vzýval jsem Boha, aby jí pak dovolil zvládnout přeměnu.

Zapřísahal jsem ho, aby mi dal znamení, jestli mě teď Bella miluje.

Protože mi to nestihla říct.

Protože jestli to, co ke mně cítila, byla láska, měl jsem šanci, že mi mou sobeckou volbu

udržet si ji za každou cenu odpustí.

Protože i když její duše přeměnou zemře, láska přetrvá.

Protože láska neumírá.

 

KONEC


Píseň pro Vás a pro poslední kapitolu:


Nick Cave - Into my Arms

 

Nevěřím v boha, který zasahuje.
Lásko, vím, že ty ano.
Ale kdybych věřil, poklekl bych před ním a žádal,
aby do tvého života nezasahoval.
Aby ti nezkřivil ani vlásek,
nechal tě takovou, jaká jsi,
a kdyby cítil, že tě musí vést,
aby tě vedl do mé náruče.

Do mé náruče, ó Pane…

Nevěřím, že existují andělé.
Když se na tebe dívám, přemýšlím, jestli je to pravda.
Kdyby tu byli, všechny bych je shromáždil,
a požádal je, aby na tebe dohlédli.
Aby za tebe každý z nich zapálil svíci,
která by osvětlovala tvou cestu,
a jako Kristus tě vedli s láskou
přímo do mé náruče.

Do mé náruče, ó Pane…

Ale věřím v lásku.
A vím, že ty také.
A věřím v osud,
který nás svede dohromady.
Nechť vaše svíce hoří,
a svítí na její cestu.
Aby se mohla vracet
znovu a znovu…
…do mé náruče, ó Pane…


Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5   »

Ivanka

83)  Ivanka (28.08.2018 14:52)

Hm... Miluji použití názvu povídky v poslední větě. Stejně jako tuhle povídku. Co říci - že i příprava na bakalářskou práci se může stát příjemnou?

Byla to super jízda, Bye, dokonce jsi mě na začátku povídky i obalamutila - pořád jsem čekala, kdy na ni vysype, že je upír, a on, kulišák jeden, upír vůbec nebyl.

Přiznám se, že i ten konec mě poněkud překvapil. Že bude rozhodnutí a že bude kladné, to se dalo očekávati. Že bude proměna... Zajímavé spojení příběhu Emmetta a Belly v jeden. ;)

Díky!

(P. S.: Ano, skutečně to čtu teď poprvé. Neuvěřitelné, že? )

Bye

82)  Bye (23.08.2016 14:44)

Ó děkuji, TeenStar! :)
Moc mě těší, že se ti povídka líbila, i když už od jejího vzniku uplynulo tolik vody Koukám jako blázen, žes ji vydržela číst až do skoro ranních hodin, a vidím, že máš ještě sílu na nášup u Má je noc ;) Obdivuhodné
Tak ještě jednou

TeenStar

81)  TeenStar (23.08.2016 03:38)

Neuveriteľné...
V jednom z komentárov som písala, že si bohyňa. A za tým si aj stojím Je pol štvrtej ráno a nie je bunka v mojom tele, ktorá by ľutovala, že som sa túto noc rozhodla stráviť takto.
Ďakujem ti.
Je to naozaj výnimočná poviedka, hotové majstrovské dielo

80)  betuška (22.08.2016 21:58)

krásna poviedka
čítaná min. piatykrát a komentovaná až teraz...hanba mi

Bye

79)  Bye (30.06.2013 09:08)

Ještě jednou děkuju, ST. :) Uvidíme, kam mě to foukne, až tohle dodělám ;-)

SestraTwilly

78)  SestraTwilly (29.06.2013 20:59)

Bye,relaxovať sa da všelijak. Keď ti bude prekladateľstvo prerastať cez hlavu,
skús písať. Môj koment bol úprimný a
naozaj by som sa potešila tvojím novým
poviedkam.Ty máš taký upokojujúci štýl
pisania,dobre sa pri tvojich poviedkach

relaxuje.Preto ste sa tak krasne doplnili
s Karolkou v Má je noc,lebo píšete podobne.
Určite sa vrátim aj k týmto tvojím poviedkam,
tak ako k tej vašej spoločnej.



Bye

77)  Bye (29.06.2013 20:19)

Ach, děvčata, děkuju.
ST, tobě za laskavý koment k povídce, a vám oběma za povzbuzování do dalšího psaní.
Dnes mám za sebou zhruba 5000 slov překladu a hlavu jako panelák (nejmíň), ale je pravda, že mi ta vlastní "tvorba" někdy trošku chybí ;-)

HMR

76)  HMR (29.06.2013 14:40)

ano, prosím... tady taky jedna doufá, že až PANÍ PŘEKLADATELKA dokončí to současné přelétávání z angličtiny do češtiny, vrátí se zase k vlastním písmenkům... jen doufám, že nezačne psát v cizích řečech... fň... dluží mi jednu přeživší kočku... mňau

SestraTwilly

75)  SestraTwilly (29.06.2013 14:05)

No Bye,nemam slov,krásna poviedka. Zase ďalší originálny nápad,veľa emócií a romantiky.Škoda že
už som vlastne prečítala všetky tvoje poviedky.Píšeš originálne,dobre sa čítajú tvoje pribehy. Viem,že sa venuješ prekladaniu,ale občas
nejakú tú poviedočku by si mohla stvoriť. Ja a tvoji
ďalší verní čitatelia by sa potešili určite. Skús nad tým popremýšľať.

Bye

74)  Bye (18.01.2013 19:12)

Jalle, děkuju

Jalle

73)  Jalle (18.01.2013 16:07)

neviem, či som už niekedy čítala lepšiu poslednú kapitolu

Andrea9435

72)  Andrea9435 (06.04.2012 20:30)


absolútne úžasná poviedka...
a taký nádherný koniec...

Bye

71)  Bye (29.03.2012 09:06)

Teda Kočko, ty jedeš! Děkuju ;-)

70)  Kockohruska (28.03.2012 23:53)

Tedy Bye. Děkuju! Má další krásná povídková noc s Bye. :) Četla jsem jedním dechem a i na zasklený pohled došlo. A ten dokonalý konec povídky! No, mířím na Forest Love.

Bye

69)  Bye (05.03.2012 19:17)

ireen, to já děkuju! Žes dala vědět

68)  ireen (05.03.2012 18:49)

Bye! Děkuju Ti! Krásné, moc pěkné počteníčko! Díky, že jsi vyslyšela Karolku a psala, a psala... Tohle bylo zas NĚCO pro mou závislou mysl a duši. Piš! Denně čtu a už si nedovedu představit, že bych tu ty Vaše báječné příběhy nenašla. DĚKUJU!!!!!!!!!!

Bye

67)  Bye (01.03.2012 23:31)

hani, děkuju.
Se Stephenií se teda srovnávat nehodlám, ale spokojenost čtenáře mě vždycky potěší.

66)  hanka (01.03.2012 22:41)

nemohla jsem se odtrhnout , příběh je známý,oni jsou známí ,ale přesto ..... kolikrát mám pocit,že Stephenie se má od vás co učit,protože nad jejími řádky mi netekly slzy , nechtěla jsem hledat ty sladké rty a netoužila až bolestně propadnout se do stejné propasti
možná je to češtinou,ale určitě je to skvělou písařkou
děkuji za nádherný zážitek

Bye

65)  Bye (20.02.2012 22:48)

Marcellko, děkuju

Marcelle

64)  Marcelle (20.02.2012 21:18)

Bájenko Zdeničko, ty jsi vážně báječná, úžasná, skvělá. Přečetla jsem to celé za odpoledne, nešlo se utrhnout (ještě, že jsou děti na prázdninách). Ta povídka je nádherná. Děkuju moc za ten zážitek.

1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek