Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Čas. Skutečnost, o jejíž existenci jsem teď pochybovala. Doufala jsem, že bude co nejméně neúprosný a brzy budu vysvobozena z toho ohnivého kolotoče bolesti.


Tákže... Obrovské poděkování patří KalamityJane, bez které by kapitola nebyla tam, kde je. Další obří děkuji patří emam za její výstižné komentáře a realistický a dospělácký pohled na věc. ♥ Děkuji také Rowaně za vychytání nesmyslů v této kapitole. :)

19. kapitola - Nový život

Carlisle

Noc pomalu padala na večerní Volterru, když jsem se svižným krokem vracel zpátky do hradu k mojí milované Esme.

Na recepci nebyla, ale to jsem předpokládal, protože v tuto pokročilou hodinu chodí spát. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje, abych ji nevyděsil, ale když jsem neslyšel její dech, dveře jsem pomalu otevřel. Nebyla tam.

Rozhlédl jsem se okolo, a když nikdo neodpovídal na mé volání, rychle jsem zamířil do své pracovny, třeba mě hledala právě tam. Cestou jsem se snažil zachytit tlukot jejího srdce. Upířímu sluchu přece neunikne naprosto nic. Jenže jsem ji nikde neslyšel.

Dveře do pracovny se rozletěly a já zjistil, že není ani tam. Začaly se mě zmocňovat obavy.

Kde jen může být? Snad jí Volturiovi nic neudělali!

Už jsem si chtěl jít promluvit s Arem, když jsem na stole uviděl list papíru. Jedním krokem jsem překonal vzdálenost ode dveří ke stolu.

Byl to... dopis. Napsaný Esmeiným rukopisem. Zmáčený slzami.

Drahý Carlisle, nikdy jsem nepřemýšlela, jak zemřu.

Kdybych měl srdce nejspíš by svůj tlukot na chvíli zastavilo a pak se zase zběsile rozběhlo.

To… To snad nemůže být pravda. Ne, jen si něco namlouvám. Hraje si se mnou moje staletí stará mysl. Může se upír zbláznit?! Zbláznit do někoho to ano, ale… Esme.

...budu Tě milovat. Navždy.

Navždy… To slovo mi rezonovalo v hlavě, jako kdybych už nikdy neměl myslet na nic jiného. Musím ji najít. Věděl jsem, že se něco děje, ale proč jsem já bláhový nepoznal, že chce skoncovat se svým životem?! Musel jsem být šílený, když jsem si myslel, že čas může úplně zahojit lidskou bolest a trápení, ať už je jakkoliv sužující.

Navždy. Musím ji najít!

Vyběhl jsem z pracovny na chodbu, nevěděl jsem, co dělat, byl jsem pološílený strachy, netušil jsem, co by si mohla udělat, a kde by mohla být.

Zavřel jsem oči. Představil jsem si Esmein obličej a usmívající se oči, jak říká: Klid, Carlisle, to bude v pořádku.

Nadechl jsem se a ucítil… Slabý závan krve, který mě zavedl až ke dveřím knihovny, kde byl nejvíce koncentrovaný. Vešel jsem a uviděl otevřené okno. Těsně u okna byla ještě znatelně cítit Esmeina nezaměnitelná vůně.

To, co jsem uviděl dole pod oknem knihovny… Nemohl jsem tomu uvěřit. Vmžiku jsem proběhl zadním schodištěm a dveřmi, které vedly do zahrady, a sehnul se k Esmeinu tělu, které bylo zkroucené do nepřirozené polohy. Ani jsem nepočítal, kolik mohla mít zlomenin. Sehnul jsem se a zkontroloval jí puls. Chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu tichý tlukot srdce - toho pro mě tak důležitého svalu, poslouchal jsem až skoro u místa, kde se právě onen sval nacházel.

„Esme…” Jakoby jí to mohlo pomoci. Jakoby mě mohla slyšet. Otočil jsem zrak k nebi. Čekal jsem snad na zázrak? Doufal jsem v otevření nebes a v nějaký nadpozemský hlas, který by mi řekl, co mám dělat?

Ale já to věděl… Věděl jsem, co musím udělat. Modlil jsem se, aby to pomohlo. Muselo. Musí to fungovat!

Nevím, co to bylo, ale jako by byly moje modlitby vyslyšeny. Stal se zázrak. Zaslechl jsem tichý třepotavý tlukot jejího srdce.

Vím, že to bude fungovat! Musí! Prosím…

Naklonil jsem se k jejímu krku. Moje zuby prořízly kůži na místě krční tepny.

Bože, nikdy jsem Tě o nic nežádal, ale neprosil bych kvůli sobě. Prosím, pomoz mi. Ať je moje láska v pořádku.

Zuby jsem přesunul na zápěstí na pravé ruce a poté i na levé. Nakonec jsem jí políbil ještě na stehno a na levé lýtko. Poprvé v životě jsem ochutnal lidskou krev, ale nelákala mě. Protože byla její.

 

Dlouho jsem u ní seděl a držel ji v náruči. Když mi zase začal mozek alespoň trochu pracovat, uvědomil jsem si, že bych ji měl nejspíš přenést do jejího pokoje. Byl zázrak, že nikdo z obyvatel hradu neslyšel volání její krve a ani na chodbě jsme nikoho nepotkali.

Kdyby ta přeměna nezabrala… Ne. Nemohl jsem nechat své myšlenky běžet tímto směrem.

Omyl jsem všechna nejhorší povrchová zranění a odřeniny, ale neošetroval je. To už udělá můj jed, který se jejím tělem každou chvílí rozlévá více a více. Ač už to bylo několik staletí, velmi dobře jsem si pamatoval, jaké to bylo, když jsem procházel přeměnou já sám.

Divil jsem se, jak může být tak klidná. Já sám jsem v tom zatuchlém sklepě málem křičel bolestí, ale nechtěl jsem, aby mě našli a zabili, tak jsem jen tiše trpěl. O to samé se možná teď snažila Esme. Když v tom se její rty nepatrně pohnuly a unikl z nich slabý bolestný sten.

„Esme, miláčku, jsem tady,” šeptal jsem a doufal, že to uslyší. Celou dobu jsem tiskl její drobnou ruku, ze které se vytrácelo teplo a poslouchal její srdce, které bilo čím dál tím méně pravidelně. Tlukot zrychloval, aby mohl tento nejdůležitější orgán v lidském těle udeřit naposledy.

Buch… Buch, buch. Buch. Ticho, které se rozhostilo bylo koncem něčeho starého, bolestného, ale také začátkem něčeho nového, překvapivého a věčného.

Ucítil jsem lehký stisk ruky, za kterou jsem ji držel.

Pak otevřela oči. Byly krvavě rudé. Stejné jako má každý novorozený upír.

 

Esme

Tma. Všude kolem jen černočerná tma beznaděje. Obklopila mě ze všech stran, ať jsem se snažila sebevíc, nic nepomáhalo.

Světlo, které se najednou objevilo nade mnou, bylo hřejivé. Jako bych teď už mohla jít dál. Bělostná záře mě vtahovala do sebe, byla jako láskyplná náruč dobra, kde se už nemusím ničeho bát, strachovat se zítřků. Pryč. Pryč od bolesti.

Určitě se mi to jen zdálo, protože jsem byla mimo svět, mimo lidské tělo, ale jako bych někde pod sebou slyšela někoho volat mé jméno.

Esme… Ne. Já už nemám jméno.

Esme! Kdo mě z té hřející náruče odvádí pryč? Já tady chci zůstat! Prosím. V dálce jsem uviděla dvě stojící postavy. Moje rodiče.

Natáhla jsem k nim ruce.

Ale jakoby mě někdo táhl zpátky dolů na zem. Prosím, alespoň se ho dotknout.

Ani to mi nebylo dopřáno.

Strašlivá spalující bolest mučila mé tělo zevnitř. Kousek po kousku se sunula buňkou po buňce a způsobovala stále větší nesnesitelnou trýzeň. Naprosto jsem netušila, co se to děje.

Tak takové to je, když člověk zemře a vrátí se zpět? Takový konec jsem nechtěla. Přála jsem si, aby to bylo rychlé, co nejvíce bezbolestné. Nevěděla jsem, jestli křičím bolestí, anebo je ten ohlušující křik jen v mé hlavě.

Čas. Skutečnost, o jejíž existenci jsem teď pochybovala. Doufala jsem, že bude co nejvíce milosrdný, a brzy budu vysvobozena z toho ohnivého kolotoče bolesti.

A nejhorší na tom všem bylo, že jsem si až moc dobře uvědomovala, ne své tělo, ale mysl. Věděla jsem, že své rodiče už nikdy neuvidím. Protože jestli tohle bylo peklo, očistec nebo něco jiného, nebylo z něj návratu.

Tak jsem to alespoň několik prvních... nemohu tu dobu měřit na minuty, hodiny, dny, protože jsem to nedokázala určit, vnímala, ale po několika dlouhých chvílích, kdy jsem netušila, jestli ještě žiji, bolest ustupovala. Cítila jsem úlevu a ucítila jsem ještě něco. Chladivý dotek na levé ruce. Jakoby tu byl odjakživa. Snad jakoby nikdy nezmizel a nikdy neměl zmizet. Jediná jistota v téhle pro mě tak hrozné chvíli. Naděje, která byla mou životní společnicí po dlouhou dobu. Naděje.

Naděje… Aby to vše už bylo pryč.

Když už se zdálo, že jsem zase schopna se svobodně nadechnout, že jsem se z té horoucí náruči osvobodila, přišlo jiné více omračující týrání. Oheň se sunul ze všech míst mého těla na jediné. To, které dosud jeho plameny neožehly.

Srdce.

Smyčka hořících jazyků se utahovala právě k tomuto místu, které si splašeně běželo pro svůj poslední úder. Jako by ještě mohlo vyhrát tento nerovný závod. Prohrávalo a já to věděla. Nedokázala jsem však odhadnout, jak dlouho bude trvat, než udeří naposled.

Vnímání času pro mě teď znamenalo novou dimenzi. Předtím jsem dokázala vnímat jen tu neskutečnou bolest, která nebrala konce. Teď jsem dokázala myslet, pokud to ještě šlo, pokud jsem se ještě nezbláznila, jen na to, aby už byl brzy konec.

Tak už to ukonči! Prosím! chtělo se mi křičet. Ale pevně jsem rty tiskla k sobě, aby mi z nich neunikl ani ten nejtišší křik, protože jsem začínala tušit, kdo mě to asi drží za ruku. Ten, kdo se o mě tolik bál. Ten, který nejspíš četl můj dopis na rozloučenou. Nevím, jak to udělal, že jsem pořád tady a že cítím poslední údery svého srdce. Divila bych se, jestli se mi už neprotlouklo skrz hrudník ven. Raz, dva, tři,… Čtyři, pět. Šest… Sedm. To šťastné číslo.

Buch… Buch, buch. Buch.

Pak utichlo. Já se prudce nadechla, kyslík, který mi proudil do plic, však mému tělu nepřinášel žádnou úlevu. Ani pocit, že můžu zase znovu bezbolestně dýchat, mi nepřinášel uklidnění.

Stiskla jsem levou ruku a uvědomila si, že se ten dotek, který tu byl celou dobu, změnil. Už vůbec nebyl tak ledový. Byl příjemně hebký. Čím to?

Otevřela jsem oči. Vše bylo neobvykle ostré. Barvy byly sytější. Jako by teď svět kolem byl krásnější. Úplný.

Dokázala jsem rozlišit myšlenky do těch nejmenších detailů. Mohla jsem přemýšlet o jiných věcech. O nových skutečnostech a možnostech.

Zdálo se mi, že slyším šumění větví stromů za okny. Zpěv ptáků. Všechno bylo tak zřetelné, jako by se to nacházelo přímo vedle mě. Zaslechla jsem, jak kapky vody dopadají na klidnou hladinu v kašně na nádvoří před volterrským hradem.

Dokázala jsem zachytit tolik nových rozměrů, pohledů, barev, zvuků, vůní i hlasů všude okolo.

Ani jsem si neuvědomila, že sedím a dívám se do těch nejkrásnějších zlatých očí na světě.

„Vítám tě, Esme, do nového života,” usmál se. Jeho sametový hlas zněl jinak, a přece byl tak důvěrně známý.

„Co se to se mnou stalo? Viděla jsem rodiče. Proč jsem se vrátila zpět?” Chrlila jsem na něj otázky. I můj hlas zněl jinak, více zvonivě. Carlisle posmutněl.

„Klid, Esme, prosím. Jedno po druhém. Na odpovědi máme celou věčnost.”

„Celou věčnost? Jak to myslíš?”

„Víš… Aby ses mi mohla vrátit, musel jsem tě přeměnit.” Lekla jsem se a rychle vstala. Jedním jediným krokem přešla celou místnost, bylo to tak neskutečně rychlé. Pohyb mi nedělal žádný problém. Jako bych tu vzdálenost přeskočila. Jen jsem na to pomyslela, hned jsem stála na druhé straně pokoje.

„Přeměnit? Na co? V co? Co se to se mnou děje? Všechno, co vidím, je ostřejší, slyším hlasy lidí venku před hradem, pohybuji se velmi rychle. Co se stalo?” Pomalým lidským krokem došel až ke mně.

„Ano, Esme, to je přesně ono. Zdokonalily se ti všechny smysly, reflexy, mysl. Pamatuješ, jak jsme si tenkrát povídali o tom, jestli věřím v Boha?” Kývla jsem. Sice jsem si to pamatovala, ale velmi matně, zastřeně. Snad jako za nějakou sítí nebo průsvitnou látkou. Snažila jsem se na ty vzpomínky dosáhnout, ale pokaždé, když jsem natáhla ruku, se posunuly zase o kousek dál. Utíkaly mi a schovávaly se.

„Vím, že ty v něho věříš, a proto se tě zeptám,” na chvíli se odmlčel, „myslíš si, že by mohl Bůh stvořit dokonalé bytosti, nezničitelné, které žijí navždy a přemůže je jen oheň, ve kterém by musely shořet? Jsou to bytosti krvelačné, zabíjející, ale najdou se i výjimky.”

„Co tím myslíš, Carlisle?” Pomalu vše začalo zapadat na své místo.

Jakoby ani nebyl člověk. Dříve tolik ledový dotek, který teď však byl stejný jako ten můj, zlaté oči měnící se při vzteku na černé a Gianiny rudé oči, které jsem viděla tehdy při tom incidentu i u Caia a u ostatních Volturiů. Carlisleovy nenadálé odchody…

Úlek v mých očích a prudký nádech u něj vyvolal podivnou reakci.

„Jistě máš mnoho otázek, Esme, ale chtěl bych ti dát něco přečíst.” Vzal mě za ruku. Ucukla jsem, ale následovala ho do jeho pracovny. Na stole ležel můj dopis na rozloučenou, vedle něj pak kožený deník se zdobenou vazbou. Připadal mi jako z dávných století.

„Doufám, že ti pomůže pochopit moji podstatu, kým opravdu jsem a kým by ses mohla stát i ty.”

Otevřela jsem ho a začetla se hned na první stránce.

Tehdy jsem byl na lovu. Příčilo se mi to, nesnášel jsem lov, už samotné slovo lov jsem ze srdce nenáviděl. Po třech dnech strávených v zatuchlém, hnijícím a znečištěném sklepě jsem nutně potřeboval ukojit svoji žízeň, ale představa, že bych musel ublížit člověku, byla nesnesitelná.

Lov? Žízeň? Jaká žízeň? Žízeň po čem? Možná jsem měla pocit, že mám teď spoustu času a dokonalou mysl na přemýšlení, ale vůbec mi nedocházelo, proč mi Carlisle dal přečíst jeho deník, a co tím vším chtěl říct, co mi tím chtěl vysvětlit.

Nevím, kde jsem sebral všechnu tu naději, ale doufal jsem, že se dokážu ovládnout.

Ano, naděje. Moc dobře jsem věděla, o čem psal. Naděje, která mě provázela celý lidský život, budou nejspíš mou společnicí i v tomto - novém - životě. Vůbec jsem se ale nedivila. Naděje je tu vždy a pro všechny. S každým jde jeho cestu životem.

Byl jsem tím, co jsem měl hledat, ničit a zabíjet, co můj otec celý svůj život tvrdě odsuzoval. Byl jsem upírem. Ne. Ne… Upír. To jediné slovo přitahovalo můj pohled jako magnet. Nedokázala jsem uvěřit. A přesto - protivné vzpomínky a drobné střípky, co se náhle spojovaly a… A ve světle myšlenek z Carlisleova deníku dávaly smysl. Děsivý, ale pořád smysl. Musel mě proměnit, tak to řekl, nebo ne? Znamenalo to… Mohlo to znamenat, že jsem teď také tím, co Carlisle?

Hluboký šok se prohnal mým vědomím. To, v co jsem celý život věřila, se náhle otřáslo od základu. Jak by mohli existovat upíři? A přesto jsem před sebou měla nezvratný důkaz v podobě toho laskavého muže, který se o mě staral od prvního okamžiku. Staral se, měl mne rád, zjevně mu na mě záleželo a rozhodně se nikdy nepokusil mi ublížit. Všechny tyto poznatky se v mé hlavě stavěly do opozice mým představám upírů z knížek - a že jsem takových knížek četla spoustu. Stále jsem na ten fakt nedokázala přistoupit, ale byla jsem odhodlaná dočíst Carlislovy poznámky do konce. Carlisle věřil, že mi pomohou pochopit a já - teď už jsem si byla jistá - věřila jemu.

Plížil jsem se ulicemi a držel se při zdi, nechtěl jsem riskovat, že bych potkal nějakého člověka, až daleko za městem jsem nepatrně zpomalil a vběhl do lesa. Proč by ho mělo děsit, že by potkal člověka? Souvisí to nějak s tou žízní?

Žízeň. Ne, to prostě ne. Pochopila jsem, a přesto odmítala připustit. Nemůžu... Nikdy bych nemohla ublížit člověku! přemítala jsem a odmítavě kroutila hlavou. Nikdy!

Strach mne zcela pohltil a jen další věta vepsaná v zašlý papír, na kterou mi náhodou padl zrak, mě donutila zhluboka se nadechnout a číst dál.

Pološílený žízní jsem zoufale zaútočil na stádo pasoucích se jelenů na sluncem prosvícené lesní mýtině. A právě v tu chvíli se začala psát historie mého vegetariánství, životní filozofie a možná… obrácení několika dalších upírů k tomuto životu s lidmi. Ano, věřil jsem, že bychom se nějakým způsobem mohli zařadit do lidské společnosti, žít s lidmi, mezi nimi a nezabíjet. Dokonale se ovládat.

Obrovský balvan spadl z mého srdce. Dávno jsem věděla, že se Carlisle od ostatních mužů něčím odlišuje a teď jsem zjistila, že je i jiný než ostatní upíři. Nezabíjel lidi pro svou obživu. Děkuji. Lze žít i z krve zvířat. I to se mi příčilo, ale méně než kdybych musela zabít lidskou bytost. Ale dokážu to ovlivnit? Zvládnu bojovat tak jako Carlisle? Musí to nějak jít! Očima jsem přelétla zpátky ke slovu naděje. Prostě musí!

Konečně jsem se odhodlala odložit deník stranou na znamení, že jsem dočetla. Bylo toho ještě spoustu, co jsem se z Carlislových vzpomínek dozvěděla. Pomohly mi pochopit Carlislovy pocity, z nichž se velké množství shodovalo s tím, jak jsem se sama právě cítila. Tolik nového, co se budu muset naučit, jak se ovládat, jak myslet  nebo jakým způsobem využít to nekonečné moře času, který teď mám. Ale na rozdíl od Carlislea, já na to nebudu sama, že?

„Teď už to víš, Esme. Doufám, že pochopíš, proč jsem to musel udělat. Miluji tě a nechtěl jsem o tebe přijít.” Bříšky prstů pravé ruky se dotkl mé tváře. Zavřela jsem oči, abych si mohla tohle všechno urovnat v hlavě. Bylo až obdivuhodně snadné přemýšlet o tolika věcech najednou.

Upír. Upír… To jediné slovo okupovalo mou mysl a já ho nedokázala vypudit pryč.

„Nechtěla jsem, aby mě někdo zachraňoval.” Nevěděla jsem, jestli teď bylo správné se na něj zlobit, ale někde se ten smutek projevit musel. Jak využít to množství času? Můžu začít vyrovnáním se s tím zvláštním neklidem a smutkem hned potom, co zvládnu upírství.

„Nemohl bych bez tebe žít. Když jsem četl ten dopis, myslel jsem, že to bude to poslední, co v životě udělám. Byl jsem šílený strachy, když jsem tě našel tam na zemi. Nikdy bych nikoho nepřeměnil, kdyby měl jinou možnost, kdyby měl šanci žít, ale ty jsi měla zranění neslučitelná se životem, proto jsem to udělal. Chtěl jsem pro tebe jen to nejlepší a myslel si, že ti pomůžu, aby ses zvládla se ztrátou syna vyrovnat.” Jeho hlas byl natolik naléhavý.

„Já… Děkuji. Zachránil jsi mi život.” Objal mne.

“Neděkuj. Víš, proč jsem to udělal.”

 

Láska mi pomůže vše zvládnout. Nám pomůže.

Vlastně jsem ani netušila, kde se ta obrovská láska vzala, asi byla v mém srdci vždy. Jen jsem nikdy nenašla člověka, kterému bych ji mohla dát. A nemusela se bát, že se v něm zklamu. Teď už jsem si mohla být naprosto jistá, že mi Carlisle neublíží, ani psychicky ani fyzicky. Byl jako můj anděl spásy. Dívala jsem se do jeho očí a viděla něhu, lásku a porozumění.

„Miluji tě a děkuji. Za všechno.” Řekla jsem vděčně s pohledem do jeho očí.

„Zase děkuješ?” Chtěla jsem něco říct, ale zastavil mne.

„Nemusíš, Esme. To je přece samozřejmé. To spíš já bych měl poděkovat tobě. Vzkřísilas’ mě k životu. Už jsem nemyslel, že ještě někdy vůbec dokážu žít. Zachránila jsi mě a já zachránil tebe.” Vzal mou ruku do své a propletl si se mnou prsty. „Jsme vyrovnáni.”

„Nikdy nebudeme. Navždy ti zůstanu dlužníkem.” sklopila jsem hlavu.

„Ššš. Podívej se na mě.” Nijak jsem nereagovala. Jemným dotekem na bradě jsem byla donucena se na něj opět podívat.

„Kdy už konečně pochopíš, že jsme rovnocenní partneři?”

„Jsme?”

„Když budeš chtít.” Usmála jsem se a kývla v souhlas.

Už nebylo čeho se bát. Odteď už jsem nemusela mít strach z ničeho, co jsem měla myslí zastřené. Co jsem zažívala, když jsem byla člověk.

Právě v tuto chvíli se začala psát další kapitola mého života plná lásky, důvěry, porozumění, inteligence mezi partnery a naprosté duševní harmonie nás obou.

Polibek, který následoval, byl krátký, ale prýštilo z něho naprosto vše, co jsme cítili, a na co jsme oba mysleli. Oba jsme našli svou lásku. Jakoby se ozvalo hlasité cvak a vše uvnitř mě zapadlo konečně na své místo. Na to správné.

„Ty to necítíš?” zachraptěl, když se naše rty rozpojily.

„Co?” zašeptala jsem plaše v odpověď.

„Ve tvém krku. Ta žízeň.” Doteď jsem cítila jen slabé škrábání nebo spíš pálení v hrdle, kterému jsem nepřikládala velkou důležitost.

„Ne. Vlastně až teď, když jsi to řekl. Asi jsem se v životě naučila snášet bolest až moc statečně.” Zakroutil hlavou.

„Ale to už nemusíš, Esme. Kdyby tě cokoliv trápilo, tak mi to musíš říct, jasné?” Jen jsem pokývala hlavou a dotkla se krku. Začínalo to být nepříjemné.

„Musíš na lov.” Pronesl důrazně.

„Na lov? Ty myslíš… To, co jsi psal v deníku?”

„Ano, ale neboj se. Pomůžu ti.” Vyšli jsme z pracovny na chodbu. Hrad byl až příliš tichý. I pro upíří sluch.

Vložila jsem ruku do jeho nabídnuté dlaně a společně jsme došli k zadní bráně hradu.

Když jsme jako dva noční běsové přeskočili hradní zeď a rozběhli se do neprostupné tmy, vlastně až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že můj život začal. Právě teď.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  Annie (19.07.2014 00:39)

Esme je upír! Jupíííí :D

Moc krááááásná kapitola

Kate

9)  Kate (05.06.2014 21:56)

Row, potěšila jsi mě. :) A ano, užívá si novou rychlost a sílu a ještě bude! Děkuju!
Na reakce Volturiů si ještě počkej. ;)

Rowana

8)  Rowana (03.06.2014 22:11)

Hmmm, pěkné. Fascinovalo mě, jak dokázal Carlisla strach o Esmé zmást, že si vůbec neuvědomil, že za ní z toho okna může skočit a nemusí se proplétat celým hradem až ven. A taky jsem moc zvědavá, kam se celé osazenstvo hradu podělo, jakto že je tam tak pusto prázdno.
Esméin vstup do novorozenectví - zděšení, nevíra, ale také důvěra v Carlisla - líbilo se mi to.
A jejich zahájení lovu - páni. Tady si někdo užívá svou novou rychlost a sílu.

Kate

7)  Kate (25.05.2014 01:41)

SissCullen, díky za tvé komentáře!

Nano, kapesník? Já myslela, že jsme si smutné chvilky vybraly minule, i když tady se taky nějaké našly. Děkuju, jsem ráda, že se ti kapitola líbila!

Seb, nemáš vůbec zač. To já děkuju! :)

Kačí, s další kapitolou to nevidím v moc dobrém světle. Příští týden bude ve škole dost náročný. Tak popříští týden by tu snad mohla být další. Děkuju moc, jsi zlatá!

Emí, Aro a Caius? Uvidíme. Děkuju! Někdy mi přijde, že jsem se do té mojí Esme tak nějak vžila. Ještě jednou díky.

KJ, to ty jsi úžasná! Moc mě těší, že sis pár Carlisle Esme oblíbila. Vlastně, když jsem tuhle povídku začínala psát, chtěla jsem, aby i Esme s Carlislem měli své místo pro "sebevyjádření" (i když uznávám, že moji C a E jsou trošku odlišní než ti od Steph). Moc se o nich nepíše, tak jsem to chtěla napravit a přenést trochu toho světla i na jejich životy a začátek vztahu, ne jen na naši ústřední dvojici E a B, o kterých se píše nejvíc. :) KJ, děkuji za trpělivost. :)

KalamityJane

6)  KalamityJane (19.05.2014 08:13)

S tebou je radost spolupracovat, Kate. Jsi úžasná a naše osobní setkání mi to jen potvrdilo a doufám, že si to ještě zopakujeme Kapitola je skvělá, znovu jsem si její čtení užila a musím říct, že jen díky tobě jsem si pár Carlisle a Esmé oblíbila. Děkuju a těším se na pokračování

emam

5)  emam (18.05.2014 22:26)

Je to skvělé a já se už jen nemůžu dočkat co na to Aro a Caius
Nejvíc mě dostal ta pasáž, kdy si uvědomí žízeň a to, že už je na bolest tak zvyklá, že jí to ani nepřišlo. Pořád jsem totiž čekala, kdy se to její novorozenectví projeví a přišlo mi divné, jak v klidu to bere. Máš svou Esme naprosto zmáknutou ;)

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (18.05.2014 20:36)

Kati,zase jedna z tvojích vydarených kapitoliek.:) Nádherne si opísala vstup a začiatok nového života Esmé.Až teraz mi došlo,že ona vlastne ani netušila,že Carlisle je upír. Dúfam,že už teraz,po tých trápeniach,ktorými si prešla bude lepšie.:) Kati,len tak ďalej a rýchlo treba pridať ďaľšiu kapitolku. ;)

3)  Seb (18.05.2014 16:22)

Krásná kapitola. Děkuju.

2)  Nana (18.05.2014 12:03)

Ooo.. Krásne. Doslova nádhera
Carlisle byl úžasný keď zistil čo sa vlastne stalo..
Esme a jej premena.. Úžasné.. Keď.sa.prebudila musela byť.úžasná a.krásna..
Ked čítala denník tak to bolo skvelé..
A ten koniec.. Doslova.sem potreboval kapesnik..
Dúfam že kapitol bude ešte velaaaaaaaa...

PS: NA TEN POLIBEK BYCH SE RADA PODIVALA :D

SissCullen

1)  SissCullen (18.05.2014 00:45)

wow, krásna kapitola naozaj sa ti vydarila a začiatok nového života Esme si opísala úplne skvele!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek