04.11.2010 [10:00], MisaBells, ze série Láska na splátky, komentováno 19×, zobrazeno 2544×

Když hrdina můj odešel, opadl první lásky pel, a jako první jarní květ, to okouzlení mizí hned... Kde první lásky, kdepak jsou? Ty štěstí nikdy nenajdou? A časy malin nezralých jsou pryč jak v létě loňský sníh. Jen večer, když svět usíná, mé srdce na to vzpomíná…

 

5. kapitola - Marná snaha, Jacobe

Nevěděla, co se na taková místa nosí. Nikdy tam nebyla. Nesnášela hřbitovy a tu atmosféru, kterou kolem sebe šířily. Bála se. Jenže naštěstí nešla sama a Jacob ji podrží. Spoléhala na to až moc.

Když prošli velkou kovovou bránou, znejistěla.

„Co hledáme?“ zašeptal kajícně Jacob.

„Hrob Edwarda Anthonyho Masena, asi…“ nebyla si jistá. Věděla jen, že tam má jít. Ten hlas ji sem poslal. Nemohla si dovolit ho ignorovat.

„Kdože to byl?“

„Přítel prababičky.“

„Takže rok devatenáct set čtyřicet něco?“

„Ne. Devatenáct set osmnáct. Léto.“

„To byl mladý, ne?“

„Jo.“ Neměla náladu s ním mluvit. Celý den jí rozhodil. Začalo to snídaní do postele a pak se s ním zapovídala tak moc, že nešla běhat. Hřbitov chtěla stihnout dopoledne, aby měla po obědě čas se upravit pro – něj. Pro Edwarda. Do tváří se jí nahrnula krev z pouhé myšlenky.

„Rozdělíme se. Jdi tam,“ ukázala nalevo od brány.

„Nemyslím si, že bychom se měli dělit.“

„To je jedno. Jdi,“ vybídla ho a skoro ho strkala správnou cestou. Nakonec povolil, ale nelíbilo se mu to. Stejně jako ta pohnutka, co je přiměla jít sem. Sen. Její sen. Mohl si domyslet, kdo jí v noci našeptal tuhle hovadinu, ale nedala si to vymluvit. A otevření galerie, nebo co to bylo – taky blbost. Procházel mezi hroby a sledoval náhrobky. Cítil, že má sevřené hrdlo z toho pachu smrti, co tu byl. Bylo mu úzko. Tak tady je dnes naposledy, pomyslel si, než došel na konec jedné z dlouhých řad. Vrátil se a vkročil do druhé. Byla víc udržovaná. Přišlo mu, že tu leží větší boháči než v těch prvních. Samí hlavouni. Docenti, doktoři, soudci, advokáti, Stewart, Masen, Duncan, Mathews, Mason, Morison – počkat. Jacob se vrátil o pár hrobů zpět. Edward Anthony Masen. Narozen devatenáct set jedna. Zemřel devatenáct set osmnáct. Očima vyhledal Bellu, aby jí přivolal, ale byla daleko. Rozhlédl se. Jeho pohled zůstal viset na Edwardově fotce. Poznal ho. Byl to on, ten upír. Ale fotka vypadala jinak, než ta v Bellině deníku. Vytáhl ji a zahodil do křoví. Všiml si nádobky na svíčku. Něco v ní bylo. Něco, co tam nepatřilo. Nejspíš. Sklonil se a zmizel mezi náhrobky. Natáhl ruku.

„Co si myslíš, že děláš?“ zasyčel hlas ze skupinky tújí. Jacob se lekl. Potutelně se usmál a otevřel skříňku se svíčkou. „Nech to být, není to pro tebe.“ Vzal to a strčil do kapsy.

„Nebudeš to mít tak lehký,“ odfrkl si Jacob a strčil věc do kapsy. Prohlédne si ji později. Až bude sám.

„Našel jsi něco?“ Jacob se podruhé lekl. Byla tak blízko. Stihl to na poslední chvíli schovat.

„Jo. Jeho hrob. Zrovna jsem tě chtěl volat,“ lhal.

„Páni,“ vydechla a oči se jí z neznámého důvodu zalily slzami. Bylo to divné. Netušila, že kousek od ní je on. Živý, jestli se to tak dá říct. Svíral v ruce větev a zuřil. Zároveň ho sžírala bolest z jejího pláče.

„No tak, Bells. Měla bys toho nechat. Nic tu není, je mrtvý,“ tišil ji Jacob. „Ale asi někdo z jeho rodiny žije, když mu nosí na hrob květiny,“ dodal a hodil hlavou k váze s růžemi. Edward se v křoví napřímil. Věděla to! Věděla o jeho dárku!

„Počkej.“ Bella se sklonila a vzala do ruky kousek modré mašle. Modré. Té modré. Roztřásla se. Měla ta slova od prababičky před očima.

Naše první oficiální schůzka. Bála jsem se. Nevím, jestli to nebylo brzy. Známe se jen měsíc. Požádal mého otce o setkání a on souhlasil. Přinesl mi růži s modrou stuhou. Většinou se dávaly bílé nebo rudé, ale když jsem se ho neomaleně zeptala, odpověděl: „Na modrou mám předplacené právo. Nikdo jiný ji nedává. Ne tuhle a ne vám.“ Není to krásné?

Druhá schůzka a opět růže s modrou stuhou. „Už zase modrá?“ dobírala jsem si ho a on mi řekl: „Vždycky a napořád modrá.“

Byla jiná doba, ale kdo by mu dal na hrob růži s modrou stuhou? A pravou, žádné ty umělé mašle. Pravá bavlněná. A čerstvé růže.

„Jacobe! On vážně existuje! Chápeš to?“ vyhrkla a Jakeovi ztuhly svaly v těle. Jistěže to chápal. Sám s ním v noci mluvil. Kradmo se podíval do křoví. Určitě tam ještě je.

„Zmetku,“ sykl sotva slyšitelně, ale pro Edwarda to bylo dost čisté. Zasmál se. Smál se Jacobově marné snaze, ale štvalo ho, že má jeho medailon. Hodně by Belle napověděl. Takhle bude muset hledat jinou cestu. Ale nejprve si vychutná její radost. Slzy v očích už neměla. Možná jen trochu a určitě nebyly smutné. Zářila. Vznášel se v nebi z jejího hlasu, vůně, tváře… Málem vypadl z úkrytu. Ale ještě ne. Možná v galerii. Ale jen možná. Být tam rozhodně musí. Nenechá si jít její přítomnost. Nejhorší bylo, že se chystal jít i Lestat s Damonem. Louie se Stefanem také, ale ti nevadili. Ti dva první něco šili. Něco, co před ním až moc dobře ukrývali. Stejně, jako Jacob ukrýval medailon jeho matky. Dostala ho od ředitele Domu bláznů. Nadbíhal jí a ona tam pomáhala. Jeho matka byla ztělesněním anděla, stejně jako Marie. Možná bylo dobře, že tam nešla. Byl to momentálně dům plný upírů, ale byl připravený je poslat pryč, pokud by tam šla.

„No vidíš,“ sykl Jake a vytrhl Edwarda z myšlenek. Měl vztek. Jak to mohl přehlédnout? Jak asi. Vždyť o tom nic nevěděl. Nečetl ten zpropadený deník. „Jak to vůbec víš?“ dodal se zájmem. Bude si muset do příště dávat pozor.

Řekla mu to. O modré mašli a Edwardovi s prababičkou.

„Ale to mohl být kdokoliv z jeho rodiny, Bells. Není to přece hned vzkaz od něj.“ Jacob potlačil ránu do čela a Bella se vznášela na obláčku štěstí.

„Pořád to nechápeš.“ Nebyla to marná cesta. Nechal jí tu vzkaz, ale proč jen tu mašli? Dostala od upíra dárek a náhle ji zaplavila zvláštní panika. Rozhlédla se.

„Co je?“ špitl Jacob a sledoval ji.

„Takový zvláštní pocit, víš? Jako kdyby tu teď byl,“ řekla zasněně a přivoněla k růži. „Jak kdyby to bylo možné,“ usmála se smutně.

„A nebylo?“ divil se Jacob.

„Upíři ve dne ven nevychází, to nevíš?“ Málem se rozesmál. Kdyby jen věděla, jaký dárek se schovává v křovisku za nimi.

„Aha,“ kuňkl a v jeho hlase byl schovaný smích.

„Přijde ti to vtipné?“ vyštěkla dotčeně.

„Promiň,“ omlouval se. Bella se od něj odtáhla a všimla si malé kočky, která si to mašírovala přímo k nim. V polovině uličky se zarazila, naježila a s prskáním utekla. Bella svraštila obočí. Znovu se rozhlédla. Kočky ji milovaly. Tak co téhle bylo? Prohlédla si Jacoba, který se na zvíře nevraživě mračil.

„Co?“ odtrhl pohled od utíkajícího tvora.

„Nic,“ spolkla slova a vydala se pryč s růží v náruči. Jacob chviličku počkal.

„Jsi tu, pijavice?“ zašeptal.

„Reagovala na tebe. Ne na mě. Tvůj pach byl první,“ vysmál se mu Edward a Jake slyšel jen šumění listí, když se upír vytratil pryč.

„Prý ve dne ven nechodí,“ odfrkl si a rozeběhl se za Bellou. „Co teď?“ nadhodil, když se postavil vedle ní. Bella se na něj podívala svým čokoládovým pohledem a jeho začal v kapse pálit ukradený úlovek. Měl by jí ho dát? Ne, rozhodně ne.

„Asi archív,“ nadhodila.

„Zase? Vždyť jsi tam byla už, ne?“

„To ano, ale možná z něj zjistím víc. Nebo internet a novinové články, co já vím? Jen musím něco dělat.“ Připadala si zvláštně. Měla radost, že se nehoní za duchem, ale zároveň si začala uvědomovat, že o ní ví a vede ji. To ji naštvalo.

„A co něco jiného? Nějaká zábava? Znáš to slovo vůbec ještě?“ ryl do ní Jacob.

„Já se tímhle bavím, Jacobe!“ odvětila.

„Hele, tak mi alespoň ukaž ten deník,“ nadhodil. Bylo mu jasné, že s tímhle jejím přístupem dnes nepohne. Počká si. Však ten upír jí taky jednou rozzuří doběla. Dá jí chvilku samoty v bytě a zatím zničí ten poklad v kapse.

„Zbláznil ses?“ vyjekla, jako kdyby po ní chtěl ukázat prsa. „To je prababiččino soukromí! Nikdy to neviděl žádný chlap!“

„Ok, ok! Uklidni se. Jen jsem to chtěl vidět, abych příště nepřehlédl nějaký podstatný detail!“ výjimečně nelhal. Potřeboval znát detaily, aby je mohl schovat.

„Prostě ne,“ zakončila to Bella s udýchaným výrazem. Co to po ní chtěl? To přece nešlo. Nemohla mu ukázat důvěrné… K čertu, vždyť ona to taky narušila, ale ona mohla. Babička jí ten deník dala, aby si poradila stejně, jako ona. Caroline ten deník dala sama Marie. To se mohlo, to bylo jiné.

Domů šla s Jacobem mlčky. Musela si rozmyslet, co dál. Ten archív přehnala. Ale alespoň měla důvod jít někam bez něj. Tušila, že by s ní nešel. Maximálně by ji přivezl a odvezl. Nic víc. Už teď byl až moc hr, aby řídil. Byla nesvá. Vždycky si dělala věci po svém, nesnášela čekání na něco, nebo na někoho. Proto si pořídila auto a vydala se na vlastní pěst. Jak mohla mít radost, že přijel a bude s ní? Nejraději by si nafackovala, vždyť byla ráda, že je tady. Byl to Jacob. Její přítel z dětství. Kamarád. Víc očí víc vidí, ne? Jenže to ještě netušila, co její kamarád dělá za jejími zády. Naopak on si to uvědomoval až moc. Věděl, že až na to Bella přijde, bude zle. Možná s ním už nepromluví. To mu jako důvod utajení stačilo, ale mělo to háček. Ta pijavice o něm věděla.

Nastoupili do vozu a vydali se domů k Belle. Stále mlčeli. Ticho protnul až Jacob u domovních dveří.

„Nemáš hlad? Skočil bych něco koupit,“ navrhl.

„To by bylo fajn,“ ujistila ho a byla nadšená, že bude mít chvilku pro sebe. Věnovala se odemykání zámku, když ji něco přimělo otočit se na něj. Zíral vztekle k nebi. Zvedla hlavu a pozorovala římsy oken. Proč? Určitě koukal na to nebe. Bylo modrošedé. Takové zvláštní.

„Asi bude pršet,“ vyhrkl a seběhl schody. „Tak já pak zazvoním,“ dodal, než zmizel. Bella zaváhala. Pršet? Ano, bylo to zatažené, ale pršet z toho? Vešla do domovních dveří a zavřela za sebou s myšlenkou, že šel Jacob nakupovat. Spletla se. Věřila tomu, co jí řekl. Jacob zahnul za první roh, jakmile Bells zmizela v domě. Propletl se mezi hromádkou bezdomovců a popelnic až k úplnému konci slepé ulice.

„Tak polez, bazilišku,“ sykl a nenamáhal se ani otočit, když uslyšel za zády šustění látky. „Je taky někdy chvíle, kdy ji nesleduješ?“ vrčel. To ticho ho přimělo se otočit. Trhl sebou. Stál tam chlap. V černé kůži a bavlněném tričku. Jeho oči byly jasně modré a rty krvavě červené. Byl bledý, určitě patřil k té bandě. Necítil z něj sladkou vůni. Spíš zvláštní směs koření a akátu. „Co…“ nedořekl. Muž zvedl ukazováček v umlčujícím gestu a Jacob se začal třást, ale nemohl ukázat, kdo je. Tady ne. Byl bílý den a spousta svědků.

„Asi sis mě s někým spletl, ne?“ usmál se muž. Upír! Určitě ano, ale ty oči! Byl jiný. Jacob se snad prvně v životě začal bát. Vystrčil bojovně bradu a přemýšlel, jak se odtud dostat.

„Pijavice jako pijavice,“ odsekl a ten upír před ním povytáhl pobaveně obočí.

„Takže víš, kdo jsem? To jsi mi to o dost usnadnil. Určitě tedy víš, co umím, že?“ ušklíbl se.

„Vypadáš jinak než tamten, ale dokážu si to představit,“ vrčel Jake a pomalu nevědomky couval k plotu z pletiva.

„Tak víš co? Pomůžu ti. Představu ti názorně ukážu a ty pak budeš moct říct, že už to znáš na vlastní kůži,“ mrkl na něj upír a vykročil k němu.

Bella se v pokoji otřásla. Do ucha ji udeřil zvláštní zvuk. Přišlo jí, že meluzína v okně zpívá, Jackie, Jackie, Jack… vyrazila z domu. Netušila, kam letí a proč, ale ta meluzína!

„Jacobe?“ křičela u každé uličky, kterou prošla.

„Bells!“ ozval se z jedné z nich a vzápětí se vynořil.

„Co jsi tam dělal?“ vyhrkla podezřele. „Jsi celý?“

„Jsem v pohodě. Já…“ Byl zmatený. Věděl, že šel od Belly na nákup, ale jak se dostal do té uličky?

„Pojď domů,“ pobídla ho a on šel. V zátylku měl zvláštní pocit. Možná si měl něco pamatovat, ale zaboha si nedokázal vzpomenout, co to bylo.

Výhodou bylo, že ho Bella vzala kolem pasu a vedla k domu.

„Jakeu?“ ozvalo se za nimi. Otočili se.

„Nekecej!“ vykřikl nadšeně Jacob a všechny jeho chmurné myšlenky byly pryč.

„Co tu děláš?“ divil se kluk před nimi a Bella svraštila obočí. Tolik náhod?

„To bych se měl ptát já, ne? Bells, tohle je Mony, kamarád ze školy. Hned po našem maturáku odjel pryč, týjo,“ vydechl a prohlédl si ho. „Vypadáš pořád stejně.“

„Ty taky,“ usmál se Mony a změřil si Bellu ledovým pohledem.

Kdesi nad nimi, na římse Bellina okna, tichý pozorovatel jejich počínání zavrčel. Měl vztek. Nemohl se na to už dívat. Přeskočil střechy a vrátil se do Domu bláznů.

„Nejsi tu dnes brzy?“ ozval se z černé chodby hlas Louieho.

„Jen na chvíli,“ vymlouval se Edward a chtěl zmizet.

„Hele, já vím, že mi do toho nic není, ale…“ nedořekl. Edward se na něj otočil a kývl. Věděl, na co Louie myslí.

„Víš, ze začátku to byla hra. Takové to zpestření věčnosti, jak by řekl Damon nebo Lestat, ale čím víc jsem ji sledoval, tím víc mě to k ní táhlo. Vyčkával jsem, jenže pak se tu ukázal ten Jacob Black a mně došlo, jak málo času mám. Musel jsem ji popostrčit. Jen trochu,“ začal.

„Tak se jí ukaž a bude.“

„To nejde!“ obořil se zuřivě Edward a ani nechtěl pomyslet, co by se stalo, kdyby na to přišli Volturiovi. Zabili by ji.

„Viděl jsem tě s tím medailonem, Edwarde. Byl pro ni? Proč jsi jí dal nápovědu, když se jí stejně nechceš ukázat?“

„Chci se jí ukázat. Tedy nechci…“

„Tak jak?“

„Co jak? To tam mám nakráčet a říct jí: Jsem tu, co jsi mi chtěla?“ Louie nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Asi ne. Ale takhle si z ní děláš vážně jen blázny.“

„Já vím a mrzí mě to. Jenže potřebuju, aby mě našla sama a bez důkazů toho, že jsem jí pomohl já. Aro Volturi umí číst všechny myšlenky. Neznáš ho. Zjistil by to.“

„A takhle to nezjistí?“

„Stejně to nevyšlo, tak co,“ zamumlal. Alespoň si všimla růží, napadlo ho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Jalle (13.01.2013 19:57)

niektoré komentáre sú na

18)  kytka (16.03.2011 09:20)

To je ale konec, a Jacob je pěknej zmetek, ale jinak super.

17)  sakraprace (20.12.2010 11:08)

Kdopak si to hrál s Jakobem???
Návštěva hřbitova se zas tak nevydařila, ale je celkem sranda, jak se ti dva pošťuchují a předhánějí

16)  Amisha (16.11.2010 08:18)

Tedy jsem napnutá jak kšandy

15)  sfinga (08.11.2010 22:51)

Jacob je pitomec a ještě zloděj. To si myslí, že krádež jednoho dárku Edwarda zastaví? Nebo, že zastaví bellu v jejím hledání? Trouba jeden.
Pádím dál

13)  semiska (07.11.2010 15:56)

Chudák Jacob, kdo ho napadl? Lestlan nebo Damon? NO, to jsem zvědavá. Jacob evidentně žárllí, proto jí to zatajuje všechno. Jsem napnutá jako kšandy značky pérovačky a nemůžu se dočkat, co se bude dít v galerii. Nádhera, miluju tě a tvoji originalitu taky.

12)  Carlie (06.11.2010 07:50)

Úžasný! Kdyby to nebylo tak nebezpečné pro Bellu, smála bych se, jak se kluci úžasně předhánějí a podrypují navzájem ... co se stalo Jacobovi? Bojim, bojim a těším se na další kapitolku... chvátám, chvátám

11)  Lenka (05.11.2010 11:02)

Už se těším, až Bella zjistí, jak jí Jacob "pomáhá".
Moc se těším na pokračování.worship* *

9)  Linfe (04.11.2010 15:45)

Jacob je malej hajzlík, ale na každýho jednou dojde. A já bych je hnala oba. Miluju tuhle povídku, miluju tebe

7)  milica (04.11.2010 13:02)

Ten Jacob mi leze krkem , zmetek jeden. Co se mu asi stalo v tý uličce, škoda že mu nezakroutil krkem Super, těším se na otevření galerie. Pěkně nás napínáš

4)  eElis (04.11.2010 12:17)

Ten Jacob je, ale... Ten Jacob mi tak pije krev, i když je to měnič, to je jedno. Jinka kapitolka byla naprosto dokonalá a moc se těším na další.

3)  SarkaS (04.11.2010 10:43)

Teda ted mam naprosto antiJacobovskou naladu. Potkat ho tak ho snad prohodim nejblizsi zdi... To je takovej hajzl! A co ty sis to na ne zase uchystala? Moje nervy... musim si je necim obalit, pristi dil jen s tabulkou cokolady vedle sebe

1