Sekce

Galerie

/gallery/L%C3%A1ska%20%C4%8Di%20nen%C3%A1vist.jpg

Caius se rozhodne neotravovat Bellu a proto zůstane ve Volteře. Bella společně s Lucy a Emmettem se vydávají neznámo kam. Emmetta ale najednou zničeho nic přepadne ukrutná žízeň, neudrží se a kousne malou holčičku. Jenže Bella nesouhlasí s tím, aby pil lidskou krev a proto se vydává k jednomu domku, kde by jí mohli pomoci zachránit malou holčičku. Jenomže když se otevřou dveře, nestačí se divit. Kdo v tom domku bydlí? A koho potká v lese, když zrovna hledá svoji sestru a Emmetta? To se dozvíte, pokud si tuto povídku přečtete. Pls momentíky a hlavně kritiku.

9. kapitola – Ráj na Zemi

„Měli bychom vyrazit,“ řekla Lucy a zavřela okna, která až doteď byla otevřená dokořán.

„Opravdu tu nechceš zůstat?“ zeptal se mě Caius a objal mě svými pažemi, které byly na dotek tvrdé jako skála.

„Bude to jen pár dní. Budu tu dříve, než se naděješ. Slibuju,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři, kterou měl až neskutečně jemnou. V tom okamžiku dal svoji ruku na tu mou a já byla zase štěstím bez sebe.

„Tak nerada odjíždím,“ řekla jsem.

„Ale musíš,“ řekl smutně a začal mě zase líbat.

„Takhle nikam neodjedu,“ řekla jsem s úsměvem na rtu.

„Promiň, já zapomněl. Když jsi vedle mě, tak se holt neudržím,“ řekl.

„Opravdu s námi nechceš jet?“ zeptala jsem se ho.

„Ne. Raději tady zůstanu,“ řekl, políbil mě na čelo a odešel. Miláček. Jak já ho miluji.

„Tak jdeš?“ zeptal se mě Emmett.

„Ano. Už jdu,“ řekla jsem a vzala si tašku, která byla malá jako kabelka. Kufr si brát nemusím, protože ho nepotřebuji.

Běželi jsme lesem, abychom se nalovili. Já s Lucy jsme neměly žízeň, ale Emmett strašnou.

„Ty máš žízeň, viď?“ zeptala se Lucy. Zastavila jsem se a koukala se na něho.

„Ne, nemám,“ řekl Emmett.

„Ale máš. Já slyším tvoje myšlenky. Bolí tě v krku jako v jednom ohni. Tak si to přiznej! Jsi hladový,“ řekla Lucy s úsměvem na rtech.

„Neobouvej se do něho tak,“ řekla jsem jí. Pak jsem se chtěla kouknout na Emmetta, jenomže on tam už nebyl. Bez váhání jsem běžela po jeho stopě a pak ho našla, jak si pochutnává na jedné holčičce. Okamžitě jsem ho zmrazila.

„Co budeme dělat, Lucy?“ zeptala jsem se své sestry, jenže ta mlčela.

„Nic nebudeme dělat. Je to jeho rozhodnutí. My mu v tom bránit nemůžeme, to přeci víš,“ řekla. Rozmrazila jsem ho. Nemohla jsem se dívat, jak se krmí tou nevinou holčičkou. Slyšela jsem, jak vysává každou kapičku z jejího mladého tělíčka.

„Tak dost,“ řekla jsem a srazila ho kousek dál od ní. Měla v sobě ještě dost krve, aby přežila, ale musela jít okamžitě do nemocnice. Olízla jsem jí ránu, kterou jí způsobil Emmett a běžela s ní k nejbližšímu domku. Zaklepala jsem a dveře se otevřely. Otevřel pán, kterého jsem ale dost dobře znala. Byl to ten cizinec, co přišel i s mým bývalým klukem do Volterry. Chtěla jsem odejít, ale chytil mě za ruku.

„On tady není,“ řekl, „pojď dál.“ Šla jsem. Dala dívčino tělo na gauč a sedla si vedle ní.

„Já ji ošetřím. Ty nepiješ lidskou krev?“ zeptal se mě.

„Ne. Piji zvířecí krev. Vlastně abych po pravdě řekla, já nemusím pít žádnou krev, prostě ji nepotřebuji k tomu, abych přežila. V ten den, kdy jsem se poprvé napila lidské krve, jsem proměnila svého prvního člověka. Nic mi to neříká. Možná je to moje schopnost, co já vím. Moje sestra taky nepije lidskou krev. Proč se na to vlastně ptáte?“ zeptala jsem se, zatímco on si přinesl lékařský kufřík. Vypadal jako model. Měl blonďaté vlasy, které mu ladily k jeho rtům. Duhovky měl medově zbarvené. To je divné. Všichni máme duhovky zbarvené do červena, ale on je má do takové tmavě žluté barvy.

„Já jsem se tě zeptal jen proto, abych věděl, jestli sneseš tu krev, kterou jí budu dávat do těla. Já jsem Carlisle a ten kluk se jmenuje…“

„Já vím, kdo to je a nechci se o něm bavit. Já jsem Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bella. Moje sestra se jmenuje Lucy a ten kluk, co napadl tuto dívku, se jmenuje Emmett. On je spíš na lidskou krev,“ řekla jsem a prohlížela si ho více do detailů.

„Aha. No, to se stává. Je jen pár vyvolených, kterým tento způsob života nevyhovuje, a proto se dali na tuto… dietu.“ Došil poslední steh a všechno sbalil zpátky. Pak dal kufřík zase do šuplíku.

„Můžu se na něco zeptat? On umí číst myšlenky?“ zeptala jsem se Carlisla.

„Ano. Ale teprve se snaží ovládnout svoji schopnost. Takže ty jsi ta jeho holka, co hledal?“ zeptal se mě a já zrudla.

„Ano. Jsem. On mě hledal?“ zeptala jsem se, ale on mě pohladil po tváři.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se a odhodila ho doprostřed místnosti.

„To není, jak si myslíš. Já jenom nechápu, proč si zrudla. Tohle totiž ostatní upíři nemají. Měla by si mít bílou pokožku, ale ty ji máš přirozeně lidskou. Nechápu to. Navíc občas slyším i tvoje srdce. Což je divné,“ řekl a já mu hned na to odpověděla.

„Já jsem jiná než ostatní upíři. Aspoň Aro to o mě říká. Netřpytím se na slunci a nepiji lidskou krev, vlastně ji ani nepotřebuji. Já a Lucy jsme jedinečné. Jen nám dvěma trvala proměna necelé dva týdny.“

„To je vskutku zajímavé, ale bojím se, že naše konverzace bude muset skončit. Ta holčička bude v pořádku a až bude v lepším stavu, tak ji převezu do nemocnice,“ řekl.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala jsem se, otevřela dveře od malého domečku a stála na prahu, kde jsem čekala na jeho odpověď.

„Doufám, že ano,“ řekl a zavřel dveře od chatrče. Běžela jsem lesem, abych našla Lucy s Emmettem. Jenže jsem je nemohla najít. Nemohla jsem najít ani jejich stopu. Kde jsou? V tu ránu jsem slyšela, jak za mnou něco zašustilo. Byl to on. Nevím, jak jsem to poznala, ale věděla jsem, že je to on. On, můj bývalý kluk. Neotočila jsem se.

„Kdo jsi?“ zeptal se a přišel ke mně trochu blíž. Chtěl mi přečíst myšlenky, ale já ho k nim nepustila. Otočila jsem se a než si stačil vůbec všimnout mého obličeje, tak jsem ho zmrazila svýma rukama. Měl tak nádherné rysy obličeje, ale nemohla jsem tu zůstat. Začal jsem se připravovat, že jak ho rozmrazím, tak hned uteču. Rozmrazila jsem ho a utekla, ale on byl rychlejší jak já. Dostihl mě a srazil mě na zem. Podíval se mi do obličeje a zůstal ležet jako opařený.

„Bello?“ řekl a jeho výraz byl mě nečitelný. Chtěla jsem ho zmrazit, ale on mi to nedovolil. Chytil moje ruce a začal mě líbat jako nikdy dříve. Bylo to sice nádherné, jenže jsem nemohla. Proto jsem se od něho odvrátila. Chtěla jsem utéct pryč, ale on mi to znova nedovolil. Držel mě strašně pevně. Tak jsem něco zkusila. Pořád na mě zkoušel svoji moc, a proto jsem vyzkoušela svoji odrazovou moc proti jeho, abych mohla, přečíst jeho myšlenky.

(Nevím, jak dlouho tohle budu muset ještě hrát. Aro mi sice říkal, že se ke mně bude takhle lísat, ale že ode mě bude chtít i utíkat, to jsem netušil.)

V tu ránu jsem to prokoukla. Aro přikázal nějakému upírovi, aby vzal na sebe jeho podobu, schopnosti, pocity, prostě všechno, co k němu patří, aby mě mohl pronásledovat. Bála jsem se, že i Carlisle byl jen návnada. Co si teď jen počnu? Byla jsem tady s nějakým cizím upírem, který vypadá jako můj bývalý, a který mě drží, abych ho nemohla zmrazit. Teď bych vážně potřebovala svoji sestřičku. Lucy? Kde jen vězíš?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Demetri, Jane, Alec