21.10.2010 [16:00], zira, ze série Láska či nenávist?, komentováno 1×, zobrazeno 1807×

Bella poznává svojí sestru z jiného úhlu pohledu. Jako sestry si moc nepadly do oka, nic je k sobě nepřipoutal, neměly spolu žádné zájmy, ale teď když jsou upírky, mají toho společného víc než dost. Víc Vám neprozradím. Pls komentíky xD

4. kapitola – Máš rozum?

Začali jsme se prát. Byla rychlejší, ale já zase silnější. Každá měla v zásobě nějakou výhodu. Zkusila jsem se ji zmrazit, ale nešlo to. Byla vůči mým schopnostem imunní. Po chvilce se zastavila.

„Nemůžu ti přečíst tvoje myšlenky. Jsi vůči mým schopnostem,“ „imunní,“ dopověděla jsem její větu.

„Nemůžeme si teď promluvit… o samotě Demetri,“ řekla a já slyšela, jak někdo práskl do zdi a pomalu odcházel.

„On nás poslouchal?“ zeptala jsem se Lucy, která mi hned odpověděla.

„Ano, ale moc toho neslyšel, spíš chtěl vidět, jak bojujeme, aby se na nás připravil. Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se a já přikývla.

„Ty máš toho… Caiuse ráda?“ zeptala se a koukala se mi přímo do mých očí.

„Jo… asi ano. Já vím, že mám… měla jsem kluka, ale já se s ním cítím, tak nějak zvláštně, jako bych nikdy nikoho takového nepotkala. Já ho miluji. Poprvé, co mě políbil, jsem se cítila tak… zvláštně, tak…“ „ zamilovaně,“ dořekla Lucy sklesle.

„Co jsem provedla tentokrát Lucy?“ zeptala jsem se naštvaně a vstala ze země.

„Počkej… já to tak nemyslela. Já přeji ti to, jen je to všechno tak narychlo. Zrovna teď, aby ses zamilovala. Teď? Když jsme v téhle situaci, se Bella Marie Swanová zamiluje. Naši rodiče jsou mrtví. Ty už nikdy neuvidíš svého kluka, protože by si mu nejspíš vypila jeho sladkou krev. Vlastně bys mu jí nemohla vypít, takže je to jedno,“ řekla a já nechápala, co tím myslí. Jak, že bych mu stejně nemohla vypít. To myslí, že bych to nedokázala, nebo že je…

Ne… na to nechci ani pomyslet.

„Co tím myslíš, že je to jedno? Je tu něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se a otevřela dveře, které vedly do dlouhé chodby, kterou jsem neprozkoumala. Zatím.

„On… byl nakažený, chodila jsem za ním každý den a odhodlávala se k tomu, že mu řeknu, že jsi nakažená, že ses ztratila a že je pravděpodobné, že jsi mrtvá, ale když jsem ho chtěla navštívit v úterý na jeho stálém pokoji, nebyl tam. Nikdo nevěděl, že se ztratil, tak jsem ho začala hledat. U něho doma, ve škole, v nemocnici, ale nikde nebyl. Šla jsem ho hledat do lesa pozdě v noci. Řekla jsem si, že stejně jsem nakažená, takže kdyby mě někdo chtěl zabít, tak by to nebyla žádná škoda. Nemám pravdu? A v tom mi začalo být blbě a na omdlení a tak jsem si sedla na nejbližší pařez. Věděla jsem, co přichází… smrt. Španělská chřipka mě dohnala. Začala jsem se potit, začala mě bolet hlava a začala jsem… zvracet. Asi tě moc nebudu uvádět do detailů, ale jde mi o tohle. Když jsem tam tak ležela, uvědomila jsem si, že mě někdo pozoruje. Koukla jsem se za sebe a uviděla muže v černé kápi, jak jde ke mně.“

V lese

„Co chcete? Běžte pryč nebo…“

„Nebo co? Co mi chceš udělat? Ty umíráš, jsi nakažená, nemůžeš mi nijak ublížit. Já se jmenuji Aro a tohle je Caius. Omlouvám se. Caiusi, ať je to rychlé, prosím.“

„Jak to myslíte? Aro? Kde je? Kdo…?“

„Ale než jsem se stačila zeptat, kouslo mě něco do krku a přisálo se to na mně. Za chvilku jsem cítila, jak mě studený dech šimrá v mém uchu, které bylo v jednom ohni. Nic jsem necítila. Měla jsem jen zavřené oči a čekala, až mě někdo uhasí… až někdo uhasí ten oheň přímo u mě, ale nic se nedělo. Čekala jsem tak dlouho Bello. Pak jsem uslyšela tebe a věděla jsem, doufala jsem, že jsem v nebi. Že ten oheň byla jen očista k tomu, jestli se hodím do nebe. Cítila jsem, jak mě někam neseš, slyšela jsem tě mluvit, ale nerozuměla jsem ti, jako by mezi námi byla clona, kterou nemůžu já… ani ty odhrnout. Pak jsem otevřela oči… a viděla všechno tak… jasně. Najednou jsem tě slyšela, jak na někoho řveš a tak jsem šla za tvým hlasem. Počkej chvilku. Heidi? Já vím, že tu jsi, i když jsi neviditelná, tak ti můžu číst myšlenky.“ Pak se v rohu objevila její tvář a postupně se odkrývalo celé její tělo.

„Promiň mi to, ale přišla jsem sem před 60 lety a neměla jsem tady žádnou upírku natož dvě, prostě mi chybí společnost… upírská. Vlastně jsem se vás na něco chtěla zeptat?“ Přikývla jsem a zatím jsi k nám sedla do tureckého sedu.

„Nechcete na lov, ještě jste nebyly a nevěřím vám, že nemáte pořádný hlad… teda spíš žízeň.“ S Lucy jsme na sebe nevěřícně koukly a pak se koukly na Heidi a udělaly gesto, kterým jsme jí sdělily, že ne.

„Ale no tak. Bude legrace. Prosím… už jsem hodně dlouho nebyla a nebaví mě jíst pořád jen v trůnní místnosti,“ řekla sklesle a udělala na nás psí oči.

„Počkat, jak to myslíš, že jíte v trůnní místnosti. To jako příborem?“ zeptala jsem se Heidi a viděla, jak se Heidi i Lucy na sebe koukly přesně ve stejnou chvíli. Pak se začaly hlasitě smát. Jasně Lucy umí číst myšlenky, proto to pochopila.

„Ne hlupáčku. Já jsem něco jako návnada. Nalákám různé turisty, kterým řeknu, že jim ukážu jeskynní chodby a trůnní sál. Vždycky se na to chytí a pak je dovedu až do trůnního sálu, přivítá je Aro a pak je večeře. Prosté. Neboj, zítra to uvidíš. A ještě na něco jsem se tě chtěla zeptat, můžu?“

„No… podle toho, co to bude,“ řekla jsem a doufala, že se mě nezeptá na Caiuse.

„Kdy se s Caiem vezmete?“ zeptala se a já se skoro zakuckala. Za dveřmi se někdo začal smát a odcházel.

„Nevím, ještě se mě na to nezeptal a ani nevím, jak bychom se k tomu dostali, když spolu ani nechodíme,“ řekla jsem a razila si to ke dveřím, abych věděla. Kdo nás poslouchal.

„Dali jste si pusu, to něco znamená, ne?“ zeptala se Heidi, já se na ni otočila: „Jenomže jedna pusa většinou neznamená svatbu,“ řekla jsem a otevřela dveře, jenže jsem to nestihla, protože místo dveří tam stála Heidi a zeptala se mě: „ A kdyby… se tě zeptal, co by si odpověděla?“

„Ne, odpověděla bych ne.“ Pak jsem ji odstrčila rukou a otevřela dveře. Před nimi stál Caius. Měl smutno v obličeji, koukla se na mě, jak na vraha a kráčel pryč.

„Počkej. Prosím.“ Zmrazila jsem ho a postavila se před něho. Rozmrazila jsem ho a políbila ho. On mě ale odstrčil a šel nečinně dál. Postavila jsem se zase před něho.

„Promiň… já nevěděla, že jeden polibek pro tebe tolik znamená, ale ještě před měsícem jsem měla kluka, se kterým jsem se musela rozejít kvůli blbé nemoci, a pak se tu objevíš a celý můj dosavadní život je naruby. Chápeš, že je to teď pro mě je těžké? Máš rozum? Teď… by bylo na vdavky strašně brzy. Ještě teď jsem z toho zmatená. Prosím, netlač na mě… lásko. Prosím. Dali jsme si teprve první pusu a ty už myslíš na to, že se vezmeme? Možná… jednou,“ řekla jsem a začala ho hladit po jeho hladkých vlasech.

„Pořád ho miluješ, že jo?“ zeptal se a já neměla na výběr. Musela jsem mu lhát.

„Ne… už ho nemiluji,“ řekla jsem, ale zachoval se jinak, než bych od něho čekala.

„Tak to jsem rád, že mi nelžeš,“ řekl rozzuřeně a odešel.

„Co jsem zase udělala?“ zeptala jsem se a ke mně přistoupila Heidi.

„On to vycítil,“ řekla a dívala se směrem, odkud byly slyšet Caiovy kroky.

„Jak to myslíš, že to vycítil?“ zeptala jsem se a koukla se na ni. Byla z mojí pravé strany.

„Myslí to tak sestřičko, že on dokáže vycítit, jestli mu někdo lže nebo mu říká pravdu,“ řekla moje sestra a objala mě z mé levé strany.

„Jsem to, ale pako. To jsi mi to nemohla naznačit už dřív, když jsme se hádali. Vlastně to nebyla hádka. Mluvila jsem hlavně já, ale… Ne, nebudu to řešit. Co se stalo, stalo se a teď to musím nějak napravit, ale jak?“

„Však ty už na něco přijdeš Bello. Pojď Bello na lov, třeba tě po cestě něco napadne,“ řekla Heidi.

„Teď na lov nemůžete, přijeli důležití hosté. Připravte se. Bello a Lucy… oblečte si něco jiného. Myslím si, že bláto na oblečení už dávno není v módě,“ řekl Felix.

„Vtipný jako vždy, že?“ řekla Heidi a políbila ho. On její polibek opětoval a zvedl jí do výšky. Takže Heidi a Felix? Páni. Ale jako pár se k sobě hodí.

„Co na nás tak koukáte, jsme manželé, můžeme si to dovolit,“ řekla, vlepila mu ještě jeden polibek a pak nás táhla chodbou. Felix na mě a Lucy ještě zamával a šel směrem k trůnnímu sálu.

„Tak tady je všechno oblečení, které je tento měsíc v módě, od bot až ke kabátům. Jestli budete potřebovat pomoct, jsem ve zkušební kabince.“ Mrkla na nás a šla si vybírat oblečení. Tahle místnost byla ještě větší než trůnní sál. Byly tady samé skříně, jak ve velkém obchodním domě. Byly tady boty, oblečení, šminky, náramky, korále, paruky, prostě vše. Vzala jsem si první, co mi přišlo pod ruku, a šla do zkušební kabinky, ale než jsem se tam stačila doplazit. Lucy mě chytla za ruku, vzala moje oblečení z ruky a dala mi jiné. Nasoukal jsem si to na sebe. Měla jsem úzké džíny, černé kozačky na podpatku, dlouhé černé tričko bez potisku a černý plášť. Ani nevím… proč ten plášť? Ale tím se teď nebudu zabývat. Podstatné je, že budu muset být s Caiem v jedné místnosti.

„Bello, pojď. Už čekají jen na nás. Páni. Tobě to sluší. Kdyby tě tak viděl C…“

„Uvidí mě, takže aspoň k něčemu bude to oblečení,“ řekla jsem a vzala Heidi a Lucy za ruku. Běžely jsme a za pět sekund jsme byly před dveřmi do trůnního sálu. Dveře se otevřely a já viděla někoho, koho bych tu rozhodně nečekala. Zmrazila jsem všechny a pak zase rozmrazila všechny, kromě naší návštěvy. Pro mě… to byla nečekaná návštěva a pro Lucy nejspíš taky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1