Sekce

Galerie

/gallery/L%C3%A1ska%20%C4%8Di%20nen%C3%A1vist.jpg

Belle se nedaří vrátit svou schopnost zpátky a až do druháku tomu nebylo jinak. Jenže jeden den se vše změní. Omlouvám se, že jsem dlouho nepsala kapitolky, ale to víte. Škola a tak. Zrovna jsem přestoupila na střední, takže je to celkem masakr. No... hezké počteníčko a hodně komentíků. Vaše Zira

 

22. kapitola – Zvládání své staré moci

Sedla jsem si do tureckého sedu na mýtině. Uvolnila jsem svoji mysl a začala se soustředit. Ty schopnosti v sobě mám, jen je musím obnovit. Není to nic těžkého nebo snad ano? Jen se pořádně soustředit a je to v kapse. Začala jsem se soustředit, ale nic… nic se nestalo. Já jsem tak netrpělivý upír. To je strašný. Moje schopnost se nejspíš nebude rozvíjet tak rychle, jak jsem si myslela. Každý upír má nějakou schopnost… teda ne každý upír, ale říká se, že i když si všichni myslíme, že upíři se schopnostmi jsou něco výjimečného, tak se mýlíme. Nepotkala jsem jediného upíra, který by neměl schopnost.

Tanya a Irina mají něco jedinečného, co sdílí se svojí sestrou. Je to sesterské pouto, které jen tak nějaká schopnost nenahradí a ani nerozdělí. To samé jsem měla s mojí sestrou, ale jen kvůli tomu, že mi vymazala schopnost, jsem se s ní pohádala. Proč? Jsem tak blbá. Jen kvůli schopnosti… Já se jen bojím, že přijde Caius a odvede si mě, a i když má schopnost, tak co když přivede Susan? Co když třeba jim pořádně nevymazala myšlenky a oni si razí cestu k nám? Musím mít nějaký plán B.

S Jasperem, Alice, Lucy a Emmettem jsem chodila do školy a po škole jsem hned začala trénovat s Jasperem. Učila jsem se rychle. Bylo toho tolik, co jsem o obraně a útocích nevěděla, ale jak říkám, učila jsem se rychle. S Lucy jsem se hned usmířila a nechala to, že nemám schopnost, plavat. Škola nebyla tak těžká, jak jsem si myslela. Poslouchala jsem učitele a nudila se. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem začala dělat problémy. Začala jsem chodit do školy v sexy oblečcích a i učitelé slintali… teda jen muži. Emmett ode mě odháněl chlapce a já se měla jako v ráji. Zrovna dnes začalo sněžit a já se oblékla jen do sukýnky pod zadek a tílka. K tomu jsem si vzala kozačky a kabátek. Nasedla jsem do svého miláčka a spustila ho. Šlápla jsem na plyn a jela směr škola. Moji sourozenci byli těsně za mnou. Přijela jsem na parkoviště a samozřejmě, že jsem vzbudila pozornost. Zamkla jsem auto, vzala kabelku a šla.

„Nechceš zahřát, kočičko,“ řekl jeden kluk, kolem kterého jsem zrovna procházela.

„To zařídí můj kabátek, ale ještě si to promyslím,“ řekla jsem a mrkla na něho po očku.

„Ona na mě mrkla? Viděli jste to?“ vykřikl ten kluk na celé parkoviště.

„Jsi machr,“ řekl jeden kluk a hned šel za mnou. Zatáhl mě do nějakého kouta a začal mě osahávat.

„Víš, teď děláš velikou chybu,“ pošeptala jsem mu do ucha. Usmál se a začal mě líbat na krku. Líbilo se mi to a klidně bych to s ním provozovala dále, ale začalo zvonit, takže jsem ho svalila na zem a dala mu polibek na tvář.

„Někdy jindy, kovboji,“ řekla jsem a spěchala do školy. Sedla jsem si vedle Emmetta a otevřela si jeho učebnici, kterou měl na lavici.

„Hezkej obleček,“ řekl a usmál se.

„Díky, chtěla jsem na sebe jen trochu upozornit,“ pošeptala jsem mu do ucha a pak už jen poslouchala učitele, jak si něco mumlá pro sebe. Nesoustředila jsem se na hodinu, ale na obnovení své schopnosti.

„No, tak… naskoč… naskoč.“

„Slečno Swanová… je snad něco, o co byste se chtěla podělit s celou třídou?“ zeptal se mě učitel.

„Ale jistě, že chci… mohla bych si dojít na toaletu?“ Všichni se na mě otočili. Emmett jen zíral.

„Jistě, slečno Swanová, ale nezdržte se tam dlouho, hodina ještě neskončila,“ řekl a otočil se zpět k tabuli. Šla jsem na záchod a mezi dveřmi jsem se začala soustředit. Zavřela jsem oči, a když jsem je otevřela, tak jsem viděla, jak se nikdo nehýbá.

„Jooooooooo,“ vykřikla jsem na celou třídu. Začala jsem se soustředit, ale nic se nedělo. Nedokázala jsem je rozmrazit.

„To se může stát jedině mně,“ řekla jsem sklesle a šla se porozhlédnout, kam až moje schopnost dosáhla. Většina tříd byla zmražená, ale šok byl, když jsem zjistila, že je zmražená i má sestra. Super… je zmražená celá škola, a to jsem se ještě nepodívala ven. Jsem obyčejná holka, která je na střední ve druhém ročníku a umí zmrazovat čas. Ne… na tom není nic zvláštního. Akorát, kdybych chtěla, tak můžu někoho nechat vybuchnout, zmrazit nebo vysát, ale jinak jsem obyčejná upírka. Bloumala jsem po škole a zkoušela to pořád dokola a dokola, ale nic nefungovalo. To se mi snad jenom zdá. Mám svoji moc zpátky, ale neumím ji ovládat. To je vážně skvělý. Bloumám tu po chodbách školy a nemůžu s tím nic udělat, kdyby tady tak byl… ne… on už není… já… já ho neviděla už tak devadesát let. V jeho životě už nemám co dělat. Někdy si tak říkám, co by se tak stalo, kdybych ho potkala nebo kdybych mu řekla už ve Volteře, že jsem upírka. Co by na to řekl? Jak by se na mě díval? No… asi by se na mě díval jinak, než by se na mě díval teď, kdybych ho potkala. Zpackala jsem to a teď za to budu muset zaplatit vysokou daň. Nebo až ho uvidím. Rozhodně ho někdy uvidím, ale můžu zařídit, aby se to nestalo brzy. Určitě přijede na Aljašku, ale Tanya říkala, že až tak za tři roky, takže se nemusím další tři roky stresovat. Jenže, pro upíry jsou tři roky jako tři dny pro člověka. Jednou to přijde a já budu muset být připravená. No… tak… funguj. Šla jsem tedy zpátky do třídy, a když jsem vstoupila do třídy, tak zrovna zazvonilo.

„Skvělé, slečno Swanová, že jste se ještě ukázala. Příště, až budete chtít na záchod, tak mi hned řekněte, že se chcete jen ulít z hodiny,“ řekl učitel naštvaně a odešel ze třídy. Kluci zase začali slintat, jak mě uviděli, a holky si mě prohlížely a probodávaly vražedným pohledem. Emmett se na mě usmál, vzal moji tašku, přišel ke mně a dal mi ji na rameno.

„Kde jsi byla?“ řekl. Šli jsme po chodbě a já ho zatáhla na dívčí záchodky.

„Zmrazila jsem školu… možná i něco venku, ale moc je zpátky… Jen jsem to neuměla vrátit zpátky, takže jsem bloumala po škole, a když jsem se vrátila do třídy, tak bylo vše při starém,“ řekla jsem a zatím jsem kontrolovala kabinky, abych si byla jistá, že nás někdo neslyší. Najednou nějaké holky vlítly na záchodky a začaly se děsně chichotat, když uviděly Emmetta.

„Co se tak smějete? To nemáte nic jiného na práci?“ zeptala jsem se jich a táhla Emmetta zpátky na chodbu.

„Tak to ti gratuluju,“ řekl a vzal si mě do náruče.

„Emmette, přestaň,“ křičela jsem na celou chodbu, když se najednou všechno zastavilo.

„A sakra,“ zaklela jsem a stále visela v náruči Emmetta, který mě dál nesl. Zastavil se a shodil mě neopatrně dolů.

„Au… díky.“

„Promiň,“ řekl a podal mi ruku, abych mohla vstát.

„Jsme v pěkném průšvihu,“ řekl a já jen přikývla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek