Sekce

Galerie

/gallery/L%C3%A1ska%20%C4%8Di%20nen%C3%A1vist.jpg

Bella a Caius se nadevše milují, ale Bella si myslí, že ještě na vdavky není připravená, když však Caius vytáhne krabičku... Co se stane? Rozmyslí si Bella své rozhodnutí, nebo se Caiusovi poddá? A co se skrývá pod tou osudnou krabičkou? Jak se Bella nakonec rozhodne ohledně sňatku s Caiem? A jaký názor na to bude mít její sestra? To se nechte přesvědčit. Vaše Zira

 

 

 

Hudba

 

 

 

17. kapitola – Možná, že mě miluješ

Bella:

„Ahoj.“ Caius se jen nahnul a políbil mě. Byla jsem trošku menší než on.

„Ahoj, lásko,“ řekl a znova mě políbil.

„Kde jsi byl? Čekala jsem na tebe v knihovně, ale ty nikde.“

„Měli jsme poradu s Arem.“

„Beze mě?“ Byla jsem zaskočená. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„No, to nebylo žádné projednávání, které bych měl probírat s tebou, protože to bylo o tobě… a mě.“ Aha. Takže Aro mu dával rady. Ach jo. To zase nedopadne dobře. Aro… a milostné rady? To mi nějak nejde dohromady.

„A co ti poradil? Aby ses ode mě držel dál? Ty moc dobře víš, že on v tomhle není dobrý. Vždyť neměl pořádný vztah… no… nikdy,“ řekla a on se trochu pousmál.

„Já jsem se s ním ani radit nemusel. Jen jsem po něm chtěl jednu věc, kterou ti chci dát,“ řekl. Vyndal malé pouzdérko a poklekl na koleno.

„Ach, Caiusi. Musím si to promyslet.“ Jenomže zespod krabičky na mě nečekal prsten, ale diamantové náušnice. No to si snad dělá srandu.

„Ty jsou nádherné, díky,“ řekla jsem a ani nevím proč, ale byla jsem zklamaná. Zmrazila jsem ho.

„Takže nejdřív se nechci vdávat, když tu krabičku vytáhneš, a když jsou v ní náušnice, tak jsem trochu zklamaná. Takže tohle si chtěl? Abych měla aspoň nějakou naději, že si mě chceš vzít a místo toho mi dáš ty… nejkrásnější náušnice, co mi kdo kdy dal… ale to stejně nemění situaci. Jsi pěkný manipulátor,“ řekla jsem. Rozmrazila jsem ho a dala mu pusu na tvář. Náušnice dala na poličku a vyběhla pryč ze dveří. Caius chtěl jít se mnou, ale já mu zabouchla přímo před nosem. Běžela jsem po chodbě jako splašená, až jsem narazila na Lucy.

„Musím si s tebou promluvit,“ řekla jsem a razila si to i s ní do místnosti, kde jsme měli boxovací pytel. Obě jsme si nasadily boxovací rukavice a já začala.

„Nechci mít manžela. Jsem na to příliš mladá. Nemyslíš?“ zeptala jsem se jí a bouchla do pytle.

„Myslím, že starší už nebudeš.“ Usmála se, ale já nebyla dneska moc v dobré náladě. Znovu si bouchla do pytle a pokračovala.

„Miluji Caiuse a chtěla jsem, aby na to šel pomalu a nezačínal mluvit pořád jen a jen o svatbě. Jenže dneska si od Ara vzal nějakou věc a říkal, že je pro mě a když mi ukázal tu malou krabičku, tak jsem si říkala, že on toho asi nikdy nenechá.“ Zase jsem si bouchla do pytle, ale tentokrát hodně silně, že se pomalu otřásl celý strop. V tom pytli je prý beton, říkal Emmett. Prý ho už zkoušel, a když ho roztrhal, tak vypadla hromada betonu. Je to pochopitelné, přeci jsme upíři.

„Jenže když otevřel tu krabičku, tak tam nebyl prsten, ale náušnice… blbý náušnice. Jsou sice diamantové… a překrásné, ale najednou jsem si přišla…“

„Zklamaná,“ dořekla moji větu sestra a trochu se uchychtla.

„Tohle není vtipný, co mám dělat?“ zeptala jsem se své sestry a její odpověď mě zaskočila.

„Nic… nedělej nic. Víš, něco se mi na něm nezdá. Všichni jsou tady divní. Susan je pořád vyčerpaná, ale nemůže přestat. Něco před námi skrývají a já nevím co. Teď není správná doba na vdavky, Bello. Potřebujeme zjistit, co se to tady děje,“ řekla.

„Já myslela, že mě podpoříš, ale to by tě ubilo, kdyby si mně aspoň jednou podpořila.“ Odtrhla jsem pytel ze stropu a hodila ho na ní. Ta se hned sklátila na zem.

„Dělám to pro tvoje dobro. Chci tě ochránit před zlými lidmi… upíry a Caius je jedním z nich.“ Ale tohle já nechci poslouchat. Sundala jsem si rukavice a vyšla ze dveří. Ve dveřích stál Emmett, a když viděl, co jsem udělala jeho milované, tak se pořádně rozzuřil.

„Nezacláněj, svalovče a uhni mi z cesty,“ řekla jsem mu a běžela zpátky do svého pokoje. Tam si lehla na postel a usnula.

„Co se stalo, miláčku?“ zeptal se mě Caius, když jsem vstala, objala ho a brečela.

„Já jsem naštvaná a zároveň i smutná.“ A dál mu brečela do jeho košile. Voněla tak hezky. On voněl hezky.

„A na koho jsi naštvaná, zlatíčko? A proč jsi smutná?“

„Jsem naštvaná na sestru a na tebe a smutná jsem ze své sestry a z tebe.“ Podíval se mi do tváře.

„Teď tě nechápu.“

„Jsem na sestru naštvaná a zároveň z ní smutná, jelikož mi nerozumí a na tebe, jelikož si mě nechceš vzít,“ řekla jsem a pak si uvědomila, co jsem to vůbec dostala ze své prořízlé pusy.

„Já si tě chci vzít. Jak si na tohle vůbec přišla?“

„No… dal jsi mi ty náušnice a já myslela, že je to prsten… a vlastně jsem doufala, že je to prsten. Teda před tím, jsem si říkala, že na to jdeš moc rychle, když si přede mě klekáš a žádáš mě o ruku. Byla jsem připravená tě odmítnout, ale když jsem uviděla v té krabičce náušnice, tak jsem byla trochu zklamaná.“

„Takže ty jsi chtěla vidět tohle?“ zeptal se mě, vzal z poličky krabičku s těmi náušnice, přinesl ji k posteli, kde jsem ležela, a odkryl tajnou skrýš, kde byl schovaný malý prstýnek a na něm bylo spoustu malých diamantíků.

„To je pro mě?“ Přikývl.

„Isabello Marie Swanová, chtěla by jsi ještě jedno příjmení a strávit zbytek tvého věčného života s upírem, který tě miluje z celého svého mrtvého srdce a konečně našel lásku svého života?“

„Ano,“ řekla jsem a on mi nasadil prsten. Byla jsem tak strašně šťastná.

„Možná, že mě miluješ.“ On mě ale umlčel a vtiskl mi jeden veliký polibek. Hned ten den se chystala veliká svatba. Při mém štěstí pozve Aro i Carlislea a mého bývalého. Samozřejmě, že je pozval a já měla, co dělat, abych dokázala udržet štít, jelikož moje sestřička a Emmett se na moji svatbu nedostavili. Byli ve svých pokojích a trucovali. Jako drůžičku jsem si vybrala Heidy. Nejhorší bylo, když jsem zjistila, že si musím zatancovat s každým, kdo je v sále. Tedy s každým mužem. Proto jsem si zakryla obličej závojem.

„Smím prosit?“ řekl někdo za mnou. Uviděla jsem Carlislea.

„Dobrý den.“ Uklonila jsem se tomu, co odešel a uklonila se Carlisleovi.

„Na chvíli odešel, takže si můžeš ten závoj oddělat,“ řekl a já byla ráda. Upustila jsem štít a svalila se k zemi. Carlisle mě naštěstí zachytil a sedli jsme si na pohovku.

„Proč mu to neřekneš?“

„Protože se bojím, co by si o mně pomyslel. Ještě pořád je smutný?“

„Ano… ale myslím si, že se přes to jednou přenese. Neříkej mi, že se bojíš, co by si o tobě pomyslel?“

„Tak jo… já Vám to řeknu, ale půjdeme raději jinam.“ Zvedli jsme se a odešli do mého pokoje. Sedla jsem si na postel a on na pohovku.

„Nemůžu odtud odejít, a když bych to udělala, tak bych určitě vystavila mého bývalého kluka obrovskému nebezpečí a to bych si nikdy neodpustila. Moje sestra o tom sice neví, mám to totiž od tajného zdroje. Na důkaz, že tu zůstanu, jsem si Caia prostě musela vzít. Aro je moc podezíravý. Sestra se to nesmí dozvědět jenom kvůli tomu, že by to pak řekla Emmettovi a ten by se pak nešťastnou náhodou dotkl Ara a všechno by bylo v tahu. Nesmíte mu proto nic říci. Jednou vás určitě navštívím a všechno mu povím, ale nikdy bych s vámi nemohla jít, jelikož bych nás všechny vystavila velikému nebezpečí. Jistě mě chápete.“

„Jsi tak podobná matce,“ řekl mi a já se trochu zarazila.

„Vy znáte moji matku?“

„Ano. Znal jsem ji, vlastně i tvého otce. Viděl jsem i je oba umírat. Nemohl jsem nic jiného udělat, ale tvého bývalého jsem ještě stihl zachránit.“

„Mohla bych něco zkusit? Já… nechci, aby věděl, že jsem naživu, takže bych mohla zkusit Vám obalit vaši mysl bublinou z mého štítu. Třeba by Vám pak nemohl číst myšlenky.“ Zase přikývl. Začala jsem se soustředit a pomalu obalovala celou jeho mysl svým štítem, pak jsem ho tak trochu odstřihla a přilepila. Asi jsem to měla.

„Nezkusíme to?“

„Tak jo,“ řekla jsem. Zakryla si zase tvář závojem a znovu dala štít kolem celého hradu kromě Lucy a Carlisla, který už měli štít… doufám a můj bývalý ho nepotřeboval. Uviděla jsem ho a nebyl nijak překvapený. Přišla jsem zpátky do trůnního sálu a jediný, kdo si se mnou ještě nezatancoval, byl můj bývalý a Caius… můj manžel. Nejdřív jsem si zatančila s Caiem a pak až s ním.

„Smím prosit?“ zeptal se mě a já jen přikývl.

„Jistě,“ řekla jsem trošku jiným hlasem, aby mě neznal.

„Neznáme se odněkud?“

„To bych si určitě pamatovala,“ odsekla jsem. Pak už jsme se spolu nebavili. Tolik mě to štvalo, že se k němu nemůžu přivinout, že nemůžu mu říct, ahoj, to jsem já, tvá holka, ale nešlo to. Když odešli, tak jsem si jen stihla lehnout na pohovku v trůnním sále. To poslední, co jsem cítila, byly dvě ruce, které mě nesly, svlékly mě z těch těsných šatů, osprchovaly mě a pak mě oblékly do noční košilky. Otevřela jsem oči, ale nebyly to ty dva páry rudých očí, které bych tu čekala, ale dva páry zlatohnědých očí, které bych tu rozhodně nečekala. Než jsem stihla, ale cokoli říci, tak jsem usnula.

„Hezké sny,“ řekl ještě někdo a pak už jsem nic dalšího neslyšela… a snila.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Ajjinka

1)  Ajjinka (17.11.2010 11:11)

Nebudeme ti zvlášť vydávat rozdělenou kapitolu, která má dohromady 1600 slov, to se na nás fakt nezlob, takže to spoj ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek