Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/alice%20kresba.jpg

A+E+J

Pro Marvi, pro hanku, pro Lumikka a pro Fanny ♥

 

 

 

Zůstal jsem stát pod schody. Chtěl jsem jí vidět do tváře. Zvedla ji ke mně a mně se znovu zatajil dech.

Alice. Moje Alice.

 

Znal jsem ji odjakživa. Vyrůstali jsme spolu. Ona, Edward a já. Školka, škola, střední. Odjakživa nerozluční. Až v roce, kdy nám bylo třináct, se něco změnilo. Alice mi poprvé půjčila knížku, která mě nebavila. V létě toho roku si k jezeru poprvé přinesla horní díl plavek a poprvé odmítla lézt do našeho domku na stromě první, přede mnou a před Edwardem. Ani on ani já jsme tehdy nechápali, co jí vadí.

Edwardovi to došlo dřív. O rok později už byli spolu a zdálo se, že si vystačí beze mě. Chyběli mi. Nechtěl jsem o ně přijít. Nevzdal jsem to. Nějakou dobu to vypadalo, že jim lezu na nervy, ale nakonec jsme to nějak ustáli. Po pár měsících jsme se aspoň částečně vrátili k tomu, jak naše přátelství fungovalo dřív. Jasně, v domku na stromě jsme teď u karet cucali spíš pivo než colu, poslouchali jsme jinou muziku a četli si každý svoje. Ale měli jsme společnou minulost a věděli jsme o sobě úplně všechno. Nebylo možné jen tak to zahodit.

Jen někdy to bývalo trochu trapné. Edward občas neuhlídal ruce a než ho Alice odstrčila, míval jsem chuť vypařit se. Zmizet. Ale i s tím jsme si poradili. Naučili jsme se to zlehčit, zasmát se tomu.

A pak tu byly naše večerní návraty domů. Dům Aliciných rodičů stál nejblíž. Zůstala stát na schodech, Edward pod nimi, aby vyrovnal jejich výškový rozdíl, a pevně ji objal. Okamžitě zabořil nos do jejího krku. Na moje ahoj už většinou nereagoval. Alice ale pokaždé zvedla oči a přes jeho rameno se se mnou rozloučila jediným krátkým, omluvným úsměvem.

 

Někdy v patnácti začal mít Edward problémy. Párkrát zkusil přinést něco ostřejšího než pivo. Ani Alice ani já jsme se nechytili. A tak si našel nové přátele. Mimo školu jsme se vídali čím dál míň. Ale když už, tak pořád ve třech, protože scházet se jen ve dvou, Alice a já, bylo… Divné. Matoucí. Nějakou dobu jsme mohli mluvit o obvyklých věcech, ale skoro vždycky se náš hovor nakonec stočil k Edwardovi. Alice pak byla smutná, já vzteklý.

Pak se Edward zapletl do první rvačky. Mike Newton skončil s pár zlomeninami v nemocnici, ale ani Edward nezůstal bez následků, takže mu to nakonec prošlo. Možná by mu prošla i další bitka, i když ji znovu vyprovokoval on, ale těsně po ní u něj našli drogy. Trochu víc než… trochu.

Zatkli ho. Pak ho sice pustili na kauci, ale nakonec vyfasoval pět měsíců ve vězení pro mladistvé v Seattlu.

Těch pár týdnů, než ho odsoudili, se zklidnil. Choval se, jako by se nic nestalo. Pohodář a vtipálek Edward byl zpátky. Zamilovaný Edward byl zpátky. Vlastně ne. Bylo to jiné. Dětská láska, kterou s Alicí měli a kterou zahodil jako použité ponožky, se nevrátila. Hrozba, která nad nimi visela, jejich city změnila. Najednou se zdáli dospělejší. Byl jsem u toho. Vnímal jsem, že se na sebe dívají úplně jinak.

Nějaký podivný pud sebezáchovy nás všechny, nejen Edwarda, nutil, abychom se chovali, jako kdysi. Jako za starých časů jsme se nacpali do našeho domku na stromě, pili jsme colu, četli si a plácali o hloupostech. Edward ale ani na vteřinu nepouštěl Alicinu ruku. Každou chvíli se k ní naklonil a políbil ji. Na čelo, na tvář, na rameno. Nikdy ne na ústa. Přede mnou už ne.

Pak na pár dnů zmizeli. Když se znovu ukázali, seděl jsem opřený o kmen našeho stromu. Díval jsem se, jak přicházejí. Nemuseli nic říkat. Poznal jsem, co se stalo v těch dnech, kdy se ztratili.

Edward se s ní rozloučil, jak nejlíp uměl. On vypadal spokojeně, ona… nejistě. Ztraceně.

A pak odjel.

Zůstali jsme sami.

Začal jsem ji vozit do školy. Znovu jsme spolu seděli u oběda. Vypadalo to, že jsme se vrátili k režimu z doby, kdy nás Edward nepotřeboval.

Ale Alice se změnila. Svoje dlouhé hnědé vlasy si začala stahovat do uzlu. Místo svých obvykle trochu ulítlých kreací začala střídat dvoje džíny a pár triček. A přestala se smát.

Ožila, jen když jsme plánovali výlet do Seattlu za Edwardem. Jenže ten kretén se porval i v pasťáku. Dva měsíce zákaz návštěv.

Alice se sesypala. Nepřestala se jen smát. Přestala mluvit. Přestala vnímat.

 

Ten den jsem se od rána cítil mizerně. Byly tu obvyklé důvody pro špatnou náladu, ale kromě nich ještě něco navíc. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale celý den to ve mně rostlo. Připadal jsem si jako sopka před výbuchem. Musel jsem se soustředit, abych se až do konce vyučování choval aspoň trochu normálně. Já přeci nejsem rváč. Nejsem rapl, který vystartuje po ubožákovi, co se mu omylem připlete do cesty, opakoval jsem si pokaždé, když jsem si s tichým vrčením razil cestu přeplněnou chodbou na další hodinu.

Alici jsem ten den neviděl. Nepřišla na oběd a já neměl náladu ji hledat.

Setkali jsme se až u auta. Lilo, a tak jsem neměl čas zkoumat, jak vypadá. Po cestě konečně promluvila.

„Můžeš prosím zpomalit, Jaspere?“ Hlas se jí třásl a já se na ni konečně podíval. Možná poprvé doopravdy. Nezpomalil jsem, místo toho, jsem prudce zajel ke kraji silnice. Teprve tam jsem dupnul na brzdu. Na okamžik se probrala. V očích se jí kromě zoufalství objevil i strach. Odepnul jsem si pás. Bez zaváhání jsem se naklonil k ní, odepnul i její, chytil ji za ramena a otočil ji k sobě.

„Takhle už ne, Alice. Už ani jedinou minutu ti to nedovolím. Edward to podělal. Znovu a znovu. Jsem na něj strašně naštvanej, tak strašně, že se to ani nedá popsat. Ale víc v prdeli jsem z jiný věci, Alice. On je můj nejlepší kámoš, odjakživa, dokonce i když si myslel, že už to tak není. Ale já se pořád držím zpátky, protože si říkám, že na skutečnej vztek máš právo jenom ty. Protože být něčí holka je přeci víc, než být něčí nejlepší kámoš.

Jenže ty se nevztekáš, Alice. Ty, kurva, truchlíš. Doufal jsem, že se na něj zvládneš zlobit i za mě. Že to prostě stihneme za těch pět měsíců vyventilovat skrz tvou naštvanost a až se ten blbeček vrátí, začneme znovu. Já mu, Alice, pořád věřím. Neodepsal jsem ho ani na vteřinu.

Jenže tohle nezvládneme, když se já budu tvářit, jakože se nic nestalo, a ty se budeš chovat jako zlomená vdova. Tohle nás zničí, Alice, a nebude to jeho vina. Až se vrátí, najde tu dvě vyšťavený trosky, který ho budou nesnášet do konce života.“

Sotva jsem popadal dech. Chrlil jsem to na ni a sledoval při tom, jak se jí v obličeji míhají všechny možné i nemožné emoce.

Odmítnutí. Smutek. Nesouhlas. Pochopení. Záblesk naděje.

Rozbrečela se. Konečně. To, co jsem já nacpal do slov, ona nějak dostala do svých slz a vzlyků. Poslepu po mně zašátrala a pevně mě objala kolem krku. Přitáhl jsem si ji do náruče. Mírně jsem se s ní kolébal a čekal jsem, až to přejde. Trvalo to dlouho. Ale nakonec se uklidnila.

 

 

Když mu konečně povolili návštěvu, chtěla za ním jít sama. Od našeho rozhovoru v autě uplynul měsíc. Zvládla se dát trochu do pořádku. Začala jíst. Vyhodila ty pitomý džíny. Občas se usmála a občas si zkusmo, jen polohlasem, řekla, že Edwarda sice miluje, ale že se občas chová jako kretén.

Měla si to říkat častěji.

Nikdy přesně nepopsala, co se tam stalo. Ale když vyšla ven, byla úplně bílá a třásla se. Hodinu jsem z ní nedostal ani slovo. Pak mě ochraptělým, cizím hlasem poprosila, ať zastavím někde na benzince.

Vešla dovnitř, chvíli něco hledala v regálech naproti pokladnám, zaplatila a zmizela na toaletě. Když konečně vyšla ven, musel jsem se přidržet auta, abych neupadl. Její vlasy… ta zářivá hnědá záplava, na kterou byla tolik pyšná, byly pryč.

V ruce ještě pořád držela velké nůžky. „Co jsi to udělala?“ Popadl jsem ji za zápěstí. Poprvé od té scény v autě u mě byla tak blízko. Zvedla ke mně úplně prázdné oči.

„Lhal jsi mi, Jaspere, nic už nebude jako dřív. Edward se změnil. A já... ani já nemůžu zůstat stejná. Nic nemůže zůstat stejné.“ Prudce zavrtěla hlavou, ale pořád se držela mého pohledu. „Nepotřebuje, abych mu odpustila. Nepotřebuje , rozumíš?“

Přál jsem si, aby se znovu rozplakala. Abych měl naději, že po pláči znovu přijde úleva. Ale její oči zůstaly suché.

 

Po další půlhodině v autě mi stiskla zápěstí. „Zastav, prosím,“ ukázala na poutač nějakého motelu. Vystoupila a zamířila rovnou k recepci. Objednala pokoj. „Nemůžu se teď vrátit domů,“ zašeptala zoufale, když jsem chtěl protestovat.

Podala mi kartu a nechala mě vejít prvního. Zůstal jsem stát uprostřed místnosti. Ona zamířila rovnou do koupelny. Nepohnul jsem se celou dobu, co byla uvnitř. Šumění vody ve sprše splývalo se zvukem, který mi postupně naplnil hlavu a vyhnal z ní všechny souvislé myšlenky.

Když otevřela, měla kolem sebe omotanou velkou osušku. Křečovitě ji svírala pažemi, jednou rukou si její cíp přidržovala až u brady, druhou ruku, ve které svírala ty pitomé nůžky, natahovala ke mně.

„Pomůžeš mi, prosím? S mámou to i tak sekne. Vzadu si to prostě nedokážu srovnat.“

Vešel jsem za ní do koupelny. Stála zády ke mně. U jediného umyvadla nebylo dost místa pro dva lidi. Byla příliš blízko. Vdechoval jsem její vůni. Vdechoval jsem drobné kapičky vody z její kůže. Cítil jsem zvláštní, hlubokou, ale zároveň skoro sladkou bolest. Najednou jsem si vzpomněl na to léto, kdy si ji Edward poprvé přivedl za ruku. Na ten okamžik prchavé, ale ostré bolesti. Tehdy jsem netušil, kde se vzala. Teď už jsem to věděl.

Edward nebyl lepší než já. Byl jen rychlejší.

Předklonila se a uhladila si rozčepýřené konce vlasů na krku. Opatrně jsem vzal mezi prsty první pramínek.

Střih.

S každým dalším střihnutím jsem se odstříhával od našeho dětství. Od naší minulosti. Od Edwarda. Od Alice, která patřila Edwardovi. Mému nejlepšímu kamarádovi. Střih. Mému bývalému nejlepšímu kamarádovi.

Foukl jsem jí na krk. Na kůži jí vystoupila husí kůže, ale zbytky ostříhaných vlasů se skoro nehnuly.

„Myslím, že budeš muset znovu pod sprchu,“ zachraptěl jsem. Natáhl jsem se kolem ní, abych položil nůžky na umyvadlo. Pořád ke mně stála zády, ale zvedla ruku a položila ji na mou.

„Mrzí mě, že jsem nepočkala,“ zašeptala. Pustil jsem nůžky a obrátil jsem dlaň tak, abych si s ní mohl proplést prsty.

Sklonil jsem se k ní a přitiskl jí rty na rameno. Na to, přes které si vždycky přehazovala buď rozpuštěné vlasy, nebo culík.

„Já čekal i za tebe.“ Konečně jsem to dokázal říct. „Střádal jsem si každý tvůj pohled, Alice. Každý nepatrný dotek, když jsi mi podávala knížku nebo plechovku coly. Žil jsem z toho. Stačilo mi to. Muselo mi to stačit.“

Opatrně se o mě opřela. „Nikdy mě to nenapadlo. Ale možná jen proto, že jsem to vlastně vždycky věděla.“ Objal jsem ji kolem pasu a pomalu ji začal otáčet k sobě. Třásl jsem se. Možná, že až se mi podívá do očí, uvidí znovu jen pitomce Jazze, který jí a Edwardovi léta dělal křoví. Posledních pár minut přeci nemohlo smazat posledních pět let…

A pak stála přede mnou, zakláněla hlavu a já zapomněl dýchat. I ona se odstřihla. A nejspíš mnohem důkladněji, než jsem to udělal já. Její oči už nebyly prázdné. Byly čisté. Jako nepopsaný list papíru. List, který mi dávala k dispozici.

Nevím, jak dlouho jsme se na sebe jen dívali. Jednou rukou jsem ji podpíral, druhou ji hladil po šíji, kde mi tolik chyběly její vlasy. Ale už jsem si zvykal. Bylo tak snadné zvyknout si na novou Alici.

Na mou Alici.

Posunul jsem ruku k její tváři a dotkl jsem se jejích rtů. Už nějakou chvíli dýchala pootevřenými ústy a její rty byly suché. Stiskla je k sobě, ale nepomohlo to. Olízla si je. Udělala to rychle, jako by se bála mojí reakce.

Ale já jen zíral. Tohle byl ten okamžik. Teď jsem měl definitivně vstoupit na ten strašně nejistý most, který vedl k naší budoucnosti. Cítil jsem skoro posvátnou hrůzu.

Alice mě v tom nenechala. Objala mě kolem krku, vytáhla se na špičky a políbila mě. Zavřel jsem oči. Na pár vteřin jsme přestali dýchat. Naše kůže se proti sobě pohybovala sotva o milimetr, ale já se i tak bál, že shoříme. Chtěl jsem ji zastavit, odtáhnout ji od sebe a varovat ji, ale místo toho jsem pootevřel ústa, konečně se nadechl a vzal ji s sebou.

 

 

Alice Edwardovi ještě několikrát zkoušela psát. Ignoroval ji. Ignoroval i všechny moje pokusy o kontakt.

Naše dětství skončilo.

 

 

Edward se ukázal doma až po letech. Mezitím vydělal spoustu peněz spekulacemi na burze, pak se dal na cestování a živil se psaním fejetonů pro drahé společenské magazíny. Alice a já jsme v tu dobu studovali v Bostonu. Když jsme po promoci přijeli na návštěvu k rodičům, byl už zase pryč.

Zašli jsme k našemu stromu. Musel jsem přinést z domu pořádný žebřík. Ten původní se změnil v ztrouchnivělou pavučinu.

Opatrně jsme vylezli nahoru. Teď už mi Alice dovolila, abych lezl až za ní, a já si to patřičně užíval. Nahoře jsme odmetli uschlé listí a prach a položili jsme se vedle sebe. Ale ještě předtím jsme zvedli dvě plechovky coly, které někdo položil doprostřed těsného prostoru. Ke každé byl provázkem připevněný lístek papíru.

Jeden byl pro mě, jeden pro Alici.

 

„Jaspere,“ stálo v tom mém.

„Vždycky měla být tvoje. Měl jsem jedinou výhodu – věděl jsem to dřív než ty. A využil jsem toho. Tvůj nejlepší kámoš byl prostě hajzlík. Co k tomu říct?

Ten pasťák mě vzal víc, než kdokoliv tušil. Nevěřil jsem, že ze mě bude lepší člověk – to si ostatně nemyslím ani dneska – ale věděl jsem, že aspoň jednu věc dokážu spravit. Přesto… Když jsem Alici poslal pryč…

Víš co, kašlu na to. Je to pravěk. Když se mi po ní stýská, soustředím se na to, že jestli mám nějakou šanci dostat se do nebe, tak jedině díky tomu, že jsem se o ni postaral. Nejlíp, jak to šlo.

Nezlob se, brácho. Pořád jsem hajzl, ale ty budeš navždy můj nejlepší kámoš.

Musím letět. Máti mi domluvila rande. Dcera místního šerifa. Není to vtipný? Slíbil jsem, že tam budu včas.

Měj se, Jazzi. A opatruj ji. Těším se. Někdy.

Edward“

 

 

Alicin dopis byl kratší.

„Alice,

viděl jsem tvoji fotku. Ty krátký vlasy ti děsně seknou. Odpustíš mi někdy?

Edward. Vždyť víš. Ten idiot, co tě málem měl.“

 

 

Domů jsme se vraceli až za soumraku.

Zůstal jsem stát pod schody. Chtěl jsem jí vidět do tváře. Zvedla ji ke mně a mně se zatajil dech.

Alice. Moje Alice.

Objala mě, pomalu mě vzala za ruku a položila si ji na proužek holé kůže mezi příliš krátkým tričkem a páskem kytkovaných šortek.

„Ten žebřík mě dneska trochu vyděsil. Pokud chceme, aby si v domečku hrály i naše děti, měl by ses zítra pustit do oprav.“

Usmála se a přikývla dřív, než jsem se stihl ujistit.

A mně to konečně došlo.

Takhle vypadá láska Alice Brandonové.

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

20)  kajka (29.11.2017 20:39)

Původní Alici moc nemusím. Tvoje Alice jsou mnohem lepší, všechny.
A když už se nad tím pořádně zamyslím, tvoji jsou hrdinové jsou lepší vlastně všichni.
Ne že bych chtěla hanět Twilight, Bože chraň, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je máš charakterově mnohem propracovanější a realističtější (včetně upírů a vlků).
Jasper je můj oblíbenec a jsem ráda, když se v nějaké povídce objeví. Děkuji.
Škoda, že se nedozvím, jak dopadlo setkání nezvedeného Edwarda s šerifovou dcerou. ;)

Fox

19)  Fox (18.09.2017 11:53)

Ze začátku jsem byla zaskočená Edwardem jako menším "padouchem", ale pak jsem si řekla, že tohle přece není tak úplně ten romantik z roku 1918 a kdoví, jak by se vlastně vyloupl, kdyby vyrůstal a žil v jiné době . ambro, musím říct, že fantazie ti rozhodně nechybí ! (Jako by o tom někdo pochyboval, Fox, jdi se fakt fláknout ) Ti tři mezi sebou chemii rozhodně mají a kdyby nebyli upíři a žili teď a ne v první polovině dvacáteho století, dokážu si je jako bandu nejlepších kamarádů (později i víc) překvapivě dobře představit. Psychologie postav je božácky realistická, úplně vidím Alici, jak si na záchodcích pološpinavé pumpy stříhá vlasy z té bolestné potřeby odpoutat se od Edwarda, nějak, jakkoliv:( .
A koupelnová scéna. ambro, neblbni!!! To bylo tak intimní .
Já je miluju, a Jasper bude vždycky srdcovka! Super, děkuju!

kajka

18)  kajka (23.03.2016 22:40)

Á, klasická ambří povídka, brilantně a s velkým citem napsaná, přesně dávkovaná, plná smutku, touhy a velké lásky.
Jenom se nějak nemůžu srovnat s představou, že mezi ně někdo vstoupil. Alice a Jasper jsou pro mě symbolem lásky bez komplikací, takové té pravé, kdy je všechno jasné od první vteřiny.

Jalle

17)  Jalle (05.08.2014 18:24)

Krása

julie

16)  julie (31.07.2014 12:47)

Jo! Ambřina neopakovatelná atmosféra, díky

miamam

15)  miamam (11.07.2014 14:50)

Jůůůůůůůů To bylo správný, tak neskutečně SPRÁVNÝ, že to skončilo takhle ^_^ Málem jsem si během čtení rozkousala pusu, protože jsem se bála, že Edward prostě pořád bude zmetek a Alice po něm bude marně prahnout a Jazz zůstane na ocet... :D Děkuji, moc krásná jednorázovka

ambra

14)  ambra (03.07.2014 19:06)

Děkuju moc

kala

13)  kala (01.07.2014 21:37)

zatajil se mi dech ... děkuji

kytka

12)  kytka (01.07.2014 21:27)

Krásná povídka, Maruško.

11)   (01.07.2014 21:22)

jééé...já si až teď všimla té poznámky v úvodu...

eMuska

10)  eMuska (23.06.2014 02:00)

ja si uvedomujem, koľko pre mňa tvoje veci znamenajú. koľko z nich je v mojej poézii, aj keď iba v dievčenskej podobe. veľmi si prajem ťa už konečne stretnúť aj osobne. bude to taký môj sník. ďakujem ti za to pnutie, ktoré z teba mám a vďaka ktorému píšem.

9)  betuška (22.06.2014 22:22)

poviedka od ambry...jupííí!!!!

Marvi

8)  Marvi (22.06.2014 18:17)

Je zpět, já se lekla, že jsem měla nějakou vlčí mlhu, že po chvíli tohle skvělé dílko zmizelo. Takže ještě jednou

Ivana

7)  Ivana (21.06.2014 19:05)

Ambri, ty si mi spravila takú radosť. Po týždni na služobke si človek ani nemôže nič iné priať. Ako písmenká od teba. Jaspera a Alice proste zbožňujem a táto poviedka ma vtiahla do deja hneď od jej začiatku. Pretože je tvoja, tvoj štýl, tvoje dokonalé slová.
Ďakujem za trochu nostalgie, keď som sa nemohla zmieriť s tým, že je Alice síce s niekým skvelým, ale nie tým pravým. Za trochu smútku, keď ju bolelo srdce a Jaspera s ňou. A za veľa šťastia na konci. Pre všetkých. Veď šerifova dcéra... a žili šťastne. Proste moje obľúbené.
Viem, že tento záver je skvelý, ale dala by som si pokračovanie. Ako u každej tvojej poviedky. Od teba by ma asi fascinovala aj kuchárska kniha. A to teda nevarím skoro vôbec.

Kate

6)  Kate (20.06.2014 23:27)

To je tak krásné, až se mi chce plakat. Jemná, bolestná povídka, plná lásky, odpuštění a toho... Nevím, co to je, ale bere to za srdce. Děkuju!

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (20.06.2014 23:15)

No teda,tu je asi škriatok,čo kradne poviedky, alebo sa mi to zdalo?:) V každom prípade som rada,že som si mohla poviedku prečítať.Edward ako hajzlík v ktorom zvíťazí jeho lepšie ja a nakoniec spraví dobrú vec sa mi páčil.Páči sa mi ako komplikovane si dala dokopy Alice a Jaspera.No a záver...takže rande so šerifovou dcérou?;) Krásne si nakoniec dala obe dvojice dohromady.Zaujímavá poviedka,páčila sa mi.:)
A s Hanetkou súhlasím,že ono to rande by chcelo trocha rozviesť...síce vieme ako asi dopadne,ale u teba človek nikdy nevie...čo keď náhodou ťa napadnú aj iné scenáre?

4)  ... (20.06.2014 19:04)

Miluju pár A+J, jen těch kvalitních povídek je docela málo. Tahle do nich ale rozhodně patří.

3)  lumikk (20.06.2014 17:06)

Ha! Nezdálo se mi to! Děkuju

Hanetka

2)  Hanetka (20.06.2014 17:02)

Tys to sem vrátila? No sláva, už jsem se bála, že si to ani nepřečtu...
Takže... ehm... a nebylo by pokráčko, jak dopadlo to rande s šerifovou dcerou?
Nějak mi tu chybí hepáč pro Edwarda. Sice to byl idiot, ale nakonec se docela snažil. A stejně z toho celého mám pocit, že měl Alici rád, jen jako obvykle nenáviděl sebe, a tak ji po edwardovsku zahnal pro její dobro.
Nebo ne?

1)  Seb (20.06.2014 16:24)

Krásná povídka. Ty to vždycky umíš napsat tak nějak "správně". Děkuji.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek