Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/krv%C3%ADk.jpg

Upíři ovládli celou lidskou populaci a nastolili vládu krve. Tento příběh se odehrává rok po definitivním úpadku vlády lidí, v životě plném strachu a smrti. V této době žije i Bella Swanová, která je na pokraji svých sil. Ztratila celou svou rodinu, žije ze dne na den. Společnost jí dělá arogantní Max Peterson, který vidí v Belle milenku, přítelkyni i kamarádku. Na druhé straně je tady Edward Cullen, který, ač se mu situace v zemi nelíbí, proti režimu nebojuje. Žije v luxusním  bytě v New Yorku se svou dokonalou přítelkyní Arianou Mercyovou, odděleně od své rodiny, která zůstala ve Forks. Dva lidé a dva upíři. Nemají spolu nic společného... nebo ano?

Prolog

A bylo to tady. Slzy, které jsem dosud potlačovala, se draly ven. Chtěla jsem je zadržet, neukázat jim svou slabost, ale nešlo to. Ovládl mě vztek. Mé tělo se třáslo v návalu hysterie a žalu, který pronikal celým mým tělem. Jejich krutost neznala mezí. Kdybych mohla, všechny bych je zabila. Ale já jsem byla jen slabý člověk čekající na svou smrt, která měla co nevidět přijít. Smáli se mému žalu a nemohli pochopit tu bolest, kterou jsem cítila v srdci. Nikdy jsem nechápala lidský nářek nad zlomeným srdcem, ale najednou jsem pochopila, jak moc to bolí. Snažila jsem se kopat kolem sebe, vymanit se z jeho náruče, tak sladké a přitom smrtelné. Bylo to, jako bych kopala do kamene, zbytečné. Křičela jsem, naříkala a prosila, aby nás nechali jít. Byla jsem sprostá, nadávala jsem jim do zrůd, monster a krvežíznivců. Nedokázala jsem unést tu scenérii před sebou. Měla jsem chuť zavřít oči a doufat, že je to jen zlý sen.

Ale já jsem se dívala. Byli tři, ale jeden z nich odešel neznámo kam a odvedl mi mé jediné štěstí pryč. Byli krásní a přitom tak odporně krutí. Dívala jsem se do těch jejich hnusných očí, červených jako krev, kterou tak milovali. Stáli přede mnou, ruce podél těla, jejich úsměv byl výsměšný. Dívali se na mě jako na něco odporného, bezcenného.

To jsme ovšem byli všichni. Bezcenný kus masa a lahodné krve.

„Zavři už tu hubu!“ zakřičel na mě jeden z nich, sotva odrostlé dítě. „Vy lidé jste všichni stejní. Všichni tak patetičtí, dramatičtí.“

Byl středního vzrůstu, velmi pěkně oblečený. Ale bylo to jen přerostlé dítě. Musel být přeměněn, zrovna když mu na rameno klepala puberta. Měl hnědé vlasy, které se mu stáčely do krátkých kudrlinek. Bylo to směšné, ale na sebevědomí mu to neubíralo.

„Ale je to moc pěkná hysterka,“ ohodnotil mě najednou ten druhý. Působil elegantnějším dojmem, měl ostře řezané aristokratické rysy. Černé dlouhé vlasy mu dodávaly hrozivý vzhled. Jeho obličej byl krutý.

„Taky dobře voní,“ řeklo to mládě. „Už se těším, až přijde Federico a dáme se do jídla.“

Orosilo se mi čelo strachem. Už za chvíli to dotáhneme do finále. Věděla jsem, že nemůžeme utíkat donekonečna. Jednou si nás najdou a vycucnou nám krev z těla. Ale proč teď? Zrovna když jsem začínala být trošičku šťastná.

„Už je venku moc dlouho, divné,“ pokrčil rameny aristokrat. „Mám hlad.“

„Dočkej času…“

Snažila jsem se je nevnímat a do mysli se mi ihned přikradl ten, který nás tady, ač slíbil, že nás bude chránit, nechal. Věřila jsem mu a on nás zradil. Byl to tedy konec, nebyla tu žádná naděje, příslib nového dne. Cítila jsem tu největší beznaděj, jakou člověk může cítit. Jen jsem čekala. Čekala jsem, až to skončí, až konečně ukončí ten žal. Dávali si načas, snažili se mě ponížit, hráli si s mými city. Vzali mi to jediné, co jsem měla, co bylo doopravdy mé.

Čekala jsem, až ten, který se jmenuje Federico, konečně přijde a zbaví mě toho trápení. Ale trvalo to moc dlouho, už i ti predátoři začali být nervózní, hladoví.

„Tak už mě zabijte,“ uklidnila jsem se, můj hlas už ztratil na intenzivnosti. Ještě před pár minutami jsem prosila o život, teď prosím o smrt. Měl pravdu. Lidé jsou patetičtí, všichni stejní.

„No, já nevím,“ zamračil se ten černovlasý. „Bez Federica?“

„Ale Federico tu není, má smůlu,“ ušklíblo se na něj to děcko.

Usmáli se na sebe. Byl to krutý, krátký úsměv.

„Kdo dřív přijde.“ Aristokrat udělal jeden rychlý krok a ihned jsem pocítila jeho dech u mého krku.

Jeho společník mě naopak vzal za ruku, jeho oči zčernaly. „Ten dřív mele.“

A zakousli se do mě.

 

 


Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Teyla (13.12.2014 20:50)

Č-č-čo? To bolo teda.. uf... No.. čakám na pokračovanie!

2)  betuška (12.12.2014 20:45)

teda... dúfam že bude pokráčko

1)  BabčaS (12.12.2014 12:15)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek