Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Ahoj, hlásím se vám tu ještě před svátky s novou kapitolou. Doufám, že se vám bude dílek líbit a aspoň trochu se u něj pobavíte. Přeji hezké svátky plné kouzelných a nezapomenutelných okamžiků a štastný a úspěšný rok 2011.


8. kapitola – Porcelánové střepy

Clare

Zabočila jsem do další uličky a došlo mi, že tu nejsem sama. Na druhém konci stála asi osmnáctiletá holka a listovala nějakou knihou.

Zvedla hlavu a usmála se na mě. Odněkud jsem ji znala. Energickým krokem se vydala ke mně. Byla drobné postavy a její vlasy vypadaly, jakoby si právě hrála se špendlíkem a omylem ho strčila do zásuvky. Do nosu mě praštila její zvláštní vůně. Byla mi nepříjemná, mrazilo mě z ní v zátylku. Přesto jsem tam stála a dívala se na ni neschopná kroku nebo jakéhokoliv jiného pohybu. Došla až ke mně a s úsměvem mi podala ruku:

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová,“ řekla melodickým hláskem, který se naprosto hodil k jejímu vzhledu. Párkrát jsem se nadechla a snažila si vzpomenout, jak se vlastně jmenuju. Pak ze mě naprosto instinktivně vypadlo:

„Ahoj, já jsem Clare.“

Připadala jsem si divně. V tu chvíli mě napadlo, že tak nějak se musí cítit člověk s rozdvojenou osobností. Ta část, kterou ovládal mozek, křičela: „Ztrať se, uteč a už se sem nikdy nevracej.“ Ta druhá hlásala naprostý opak. Něco mě k ní neuvěřitelně přitahovalo a zároveň odpuzovalo. Byla jsem jako na horské dráze. Chvíli jasně převažovaly kladné pocity a za vteřinu záporné.

Vyhověla jsem tedy oběma částím. O krok jsem odstoupila a snažila se dýchat pusou, protože ta voňavka byla naprosto odporná. Usmála se na mě a koukla na knihu, kterou jsem držela v ruce. Potom se usmála a plynule pronesla:

„Vous parlez francais?“  Ty mluvíš francouzsky?

Chvíli jsem na ni vyjeveně koukala, než mi došlo, co má namysli. Vzpomněla jsem si na dlouhé zimní večery, kdy na mě máma ze srandy mluvila francouzsky. Když jsem se vztekala, že jí nerozumím, odpověděla mi, že cvičení dělá mistra a ona nechce zapomenout tak krásný jazyk. Někdy ještě dodala, že bych se ho měla taky naučit. V hlavě jsem se snažila poskládat smysluplnou větu. Moc mi to nešlo, nikdy jsem neměla trpělivost na to, abych se naučila tu spoustu slovíček. S kroužkem francouzštiny jsem sekla po půl roce. Po chvilce usilovného přemýšlení jsem konečně sestavila větu:

„Pas grand-chose... avec les Français, je sabré... une... demi-année... “ vylezlo ze mě velmi lámanou francouzštinou. Moc ne, s francouzštinou jsem sekla po půl roce.

Zářivě se na mě usmála. Skoro jsem nabyla dojmu, že se jí ty tváře od samého smíchu snad roztrhnou. Chytla mě za ruku a táhla mezi další regály. Byla neuvěřitelně studená, ne nebyla studená, ale přímo ledová, napadlo mě. Copak se venku za tu chvilku tolik ochladilo? Cítila jsem, jak mi vstávají chlupy na rukou. Rozhodně to nebylo jenom teplotou její ruky. Vzbuzovala ve mně neznámý odpor. Ne že by nebyla sympatická. Na můj vkus možná trochu moc kamarádská a hyper aktivní, ale jinak poměrně příjemná holka. Jenže z ní vyzařovalo ještě něco jiného.

Dotáhla mě na druhou stranu knihovny, kde se rozhlédla okolo sebe jako generál Laudon. Potom začala vybírat z polic knihy a bez žádné viditelné námahy si je dávala na volnou ruku. Vypadala jako opuchlá nit, ale přesto jí nevadilo, že si na ni položila asi deset poměrně tlustých svazků. Já jsem tam jen stála a v rukách rozpačitě žmoulala tu francouzskou knížku. Otočila se směrem ke mně a energickým krokem přešla ty dva metry, co nás dělily.

„Nastav ruce,“ řekla velitelsky. Nešlo udělat nic jiného než poslechnout. Tu holku by si měli najmout jako zbraň hromadného ničení, napadlo mě škodolibě. Nebo spíš jako náhradu za slzný plyn. Po deseti minutách v její společnosti by nepřátelé z bunkru vylezli dobrovolně a ještě by za vězení děkovali. Do náruče mi začala klást vybrané knihy a já byla totálně zmatená. Její náklad byl ale těžší, než vypadal. Nechápala jsem, jak to může unést. Knihy mi pomalu ale jistě začaly vypadávat z rukou a já netoužila po ničem jiném, než je všechny pustit na zem. Vrozená láska k nim mi v tom však zabránila. Očima jsem hledala nějaký stolek, kam bych svůj náklad mohla položit. Hledání se vyplatilo.

„Asi je to moc těžké, že?“ zeptala se Alice váhavě. Neměla jsem jak přikývnout, protože bradu jsem měla podloženou několika knihami. Pomalu jsem je položila na stolek a otočila se na ni:

„Docela jo,“ řekla jsem a došlo mi, že co nejdříve budu muset zajít do školní posilovny. Když unese víc tahle třasořitka, tak už je to se mnou opravdu moc špatný.

„Když jsem viděla, že se tu nevyznáš, tak jsem ti chtěla ukázat pár knih, které by se ti mohly líbit,“ usmála se a už zase vypadala jako zářivka.

„Dík,“ řekla jsem ze slušnosti. Pak jsem se raději začala prohrabovat knížkami. Ani jsem nečekala, že by mě něco z toho mohlo zaujmout. Jak by ta holka mohla znát můj styl čtení? Když jsem se ale koukla na první titul, tak mě do očí bouchlo jméno mé oblíbené spisovatelky. Byla to knížka, kterou jsem ještě nečetla a už jsem se vzdávala naděje, že bych ji někde mohla sehnat. Pak následovaly další a další poklady. Nevycházela jsem z údivu. Bylo to jako splněný sen.

Vděčně jsem se na ni usmála a začala se okouzleně probírat svazky. Sedla si naproti mě do malého polstrovaného křesílka a pozorně mě sledovala. Její pohled mi byl nepříjemný a neměla jsem žádnou šanci soustředit se plně na knihy. Něco mě nutilo neustále ji pozorovat. Ani ona ze mě nespouštěla svoje světlounce hnědé oči. Dívala se na mě pátravě, snad na něco čekala. Úsměv jí z tváře zmizel a nahradil jej zamyšlený výraz. Pomalu jsem vstala, její oči se však nehýbaly, dál se dívala na místo, kde jsem seděla před chvílí. Vypadala jako socha, z té strnulosti šel strach. Snad ani nemrkla, jenom seděla a koukala do prázdna.

Pak párkrát rychle zamrkala a podívala se na mě. Na tváři se jí zase objevil úsměv, už ale nebyl tak upřímný jako ten předchozí. Zdálo se mi to, nebo jsem v něm zahlédla znepokojení? Rychle se rozloučila a odešla z místnosti. Zase jsem tu stála sama a nechápala jsem, co se děje. Venku se trošku zešeřilo a mě došlo, že jsem hloubáním v knihách a povídáním s neznámou dívkou strávila víc času, než jsem chtěla. Nechala jsem knihy knihami a vydala se pryč z tohohle tichého místa…

Alice

„Alice,“ řekl mi Edward rozzlobeně a pro větší efekt si to začal naštvaně rázovat po pokoji. „Kolikrát od našeho příjezdu jsme ti s Jasperem a Carlislem řekli, že nemáš tu holku kontaktovat?“ zeptal se a posadil se do velkého bílého křesla naproti mě. Ačkoli to byla řečnická otázka, tak jsem se to pro brášku snažila v duchu spočítat, aby viděl, že rozhodně nemám sklerózu. Když viděl můj klid, tak jen podrážděně zavrčel a odešel z místnosti. Na schodech jsem slyšela něco o tom, že Jasperovi předává štafetu, protože mě má už plný zuby. V tom okamžiku mě zalila vlna provinilosti. Opravdu jsem ji neměla kontaktovat, došlo mi. Bylo to ode mě hrozně hloupé. Co když potká někoho ze starších a tomu to dojde? Nebo na to přijde sama tím, že se koukne do legend svého kmene? Jsem sobecká husa. To si přece nikdo z rodiny nezaslouží. Chtělo se mi brečet. Moje tělo roztřásl první vzlyk. Vždyť pro mě vlastně vůbec není důležitá… Tak počkat, je pro mě důležitá a mám ji moc ráda! Sice našeho setkání trošku lituji, ale jak by někdo mohl poznat, že vůbec nějaká ne až tak náhodná schůzka proběhla? Najednou mi bylo jasné, kdo má v to všem prsty.

„Za tohle dneska spíš na gauči,“ zavrčela jsem naštvaně a vyběhla schody. Stál za rohem a teď to byl on, kdo se tvářil provinile.

„Miláčku, já jsem to musel udělat,“ řekl a udělal ty svoje psí oči. Vyplázla jsem na něj jazyk. Přeběhla chodbu a zabouchla mu dveře ložnice před nosem. Svým způsobem jsem byla naštvaná, ale věděla jsem, že to bez něj stejně celou noc nevydržím. To ale prozatím nikdo jiný než Edward nemusí vědět. Přešla jsem pokoj a absolutně jsem netušila, co mám bez něj dělat. Znuděně jsem se koukala z okna a dveře zůstaly zavřené jen proto, že jsem nemohla tak snadno ustoupit. Oni se proti mně naprosto nehorázně spikli! Ale když Edward motal kolem La Push ten večer, co se tam konal táborák, to bylo v pořádku. Vždyť ho přece jenom zaujala mysl té holky, která byla na její věk velmi rozumná! Navíc se ji přece nepokusil kontaktovat, že? Jenom  dovolil, aby ho zahlédla a potom se kvůli němu proměnil její bratr! Ale kdo by to mohl tušit!

V hlavě se mi míhaly staré vize. Kdo ví proč se mi jedna z nich vynořila až moc jasně:                                             

Uprostřed pokoje před konferenčním stolkem klečela holčička. Mohlo jí být asi čtyři nebo pět let. Černé vlásky měla spletené do dvou copů. Byla v pokoji sama, venku se už stmívalo a za okny začaly propadávat vločky sněhu. Dívenka na sobě měla červené šatičky a černé tepláky. Všude byla tma, strašidelné stíny ji už začaly obklopovat. Bojácně se rozhlédla, snad chtěla zjistit, jestli je v místnosti opravdu sama. Prozkoumala svýma hnědýma očima celý pokoj a pak znovu upřela pohled na stolek, kde stála rudá svíčka. Nakonec neodolala a vztáhla k ní ruku. S lehkým úsměvem se na svíčku upřeně dívala. Z ničeho nic uzavřenou místností projel závan teplého větru a svíčka se rozhořela silným plamenem. Úsměv na dívčině tváři se rozšířil a každému, kdo by ji viděl, by bylo jasné, že tu svíci zapálila ona.

Okouzleně se na plamen dívala, vypadala fascinovaně. Přiblížila k němu ruku a dotkla se ho. Nepopálil ji. Udiveně se zasmála, v očích ozářených plamenem se značil úžas. Nevšimla si klapnutí dveří, ani postavy vcházející do místnosti. Mláda žena stála kousek od ní a lehce se usmála. Hleděla na svou dcerku s neskrývanou pýchou v očích. Pak jemně foukla, pokojem projel ledový závan větru a svíčka zhasla. Holčička se otočila a provinile sklonila hlavu. Věděla, že to nesmí dělat, ale někdy prostě nešlo odolat. Žena se k ní vydala, přiklekla si ke stolku a vzala ji do náručí. Pak se koukla na svíčku a bez viditelné námahy ji znovu zapálila. Svým jemným hlasem začala dcerce vysvětlovat, že tohle se nesmí dělat na veřejnosti…

Musela jsem se smát. Holčička byla prostě kouzelná a to nejen tím, že dokázala zapálit svíčku pouhým pohledem. Přešla jsem místnost a z pod postele vytáhla malou dřevěnou truhličku. Měla opravdu zajímavý obsah. Knížku v kožené vazbě se zvláštním znakem na deskách, plnou zajímavých příběhů mých předků. Bylo tam taky zrcadlo, co nic neukazovalo a malá hrací šperkovnice, která po jednom pádu na zem už nehrála. Asi nejzvláštnější však byl porcelánový panáček. Věděla jsem, že dřív si dívky hrály s porcelánovými panenkami, nikdy jsem však neslyšela o klucích. Ze všech těch předmětů jsem měla divný pocit, který jsem nedokázala identifikovat. Možná, že to bylo stářím těch předmětů. Mnohokrát jsem měla nutkání se jich zbavit, nikdy jsem to ale nedokázala. Vzala jsem do ruky panáčka

Pomalu jsem s ním vstala.  Jeho oči byly tak živé, skoro jsem cítila, jak po mně zkoumavé přejíždějí. Byl to strašný pocit, roztávala jsem pod tím pohledem a nemohla jsem ovládat své tělo. Ty oči mě pohlcovaly a já se nemohla hnout.Ten strašidelný okamžik přerušilo zabušení na dveře, při kterém jsem se snad poprvé za svou upíří existenci lekla. Mělo to své následky. Než jsem se stihla vzpamatoval, panáček ležel rozbitý na zemi. Ovzduší v pokoji najednou bylo chladné a okno se samovolně otevřelo. Vyděšeně jsem se rozhlížela a nebyla schopná odpovědět na volání za dveřmi. Najednou ta tajemná atmosféra v pokoji ustala. Teplota se zase vrátila do normálu a na zemi leželo jenom několik keramických střepů a hadrové tělíčko v oblečení…

Clare

Seděla jsem ve svém pokoji a bylo mi k pláči. Co z těchto věcí si vezmu sebou a co tu zůstane? Všechno se bortilo a mě to přišlo jako krutý žert nějakého škodolibého šaška. Pomalu jsem skládala halenky na dno krabice, snad jsem chtěla co nejvíc oddálit okamžik, kdy do ní dám i ten poslední kus oblečení a tím se nevyhnutelně rozloučím s tímhle vším. Bylo mi z toho všeho smutně. Představa, že možná strávím zbytek svého dětství ve Forks, se mi příčila. Chtěla jsem už být dospělá, abych se mohla svobodně rozhodnout. Mít nějakou možnost, jak se o sebe postarat a nemuset opouštět místo, kde jsem vyrůstala. Jenže byly dvě možnosti, jak to vše vyřešit. Děcák nebo pobyt u strejdy. Těžko říct, co bylo snesitelnější. Přešla jsem ke knihovně a bylo mi jasné, že minimálně polovina těchto pokladů tu bude muset zůstat.

Až se Sam vrátí, a já věděla že se to jednou stane, tak mu dám, hned po tom co ho obejmu, pár pohlavků. Zakroutila jsem hlavou, protože mi bylo nad slunce jasné, že to stejně nikdy neudělám. Otočila jsem se a bezmocně se rozhlížela po pokoji. Do očí mě udeřila polička nad stolem, kde majestátně stály jediné věci, které mi po mámě zbyly. Se záchvěvem strachu jsem hleděla na obyčejnou porcelánovou panenku. Kolik toho už její nevidomé oči viděly? Kolik příběhů slyšela ta drobná porcelánová ouška? Kolik rukou už se dotýkalo jemných šatů? Možná z toho důvodu mi naháněla tolik strachu.

Přešla jsem celou místnost a pomalu ji sundala z poličky. Vezmu si ji sebou, i když mi nahání strach. Nevěděla jsem proč, ale musela jsem ji mít u sebe. Z pod postele jsem vyndala dřevěnou truhličku a opatrně položila panenku dovnitř. Dávala jsem si velký pozor na to, abych ani koutkem oka nezavadila o zrcadlo. Kdo ví, co bych tam viděla dneska… Znovu jsem vstala a natáhla ruku pro kolotoč. Vypadal neškodně a tiše. Jenže když jsem ho opatrně sundávala z poličky, tak se najednou zběsile rozehrál. Nečekala jsem to a úlekem mi vyklouzl z ruky.

Co se děje? Byla jsem si jistá, že jsem nezavadila o spouštěcí mechanismus. Proč tedy hrál? Rozhlížela jsem se po pokoji. Věděla jsem, že tu nejsem sama. Někdo mě pozoroval. Bála jsem se.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se potichu bázlivým hlasem. Odpovědělo mi jen ticho, které přerušovalo jemné bzučení žárovky. Srdce jsem měla až v krku. Vzpomněla jsem si, jak máma někdy v noci chodila po místnostech a do každého okna vždy zapálila drobnou svíčku ve skoro uzavřené skleněné baňce. Říkala mi, že to je proti zlým duchům. Jako malá holka jsem ji brala smrtelně vážně, později mi to přišlo spíš směšné. Ale… co dám za pokus? S bušícím srdcem jsem otevřela dveře z místnosti a sáhla po vypínači. Pomalu jsem sešla schody a v kuchyni našla jednu z baněk. Rychle jsem chňapla po bílé svíčce a vydala se nahoru…

 

Neměl tu co dělat! Jak se mohl opovážit přijít až sem? Clare potřebuje moji pomoc, ale já se nemohu osvobodit z vězení. Nikdy se nedokážu dostat tam, kde už tolik let mám být. Možná, že kdybych si s ním mohla promluvit. Poprosit ho, vyložit mu svůj úhel pohledu. Snad by přestal…

Nepoznávala jsem muže, o kterém jsem si myslela, že znám i jeho nejtajnější myšlenky. Roztřeseně jsem sledovala Clariinu ruku zapalující svíčku. Věděla, co má dělat. Prozatím to věděla. Ale dál? Kdo ví…


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (29.02.2012 02:46)

Poslední odstavec mě zmátl dvě krabičky, dvě panenky a dvě zrcadla... Alice je z Claiřina rodu?

ambra

3)  ambra (02.01.2011 13:03)

No teda Ivanko!!! Teď už se fakt bojím!!! Kdo je za okenm??? Proč se Alice nemůže držet dál, i když by měla??? A co všechny ty podivné hračky (mmch skutečně působivá hororová rekvizita!!!). Uf, perfektní jízda! Těším se na další!

Michangela

2)  Michangela (25.12.2010 17:31)

Ještě že Clare zná aspoň základy...

1)  CAlen (23.12.2010 21:13)

Moc pěkný, jsem napnutej jak struna o co tam jde a jak to bude dál

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek