Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Takže, protože jsem byla nemocná a navíc byly prázdniny, tak tu máte další kapitolu. Co k ní říct? Snad jen, že je to celé jeden velký rozhovor. Navíc jsem si i zaveršovala, takže to bude docela sranda. Kromě Clare se koukneme do hlavy i mému miláčkovi Deanovi.

Přeji příjemné čtení!

31. kapitola – Dva empatici, mrcha a střepy

Clare

Když jsem je uviděla stát na prahu jako zmoklé slepice, měla jsem v první chvíli chuť se bláznivě rozesmát. On toho mě ale odradily jejich vážné výrazy. Jediná Alice měla na tváři nepříliš povedený pokus o úsměv. Edward se tvářil zmateně z myšlenek okolo a Jasper se i přes nápor emocí tvářil jako ledová královna. Možná jen co chvilku nervózně zahlížel směrem k Deanovi, který si ho taky ne příliš přátelsky měřil. Sára se bez pokusu o jakékoliv zastření úmyslu přesunula vedle Deana a nepřátelsky si prohlížela Alici. Jen Jesse téměř uvolněně dál stál vedle mě.

Nastalo dusné ticho.

Dean, který se s Cullenovými už znal, se pomalu ale jistě vyrovnával se skutečností, že přede dveřmi stojí upíři. Sára to brala o něco hůř, pořád na trojici zahlížela.

„Mami, to je v pořádku. Jsou to vegetariáni a přátelé,“ řekl konejšivě Jesse.

„Ještě jsem nenarazila na upíra, který by byl přátelský,“ zavrčela nazpátek.

„Malá novinka. Tohle jsou… bytosti, které ti zachránily syna. Mohla bys jim do začátku dát aspoň nějaký přátelský kapitál? Hodně by nám to ulehčilo situaci,“ Dean si z ní vyloženě dělal srandu. Jinak jsem si nedokázala vyložit ten pobavený pohled a něco jako úsměv na rtech. V tuhle chvíli navenek vypadal naprosto uvolněně, přesto jsem viděla jak napjatě bubnuje prsty o parapet okna a ostražitě přejíždí pohledem po návštěvnících.

„Neublížíme vám,“ řekla co nejpřátelštěji Alice. Sára se jen ušklíbla.

„No, aby to nebylo spíš naopak,“ odtušila. Jako protiklad ke svým slovům ale uvolnila postoj a o kousek couvla. Měli jsme vyhráno.

„Alice? Co tu děláte?“ zeptala jsem se konečně na to, co mě tížilo od prvního okamžiku, co jsem je uviděla.

„Máme problém,“ odpověděl mi místo ní Edward. Polilo mě horko, opět mi před očima vyvstaly včerejší vidiny ohně a pocit strachu ne mě udeřil jako vlna. Když jsem se neměla k reakci, tak Edward pokračoval. „Včera na nás zaútočil Darkness. Všichni jsme v pořádku, ale totéž se nedá říct o našem domu.“

S odstupem času jsem zachytila i to, co mi minule uniklo. Znovu jsem viděla hořící dům, ale tentokrát se mi vybavil i černý stín uprostřed plamenů, kterému oheň neubližoval.

„Darkness,“ vydechla jsem. Edward přikývl. Ovzduší v místnosti, bylo-li to možné, ještě víc ztěžklo.

„Takže jsem měla pravdu. Ty vidiny byly pravdivé,“ otočila jsem se vyčítavě na Jesseho.  „Měla jsem pravdu a vy jste mi nevěřili.“

„Může mi někdo konečně říct, co se to tu děje?“ zakřičela Leah. Stála kousek stranou, oči se jí leskly a zrychleně dýchala. „Kde jsem se to ocitla?? Jsou tu samí blázni, kteří na sebe chtějí, a pak zase nechtějí útočit, mluví se tu o upírech a čarodějích. Jsem blázen já a nebo vy?“ z hlasu jí zaznívala hysterie, drmolila jedno slovo přes druhé a zmateně se rozhlížela, v očích čirý děs. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to nevydrží ani chvilinku, se stalo něco divného. Její tvář se nejdříve vyjasnila. Byla naprosto bez výrazu, strach z očí zmizel a do tváří se jí vrátila barva. A pak se jí na rtech objevil lehký úsměv. „Tak co se tady děje?“ zeptala se už úplně klidně. Zmateně jsem se rozhlédla okolo a spatřila hned dva soustředěné výrazy.

Jasper i Sára měli v očích upírajících se na Leah úplně stejný lesk, oběma na tváři pohrával úsměv naprosto totožný s Leah.

I Edwardovi na rtech pohrával podobný úsměv, viděla jsem, jak těká očima z jednoho na druhého a kroutí hlavou.

„Mohl by ses mi přestat dobývat do hlavy?“ zeptala se po chvilce absolutního ticha Sára. Nebylo to nepřátelské, spíš ho jemným tónem upozornila na to, že dělá opravdu neslužnou věc. Edward se omluvně usmál a přikývl.

„Promiňte, ale je opravdu fascinující vidět dva empatiky v akci. Zvlášť, když se zaměřují na jednoho člověka.“

Sára se jen ušklíbla a víc to nekomentovala. Jasper vypadal lehce zaraženě.

„Podle mě máte všichni tři čarodějnické předky. Ty čteš myšlenky, myslím, že kdybys zůstal člověkem, dokázal bys je i upravovat a mazat. Ty jsi empatik, mimochodem velmi zkušený ve svém oboru. A ty, věštkyně, mě popravdě fascinuješ. Jen u málokoho se schopnosti rozvinou tolik jako u tebe. Je zajímavé vidět, co se může stát, když se čarodějnická krev opět zkříží s upířím jedem,“ komentovala nově příchozí návštěvníky Sára.

„Jste jeden z prvních lidí, kterému jsem se nedostal do hlavy,“ řekl Edward na oplátku.

„Léta tréninku. Ale to jsme odbočili od tématu. Tu lidskou dívku nemůžeme v tranzu držet dlouho, opravdu by se jí měl někdo ujmout a vše jí vysvětlit. Kdo se hlásí dobrovolně?“ rozhlédla se okolo a vůbec se nepozastavila nad tím, že se nikdo nehlásí. „Jsi moc hodný, že to uděláš, Deane,“ usmála se sladce.

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi hrozná mrcha?“ otočil se k ní Dean s vážnou tváří.

„Milionkrát,“ usmála se na něj a postrčila o k Leah. Měla jsem chuť se jí ujmout sama, ale opravdu jsem netušila, jak bych jí to všechno vysvětlila. Dean ji chytil za rameno a odvedl do vedlejší místnosti.

„Tak, to bychom měli. A teď se vrátíme k vašemu problému,“ otočila se Sára na Cullenovi. Dostávala mě její energičnost, ta žena byla rozený generál. Jesse ji sledoval s úsměvem v očích a Andrew vypadal stejně jako já mírně zaskočeně. Během chvilky se naprosto bez váhání ujala vedení. Zamračeně vyslechla historku o zapálení domu. Běhal mi mráz po zádech, když Alice došla k tomu, že Edward málem zůstal uvnitř. Sára zhruba v polovině vyprávění přešla k Andrewovu stolu a téměř bezmyšlenkovitě hladila dřevěnou sošku stojící vedle počítače. Alice dokončila vyprávění a já měla chuť chytit ji kolem krku a už nikdy ji nepustit. I když mi bylo jasné, že je milionkrát silnější a nezranitelnější než já, stejně jsem kdesi uvnitř sebe cítila naléhavé nutkání ochránit ji. Včerejší noc se mnou pořádně zamávala.

Moje priority najednou byly jiné a dnešní výlet do La Push byl posledním rozloučením se starou Clare.

Nastalo ticho.

„Takže se vás pokusil odstranit,“ řekla věcně Sára. Alici nezbývalo nic jiného než kývnout. „Zajímavé… Něco mi říká, že to není jen tak. Včera zaútočil na Cullenovi, dnes se pokusil zabít Clare. Četnost útoků se zvyšuje a to znamená jediné. Blíží se rozhodující úder a on si těsně před ním testuje své schopnosti na nepříteli. A my zatím nemáme jediný plán jak ho zničit. Takže jsme pěkně v háji.“

„Z jakého důvodu jsme v háji tentokrát?“ ozvalo se ode dveří. Z Jesseho pokoje vyšel Dean, v závěsu měl lehce nervózní, ale stejně v rámci možností klidnou, Leah.

„Jak se ti to povedlo?“ zeptal se Jesse a hodil rukou směrem ke klidné Leah.

„Za tím stojí moje geniální přesvědčovací schopnosti,“ odpověděl mu s hlavou hrdě vztyčenou Dean. Ke konci věty mu jeden koutek vylétl k čemusi, co mělo být zřejmě úsměv. Byl to jeden z prvních projevů pocitů, které jsem u něj viděla.

„No, už jsme se pobavili, teď bychom mohli přejít k plánování,“ řekla mrazivě Sára. Dean se nenechal vyvést z rovnováhy, prorazil si cestu přes místnost, posadil se na křeslo a hodil si nohy na stolek. V tu chvíli bych přísahala, že jsou s Jessem otec a syn.

„Jsem jedno velké ucho, generále. Jaký je tvůj dozajista geniální a do posledního puntíku promyšlený plán?“ Sára mlčela, Dean se zachmuřil a nastalo opět dusné ticho. „Hups… No dobře, co o něm víme? Objeví se jako duch nebo jako člověk?“ Opět mu dopovědělo ticho. „To je docela blbý, když nevíme ani něco tak zásadního. Podle toho totiž musíme naplánovat strategii obrany a útoku.“

„To je to. Jak to máme vědět?“ rozčílil se Jesse. „Nevíme, jak přemýšlí, nedokážeme odhadnout jeho sílu, natož abychom věděli, která kouzla proti němu budou působit a která ne!“

„Uklidni se, Jesse.“ Zapojil se do rozhovoru Andrew. „Jediný člověk, který ho doopravdy znal, byla Sorgina. A ta je, pokud se nemýlím, támhle v té truhličce,“ řekl klidně a mávl rukou směrem ke stolu. Oči všech přítomných se upřely na malou dřevěnou truhličku.

„Zásadní problém ovšem je, že je uvězněná v panence,“ ušklíbl se Jesse.

„Tak proč tu panenku jednoduše nerozbijeme?“ zeptala jsem se.

„To nejde. Porcelánová skořápka je jedinou věcí, která drží Sorgininu duši zde. Je opatřená složitým a velmi mocným kouzlem. Kdyby byla skořápka porušena, duše by vylétla do časoprostoru a vydala se na druhou stranu. Jednoduše řečeno ji nemůžeme z panenky vyndat, pokud ji nepřeneseme do jiné, stejně dobře chráněné, skořápky,“ řekl Dean.

„Aha… A proč ji do té jiné skořápky nepřeneseme?“ zkusila jsem znovu.

„Protože i kdyby se nám to povedlo, tak by to bylo houby platné. My s ní potřebujeme mluvit, a to se nám tak jako tak nepovede,“ odpálkoval mě znovu.

„A proč ne?“ ozval se najednou z koutku tichý a nesmělý hlásek. Leah. Myslela jsem, že Dean vybouchne. Leah však ledově klidně pokračovala aniž by si všímala jeho vražedného pohledu. „To ji nemůžeme přenést do člověka?“ zeptala se prostě. Všichni v místnosti ztuhli. Dean se ještě víc zamračil a rychle pohlédl na Sáru. I ta vypadala zamyšleně.

„Svíčky jako silové pole jí nedovolí uniknout dříve, než budeme chtít. A kdybychom ji přenesli do člověka, který by nám dobrovolně nabídl svoje tělo jako dočasnou schránku pro duši…“ přemýšlel nahlas Dean a vjel si rukou do vlasů. V očích měl milion myšlenek, nikdo se neodvážil promluvit, aby je nepřetrhl.

„Možná… Ale je to velmi riskantní,“ připustila váhavě Sára. „Netuším, jak bychom to mohli udělat. V panence je uzavřená nadobro…“

„Podívejte se na to z pohledu Darknesse. Proč ji uvěznil vevnitř? Přece aby tu zůstala a on jí mohl vytvořit nové tělo. A k čemu by mu to bylo, kdyby ji nemohl dostat ven?“ řekl Jesse.

Srdce si mi rozbušilo vzrušením.

„Jenže jak ji chtěl dostat ven?“ zeptal se Sára vztekle a kopla nohou do stolu.

„Co takhle vyvolávání duchů?“ zeptala jsem se nesměle. Okamžitě se na mě upřely všechny pohledy. „No… Podle toho co vím od mámy funguje vyvolávání na principu přivolání duše u druhé strany sem. Řekněme tedy, že panenka je ta druhá strana.  A my Sorginu vyvoláme z panenky.“ V tu chvíli jsem měla dojem, že míchám hrušky s jabkama. Ale Deanův obličej se rozjasnil.

„Máš tu svíčky, Andrewe? Potřebuji tři bílé, jednu fialovou a jednu černou.“

„Bílé mám, ale u ostatních nemohu sloužit,“ řekl Andrew.

„Já ano,“ zasáhla jsem dřív, než mohl Dean jakkoliv zareagovat. Andrew se na mě nechápavě podíval. „Mámina truhlička. Má dvojité dno a pod ním jsou čarodějnické potřeby.“

„Jules se vždycky uměla zařídit,“ ušklíbla se Sára, otočila se k truhličce a otevřela ji. Všichni jsme se jako jeden člověk přesunuli ke stolu. Co nejuctivěji jsem odstrčila Sáru a sama se chopila truhlíčky. Stejně jako při minulém otevírání tajné zásuvky jsem vyskládala všechny věci ven. Cítila, jsem, jak mě všichni upřeně sledují a měla jsem chuť po nich něco hodit.

„Andrewe? Potřebovala bych tvůj medailon,“ zašeptala jsem rozpačitě. Sundal si z krku bronzový plíšek a roztřesenýma rukama mi ho podal. Položila jsem ho do malé prohlubně v koutě truhličky a dno nadskočilo. Strachem zkřehlými prsty jsem zdvihla falešné dno a odkryla všem zrakům tajnou zásuvku. Pamatovala jsem si to dobře. V koutku skutečně byly různobarevné svíčky, mezi nimi i fialová a černá.

„Super,“ řekl Dean bez stopy nadšení v hlase. Velkou rukou chmátl pro svíčky a zkoumavě si je prohlédl. „Super…“ zamumlal, podle výrazu dokonale ztracen ve své hlavě.

„Svíčky máme, teď ještě potřebujeme místnost, kde se může uskutečnit rituál,“ řekla Sára věcně a upřela pohled na Andrewa.

„Nezapomněli jste na jeden malý detail? Nemáte kotvu, nemáte člověka, který do sebe pojme Sorginu,“ řekla jsem tiše.

„Já se hlásím,“ řekla Alice dřív než mi kdokoli stihl odpovědět. „Chci, aby to už všechno skončilo, aby byla moje rodina v bezpečí.“

„Promiň upírko, ale tohle nepřipadá v úvahu. To, že jsem vám nakráčel dobrovolně do báráku, byla jedna věc. To, že vás Sára nezabila, byla prostě náhoda a nebo spíš způsob, kterým jsme se proti tomu s Jessem postavili. Jenže Sorgina je podle všeho naprosto normální čarodějka, takže poslední věc, po které touží, je převtělit se do upíra, i když je to její potomek. Řekl jsem to dost jasně?“ vychrlil ze sebe Dean.

„Takže to mám udělat já,“ řekla jsem pevněji než jak jsem se cítila. Vířil  ve mě strach, pochyby a obavy, které se míchaly v hrůzostrašný koktejl.

„Ty jsi vlkodlak,“ vyvrátil opět možnost Dean.

„A to vadí?“ namítla jsem. Nechápala jsem, proč se hádám o post, o který nestojím.

„Já nevím, ale radši bych rituál provedl s člověkem,“ řekl.

„Provedl rituál? Já budu provádět rituál,“ vyjela na něj Sára. „Každopádně s tebou ale souhlasím. Navíc vy dvě máte Darknesse zničit, takže bych si vás přece jenom nechala v záloze,“ obrátila se na mě a na Alici.

„Tak to udělám já,“ řekla Leah. Nechtěla jsem, aby to řekla. Nesměla to říct.

„To nejde,“ řekla jsem odhodlaně.

„Máš nějaký jiný nápad?“ vyjela na mě.

„Něco vymyslíme. Určitě na něco přijdeme.“

Nikdo mě nepodpořil. Všichni jen mlčeli. „Že na něco přijdeme?“ řekla jsem se slzami na krajíčku. Jesse před mým pohledem uhnul, Andrew ani Sára se na mě vůbec nedívali. Jen Dean mi hrdě opětoval pohled a očima do mě vléval porozumění.

„Clare,“ řekla konejšivě Leah. „To se zvládne.“

„Ještě dneska ráno jsi o tomhle všem nevěděla. A teď ze sebe budeš dělat hrdinu? To je nesmysl.“

„Momentálně tady není nikdo jiný, kdo by to mohl udělat,“ řekla. Nikdo jí neodporoval. Bylo rozhodnuto už vteřinu po té, co to vyslovila a moje snaha o to zabránit jí v tom byla stejně marná jako solení moře. Nic na tom nezměnila.

„Jenže i když máme tělo pro převtělení, tak nemáme vyhráno. V proroctví je napsáno, že ho musí zničit ony,“ mávl Jesse rukou směrem ke mně a k Alici.

„Tak to není,“ zasáhl Dean. „Není tam doslovně psáno, že ho musí zničit ony.“

„Máš nějaký jiný způsob výkladu?“ zavrčel Jesse. Dean zmizel z pokoje a vrátil se s knihou. Chvíli listoval, než našel příslušnou stranu.

„Takže, koukněme se na to takhle. Tohle proroctví se několik generací předávalo ústně, než ho jedna z žen zapsala při rodinném setkání do knihy. A tady je v přesném znění:

„Jako dvě hvězdy blízko u sebe,

vrátí zpět to, co patří do nebe.


Až oheň se spojí s ledem,

až z nich se stane jeden,

zmizí tma nad našimi rody,

Sorginas ochutnají ovoce svobody.


Jedna jedem k počátku vrácena,

druhá nepříteli krví prodlena.

A jejich mysl ztracená,

bude opět k oikos vrácena.“


Nastalo ticho. Nebylo o čem polemizovat. Dean přejížděl špičkami prstů po stránce a mračil se na slova, jako kdyby snad ona mohla za svou jednoznačnost. Přesunula jsem se k němu, abych si sama mohla přečíst věštbu.

Na nažloutlé stránce byly ty tři sloky napsané krasopisným písmem se spoustou kliček.

„Nechápu to,“ zašeptala jsem. „Jak z toho můžete poznat, že to máme být zrovna my?“

„Dvě hvězdy blízko u sebe…“ zašeptal Jesse, „Váš rod má ve znamení hvězdy, jedna hvězda, jedna větev. Takže první sloka znamená, že se sejdou dvě příslušnice vašeho rodu a pošlou, nebo spíš vrátí, do nebe to, co tam patří, tedy Sorginu.

Až se oheň spojí s ledem… Oheň má asi poukázat na teplotu těla, která je u vlkodlaků vyšší, led má zřejmě symbolizovat nejenom teplotu upírů, ale také jejich neměnnost a přitažlivost. Další verš je poměrně jasný. Máte prostě porazit temnotu, Darknesse.

Další sloka opět omílá původ. Jsme vyvinuti z upírů, takže od toho ten počátek. Vlkodlaci a měniči jsou spolu s upíry naši přirození nepřátelé, čarodějové byli díky svým schopnostem pro ně nebezpeční a tak se navzájem masakrují. A poslední verš, má naznačit, že ani jedna nebude vědět o svém původu. Řekl bych, že to na vás až moc děsivě sedí,“ ukončil výklad. A já s ním chtě, nechtě, musela souhlasit.

Dean Jesseho neposlouchal, dál jezdil prsty po papíře.

„Je tam ještě něco,“ prohlásil zdánlivě klidně, hlasem mu však problesklo vzrušení.

Všichni se nahrnuli těsně k němu. On je beze slova odstrčil, přešel ke stolu a z truhličky vytáhl svíčku. Ještě než ji položil na stůl, tak ji zapálil pohledem.

„Upírko,“ houkl na Alici. Ta se i přes snahu Jasper zabránit jí v tom stoupla vedle něj. Dean jí bleskově chmátl k hlavě a vytrhl jí jeden vlas. Ten pak spálil nad svíčkou.

„Clare,“ zavrčel a já jsem si beze sloka stoupla vedle Alice. Dean popadl špendlík a píchl mě do prstu.

„Proč u mě krev a u Alice vlasy?“ zavrčela jsem naštvaně.

„Protože mi připadalo zbytečné o ni ten špendlík lámat,“ odpověděl mi naprosto totožným tónem. „Krev na svíčku,“ podal mi instrukce. Pokrčila jsem rameny a poslechla ho. Už jsem si prostě zvykla, že ani jeden z nich nic sáhodlouze nevysvětluje.

Jemně to zasyčelo, když kapka dopadla do malé loužičky roztaveného vosku. V tu chvíli se něco změnilo. Plamen navzdory všem přírodním zákonitostem vyšlehl do výše a zbělal.

„Měl jsem pravdu,“ usmál se nevesele Dean. Opatrně položil list nad plamen. V první chvíli se nic nedělo. A pak, pomaloučku, polehoučku, se na stránce začaly objevovat slova nové sloky. Napětím jsem ani nedýchala, srdce mi bušilo jako o závod.

Na před chvíli prázdném místě byly další čtyři řádky textu, které všechno změnily. Stálo tam:

 

Ta třetí slovy bojuje,

dvě první voskem spojuje

a zlatavý proud, nový vzduch.

Vůdcem a zachráncem bude duch.

 

„Zakrývací kouzlo,“ řekl Dean. Nikdo mu neodpověděl.

Nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil. Nikdo se nepohnul. A nikdo snad ani nedýchal. Žádné jásání ani ovace. Jen ticho.

V duchu jsem si pokládala otázku, jestli text znamená to, co si myslím. Protože jestli ano, tak jsme měli naději. Ale nevidíme v tom jenom to, co chceme? Nehrají si s námi naše smysly? To nikdo nemohl říct na sto procent.

„Jdu připravit rituál vyvolání,“ řekl Dean a spolu s Adrewem, který ho vedl do velkého sálu, odešel a zanechal nás v dusném a nejistotou naplněném tichu.

Dean

Lev v kleci. Jak příhodné přirovnání.

Riskujeme, sázíme všechno na zrádnou sedmičku bez toho, abychom věděli, jestli se v kupce ukrývá další, která nám pomůže. Snažil jsem se potlačit třes, který mi rozechvíval ruce. Nutkání zakřičet na ně, aby se vzpamatovali, bylo čím dál tím hlubší, až přerostlo v nepřestávající hukot šeptajících hlasů uvnitř mě. Ale tenhle plán byl to jediné, co jsme měli. A navíc i to nejnadějnější, protože byl podpořen proroctvím.

Ale proroctví bývala vrtkavá, v jednu chvíli se zdála naprosto přesná. Jindy zase měla milion významů. A tohle jakoby se nemohlo rozhodnout, jestli bude v první nebo druhé skupině. Co když vidíme jenom to, co chceme vidět?

Přesto jsem křídou nakreslil magický kruh a v přesných intervalech rozložil svíčky, mezi černou a fialovou zářily bílé.

Silou vůle jsem se snažil zahnat vzpomínku na jiné nepovedené kouzlo, které mělo tak katastrofální následky.

„Už je to připraveno?“ ozvalo se ode dveří. Stála tam ta indiánka, Leah, a přelétla celou místnost zkoumavým pohledem. Neodpověděl jsem jí. Měla ve tváří napsanou nejistotu, kterou ale dobře překryla její odhodlanost.

„Nemusíš to dělat,“ zašeptal jsem skoro proti své vůli. Byl jsem hlupák, když jsem ji přemlouval, aby to nedělala. Byla momentálně naše jediná naděje. Ale ta slova ze mě vystřelila instinktivně. Ona nevěděla, do čeho jde. Co všechno se může stát, pokud se mýlíme o straně, na které je ten duch v panence. Odolá Sorgina pokušení nového života ve zdravém, mladém těle? To byla věc, která mě žrala nejvíc. Celý náš plán záležel na vrtoších čtyři sta let staré čarodějky, která byla celou tu dobu uvězněna na jednom místě. Možná že byla hodná, ale jaká je teď? Jak to můžeme vědět?

„Musím,“ odporovala mi. „Je to ještě malá holka a Sam by nechtěl, aby se jí něco stalo. Už toho má za sebou dost, nezaslouží si mít ve svém životě další zlo,“ o všem mluvila hrozivě věcným tónem. Znal jsem ten pocit. Pocit, že musíte někoho uchránit stůj co stůj. A ona, i když byla člověk, to zřejmě cítila stejně jako kterýkoliv přísahou vázaný čaroděj.

„Nemůžu ti zaručit, že to pro tebe dopadne dobře,“ řekl jsem ještě v posledním záchvěvu čestnosti.

„Říká se, že nad spravedlivými drží Bůh ochrannou ruku. Já na Boha nevěřím, ale nemyslíš, že bychom si zasloužili přežít? Protože jestli existuje, tak nás vidí a musí vědět, že my jsme ti hodní, ne?“ Věty zakončila otazníkem, byla jako dítě, které se zoufale potřebuje ujistit, že není samo na světě. Potřebovala se stejně jako já ujistit, že se tohle všechno nějak šeredně nepokazí. A já jí tu jistotu nemohl dát.

„Půjdu zkontrolovat štít,“ řekl jsem a okatě se vyhnul odpovědi. Když jsem kolem ní procházel, měl jsem chuť s ní zatřást a poslat ji domů k tátovi a mámě. Neudělal jsem to.

Clare

Chtěla jsem křičet, chtěla jsem nadávat, ale nebylo mi to nic platné. Ta malá naděje, co jsme měli, byla podmíněná účastí Leah, a to jsem nemohla zamítnout ani já.

Jesse a Sára ještě probírali podrobnosti rituálu, Alice seděla se skloněnou hlavou vedle mě, Jasper jí objímal kolem ramen, Andrew pro posílení štítu zapaloval další svíčky a Edward stál u krbu a díval se do plamenů. Byl duchem mimo, mohl by sloužit jako obraz vtíravé samoty. Měla jsem chuť jít tam za ním a obejmout ho, ale v pozadí mě držel Jesse. Nedokázala jsem si představit, že bych v jeho přítomnosti udělala něco takového. Jemu na mě záleželo jako na holce, kterou musí chránit. Ale jak záleželo mě na něm? To byla otázka, na kterou jsem nedokázala odpovědět.

Měla jsem strach. Nejen o sebe, ale i o všechny okolo, bála jsem se, že se někomu něco stane, že se něco nepovede. Bála jsem se hrozby číhající za okny.

Koutkem oka jsem viděla, jak Edward přechází místností. Postavil se vedle stolu a začal pohledem bloumat po místnosti. Jeho pohled se střetl s tím mým, do morku kostí jsem cítila tu prázdnotu v jeho zlatých očích.

Najednou se bez sebemenšího varování kvílivě rozehrál kolotoč.

Příští vteřina všechno změnila. Sára jako blesk přelétla místnost. Cestu k Edwardovi jí zahradil Jasper, který se předklonil a zavrčel. Ledový závan větru se vzal odnikud a mě okamžitě došlo, že to je kouzlo. Kouzlo, které nikdo z nás nevyslal.

Jesse stejně rychle jako matka přeběhl místnost, postavil se mezi Sáru a Jaspera. Oproti všem mým očekáváním stál k Jasperovi zády a hleděl matce do očí. To samé udělala o vteřinu později Alice. Upřené pohledy do očí, uklidňující šepot, kterému jsem skoro nerozuměla. A do toho všeho se Edward zmateně rozhlížel, jako by ani nevěděl, jak se ocitl u stolu.

Jen já, mimo klubko sporu, jsem cítila ještě něco jiného. Upřený pohled panenky stojící na stole mě donutil otočit se k oknu. Viděla jsem, jak se sklo zavlnilo.

A pak, z ničeho nic, se déšť za okny změnil. A mě došlo, co se děje.

„Pozor!“ vykřikla jsem o vteřinu dřív, než se to stalo. Sklo prasklo a rozprsklo se po místnosti. Střepy byly najednou všude, cítila jsem, jak se několik kousků zaseklo do mé kůže.

Ledový závan větru projel místností, svíčky v okně zhasly. V tu chvíli mě napadla jen jediná věc. Oheň. Zachrání nás oheň. Než jsem dala vědomý pokyn, závěsy v okně zaplály plamenem…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (07.03.2012 23:19)

... asi tak

monikola

7)  monikola (31.10.2011 17:19)

no ja som sa k tejto poviedke dostala vďaka brajglovaniu a...neľutujem :) máš úžasnú fantáziu, celý čas, každú novú kapitolku som sa bavila a stále čakala s čím novým vyrukuješ, ako to máš vymyslené
určite pokračuj v písaní...niekde v predchádzajúcich kapitolách som si všimla, že si chcela skončiť kvôli malému záujmu, ale nedaj sa tým zlomiť...napr. vo mne máš ďalšiu čitateľku určite

Ivanka

6)  Ivanka (30.10.2011 18:19)

Natka: Je mi ctí, že jsem mohla být první, koho jsi tu přečetla. Ten zvláštní pocit ve mě asi chvilku zůstane. A taky jsem ráda, že tě Clare udržela u monitoru! A s tím čoskoro... No, nevím, po čtrnáctidenní odmlce se dostávám do školy, takže to bude záležet na nárocích učitelů... :p

5)  Natka (30.10.2011 15:41)

Včera sem tuto stránku našla a toto bila prvá povídka co sem tady četla (večinu čnu povídky na stmivani.eu) je to bomba myslela sem si že to bude nuda že tam neni bella a tak ale strašne sa mi lúbi a strašne sa tešim na další díl P.S.dúfam že bude čoskoro:)

4)  Natka (30.10.2011 15:40)

Včera sem tuto stránku našla a toto bila prvá povídka co sem tady četla (večinu čnu povídky na stmivani.eu) je to bomba myslela sem si že to bude nuda že tam neni bella a tak ale strašne sa mi lúbi a strašne sa tešim na další díl P.S.dúfam že bude čoskoro:)

Ivanka

3)  Ivanka (30.10.2011 11:37)

Fanny: Na množství postav máš stejný názor jako máma, ta u kontrolování taky nadávala. Navíc si plete Deana a Andrewa, takže je to někdy docela sranda.
jenka: Doufám, že nepraskneš. A věřit se dá všem a zároveň nikomu. Záleží na tom, jak umíš svou důvěru zvážit!

2)  jenka (30.10.2011 01:17)

Je to čím dál tím temnější. Už ani nevím, čemu (a komu) se dá věřit a komu ne. Prosím rychle další, nebo napětím prasknu!

Fanny

1)  Fanny (29.10.2011 23:02)

Do prčic! Prý jen velký rozhovor a veršování. Pche!
A co je ten konec? Povzbudivá je tam jen ta poslední věta. :D

Skvělá kapitola. Jen je tam těch "lidí" kapku moc, až se v tom trošku ztrácím, obzvlášť na tom konci... Ne, že bych si pletla postavy, ale moje fantazie má jen velkou práci si představit kde kdo stojí a tak.:)

Nezbývá mi než se - snad ještě více než obvykle - těšit na další kapitolu

P.S. Za ty konce začnu vraždit :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek