Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Když jsem tuhle povdíku začala psát, tak mě ani ve snu nenapadlo, že tahle šaráda bude mít třicet kapitol. A světe div se, je to tu! Gratuluji všem, kteří to se mnou až sem vydrželi.

Jinak, na mém shrnutí nejdete fotky Sorginy, Sáry a Deana, doufám, že se vám budou líbit.

P. S. : Ten konec měl být drastičtější, ale nakonec jsem nedokázala být tak krutá... XD

Přeji příjemné čtení.

30. kapitola – kytice, toasty s marmeládou a kolotoč

Clare

Před očima se mi míhaly zmatené vidiny. Kolem mě byl oheň a strach, pocit nebezpečí mě celou svíral tak, že jsem se nemohla pohnout.

„Clare,“ ozvalo se odkudsi naléhavě. „Clare, probuď se!“ hlas byl vystrašený, ale já jsem ho nedokázala poslechnout. Vidiny mě stahovaly dovnitř a já nedokázala otevřít oči.

„Vážně by mě zajímalo, co jsi dělal všechny ty hodiny výuky,“ zavrčel druhý hlas. Byl hlubší a nevyzařovalo z něj tolik pocitů.

„Hej. Neboj se toho. Prostě to odstrč co nejdál od sebe. Nepatří ti to. Nemáš to vidět. Dej to pryč,“ řekl neznámý uklidňujícím hlasem těsně vedle mého ucha. Snažila jsem se ho poslechnout. Nevěděla jsem, kdo to je, ale zřejmě mi chtěl pomoct. Ale nešlo to. Na čele jsem ucítila teplou dlaň.

Vidiny na mě znovu udeřily plnou vahou. Znovu záblesky ustaraných obličejů. Strach. Bolest. Ztráta.

„Klid maličká. No tak, uklidni se,“ řekl ten hlas znovu. „Zhluboka dýchej. Slyšíš, jak pomalu dýchám? Řiď se podle mě. Prostě se uklidni. Tak… To je ono. Otevři se svému okolí. Ano, správně. A pusť to ven, pošli to pryč.“ Poslechla jsem ho a intervaly mezi obrazy byly čím dál delší. Nastal klid. Tma. Ticho. A pocity, které jsem cítila, byly jen a jen moje.

Opatrně jsem otevřela oči a vzápětí jsem je radši zase zavřela. Bolest hlavy, dosud potlačovaná naléhavým nebezpečím, se opět vrátila. Někdo mě hladil po čele.

„Otevři oči,“ přikazoval neznámý hlas. Nešlo ho neposlechnout. Když jsem rozloupla víčka, tak jsem spatřila toho muže, co byl u Cullenových. Ten, co se u tety Mii představil jako agent. Wilson.

„Co tu děláte?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla zastavit.

„Dávám na tebe pozor, když to tenhle trouba nedokáže,“ ucedil skrze sevřené rty. Až dodatečně jsem si uvědomila, že mám hlavu na jeho klíně. Popravdě řečeno to byl ten poslední člověk, u kterého bych chtěla ležet v tak intimní poloze. A on z toho očividně taky nebyl nadšený.

Mokrá tráva mě studila do zad a byla mi zima. O bolesti hlavy ani nemluvě.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše a pokusila se vstát. Jesse klečící vedle nás mi podal ruku a vytáhl mě na nohy. Hlava mě bolela ještě víc než před chvílí.

„Někdo na tebe vyslal nepovedené kouzlo. A nebo sakra povedené,“ dodal zamyšleně. „Zajímalo by mě, co si od toho ten duch mohl slibovat. Probudit tvoje věštecké schopnosti od něj nebylo zrovna prozíravé. Ovšem kdyby věděl, a já myslím, že věděl, že tě taková námaha odrovná, tak by to bylo naopak geniální.“

„A nebo to byla kombinace obojího,“ ozvalo se z boku. Wilson bleskově vyskočil a chytil neznámou blondýnku pod krkem. Celá akce trvala sotva vteřinu.

„Hou, hou,“ zachraptěla a snažila se odtlačit jeho ruku ze svého krku.

„Tohle, mi nedělej,“ vyrazil ze sebe přiškrceně, než ji pustil. „Mohl jsem tě zabít.“

„Stejně tak já mohla minimálně desetkrát zabít tebe, zatímco jsi potají sledoval mého syna a novicku. Myslím, že jsme si kvit. Mimochodem, měl by ses pořádně vyspat. Nejsi na tom s pozorností nejlíp,“ usmála se na něj sladce. Mě ale zaujalo jediné. Mého syna. Moje tušení se potvrdilo hned vzápětí, když Jesse překvapeně vydechl.

„Mami?“

„Přece sis nemyslel, že tě v tom nechám samotného,“ odpověděla chladně. „Je pravda, že by sis měl sníst to, co si navaříš, ale ty jsi nikdy nebyl moc velký jedlík.“ Ke konci věty se její tvář lehce rozjasnila a očima jí proběhl náznak úsměvu, který se ale bohužel nedostal až ke rtům.

Opět jsem uviděla záblesk ohně. Znovu se ve mě mísily cizí pocity a myšlenky. Ten pocit byl šílený, nedokázala jsem to zastavit, i když jsem věděla, že to takhle nemá být. Že mi tenhle dar nepatří.

„Je to tu zase,“ vydechla jsem. I přes jejich upozornění ve mně narůstal strach. Alici se něco stalo. Bála jsem se o ni, chtěla jsem se ujistit, že jí ani její rodině nic není. Možná, že kdybych jen na chvilku…

„Ani na to nemysli!“ zavrčel Wilson.

„Vy mi čtete myšlenky?“

„Ne, ale říká se, že oči jsou okna do duší. A ty záblesky v těch tvých jsou vize.“

Měl pravdu. Viděla jsem hádku, pantomimická gesta se střídaly s nesrozumitelnými výkřiky. Křik sílil, až jsem skoro mohla rozeznat jednotlivá slova. Bylo to jako poslouchat špatně naladěné rádio.

„Co se to… Stál… Oheň… Dům… Kdo?... Proč jsi nešel…“

Wilson mě nešetrně uchopil za ruku a vize přestaly. Cítila jsem jejich brnění pod povrchem, ale nedokázala jsem je přivolat tak blízko, abych je slyšela.

„Je mi jasné, že to pro tebe znamená pokušení, ale byl bych rád, kdyby ses snažila zabránit těm zábleskům. Pro všechny by to bylo jednodušší. Jestli to má na svědomí Darkness, a já vím, že ano, tak je velmi malá pravděpodobnost, že vize jsou pravdivé. Kouzlo má zřejmě za úkol oslabit tě a vylákat mimo naši ochranu. Tak buď prosím tě tak hodná a vykašli se na to, jasné?“

Hodila jsem pohledem po Jessem. Jakoby ani nevnímal náš rozhovor, stál kousek stranou a díval se všude jen ne na nás.

„Clere, Dean má pravdu,“ probudil se najednou Jesse ze zimního spánku. Hodila jsem po něm vzteklým pohledem. Taky si ještě chvíli mohl hrát na medvěda, měla bych o jednoho diskutéra méně.

Dean mě v nestřežené chvíli bez varování popadl za rameno. Jeho ruka se rozpalovala, skoro jsem mohla cítit to, jak temný žár prochází skrze mou kůží a váže na sebe rudé vize. I přes pokušení jsem se nebránila a nechala ho obalit rudé fleky. A pak to najednou zmizelo. Už žádné brnění, žádné nutkání ponořit se na druhou stranu. Nebylo totiž kam.

„Děkuju,“ vydechla jsem váhavě. Netušila jsem, co se to se mnou před chvílí dělo. Bylo to zvláštní.

„Měli bychom jít. Jsme tady moc nechránění,“ vložila se opět do hovoru Jesseho matka. Nikdo jí ani v nejmenším neodporoval.

Pomalu jsme vyšli z lesa a já na polní cestě asi sto metrů od nás zahlédla Andrewovo auto. Skoro jsem viděla, jak nervózně bubnuje prsty do volantu a neustále se rozhlíží okolo. Těšila jsem se za ním. Těšila jsem se, až uvidím jeho laskavé oči a dala bych nevím co, kdyby mě aspoň jednou objal.

Dean a Jesse měli pravdu. V tom lese se stalo něco zvláštního. Jako bych se rozdělila na dvě části, jedna byla plná kouzel a druhá se topila v emocích. Pocity ale najednou nebyly tak intenzivní jako dnes ráno. Sam je vlkodlak a neřekl mi o tom? A co já s tím. Já jsem chybu neudělala, já jsem chtěla vědět, co s ním je. A on mi nedůvěřoval. A to se nedalo změnit. Podivná bezmocnost zmizela a prázdnotu vyplnil pocit pospolitosti. Nebyla jsem sama, měla jsem obrovskou rodinu, i když jsem z ní zatím znala jen Jesseho, jeho matku a Wilsona. Nikdo z nich nebyl vrchol příjemnosti, ale i tak to byli lidé, kteří při mně stáli a nic mi nezatajovali. A snad, jednou, z nás bude rodina.

Plížili jsme se k autu a já už mohla rozeznat slabý obrys postavy. Andrew tam seděl jako na trní a pozoroval nás. Pak bez váhání otevřel dveře a vystoupil.

„Koukám, že jste se rozmnožili,“ podotkl při pohledu na Wilsona a Jesseho matku.

„Andrewe?“ usmála se neupřímně.

„My si tykáme?“ zeptal se ironicky Andrew. Ještě než mu stihla odpovědět, dodal. „Tak dobře, Sáro.“

Dusný pach ostražitosti zůstal vězet ve vzduchu jako dým.

„Jedete mým autem nebo se dopravíte po svém?“ zeptal se chladně.

„Já jedu s vámi!“ usmála se Sára. Ale ani tohle by se za upřímný projev přátelství považovat nedalo. Wilson jen úsečně kývl a nastoupil dopředu beze slova navíc. Já, Jesse a Sára jsme se namáčkli dozadu. V autě zavládlo ticho a rozpaky protkaly ovzduší jako jed. Tohle bude dlouhá cesta, blesklo mi hlavou, ještě než Andrew nastartoval.

Alice

Stála jsem na kraji lesa spolu se svou rodinou a dívala se na to, co zbylo z našeho domu. Než přijeli hasiči, snažili jsme se uhasit, co se dalo. Jenže oheň se mezitím rozšířil téměř na celý dům. Před námi stála doutnající ruina. Esme bez slz vzlykala na Carlisleově rameni a Jasper pevně tiskl moje rameno. Až do teď byla hrozba přicházející od Darknesse pro nás bezpředmětná. Byl jen postavou stojící za okny. Někdo, kdo zaútočil a stejně neublížil.

Ale teď?

Najednou to všechno bylo hmatatelné. Na obloze se ztrácely poslední hvězdy a měsíc pomalu bledl. Bezútěšnost situace ještě vzrostla, když to, co zbylo z domu, ozářilo slunce. Ani já jsem neměla daleko k pláči, hrudník se mi vzdouval rychlými nádechy a výdechy. Nevěděla jsem to. Nepřišla vize, která by mě před tímhle varovala. Dusné ticho prolomil Rosein roztřesený hlas.

„Mohli jsme tam všichni umřít,“ zašeptala. Emmett si ji přitáhl blíž k sobě a skelným pohledem se po nás rozhlédl.

„Co se to tam s tebou stalo, Edwarde?“ zeptala jsem se tiše a obrátila se na něj. Stál kousek od nás a očima pátravě přejížděl po svém okolí.

„Nevím… Najednou jsem byl prostě uvězněn ve své hlavě a moje tělo převzal někdo jiný. Nechtěl mi dovolit odejít, měl jsem tam zůstat. Bylo to šílené. Já nevím, co to bylo, ale ty myšlenky, které to provázely, byly plné nenávisti,“ mluvil naléhavě, snažil se nám vysvětlit to, co cítil a neměl pro to správná slova. Znala jsem ten pocit a věděla, že je to něco, co prostě nejde vyjádřit slovy.

„Musíme jít za Wilsonem a Jessem. Myslím, že by nám mohli pomoct,“ vyslovila jsem to, co mě tížilo už hezkou chvilku. Protože dům nevzplál přirozeně, mohl za to Darkness, určitě za to mohl on. Cítila jsem potřebu ochránit sovu rodinu, která se do toho všeho zapletla jen kvůli mně. Ale nevěděla jsem jak. Nedokázala jsem si ani představit, jak bych je mohla udržet v bezpečí.

„Proč za nimi?“ zeptala se nepřátelsky Rose. „Já jim nevěřím.“

„Myslím, že kdyby nám chtěli ublížit, měli na to dost času. Oni přece Clare pomáhají a mohli by pomoci i nám,“ řekla Esme překvapivě pevně. Najednou nebyla ani stopa po tom zoufalství, které se jí značilo ve tváři když se koukala na hořící dům. Vděčně jsem se na ni usmála.

Bylo rozhodnuto. Rozhlédla jsem se okolo sebe a viděla více či méně odhodlané obličeje.

„Zítra, vlastně dnes, se za nimi podíváme,“ řekl Carlisle a přitiskl si Esme pevněji k ramenu. „Ale teď musíme chovat jako lidé,“ řekl a pohlédl na blížícího se detektiva. Smutný výraz, který byl ve chvíli plánování odsunut někam do pozadí, zase navštívil naše tváře.

Clare

Jen co jsem ráno otevřela oči jsem si přála, abych spala ještě několik hodin. Hlava mě bolela jako střep a obracel se mi žaludek. I když jsem ještě nikdy nebyla ztřískaná, něco ve mně mi napovídalo, že přesně takhle vypadá regulérní opice.

Neochotně jsem vstala a dopotácela se do koupelny. Ale ani sprcha mi nepomohla, pořád jsem se cítila jako chodící mrtvola. Něco nehrálo. V hlavě se mi k povrchu něco dralo a já nedokázala specifikovat co.

Včerejší noc byla asi nejzvláštnější, kterou jsem kdy zažila. To, co se stalo na palouku, ty pocity potom, vize a jako vrchol večera matka Jesseho. Pomalu jsem se došourala do kuchyně. Všude bylo ticho jako po vymření světa. Absolutně jsem nechápala, proč jsem se probudila. Nevyspalá, už ne tolik hladová a naštvaná jsem se vydala do obýváku. Ani tam po nikom nebylo ani vidu ani slechu. Ještě ospalkami zalepenýma očima jsem se rozhlédla po místnosti. Zrak mi padl na kalendář stojící na Andrewově stole.

15. září.

Máminy narozeniny.

Srdce se mi rozbušilo a snažilo se prokrvit každičkou část mého mozku. Do očí se mi vlily slzy a proti své vůli jsem cítila jemné brnění v konečcích prstů. Každý rok od máminy smrti jsme se Samem a později i s Leah chodili v tenhle den na její hrob. Tradice, která nejde porušit. A přesto byla rozbitá na milion kousků už jen tím, že letos tam určitě nepůjdu se Samem. A možná tam nebudu moct jít vůbec. Pohledem jsem zalétla ke dveřím místnosti, ve které spal Jesse. On mi to nedovolí, to jsem věděla jistě. Přesto jsem zapnula počítač a na internetu si vyhledala místní květinářství. Po telefonu jsem si domluvila dovoz kytice bílých růží až do domu. Protože já hodlala udělat vše proto, abych tradici neporušila.

Bylo skoro devět, když Jesse vylezl ze svého pokoje. Byl jen v pyžamu a na hlavě měl dokonale vytvořené vrabčí hnízdo. Něco směrem ke mně zabručel a vydal se do koupelny. Andrew následoval jeho příkladu a nějakých deset minut později.

V kuchyni jsem měla připravené toasty s marmeládou a překapávaná káva provoněla celý byt. Aby ne, její příprava mi dala neuvěřitelně zabrat. Ten stroj, co se na něm vyrábí, mi totiž vyhlásil otevřenou válku. Jeden by nevěřil, že může mít nějaká věc tolik tlačítek. Ale všechno bylo dokonale připravené. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že jim připravím ještě vajíčka, ale to jsem nakonec zavrhla.

Oba dva šli neomylně za čichem. O chvilku později totiž zasedali k prostřenému stolu. Andrew se bez váhání zakousl do toastu, Jesse si ten svůj nejdříve pořádně prohlédl a ani pak se neměl k jídlu. Nakonec přece jenom se zavřenýma očima donesl toast k puse a ukousl si.

Po té, co do sebe nacpal polovinu snídaně se otočil a zkoumavě si mě prohlédl.

„Co potřebuješ?“ zeptal se bez okolků. Žádné, děkuji za úžasnou snídani nebo kde jsi se naučila tak dobře dělat toasty. Měl mě prostě přečtenou a to mě štvalo.

„Chce jít na hrob své matky,“ řekl Andrew ještě než jsem stihla otevřít pusu.

„Jak?“ vydechla jsem. Měla jsem jim do té marmelády přimíchat projímadlo.

„Má dnes narozeniny, taky tam jdu,“ odpověděl na mou otázku prostě.

„To v žádném případě nehrozí, je to moc nebezpečné. Ty by ses teď měla držet tady v bezpečí a ne se promenádovat někde venku. Nic neříkej, je mi jasné, že máš milion důvodů, proč tam jít, ale i kdyby na tom měl záležet osud světa, ty z tohohle bytu nevylezeš dřív, než bude Darkness zpět na onom světě, jasné?“ vyhrkl Jesse.

„Jsi si nějak jistej, nemyslíš? Já na ten hrob půjdu!“ Měla jsem chuť si dupnout.

„Jo, jsem ji jistej, protože ty nevystrčíš nos z baráku.“

„Já nejsem tvůj vězeň!“

„Mám tě chránit, to znamená, že mě budeš na slovo poslouchat. Když řeknu vyskoč, tak ty se zeptáš jak vysoko!“

Zalapala jsem po dechu.

„Ty jeden… Ty…“ vzteky jsem se klepala. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Andrew sedí za stolem a v klidu si maže další toast. To mě dorazilo.

„Nenávidím tě! Myslíš si o sobě, že jsi pán světa a můžeš mi poroučet. Ale jsi jenom kluk, co si hraje na ochránce. Jsi nula!“ zařvala jsem nepříčetně. Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. Cílem mých slov bylo ublížit mu tak, jako on ubližuje mě tím pohrdáním a přehlížením. Chtěla jsem, aby cítil ten pocit, který byl ve mně, když se mi nedařilo zapálit tu podělanou svíčku. To, že po mě chtějí něco, co já nikdy nezvládnu.

Neodpověděl mi. Jen tam stál uprostřed místnosti. Andrew konečně zvedl hlavu a varovným pohledem se mě snažil zklidnit.

„Když se na to díváš takhle,“ řekl Jesse najednou naprosto klidně. Zelené oči už nebyly starostlivé, vyzařoval z nich chlad podzemních vod. „Tvůj názor na mě ale nic nemění na tom, že ty se z tohohle baráku nehneš ani na krok,“ uzavřel prostě a odešel z místnosti.

„No… jestli chceš, můžu tam dát ty květiny i za tebe,“ řekl tiše Andrew s pohledem upřeným ke dveřím, kterými právě odešel Jesse.

„Jděte někam oba dva!“ prskla jsem po něm a utekla do svého pokoje.

„Stejně na ten hřbitov půjdu,“ řekla jsem odhodlaně svému odrazu v zrcadle.

O hezkou chvíli později mi Andrew skrze zavřené dveře oznámil, že jede na ten hřbitov. Tohle byla chvíle, na kterou jsem čekala. Netrpělivě jsem se klepala za dveřmi ještě dalších deset minut. Je pryč.

V ruce jsem nervózně svírala peněženkou naditou penězi, které jsem ušetřila z kapesného. Váhavě jsem se vydala do obýváku a modlila se, aby tam neseděl Jesse. Ten byl naštěstí zalezlý ve svém pokoji. Asi trucoval. Spolu s hodinami jsem odpočítávala čas do zazvonění zvonku. A skutečně, v jedenáct hodin mi poslíček přinesl velkou kytici růží. Teď nastala moje chvíle. Spolu s ním jsem vyklouzla ven a rozeběhla se na zastávku…

Jesse

Nevěděl jsem co dělat. Ranní hádka s Clare byla o to závažnější, že měla pravdu. Skutečně jsem byl nula, která svou zoufalou snahou zachránit ji jen všechno kazila. Znovu jsem dopodrobna prošel všechny materiály, které jsem o Darknessovi měl. Chtěl jsem připravit plán, jak ho zneškodnit. Jenže všechno záleželo na tom, jestli se objeví v hmotné podobě nebo jako duch. Byl jsem přesně tak na začátku, jako při příjezdu sem.

Nula, znělo mi v hlavě.

Ozvalo se zazvonění a Clare šla otevřít. Pak nastalo ticho. Božský klid. Po chvilince jsem se odhodlal zakopat válečnou sekeru a pomalu jsem se vydal do obýváku.

„Clare?“ křikl jsem. Žádná odpověď. Vyšel jsem na chodbu a zabušil na její dveře. „No tak, netrucuj, dělám to jen pro tebe!“ opět ticho.

Do hlavy se mi vloudila zrádná myšlenka.

„Clare, okamžitě otevři!“ zakřičel jsem. Pomalu jsem chytl za kliku a ke svému překvapení otevřel dveře. Tušení se naplnilo. Pokoj byl prázdný.

Já ji zaškrtím, rozčtvrtím a předhodím žralokům.

Bez váhání jsem vyběhl na ulici a vydal se v jejích stopách. Stařík, který právě vycházel z protějších dveří mi padl přímo do rány.

„Promiňte, kde je tady nejbližší zastávka autobusu?“ zeptal jsem se ho zbrkle. Třaskavým hlasem mi popsal cestu a já se jí vydal v patách. Až se mi dostane do rukou…

Běžel jsem. Měla jen malý náskok a já doufal, že ji dohoním. Podle popisu toho staříka to mělo být jen kousek. Konečně jsem zabočil za roh a uviděl stojící autobus. Právě do něj nastupovala.

„Clare Uley! Stůj!“ zakřičel jsem tak hlasitě, až se několik okolo stojících polekaně otočilo. Uviděli ale jen mladého kluka, který sprostě nadává za běhu. Bylo pozdě. Autobus zavřel dveře a rozjel se. Nestihl jsem to.

Vztekle jsem kopl do koše. Narazil jsem si palec, ale aspoň se mi trochu ulevilo. Hmátl jsem do kapsy, abych zavolal Andrewovi, že má na hřbitově počkat na Clare. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem mobil v tom spěchu nechal doma a že se za ní nemám jak dostat.

Znovu jsem se rozběhl ke knihovně a vřítil se dovnitř jako velká voda. Okamžitě mi bylo jasné, komu mám zavolat, i když jsem věděl, že si to pořádně slíznu.

„Deane, mám problém,“ vybafl jsem na něj místo pozdravu a přivřel oči v proudu výčitek a nadávek, které následovaly, když jsem mu vysvětlil situaci.

O půl hodiny později jsem už ale seděl v autě a máma se mě vyptávala na situaci. Snažil jsem se dovolat Andrewovi, ale nebral mi to. Dean jel sice jako šílenec, ale stejně nedokázal vyrovnat ztrátu, kterou jsme měli. K čemu mi bylo vědět, kde přesně ta zatracená holka je, když jsem se tam nemohl dostat včas?

Clare

S kyticí na rukou jsem prošla hřbitovní bránou a po dlouhé době se opět ocitla na malém upraveném hřbitůvku. Bílý kostel byl stejně jako jeho okolí dokonale tichý. Přesto jsem tady nebyla sama. U mámina hrobu ale oproti mému očekávání nebyl ani Andrew, ani Sam. Stála tam vysoká indiánka s vlasy skoro po pás. Leah.

Pomalu jsem šla po štěrkem vysypané cestičce, Leah se otočila a dívala se, jak se k ní blížím.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem došla ke hrobu a položila na něj kytici. Leah se otočila a se smutným úsměvem mě popadla do náručí.

„Ahoj prcku.“

„Nenávidím, když mi říkáš prcku,“ zašeptala jsem, ale vlastně mi to bylo jedno. Leah vypadala jinak, než při našem posledním setkání. Byla bledší, ztrhanější. Starší.

„Rozešel se s tebou, že?“ šeptla jsem a hrdlo se mi svíralo slzami. Znovu se mi vybavil Samův pohled na tu holku, Emily, to ráno před tím, než jsem se ztratila v lese. Leah beze slova kývla hlavou. „Je mi to líto.“

„Jo, to jsme dvě,“ zamumlala mi do vlasů a já v jejím váhavém hlasu slyšela slzy.

„Kde jsi celou tu dobu byla?“ zeptala se mě po chvilce ticha úplně jiným tónem.

„Rodinné problémy,“ řekla jsem s úšklebkem. „A když už jsme u toho, nepotkala jsi tady Andrewa? Museli jsme se minout.“

„Andrewa?“ zeptala se se zdviženým obočím.

„Vysoký, tmavovlasý, čtyřicátník.“

„Tak toho jsem potkala, když jsem sem šla. Nevěděla jsem, že byl u tohohle hrobu. Kdo to je?“

„Můj táta. Neřeš to, jo, měl být mrtvý, ale všechno je jinak než se zdálo,“ zarazila jsem ji dřív, než stihla cokoliv říct. Hovor dál nezávazně plynul a já najednou věděla, že tahle holka je taky moje rodina. Bylo hezké vědět, že existuje někdo, kdo vás neokřikne za každé špatně zvolené slovo.

Citelně se ochladilo a i když bylo sotva poledne, okolí potemnělo jako při západu slunce. Ptáci utichli a okolím se začal prohánět ledový vítr.

Leah se otřásla ve své kožené bundě a zkoumavě se rozhlédla po okolí.

„To je zvláštní, ještě před chvilkou svítilo,“ řekla s nervózním úsměvem. Začal mě zalévat chlad a pocit nebezpečí mě přinutil zmlknout.

„Měly bychom jít,“ řekla jsem s pohledem upřeným k nebi. Tohle se mi nelíbilo. Všechno okolo na mě řvalo, ať co nejrychleji vezmu nohy na ramena a už se nevrátím.

Na dosud modrém nebi se začaly přeskupovat mraky, velké duchny se valily k nám jako tsunami. Vítr se ještě zvedl, jeho zlověstné hučení se mi zarývalo do mozku.

„Jo, máš pravdu, měly bychom jít. Můžeš počkat u nás, než se to přežene.“ Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, přestalo foukat. Nastal absolutní klid, nikde se nepohnula ani jediná větvička.

Ticho před bouří, vyvstalo mi v hlavě. Chytila jsem Leah za ruku a co nejrychleji ji táhla k bráně. Už jsme byli skoro u ní, když se najednou bez jakéhokoliv vnějšího popudu s třesknutím zavřela. Z úst mi unikl výkřik překvapení. Jesse měl pravdu. Jesse měl pravdu a já ho neposlechla.

Ohlédla jsem se a uviděla ho naproti nám. Pár metrů od nás jako temná socha stál Darkness, i z té dálky jsem viděla krutý úsměv, který měl na tváři. Vlasy mu i přes absolutní bezvětří lehce povlávaly, vznášel se pár centimetrů nad zemí. Skrze jeho tělo jsem viděla náhrobky za ním…

Leah křečovitě stiskla moji ruku.

„Co se to děje, Clare?“ zeptala se roztřeseně a upírala své tmavé oči na Darknesse.

Nehybně stál kousek od nás a neměl se k jakékoliv reakci. Ani já jsem nedokázala přijít na to, co mám dělat. Vzpomněla jsem si na Jesseho lekce, na včerejší noc, ale všechno ve mně křičelo, že tady nic z toho co umím nelze uplatnit. Jessemu možná oheň neublížil, ale Leah rozhodně nebude tak nezranitelná jako on. Strach mi rozechvíval celé tělo, stála jsem tváří v tvář jemu, tichému stínu, noční může, ničiteli.

Nebylo kam uniknout a já se nemohla bránit, aniž bych ublížila Leah. Byla jsem bezbranná a on si ten pocit vychutnával. Ještě nechtěl zabíjet a ničit. Jen se díval, jak se dusím ve vlastní šťávě.

„Clare!“ ozval se výkřik. Zoufalost vložená do těch slov mě donutila ohlédnout se. Brána se s třeskem rozrazila, ze schodků sbíhal Jesse, Wilson a Sára. V obličeji měl čiré soustředění, v tu chvíli s Wilsonem vypadali jako otec a syn, oba dva stejně kamenní, moc z nich sálala v ohlušujících vlnách. Předběhla je Sára, drobná žena v tu chvíli vypadala jako bohyně pomsty, bez váhání vytvořila mezi překvapeným Darknessem a námi štít. Jesse mě chytil za ruku a táhl mě k bráně, Dean si vzal na starost Leah. Sára, aniž by byl štít porušen, se rozběhla spolu s námi k autu. Bleskově naskočila na sedadlo řidiče a nastartovala.

Jesse mě svíral kamenným stiskem, než jsem se stihla vzpamatovat, seděla jsem skrčená na zadním sedadle těsně namáčknutá na jeho tělo. Z mraků se spustil prudký déšť, který vztekle bubnoval do skel auta. Rozjeli jsme se bláznivou rychlostí pryč z La Push.

„Dožene nás,“ řekl prázdným hlasem Jesse. Leah se třásla a zmateně se rozhlížela okolo.

„Co se to děje?“ zašeptala. Nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost.

„Ještě není čas bojovat, musíme mu utéct,“ prohlásila prostě Sára a ještě víc sešlápla plyn. Déšť byl ještě zuřivější, než před chvílí, vítr prohánějící se okolo nás zlověstně hučel.

„Nestihneme to,“ přidal svou troškou do mlýna Dean. Nikdo mu nedokázal odporovat. Prudký náraz větru smýkl autem do protisměru. Křečovitě jsem se chytila Jesseho ruky a zavřela oči. Přesto Sára dokázala auto okamžitě vyrovnat.

„Jestli má někdo nějaký konstruktivní nápad, je nejvyšší čas ho předložit,“ řekla pevně a vyhnula se větvi spadené na silnici. Nikdo nic neřekl.

„Super,“ ušklíbla se a dál se věnovala řízení, které v tuhle chvíli připomínalo horskou dráhu.

V duchu jsem honila své zmatené myšlenky. Nedokázala jsem myslet a to, co všechno se může stát. Na to, že můžeme umřít. Hledala jsem nějaký, jakýkoliv, únik z tohohle všeho.

„Kolotoč,“ zamumlala jsem.

„Cože?“ otočil se na mě Dean.

„Kolotoč zabraňuje Darknessovi dostat se blíž,“ zašeptala jsem.

„Clare, ty jsi génius,“ vyhrkl Jesse. „Můžeš ho přivolat?“

„Já… já nevím… nevím, jestli to zvládnu.“

„Minule jsi to dokázala. Já ti věřím,“ řekl pevně a chytil mě za ruku. Jeho dotek do mě vléval víru, že to zvládnu.

„Dobře.“

„Teď se soustřeď a na nic jiného nemysli,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho přes řev kličkujícího auta sotva slyšela.

Vytěsnila jsem všechny rušivé zvuky a představila si, jak držím truhličku v rukou. Měl jsem ji u sebe, aby mi pomohla. Byla u mě… Tak blízko. Závan horkého vzduchu projel autem a já ucítila tíhu na kolenou. Leah unikl překvapený výkřik a Sára opět strhla volant na stranu. Bázlivě jsem otevřela oči a spatřila dřevěnou skříňku, ve které byla zavřená naše záchrana. Bez váhání jsem ji otevřela a vyndala kolotoč, který se bez váhání zběsile rozehrál.

Ovzduší až dosud nabité napětím se uvolnilo, Jessemu unikl roztřesený smích.

„Zvládla jsi to,“ řekl. Jeho oči opět hřály, obličej mu roztál.

„Zvládla jsem to,“ vydechla jsem nevěřícně. Do očí mi vhrkly slzy a až teď jsem si uvědomila, jak obrovský strach mnou za posledních deset minut cloumal. Rozbrečela jsem se. Jesse si mě přitáhl k sobě a začal mě utěšovat, aniž bych si to jakkoliv zasloužila. To kvůli mně jsme mohli všichni umřít. Já jsem to pokazila. Tělem mi otřásaly nezvladatelné vzlyky.

„Nebreč, už je to dobré. Zvládli jsme to, všechno je v pořádku,“ šeptal konejšivě. Ale já nemohla přestat. Cesta byla najednou až na déšť klidná, pohodu přerušovala jen naléhavá melodie kolotoče, který nám všem dával najevo, že nad námi pořád krouží naštvaný duch.

Ta jízda byla snad nejdelší v mém životě. Monotónní melodie byla přerušena jen telefonátem Jesseho Andrewovi. Řekl mu, že má zapálit svíčky, abychom se vrátili do bezpečného domu.

Když jsme vjížděli do Seattlu, tak jsem si myslela, že vyhodím ten pitomej krám z okna. Poslouchat tu melodii pořád dokola bylo k zbláznění. Konečně jsme zastavili před knihovnou. Jesse mě bafl za ruku, do té druhé popadl kolotoč a mě strčil truhličku. Spolu s ostatními jsme vběhli do domu a já se najednou cítila  bezpečí… a doma.

Andrew vběhl do místnosti a všechny nás přejel pohledem. „Tak co se stalo?“ zeptal se unaveně.

„Darkness,“ řekl Jesse tiše.

„Ty bys za ten útěk, mladá dámo, zasloužila pár facek. Víš jak jsem se o tebe bál, když jsem přišel domů a ty ani Jesse nikde? Víš jak mi bylo? Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo být!“ zakřičel. Tak neštvaného jsem ho ještě neviděla.

„Super nápad!“ zakřičela najednou Leah u dveří. „Taky bych ráda obdržela vysvětlení, proč ksakru stojím v cizím bytě, celou tu cestu autem hrál pitomej  kolotoč a na hřbitově nás chtěl napadnout nějakej chlap!“ hlas se jí třásl a vypadala, že nemá daleko k pláči. „Mohl by mi to někdo vysvětlit?“ zeptala se najednou tichounce.

Rozpačitou atmosféru přerušilo zazvonění. Dean, který stál nejblíže u dveří, se otočil a bez sebemenšího zaváhání otevřel. Na prahu stála zmáčená Alice, Edward a Jasper…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (07.03.2012 22:52)

Taky si ještě chvíli mohl hrát na medvěda, měla bych o jednoho diskutéra méně.
Chudák Leah

Ivanka

3)  Ivanka (27.10.2011 08:13)

jenka: Jsem moc ráda, že se ti tahle povídka líbí. A abych se přiznala, zvrácenou touhou pisatele jsem taky zvědavá, jestli to mezi upíry a čaroději ještě nebouchme. Uvidíme...
Fanny: Mám na to stejný názor. Příkré ne bylo pro Clare to nejhorší, co mohl Jesse udělat. Jenže do toho mu já kecat nesmím... To s tím, že je to před "naší knihou" máš pravdu, všechno se ještě spojí na konci. A o Clariině vlkodlačství bude taky ještě řeč. Moc děkuji za komentář!

Fanny

2)  Fanny (26.10.2011 20:20)

No, možná blbost, možná by se to stejně stalo, ale i stejně stojím na straně Clare. Možná by bývalo stačilo trošku pochopení, vysvětlení a ne příkré "Ne!", možná by to taky nestačilo, ale...

No a ten konec... Tohle bude ještě sakra hodně vysvětlování... A pomalu mi začíná vrtat hlavou spoustu věcí. Pokud si dobře pamatuju, Clare má být ještě taky vlkodlak a navíc přemýšlím nad "budoucností", protože pokus si dobře pamatuju, tohle se má odehrávat nějaký ten čas před
"naší knihou", takže jsem zvědavější a zvědavější...

1)  jenka (24.10.2011 21:40)

Další úžasná kapitola! Teda, Clare dává všem okolo pěkně zabrat. Ještě že jsou na ni nejméně tři čarodějové a jeden táta :) Od čtení jsem se nemohla (ostatně jako vždycky) odtrhnout a málem jsem si napětím hryzala nehty. A jsem moc zvědavá, jak spolu budou vycházet čarodějové a upíři!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek