Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Clare%202.jpg

Dnešní kapitola je jedinečná. Obsahuje totiž třístou A5 stranu. Je to pro mě velmi cenné jubileum, protože na začátku jsem rozhodně nečekala, že to dotáhnu takhle daleko.

Chtěla bych vám moc poděkovat za podporu a doufám, že dnešní kapitola, i když je lehce o ničem, se vám bude líbit.

28. kapitola – kečup, kafe a noviny

Clare

Stála jsem za dveřmi a snažila se ztišit vše, co se dalo. Dech a myšlenky mě sice moc neposlouchaly, ale jinak to docela šlo. V celém bytě byly koberce, takže moje kroky by neslyšel ani Vinetou. V plížení jsem byla vycvičená od Sama. Odmalička k velké nechuti mámy miloval hraní si na vojáky. A pak, když jsem byla trošku starší, tak mě do té hry zatáhl taky.

Já byla malý bezvýznamný vojín a on byl plukovník. Ale i tohle máma dokázala využít ve svůj prospěch. Prohlásila se generálem a Sam musel šlapat jako hodinky. A když neuposlechl, tak šel před vojenský soud.

Zatřásla jsem hlavou a znovu se plně soustředila.

Nechápala jsem, co mně přimělo plížit se jako trouba uprostřed noci temnou chodbou. Byla jsem přece klidný nepomstychtivý člověk. Ale já prostě musela vymazat ten arogantní výraz z jeho tváře.

Zadržela jsem dech a otevřela dveře jeho pokoje. Sfoukla jsem břicho a proklouzla malinkatou skulinkou směrem k němu.

Měl zatemněná okna, měsíc skromně prosvítal skrze žaluzie a jemně ozařoval celý pokoj. Jesse ležel na posteli, měl zavřené oči a sotva patrně dýchal skrze pootevřené rty. Jeho vlnité vlasy vrhaly temné stíny na bílý polštář a vypadaly jako temná svatozář. Byl do půl těla nahý, svaly na jeho hrudníku si při každém nádechu společně hrály na honěnou.

Zaváhala jsem. V tu chvíli jsem vlastně nevěděla, co tu dělám. V ruce jsem dál nervózně svírala plastovou butelu plnou kečupu a nervózně se zahleděla na jeho bačkory. Tohle jsem musela vymyslet v hodně slabé chvilce. Stejně jsem ale neodolala a sklonila se z papučím. Opatrně jsem otevřela víčko a co nejtišeji jsem do nich kydala kečup. Po chvíli jsem přestala, protože jemné pískání se v tichu zdálo strašně hlasité. Měla jsem pocit, že každý můj nádech, každý úder mého srdce ho už, už musí probudit.

Práce byla dokončena, další meta směřující k jeho naštvání vyplněna. Ale špatný pocit byl pořád tady. Krůček po krůčku jsem se blížila ke dveřím na chodbu, pohledem jsem si nervózně měřila spícího Jesseho a doufala, že se neprobudí dřív než zmizím. Už jsem byla skoro u dveří, když se to stalo. Zatemněným oknem proniklo o něco méně světla než by mělo, temná silueta vrhla sotva postřehnutelný stín na spícího Jesseho. Do místnosti pronikl vlezlý chlad nebezpečí, ticho kolem se ještě prohloubilo. Strachem zrychlený tlukot mého srdce odpočítával vteřiny k nádechu, který se rovnal hlasitosti výbuchu bomby.

Jesse se zavrtěl, jeho podvědomí bilo na poplach. Přesto nijak nereagoval, jen se obrátil zády k oknu. Snažila jsem se vykřiknout, ale hlas mě zradil. A pak se to stalo, během jediného mrknutí se kousek od Jesseho postele objevila temná postava.

Byl to muž, kterého jsem viděla s Jacobem tehdy v lese, až na to, že teď nebyl hmotný. Vnášel se pár centimetrů nad zemí, jeho blikajícím tělem prosvítalo světlo a viděla jsem skrze něj předměty.

Pohlédl na bezbranného Jesseho a tvář mu roztáhl krutý úsměv. Vztáhl ruku plnou černého kouře a položil ji Jessemu na hlavu. V tu chvíli se zarazil, zvedl hlavu a upřel na mě své černé oči. Tvář mu zkřivila nenávistná grimasa, volnou ruku sevřel vzteky do pěsti. Moje tělo mě přestalo poslouchat, z potem zborcené ruky mi s ohlušujícím rámusem vypadla butela s kečupem a rozprskla se po zemi.

Jesse sebou trhl a zmateně se rozhlédl po místnosti. I duch vypadal překvapeně, ucouvl a zamračil se.

„Ty malá mrcho!“ zasyčel najednou nenávistně a černý kouř vycházející mu z ruky se zformoval do koule.

Jesse ke mně přiskočil a strhl mě stranou. Černá koule proletěla těsně kolem jeho hlavy, z úst se mi z ničeho nic vydral výkřik. Jesse mě odhodil na chodbu, z mého pokoje k nám zněla zběsilá melodie hracího kolotoče. Úplnou tmu na chodbě proťaly světelné záblesky. Nastal zmatek, krčila jsem se v koutě a nevěděla, co se děje. Z očí mi tekly slzy, které ještě více zhoršovaly moje vidění.

A pak najednou nastalo ticho, které bylo ještě děsivější než předcházející rámus. V té tmě jsem totiž netušila, jaká strana vyhrála.

„Clare?“ ozvalo se nade mnou starostlivě. „Jsi v pořádku?“ Rozsvítilo se světlo. Jesse byl bledý, ale vypadal v pořádku. Mlčky jsem kývla.

„Co se to tu…“ na chodbu vtrhl Andrew a zmateně se rozhlédl po té spoušti, co tu byla. Nic nebylo na svém místě, starožitná váza ležela rozbitá na zemi, obraz krajinky měl uprostřed vypálenou díru.

„Byl tu Darkness,“ odpověděl klidně Jesse.

„Ale neříkal jsi náhodou, že jsi proti němu bezmocný?“ vydechl Andrew.

„Z nějakého důvodu sem přišel jako duch, takže nemohl plně zformovat svou sílu. Díky tomu jsem ho dokázal zahnat,“ odpověděl Jesse věcně.

„Prolomil obranu…“ zakroutil hlavou Andrew.

„Možná proto jsem ho dokázal porazit.“ Andrewův zamračený obličej byl plný starostí.

„Jdu ji obnovit,“ zamručel a vyšel z místnosti.

Snažila jsem se vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Jesse ke mně vztáhl ruku a já ji opatrně uchopila.

„Co to máš s rukou?“ zeptala jsem se a ukázala rukou směrem k té, co mi nepodával. Naklonil se ke světlu a já vydechla překvapením.

„Trošku mě popálil.“ Říkal to naprosto nevzrušeně, i když se popálenina táhla přes celé předloktí. „Do rána to bude v pořádku,“ dodal ještě.

„Jak… do rána?“ vydechla jsem. „To přece… to není možné.“

„Pojď za mnou,“ řekl a strkal mě před sebou až do kuchyně. Tam zdravou rukou otevřel šuplík a vyndal z něj nůž. „Podej mi ruku,“ rozkázal. Bez přemýšlení jsem k němu vztáhla paži dlaní vzhůru. Bleskově mě za ni chytil a řízl mě do dlaně.

„Au!“ vyjekla jsem. Prudká bolest mi projela celou rukou, z dlaně začala téct karmínově rudá krev. „Co to děláš?“ zeptala jsem se rozčíleně. On mi ale bez odpovědi strčil ruku pod kohoutek a smyl krev. Asi po minutě se bolest zmírnila, až nakonec ustoupila skoro úplně. Ve chvíli, kdy voda přestala mít narůžovělý nádech, ji zastavil. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Po krvácející rance zbyla jen narůžovělá jizva.

„To je… neuvěřitelné,“ vydechla jsem a zmateně jsem se dívala na dlaň.

„Rychlé hojení je součástí naší podstaty,“ řekl klidně. V naprostém tichu jsem slyšela každý jeho nádech, odstín jeho hlasu byly najednou barevnější. Rozeznala jsem sotva patrný přízvuk. Každé slovo zakončoval jemným zhoupnutím, tajemný podtón ještě umocňoval intimitu téhle chvíle.

Pomalu, bezmyšlenkovitě jsem uchopila jeho popálenou ruku a jemně ji natočila ke světlu. Kůže byla temně červená, ale puchýře, které na ní ještě před chvíli měl, zmizely. Téměř jsem mohla sledovat, jak se buňka po buňce regeneruje.

„Proč jsem taková? Proč nemůžu být normální?“ zeptala jsem se zoufale. „Všechno by bylo o tolik jednodušší.“

„A to je právě to. Nic nemůže být jednoduché…“ zašeptal. „Máš jen dvě možnosti. Buď budeš nadosmrti utíkat, nebo se mu postavíš.“

„Nechci se mu postavit.“

„Musíš.“

„Já to nezvládnu. Bojím se!“

„Od toho jsem tady přece já, aby ses nemusela bát,“ snažil se mě uklidnit. Ale viděla jsem ten stín, který mu přejel po tváři. „Máš v sobě obrovskou moc. Teď je surová, nedokážeš ji ovládat a proto je to jako kdybys byla bezmocná. Ale když se mnou budeš spolupracovat, tak tě můžu naučit fantastické věci. Potřebuji jen, abys mi důvěřovala.“

„Co když to nezvládnu?“ zašeptala jsem s hlavou skloněnou k zemi.

„Společně to zvládneme,“ zašeptal a byl najednou blíž než kdykoliv před ním. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do jeho temně zelených očí. Energie, která z něj sálala, mě doslova pohltila a já najednou kdesi uvnitř cítila neodolatelnou touhu být ještě blíž. Stačilo jen vztáhnout ruku a mohla bych se dotknout jeho obličeje, prsty prohrábnout tmavě hnědé vlasy, rty se dotknout těch jeho. Naprosto otevřeně jsem uvažovala, jaké by to bylo.

Zvláštní pocit se mi z podbřišku šířil do celého těla. Stačila jen jedna vteřina a ztratila bych se v jeho očích…

V tu chvíli se otevřely dveře.

„Ehm… Doufám, že neruším,“ řekl rozpačitě Andrew stojící mezi futry. Jesse zatřepal hlavou, odtrhl ode mě pohled a kouzlo pominulo.

„Ne, samozřejmě že nerušíš,“ pronesl. Hlas měl chraplavý, a oči mu rozpačitě bloudily po místnosti. Andrew vycítil rozpačitou atmosféru a rozhodl se vyklidit pole. Jenže to já nemohla dovolit. Cítila jsem, že kdyby teď odešel, tak bych asi udělala něco, čeho bych ráno šeredně litovala. Proč panáčkovi ještě více zvyšovat sebevědomí, že?

„Nemůže se vrátit?“ zeptala jsem se opatrně. Na mou otázku ale reagoval Jesse.

„Ne, dnes v moci se už nevrátí.“

„Jak to víš?“ odporovala jsem.

„Prostě to vím.“

„Aha, já zapomněla, že pan Dokonalý ví všechno.“ Sláva nazdar pošklebkům.

„Rozhodně toho vím o hodně víc než ty, zelenáči!“ Jeho slova mě donutila otevřít pusu. Zelenáči?! To si vypiješ, troubo, prolétlo mi hlavou.

„Jestli mě omluvíte, ráda bych si šla lehnout,“ odsekla jsem.

„Tak počkat! Vysvětlíš mi, co jsi dělala v mém pokoji?“ Jo, tahle otázka byla celkem oprávněná. Mělo mi dojít, že se zeptá.

„Zachraňovala ti krk?“ zkusila jsem argumentovat. Upřel na mě temný pohled, zkoumavě si prohlížel můj strnulý obličej. Využila jsem té chvíle přemýšlení a popošla blíž ke dveřím.

„Dobrou noc!“ houkla jsem zády k němu a zbaběle utekla do pokoje. Slyšela jsem, jak za mnou něco křičí, ale nebylo mu rozumět. Unaveně jsem se zády opřela o dveře a měla chuť se rozbrečet. Neudělala jsem to, nemělo to cenu. Místo toho jsem si lehla do postele a přikryla se peřinou až pod bradu. Jemné světlo lampičky, kterou jsem ze strachu nechala rozsvícenou, vrhalo jas i do nejtemnějších koutů a já se pomyslně cítila v bezpečí. Kolotoč stál na nočním stolku připraven kdykoliv varovat, na okně svítily čtyři svíčky ve sklenicích. Všimla jsem si i bílé kupičky soli, která prý duchy odpuzuje. Netušila jsem, co je na tom pravdy, každopádně moje dušička se cítila zase o něco bezpečněji.

Rozhlížela jsem se po místnosti a nedokázala si představit, že bych měla usnout. Před očima se mi pořád objevoval Darkness nad spícím Jessem. Myslela jsem si, že dnes už neusnu, ale únava byla čím dál blíž až… až přišla až ke mně.

***

Vzbudilo mě hlasité a opravdu velmi sprosté nadávání. To bylo čím dál hlasitější, jak se nadávající osoba po chodbě blížila k mým dveřím.

Pokud by imaginárního vola neprobudilo tohle, tak by ho z postele zaručeně vytáhlo zuřivé zabušení na dveře.

Otočila jsem se na druhý bok a dala si polštář na hlavu. Buran.

„Clare Uleyová, jestli okamžitě neotevřeš ty dveře, tak z nich nadělám třísky na topení!“ řval Jesse.

„No jo, vždyť už jdu,“ zamručela jsem. Další otázkou bylo, jestli mě slyšel. Pomalu jsem se vyhrabala z postele a protřela si oči. Na okně unaveně blikala poslední svíčka, světlo prosvítající skrz žaluzie stejně jako budík značilo, že není víc než osm. Ranní ptáče dál doskáče, prolétlo mi hlavou. Doufám, že ten pták za dveřmi odskáče nejmíň na Mars. Stáhla jsem si velké tričko s nápisem Honila nás moudrost, ale my jsme byli rychlejší co nejníže a vykročila jsem hezky pravou nohou směrem k Budíčku.

„Dobré ráno?“ ušklíbla jsem se s ironickým úsměvem jen co jsem otevřela dveře.

„Já ti dám dobré až ti bude špatně!“ zasyčel a něco po mě mrskl. Neobratně jsem chytila cosi mokrého a narudlého. Věc mi tu laskavost, že jsem ji nepustila na zem, velkoryse oplatila. Po celém tričku jsem měla kečup.

„Co mi to házíš?“ zeptala jsem se nechápavě a spánkem zalepenýma očima jsem si prohlédla to vlhké cosi. A okamžitě mi došlo, proč mi to hodil. Byla to jeho bačkora, celá špinavá od kečupu, který jsem do ní v noci nakydala. Hups…

„Ty moc dobře víš, co to po tobě házím!“ řekl naštvaně. Vykoukla jsem na chodbu. Andrew stejně rozespale jako já stál ve dveřích a nechápavě pozoroval červené ťápoty po celé chodbě.

„Velmi originální nápad. Ale měla bys vědět, že to jsou moje oblíbené.“

„No a?“ nadzvedla jsem obočí.

„To znamená, že jestli je neuvedeš do původního stavu, tak toho budeš litovat!“

„Ty mi vyhrožuješ?“ zeptala jsem se provokativně. Šašek.

„Ne, já tě varuju.“

Znovu, už poněkolikáté v jeho přítomnosti, jsem odolala pokušení vypláznout na něj jazyk.

„Když už se mi dostalo tak milého probuzení, tak bych ocenil jedno kafe,“ zamručel Andrew a odešel pryč. Jesse se mu vydal v patách a mě nechal jen tak stát s mokrou botou na chodbě. Vypadalo to, že v klidu odejde, ale u dveří se nečekaně otočil a posměšně se na mě otočil.

„A když už si budeš hrát na hospodyňku, tak bys mi mohla vyprat ještě ostatní oblečení,“ ušklíbl se.

„Celá žhavá!“ zařvala jsem rozčíleně za jeho odcházející postavou a hodila po něm tu jeho proklatou bačkoru. K mé smůle se jí ale dokázal obratně vyhnout.

O chvilku později jsem už zase usměvavá a s téměř nezkaženou náladou vyšla z pokoje. Sebrala jsem zrádnou botu, co se do toho nezdvořáka nedokázala strefit a odnesla ji společně s její sestřičkou po koupelny. Cestou do kuchyně jsem se zastavila v obýváku. Andrew mžoural do počítače a Jesse četl z kroniky.

„Andrewe, pořád platí ta žádost o kafe?“ zeptala jsem se sladce.

„Pokud budeš tak hodná,“ zvedl hlavu od počítače a mile se na mě usmál.

Při svém dobrém vychování jsem samozřejmě nezapomněla udělat taky jeden šálek pro Jesseho. Když jsem do něj znovu sypala lžičku soli, tak jsem v duchu uvažovala, jestli je pravda, že opakovaný vtip není vtipem. Pak jsem ale jenom pokrčila rameny a nechala to být. Já se budu bavit vždycky. Pro dokonalost a bezelstnost jsem na tác přidala ještě talířek se sušenkami.

S milým, hraně udobřovacím výrazem jsem dala křiklounovi kafe. I on se na mě usmál, jeho oči však zůstaly chladné. Druhý šálek jsem postavila na stůl před Andrewa.

„Za chvilku bys měl jít otevřít knihovnu,“ upozornila jsem ho s pohledem upřeným na ručičku přibližující se k deváté.

„Já vím,“ řekl a zatřepal hlavou.

„Tady to je!“ ozvalo se od krbu radostně. Andrew rozrušeně vyskočil a mávl rukou. Trajektorii pohybu jsem stihla vypočítat ještě dřív, než se udála. Let ruky byl jen vteřinový, přesto dokázal napáchat škodu. Andrewovo zápěstí zavadilo o hrnek s kafem, ten se nahnul a letěl k zemi, kde se rozlítl na střepy a ještě k tomu udělal na koberci obrovský flek.

„To je dneska den,“ povzdychl si při pohledu na stále se rozrůstající skvrnu a vydal se ke krbu za rozradostněným Jessem.

„Samozřejmě že to uklidím, žádný problém. Ne, opravdu mi to nevadí, s radostí to udělám!“ zavrčela jsem a vydala se do kuchyně pro hadr. Naštvaně jsem ho připlácla na zem a nechávala  hnědou tekutinu vsáknout se do něj. Andrew mezi tím společně s Jessem o něčem náruživě, ale bohužel pro mě i tiše, diskutoval. Něco řešili a mě se samozřejmě nenamáhali říct co. Andrewův obličej se postupně mračil, až byl stejně bubákovský jako před chvílí. Jesse asi nepřinesl tak dobrou novinu jak doufal.

„Dobře. To ale znamená, že…“ zaslechla jsem. Andrewův výraz byl v tuhle chvíli… pohřební.

Jesse přikývl a odsouhlasil tak nevyřčenou otázku.

„Tohle ale nejde,“ namítl Andrew.

„Musí.“

„Může mi někdo prosím říct, co se tu děje?!“ vyhrkla jsem. To napětí okolo nebylo zvladatelné.

„Teď ne!“ vyjel na mě Andrew. Tón hlasu byl všechno, jen ne příjemný.

„No dobře, snad za chvíli budeš víc sdílný!“ odpověděla jsem mu na vlas stejně.

„Hádkou nic nevyřešíte,“ řekl Jesse až moc klidně.

„Ty máš co mluvit, že?“ ušklíbla jsem se.

„Máš pravdu, nic mi do toho není. Já bych jen rád podotknul, že máme na starost důležitější věci než hádání a… opakované vtipy?“ dodal tišeji. Očima přitom zalétl ke svému šálku s kávou. Zatrnulo mi.

„Dobře, dobře,“ ujal se Andrew role smírčího soudce. „Já se vzhledem k nově získaným informacím opět kouknu do deníků a ty, Jesse, by ses mohl ujmout Clare.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Jsi čarodějka a-“

„Díky za informaci,“ přerušila jsem Jesseho.

„Nech mě domluvit,“ zasyčel. „Jsi čarodějka a to znamená, že tvoje mentální schopnosti jsou více rozvinuté než lidské. Vím, že je to pro tebe těžko pochopitelné, ale ty schopnosti můžou být velmi nebezpečné nejen pro tebe, ale i pro tvoje okolí. Proto mám momentálně dvě možnosti. Buď tvoje schopnosti zablokuju, nebo tě je naučím ovládat. To první bohužel nepřipadá v úvahu. Takže druhá možnost je jasnou volbou. Věř mi, jsem z toho stejně nadšený jako ty,“ dodal, když uviděl můj výraz.

Neměla jsem slov.

„Super, já si jdu uvařit kafe a vy si hrajte na svém písečku,“ řekl Adnrew a zamířil do kuchyně.

„Ale to není nutné. Já tu jednu kávu mám a momentálně nebudu mít čas na to ji vypít,“ usmál se Jesse. Věděl to. Ten hajzlík věděl, že ho má osolený.

„To je dobré, já ti ji uvařím, Andrewe!“ zasáhla jsem rychle.

„To je zbytečné. Nebudeme ti přece přidělávat starosti,“ přerušil mě znovu ten… ten… Dracula. To je ono, on se měl narodit jako upír, pít mi krev zvládá i bez zubů.

„Díky,“ usmál se Andrew na Jesseho. Jo, právě nastala chvíle na taktický ústup.

„Tak já půjdu,“ zašeptala jsem a co nejrychleji se vydala ke dveřím.

„Clare, počkej prosím, potřebuji s tebou něco probrat,“ usmál se Jesse. Najednou umíš být slušnej, co? Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Andrew přiložil šálek s osoleným kafem k puse. Napil se.

Jeho výraz ztvrdl a celá pusa se mu zkřivila do legrační grimasy. Znovu se zašklebil a veškerý obsah pusy skončil opět v hrníčku.

„Co… Co to je?“ zakuckal se.

„Osolená káva. Tvoje milovaná dcera si totiž z nějakého mě neznámého důvodu myslí, že mi to tak chutná. Zvláštní, že?“ řekl Jesse sladce. V duchu jsem mu posílala ty neprostší nadávky, které mě napadly. Ale on to nebral na vědomí.

„Clare, je to pravda?“ zamračil se Andrew.

„No…“ sklonila jsem hlavu k zemi. „Jo je. Ale na poprvé sis nestěžoval, že?“

„Na poprvé?“ Hups… Tohle asi není vhodné téma k rozhovoru. „Tak počkat, co se tady děje?“ zeptal se Andrew rozčíleně. „Osolená káva, tvoje noční návštěva u Jesseho, ty slovní přestřelky!“

„Nic, co by tě mělo zajímat. Tvé osoby se to přece netýká,“ odpověděla jsem mu.

„Takhle se s rodiči nemluví!“ utnul mě Jesse.

„Hlavně že mi byl jako můj otec vždy nápomocný, že? Poprvé mě viděl tady v knihovně. Nikdy nebyl na mých narozeninách, natož aby mi dal dárek. A teď se mu mám tady zpovídat?“

„Možná, že u tebe nikdy nebyl, ale pořád je to člověk, díky kterému žiješ!“ zakřičel Jesse.

„Víte co? Jděte oba dva k čertu!“ zařvala jsem nepříčetně a utekla z místnosti. Bylo mi na nic. Když mě Andrew vzal sem, tak jsem se zařekla, že mu nebudu připomínat, že jsem ho jako svého otce poznala teprve nedávno. Nevěděla jsem, co se to se mnu děje. Jako kdybych to ani nebyla já, moje reakce byly přehnané, dokázala mě naštvat úplná blbost. Když jsem se konečně odhodlala vylézt z pokoje, tak už byl obývák prázdný.

Znovu mě přepadly výčitky. Stejně za všechno může ten buran. To on to celý vyprovokoval. Vzpomněla jsem si na jeho škodolibý úsměv, když Andrewovi podával ten osolený šálek. Na moje ranní probuzení. Na ty pitomý bačkory. Naštvaně jsem vrazila do jeho pokoje a vzpomněla si na to jeho jízlivé: A když už si budeš hrát na hospodyňku, tak bys mi mohla vyprat i ostatní prádlo.

„Rozkaz, šéfe,“ zamumlala jsem si pro sebe tiše a vydala se k jeho skříni. Cestou jsem ze židle sundala dvě špinavá trička a nějaké spodní prádlo. Rozrazila jsem šatník. V jedné polici byly další dvě trika, ledabyle poskládané kalhoty, jedna zmačkaná košile, dva svetry a mikina. Nevzal si toho moc a to mi hrálo do noty. V šuplíku jsem ještě vybrala všechny pokožky a ostatní drobnosti. Se všemi věcmi jsem s vítězným úsměvem odešla do koupelny a nacpala je do pračky. Ještě jsem přihodila špinavé bačkory a všechno zapnula. Tradá! To máš za to kafe, panáčku.

Už zase v náladě jsem se vydala dolů do knihovny, kde jsem je tušila. S euforickým úsměvem jsem rozrazila dveře.

„Kde jsi? Myslela jsem, že se toho musím hodně naučit!“ řekla jsem mile. Přejel mě zkoumavým pohledem, čekal, co ze mě vypadne jako dovětek. Tušil, že něco není v pořádku, ale já si pekelně dobře hlídala myšlenky.

Myslela jsem na léto, štěňátka, koťátka a sluníčko – prostě na všechno je ne na… prádlo.

***

O dvě hodiny později jsem ale tak usměvavá rozhodně nebyla.

„Co je těžkého na tom se soustředit?“ zeptal se mě Jesse frustrovaně. „Chci po tobě, abys zapálila jednu jedinou svíčku, Nic těžkého, naprosto primitivní záležitost. Koukej!“ řekl. Ledabyle pohodil rukou a svíčka zaplála. Nemusel na to vynaložit ani kousínek pozornosti. Pak znovu mávl paží a svíčka zhasla.

Zavřela jsem oči a snažila se vytěsnit to otravné bzučení žárovky na stropě i ještě otravnějšího trubce přede mnou. Pozvedla jsem víčka a pohledem se zaměřila na ten pitomý kus vosku. Zklidnila jsem dýchání přesně tak, jak mi to celou tu dobu vysvětloval. Cítila jsem to jemné brnění, které mi prochází prsty vždy, když chci něco zapálit. Už bylo ve špičkách, dostávalo se ven, když najednou zmizelo. Měla jsem chuť něčím hodit, rozbít tu vázu na stolku nebo aspoň praštit pana učitele. Ale nemohla jsem. Protože hodná holka učitele nemlátí. Ani mu nenadává. Dokonce mu ani nedělá naschvály. Zajímalo by mě, jak Andrew přišel na to, že jsem hodná holka.

„Tak jak jste pokročili?“ ozvalo se ode dveří.

„Jsi si jistý, že tahle bytost je tvoje dcera? Já totiž začínám dost silně pochybovat, že je čarodějnicí aspoň z poloviny,“ ušklíbl se. Sevřela jsem ruku v pěst.

„Tak ještě jednou,“ povzdechl si. „Soustřeď se. Představ si, že ti celým tělem proudí energie, pak ji převeď do rukou, těmi ji uchop a pošli ven,“ vysvětloval mi snad po sté. A já po sté kývla.

Jenže i když jsem přesně dodržela jeho návod, tak se nic nestalo.

„Já to vzdávám. Dáme si pauzu a zkusíme to zítra. Třeba nemáš svůj den,“ řekl rezignovaně. Bylo mi do breku. Vztek ve mně probublával jako láva v sopce, jen a jen vybuchnout. Jesse odešel z místnosti a v obýváku se líně rozvalil do křesla. Nožičky si hodil hezky na stolek a uvolněně se usmál. Pak vzal do ruky noviny, klidně je rozevřel a začetl se do nich. Mě už nevěnoval ani špetku pozornosti.

„Dal bych si kafe,“ vydechl zasněně. „Hezky silné kafe s lahodnou vůní…“

„Já ti ho udělám,“ vyskočila jsem okamžitě. Ale i přes zdánlivou uvolněnost byl ostražitý.

„Ne, děkuji, já ho mám radši sladké.“ To byla poslední kapka. Ten přiblblý úsměv se mi zarýval až do mozku. Znovu jsem ucítila už důvěrně známou energii, která se mi z ničeho nic objevila v hrudníku. Nezvladatelně proudila do rukou, kde se rychle hromadila a potřebovala ven. Surová energie mi bolestivě vytryskla z konečků prstů a mířila přímo na něj.

Noviny v jeho rukou zaplály plamenem…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

7)  HMR (04.03.2012 04:49)

tak to nám kolotoč trochu zaspal, ne?
a hele, pyromanka

6)  jenka (28.09.2011 01:35)

Díky, další díl mi udělal ohromnou radost. A vůbec není pravda, že se nic moc neděje - Darkness snad nic není? A co kečupové pantoflíky? :D
V jednu chvíli jsem se bála, že Darkness se v podobě ducha zjevil záměrně a vstoupil do Jesseho, aby mohl nenápadně škodit. Nejsem si sice jistá, jestli je to ve tvém světě možné, ale tobě se podařilo mě dokonale uchlácholit. Tak mě, prosím, netrestej tím, že v příští kapitole zjistím, že moje obavy byly oprávněné, ano? :)

Arri

5)  Arri (27.09.2011 22:18)

Ivanka

4)  Ivanka (27.09.2011 22:11)

Fanny: To víš, on Jesse nejdřív mluví a až pak si ověřuje fakta. Asi to mají hoši v rodině! A Darkness? Bez toho by to přece nebylo ono! :D
Arri: Máme na to naprosto stejný názor.
Hanca: Moc děkuji za komentář!

3)  hanca (26.09.2011 10:07)

Arri

2)  Arri (25.09.2011 22:06)

No jo Jesse a Clare ty jsou prostě nejlepší!!!

Fanny

1)  Fanny (25.09.2011 20:31)

Prej čarodějnice ani z poloviny... Myslím, že ty no´viny na to mají trošku jiný názor Vůbec to jejich handrkování je celé vtipné:D , až na toho Darknesse

No, snad zase nějakou chvíli neukáže...;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek