Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Jesse nám do děje vnáší nový vzduch. No... Vlastně s Andrewem v duchu uzavírám sázky, jak dlouho to spolu s Clare vydrží v jednom bytě, aniž by se pozabíjeli. Jak jste si jistě všimli na konci minulé kapitoly, ti dva si prostě nepadli do oka. XD

Přeji příjemné čtení!

27. kapitola – truhlička, Tři mušketýři a kafe

Clare

„To jsou všichni čarodějové tak nezdvořilí jako ty? Protože jestli ano, tak se mám na co těšit.“

Přesně jsem poznala tu chvíli, kdy jsem překročila hranici. V jeho očích se nebezpečně zablesklo, výraz tváře se nepatrně změnil. Na první pohled nepatrné změny znamenaly hodně.

„Clare,“ řekl káravě Andrew. Byl lehce zamračený, nervózně těkal pohledem ze mě na nezdvořáka Jesseho a zpět. A já se rozhodla couvnout.

„Moc mě těší.“ Opravdu jsem se snažila, aby to vyznělo mile. Jenže z úsměvu se vyklubal úšklebek a do milého tónu se vloudila ironie.

„Potěšení je na mé straně,“ pronesl s lehkou úklonou. Jedno se mu muselo nechat, byl rozhodně lepší herec než já. Dokonce se dokázal naprosto přirozeně usmát. Ale já cítila něco jiného. Stejně jako před týdnem z Darknesse na mě i dnes sálaly cizí pocity. A právě teď jsem se topila v jeho zadržovaném vzteku a ironii.

„Víš, že lhát a předstírat není zdvořilé?“ otázala jsem se mile. Prostě mi to jen tak uklouzlo. Nechtěně…

„Je dobré, že to víš. Možná by bylo skvělé, kdybys to uplatnila i v praxi,“ konstatoval bez sebemenšího zaváhání. Štval mě. Neskutečně mě iritoval. Byl to prostě arogantní, namyšlený a sebestředný tupec.

„Praxe je založena na pozorování zkušenějších jedinců v oboru. Musíš uznat, že mi okolí nedává moc dobrou průpravu,“ usmála jsem se sladce a významně se na něj podívala.

„Andrewe, byl bys tak hodný a probral se mnou tu záležitost s proroctvím?“ zeptal se Jesse najednou úplně jiným tónem. Nenáviděla jsem, když mě někdo ignoroval. Toho jsem si poslední dobou užila dostatek.

„Jistě, mám pro tebe několik možností. Pojď za mnou,“ odpověděl mu Andrew okamžitě. Oba dva mě naprosto okázale ignorovali. Rozpálilo mě to doběla.

„O čem mluvíte?“ zapojila jsem se mile do hovoru. Zdvořilost nade vše.

„O ničem důležitém,“ usmál se na mě Jesse.

„Lžeš!“

„Odmalička se rád opičím,“ odpověděl přezíravě.

„Clare, prosím, pohlídej knihovnu než to s Jesem vyřeším. Děkuju,“ řekl rychle Andrew, chytil Jesseho za rukáv a odtáhl ho z místnosti dřív než jsem stihla říct, že jim na nějaký hlídaní kašlu. Propalovala jsem zavřené dveře pohledem a naštvaně podupávala nohou. Nechápala jsem, jak mě mohl takový náfuka naštvat. Na takovéhle jsem přece byla zvyklá ze školy. Vztek, který  ve mě nekontrolovatelně narůstal, potřeboval ven. V tu chvíli v krbu na druhé straně místnosti zaplál oheň…

***

O dvě hodiny později jsem toho už měla dost. Nedokázala jsem se soustředit na čtení, když jsem věděla, že o patro výš ten buran s Andrewem probírají něco, co mi nechtějí říct. Netrpělivě jsem očekávala, až se ručička hodin posune k páté hodině, abych konečně mohla sejít dolů a zamknout vchodové dveře. 16:49. Konečně!

Překotně jsem zamkla obrovské dřevěné dveře knihovny a vyběhla do patra. Bez varování jsem vběhla do místnosti.

Andrew seděl na gauči těsně vedle Jesseho a oba dva měli hlavy skloněné nad nějakou knihou. Rámus, který jsem nadělala svým vstupem do místnosti, je donutil prudce zvednout hlavu. Nezdvořák se dokonce postavil. Možná se přeci jen učí slušným způsobům, napadlo mě ironicky. Škoda jen, že se s největší pravděpodobností nepostavil kvůli tomu, že jsem vešla do místnosti já, ale proto, že se lekl. Ale první meta je důležitá, je jedno jak byla splněna.

„Dobré pozdní odpoledne!“ usmála jsem se sladce. „Hlavní dveře jsou zamčené, všechny okna taky. Stůl jsem samozřejmě neuklidila a nikoho jsem nezavřela vevnitř. Přeji hezký zbytek odpoledne a loučím se,“ řekla jsem na jeden nádech a zbaběle utekla z místnosti.

„Počkej,“ zakřičel buran. Něco v tónu jeho hlasu mě donutilo zůstat stál. Otočila jsem se a znovu se na něj ironicky ušklíbla.

„Zapomněl jsi na kouzelné slovíčko!“

„Ke kouzlení slova nepotřebuji,“ pronesl chladně. Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a jen jsem usilovně myslela na to, jak by to vypadalo úžasně. Pan dokonalý po chvilce odvrátil hlavu a zatřepal s ní.

„Tak co potřebuješ?“ povzdechla jsem si rezignovaně. Nechtěla jsem s ním být v jedné místnosti ani o vteřinu déle, než to bylo potřeba.

„Od své matky jsi dostala jistou knihu, že?“

„Jak to víš?“

„Vím toho hodně,“ usmál se.

„O tom samozřejmě nikdo v této místnosti nepochybuje,“ odfrkla jsem si otráveně. On mě ale opět nebral na vědomí.

„Potřeboval bych si ji přečíst,“ pokračoval naprosto nevzrušeně.

„Ty umíš číst?“ nadzdvihla jsem obočí a čekala na jeho reakci.

Andrew se káravě zamračil a nadechl se k nějakému super otcovskému výroku, ale já si ho nevšímala.

„Ale proč si ji potřebuješ přečíst? Neříkal jsi náhodou, že toho víš hodně?“ právě teď jsem ho z osobního důvodu potřebovala donutit, aby přiznal, že není vševěd. A opravdu jsem nechápala proč.

„Možná tě to překvapí, ale mezi slovem hodně a všechno je rozdíl,“ odpálkoval mě.

„Opravdu?“

„Ano, ale být tebou bych se tím netrápil. Na pochopení tak složitého rozdílu totiž musí člověk mít větší mozkovou kapacitu než pulec.“

„Tak tuhle podmínku splňuji. Ovšem u tvé mozkové kapacity jsem na pochybách.“

„Ty malá- “

„Tak dost, vážení. Opravdu nechápu, co jste si udělali, ale momentálně máme na řešení mnohem důležitější věci než pulce. Tak se prosím uklidněte. Clare, potřebujeme tu knihu. Možná tě to překvapí, ale je to opravdu velmi důležité, jasně?“ řekl Andrew autoritativně.

„Na co ji potřebujete?“ zeptala jsem se opatrně.

„Potřebuji si něco ověřit,“ řekl nezdvořák.

Vzdala jsem to, tahle hádka neměla smysl, a navíc mi došlo, že mají pravdu. Stejně to ale mohl říct slušněji.

„No dobrá,“ rezignovala jsem. Zavřela jsem oči a usilovně se soustředila na to, aby byla truhlička u mě. Potřebuji ji… Potřebuji ji…

Ucítila jsem lehký závan teplého vzduchu a s úsměvem otevřela oči. Vyšla jsem z místnosti na chodbu, otevřela dveře svého dočasného pokoje a na posteli spatřila truhličku. Chtělo se mi zavýsknout. Super, tohle vyšlo.

Vešla jsem do pokoje, Jesse a Andrew mi byli v patách. Sundala jsem z krku zlatý klíček, vložila ho do malého zámku a stejně jako poprvé jím napjatě otočila. V truhličce bylo všechno. Opatrně jsem vyndala panenku, která pro mě měla najednou úplně jiný význam než před několika měsíci. Představa, že se v ní po staletí skrývá část živé bytosti mě děsila i fascinovala zároveň. Ale to, že se na mě dívala kdykoliv jsem byla v pokoji, mi nahánělo hrůzu.

Opatrně jsem ji položila na postel a vyndala kolotoč. Chvilku jsem napjatě poslouchala, jestli se nerozehraje. Na jednu vteřinu jsem měla pocit, že se chystá spustit. Tlumené cvaknutí, lehké poposunutí koníčků... Zůstal zticha. Nevěděla jsem, jestli si mám oddechnout nebo začít nadávat.

Vyndala jsem zrcadlo, snad tu nejděsivější součást mého dědictví. S napětím jsem do něj pohlédla s očekáváním, že se neuvidím. Ale i tady nastala změna, která mě spíše vyděsila, než potěšila.

Uviděla jsem tam shluk barev vytvarovaných do lidského obličeje. Ten tvořily snad všechny odstíny červené, žluté a oranžové, místy se objevila i bílá barva. Pocit, že se najednou, i když nepřesně, vidím, mě dostal do kolen. Namířila jsem zrcadlo směrem k Jessemu a Andrewovi.

Místo Andrewa se odrážel v zrcadle sotva patrný světlý stín, spíše perleťová postava. A Jesseho tělo tvořily podobné barvy jako to moje. Jediný rozdíl spočíval v tom, že ty jeho byly o pár odstínů tmavší. Barevná škála začínala místo u bílé u světlounce oranžové, pak se tmavla do vínově červené a místy přecházela do tmavě hnědé až černé. Jakkoliv se Jesse zdál neškodný, bylo v něm něco temného.

Opatrně, tentokrát beze strachu, jsem odložila zrcadlo a znovu se podívala do truhličky. Kniha ležela na dně, docela nenápadně. Prohlédla jsem si prastarý erb na obalu a zatoužila vědět, co přesně znamená. Vzala jsem knihu do rukou a vytáhla ji na skomírající denní světlo.

I tady ale nastala změna. Jakmile se moje ruka dotkla kožené vazby, ucítila jsem jemné brnění. A pak umně vyrytý erb zazářil. Jemná načervenalá záře se rozlila po celém pokoji, kniha cítila moji přítomnost a já zase cítila její kouzlo. Cítila jsem jemnou vůni všech míst, kde se po staletí nacházela. Letní louku, pokoj plný vůně purpury, svěžest vody, vůni jehličí. Před očima se mi začaly bleskově střídat možné i nemožné odrazy. Smějící se dítě, tichá hladina jezera ozářená úplňkem, temný půlnoční rituál, tichý kostel… Úsměvy, dotyky, vzlyky, zoufalství i štěstí zapsané v knize byly najednou moje. Ty tiché noci probrečené v chladné posteli bez náruče, co by mě uklidňovala, byly tam, zaznamenané pro další generace. Najednou jsem si byla jista, že kdybych nyní otevřela kroniku na jakékoliv její stránce, tak bych textu porozuměla bez sebemenších potíží.

Zaraženě jsem vstala a otočila se na Andrewa a Jesseho. Oba mlčky stáli u dveří a se zaujetím mně pozorovali. Andrew vypadal… jinak. Smutně, osaměle, prázdně. A Jesse najednou nebyl lhostejný ani povýšený. Díval se na mě se zvláštním výrazem v očích. V koutku úst mu pohrával jemný náznak úsměvu a vypadal naprosto uvolněně. Přesto jsem nevěděla, jestli se jeho momentálního rozpoložení mám děsit nebo ne.

„Půjčíš mi tu knihu?“ zeptal se. V jeho hlase nebyl ani náznak nepřátelského tónu. Napětí v místnosti dosáhlo svého vrcholu, ticho by se dalo krájet jako karamel a prodávat na trhu v kombinaci se zcukernatělými rozpaky.

Váhala jsem. Mohla jsem odmítnout a knihu mu nepodat. Nechtěla jsem se jí vzdát. Pak jsem ale ucítila Andrewův pohled. Byl plný prosby o vyslyšení, němé snahy vysvětlit mi, že tady nic nehrozí. Že tady jsem v bezpečí. Ale musím mu ji půjčit, protože jinak to bezpečí nebude trvat dlouho.

Opatrně, váhavě a snad i proti své vůli jsem mu knihu podala. A on ji stejně váhavě, a snad i trochu pokorně, přijal. Tlumená záře, která z ní vycházela, pohasla. Kouzelná atmosféra pominula, ticho už najednou nebylo příjemné a potřebné, ale rozpačité.

Viděla jsem, jak se nadechuje k poděkování. Už, už otevíral pusu, ale najednou se zarazil a nic neřekl. Otočil se a beze slova odešel k místnosti. Dnes dopoledne mě nepozdravil ze spěchu a nervozity. Teď ale porušil zásady slušného chování naschvál. Andrew se na mě usmál a odešel za ním. A já zůstala sama stát v místnosti jako solný sloup, neschopná přijít na to, proč je mi jeho chování tak líto…

***

Uběhlo několik hodin, než jsem se dostala do takového rozpoložení, abych mohla vejít do vedlejší místnosti a bez důvodu se nerozbrečet. Bylo mi zvláštně smutno a najednou okolo mě nebyl nikdo, koho bych bez rozpaků mohla vzít kolem krku a přitulit se k němu. Byla jsem sama.

Ale po několika hodinách jsem se tomu rozhodla postavit. Chvíle, kdy člověk pláče, jsou ty nejvíce promarněné chvíle života. Vyplakané slzy už ti nikdo nevrátí, opakovala jsem si v hlavě. To říkala máma. Ale sama se těmi pravidly nikdy neřídila.

Andrew seděl nad nějakými papíry u pracovního stolu, Jesse pololežel v obrovském ušatém křesle u hořícího krbu. Nohy měl strčené pod sebou a zamyšleně četl kroniku. Jen co jsem vešla do místnosti, tak Andrew zvedl hlavu a lehce se na mě usmál. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Oba dva měli svou činnost a já jsem se tady cítila navíc. Váhavě jsem přešla ke knihovně a prsty přejížděla po hřbetech knih, pokaždé jsem si přečetla její název a autora. Až jsem spatřila Tři mušketýry. Vzala jsem ji do ruky. Kniha se otevřela na místě, kde byla vložená záložka. Byla to mámina oblíbená pasáž.

Lord Buckingham znovu umíral Feltonovou rukou, naposledy se rozhlížel po pokoji a hledal, co by poslal jako poslední upomínku na sebe své milované královně Anně. Jeho zrak opět padl na zkrvavený nůž…

„Co máma poslala tobě?“ zeptala jsem se najednou nahlas a otočila se na Andrewa. Netušila jsem, proč jsem to vyslovila.

„Cože?“ zeptal se Andrew zmateně.

„Co ti poslala, než umřela?“

Sklonil hlavu, rukou si unaveně přejel po tváří. Pak hlavu zvedl a lehounce, smutně a zamyšleně se usmál.

„Poslala mi tohle,“ řekl a vytáhl zpoza košile drobounký bronzový přívěšek. Ten, co mi dal onehdy na hřbitově a já mu ho pak vztekle vrátila, když jsem se dozvěděla, že je můj otec. Teď jsem ale necítila vztek, spíš takovou zvláštní úlevu, že tu vždycky bude někdo, kdo při mně bude stát. Tak jako teď.

Viděla jsem na Adrewovi, že o tom nechce mluvit. A tak jsem dál nenaléhala. Hledala jsem jakoukoliv únikovou cestu, jak se dostat z téhle ne moc příjemné situace.

„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala jsem se ve snaze rozptýlit ho a smazat mu z tváře zasmušilý výraz.

„Ne, děkuju, to je dobré.“

„Opravdu?“

„No… Možná, bys mi mohla uvařit kafe. Samozřejmě kdyby ti to nevadilo,“ dodal rychle.

„Tak jo,“ usmála jsem se.

„Turek, dvě lžičky, bez mléka a cukru,“ oplatil mi úsměv.

„Turek, dvě lžičky, bez mléka, jedna lžička cukru,“ ozvalo se od krbu nečekaně. Měla jsem chuť zařvat na něj, ať zvedne ten svůj línej čarodějnickej zadek a padá si to kafe udělat sám. Pak mi ale hlavou bleskla fantastická myšlenka.

„Dobře,“ zacvrlikala jsem a rychle odešla do kuchyně, aby mi náhodou neunikla nějaká nechtěná myšlenka.

Dala jsem vařit vodu a nachystala dva hrnky. I když jsem kafe připravovala už milionkrát, tak jsem si přesně opakovala postup, abych zaplašila škodolibé myšlenky.

O chvilku později se už temně černá tekutina leskla v béžových hrncích. Otevřela jsem skříňku nad dřezem a uviděla tam nehybně, jako vojáky, stát vedle sebe v dózách cukr a sůl. Se škodolibým úsměvem jsem se natáhla pro sůl, sundala víčko a nabrala jednu lžičku. Poté jsem ji bez váhání vysypala do Jesseho hrnku. S jemným úsměvem jsem vešla do obýváku a postavila jeden hrníček na podlahu vedle křesla a druhý na stůl. Znovu jsem přešla ke knihovně a naoko se věnovala knihám. Moje uši ale byly nastražené a napjatě naslouchaly. Po deseti minutách se konečně ohnul a vzal do ruky hrníček s kafem. Pomalu jsem se otočila a pozorovala, jak se béžový hrnek přibližuje k jeho puse.

Napil se, polkl a zašklebil se… A pak se beze slova zase napil. Žádný výbuch vzteku, nadávaní, nechal to být.

Takže kliďas?

To nevadí, já umím být trpělivá. Vsadila bych se, že najdu nějaký způsob, jak ho rozčílit.

Však já ti ukážu, holoubku, pomyslela jsem si škodolibě, když jsem vycházela z místnosti.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

5)  HMR (04.03.2012 04:39)

fň, chybí mi Jake:p

Fanny

4)  Fanny (15.09.2011 21:17)

Konečně jsem se dostala ke čtení, rvnou tři kapitoly, ikdyž takové nahromadění jsem neměla v plánu. nějak mi úplně uniklo, že přibyly... :)

Opravdu moc povedené a vtipné tři kapitolky. Její hádky s Jessem, mě opravdu moc pobavily a nějak mě nikdy nenapadlo, že by se takhle nepohodli.:D Oba mi byli vždy dost sympatičtí

Ivanka

3)  Ivanka (15.09.2011 13:48)

Jenko, věř mi, okatě se sice nic nedělo, ale... Vře to, vře. A Jesse se možná vypadá jako kliďas, ale taky si nenechá líbit všechno.
Arri, moc díky za komentář!

Arri

2)  Arri (12.09.2011 16:53)

1)  jenka (12.09.2011 00:11)

Tedy...! Clare a Jesse budou zajímaví soupeři :) Skvělá kapitola, i když se v podstatě nic nedělo, je hlavně zábavná a - jako všechny kapitoly - trochu tajemná. Těším se, jakou pomstu (jestli vůbec) Jesse vymyslí :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Volturi