Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Přináším vám novou kapitolu.

Je věnována všem školou povinným, kteří se chystají zítra do školy a netěší se stejně jako já! :(

P. S. : Nemá někdo náhodou k dispozici stroj času? Já jen, že bychom se mohli spoelečně kouknout za Marií Terazií a zkusit jí rozmluvit jednu reformu...

26. kapitola – štít, detektiv a floutek

Clare

Viděla jsem, jak neznámému muži po mé levici ztvrdly rysy. Najednou vypadal jako šelma zcela připravena k útoku. Oči, které upíral na postavu u lesa, začaly černat, ruce se mu třásly.

„Pane Wilsone,“ řekla Alice a chytila ho za ruku. Prudce se otočil, zareagoval rychleji, než bych byla schopna předpokládat a najednou zcela černýma očima propaloval Alici. Pak je zavřel a lehce zaklepal hlavou. Když se znovu rozhlédl okolo sebe, oči už měly jasně zelenou barvu, i když ani ta nebyla nijak zvlášť přirozená.

„Jsou v tomto domě všichni členové vaší rodiny?“ zeptal se chraplavým hlasem.

„Ano, Jasper se vrátil před deseti minutami,“ řekl Alice nechápavě.

„Doneste všechny svíčky, které máte v domě. Do každého okna nebo dveří vedoucích ven postavte alespoň dvě svíčky. Je to nutné,“ dodal přesvědčivým hlasem, když viděl jejich překvapené obličeje. „Hned,“ slova řekl tiše, přesto byly účinnější než křik. Všichni upíři se rozletěli po domě a začali sháněli to, co jim přikázal. „Nezapalovat!“ křikl za nimi a pak sám vyšel z místnosti. Zůstala jsem s Andrewem sama.

„O co tu jde?“ zeptala jsem se tiše. Podle jeho ustaraného obličeje jsem totiž věděla, že je to velmi vážné.

„Myslím, že by ses měla posadit,“ řekl tiše. Poslechla jsem ho a sedla jsem si na okraj pohovky. On se neposadil. Dál stál u okna a pozoroval místo, kde před chvilkou stála postava. Teď už tam nebyla, zmizela neznámo kam.

„Kde začít?“ zeptal se a povzdechl si.

„Tak začni od začátku,“ řekla jsem tiše. Jeho tlumený hlas začal vyprávět.

Alice

„Do vchodových dveří postavte tři svíčky,“ rozkazoval čaroděj. Do haly vběhl i zbytek mé rodiny. Rose celou tu dobu byla s Emmettem a kupodivu nám i pomáhala. Asi poznala, že teď jde všem o krk. Naštvaný výraz ji ale neopustil ani na chvilku.

Najednou se čaroděj postavil doprostřed místnosti a zavřel oči. Jeho obličej se vyhladil, jen čelo se mu lehce nakrčilo. Tlumeně si něco broukal, ale nedokázala jsem rozeznat jednotlivá slova. Jakoby to bylo něco mimo mě, něco co nebylo určeno mým uším. Podívala jsem se na okno. Svíčky začaly doutnat, šedavý kouř, který vznikne těsně po zhasnutí, pomalu stoupal ke stropu. A pak svíčka stejně jako všechny ostatní z ničeho nic zaplála plamenem

Otevřel oči a lehce se zapotácel.

Připadala jsem si divně. Jako by mě něco dusilo, měla jsem pocit, že jsem uzavřená ve velké vzduchotěsné bublině jako vězeň. Podívala jsem se na ostatní a všichni  vypadali stejně stísněně. Ten pocit byl šílený.

„Co to je?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Štít,“ odpověděl mi bezbarvě. Nevěnoval nám žádnou pozornost a přistoupil k oknu. U lesa znovu stál muž a přezíravě se na nás smál, nevypadal jako člověk, kterého jsme právě dostali. Z toho chladného úsměvu šel strach. A pak byl najednou pryč.

Wilson se posadil na bílou pohovku a složil si hlavu do dlaní. Byla jsem zmatená.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně Esme.

„Jen nás zkouší. Tímhle pokusem zjišťuje sílu nepřítele, chce vědět, proti jaké moci stojí. Je to taktik, snaží se nás vystrašit, ještě nemá dost sil na proniknutí štítem,“ odpověděl jí tiše. „Pro jistotu tu s vámi ještě nějakou chvíli zůstanu, ale myslím, že momentálně vám od něho nic nehrozí. Zatím,“ řekl pohřebním hlasem. Rose kupodivu jen stála vedle Emmetta a mlčela. Neřekla ani půl slova, jen ho pozorovala zkoumavým pohledem. Byl na ní zvláštní pohled, jako by zvažovala, jestli mu má věřit.

„A jak máme vědět, že nejste na jeho straně?“ zeptala se opatrně, její hlas postrádal tu zatvrzelou vzteklost.

„Kdybych byl na jeho straně, tak bych jednou mávl rukou a z tebe by do dvou minut byla jen kupička doutnajícího popele,“ odfrkl si. Emmett se pohnul a strčil si Rose za záda v ochranitelském gestu. Něco vevnitř mi ale říkalo, že by to v případě útoku bylo asi tak platné, jako snažit se foukáním odvrátit desetimetrové vlny.

V místnosti nastalo ticho, nikdo neřekl ani půl slova. Nakonec se všichni zamyšleně rozešli do svých pokojů.

Clare

Zamyšleně jsem seděla na edwardově gauči a snažila si v hlavě urovnat všechno, co jsem se právě dozvěděla. Chvílemi jsem měla pocit, jako by Andrew spoustu věcí záměrně vynechával, ale prozatím jsem ho nechala být. Už tak jsem měla přemýšlení nad hlavu.

Odkašlala jsem si.

„Takže ty mi tu tvrdíš, že máma byla čarodějka a já jsem to po ní zdědila. A že kvůli nějaké stovky let staré křivdě po mě jde nějaký mrtvý čaroděj, co byl celou tu dobu uvězněný v panence. Že v mojí panence je duch a já se mám stát členkou nějakého klanu, kde se budu učit čarovat?“

Opatrně přikývl.

„Tak to je síla,“ šeptla jsem. Hlavu jsem měla jako meloun.

„A co na to říkají teta a strejda?“ zeptala jsem se opatrně. Uhnul očima. „Neví to,“ vydechla jsem. Tak to bude teprve sranda.

„Musím si s nimi ještě promluvit,“ řekl tiše. Vypadal tak ztrhaně a provinile, až jsem měla chuť ho obejmou a utěšit. Ale protože jsem momentálně nedokázala dát do kupy nic smysluplného, tak jsem jenom seděla a mlčela. „Potřeboval bych, abys tam jela se mnou, aby si nemysleli, že tě unáším proti tvé vůli.“

„Ty mě unášíš?“ zeptala jsem se. Poslední věta mě zaujala, protože jestli mě někam odveze, tak to bude zaručeně proti mé vůli.

„No víš… Vzhledem k tomu, že nevím, kde může Darkness zaútočit, tak by bylo dobré, kdybys byla pod dozorem. A ten ti můžu zařídit jen u sebe v bytě, protože pochybuji, že by Sam do baráku pustil mě a Jesseho,“ vysvětloval překotně. Mělo to svou logiku, ale už z principu se mi do toho nechtělo. Čtrnáct let se neukázal a teď mi bude chtít nakazovat co smím a co ne? Pak jsem si ale vzpomněla na toho muže za oknem. Na to zlo, které z něj sálalo a spolkla jsem všechny námitky. Poraženecky jsem kývla.

„Zajedeme k nim zítra,“ řekl.

***

 

Kolem desáté zavolal Andrew Mie na mobil a zeptal se jí, jestli můžeme přijet. Ve dvě hodiny jsme měli být u nich. Vyjeli jsme preventivně o něco dříve, věděla jsem, že si Mia potrpí na dochvilnost. Tedy ne že by na tom zrovna teď nějak moc záleželo.

Nastoupila jsem k Andrewovi do auta a připoutala se. Cloumala mnou nervozita, věděla jsem, že na tomhle závisí všechno. K Mie ani strejdovi se mi ani trošku nechtělo, vlastně bych dala všechno na světě za to, abych tam nemusela, ale situace si to tak nějak žádala.

Andrew jel pomalu, snad proto, že se mu taky nechtělo vlézt do jámy lvové. Byl zamračený a za celou cestu nepromluvil ani půl slova. Nad něčím usilovně přemýšlel. Poprvé od doby, kde jsem ho potkala, jsem si ho dokázala představit jako vojáka.

O chvilku později jsme už stáli přede dveřmi a Andrew zazvonil na zvonek. Mia otevřela skoro okamžitě, jakoby čekala přímo za dveřmi. Podívala se na Andrewa a vypadala jako bohyně pomsty. Pak její pohled sklouzl ke mně a já viděla v jejím obličeji úlevu.

„Pojďte dál,“ řekla úsečně a odešla. V obývacím pokoji stál strejda John. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla doma za denního světla.

„Jsi v pořádku, Clare?“ zeptal se podmračeně. Odvážila jsem se jenom kývnout. Obrátil se na Andrewa. „Myslím, že máš co vysvětlovat.“

A Andrew skutečně začal vysvětlovat. Příběh byl hodně podobný tomu, co mi včera vyprávěl, až na to, že vynechal všechny nadpřirozené situace. Napjatě jsem čekala, jak jim vysvětlí to, že minimálně ještě další týden eventuelně déle nebudu chodit do školy a na čas se přestěhuji k němu. Z minulosti se pomalu přemístil do současnosti. Tahle pasáž mě zajímala.

„Detektiv, co mě měl na starost, se domníval, že nebezpečí ze strany kartelu je už zažehnané. Bohužel ale neměl pravdu. Pavesovi společníci zjistili moji pravou identitu a je velmi možné, že se ke mně budou snažit dostat přes rodinu,“ řekl. Jedno jsem mu musela nechat. Měl to opravdu pekelně dobře promyšlené.

„Právě proto by u tebe Clare neměla být, ne?“ odporovala Mia.

„Jsem pod policejní ochranou. To znamená, že u mě doma bude v bezpečí a pod dohledem.“

„Jak se bude dostávat do školy?“ zeptala se znovu.

„No… Vzhledem k tomu, v jakém je momentálně nebezpečí, by bylo dobré, kdyby se neobjevovala na veřejnosti. Nevíme, jak daleko jsou Pavesovi muži schopni zajít,“ řekl opatrně Andrew. Viděla jsem na Mie, že nám nevěří. A Andrew to zřejmě vycítil také. V tu chvíli mu zazvonil mobil.

„Co se děje?“ zeptal se. Věděl kdo mu volá a mě okamžitě došlo, že i tohle je předem připravený plán.

„Ještě nemůžeme odejít. Vím, že je to nutné, ale…“ zřejmě ho ten někdo v telefonu přerušil. Nechápavě zaklapl telefon.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zvědavě a jen s těží jsem zadržovala smích. Byl vážně přesvědčivý.

„Položil mi to,“ vydechl nechápavě. Někdo zazvonil. Mia se zamračila a odešla z místnosti, aby otevřela dveře nečekanému návštěvníkovi.

„Dobrý den,“ řekla Mia chladně.

„Dobrý den, paní Matthewová, je zde pan Calahan s dcerou?“ ozvalo se z předsíně.

„Co od něj potřebujete? A odkud znáte moje jméno?“ zeptala se, najednou vyděšeně. Andrew, John i já jsme se nahrnuli ke dveřím. Údivem jsem otevřela pusu. Ve dveřích stál pan Wilson v černém saku a kalhotách. Měl ledový výraz, ostatně jako vždy, když jsem ho viděla.

„Detektive?“ zeptal se Andrew rádoby překvapeně. „Co tu děláte?“

„Musíme jít,“ řekl vážně. „Doufám, že tady je všechno vyřešeno?“ větu zakončil otazníkem a pohlédl na Miu. Pohled na tetu stál v tuhle chvíli za to. Nevěřícně těkala očima z Wilsona na Adrewa a zase zpátky. Na otázku, jestli je vše vyřešeno, jenom mlčky s otevřenou pusou kývla. Strejda John jako vždy mlčel.

Andrew mě popadl za ruku a táhl mě ke dveřím. Na prahu se ještě otočil na strnulý manželský pár.

„Potřeboval bych, aby jste omluvili Clare ze školy,“ řekl přívětivě. A pak se bez rozloučení otočil a odešel. Kdyby nebyla Mia tolik vyděšená, tak by si určitě všimla, že jsme autem přijeli jen my dva a najednou se tady z ničeho nic objevil i detektiv. Popravdě řečeno, ani já jsem nevěděla, jak se tu vzal. Teď se ale beze slova posadil na místo řidiče a nechal nás nastoupit.

Otočil se na nás a pomalu si povoloval kravatu.

„Tohle máš u mě, Calahane,“ řekl tiše. Pak nastartoval a bleskově vyrazil.

***

Po týdnu, kdy jsem z Andrewova bytu nemohla vylézt ani na krok, jsem si myslela, že se zblázním.

Číst mě už nebavilo, televizi jsem nikdy neměla moc ráda a ruční práce mě nikdy moc nešly… Nuda mě dokonce donutila i uklízet.

Když jsem se brzo ráno probudila, tak mi bylo jasné, že to bez kontaktu s lidmi nevydržím už ani minutu. Připravila jsem Andrewovi snídani a v duchu se rozhodovala, jak ho přesvědčím, aby mě vzal sebou aspoň do knihovny.

„Dobré ráno,“ zašvitořila jsem hned, jak se rozespale došoural do kuchyně.

„Dobré,“ řekl mezi zívnutími a posadil se na židli. Rozhodla jsem se ho postavit před hotovou věc.

„Dneska jdu s tebou do knihovny,“ řekla jsem rádoby ledabyle, ale vevnitř se mi všechno svíralo. Jestli řekne ne, tak se s ním začnu hádat. Zvedl hlavu od toastu a přeměřil si mě. Zkoumal můj výraz a hodnotil. Pak beze slova přikývl. Jo, na to, abych ho znala, se budu muset ještě hodně učit.

O několik hodin později jsem svého rozhodnutí ani v nejmenším nelitovala. Byla tu sice stejná zima a tma jako o patro výš, ale za odpoledne se mi podařilo mluvit s dvěma lidmi. Byla to stará paní, co sháněla zamilovaný román a asi třicátník, co si potřeboval půjčit nějakou knihu o pěstování orchidejí.

Odpoledne bylo klidné, Andrew využil toho, že jsem hlídala knihovnu a odskočil si nahoru pro nějaké věci. Já jsem seděla v křesle ve vstupní hale a hltala historický románek. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře na chodbu a zvedla jsem hlavu od stránek knížky. Do místnosti vešel kluk o něco starší než já.

Byl vysoký a delší hnědé vlasy se mu kroutily kolem tváře. Postavou atlet a oblečením frajírek. Vyšisované rifle a kostkovaná košile, na krku přívěšek. Chyběla mu jen náušnice v uchu. Tyhle týpky s řetízky jsem z hloubi duše nenáviděla

„Je tu někde Andrew?“ vybafl na mě. Měl takový ten povýšenecký tón, arogance z něj doslova skapávala. Sklonila jsem hlavu, ze stolu jsem vzala záložku, vložila jsem ji do knihy, tu jsem zavřela a opatrně ji položila na stůl. Všechno jsem schválně dělala co nejpomaleji.

„Dobrý den,“ řekla jsem důrazně, „Andrew je momentálně mimo. Proč ho potřebujete?“ zeptala jsem se sladce.

„Potřebuji s ním mluvit,“ řekl naštvaně.

„To bude asi problém, nevím, kdy se vrátí,“ odsekla jsem. No jasně, nezdvořáku, pomyslela jsem si, já ti budu říkat, že je ve svém bytě.

„Počkám tu na něj,“ řekl úsečně a posadil se do křesla v koutě. Zřejmě měl chuť se vybavovat, nebo byl prostě jen zvědavý, protože klid vydržel jen tak dlouho, než jsem opět otevřela knížku. Jen co jsem přečetla první větu se totiž ozvalo:

„A kdo jsi ty?“ Schválně jsem hned neodpověděla, dočetla jsem odstavec a líně zvedla hlavu.

„Pánové se představují první,“ usmála jsem se. Odfrkl si a mlčel. Znovu jsem sklonila oči ke knize.

„Co tu děláš?“ vybafl najednou. Tentokrát jsem se na něj ani nepodívala. Frustrace z předchozích dní se ve mně nashromáždila a tenhle floutek si přímo koledoval o to, abych si ji na něm vylila.

„Omluv mě, ale neřeknu ti to,“ přešla jsem do tykání, „maminka mě totiž učila, že se nemám bavit s cizími lidmi.“

V tu chvíli do místnosti vešel Andrew. Zvedla jsem se z křesla a stejně jako neznámý jsem mu šla naproti.

„Právě včas, Andrewe,“ řekla jsem dřív než elegán stačil otevřít pusu. „ještě chvíli a začala bych být drzá.“

Slyšela jsem, jak kluk zalapal po dechu.

„Myslím, že bych vás měl představit,“ řekl Andrew a zvědavě přejížděl očima ze mě na neznámého a zpět, „Jesse, tohle je moje dcera Clare. Clare, tohle je Jesse Wilson, čaroděj,“ řekl a na poslední slovo dal důraz. Teď jsem to byla zase já, kdo tlumeně zalapal po dechu. Nechápavě jsem se otočila na kluka a řekla jsem:

„To jsou všichni čarodějové tak nezdvořilí jako ty? Protože jestli ano, tak se mám na co těšit.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (04.03.2012 04:31)

hele, zlatíčko, Marii Terezii nech na pokoji, díky ní máme dneska slušnou míru vzdělanosti, ne jako ti za velkou louží, ano, na střední vědí díky nadstandartnímu biologickému programu, co je profáze, ale Praha je podle nich hlavní město Slovenska a leží někde v Rusku...
nevím proč, ale vážně mi nedělá dobře, když někdo "vymetá" s upíry... tss, já vím, že je Dean miláček, ale takhle mluvit s Rosalií, bych ho vzala po hlavě Dean jako detektiv a jo tahle komunita by vážně potřebovala lekce společenského chování... Clare jen do nich!

Ivanka

3)  Ivanka (27.09.2011 22:13)

Arri: To víš, já jsem takový nezmar. Z bitevního pole neodcházím! B)
jenka: A teď si představ, jak se asi musela cítit Rose! A Clare? Jen tak mezi námi, ale inspiraci vidím každý den ráno v zrcedle!

2)  jenka (31.08.2011 23:59)

Skvělá kapitola. Jsem ráda, že se děj tolik posunul. Popis toho, jak se ke Cullenům postupně hrnula jedna osoba podivnější než druhá - k nezaplacení :) Ale nejlepší ze všeho byla ta posledí věta :D Clare je prostě svá.

Arri

1)  Arri (31.08.2011 22:30)

Ahoj, jako vždy super kapitola!!!!!!!!! Mimochodem jsem strašně ráda že píšeš dál!!!!!!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still