Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Sečteno a podtrženo, v téhle kapitole se prakticky nic neděje. Jenže to prostě jinak nešlo, potřebovala jsem dořešit situace z minulého dílu. Proto mi, doufám, odpustíte nedostatek akce.

Přeji příjemné čtení a doufám, že si prázdniny užíváte tak pekelně dobře jako já!

24. kapitola – čaroděj, doktor a ložnice

Clare

„Co… Co jste zač?“

Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet všechno. Moje srdce bilo jako zvon za poledne a nikdo se neměl k odpovědi. Jako by vycítili, že je zbytečná.

Přesto se doktor Cullen nadechl a řekl:

„Upíři…“ Srdce se mi rozběhlo ještě rychleji než dosud, i když jsem to považovala za nemožnou věc. Dusnou chvilku znenadání přerušil výkřik.

Cítila jsem, jak všichni… upíři kolem mě strnuli a zaposlouchali se do ticha. Věděli, nebo aspoň tušili, co se děje. Jen já opět byla hloupá, nevědoucí a odstrčená. Začínala jsem toho mít plné zuby. V tu chvíli doktor Culen, Alice a Edward zmizeli. Zůstal po nich jen lehký závan větříku a prázdný vzduch.

Alice

Letěla jsem lesem a snažila se vidět. Jenže můj vnitřní zrak, na který jsem si za tu spoustu let zvykla, najednou nebyl. Neměla jsem čas zkoumat proč, prostě neexistoval. V tuhle chvíli to bylo, jako bych byla slepá.

Deprimovalo mě to, ten pocit byl šílený.

Carlisle běžel po mém boku a snažil se pohledem zjistit, co se děje. Ale já to ani netušila. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že ten hlas, který vykřikl, patřil Jessemu. Edward se nezalamoval tím, aby na nás čekal. Běžel kus před námi a jen sprostě odposlouchával moje myšlenky. V tuhle chvíli jsem jeho schopnost nenáviděla.

Znala jsem Jesseho teprve od rána a rozhodně se ke mně nechoval přátelsky, ale díky němu jsem alespoň z části odhalila, kdo vlastně jsem. Neznala jsem svůj lidský život, nepamatovala jsem si z něj ani minutu. Ostatní měli alespoň určité záblesky vzpomínek, pamatovali si místa, lidi. Ale v mých vzpomínkách byla jen temná propast. A on mi dal naději, že z úplné tmy by se možná mohlo udělat šero. Možná bych díky němu mohla pochopit, kdo jsem byla, kdo byla moje rodina a jaký měli důvod k tomu, že mě zavřeli do blázince.

A jestli se mu něco stalo, tak se tohle všechno nikdy nedozvím. Nehledě na to, že nás upozornil ještě na něco nebezpečnějšího, přímou hrozbu, která by mohla všechno změnit. K horšímu.

Vběhli jsme na malý palouček, místo, kde bylo sotva vidět nebe. Zastavila jsem pár centimetrů za ztuhlým Edwardem. Neuhnul mi, přestože musel stoprocentně slyšet moje myšlenky. Prostě se jen díval před sebe. Pohlédla jsem mu přes rameno a výjev, který jsem spatřila, mě donutil zalapat po dechu. Nad Jessem, který byl v bezvědomí, se krčil nahý chlap. V jednu chvíli plně věnoval pozornost klukovi ležícímu u jeho nohou, v druhé se bleskově otočil a nepřátelsky se na nás díval.

„On mu ublížil? Ten chlap ublížil Jessemu?“ vydechla jsem. Edward zavrtěl hlavou a dál se soustředil na toho chlapa.

„Je to… bratr Clare,“ zašeptal Edward směrem ke mně. „A…“ zalapal po dechu. „Vlkodlak?!“ Stál bez pohnutí a pohledem hypnotizoval chlapa před námi. „Teď se ani nehni,“ zasyčel směrem ke mně.

„Jsme tvoji přátelé,“ řekl s rukama zdvihnutýma nad hlavou. V tu chvíli jsem v něm viděla Carlislea. „Ten kluk,“ ukázal na Jesseho, „je vážně zraněný, a můj otec,“ pomalu pohnul rukou směrem ke Carlisleovi, „je lékař. Nechceme ani jemu ani tobě ublížit. Zklidni se. Nikdo nikomu nic neudělá.“ Viděla jsem na Samovi, že nám nevěří. Pak ale vrhl rychlý pohled směrem k Jessemu. Zvažoval. Narovnal se a lehce přikývl. Netušila jsem, proč nám tak najednou uvěřil.

Mávl rukou směrem k Jessemu a chraplavým hlasem řekl:

„Zachraňte ho.“

Edward lehce kývl na Carlislea a ten se pomalým krokem vydal k raněnému. Jen co si ověřil, že na něj bratr Clare nezaútočí, tak zrychlil a lidským tempem se rozběhl k Jessemu. Poklekl nad něj a začal zjišťovat rozsah jeho zranění.

Vše odpovídalo tomu, že ho někdo surově narazil na strom. Carlisle rychle prohmatával celé jeho tělo a kroutil hlavou.

„Tady to nezvládnu. Alice, potřebuji lékařský kufřík. A taky musí do nemocnice.“ Zatajila jsem dech.

„Co se to…“ zašeptal. „On… menší rány se mu okamžitě zahojily. Je to… Neuvěřitelné. Nikdy jsem nic takového neviděl,“ jeho hlas zněl fascinovaně. „Ale stejně potřebuje okamžité ošetření,“ prohlásil opětovně nabytým profesionálním tónem.

„Je to čaroděj,“ řekl Sam tiše. Bylo to jediné vysvětlení, které jakž takž osvětlovalo jeho regeneraci.

„Takže ho nemůžeme odvést do nemocnice.“ prohlásil Edward věcně.

„Můžu ho ošetřit doma, ale musíme si pospíšit,“ zavrčel Carlisle netrpělivě a opatrně vzal Jesseho do náručí. Měla jsem chuť vrčet. Jessemu jde o život a my tu postáváme a klábosíme. Přesně v tu chvíli se Carlisle rozběhl.

„Edwarde?“ řekla jsem tiše a opatrně. Věděl, co řeknu, dřív než jsem to vyslovila.

„Ne, ani náhodou!“ zasyčel na mě a ohlédl se směrem k Samovi. „Nebudu mu dělat chůvu.“

"Mě stačí, když mu obstaráš oblečení a dostaneš ho společně s Clare k nám. Potřebujeme vyřešit tuhle situaci.“ Kdyby se pohledem mohlo vraždit, tak už bych byla dávno mrtvá. A tak jsem radši nečekala na jeho odpověď a rozběhla jsem se za Carlisleem.

Když jsem vběhla do domu, tak jsem jako první spatřila Rose. Stála jako bohyně pomsty uprostřed haly a netrpělivě poklepávala nožkou obutou do červených bot na vysokém podpatku. Emmett stojící před ní se jí marně snažil vysvětlit situaci a Carlisle za nimi právě pokládal Jesseho na bílou pohovku.

„Může mi někdo, kdokoliv, vysvětlit, co se tu děje?!“ hlas se jí postupně stupňoval až vystoupil do nesnesitelné pisklavé výšiny. „Nejdřív sem dotáhneš Jaspera, který je celý bez sebe a mluvíš o nějaké holce, kterou chtěl napadnout. Pak se sem vřítí Esme, která se kdoví proč shání po lékařském kufříku a potom se přiřítí Carlisle s cizím klukem v náručí. No a pak Jasper vyskočí z okna a znovu uteče. Zajímalo by mě, jestli jsem blázen já nebo zbytek mojí rodiny!“

„Rosalie, buď tak laskavá a ztichni! Máte tu teď na práci mnohem důležitější věci než vysvětlování!“ řekla Esme a zakryla si nos i pusu rukou. Temnýma očima zabloudila ke krvácejícímu Jessemu.

„Všichni ven!“ řekl Carlisle a otevřel brašnu s lékařským vybavením. A nikdo mu neodporoval. Přesto mi na jazyku vězela ještě jedna naléhavá otázka.

„Přežije to?“ zeptala jsem se co nejtišeji. V té vteřině jsem litovala, že jsem otázku vyslovila. Protože jestli bude odpověď záporná, tak to zbortí všechny moje naděje.

Carlisle mlčel.

„Normální člověk by byl po tak prudkém nárazu zřejmě mrtvý. Ale vzhledem k rychlosti jeho dosavadního uzdravování si myslím, že je velká naděje na přežití.“ Při svých slovech ho ošetřoval, přes ramena jsem ale nic neviděla. „A teď prosím jdi,“ řekl.

Neodporovala jsem mu. Cítila jsem totiž, jak se mi vlezlá vůně krve dostává do nosu a… Rychle jsem se otočila a utekla před dům.

Tam už na mě čekal naštvaný Edward, zmatená Clare a ještě naštvanější a nic nechápající Sam. A k tomu ještě zbytek mojí rodiny, včetně rozčílené Rose.

„Jak na tom je? Přežije to?“ zeptal se mě naléhavě Sam.

„Nevím, Carlisle ho právě ošetřuje,“ odpověděla jsem mu s hraným klidem. „Někdo by měl dát vědět lidem pátrajícím po Clare, že jsme jí náhodou našli při jednom našem kempování. Myslím, že by bylo vhodné, aby se téhle role zhostil Sam. A Andrew by se měl do nejdříve dozvědět o Jessem.“

„A pak se sem vrátím a vy mi hezky vysvětlíte, co jste vlastně zač a co se kolem mě děje!“ dořekl Sam, otočil se a zmizel v lese.

Clare

A najednou jsem zase byla sama. Kolem mě byla banda lidí, o kterých jsem se právě dozvěděla, že rozhodně lidi nejsou a zmatek ve mně se nesnesitelně stupňoval. K tomu všemu mi byla zima, měla jsem hlad a do očí se mi vháněly slzy bezmoci. Jediné, co Sam udělal, když mě našel, bylo to, že mě objal. Nic víc, nic míň. Beze slova mě chytil do náručí a právě teď beze slova odešel.

„Odvedu tě dovnitř, určitě jsi unavená,“ řekl Edward tiše. Nepokoušel se mě chytit ani přemlouvat. V jeho očích jsem viděla sotva patrný záblesk viny. Připadala jsem si jako omráčená, nic z tohohle se mě netýkalo.

„Ještě počkej, nebudeme rušit Carlislea,“ zadržela ho ta pro mě neznámá žena s medovými vlasy.

„To je Esme, moje matka,“ objasnil mi Edward. Cukla jsem sebou, bylo to, jako by mi odpovídal na moje myšlenky.

Vstupní dveře se otevřely, na prahu stál doktor Cullen.

„Můžete jít dovnitř, jeho stav už je stabilizovaný.“ Neměla jsem ani ponětí, o kom to vlastně mluví.

„Jak na tom je?“ zeptala se Alice tiše.

„Přežije to,“ odpověděl jí doktor prostě. Pak se otočil na nás všechny.  „Odnesl jsem ho do naší ložnice,“ řekl a zmizel.

„Někdo je zraněný?“ zeptala jsem se tiše se sevřeným hrdlem.

Alice přikývla a sklonila hlavu k zemi.

„Kdo?“ strach ve mně hlodal, mysl mi běžela na plné obrátky.

„Jesse Wilson, přítel Andrewa,“ odpověděla mi tiše. Ne, neznala jsem to jméno a tudíž ani muže, který byl zraněný. Přesto mi bylo k pláči.

Byla jsem z toho všeho strašně unavená.

„Pojď,“ řekl Edward a vzal mě lehce kolem ramen. Ucukla jsem. Jeho tvář se stáhla, sklonil hlavu k zemi. Pak se na mě zadíval temnýma očima.

„Promiň, já… neuvědomil jsem si… promiň.“ Když jsem viděla jeho výraz, tak mi bylo toho podvědomého pohybu líto. „Pojď,“ řekl a pokynul mi rukou směrem ke dveřím. Zaváhala jsem a došlo mi, že i tenhle nepatrný pohyb zpozoroval. Nakonec jsem se odhodlala vstoupit do jejich domu.

Byla jsem tu poprvé. Překvapila mě vzdušnost a lehkost celého prostoru. Všechno tu bylo světlé a vonělo domovem.

„Zavedu tě do svého pokoje, abys měla klid.“ Byli jsme tu jen sami dva, ostatní zůstali venku. I když promluvil tiše, jeho hlas se rozléhal po obrovské hale spojené s obývacím pokojem. Vedl mě po schodech do patra, pak jsme prošli kolem spousty dveří. Šel dva kroky přede mnou, v naprostém tichu. Prošli jsme celou chodbu, až nakonec otevřel jedny dveře. Vešli jsme do prosvětlené obrovské místnosti.

Myslím, že by se sem vešel celý náš obývák i s kuchyní. Jedna stěna byla prosklená, druhou zaplňovaly police s cédečkama. Chtěla jsem se zeptat, kde tohle všechno posbíral, ale jazyk jsem měla jako svázaný. Ale nejzvláštnější na tomhle pokoji byla jiná věc. Neměl tu postel.

„Nespíme,“ zašeptal. Trhla jsem sebou.

„Ty mi čteš myšlenky?!“ vyjekla jsem.

Sam

Slyšel jsem, jak se Andrew prodírá lesem v těsné blízkosti Jakea. Co chvíli jeden z nich vždycky zavolal Clariino jméno.

Zastavil jsem se dost daleko od něj, abych se mohl neslyšně proměnit zpět na člověka a převléct se v křoví. Pak mi stačily dvě minuty běhu a byl jsem skoro u něj.

„Andrewe,“ řekl jsem a poklepal mu na rameno. Prudce se otočil a jeho sevřená pěst se zastavila sotva dva centimetry od mé tváře.

„Tohle. Už. Mi. Nedělej!“ slova odsekával a jeho výraz byl k nečitelný. Pevná maska bez citů, připravený se okamžitě bránit, i když by proti mně neměl takřka žádnou šanci. Jako by ten člověk, kterému jsem dnes dopoledne dal pěstí, zmizel někam hodně daleko.

„Clare našel doktor Cullen s rodinou.“ Neventiloval jsem ven všechny ty divné pocity, co jsem z nich měl. Jasný. Já jsem vlkodlak, před pár hodinami jsem potkal čaroděje a oni pro mě za mě můžou být třeba ufoni. Mě by dneska nepřekvapilo ani to, kdyby se z moře vynořila lochnesska a utábořila se na First beach.

„Je v pořádku?“ zeptal se Andrew naléhavě. Z lesa se právě vynořil Jake, kterého přilákal náš rozhovor.

„Jo, Clare je v pohodě, ale tvůj přítel má velké problémy.“ Úlevu, která se na jeho obličeji objevila po první části věty, znovu vystřídala starost.

„Jesse?“ zašeptal a střelil rychlým pohledem směrem k Jacobovi.

„Máš snad nějakého jiného přítele?“ pronesl jsem ironicky. Ten vztek, co jsem vůči němu cítil pomalu probublával na povrch. „V lese jsme se něčekaně setkali s naším hóóódně starým přítelem,“ osvětlil jsem mu situaci. „Měl by ses za ním jet kouknout, je spolu s Clare u Cullenových. Doktor se o něj postaral.“ Nechápavý výraz mladého Blacka stál zato. „A já společně s Jacobem zrušíme pátrání a odvoláme všechny lidi z lesů.“ Andrew se beze slova otočil a vydal se směrem k La Push. V tu chvíli jsem ho dokonce možná maličko litoval. Ten kluk byl zraněný kvůli němu a mě bylo jasné, jak se cítí. Kdyby ho sem netahal… Ale tu lítost jsem rychle zastínil myšlenkou toho, že byl celou tu dobu naživu a neukázal se. I kdyby trpěl milionkrát víc, tak by si to zasloužil.

Andrew

Lesem jsem skoro běžel, musel jsem se co nejrychleji dostat do Forks. V tuhle chvíli mi bylo jedno, že moje utajení je prakticky v háji. Jestli teď vylezu z lesa, tak mám skoro stoprocentní šanci, že potkám někoho, kdo znal Andrew Uleyho. Mými starými známými se to tu totiž doslova hemžilo.

V hlavě mi pulzovalo milion otázek. Jestli kvůli mně umře, tak si to nikdy neodpustím. To já jsem ho do toho zatáhl, to já jsem mohl za to, co se mu teď děje. Vlastně jsem ani nevěděl, jak je jeho stav vážný. Nevěděl jsem nic.

Najednou jsem neměl žádný problém s orientací, po necelé hodině jsem konečně stál před domkem. Pátrání bylo řízeno odtud, zahlédl jsem Jacoba, který odvolával všechny pátrající, co vlastnili mobil. Zbytek zřejmě obíhal Sam. Na příjezdové cestě těsně vedle mého auta zaparkovalo jiné.

A z něj vystoupil John a Mia. Zůstal jsem stát jako přimražený. Co tady ksakru dělají?

Jasně, co je divného na tom, že se zajímají o svou neteř, která je v jejich zákonné péči, že? Já jsem ale hlupák. Čekal jsem kohokoliv, jen ne je.

V tu chvíli se John otočil a spatřil mě. Jasně jsem to viděl na jeho obličeji. Ten údiv, šok, nevěřícnost. Strčil do Mii, snad si potřeboval ověřit, že nemá halucinace.

Mia na mě pohlédla, zbledla a zachytila se jeho ramene. John se pomalu jako ve snu vydal ke mně. Naposledy jsem je viděl před čtrnácti lety, ale zřejmě mě poznali. K čertu. Nebylo kam utéct. Věděl jsem, že tohle setkání je nevyhnutelné. Ale teď se mi opravdu nehodilo. Potřeboval jsem se co nejrychleji dostat do Forks, ujistit se, že je Jesse naživu a Clare v pořádku.

„Andrewe?“ vydechl John nevěřícně. Moje netrpělivost se stupňovala.

„Johne, Mio,“ pokývl jsem hlavou.

„Co… Jak… Kdy…“ koktal John.

„Omluvte mě, ale moc spěchám,“ utnul jsem ho. „Promluvíme si později.“

„Ale…“ snažila se mě zastavit Mia.

V tu chvíli k nim přiběhl jeden z pátrajících a nadšeně oznamoval novinky o nalezení Clare. Mia na mě ještě jednou mrazivě pohlédla. Zase jsem jednou měl štěstí, že se nezabíjí pohledem. Vydala se směrem ke mě, ale já na ni nemohl čekat. Nastoupil jsem do auta a zmizel dřív, než se dokázala vzpamatovat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

1)  HMR (04.03.2012 04:05)

tábořící lochneska, jóóó ááá rodinné setkání se nám moc nevyvedlo, že?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still