Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Doufám, že si užívánte prázdniny stejně jako já! XD Dnešní kapitola vznikla v naprosto závodním čase. V sobotu večer jsem se vrátila z tábora a od té dobny jsem vlastně jenom psala a psala a psala. Tenhle dílek pro mě byl těžký tím, že jsem se vám snažila neprozradit moc informací najednou.

Jak mi řekla máma při kontrolování: Je to plný akce...

Tekže směle do čtení.

23. kapitola – rvačka, Jasper a nečekané setkání

Andrew

V první chvíli Sam strnul. Bylo to jako pozorovat duhu. Zbledl, zešedl a nakonec nabral sytě rudou barvu. Podíval se na mě a já v tu chvíli věděl, že mu to došlo. Že uvěřil Jessemu. Začal se třást. Neměl daleko od přeměny na vlka, preventivně jsem radši o krok ucouvl. A to ho dorazilo. Jako zpomaleně jsem viděl, jak se napřáhl, sevřel ruku v pěst. Nebránil jsem se, patřilo mi to. Jeho ruka se přiblížila k mému obličeji.

A pak udeřila v plné síle na mou levou tvář. V první chvíli jsem bolest necítil, pak se dostavila v plné své síle. Zvonilo mi v uších a pohled se mi na pár vteřin zatemnil. Když jsem se na Sama znovu podíval, viděl jsem na něm, že se chystá k další ráně. V téhle chvíli jsem se stal člověkem, který povolil jeden kámen, co nad sebou držel celou lavinu. A ta se právě v plné své síle valila přímo na mě. Ale těsně před tím, než mě jeho pěst znovu udeřila, se mezi nás postavil Jesse. Byl o hlavu menší než Sam a váhově dosahoval sotva jeho poloviny.

Bylo to, jak bych se na ně díval odněkud zhora, na ten okamžik nikdy nezapomenu. Ve chvíli, kdy se Sam snažil probojovat přes Jesseho až ke mně, chytil ho Jesse za ruce. Neměl by mít proti němu šanci, příroda tomu odporovala, přesto se však Sam nedokázal ze sevření vyprostit.

„Uklidni se! Uklidni se!“ zařval Jese. „Tímhle se nic nevyřeší, jasný?“ Sam měl snahu se s ním ještě chvíli prát, ale neměl proti němu šanci. Jesse byl minimálně stejně silný jako on. Nezabýval jsem se tím, že Sam je vlkodlak a už jen kvůli tomu má větší sílu než normální populace. Snažil jsem se vzpamatovat z jeho rány, do které dal opravdu všechnu sílu, kterou měl.

„Hele, kámo, tím, že ho odrovnáš nic nevyřešíš,“ snažil se ho zklidnit Jesse.

„Alespoň se mi uleví,“ zasyčel Sam a znovu se snažil vyprostit z jeho ocelového sevření.

„Ale no tak, násilím se ještě nikdy nic nevyřešilo.“

„To by ses divil! Kdybychom nebojovali, tak by ještě na jihu byli otroci.“ Jesse pokrčil rameny a pustil ho. Otipoval ho správně, Sam lehce vychladl a už se nesnažil přizabít mě. Prozatím.

„Ehm… Dobrý den,“ ozvalo se za námi.“ Stál tam asi šestnáctiletý kluk, indián s dlouhými černými vlasy. Vypadal sympaticky a vychovaně. Aspoň na první pohled.

„Ahoj,“ usmál jsem se. Jesse mlčel a ostražitě si ho prohlížel. Dopředu se prodral Sam.

„Co tu děláš, Jacobe?“ zeptal se ho Sam. Takže ten kluk se jmenuje Jacob.

„Byl jsem v lese a našel jsem tam tohle.“ Zvedl ruku a ukázal nám přetržený řetízek s přívěskem ve tvaru klíče. Znal jsem ho, nosila ho Jules.

„A co my s tím?“ zeptal se Sam.

„No, myslel jsem, že patří Clare, tak jsem jí ho donesl. Je doma?“ řekl a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Zřejmě vycítil, že si nevybral zrovna nejlepší chvíli na návštěvu.

„Ne, jak jsem řekl tady pánovi, Clare není doma, nevím kde je ani kdy se vrátí,“ zasyčel Sam. To byl jasný vzkaz. Měl jsem vypadnout. Ale to teď byla ta poslední věc, na kterou jsem myslel. Lehké pohupování řetízku mě hypnotizovalo. V lese…

„Říkal jsi v lese?“ zeptal jsem se Jacoba naléhavě.

Zmateně přikývl. Neblahé tušení se mi jako jed rozlévalo po celém těle. Sam se na mě nechápavě díval, Jesse taky vypadal zmateně. Jako kdybych jen já vnímal význam jeho slov. Les byl totiž místo, kde byla Clare ve velkém nebezpečí, byla tam absolutně nechráněná.

„Kde přesně to bylo?“ zeptal jsem se ho a popadl ho za ramena. Nechápavě se na mě díval.

„Kde to bylo?“ můj hlas byl sípavý a slabý, hrdlo mi svírala úzkost. Vykresloval jsem si před očima ty nejtemnější scénáře, které mě napadaly.

„Já…. Můžu vám to ukázat. Přibližně… Asi…“ řekl. Uvědomil jsem si, že ho svírám víc, než je potřeba, a barva, kterou mám v obličeji, asi taky není zrovna přirozená. Ale bylo mi to úplně jedno.

„Může mi tady někdo vysvětlit, o co jde?“ zeptal se nakvašeně Sam. Byl zmatený a naštvaný.

„Jesse?“ otočil jsem se na čaroděje. Otevřel jsem mu svoji mysl a vyložil mu vše, co se mi honilo v hlavě. Postupně jsem v jeho tváři viděl změnu výrazů. Nejdříve mě nechápal, pak se mu pomalu začalo rozjasňovat. Po chvíli se mu na tváři objevila naprostá bezmoc.

„Vysvětli to Samovi,“ poslal jsem mu v myšlenkách. Nelíbilo se mu to, ale chápal mě. Teď bylo nejdůležitější co nejdříve najít Clare. A Jesse byl jediný, který dokáže Sama aspoň trošku zklidnil. A hlavně ho uhlídat a udržet na uzdě. A to doslova. Jacob, nebo jak se ten kluk jmenoval, se vydal do lesa. Šel jsem mu v patách a přemáhal jsem nutkání ho popohnat. Přes zdánlivý klid to ve mně neuvěřitelně vřelo, čekal jsem, kdy nastane maličkost, která vše dorazí. Už jsem chápal, jak se cítí Sam.

Je osamocený a nikomu se nemůže svěřit se svými problémy. Bojí se, že ho budou považovat za blázna a neuvěří mu. Že ho nebudou brát vážně a vysmějí se, dívajíc se na něj soucitnýma očima. Chápal jsem ho až bolestně moc. Tak jsem se totiž cítil, než jsem kontaktoval čaroděje. A našel jsem u nich oporu. Nečekanou, ne velkou, ale pořád to bylo něco, co nám může pomoci vyřešit situaci. A to bylo v téhle chvíli to nejdůležitější. Věděl jsem, že až Clare v pořádku najdeme, a jinou možnost jsem si nechtěl připustit, tak Samovi musím pomoci. Nejen jako otec, ale jako jeden z mála lidí, kteří ho chápou.

Šli jsme asi půl hodiny, když mi znovu došlo, jak jsou zde lesy husté a rozlehlé. Sice jsem tu vyrůstal, ale porost se za čtrnáct let hodně změnil. Zabloudil jsem pomalu na kraji lesa. Jacob šel přede mnou vytrvale dál a vypadal, že naprosto přesně ví, kudy jít. Nezbývalo mi nic jiného, než mu věřit…

Clare

Za celou tu dobu jsem neslyšela ani neviděla nic, co by do lesa nepatřilo. Hlasy utichly rychlostí blesku, jako by někdo přestřihl dráty spojení. Tolik jsem toužila zaslechnout potůček nebo cokoli jiného, co by mi alespoň z části prozradilo, kde jsem. Ticho, které okolo mě bylo, bylo horší než ten křik v mé hlavě. Jistě, někdy se objevilo nějaké drzé zvíře, které se přiblížilo blíž, ale většina utekla s tichým zašuměním trávy. Kolem mě se míhaly stíny a já v každém z nich viděla postavu, která se na mě vrhá. Za každým stromem, z každé houštiny se mohl vynořit ten obrovský vlk. Cítila jsem, že mě někdo pozoruje, přesto jsem nedokázala ten pocit odhadnout natolik, abych věděla, jestli je to jen výplod mé fantazie nebo holá skutečnost. Slzy jsem už dávno setřela, byly poslední věcí, kterou jsem nyní potřebovala.

Pod stromy se stále více šeřilo a mě došlo, že zapadá slunce. To znamenalo jediné, budu muset v lese strávit noc a to se mi vůbec nelíbilo. Vlastně jsem z toho byla hrůzou bez sebe. Musela jsem si najít nějaké místo, kde se bude dát přenocovat.

V tom se ozvalo zašustění listů. Bylo blíž než kdy předtím, jako by mi někdo proběhl těsně za zády. Rychle jsem se otočila tím směrem, kde jsem zaslechla ten podivný zvuk. V tom se ozvalo zašustění z druhé strany. Vykřikla jsem. A pak se mezi stromy asi třicet metrů ode mě objevila postava. Bylo to stejné jako s mužem v lese. Taky se objevil z ničeho nic, bez varování.

Srdce mi bilo až v krku, strach mě nutil otočit se a co nejrychleji utéct, ale moje nohy byly jako vrostlé do země. Něco mě k němu vábilo.

Upřeně se na mě beze slova díval. Vypadal jako fascinovaný, přesto jsem v jeho obličeji zahlédla něco… jiného. Jako by se bránil něčemu uvnitř sebe. Přesto neochotně udělal jeden krok ke mně. Nehýbala jsem se, něco ve mně mi říkalo, ať zůstanu stát. Druhý krok. Ten blonďák bojoval sám se sebou. Třetí krok. Vystoupil ze stínu a já najednou přesně věděla, kdo to je. Byl to Jasper Hale, adoptivní syn doktora Culena a přítel Alice. Moc jsem se s ním nestýkala, znala jsem ho spíš od vidění nebo krátkého bezvýznamného pozdravu. Čtvrtý krok.

Nikdy jsem z něho, stejně jako z Alice, neměla dobrý pocit. Jenže u Alice se mi ten pocit podařilo skoro vymazat, byla to moje kamarádka, člověk, kterému jsem mohla věřit. Jasper ne, vždy z něj dýchalo něco nebezpečného, co v této chvíli vyplulo napovrch. Pátý krok. Zlo v jeho očích se dralo na povrch, díval se na mě očima šílence. Šestý krok.

„Jaspere!“ ozvalo se z lesa. V tu chvíli se pár metrů ode mě vynořila Alice. Vyjekla jsem. A Jasper vyrazil…

Sam ve vlčí podobě

Poprvé za tu dobu, co jsem se přeměnil ve vlka, jsem byl rád. Polovina La Push pátrala po Clare, ale já věděl nejvíc. Když mi ten kluk řekl, co se kolem děje, co vlastně jsem a co je Clare, tak jsem mu nevěřil. Nechtěl jsem mu věřit. Připadal jsem si jako ještě větší cvok než doteď. Najednou jsem si uvědomil, že se chovám jako sobec. To, s čím se musela vypořádat Clare bylo tak podobné jako moje problémy. Kdybych to věděl… Možná bych jí to mohl nějak ulehčit její situaci… Pomoct jí… Říct jí pravdu. Ta myšlenka mi v hlavě neodbytně hryzala.

Šel jsem po její stopě a snažil se jí najít. Nemohl jsem uvěřit tomu, kolik toho ušla. Nechodila v kruzích, bylo to, jako kdyby šla cíleně za něčím…

„Hej, měniči!“ křikl ten parchant za mnou. Měl jsem ho zakousnout hned na začátku. Ať jsem utíkal, jak jsem utíkal, tak mě vždycky dohonil. Nechápal jsem, jak to dělá, ale od našeho nedávného seznámení rvačkou jsem věděl, že je jiný. Jako Clare. Ale ani jeho podoba s mou sestrou mi nezabránila v tom, abych na něj pořádně nezavrčel. Ušklíbl se a řekl:

„Nevrč a hledej.“ Kdybych v tuhle chvíli byl člověk, tak bych mu něco udělal. Kdyby na něm nezáležela ochrana mé sestry, tak by tu už ležel na zemi a… Ale já ho potřeboval. A to mě neskutečně štvalo.

A tak jsem znovu přiložil čumák k zemi a pokračoval ve stopování. A přesně v tu chvíli jsem na9razil na něco zvláštního. Byl to pach, který jsem neznal a přesto mi přišel šíleně povědomý. Něco podobného spustilo moji přeměnu. Ale tohle bylo o hodně slabší, jako lehký závan. Pach byl ale čerstvý. A podobný tomu, čím zaváněl Jesse.

Najednou se vedle mě objevil Jesse.

„Stop!!!“ zařval. Úlekem jsem zabrzdil tak rychle, až se v zemi za mnou objevily brázdy.

Rozhlížel se okolo sebe, jako by čekal, že se zpoza stromu někdo vynoří. A já věděl, že je to možné.

„To není… možné…“ šeptl. Rozhlížel se okolo sebe.

„Je tam někdo?“ křikl. V tu chvíli se mezi stromy objevila postava v černém plášti.

Clare

Jako blesk se přede mnou objevila Alice. Netušila jsem, jak se tam tak rychle dostala a nebyl čas to zkoumat. Zareagovala o vteřinu dříve než Jasper a také mu v poslední vteřině zabránila dostat se až ke mně.

Nechápala jsem, co se kolem mě děje, připadala jsem si jako na kolotoči. Vše kolem mě se míhalo, otáčelo a já nestíhala sledovat děj kolem sebe. V jedné chvíli mi přišlo, že na palouku nejsou jen dvě šmouhy, ale minimálně pět. Ale nedokázala jsem to posoudit, nešlo to.

Dvě šmouhy vyskočily do vzduchu a srazily se asi půl metru ode mě. A já v těch šmouhách poznala Edwarda a Jaspera. Najednou mě někdo popadl do náručí a odnášel mě pryč. Byla to hezká hnědovláska s vlasy kousek pod ramena a na jejím mírumilovném obličeji se značily obavy. Ještě nikdy jsem jí neviděla. Zahlédla jsem, jak Edward přišpendlil Jaspera na zem. Nakonec se k němu přidal ještě černovlasý hromotluk, ve kterém jsem poznala Emmetta.

Moje hlava jako by začala opětovně fungovat. Alicina vůně, to že za slunečných dnů nevycházeli ven, nikdy při obědě nejedli…

Nastalo ticho. Emmett odtáhl Jaspera pryč a já poznala ještě jednu postavu. Byl to doktor Cullen. Ruce měl nad hlavou, jako by se vzdával. Pomaloučku šel ke mně, pohyby dělal přehnaně pomalu.

„Clare?“ řekl. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak hrozivě jsem vystrašená. Zrychleně jsem dýchala, do očí se mi draly slzy, nebyla jsem schopná slova.

„Clare, teď půjdu k tobě a kouknu se, jestli se ti nic nestalo, ano?“ řekl pomalu. V představě toho, že bude ke mně ještě o krok blíž, jsem ucouvla.

„Clare, nemusíš se mě bát,“ uklidňoval mě. Houby se tě nemusím bát, dralo se mi na jazyk. Neměla jsem sílu to říct. V tu chvíli k doktorovi přistoupila Alice. Vypadala zkroušeně, pohledem se mi omlouvala za svého přítele, který… Který se mě pokusil zabít. Nevěděla jsem, jak by to udělal, ale po té, co jsem viděla, jak rychle se pohybují jsem si to dokázala snadno představit. A nic příjemného to nebylo. Napadala mě jen jediná otázka. Párkrát jsem se nadechla a pak ji konečně dokázala zformulovat.

„Co… Co jste zač?“

Jesse

Byl to on. Cítil jsem z něho spousty negativní energie, kterou vysílal směrem ke mně. Byl naštvaný, pekelně naštvaný a já věděl, že mu právě došlo, že naše setkání není náhoda. Že jsem tu díky Andrewovi. Cítil jsem, jak se mi snaží hrabat v hlavě a nemohl jsem tomu zabránit. Bránil jsem se a bolest v hlavě narůstala. Chtěl se protlačit přes neviditelnou stěnu, štít, který mě prozatím chránil. Ne na dlouho. Až teď a tady jsem si uvědomil, jak moc jsem proti němu bezmocný. Věděl jsem, že je silný, ale pořád jsem tak nějak slepě doufal, že možná ne až tak moc. Byla to chyba, nepřítel se nikdy nemá podceňovat. Stál tam a sváděl se mnou němý souboj.

Pár metrů ode mě stál Sam ve své vlčí podobě a vypadal zmateně. Díval se na Darknesse. Jeho hlava křičela, myšlenky byly v této chvíli takřka na zvířecí vlně, takže neměl téměř žádnou obranu. Věděl jsem, že Darkness zná i jeho nejniternější vzpomínky. A zrovna teď si Sam uvědomil, že je to ten muž, kterého potkal včera v noci v lese. Ten, který útočil na Clare. A to si spojil se vším, co jsem mu řekl já. Hrozivě zavrčel, ale čaroděj mu nevěnoval žádnou pozornost. A to Sama ještě více naštvalo. Jenže já ho nemohl nechat zaútočit, protože to by znamenalo jediné. Samovu jistou smrt.

„Měniči,“ řekl jsem tiše. Nijak nereagoval.

„Měniči!“ křikl jsem. Trhl sebou a otročil se směrem ke mně. Jen co jsem zachytil jeho pohled jsem zakroutil hlavou. Pochopil to, přesto ale nepřestal vrčet.

Byla to chyba. Tenhle krátký rozhovor bez odpovědí mě připravil o plné soustředění na Darknesse. Ve chvíli, kdy jsem promluvil na Sama, prolomil moji obranu. Bolest v tu chvíli byla nesnesitelná. Ztratil jsem přehled o svém okolí a na vteřinu přestal ovládat své tělo. Snažil se dostat do mě, chtěl ovládnou moje tělo, vstoupit do mě. Lapal jsem po dechu a snažil se ho zastavit. Povedlo se mi znovu postavit zábrany. Zvedl jsem hlavu a viděl, jak stojí jen kousek ode mě.

„Jsi silný…“ řekl tiše. „Ale ne dost!“ zakřičel a mávl rukou. Cítil jsem, jak se pohybuji dozadu vzduchem. Letěl jsem. Bylo to přesně to kouzlo, které jsem použil na Deana, až na to, že tohle bylo mnohem, mnohem silnější.

Narazil jsem.

V první vteřině jsem necítil nic.

Pak bolest udeřila jako oheň a nemilosrdně mi zachvátila celé tělo. Lapal jsem po dechu a s každým douškem vzduchu se dostavila nesnesitelná bolest. Nemohl jsem se nadechnout, jako by vzduch unikal těsně před tím, než se dostane do mých plic.

Před očima se mi začaly objevovat černé fleky, zastiňovaly mi celé vidění a já je nedokázal dostat pryč.

Poslední, co jsem zahlédl, byl smějící se Darkness, který najednou zmizel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

1)  HMR (04.03.2012 03:57)

Sam, Andrew, Jesse, Jasper áááááááááááááááááááááááá

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek