Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Dnešní kapitola je zlomová. Stane se v ní několik důležitých událostí a hlavně... :D Prostě se tu vyžívalo moje Jacobovské já!" Tak strašně bych chtěla být na místě Clare! *hearth*

Přeji příjemné čtení!

20. kapitola – Oheň, černé oči a malá holka

Clare

Vyjekla jsem.

„Jaku, Jaku, vidíš to?“ křečovitě jsem se chytla jeho ramene.

„Co? Kde?“ zeptal se zmateně a rychle se rozhlédl.

„Támhle!“ ukázala jsem směrem k lesu. Prudce se otočil. Ale vlk byl pohotovější. Téměř okamžitě zmizel ve tmě.

„Já…“ zakroutil hlavou. „Viděl jsem jen mizející stín,“ řekl a marně ostřil oči do tmy. Upřela se na nás pozornost všech okolo.

„Co se děje?“ zeptal se Quil.

„Clare něco viděla.“

„Co?“

„Clare, co jsi viděla?“ zeptal se mě. Nemohla jsem odtrhnout oči od lesa. Možná jsem doufala, že ještě na okamžik zahlédnu něco, co mi osvětlí minulou událost.

„Vlka,“ zašeptala jsem.

„Vlka?“ zeptal se Seth. „Vlci nikdy nechodí tak blízko k vesnici,“ řekl nechápavě.

„Asi se mi to zdálo,“ zakroutila jsem hlavou. Ne, takhle velcí vlci neexistují.

„Ale já taky něco viděl,“ odporoval Jake. „Nevím, co to bylo, ale něco se tam hýbalo.“

Kluci dál řešili, jestli je možné spatřit vlka tak blízko vesnice, ale já je vnímala jen na půl ucha.

„Asi už půjdu domů,“ řekla jsem po chvíli. Tohle nemá cenu, dodala jsem v duchu.

„Doprovodím tě.“ Znělo to tak lákavě. Takové nabídky se prostě neodmítají. „Kvůli tomu vlkovi,“ dodal když uviděl šklebící se kluky. „No co, neměla by tu chodit sama, vlk je nebezpečnej,“ vysvětloval. V tu chvíli se všichni rozesmáli. A my jsme se smáli s nimi.

„Tak ahoj,“ řekla jsem a zamávala. Jake se taky rozloučil a vyšli jsme. Tenhle okamžik byl Déjà vu. Tohle tu už jednou bylo. Šli jsme domů z táboráku, kde se povídaly staré legendy. Legendy o vlcích, strážcích našeho kmene. Ten večer zmizel Sam. Nemohla jsem si tuhle chvíli užít, neustále jsem na to musela myslet. Něco se dělo, cítila jsem to. Ne přímo tady, ale něco se dělo. Měla jsem neodbytný pocit, že je něco hodně špatně.

V tu chvíli jsem ucítila letmý dotyk Jackovy ruky na mém kříži. Lehce jsem sebou cukla a ten nepopsatelný pocit z jeho dotyku zmizel. Po chvíli se ale objevil znovu, a já jej s radostí přivítala. Nedala jsem mu najevo, co se mnou dělá. Ale přes klidnou a vyčkávající skořápku  se ve mně všechno bouřilo jako tsunami. Měla jsem pocit, že nic v mém těle není na svém místě, že reaguju jinak, než bych měla.

A pak konečně nastal ten okamžik těsně před tím, než se vás dotkne, ta chvíle, kdy víte, že je strašně blízko a máte poslední možnost tomu zabránit. Vteřina, na které záleží mnohdy celý život. Neucukla jsem a jeho teplá ruka mě objala kolem pasu a přitáhla si mě blíž k sobě. Byl to pohyb čítající několik centimetrů, přesto mi připadalo, jako bych přeletěla celý Atlantik.

„Koukej,“ řekl těsně u mého ucha. „Jsou vidět hvězdy!“ Měl pravdu, jen co jsem zvedla hlavu, tak jsem uviděla miliony malých zářivých bodů. „Když jsme byli mladší a bylo jasno, tak jsme s tátou, mámou a sestrami chodili pozorovat hvězdy. Máma o nich vyprávěla krásné příběhy.“

„Opravdu?“ zeptala jsem se tiše. Tahle chvíle byla zvláštně posvátná. Věděla jsem, že jeho máma umřela. A taky jsem věděla, že tohle nikdy nepřebolí. Vždycky budeš mít před očima ty společné chvíle, které jste spolu zažili.

„Jo.“ zašeptal.

„O čem byly?“

„A to je právě to. Už si je nepamatuji. Je to strašně dávno.“

„Kde jste se na ně dívali?“ zeptala jsem se tiše. Otočil hlavu směrem ke mně a usmál se.

„Pojď, zavedu tě tam.“ A zamířil k lesu. Nebránila jsem se, přestože ve mě něco varovně řvalo: „Utíkej!“ Ale já jsem nechtěla a ani nemohla poslechnout. Šel jistě, jakoby přesně věděl, kam má šlápnout. Bylo na něm vidět, že tu šel už mnohokrát.

Asi po deseti minutách jsem začala být nervózní. Vůbec se mi nelíbila ta tma a ticho kolem. Světla z vesnice se rozplynula mezi stromy. Strach mi ale nenaháněla tma, ale to, co by se v ní mohlo skrývat.

„Bojíš se?“ zašeptal.

„Ne-e,“ řekla jsem. A rozhodně to znělo všelijak, jen ne přesvědčivě. Potichu se zasmál.

„Neboj,“ řekl a špatně skrýval smích. „Už je to jenom kousek.“ Měl pravdu. Asi po dvou minutách začaly stromy řídnout. Po chvíli se kolem nás nečekaně rozlila stříbřitá záře měsíce. Stanuli jsme na malém paloučku. Nebyl ničím zvláštní, ale v záři měsíčního světla byl přinejmenším velmi působivý.

„Koukni se nahoru,“ řekl, „Tady jsou hvězdy vidět jako nikde jinde.“ Měl pravdu, hvězdy zářily a poblikávaly, za jiných okolností by na ně byl nádherný pohled. Přesto jsem si to nemohla užít. Neměla jsem z tohohle výletu dobrý pocit. Kdokoli, kdo by byl v lese, nás mohl vidět, ale my bychom ho přes tu clonu stromů nezpozorovali. Připadala jsem si jako v záři reflektorů.

„Je ti zima?“ zeptal se mě tiše. Zakroutila jsem hlavou, protože momentálně jsem nebyla schopná jediného slova. „Celá se třeseš.“ Přitáhl si mě blíž k sobě a já na pár vteřin zapomněla na ten zvláštní pocit. Nahradil ho příjemný pocit domova a bezpečí. Zabořila jsem nos do jeho bundy a cítila vůni jehličí a lesa. On byl pánem toho všeho okolo, probouzela se ve mně autorita k tomuhle zvláštnímu klukovi a lhala bych, kdybych řekla, že vím, co to všechno znamená.

Ta kouzlená chvíle trvala snad věčnost. Ani jeden z nás nepromluvil, najednou mi nepřipadalo zvláštní, že jsem u něj a dotýkám se ho.

Otočil si mě čelem k sobě a propaloval mě svým černým pohledem. Tekutá čokoláda v jeho očích mě hypnotizovala. Trvalo to jen pár vteřin, přesto se mi to zdálo jako věčnost. A pak, jakoby se rozhodl, sklonil hlavu a lehce mě políbil.

Byl to jen letmý dotyk, pár okamžiků, kdy jsem na svých rtech cítila dotyk těch jeho. Chvilinka, která se mi zdála věčností.

Rozpačitě sklonil hlavu, ale ani na chvíli nevypadal, že by předešlého rozhodnutí litoval. A v tuhle chvíli jsme byli dva.

Ale pak strnul.

„Slyšíš to?“ zeptal se přidušeně. Očima, které mě ještě před chvílí hypnotizovaly, propátrával les. Nechápala jsem, o čem mluví. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale přerušilo mě jemné zapraskání větvičky, která se právě zlomila pod něčí nohou. Ten jindy tichý zvuk zněl jako výstřel z děla. Tiše jsme naslouchali. A po pár vteřinách se zvuk ozval znovu. Srdce mi bušilo až v krku a já se marně snažila sama sebe přesvědčit, že je to jenom nějaké drzé zvíře.

Před očima se mi v mé fantazii kupodivu neobjevoval velký černý vlk, kterého jsem zahlédla u ohně, ale něco neznámého, tajemného, nebezpečného. Neviděla jsem zvíře, ale člověka.

A on se opravdu objevil.

Na okraji palouku stanul muž. Byl vysoký, černé vlasy mu spadaly na ramena. A já věděla, že ho znám. Jeho obličej jsem viděla tehdy v noci ve svém pokoji. Předtím jsem k jeho spatření potřebovala zrcadlo, ale teď chtěl, abych ho viděla i bez něj. Jeho chladná tvář vypadala jako kus ledu, na dálku jsem cítila, jak mě pozoruje. Zadržela jsem výkřik.

„Co se děje, Clare?“ zeptal se mě Jake zmateně. Očima těkal po palouku a neviděl ho. Muž se ďábelsky usmál a udělal krok směrem k nám. A já o krok ucouvla. „Clare?“ zeptal se Jake znovu, ale já jen zavrtěla hlavou. Teď jsem mu nemohla nic vysvětlovat, nehledě na to, že bych ani nevěděla, co mu říct.

Já i ten muž jsme věděli, že není kam utéct. V jednu chvíli stál na druhé straně palouku a v té druhé byl a kousek od nás. Z úst mi unikl přidušený výkřik.

„Ale no tak, snad se nebudeš bát?“ zeptal s posměšně. Jeho hlas byl součástí větru, jemné zašumění padajících listů. Natáhl ruku směrem ke mně a já věděla, že se stane něco strašného…

Najednou se ozvalo dunění. Bylo to, jakoby se lesem hnalo stádo bizonů. Najednou zpoza stromů vyběhl obrovský černý vlk. A ten toho muže, na rozdíl od Jacoba, viděl. Postavil se přede mě a začal na neznámého vrčet.

„Ten muž… Co tu dělá, kde se tu vzal?“ zeptal se Jake zmateně. Netušila jsem, jak to, že najednou muže vidí, ale nebyl čas to řešit.

„Pojď, musíme jít!“ řekla jsem naléhavě a tahala ho za ruku zpět do lesa, co nejdál od neznámého. Ten najednou vypadal zmateně, nejspíš také nevěděl, proč ho Jake najednou vidí, a kde se tu vzal vlk, co stojí před námi, vrčí na něj a brání nás. Ale ze svého zmatení se probral rychle.

Zvedl ruku a já v ní uviděla lesknoucí se předmět, dýku. Nebála jsem se o sebe ani o Jacka, bála jsem se o toho vlka. Cosi ve mně signalizovalo, že já rozhodně nejsem bezbranná. Vzpomněla jsem si, jak jsem zapálila svíčku, jak mě máma odmalička učila, jak ovládat přebytečnou energii. A jak mi říkala, že tohle je nejlepší obrana ve zvláštních situacích. Doufala jsem, že tohle je jedna z nich.

Strach se ve mně pomalu měnil na vztek. Znovu jsem slyšela ty známé hlasy, zněly všude okolo. Rezonovaly mi v hlavě a najednou nebyly nepřátelské. I když jsem jim nerozuměla, došlo mi, že mě podporují, že mi radí, jak se bránit. Začaly mě pálit konečky prstů a hlasy v hlavě byly čím dál hlasitější. Chvíli to znělo jako křik, ale pak se to změnilo v monotónní zpěv. A já tu písničku znala. Naučila mě jí máma. Hlasy začaly sloku od začátku a já se k nim v duchu přidala.

A v tu chvíli se to stalo. Kolem mě, Jacka a vlka se objevil ohnivý kruh. Muž se na mě podíval a začal se smát. Šel stále k nám, oheň jako by ho nezajímal. Stál těsně před hořící hranicí, která nás dělila, a pak udělal další krok.

Ucukl. Instinkt ho donutil couvat pryč od kruhu, který jsem utvořila. Vypadal zmeteně, po chvíli zmatek vystřídal vztek. Snažil se k nám znovu přiblížit, ale ohnivý kruh ho opět zastavil.

„Nevidíme se naposledy!” řekl nenávistně a zmizel.

Jesse

Zabouchl jsem za sebou dveře svého pokoje a unaveně se o ně opřel. Připadal jsem si jako vyždímaný hadr, nezbyla ve mně ani trocha energie. Měl jsem chuť zalézt do postele a už nikdy z ní nevylézt.

„Ahoj,“ ozvalo se ze stínu na druhém konci místnosti. Byl jsem tak unavený, že mě to ani nemohlo vylekat. Dean mávl rukou a plameny v krbu, který právě zapálil, ozářily jeho nečitelný obličej.

„Co tu děláš?“ Jestli jsem něco opravdu nesnášel, tak to bylo to, když mi někdo lezl do pokoje bez mého svolení.

Neodpověděl.

„Co tu děláš?“ zeptal jsem se ostře a musel se hodně přemáhat, abych nezačal křičet. Buď rozumný, Jesse, mluvil jsem sám k sobě v duchu. Dean byl ten poslední člověk, kterého bych proti sobě chtěl poštvat.

„Přišel jsem se podívat,“ řekl lenivě. „A musím říct, že jsi mě velmi zklamal.“ Jeho hlas byl jako ledové ostří, plný neskutečného vzteku. Slova po mě plival jako jed.

V ruce držel malý diář obalený v hnědé kůži. Byl to můj deník, jediná věc, které jsem se mohl svěřit, aniž by mě odsuzovala. A on ji četl. Vzdouval se ve mně vztek. Připadal jsem si jako atomová bomba, konečky prstů mě pálily, před očima se mi dělaly rudé skvrny.

„Cituji tě:“ řekl ledově. „Nechápu ho, nechápu jeho agresivitu a bezcitnost. Jeho ledově černé oči se mi hnusí. Z vyprávění vím, že kdysi je měl modré. Oči jsou ale okna do duše, a násilným používáním kouzel černají. Nikdy, nikdy bych nechtěl být jako on. Nenávidím svoje schopnosti a tu bezmoc. Nemůžu to ovládat, ale vím, že nikdy nechci, aby něco takového zažil můj syn… Tak já se ti hnusím? Hnusí se ti moje oči?“ zařval. „Víš co? Naser si!“ zařval a máchl rukou. Koženou knížečku pohltily plameny. To byla ta pomyslná poslední kapka. Vztek ze mě vytryskl jako tlaková vlna a začal ničit vše okolo. Nedalo se to ovládat, surová energie kolem mě utvořila bublinu.

„Na to nemáš právo!“ zařval jsem a máchl rukou. Snad nečekal, že na něj zaútočím. Nebo se prostě jen nebránil. Vznesl se do vzduchu a zády narazil do knihovny na zadní stěně.

Viděl jsem všechnu tu bolest v jeho obličeji, oči se mu na vteřinu zamlžily, pak víčka klesla. Sesul se k zemi, knihy popadaly na jeho bezvládné tělo. Oči mě pálily, víčka jakoby se dřela přímo o bělmo. Bolest mě donutila zavřít oči.

Po chvíli bolest zmizela. Rozhlédl jsem se po místnosti. Ani jedna věc nebyla na svém místě, oblečení ze skříně rozházené na zemi, knihy rozlítané po celém pokoji. Oheň v krbu vyhasl, z deníku nezbylo nic jiného než popel.

„Deane?“ zeptal jsem se tiše. Srdce se mi snažilo dostat z hrudního koše, když jsem se k němu blížil.

„Deane?“ zeptal jsem se hlasitěji. Zasténal a obrátil se na záda. Ještě ani nedolehl a už se ozvalo bolestivé zasyčení. Pomalu a namáhavě začal vstávat. Nepomohl jsem mu.

Koukl se na mě a rozesmál se. Nebyl to veselý smích. Tryskala z něj hořkost. Smích, který doháněl k pláči.

„Koukni se do zrcadla!“ řekl ledově. Věděl jsem, co se stalo. Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl… Přesto jsem otočil hlavu a uviděl cizí oči v mé tváři, ty dvě temná okna do noci. Rychle jsem odvrátil hlavu. „Hnusí se ti to?“ zeptal se posměšně. „Hnusí se ti pohled do vlastních očí? Nenávidíš boha za to, co ti udělal? Nenávidíš sám sebe za tu výbušnost? Za to, že se už nikdy v životě nedokážeš ovládnout? Vítej v mém světě!“

Andrew

Cítil jsem se zvláštně. Je pravda, že v pokoji, kam mě dovedla ta gorila bylo víc místa. Krásná prostorná koupelna, ložnice a obývací pokoj s televizí. Přesto jsem se tady cítil divně. Vysprchoval jsem se a zjistil, že jsem  tady zavřený teprve dva dny. Přesto se mi to zdálo jako celá věčnost. Co se asi za ty dva dny mohlo stát? Co dokázal udělat Darkness? Nevyužil mé nepřítomnosti k tomu, aby Clare ublížil?

Po návratu do pokoje jsem na posteli našel čisté oblečení. Byl to černý rolák a kalhoty ze zvláštního materiálu. Oblékl jsem se, učesal a pak jsem seděl a přemýšlel nad tím, co se děje za zdmi tohohle pokoje.

Asi po hodině jsem dostal chuť vylézt na chodbu a najít kohokoliv živého. Nakonec mi ale v záblesku rozumu došlo, že to asi není ten nejvhodnější nápad. A tak jsem znovu čekal, protože mi nic jiného nezbývalo.

Cítil jsem, že se v útrobách tohohle velkého domu právě rozhoduje o osudu mé dcery.

Ubíhaly vteřiny, minuty… Až se konečně ručička na hodinách obtěžovala ukázat čtvrt na devět. Otevřel jsem dveře a skoro doufal, že za dveřmi stojí ta gorila. Poprvé v životě jsem ho chtěl vidět a on tam jako na potvoru nebyl. Opravdu jsem netušil, kde by mohla být jídelna. Stejně mi ale nezbývalo nic jiného, než ji zkusit najít. Potichu jsem šel po chodbě a snažil se najít nějaký záchytný bod, který by mě řekl, kde to vlastně jsem. Obyvatele tohohle obrovského domu však bohužel nenapadlo postavit ukazatele. Všechny chodby mi připadaly naprosto stejné. A tak jsem si po pěti minutách přiznal, že jsem regulérně zabloudil.

Po chvilce jsem našel velké zbodené schodiště, které by podle všeho zřejmě mělo vést někam do spodnějších pater, kde jsem tušil jídelnu. Místo toho mě ale zavedlo do nějakého velkého sálu. Takže jsem byl totálně v pytli. Hodiny na druhé straně místnosti ukazovaly přesně půl deváté, což byla doba, kdy jsem měl být v jídelně a usedat k večeři. Něco mi říkalo, že zabloudění asi pozdní příchody neomlouvá.

„Máte být na večeři,“ ozvalo se ze stínu. Jo, tihle lidi mají zřejmě talent objevovat se na naprosto nečekaných místech.

„No, měl jsem být…“ řekl jsem váhavě a snažil se přijít na to, kdo tam stojí. Znělo to jako holka, jako hodně malá holka, ale čert ví.

„Tak proč tam nejste?“

„Já…“ no super, kam jsem to dotáhl? Jsem v domě plným neznámých a poměrně dost nepřátelských lidí, v tuhle chvíli mám být někde úplně jinde a právě se tu vykecávám s neznámou holkou, které ani nevidím do obličeje, natož abych ji znal! „Zabloudil jsem.“

„Nedivím se vám, je to tu strašně veliké,“ řekla jako by se nechumelilo.

„A proč nejsi na večeři ty?“ Jo, odveď pozornost od sebe. A nic nenápadnějšího tam nemáš? Připadal jsem si jako trotl.

Usmála se a neodpověděla.

„Ty nejsi čaroděj,“ řekla. Díky za informaci.

„Ne, nejsem, jak si to poznala?“

„Nemáš na krku přívěsek.“ Jasně, co bych čekal, děti vidí naprosto všechno. Takže bych tuhle cácorku zřejmě neměl podceňovat.

„Máš pravdu.“ Očima jsem se snažil zahlédnout její obličej, ale ona se dál tvrdohlavě schovávala ve stínu.

„Nechceš tam zavést?“ zeptala se.

„Kam?“

„No přece do jídelny,“ řekla, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

„Pokud budeš tak hodná.“

„Tak jo,“ usmála se a vystoupila ze stínu. Mohla mít tak sedm, osm let.

Drobná, vyhublá postavička byla oblečena v bleděmodrých šatech. Blonďaté vlásky byly rovné a dosahovaly jí sotva pod bradu. Ale nejzvláštnější na ní byly oči. Jejich neuvěřitelně modrá barva se zdála hypnotizující, měl jsem pocit, že ví, co se děje v okruhu deseti kilometrů. Přeměřovala si mě a asi zvažovala, jestli jsem přítel nebo ne. Pak se ale usmála a natáhla ke mně ruku.

„Jdeme?“ zeptala se – a já šel. Její oči mě pozorovaly, analyzovaly každý můj krok. Zabočili jsme za roh a vešli do dlouhé chodby. Šla svižným krokem, poskakovala a při tom si broukala písničku.

Jo, nebylo o tom pochyb, tohle byla malá čarodějnice. Z ostatních taky dýchalo něco zvláštního, kouzelného. Ale tohle byl extrém.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala se. Ta otázka mě zaskočila. Vsadil bych svoje poslední boty, že by to mohla zjistit během pár vteřin sama a nestálo by jí to ani špetku námahy.

„O tobě.“ Netušil jsem, proč jsem jí to řekl. Zasmála se a její smích zněl jako zvonkohra. Neodpověděla.

„Jsme tu,“ řekla a máchla rukou k velkým dvoukřídlým dveřím.

„Děkuju.“

„Nemáš zač.“

Jo, a teď vstoupím do jámy lvové.

„Neboj se, jdeš skoro včas.“

To ale nic nemění na tom, že jsem z jejich rozhodnutí nervózní jak pes.

„Nenechají ji na holičkách, všechno už vyřešili. Pomůžou jí.“

„Odpovídáš na moje myšlenky,“ řekl jsem jí. Na chvíli se zatvářila zmateně a pak se rozpačitě usmála.

„Promiň, občas se mi to stává.“ Mě nejvíc vyděsilo to, že jí to nepřišlo zvláštní. Vzala za kliku a otevřela velké dveře. V tu chvíli se na nás upřely snad všechny pohledy v místnosti. Na vteřinu nastalo ticho, ale pak se všichni vrátili ke svému tichému hovoru. Zdálky vypadali jako jedna velká rodina, každý si povídal se svým sousedem, občas zazněl i smích.

„Pojď,“ řekla a zatahala mě za ruku. Posadila mě vedle jedné mladé holky a sama si sedla na druhý konec stolu. Nikdo se nepozastavil nad tím, že jsem tu cizí.

V tu chvíli se změnil můj názor na tohle společenství. Ještě před vchodem do místnosti jsem si myslel, že je to zákeřná sekta. Ale teď, když jsem viděl všechny ty úsměvy a přátelství v jejich očích, mi došlo, že tohle je rodina.

Pohled nikoho

Blonďatá žena skoro běžela chodbou. Vypadala naštvaně a zároveň ustaraně. Taková směska pocitů, při které si člověk není jistý, jestli dotyčný vybouchne nebo se rozpláče. Viděla rudě, a měla chuť svému švagrovi jednu vrazit. Vztek jí ale přešel hned, jak rozrazila dveře.

Dean ležel zkroucený na posteli a za krkem měl položený mokrý ručník. Na levé půlce obličeje se mu rýsovala modřina a vypadal, jako by ho bolelo celé tělo. Chtěla mu ještě nějakou přidat, ale nakonec uznala, že už má pro dnešek dost.

„Přišla si zachránit čest svého syna?“ zeptal se ironicky a zvedl k ní hlavu. Uchechtl se hned, jak uviděl její zmatený výraz. „Neboj, už to není malý kluk, umí se bránit sám.“

„Měl bys být na večeři,“ řekla neutrálním tónem a svým rentgenovým pohledem se mu snažila proniknout do hlavy.

„Stejně jako ty. A já na rozdíl od tebe, Sáro, na té večeři nebyl už deset let. A proto mi tak nějak uniká důvod, proč bych to teď měl měnit.“

„No… já…“

„Přestaň tu koktat a konečně se vymáčkni,“ odsekl naštvaně a namáhavě se zvedl, aby si mohl dolít skleničku. Přešel ke stolku, ze zásuvky vytáhl flašku nahnědlé tekutiny. Nakonec se ani neobtěžoval nalít si do skleničky, napil se přímo z flašky.

„Oni… „ zašeptala. „Oni odhlasovali, že záchrana dcery Jules bude Jesseho první akcí.“

„A co já s tím?“ zeptal se a otočil se. „Ty jsi jeho matka, ty jsi byla u hlasování. Měla jsi zasáhnout.“

„Jsi jeho opatrovník!“ vykřikla. Otočil se a přeměřil si ji svým černým pohledem.

„Nepleť si slovo opatrovník se slovem rodič,“ řekl ledově. „Asi mi do vínku dali, že dobrý nebudu ani v jednom,“ dodal.

„Záleží ti na něm!“ řekla. „Jinak by jsi za mnou nepřišel, abych se zašla kouknout na toho chlapa. To ty jsi mě přemluvil, tak proč se od toho najednou distancuješ?“

„Copak to nechápeš?“ zařval. „Nejsem dobrý v tom mít někoho rád. Mám dvě děti, a ejhle. Ani jedno se se mnou nebaví. Jedno proto, že jsem mu dal přes hubu a druhé proto, že mě viní ze smrti své matky! A po mě chceš, abych ti zachránil syna? Tvoje naivita mě opravdu fascinuje.“

„Proč jsi ho donutil použít svoji sílu proti tobě?“ zeptala se tiše. „Byl ti vděčný, začínal tě mít rád, proč sis to takhle zkazil?“

„Protože já nejsem člověk, kterému by měl být vděčný… Jsi nešťastná, že?“

„Proč bych měla?“

„Protože ti posílají syna na smrt a ty s tím nic neděláš.“ Trhla sebou jako by jí dal facku. On se klidně znovu napil whisky a nechal svá slova vyznít do ticha.

„Ještě není pozdě,“ řekl naléhavě. „Ještě máš možnost ho zachránit. Neudělej stejnou chybu jako já!“ kolébavě přešel místnost a popadl ji za ramena. „Nikdo nemusí vědět, že jsi za ním jela. Můžeš mu pomáhat tajně, ale nenechej ho ve štychu! Buď lepší matka než ta moje, zachraň ho před tím, aby každou noc viděl smrt člověka, kterého mohl zachránit.“ Z očí jí začaly téct slzy.

„Nedovolí mi to,“ špitla.

„Budu tě krýt, slibuju.“ Vytrhla se mu ze sevření a utekla. Díval se na to, jak za sebou bez odpovědi zabouchla dveře. A doufal, že udělá to, co jí radil.

 

***

 

Tak, je tu malá anketa pro potřebu autora! XD

Zajímalo by mě, co si myslíte o Deanovi. Je vám sympatický, chcete znát jeho minulost nebo je to pro vás jen doplňující postava? Pro mě je srdeční záležitostí, ale chtěla bych vědět, jak to cítíte vy, protože jestli to bude tak, jak to má být, tak se s ním v téhle povídce už zřejmě neuvidíme...

(Ne, to kecám, fantazie je mrcha a dělá si co chce!)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (04.03.2012 02:55)

Jake a Clare? čarodějové mě pořád ještě spíš děsí... žádat o povolení chránit vlastní dítě? a sloveso "zařval" mne u Deana vždycky překvapí, řekla bych, že někomu jako je on, by "stačil" ledový tón hlasu či ledový šepot...
to mi chceš říct, že Ve znamení... je vlastně Deanův začátek, že teprve pohřbí ženu a děti ho budou nenávidět? že Sára, ta Sára, která ho vlastně miluje bude mít s Petrem Jesse, ale o manžela příjde??? to nemyslíš vážně?
vždycky zapomenu - máš nádherné a "výstižné" názvy kapitol a vážně nechápu počty komentářů, tahle povídka je skvělá

Michangela

3)  Michangela (16.06.2011 14:13)

Je to moc zajímavé!!!

Fanny

2)  Fanny (14.06.2011 21:46)

Ježiš! To byla skvělá kapitola. Víme víc nebo snad dokonce i hodně a oni toho snad taky vědí a už pochopili více.:D :D :D :D A Deana mám svým způsobem moc ráda, je zvlaštní a docela by mě zajímala právě jeho minulost, protože mi nepřipadá tak špatný, jak se zdá...

1)  jenka (14.06.2011 17:15)

Po dlouhé době jsi mě potěšila kapitolkou :) Je skvělá, líbí se mi, jak popisuješ společenství čarodějů. A Dean mě vážně zajímá - opravdu bych uvítala, kdyby se jeho minulost a důvod jeho chování objevil v povídce (nebo možná ještě lépe - v nějaké doplňující jednorázovce k tomuto příběhu) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek