Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Počítač opraven, svět je krásný. Ve wordu mám začátek další kapitoly, takže devatenáctka by měla být poměrně brzo. Vzhůru do čtení, holky!

P. S.: Speciální věnování pro Romana. Díky za tvou obětavost při kupování nového počítače a nahrávání programů, bez tebe by tahle kapitola hned tak nebyla.

18. kapitola – macešky, street Drunks a nebezpečný vetřelec

Clare

Seděla jsem na gauči v obýváku a rukama si objímala kolena. Před půl hodinou nás navštívil šerif Swan. Kupodivu zastihl Sama doma. Strašně se pohádali, Sam se choval nepříjemně a agresivně. Nakonec šerif odešel s nepořízenou. A řekl, že to takhle nemůže nechat. Zítra se prý vrátím do Forks. To Sama ještě víc rozzuřilo a utekl do lesa. A já věděla, že šerif tu byl kvůli Mie. To ona bráchu udala. Nejvíc mě děsilo, že Sam to věděl. Nechápala jsem ho. Nechápala jsem jeho reakce, odpovědi, námitky. Nejhorší na tom všem bylo, že i když jsem Sama měla ráda, tak jsem souhlasila s Miou a se šerifem. Nemohla jsem tu zůstat.

Bylo to k pláči. Všechno se hroutilo. Za ten půlrok, co jsem strávila ve Forks, jsem si tam zvykla. Na školu, kde mě sice stoprocentně nebrali, ale našla jsem si tam spoustu kamarádů. Na Miino chorobné uklízení. Na Marissino pubertální chování. Na strejdu, který byl věčně v práci. Na to, že musím být hodná holka, která toho moc nenamluví a nosí domů co nejlepší známky. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to chvílemi neštvalo. Ale byla jsem přizpůsobivá, musela jsem být.

A teď mi připadá, že život, po kterém jsem tam celou dobu zoufale toužila, už není můj…

Ze zamyšlení mě vytrhlo zazvonění. Vstala jsem a šla otevřít dveře. Vlastně mi bylo jedno, kdo za nimi stojí. Sála za mini Leah. Měla slzy v očích a vypadala zvláštně.

„Clare? On je doma?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

„Je v lese,“ odpověděla jsem. Chytila mě do náruče a já měla pocit, že mě umačká. Vypadala šťastně. A já nechápala proč. Protože pro mě to bylo, jako kdyby se Sam nikdy zpátky nevrátil. Jakoby se domů nevrátil můj Sam, ale někdo, koho vůbec neznám.

„To nevadí, já si na něj počkám,“ zašeptala mi do ucha. Nemusela čekat dlouho. Jen co jsme si sedli na pohovku, tak se otevřely dveře z terasy a dovnitř vešel Sam.

„Same?“ Leah si stoupla a přešla ke dveřím do kuchyně. Sam se na ni díval jako na zjevení, vypadal jako přimražený. Potom třemi dlouhými kroky přešel místnost a chytil Leah do náruče. Držel ji jako tonoucí držící se záchranného kruhu. Byla to soukromá chvíle a já si připadala jako vetřelec. Prosmýkla jsem se kolem nich a vyběhla k sobě do patra. Sedla jsem si na postel a přitáhla si kolena k hrudníku. Asi odešli někam pryč, protože když jsem po půl hodině sešla dolů, nikdo tam nebyl.

Konečně přestalo pršet. Když jsem vyšla na terasu, tak jsem je viděla, jak sedí v altánu a povídají si. Řekne jí, kde byl? Vysvětluje jí to, co mě odmítl říct? Připadala jsem si zrazená. Vběhla jsem do domu a zjistila, že vlastně nemám kam jít. Knihovna nepřipadala v úvahu a jiné útočiště jsem neměla. Najednou jsem si připadala sama. Jistě, ve Forks jsem měla pár kamarádů. Alici bych možná i tohle všechno svěřila, ale nějak se mi zavázal jazyk. Stála jsem u telefonu a došlo mi, že je pravděpodobně už dávno odpojený. I kdybych chtěla, tak Alici se nesvěřím. Připadala jsem si sama.

Hodila jsem na sebe bundu a odešla. V domě nebyl ani drobeček a mě už pořádně kručelo v břiše. V kapse jsem měla ještě pár dolarů z kapesného, které bylo každé pondělí a středu na kuchyňské lince vedle svačiny, a tak jsem se vydala směrem k obchodu. Náměstí bylo prázdné, nikde ani živáček. V dálce jsem slyšela dětský křik vycházející z některé z přilehlých zahrad. U Evansonových jsem zahlédla jejich malá dvojčata, jak si hrají na písku. Vydala jsem se směrem k obchodu…

Z obchodu jsem vyšla s úsměvem na rtech. I když bylo vidět, že všechny strašně zajímá, kde byl Sam, tak se na to nikdo nezeptal. Čekali, až začnu sama. A já nezačala. Nepadla ani jediná otázka ohledně tajemného zmizení a ještě tajemnějšího návratu zpět. Přijali nás zpět, jako kdybychom nikdy neodešli.

Vracela jsem se domů a snažila se jít co nejpomaleji. Jestli si to má Sam s Leah vyříkat, musejí mít soukromí. A to jsem jim hodlala poskytnout. Ale stejně jsem po deseti minutách pomalé chůze byla doma. Ale nechtělo se mi tu zůstávat. Nákup zůstal položený na kuchyňské lince a já utíkala někam pryč, co nejdál odsud. Po Samovi a Leah nebylo nikde ani památky. Procházela jsem vesnicí a hledala kluky. Ráda bych si zase popovídala se Sethem, Bradym, Alexem… Chtěla jsem být zase s nimi. Hledala jsem nějakou spřízněnou duši. Procházela jsem okolo Blackových a uviděla Jacoba, jak klečí u záhonku a něco tam kutí. Nedalo mi to a potichu jsem se přiblížila. Klečel a… sázel macešky.

„Ahoj zahradníku,“ řekla jsem a on se rychle otočil. Dlouhé černé vlasy měl stažené do ohonu. Přes tvář šmouhu od hlíny a na sobě tričko, které vypadalo, jakoby si právě pochoval krtka. Rozesmála jsem se.

„Ahoj Clare!“ řekl a usmál se na mě. Za tu dobu co jsem ho neviděla smát se, jsem nabyla dojmu, že  nejhezčí úsměv, co jsem viděla, má Edward. Ale Jacob mě vyvedl z omylu. Proti jeho opálené a teď už i zašpiněné pokožce jeho zuby zářily jako perly. A ten úsměv byl upřímný. Odrážel se mu v očích. Byl uličnický a uvolněný, vypadal s ním jako rarášek.

Vstal a oprášil si kolena potrhaných džínů. Zůstala mu tam dvě mokrá tmavě hnědá kola.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se a koukla mu přes rameno na kytičky poházené v trávě. Ty, co už byly nasázené, vypadaly hodně zuboženě, kvítky olámané a listy napolo pohřbené v hlíně.

„Ségra nám sem přivezla nějaký kytky, prý ať to tu máme trochu barevný. Jenže před návratem na školu je jaksi nestihla nasázet. Tak to zůstalo na mě. Bohužel jsem ale v sobě neobjevil skryté sklony pro zahradničení,“ ušklíbl se a zasunul si neposlušný pramen vlasů za ucho. Tím si vyrobil černou šmouhu i přes druhou tvář. Rozesmála jsem se.

„Čemu se směješ?“ ohradil se. Přistoupila jsem k němu a setřela mu hlínu z jedné i druhé tváře. A musela si sama sobě přiznat, že se mi to líbilo. Byl to jen letmý dotyk, přesto to bylo… elektrizující. Nastalo rozpačité ticho.

„Pomůžu ti to zasadit,“ řekla jsem a obešla ho.

„To vypadám tak bezradně?“ rozesmál se.

„Ne, to jenom ty kytky volají o pomoc tak hlasitě, až je to slyšet po celém La Push.“

„No, úplně ideální to není…“ připustil.

„Spíš to vypadá, jako by se po záhonu právě prošla godzila.“

„No dovol!“ vykřikl rozhořčeně a já viděla ty dva plamínky, co mu zářily v očích. „Za to se musíš okamžitě omluvit!“ rozhodl. „Jakože se Jacob Black jmenuju.“

„Nebo?“ Rozhlédl se okolo sebe a hledal čím by se mi mohl pomstít.

„Nebo tě zašpiním hlínou!“

„To bys neudělal.“

„Tak to zkus,“ prohlásil smrtelně vážně.  Přeměřila jsem si ho.

„Neomluvím, neomluvím a neomluvím!“ křikla jsem a vyplázla na něj jazyk.

„Ty!“ Utíkala jsem, ale už na začátku mi došlo, že jemu neuteču. Byl mi těsně v patách.

„Mám tě!“ křikl vítězoslavně.

„Nech mě. Prosím!“ pištěla jsem a u toho se smála. Odstrkovala jsem jeho obrovské ruce a snažila se mu vysmýknout. „Prosím! Omlouvám se ti. Omlouvám.“ U toho jsem už smích neskrývala. I on se smál na celé kolo. Pustil mě a odstoupil stranou.

„Takže, teď se jde pracovat,“ řekla jsem.

„Rozkaz!“ zasalutoval a stoupl si těsně za mě. Přes rameno mě pozoroval, jak sázím kytky do hlíny. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem se příjemně a v bezpečí. Vlastně celý tenhle kluk byl zvláštní. Nikdy jsem se s ním moc nekamarádila, ale bylo mi, jako bych se s ní důvěrně znala už několik let. A lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbí.

Andrew

Ticho… Ne, někdo tady něco vrtá… Převaluje sudy? Rozbíjí střepy? Marně jsem se snažil ten rámus pojmenovat… Něco… zvláštního… Otevřel jsem oči a čekal, že uvidím světlo. Ale v pokoji bylo šero, vlastně skoro tma. Netušil jsem, co se děje, ani kde jsem. Vlastně jsem měl pořádný okno a… Počkat. To setkání s tím klukem v kavárně. A pak ráda do hlavy. Opožděně mi došlo, že ten neidentifikovatelný zvuk je pouze v mé hlavě. A ta mě mimochodem bolela jako čert.

Ležel jsem na zádech na nějakém hrubém koberci. Bylo mi poměrně teplo, podle prvních odhadů jsem se nacházel v nějakém pokoji, který jsem v životě neviděl. Závěsy na oknech byly zatažené a místnost tonula v šeru.

„Jste vzhůru,“ ozvalo se nevzrušeně na druhé straně místnosti. Rychle jsem otočil hlavu a podíval se na ženu ve stínu. To ale neudělalo radost mému žaludku, který se začal bouřit. Ležel jsem na zádech, díval se do stropu a snažil se ho uklidnit. Nakonec se mi to s velkými obtížemi podařilo. Žena jako by si toho nevšimla, dál seděla v křesle.

„Nevěděli jsme, jestli jste nedostal do té hlavy moc velkou ránu. Když dojde na jakoukoli potyčku, Dean se moc neovládá.“ Dean byl zřejmě ten chlap, co je v kavárně vedl. Pravda, postavu na zasazení takovéhle rány měl. Vlastně jsem se divil, že tu ještě jsem.

„Neměl jste utíkat. Pouze jsme si s vámi chtěli promluvit.“ My? Asi taky byla v té kavárně.

„Nebyla jsem tam,“ řekla a pomalu vstala. Radši jsem nepřemýšlel nad tím, jak mi to vytáhla z hlavy. Podobné triky jsem znal od Jules. Až na to, že ona je tolik nepoužívala. Měl jsem pocit, že tahle ženská je mi v hlavě nalezlá pořád. A ten pocit byl sakra nepříjemný.

„Stačí, když nám povíte pravdu. Nic víc nechceme. Když vysvětlíte, odkud víte o našich… aktivitách a jak jste získal kontakty, tak se můžeme domluvit na vašem propuštení. Pokud ovšem slíbíte, že nebudete dělat problémy.“

„Potřebuju pomoc,“ jak jsem tuhle větu nesnášel. Ale byla to pravdu. V duchu jsem nadával a věděl, že ona to pravděpodobně slyší stejně dobře jako kdybych mluvil nahlas.

„Nejdříve nám vše povíte a pak se domluvíme na naší… spoluprácí?“ poslední slovo řekla s patrnou nechutí. Byla to asi první emoce, která v jejím hlase zazněla.

„Začneme lehkou otázkou. Jak se jmenujete?“

„Andrew Calahan.“

„Jméno vaší matky?“

„Maria Calahanová.“

„Vašeho otce?“

„Nevím, matka mi to nikdy neřekla. V rodném listu není uveden,“ řekl jsem a usilovně zatlačil vzpomínku na svého otce. Já nebyl Uley, byl jsem Calahan. A ten žádného otce nemá.

„Místo narození.“ Tenhle výslech se mi příčil. Nebyl jsem zvyklý odpovídat na otázky, pokud jsem nechtěl. A já opravdu nechtěl odpovídat na otázky ženy, které nevidím do obličeje. Stačilo si ale jednou vzpomenout na Clare a Alici a nadechl jsem se k odpovědi.

„Evansville, Indiana.“

„To jistě znáte street Drunks (ulička opilců).“ Nemohla mě tím nachytat. Podrobně jsem si projel město a prostudoval všechny materiály týkající se ho.

„Žádná taková ulice tam není,“ řekl jsem.

„Omyl, tuhle ulici znají jen místní, tedy lidé, kteří se tam narodili. Každý teenager se tam minimálně jednou totálně ztřískal. Je to tam bar na baru. Sice se tak nejmenuje, ale domácí jí neřeknou jinak než street Drunks. Je mi opravdu líto, že nám neříkáte pravdu,“ řekla a vstala. Třikrát klepla na dveře a ty se otevřely. Vyklouzla ven a proužek světla, který na okamžik pronikl škvírou, zmizel.

Namáhavě jsem se přetočil na druhý bok a snažil se najít nějaké místo, které by bylo pohodlnější než podlaha. Vedle okna bylo pohovka. Pomalu jsem vstal a dostal se až k ní. Při cestě jsem se zastavil u okna a opatrně rozhrnul závěsy. Ani jsem nečekal, že by se tudy dalo utéct. I kdyby v okně nebyly mříže, tak vedlo do malého uzavřeného dvorku obehnaného vysokými zdmi. Venku se stmívalo a mě štvalo, že jsem netušil, jaký je den. Možná jsem byl v bezvědomí jen pár hodin, ale kdo ví.

Posadil jsem se na pohovku a ohmatal si bouli na hlavě. Vlasy kolem mí byly slepené krví a pořádně mi pulzovalo v hlavě. Zavřel jsem oči a znovu usnul.

 

Probudilo mě nepříjemné světlo, které mě bodalo do očí. Hlava mě bolela snad ještě víc než před tím. A cítil jsem se jako po několika probděných nocích a base piva. Možná dvou. Marně jsem pátral po tom, co mě vlastně probudilo. Vyspaný jsem rozhodně nebyl, zima mi taky nebyla. Zakručelo mi v břiše.

Křeslo na druhém konci místnosti nepříjemně vrzalo. Snažil jsem se zorientovat. Přes záclonu pronikalo více světla než minule, takže jsem zřejmě prospal několik hodin. Zaměřil jsem se na obrys postavy na druhém konci místnosti. Byl to muž. Vstal a otočil se ke mně. A já v něm poznal kluka z kavárny.

„Mám kvůli vám obrovské problémy,“ řekl tiše a posadil se na opěradlo křesla. „Vlastně bych tu vůbec neměl být. Ale zajímá mě, kdo vlastně jste. Hedvika od vás odešla velmi naštvaná, nedařilo se jí číst vám myšlenky. U Deana to pěkně slízne.“ Mluvil stejně jako ona, neutrálně, bez jakýchkoliv pocitů. Neviděl jsem mu do obličeje, ale vsadil bych se, že je stejně nečitelný jako můj.

„To, že máš kvůli mně problémy, je mi líto. Ale já je mám taky a potřebuju pomoct.“

„Ale já s tím nic nenadělám,“ řekl.

„Říkala, že si navzájem pomáháte.“

„Kdo?“ zeptal se a v jeho hlase zazněl zájem.

„Moje manželka. Byla jako vy,“ odpověděl jsem.

„Jak se jmenovala?“ Přišel blíž ke mně a vypadal zaujatě. Přemýšlel jsem. Tím, že mu řeknu Julesino jméno, nic nezkazím a možná mi to ještě pomůže.

„Jules Uyleová,“ šeptl jsem. Obličejem mu blesklo poznání a poté se opět proměnil ve strnulou masku, která se nehodila k jeho ještě skoro dětskému obličeji.

„Kolik ti vlastně je?“ Otázka ze mě vyletěla dřív než jsem ji stihl zastavit.

„Šestnáct,“ odpověděl nepřítomně. Nad něčím přemýšlel.

„Jak se jmenujete? Doopravdy,“ vyhrkl a zněl naléhavě.

„Andrew Uley.“ Věděl jsem, že teď je to hop a nebo trop. Dlouho se na mě díval. Došlo mi, o co se snaží a otevřel jsem mysl. Skoro jsem cítil, jak se mi hrabe v hlavě a bylo to sakra nepříjemný. Ale nechal jsem ho. Zatřásl hlavou a přerušil spojení.

„Nelhal jste,“ zašeptal. „Já… Musím něco zařídit,“ řekl a skoro utekl z místnosti.


Darkness

Díval jsem se jim do oken. Ta holka se střapatou hlavou se tulila k tomu svému upírovi, ostatní seděli po celé místnosti. Tlumený hovor byl jen občas přerušen  výkřikem toho velkého černovlasého. Díval se na černou bednu, ve které se několik chlapů pralo a hlasitě to komentoval. Ostatní ho nebrali na vědomí, ale jemu to očividně nevadilo.

Pozoroval jsem ji. Ona jediná teď byla trhlinou v mém plánu. Její vize mě znepokojovaly. Zatím ty, které se mě týkaly nedokázala rozluštit, ale to bylo jen otázkou času. Andrew už je mimo hru, ale tahle holčina mi vadila. Soustředil jsem se na ni. Vysílal jsem k ní svoje myšlenky a na dálku se snažil zastavit její vidění.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Ten kluk s bronzovými vlasy vstal a přešel k oknu. Otevřel ho a zahleděl se na místo, kde jsem stál. Díval mým směrem tak upřeně, jako by mohl  vidět něco víc než slabý, i pro upíra špatně rozeznatelný, obrys.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala se ho blondýna a přešla směrem k němu.

„Asi to nic není,“ řekl a zatřásl hlavou. Jeho schopnost byla nebezpečná. Netušil jsem, jak mě mohl vycítit… Ale já na to přijdu, a do té doby se u nich nesmím ukázat. Mám přece ještě celý měsíc do příštího úplňku. Celý měsíc do doby, kdy bude moje pomsta zpečetěna.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (04.03.2012 02:22)

vážně je ta povídka moc dobrá
u Jacoba je cítit uvolnění, radost, u Andrewa obavy, u Darknesse touha, jo
Edward ho cítí, nebo mu i čte myšlenky?

3)  jenka (11.05.2011 19:44)

Prosím, prosím, nedávej si tak velkou pauzu! :D Já se prostě na každý díl strašně těším a jsem hrozně napjtá. Jasně, že tě nechci uhnat k smrti nebo dokkonce zhoršit kvalitu tvých povídek! Jen jsem prostě strašně netrpělivá :)
Takže, abych nezapomněla - úžasné čtení!!

Fanny

2)  Fanny (11.05.2011 19:02)

No, je mi docela líto Clare. Problémy kolem Sama schytává pořádně a její otec je zatím zavřený kdesi a snaží se vyjednávat s ne zrovna příjemnými "čaroději". No, komplikuje se to, komplikuje...

Michangela

1)  Michangela (11.05.2011 16:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still