Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Dnešní kapitola nám poodhalí, jak to vlastně bylo s Andrewem a proč byl celý Clariin život pryč. A také se zde nepříno seznámíme s novou a velmi důležitou postavou. Přeji příjemné čtení.


16. kapitola – autonehoda, starý diář a zasvěcení

Clare

„Můžu dál?“ zeptala jsem se a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

„Jistě,“ zašeptal potichu. Vypadal jakoby měl chřipku. Vlastně i tak zněl. Ale vždyť ještě odpoledne mu nic nebylo. Pustil mě dveřmi dál a bylo na něm vidět, jak je zmatený. Asi chtěl něco říct, ale po nešlo mu to. Koukla jsem se na věci okolo sebe. Najednou se ve mně zdvihla vlna vzteku. Kde byl ty roky, když nebyl mrtvý? Sledoval hru pocitů v mém obličeji a ještě více zesinal. A v tu chvíli jsem věděla, že to musím říct hned teď.

„Tati?“

Zalapal po dechu a tak mi potvrdil to, co jsem si myslela. Až do této chvíle jsem to nevěděla jistě, ale jeho šokovaný obličej mě utvrdil v tom, že jsem právě našla muže, který mi umožnil žít. Najednou jsem nedokázala být na něj naštvaná ani hnusná. Spíš se mi chtělo brečet nad situací, do které jsme se dostali. I Andrewovi zřejmě došla slova, protože stál uprostřed místnosti a nemluvil, jen na mě zíral.

„Jak…“ řekl. To jedno slovo snad ani nemohlo být otázkou. Bylo spíš vydechnutím, které se nějakým způsobem proměnilo v něco srozumitelného. Pomalu jsem přešla místnost a položila na stolek fotku a parte. Když se přiblížil ke stolku, tak jsem rychle ustoupila. Nechtěla jsem se dívat na to, jak ty věci bere do rukou. Místo toho jsem se rozhlédla okolo sebe. Poprvé jsem viděla jeho byt. Vídali jsme se v knihovně, ale věděla jsem, že bydlí v druhé části budovy. Snažila jsem si zapamatovat každý detail. Prohlížela jsem si černou sedačku a televizi naproti ní. Naproti mě plápolaly v krbu plameny a na velkých oknech zakrytých modrými závěsy stálo nezměrné množství svíček. Přestože jsem se nechtěla dívat, tak jsem zahlédla, jak třesoucí se rukou vzal obě věci a podíval se na ně.

„Clare, já… nevím, co ti mám na to říct,“ zasípal a koukl se mi do očí. Tak on neví co na to říct. Měla jsem chuť popadnout první věc co byla okolo mě a praštit ho s ní po hlavě. Tolik ke zločinům z vášně.

„Nevíš co říct,“ řekla jsem mrazivě klidně. Jakoby se to týkalo někoho jiného, můj hlas vůbec nevyjadřoval pocity, které se uvnitř mě vířily. „Stačilo by, kdybych se dozvěděla, kde jsi byl, ksakru, těch čtrnáct let, co jsem na světě!“ S posledním slovem ve mě všechno vybouchlo. Měla jsem chuť vykřičet do světa všechnu svou zlost a on byl zrovna na ráně.

„No? Kde si byl, když máma musela pracovat od rána do večera, aby nás uživila? Kde si byl, když onemocněla a byla čím dál tím víc bledá a unavená? Kde si byl, když umřela a nás málem strčili do děcáku? Kde si byl, když jsem byla sama v temném pokoji a brečela do polštáře?“ poslední slova jsem už řvala a cítila jsem, jak se mi do očí vlévají slzy. Nic neřekl a to mě ještě víc rozčílilo. Ani se nepokoušel mi to vysvětlit, prostě se na mě jen dál díval. Na to jsem neměla sílu. Musela jsem odtud vypadnout, dřív než řeknu něco, čeho budu ještě víc litovat. Už tak jsem mu toho řekla až moc.

„Clare, já… Počkej, já… pokusím se ti to vysvětlit, ano?“

„NE!“ zařvala jsem. Měla jsem toho dost. Otočila jsem se a chtěla odejít. Ale něco mě zadrželo. Jedna moje část prostě potřebovala vědět, kde byl ty roky a proč se objevil až teď. A proč mi to všechno neřekl dřív. Stála jsem otočená zády k němu a neměla sílu udělat krok směrem ke dveřím. Zřejmě vycítil, že tohle je jeho jediná šance na vysvětlení, protože začal tiše a sípavě mluvit:

„Můj táta mi už jako malému klukovi naplánoval kariéru vojáka. Byl to dobrý člověk a myslel to se mnou dobře, ale nikdy nedokázal pochopit, že armáda není to, co chci já. Možná jsem se tehdy nechal zlákat jeho barvitým líčením o cestě ke spravedlnosti, nebo jsem byl prostě hlupák, ale i přes odpor matky jsem vstoupil do armády. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že je to všechno, jen ne to, co chci. Ale musel jsem se naučit žít s tím, co jsem si navařil. Vždycky jsem uměl dobře mluvit a jeden kapitán si toho mého nadání všiml. Udělal ze mě vyjednavače. Tedy ne že by mě moc často potřebovali, hoši vždycky radši stříleli než mluvili. A já dostal místo, kde jsem byl v rámci možností spokojený a ještě navíc užitečný.

Po pár měsících služby jsem dostal propustku a rozhodl se podívat domů. Narodil jsem se kousek od Seattlu, a tak jsme s kamarády vyrazili do města, abychom sbalili pár holek. Tehdy jsem potkal tvoji mámu. Pak to šlo všechno velmi rychle. Nedávali jsme si pozor a narodil se Sam. Potom následovala svatba. Ze začátku jsem nebyl nadšený a už vůbec ne zamilovaný, ale od otce jsem věděl, že musím být odpovědný za svoje činy…“ nevesele se usmál a přešel k oknu. Asi v polovině jeho vyprávění jsem to nevydržela a otočila se k němu čelem. Vypadal unaveně a ztrápeně a já se v duchu ptala, co se vlastně stalo. Díval se z okna a začal znovu tiše mluvit.

„Ukázalo se, že tvoje máma je skvělá holka a já se do ní zamiloval. Jenže služba volala a já musel jít. Vracel jsem se k nim kdykoliv mi to moje práce dovolila a ještě více jsem litoval svého vstupu do armády. Sam rostl a já u toho nebyl. Mrzelo mě to, ale nedalo se to zařídit jinak. Jenda z mých návštěv byla na jeho narozeniny. Měl jsem příslib dvouměsíční dovolené a byl jsem ten nejšťastnější chlap na světě. Jenže po šesti týdnech přišel rozkaz. Měl jsem se infiltrovat do jednoho drogového kartelu, který pašoval drogy do Států přes hranice s Mexikem. To ale znamenalo, že bych se musel vzdát rodiny. Slíbili mi, že se asi za rok vrátím a budu moci odejít z vojska a zabezpečit rodinu. A já to přijal. Večer před odjezdem jsem se dozvěděl, že je Jules znovu těhotná. Jenže už to nešlo odmítnout, vše bylo připraveno a já musel odejít.

Za půl roku se mi podařilo dostat v kartelu docela vysoko. Stal jsem se velmi blízkým spolupracovníkem jejich šéfa, Carlose Pavesi. A tehdy to prasklo. Nějakým způsobem se dozvěděli, že nejsem ten, za koho se vydávám. Jako zázrakem jsem se z toho dostal, Pavesu zatkli a já měl svědčit u soudu. Podařilo se a náš právní systém jednou zafungoval správně. S mojí pomocí dostali Pavesu do vězení a vypadalo to, že se dubu moci vrátit domů, k vám. Cestou od soudu jsem měl autonehodu. Pavesovi poskoci se dostali k mému autu a poškodili brzdy. Skoro nic se mi nestalo, ale bylo to jasným varováním. Policie se rozhodla rychle jednat. Zapálili moje auto a všude rozhlásili, že jsem v něm zemřel.“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To všechno bylo jako vystřižené z nějakýho hodně blbýho Hollywoodského filmu. Jakkoliv se mi to zdálo absurdní, pořád jsem tam stála a nevydala ani hlásku. Možná jsem prostě potřebovala slyšet něco, co by ho v mých očích ospravedlnilo.

„Po mém pohřbu jsem vás chtěl zkontaktovat, dát Jules nějak vědět, že jsem naživu. Nedovolili mi to. Stěhoval jsem se z jednoho koutu Států na druhý. Změnili mi jméno, musel jsem se ostříhat a jinak se oblíkat. A konečně jsem měl možnost živit se tím, co mě bavilo. Dělal jsem knihovníka ve školních nebo městských knihovnách a byl jsem docela šťastný. Každého půl roku mě přesunuli někam jinam, aby nikoho nenapadlo pátrat po mé pravé totožnosti. Po dvou letech jsem tajně kontaktoval tvoji mámu. Nejdřív mi nevěřila a pak se na mě strašně neštvala. Nechtěla o mě slyšet,“ usmál se a vypadal dočista ztracený ve svých vzpomínkách.

„Nakonec mi odpustila. Jenže já jsem se nemohl vrátit zpět a žít s vámi. Proto jsme si jenom psali a telefonovali. Pak tvoje máma onemocněla. Chtěl jsem se sem vrátit, jenže mi to kvůli mému a vašemu bezpečí nedovolili. Tehdy jsem strašně zuřil, ale musel jsem ustoupit. Nechtěl jsem vás vystavit jakémukoliv nebezpečí…“ jeho už tak tichý hlas se změnil na šepot. A jeho vyprávění se skládalo ze sekaných vět, kterými mi vysvětloval, proč tu nemohl být. Chtěla jsem mu to všechno věřit, bytostně jsem toužila po tom, aby to, co mi řekl, byla pravda. Ale nedokázala jsem to. Celého půl roku mi lhal. Jak jsem mu teď mohla uvěřit tuhle za vlasy přitaženou historku?

Neposlouchala jsem ho. Už mi to bylo jedno. Vlastně jsem nevěděla, co mám dělat.

„Přestaň,“ řekla jsem a on skončil uprostřed věty. Dlouho jsem se dívala na to, jak stojí u okna. Netušila jsem, jak se zachovat. Pomalu jsem přešla ke stolku, kde ležela fotka a parte.

Vzala jsem ten černě potištěný list papíru do rukou a pomalu jsem ho rozložila. Koukala jsem se na ta písmena a četla jedno za druhým… Na konci stálo: Vždycky budeme vzpomínat… Jo, máma vždycky vzpomínala a nevyplatilo se jí to. Pustila jsem papír v ruky a on krouživými pohyby klesl zpět na stůl.

„Celý svůj život jsem si myslela, že si mrtvý. Kéž by to tak zůstalo a já nic z tohohle nezjistila,“ řekla jsem. Pak jsem si z krku odepnula medailon, který mi dal dneska na hřbitově a položila ho na fotku. Už jsem o něm nechtěla nic slyšet. Nechtěla jsem mít památku na tuhle divnou epizodu mého života. Nikdy jsem si tak zoufale nepřála, abych něco nevěděla. Otočila jsem se a on mě nechal jít. Neodolala jsem a ve dveřích se otočila. Seděl v křesle a hlavu měl v dlaních. Vypadal tak vyčerpaně, bezradně a unaveně. Byl tak samotný. Chtěla jsem se otočit a jít k němu, ale mozek nedal pokyn nohám. Chvíli jsem tam stála a dívala se na něj. V duchu jsem se s ním loučila. Potom jsem se otočila a odešla.

Andrew

Nepochopila to… Její poslední věta mi pořád dokola zněla v hlavě: „Kéž by to tak zůstalo a já nic z tohohle nezjistila…“ Tón, kterým to řekla, byl horší než křik. A měla pravdu. Možná by opravdu bylo lepší, kdybych tehdy v tom autě zemřel. Ale já žil a nehodlal jsem se vzdát. Ne teď, ne v téhle situaci. I když to nevěděla, tak nastala chvíle, kdy mě bude potřebovat. To, že jsem tady nebyl, mělo svůj důvod. Vstal jsem  a přecházel po místnosti. Díval jsem se na všechno, jen ne na stolek. Na něm byl totiž důkaz toho, že jsem selhal… Než Jules umřela, chtěla po mě, abych ochránil naše děti za každou cenu. U Sama jsem to nedokázal. Kvůli mně musí na sobě nést kromě zodpovědnosti i prokletí. Ale Clare ochráním. Je to moje povinnost. Věděl jsem, že jsem už zklamal hodně lidí, včetně ní, ale teď  zklamat nesmím. Ne v její ochraně.

Přecházel jsem po místnosti a zapaloval jednu svíčku za druhou. Měl jsem pocit, že jich stále není dost. Tam za okny číhal Darkness a mě stačil bolavý krk a neschopnost kloudně mluvit. Dnes už mu nesmím dát možnost  zaútočit. Když jsem zapálil poslední svíčku, tak jsem se vydal k velkému stolu v zadní části místnosti. Otevřel jsem spodní šuplík a stiskl kulatý výběžek na jeho dně. Domnělý spodek zásuvky nadskočil a já se dostal k utajené části. Vzal jsem obálku s doklady, kterou jsem dostal od detektiva McBrauna v den, kdy mi oznámil, že mi už nehrozí téměř žádné nebezpečí ze strany Pavesi.

Rozhlédl jsem se po místnosti, která poslední měsíce sloužila jako můj obývací pokoj. Ozařovalo ji západní slunce, všude bylo ticho a bezpečno. Svíčky na oknech vypadaly nepatřičně a vše ještě doplňoval oheň hořící v krbu. Tohle nebyl život, který jsem si přál žít. Ale neměl jsem na výběr. Vytáhl jsem z velké obálky doklady a začal si je prohlížet. Vše bylo tak, jako před lety, kdy jsem je detektivovi odevzdal v zájmu svého bezpečí. Koukal jsem se na fotku na řidičáku a připadalo mi, jako bych se díval na cizího člověka. Byl to někdo mě na hony vzdálený a neznámý. Bylo to až ironické. Prohlédl jsem si všechny doklady o tom, že Andrew Uley existuje. A přesto mi připadalo, že zemřel při té autonehodě před lety. Já už nebyl tím mužem, který opouštěl mladou těhotnou indiánku a sliboval jí, že se za rok vrátí.

Ruce se mi třásly, když jsem s tím vším přecházel ke krbu. Zastavil jsem se  u stolku, ze kterého jsem sebral černě potištěný list oznamující mou smrt. Ten jsem i se svatební fotkou položil na krbovou římsu. Fotka dokazovala to, že Andrew Uley existoval, parte zase to, že zemřel. Potom jsem vyndal doklady a začal je pálit. Všechno, co mě spojovalo s Andrewem Uleym muselo pryč. Oheň prskal, jako by mě přemlouval k tomu, ať nepálím svou identitu. Když jsem do něj hodil pas, poslední dokument z obálky, cítil jsem se zvláštně.

Uvolněně a zároveň ztraceně. Čtrnáct let jsem se udržoval nad vodou tím, že se jednou zase stanu Uleym. A teď to bylo pryč. Ale cítil jsem se volný. To, co se chystám udělat, by Andrew Uley nikdy nezvládl. Ale Andrew Calahan musí.

Přešel jsem zpátky ke stolu a z tajné zásuvky vytáhl ještě jednu věc. Byl to diář zamčený titěrným zámkem. Tahle malá kožená knížečka patřila Jules. Našel jsem ho v posledním balíčku, který mi poslala. Poslala mi tehdy ještě krátký dopis s rozloučením a medailon, u kterého bylo připsáno, že se mi jednou bude hodit. A měla pravdu, už mnohokrát mi zachránil život nebo mě vyvedl z bezvýchodné situace…Koukl jsem se na tu zvláštní věcičku ležící na konferenčním stolku. Vstal jsem a přešel k němu. Moje mysl se vzdávala poslední iluze o tom, že Clare dokážu ochránit sám. Byl to nesmysl a teď už jsem to věděl. Moje ruka pevně sevřela bronzový přívěšek na řetízku. Nehty jsem opatrně rozevřel medailon a našel v něm klíček. Jednou se ti bude hodit… Přešel jsem zpátky ke stolu, vzal do rukou diář a klíčkem jsem ho otevřel. Měla pravdu, zrovna teď se mi hodí.

Rychle jsem převracel listy a u každého jména jsem hledal jakýkoliv náznak toho, že by mohlo patřit čaroději nebo čarodějce. Od Jules jsem věděl, že Clariiny schopnosti se brzo projeví v celé své síle. Zatím se jí to daří potlačovat, ale brzo už to nepůjde. A potom bude potřebovat někoho, kdo by jí pomohl s ovládnutím čarodějky v ní. Prošel jsem dvakrát celý diář a nenašel jsem žádný náznak toho, že by nějaké číslo nebo jméno mohlo patřit čaroději. Při třetím procházení mě něco upoutalo. U některých čísel bylo na konci řádku připsané malé s. Něco mi to říkalo. O tomhle písmenku a jeho významu mluvila, když mě zasvěcovala do svého světa.

„Křesťané žijící v Římě měli rybu, mi máme S,“ řekla mi tehdy a tajuplně se usmála. „V dávné době si tak čarodějové navzájem dávali vědět, kde žijí. Dnešní čarodějové si myslí, že je to odvozeno od počátečního písmene města Salem, kde zahynulo několik našich druhů, ale moje babička mi vyprávěla, že S je zkrácenina slova sorgina. Slovo sorgina v baskičtině znamená čarodějka.“ Její slova se mi vybavila tak, jako bych je slyšel včera. Podle počtu S v diáři mě zřejmě čekalo dlouhé obvolávání.

USA, stát Oregon, Baker    23:55

Teplota sklepní místnosti dosahovala s bídou patnácti stupňů a vzduch zde byl tak vlhký, že mít pevnou formu, tak by se z něho dal vyždímat nový Indický oceán. Zdi tvořily jen holé kameny pokryté plísní. Místnost byla zaplněná skupinou lidí různého věku. Byla zde šedesátiletá žena i šestnáctiletý kluk, nejstarší a nejmladší osoby ve skupině. Všichni byli oblečeni do černého. Muži na sobě měli jenom kalhoty a přesto nevypadali, že by jim byla zima. Všichni až na toho mladého kluka měli na zádech vyříznuté velké tiskací S. Ženy měly kromě kalhot ještě lehké černé košile a ramena jim zakrýval tenký černý šál. Schylovalo se k něčemu velkému. Místnost svým tlumeným měkkým světlem ozařovaly stovky svíček. Všichni vypadali napjatě.

Skupina beze slova utvořila kruh a doprostřed vstoupila stará žena se šedými vlasy spuštěnými volně na ramena. I ona byla oblečena stejně jako ostatní ženy v místnosti. Beze slova pokynula mladíkovi a ten k ní přistoupil. Byl minimálně o hlavu větší než ona a vyzařovalo z něj cosi zvláštního. Jakoby se nemohl rozhodnout, zda je hodný nebo zlý. Hnědé vlasy se mu rošťácky kroutily kolem obličeje. Čím blíž byl ke staré ženě, tím víc jeho zelené oči zářily. Po chvilce vypadaly jako dvě lampy a několik lidí v místností odvrátilo hlavu, aby se nemuseli dívat na jejich žár.

Žena se pořád dívala do jeho očí, které v tu chvíli ozařovaly většinu místnosti. Působila na něj neznámou silou, která zvlnila vzduch okolo nich. Po chvíli mladík nedobrovolně klesl na kolena a sklonil hlavu. Stařena ho obešla a vytáhla z rukávu lesklý nůž se stříbrnou rukojetí. Nůž se lehce zablýskl v záři svíček a všichni na něj upřeli své pohledy. Žena zvedla ruku a přiložila špičku nože k mladíkovým zádům. Na místě dotyku vytekla malá kapička krve. Stařena řezala dál a po chvíli vytvořila na jeho zádech velké S. Mladík se schoulil bolestí, přesto však celou dobu nevydal ani hlásku. Poté zvedl hlavu. Kdyby se někdo díval do jeho očí, pravděpodobně by se lekl. Před obřadem zářily jako neonové lampy, teď však byly temné jako nejčernější noc. Od duhovky se však pomalu táhl zelený proužek, který po chvíli vrátil jeho okna do duše skoro do normálu. Přesto měly oči neobvyklou barvu jarních listů, které právě teď propustila matka zem ze svého objetí.

A také se v nich zračila bolest způsobená řezem nože. Po jeho zádech stékaly pramínky krve. Ženina ruka, která ještě před chvílí vedla nůž, byla po desítkách obřadů, které provedla, velmi zkušená. Mladík se zatnutými zuby vstal a rozhlédl se okolo. Žena vzala z rukou jeho matky koženou šňůrku s bronzovým přívěškem ve tvaru S. Připnula mu řetízek na krk a on cítil, jak se ta malá věc stává jeho součástí. Obřad zasvěcení byl u konce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

3)  HMR (04.03.2012 01:32)

Otcové a dcery... to je pro mne naprosto nepochopitelná záhada... ženská může být dospělá, samostaná, ale jen co se ozve "tatínek", je z ní zase to desetileté děvčátko toužící po objetí... proč? to vážně netuším
jo, měl ji obejmout a bylo by po problémech...
obřady? rituály? vyřezané S? nééééééééééééééééééééé

Fanny

2)  Fanny (03.04.2011 21:35)

Něco vysvětleno, odhaleno, ale mnoho ještě zbývá ukrytého, Stále nevíme skoro nic, co se tam všechno skrývá, za tvýmí písmenky.

Michangela

1)  Michangela (03.04.2011 11:50)

Já jsem docela zvědavá jak to dopadne. A jak do toho budou patřit i naši upírci. Zatím je tu moc neznámého. A nebezpečného.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse B+E