Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Tak se po menší prodlevě opět hlásím. Moc se za ni omlouvám, ale připravovala jsem se na oktesní kolo zeměpisné olympiády a dalo mi to docela zabrat. Dnešní kapitola je extrénmě dlouhá (tedy aspoň na mé poměry, vedle takové Popoloes to je drabble...). Popravdě bych dala Andrewovi facku, hoch si dneska dělal co chtěl a vyváděl pěkné hlouposti! Přeji příjemné čtení!

P. S: Na konci kapitoly jsou dvě podoby Darknesse, tak mi, jestli chcete, dejde do komentářů vědět, který se vám líbí vám.

15. kapitola – chytrému napověz, hloupého trkni

Clare

Ze vzpomínek mě vytrhlo nesmělé zaťukání na dveře. Docela mě to překvapilo, nikdo přece neví, že jsem tady. Přesto jsem s pokrčením ramen vstala a vydala se ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela. A na prahu stál polonahý Sam.

Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Měla jsem chuť si je protřít. Místo toho jsem se ho opatrně dotkla, abych zjistila, jestli není výplodem mé přebujelé fantazie. Pod prsty jsem ucítila jeho příliš horkou kůži a rychle ucukla. Byl tady, stál přede mnou a já za ty měsíce úplně zapomněla, jak je vysoký a vypracovaný. A pak jsem ho objala. Jednala jsem impulzivně, snad jsem se chtěla jen co největší částí těla ujistit, že opravdu existuje.

A byl to skutečně on, přede mnou stál můj velký bráška. A mě v tu chvíli bylo úplně jedno, kde byl ten půlrok, co dělal a proč je zrovna teď zrovna tady.

„Same,“ zašeptala jsem a cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy.

„Clare,“ řekl a jeho hlas zněl úlevně. V trošku povolenějším objetí jsme přešli do obývacího pokoje. Chvíli jsem se k němu jen tak tulila. Ale pak mi došlo, že přeci jenom chci vědět, kde vězel tak dlouho. Poznal to na mě, hned jak jsem k němu zvedla oči. Chtěla jsem vědět, proč mě ksakru nechal na holičkách.

Andrew

Připadal jsem si jako lev v kleci. Tenhle pocit znám důvěrně už spoustu let. Jenže teď měla ta klec najednou otevřené dveře a já nevěděl, jestli mám vyběhnout ven. Byl jsem tak dlouho vězněm svého vlastního života, až se mi najednou zdálo, že není možné se osvobodit. Pitomý metafory…

Svíral jsem volant až mi zbělely klouby. Nejvíc bolel ten před půl rokem zlomený malíček, ale mě to bylo jedno. Byl jsem cvičený na to snášet bolest. A vždycky mi to šlo na jedničku. Tak proč jsem jako zbabělec seděl v autě a nemohl se donutit vystoupit? Byl jsem tady už tolikrát a ani jednou mi nebylo takhle. Zavřel jsem oči a představil si ji.

Najednou znovu stála přede mnou. Na ženu úctyhodně vysoká, s krásně tvarovaným tělem a tím nejkrásnějším labutím krkem na světě. Ten jsem na ní miloval snad nejvíc. Dlouhé havraní vlasy jí spadaly až po pás, kupodivu je neměla spletené jako obvykle, a povlávaly ve větru. Upřeně se na mě dívala svýma skoro černýma očima. Byla bohyně… Nemohl jsem zůstat v autě. Popadl jsem kytici bílých růží na sedadle spolujezdce a rychle, než mě opustí odvaha, jsem vystoupil z auta a zamířil k bráně hřbitova.

Hned jak jsem prošel bránou, tak mě znovu udivil evropský ráz hřbitova. Přesto jsem si k tomu malému bílému kostelíčku nedokázal představit nic jiného. Nic z tohohle nepřipomínalo ty rozlehlé zelené pláně s bílými náhrobky  typickými pro americké hřbitovy. Vše bylo překrásně zdobené a… postupem času se to tady stalo snad mým druhým domovem. Už jen při té myšlence jsem se otřásl. Kam jsem to jenom dotáhl?

Stálo mě spoustu sil přejít přes tu kamennou drť na cestě. Jeden by řekl, že když jsem tady byl už tolikrát, tak si konečně zvyknu. Vždycky jsem se sem snažil chodit, když tu nikdo nebyl. Za ty roky mé nepřítomnosti v rezervaci jsem se sice změnil, ale pořád by mě někdo mohl poznat. Ale teď už to bylo jedno. Možná proto mi dnes přišlo tak těžké vystoupil z toho zatracenýho auta.

Najednou jsem stál před jejím hrobem. Koukl jsem se na zvadlé růže z minulého týdne, vzal kytici do ruky a vyhodil ji. Pak jsem rukou oprášil náhrobek a opatrně dal do vázy další kytici. Prací okolo hrobu jsem se snažil zamaskovat svoje třesoucí se ruce. Viděl jsem, jak z kostela vyšel farář. Byl tak zaměstnaný zamykáním velkých dvoukřídlých dveří, že si mě ještě nevšiml. Ten instinkt, který jsem si vypěstoval za ty dlouhé roky na útěku,  mi velel, ať uteču a už se sem nikdy nevracím. Přesto jsem se silou vůle donutit setrvat na místě.

A pak se farář otočil. Šel směrem ke mně a vůbec si mě nevšímal. Vypadal zachmuřeně a ztrhaně. Vlastně byl úplně jiný, než jak jsem si ho pamatoval. Před čtrnácti lety měl husté černé vlasy a na tváři vřelý úsměv. Teď vypadal jako stín toho muže, kterého jsem znal. I když zrovna já mám co říkat… Otočil jsem se zpátky k náhrobku a strašně moc doufal, že mě nepozná. Šel  po cestě asi metr za mými zády. Kamínky pod jeho botami křupaly a já se snažil být neviditelný.

V tu chvíli se zastavil. Cítil jsem na svých zádech jeho pohled. Pozoroval mě a já nemohl odolat pokušení otočit se. Udělal dva kroky směrem ke mně. Obrátil jsem se a on se na mě podíval jakoby viděl ducha. K jeho ospravedlnění musím podotknout, že měl plné právo si něco takového myslet. Pro něj jsem opravdu mrtvý byl.

Otevřel ústa a zase je zavřel. Vypadal v tu chvíli jako ryba na suchu a nevěděl, co dělat. Nervózně jsem se ošil a litoval, že jsem neutekl, když vycházel z kostela.

„Andrewe?“ vyrazil ze sebe a já čekal na okamžik, kdy si protře oči. „Co… Co… Co tu děláš?“ zeptal se mě. Najednou jsem nevěděl, co mu na to odpovědět. Nechtěl jsem mu lhát, ale nevěděl jsem, co mu můžu říct, aniž by mě, nebo jeho, popřípadě oba, odvezli do blázince.

„Vrátil jsem se,“ zašeptal jsem. Ostatní slova se mi vzpříčily v hrdle a nemohly ven. Nic na to neřekl. Nevyptával se, proč jsem naživu, když mi vystrojili pohřeb. Nechtěl vědět, kde jsem byl ty roky. A já mu to tak strašně moc chtěl vysvětlit, ale nevěděl jsem jak.

Clare

Šli jsme pomalu směrem k hřbitovu. Konečně spolu... Nedokázala bych si představit, že bych sem ještě někdy šla sama. Teď jsem vedle sebe měla oporu. Nebyla jsem v tom sama. Byl to naprosto úžasný pocit, vědět, že je tu ještě někdo, na koho se můžete plně spolehnout. Spolehnout… Je to to pravé slovo? Koukla jsem se na Sama, který se zdál úplně ztracený ve svých vzpomínkách. Ve vzpomínkách, které mi nechtěl prozradit. Asi čtvrt hodiny po tom, co se vrátil, jsme se pohádali. Nechápala jsem, proč mi nechce říct, kde byl celou tu dobu. Nevypáčila jsem z něj nic jiného než omluvu. Nejdřív vypadal zkroušeně, pak lehce nazlobeně a pak na mě bez zábran řval. To jsem ještě nikdy v životě nezažila. Nikdo na mě nekřičel tak jako on. Přestal, až když jsem se rozbrečela. To se pak začal strašně omlouvat, ale ten nový pocit, co ve mně vyvstal, už nezahnal. Bylo to jakoby přede mnou stál úplně jiný člověk. Nechápala jsem, kam se poděl ten Sam, co tu byl před zmizením. Možná jsem v skrytu duše doufala, že na hřbitově se zase objeví můj velký bráška. A proto jsem ho sem vytáhla. Nebránil se. Spíš to vypadalo, že si oddychl, že se ho už nebudu vyptávat.

Celou cestu mlčel. Na návsi jsme potkali pár lidí a všichni na nás koukali jako na zjevení. Do večera bude celé La Push vědět, že jsme se vrátili. Mě nejvíc trápilo, že se to Leah nedozví ode mě. Ale Sam za ní odmítal jít. Nechápala jsem to. Nechápala jsem vlastně nic, ale stejně jsem byla strašně moc ráda, že se vrátil. Protože to znamenalo minimálně to, že se budu moct vrátil domů. Bylo mi jasné, že to bude chvíli trvat, ale doufala jsem, že se konečně vrátím tam, kam patřím. Ze školy ve Forks mi sice bude chybět pár lidí, ale nikdo z nich ne tolik, abych tam zůstala. Navíc s Alicí a Edwardem se budu vídat v knihovně a za Rory můžu zajet.

Stáli jsme před branou hřbitova a já počkala, až mě Sam loudající se kus za mnou, dojde. Pak jsme společně otevřeli vrata a vešli. Na hřbitově byli všeho všudy dva lidé. Farář a velká postava oblečená v černé mikině. Šli po cestičce směrem k nám a tiše mluvili. Moc jsem si jich nevšímala a dál šla k hrobu. Když jsem se k dvojici přiblížila a pořádně si prohlédla muže v černém, došlo mi, že ho odněkud znám. A po dvou vteřinách mi došlo odkud. Byl to knihovník. Jeho oči se střetly s těmi mými a vypadal přinejmenším překvapeně. Pak se ale jeho výraz změnil, jakoby schoval všechny své emoce za nějakou masku. Už méně se to ale podařilo faráři. Ten byl bledý jako stěna. Těkal pohledem z Andrewa na mě a naopak.

„Clare,“ řekl s úsměvem Andrew a podal mi ruku. Stiskla jsem ji a byla jsem opravdu ráda, že ho vidím. Za poslední týden jsem se do knihovny nedostala. Přesto jsme netušila, co dělá v La Push. Nebo jsem spíš nechápala, proč ze všech míst tady je zrovna na hřbitově.

„Už asi půjdu,“ vyhrkl pan farář dříve, než jsem se zmohla na pozdrav. Ani nečekal na odpověď a skoro od naší skupinky utekl.

„Ahoj Andrewe,“ řekla jsem a taky se na něj usmála. Sam za mnou si odkašlal . Otočila jsem se a viděla, jak si Andrewa nedůvěřivě prohlíží. Viděla jsem, jak se Andrew za každou cenu snaží udržet úsměv, ale ten už nevypadal tak upřímně jako před chvílí.

„Andrewe, to je můj bratr Sam, Same, Andrew pracuje jako knihovník v Seattlu. Spřátelila jsem se s ním, zatímco ty jsi byl pryč. Hodně mi pomáhal, “ řekla jsem a až po pár vteřinách mi došlo, jak moc jedovatě to znělo.

„Těší mě, řekl Andrew a znělo to upřímně.

„Mě taky,“ odpověděl Sam, ale bylo na něm vidět, že to rozhodně tak nemyslí.Bylo na něm vidět, jak se mu Andrew nelíbí a já se sama sebe ptala, jestli jsem to tak trošku nezavinila tou jedovatou větou.

„Radši už půjdu,“ řekl rychle Andrew, „uvidíme se v knihovně, Clare,“ dodal a rychle kolem nás proklouzl. „Málem bych zapomněl,“ řekl a znovu se k nám otočil. „Něco pro tebe mám, chtěl jsem ti to sice dát až v knihovně, ale když tě potkávám tady.“ Rychlým pohybem si z krku sundal nějaký řetízek a podal mi ho. Prohlédla jsem si to malé červené kolečko s dvěma zkříženými růžemi. Nevěděla jsem, co na to říct.

„To si nemůžu vzít,“ řekla jsem a koukla se znovu na medailonek.

„Jen si to vezmi,“ řekl a vtiskl mi ho do ruky. Nadechovala jsem se k záporné odpovědi, ale nakonec všechna slova spolkla, když jsem uviděla, jak se tváří. Vypadal smrtelně vážně, jakoby přijetí toho medailonu rozhodovalo o životě a smrti.

„Děkuju,“ hlesla jsem a připnula si ho na krk. On se jenom usmál, rychle se obrátil a odešel. Nechápala jsem to. Medailonek mě hřál na krku a já se najednou cítila v naprostém bezpečí. Zalétla jsem pohledem k Samovi. Díval se za Andrewem, dokud neopustil k¨hřbitov. Pak se otočil a vypadal… zvláštně, zmateně. Nechápala jsem, proč se takhle zachoval. Vlastně jsem nechápala nic.

„Ten chlap je divnej,“ zamumlal a zakroutil hlavou. Došli jsme zbývající kus cesty a dostali se k hrobu. Do očí mi vhrkly slzy. Sam mě zezadu objal a lehce mě kolíbal. A pak jsem si všimla ještě něčeho. Ve váze byla kytice čerstvých růží. To nebylo překvapující, už jsem je tady párkrát viděla, ale zaujala mě věc ležící vedle ní. Byla to peněženka.

Vyprostila jsem se ze Samova sevření a sklonila se k ní. Vzala jsem do rukou černou pánskou peněženku a otevřela ji, abych zjistila, komu ji vrátit. V tu chvíli mi málem vypadla z rukou. Úplně nahoře byla moje fotka. Byla rozmazaná, ale byla jsem to já. Vytáhla jsem ji z peněženky a znovu se na ni koukla. A pod ní byla ještě jedna. Byla velká a aby se vešla do peněženky, tak ji někdo složil. S obtížemi jsem ji vyndala a začala ji rozkládat. Cítila jsem, jak se za mě postavil Sam. A pak jsem uviděla postavy na fotce. Byla to rodina, krásná těhotná žena stála vedle vysokého opáleného muže, který jednou rukou držel asi pětiletého chlapce a druhou ruku měl položenou na zvedajícím se bříšku ženy. Vypadali tak spokojeně, štěstí z té fotky přímo sálalo.

Všechny tři postavy jsem znala, ale nemohla jsem uvěřit tomu, že je vidím na jedné fotce. Ta žena byla máma, chlapec Sam a muž, který ho držel v náručí byl… Andrew. Na fotce byl o hodně mladší, vlastně vypadal úplně jinak než teď, ale stejně jsem nepochybovala, že je to on. Otočila jsem fotku a uviděla na druhé straně drobným písmem napsáno:

Vím, že tu s námi nemůžeš být. Trápí mě to a moc se mi stýská, ale chápu to. V minulém dopise si mě prosil o naši společnou fotku, tak ti ji posílám.                                                                              S láskou Jules

Byl to mámin rukopis. Poznala bych ho kdekoliv na světě. A vše stvrdil její podpis. Jules. Jules Uleyová.

Andrew

Jen co jsem byl mimo dohled, tak jsem potlačil chuť se rozběhnout. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, proč se ke mně Sam choval tak chladně a už vůbec jsem nechápal, proč jsem dal Clare ten medailon. Chtěl jsem ji tak moc ochránit, že jsem nepřemýšlel. Přesto jsem toho nelitoval. Když jsem uviděl ten začarovaný přívěsek na jejím krku, ohromě se mi ulevilo. Ale hlavou mi pořád vrtal Samův zvláštní pohled. Bylo vyloučené, aby mě poznal. Neviděli jsme se už tak dlouho. Navíc byl při našem posledním setkání ještě dítě.  Z útržkovitého vyprávění Clare mi došlo, že se Sam přeměnil. Nemělo se to stát. Nejvíc mě ale žralo to, že je to kvůli mně. Od Jules jsem dostal jasné instrukce. Dostaň sem Alici Brandon. A tak jsem ji hledal. Nebyla k nalezení. Vlastně byla podle všech záznamů už sto let mrtvá. Pak se mi ji konečně podařilo vypátrat. Měl jsem jenom pár špatných fotek, její popis a jistotu, že se z ní stal upír. Po pěti letech jsem ji našel přes Carlislea Cullena.

Byl s ním rozhovor v novinách a já na to narazil více méně náhodou. Podle fotky mi bylo okamžitě jasné, že je to upír. Nikdo jiný nemohl vypadat tak dokonale a přitom se živit jako lékař. Navíc jsem o tomhle zvláštním upírovi už párkrát slyšel. Ve svém světě byl on a jeho rodina v podstatě nechtěnými a ne moc milovanými celebritami. A v rozhovoru se  zmiňoval o své dceři Alici.

V tu chvíli jsem byl už zoufalý a chytal se každé stopy. A tak jsem se vydal do města, kde bydleli a nějakou šťastnou náhodou jsem na ni opravdu narazil. Právě se stěhovali a já jim nenápadně podstrčil informace o Forks. To bylo ideální místo. Už to tam znali, navíc měli s indiány uzavřenou smlouvu. Bylo tam deštivo a městečko se tak stalo ideálním místem. Pro mě bylo důležité hlavně to, že to bylo blízko La Push. Jediná věc, co jsem potřeboval. Našel jsem si práci v Seattlu. Nebylo to moc blízko, ale ani daleko. Potřeboval jsem se ztratit v davu a zároveň mít možnost na ně dohlížet. A jeden nový knihovník opravdu nebudil nežádoucí pozornost. Tohle město bylo ideální pro změnu pro mě.

Jenže tím, že jsem sem dostal Cullenovy, jsem spustil kletbu. Ani mě, ani Jules to nenapadlo. A když mi to došlo, tak už bylo pozdě.

Pomalu jsem se vracel k autu a přemýšlel jak tohle všechno napravit. Když se proměnil Sam, tak se promění i další. Kolik životů bude zničeno kvůli záchraně Clare a Alice? Kdybych sem nepřitáhl Cullenovy, tak by možná k ničemu takovému nedošlo. Možná by se panáček nerozbil a Darkness by se nedostal ven. Ale už bylo pozdě na nějaké kdyby… Lavina už se spustila a já musím přijít na to, jak ji zastavit.

Nebe bylo zamračené a vzduch ztěžkl. Dnes večer bude velká bouřka, ovzduší bylo nasáknuté vodou. Černo nade mnou mě znervózňovalo. Ale nebylo jedinou věcí, co mě vadila. Sáhl jsem si na krk a bez medailonu jsem se cítil podivně nechráněný. Ale musel jsem to udělat. Nedokázal jsem ji ochránit jiným způsobem a tak jsem ji musel dát svoji ochranu. Byla momentálně ve větším nebezpečí než já. Rozhlédl jsem se okolo a hledal. Pohledem jsem přejížděl křoviny. Za ty roky jsem věděl, kdy mi hrozí nebezpečí. Prostě mě měl někdo tam nahoře rád a vždycky mi to dal nějak vědět. Musím se dostat k autu, došlo mi a zrychlil jsem. Ale už bylo pozdě. Zpoza rohu se ke mně blížila velká postava oblečená v černém.

Oči mě nenechávaly na pochybách, kdo to je. Jakoby ten ďábel věděl, že už nemám medailon a rozhodl se to všechno ukončit dřív, než se dostanu do chráněného domu. Mojí jedinou záchranou by mohla být fara, kdybych od ní nebyl tak daleko. Rozběhl jsem se k ní, ale bylo mi jasné, že je pozdě. Dostihl mě ani ne na polovině cesty. Otočil jsem se k němu čelem. Od našeho posledního setkání se změnil. Měl hmotné tělo a já si mohl dopodrobna prohlédnout jeho rysy. Kdybych nevěděl jak je zlý, tak bych řekl, že je to naprosto průměrný člověk. Černé vlasy mu sahaly až po ramena a na koncích se lehce vlnily. Obličej měl tvrdý a ostře řezaný. Propaloval mě svýma černýma očima a já se najednou nemohl ani hnout. Rty se mu zvlnily do ďábelského úsměvu. V tu chvíli nebylo pochyb o straně, kterou si vybral. Zlo z něj přímo sálalo.

„Kdy máš svůj medailon?“ zeptal se jakoby přesně nevěděl, na jakém krku spočívá. „Víš co je na vás se svědomím nejzvláštnější? Ta vaše hloupost. Kdyby ses totiž více začetl do těch starých deníků, tak bys zjistil, že já jí nemůžu ublížit dříve, než někoho zabiju. A ty ses mi tak dobrovolně nabídl,“ řekl. Připadal jsem si tak bezmocně. Koutkem oka jsem viděl, jak mávl rukou. Cosi neznámého mě odmrštilo dozadu. Narazil jsem na zeď, která oddělovala hřbitov od silnice. Cítil jsem bolest všude po těle. Rozlévala se až do konečků prstů a na chvíli jsem ztratil dech. Snažil jsem se postavit, ale bylo to marné.

„Já ti pomůžu, chceš?“ zeptal se škodolibě. Natáhl směrem ke mně ruku a já cítil tlak na krku, který mě donutil zvednout se. Stál jsem na nohou , ale on nepřestával. Dál mě zvedal do vzduchu a já nemohl popadnout dech. Snažil jsem se tu neviditelnou sílu odpáčit pryč od sebe, ale prsty mi tím tlakem proklouzávaly. Nebylo tam nic jiného než vzduch.

„Jak směšné…“ řekl se škodolibostí v hlase. „Snažil ses ji ochránit a teď kvůli tobě zemře.“ Rozesmál se a já se snažil popadnout dech. Pouhýma očima zvětšoval tlak na můj krk. To je konec, napadlo mě. Věděl jsem, že to jednou přijde, dokonce jsem byl smířený s tím, že to přijde brzy, ale teď? Teď mě tady potřebovali, po těch letech jsem byl zase užitečný. Clare potřebovala objevit své schopnosti a naučit se je používat. I Alice potřebovala pomoc a já byl jediný, který o tom všem věděl a byl jim k dispozici.

Před očima se mi začaly objevovat černé skvrny, které zabíraly čím dál větší prostor. Darkness něco říkal, ale já už neměl sílu vnímat co. A najednou mě pustil. Zhroutil jsem se na zem a lapal po dechu. Když jsem zvedl hlavu, tak jsem uviděl faráře a Darknesse, jak se zachvěním vzduchu mizí. Farář na mě mluvil, ale já neměl sílu poslouchat. Lapal jsem po dechu a vzduch se mi v krku zadrhával jako ruka o neohoblované prkno.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, ale já víc odezíral v jeho úst než slyšel. V uších mi zvonilo. Podepřel mě a pomohl mi vstát. Pak mě dotáhl k faře. Když jsem se ohlédl směrem ke hřbitovu, tak jsem uviděl, jak branou vychází dva lidé.

Vešli jsme do malého obývacího pokoje. Znal jsem to tady, byl jsem v téhle místnosti už tolikrát. Posadil mě do křesla a já se zmoženě opřel. Mluvil na mě a já se snažil rozeznat o čem.

„Kdo to byl?“ zeptal se. Zakroutil jsem hlavou. Tohle byla jedna z těch věcí, které neměl vědět.

„Ale no tak, vím o Jules. Sama mi to řekla. Poslední dobou se tu stalo pár divných věcí a já si dal dvě a dvě dohromady. Nevím kdo to dělá ani proč, ale po dnešku vím, že to má něco společného s tebou. Tak nezapírej a mluv.“ Chtěl jsem mu to říct, ale krk mi to nedovolil. Při každém slově mi jím projela ostrá bolest a po chvilce jsem nemluvil už vůbec. Zakroutil jsem hlavou a i při tom drobném pohybu mi hlava málem upadla. Koukl jsem se do zrcadla na protější stěně a viděl, jak mi krk modrá. Krk, na kterém už nebyl medailon…

Clare

Seděla jsem doma na pohovce a hledala odpovědi ve své hlavě. V ruce jsem držela tu fotku a nemohla nic pochopit. Sam něco dělal v kuchyni a byl nervózní jak pes. Právě jsem podstoupila křížový výslech týkající se Andrewa. Až teď jsem si uvědomila, jak málo toho o něm vím. Znala jsem jeho jméno, ale jinak to pro mě byla prakticky neznámá osoba. Připadala jsem si zrazená. Odkud se zná s mojí mámou, a proč nosí její fotku v peněžence? Vlastně jsem v té malé kožené věcičce našla ještě spoustu dalších věcí. Doklady, účty a několik fotek. Byla jsem na nich já Sam nebo máma. Na každé z nich byl jejím písmem napsaný nějaký vzkaz.

Vyběhla jsem nahoru do pokoje a nevšímala si Samových výkřiků. Potřebovala jsem být sama. Peněženku jsem svírala v rukou a když jsem vešla do pokoje, tak jsem ji odhodila na postel.

Nepřekvapilo mě, že dřevěná truhlička stojí na stole. Tak nějak jsem si zvykla, že je vždycky tam, kde ji potřebuji. Ani jsem nevěděla, proč ji otevírám. Vyndala jsem všechny věci, které byly kupodivu vevnitř a vzala do ruky knihu. Ale když jsem ji otevřela, tak byla stejně nečitelná jako minule. Truhlička byla vyprázdněná a já si až teď všimla, že na to, jak je veliká, má malý úložný prostor. Vzala jsem ji do rukou a zatřásla s ní. Vevnitř něco zahrkalo. Otevřela jsem víko a prsty přejela po dně. A narazila jsem na malou prohlubeň v rohu. Jakoby mi něco vedlo ruku, věděla jsem, co mám dělat. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych se ujistila, že jsem tu sama. Střetla jsem se s upřeným pohledem panenky a skoro viděla její nepatrné kývnutí. Už jsem asi fakt blázen. Z krku jsem sundala medailon a přiměřila ho k malé prohlubni na dně. Měl stejný tvar i velikost. Zhluboka jsem se nadechla a vložila ho do ní.

Ozvalo se tiché cvaknutí a dno skříňky nadskočilo. Opatrně jsem vyndala medailon a nasadila si ho na krk. Potom jsem špičkami prstů nadzvedla víko. Spodní část skříňky byla naplněná menšími věcmi. V koženém pytlíku byly kameny s vyrytými znaky. Vedle nich ležely dvě sady tarotových karet. Pak se tam válelo několik růžně velkých barevných svíček a kamenů. A na kraji byla v jedné přihrádce obálka. Vzala jsem ji do rukou a vytáhla z ní obsah. Byly to fotky. Na prvních jsem byla já nebo Sam, popřípadě oba. Byly seřazeny podle stáří. Netrpělivě jsem je prolistovala až na konec. Zklamaně jsem si povzdechla a nechápala, proč jsem tak jančila. Zvedla jsem obálku a najednou z ní vypadla ještě jedna fotka. Byla na ní máma ve svatebních šatech a… Andrew. V tu chvíli mi to konečně došlo. Až doteď jsem se tomu bránila, nechtěla jsem tomu uvěřit, ale teď jsem měla důkaz. Nevšimla jsem si ale ještě jedné věci. Vedle obálky bylo v šuplíku ještě něco. Rozložila jsem ten záhadný papír a zhluboka se nadechla. Bylo to parte. Andrew Uley… Andrew Uley…

Vyběhla jsem z domu bez rozloučení se Samem a se slzami v očích tak tak stihla autobus směrem do Forks. Tam jsem po chvíli čekání nastoupila do spoje směrem na Seattle. Byla to ta nejdelší cesta v mém životě. Z autobusové zastávky jsem ke knihovně skoro běžela. V rukou jsem svírala tu svatební fotku a parte. Dveře byly zamčené, tak jsem zazvonila na zvonek se jménem Andrew Calahan. Pitomá zástěrka, kterou si ten lhář vymyslel. Po několika minutách čekání jsem skoro měla chuť odejít. Co mu řeknu? Jak se mám chovat? Už jsem se otáčela k odchodu, když se za dveřmi ozval šramot.

Andrew otevřel dveře a já se zhrozila nad tím, jak vypadá. Byl strašně bledý a vypadal unaveně. Měl na sobě černý rolák až ke krku a vypadal překvapeně.

„Můžu dál?“ zeptala jsem se a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

„Jistě,“ zašeptal potichu. Vypadal jakoby měl chřipku. Vlastně i tak zněl. Ale vždyť ještě odpoledne mu nic nebylo. Pustil mě dveřmi dál a bylo na něm vidět, jak je zmatený. Asi chtěl něco říct, ale po nešlo mu to. Koukla jsem se na věci okolo sebe. Najednou se ve mně zdvihla vlna vzteku. Kde byl ty roky, když nebyl mrtvý? Sledoval hru pocitů v mém obličeji a ještě více zesinal. A v tu chvíli jsem věděla, že to musím říct hned teď.

„Tati?“ 

 

***

Tak, tady mámedva kandidáty na Darknesse. Nějak se nemůžu rozhodnout...

Darkness Darkness

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

7)  HMR (04.03.2012 01:19)

fň, děsivý jsou oba...
překvapivé a naprosto nečekané trochu mě děsí propracovanost téhle povídky, kam se na tebe hrabu...

Ivanka

6)  Ivanka (08.12.2011 12:33)

Terry, moc děkuji za reakci, Darkness byl už ale bohužel vybrán. Je to ten druhý. ;)

Terry

5)  Terry (07.12.2011 20:55)

super!brala bych prvního Darknesse

emmettka

4)  emmettka (15.03.2011 17:09)

Super kapitola! Já bych brala prvního Darknesse :-) je podle mě mnohem hezčí než ten druhej :-)

Michangela

3)  Michangela (14.03.2011 09:04)

Fanny

2)  Fanny (13.03.2011 23:27)

Tak tahle kapitola přinesla pár dalších otázek, ale konečně jsem pochopila alespoň něco z tvého dokonalého a dokonale zamotaného příběhu. A co se týče Darknesse, oba se na něj hodí, ale asi toho druhého.

1)  jenka (13.03.2011 21:59)

Ahoj, jsem ráda, že jsi s touhle povídkou zpátky. Nějak nevím, jestli jsem už dřív psala nějaké komentáře (paměť je děravá a já jsem líná :) ) a proto to shrnu do jedné věty: Tahle povídka mě uchvátila a tenhle díl je skutečně úžasný a plný zvratů. Moc se těším, že další budou přibývat trochu rychleji :)
A abych nezapomněla, já bych vybrala toho druhého Darknesse - ten první je až moc PŘÍMOČAŘE zlý.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullenovi