Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Tenhle  týden jsme měli prázdniny, takže jsem čekala, že budu mít čas na psaní. Jenže máma se rozhodla, že budeme malovat. Takže jsem neměla čas ani energii. Nakonec jsem to přece jenom zmákla a máme tady novou kapitolku.

Položme si tedy hned na začátku otázku. Co je vlastně pan knihovník zač a jaktože všechno ví? A je to člověk nebo něco jiného? Jaké vazby má na Clare a Alici? A co se vlastně děje kolem? Minulá kapitola nám dala spoustu odpovědí, dnešní jich taky snad pár dodá a přístí dvě se máte teprv na co těšit.


14. kapitola – Tři lidi, detektiv a kyblík plný dešťové vody

Clare

Sekundy, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce. Přesněji pět měsíců a nějakých pár dní uběhlo od mého odchodu z La Push. Dalo by se říct, že to bylo to nejzvláštnější období v mém životě. Doba plná zvratů, navazování nových přátelství a ztrácení těch starých. Ve Forks se mi sice nezačalo líbit, ale přizpůsobila jsem se. Jedinou kamarádkou ve třídě byla Rory. Tím jsem ale nemohla říct, že bych si neměla s kým popovídat. Můj život totiž zaplnili tři úžasní lidé. Každý se trošku jiným způsobem stal mojí rodinou.

Prvním člověkem byla Alice. Tak trošku střeštěná, ukecaná a špatně vonící puberťačka mi byla kupodivu velkou oporou. Tedy pokud se mě zrovna nesnažila dohodit Edwardovi. Mému… kamarádovi. Trvalo mi dlouho, než jsem si připustila, že je trošku jiný než ostatní kluci jeho věku. Nebyl to namachrovaný středoškolák s namakaným autem a tuctem holek okolo. Tedy ne, že by tohle všechno nemohl mít, kdyby jenom trošku chtěl. Byl prostě jako z jiné doby. Vždy chápavý, milý a ochotný pomoci. Ze začátku mě na něm trošku vadilo pár věcí. Zaprvé se mi hodně líbil .Ale Alice svými dohazovačskými plány spíš plnila roli odstrašovače. Po měsíci jsem zjistila, že kdybych chtěla být víc než jeho přítelkyně, tak bych se asi zbláznila.

Jistě, úžasně se s ním povídalo, ale to bylo asi vše, co jsem s ním měla společného. Navíc ani zbytek jeho rodiny nebyl nadšen naším přátelstvím. Alice se jako správná dohazovačka starala o to, abych neviděla nenávistné pohledy jejich blonďaté sestry, ale i v tomhle ohledu selhala. Bylo mi jasné, že tahle rodina mě prostě ráda mít nebude. Druhá věc, která mě na něm štvala, byl jeho ochranářský pud. Připadal mi jako vládní příručka proti neštěstím v kosmu. Byl přehnaně opatrný, unavující, vše detailně plánující a pro mě naprosto neužitečný.

A třetí věc, která mě neskutečně vadila, byla jeho vůně. Jasně, holka se zabouchne do kluka podle vzhledu. Takže první kritérium by pro mě rozhodně splňoval. Byl to opravdu kus. Pak se, tedy aspoň v mém případě, zajímá, jestli má něco v hlavě. Druhý bod pro něj, inteligence mu rozhodně nechyběla. Důležité jsou taky společné zájmy. Byl sečtělý, inteligentní a podle všech tvrzení taky chodil kempovat do lesů. Takže další plus, společné zájmy jsou kostrou vztahů. Jenže pak přišlo to ostatní. Věk, jedno velké fiasko. Prostě bych, kdyby o mě projevil větší zájem, nechápala, co vidí na takovém děcku. V neposlední řadě to byla jeho rodina. Očividně jsem jim nepadla do noty. Možná ho plánovali oženit s nějakou bohatou dědičkou nebo dcerou multimilionářského podnikatele. Do téhle škatulky jsem tak nějak nezapadala. A třetí obrovskou propastí mezi námi byl můj citlivý nos.

Po sepsání všech plusů a mínusů a následujícím společném rozhovoru jsme se s úsměvem shodli, že náš vztah by prostě nefungoval. Alici jsme to samozřejmě neřekli a dál se bavili jejími plány na naše spárování. Vše vyvrcholilo jedno odpoledne v knihovně, kdy sebou přivedla Edwarda a chtěla dokončit svoje několikaměsíční snažení. Tam jsme jí všechno vyklopili a ona uraženě odešla se slovy, že s námi do konce svého života nepromluví. Vydrželo jí to dva dny.

A posledním člověkem, pro mě asi nejdůležitějším, byl knihovník Andrew. Ukázalo se, že je to velmi příjemný člověk, který mi dokázal ve spoustě věcí pomoci. Ať už to byl referát do angličtiny nebo Mia, která šílela z mého kolotoče, který neustále hrál. Doporučil mi jedno hodinářství, kde prý opravují takovéhle věcičky. Jenže tam mi řekli, že je vše v pořádku. Poté, co kolotoč začal hrávat i v noci, Mia vyhrožovala, že ten krám vyhodí z okna. Copak jsem mohla za to, že měli se strejdou ložnici přímo pode mnou? Nakonec mi došlo, že kolotoč hraje nejčastěji ve tři denní doby. Když jsem se vrátila ze školy, když jsem se vrátila z knihovny, kde většinou byla Alice nebo Edward, a v noci.

Taky jsem vypozorovala, že když ho dám ráno do skříňky, tak odpoledne po návratu ze školy stojí na stole. Prostě jsem si zvykla, že můj život není normální. Jediný člověk, komu jsem tohle všechno řekla, byl Andrew. Nesmál se mi ani mě nepovažoval za blázna. S pokyvováním hlavy mě vyslechl a poradil mi, ať kolotoč přikryji nějakou látkou, jeho spuštění by prý mohl způsobovat průvan. Moc jsem tomu nevěřila, ale nakonec jsem ho ze zoufalství poslechla. Tehdy jsem se po dlouhé době v noci vyspala.

Ukázalo se, že toho ví hodně i o místních legendách. Na to odpoledne, kdy mi chtěl půjčit starou knihu o studených, nikdy nezapomenu. Venku bylo zataženo a hustě pršelo. Alice ani Edward dnes nepřišli a já byla celé odpoledne v knihovně sama. Venku byla skoro tma a já musela na autobus. Vůbec se mi nechtělo ven, ale nějak jsem se domů dostat musela. Knihovník právě zapaloval svíčky v oknech, když jsem se s ním loučila. Už dávno jsem si zvykla na jeho zvláštní zvyky, které mi tolik připomínaly mámu. Poslední dobou vypadal velmi unaveně a ustaraně. Jakoby ho něco velmi trápilo. Roztržitě se se mnou rozloučil a zapálil několik dalších svíček.

Na schodišti v hale byla naprostá tma. Za velkými okny se schylovalo k bouřce a já už chtěla sedět a autobuse a mířit zpět do Forks. Otevřela jsem velké dveře a ovanul mě ledový vítr. Oproti odpoledni se strašně ochladilo. Rozevřela jsem deštník a psychicky se připravovala na to, že zřejmě promoknu až na kost. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Nějaký šestý smysl mi našeptával, ať se vrátím do knihovny a ani se odtamtud nehnu. Nebo to nebyl šestý smysl a já prostě nechtěla zmoknout. Protože bylo ještě poměrně brzo, tak světla v ulici nesvítila. Bouřkové mraky zakryly oblohu a v ulicích se proháněl vítr. Na konci ulice jsem viděla někoho stát. Jenom obrys té temné postavy mi naháněl strach. Neznámá osoba se vydala směrem ke mně a já cítila její pohled na mém těle. Nemohla jsem se ani pohnout, nemohla jsem křičet nebo utíkat. Ten neviditelný pohled mě přikoval k dlažebním kostkám a nemilosrdně mě držel na místě.

Chtěla jsem utíkat, ale něco mi říkalo, že není kam. Před tímhle nebezpečím neuteču. Někde za sebou jsem uslyšela, jak se někdo blíží a postava se nerozhodně zastavila.

„Clare?“ zakřičel někdo za mnou. Temná postava mě pustila ze zajetí svých očí a já se instinktivně ohlédla. Z dveří knihovny právě vycházel Andrew. Otočila jsem se zpět směrem do ulice a zahlédla tu temnou postavu, jak s k nám blíží.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě naléhavě. Poté co jsem přikývla mě chytl za ruku a táhl mě směrem ke knihovně. Znovu jsem se ohlédla za sebe, ale temná postava tam už nebyla.

„Viděl jste to?“ zeptala jsem se ho vyděšeně.

„Co?“ usmál se falešně a ve dveřích do knihovny dál nervózně těkal pohledem okolo.

„Toho muže,“ řekla jsem tiše a mávla rukou směrem k temnému a teď již prázdnému chodníku.

„Asi se ti něco zdálo,“ odpověděl…

Toho večera mě odvezl domů autem, prý abych nenastydla. Byl velmi milý a velmi ostražitý. I když na první pohled vypadal bezstarostně, viděla jsem na něm, jak si dává pozor na každé své slovo. Doporučil mi, abych nikdy nikam nechodila potmě, dnešní svět je všelijaký a lidi v něm znamenají nebezpečí. Taky mi poradil, ať si až přijdu domů, zapálím v okně svíčku. Mají prý uklidňující a relaxační účinek a je krásné dívat se na jejich plamen. Nijak jsem to nekomentovala. Když jsem se ho druhý den zeptala, proč vyšel ven z knihovny a tím mě vlastně zachránil, tak pohotově odpověděl, že mi chtěl dát ještě jednu knihu, která by mě mohla zajímat…

Tohle setkání s tajemnou temnou postavou nebylo bohužel poslední. V noci jsem se čas od času budila s pocitem, že mě někdo pozoruje. To jsem pak vždycky odkryla kolotoč a on mi moje podezření buď potvrdil, to když spustil písničku, nebo vyvrátil, když byl z ticha. Postupem času jsem zjistila, co je tahle hrací věcička zač. Upozorňovala mě na nebezpečí. A to bylo někde kolem knihovny. Nechápala jsem, co mi hrozí a docela mě to znervózňovalo.

Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsem otevřela svou skříňku a po chvíli váhání z ní vytáhla zrcadlo. Skoro jakoby mi někdo napovídal, co mám udělat. Pomalu jsem ho vzala do ruky a snažila se neleknout, když jsem tam svůj odraz opět nespatřila. Viděla jsem jen nábytek za mnou. Skousla jsem ret a rozhlédla se po místnosti. Pak jsem vzala zrcadlo a znovu se koukla za sebe. Po místnosti se pohybovalo spoustu beztvarých stínů. Skousla jsem si ret ještě pevněji, abych nevykřikla. Pomalu jsem pohybovala zrcadlem a pořád se do něj dívala. Když jsem se jím koukla na panenku, tak jsem ho málem pustila na zem. V jednu chvíli totiž vypadala ještě hrůzostrašněji než ty stíny okolo. A pak jsem jím pohnula směrem k oknu.

Vedle postele stál vysoký muž, mohlo mu být tak kolem třiceti. Měl dlouhé černé vlasy a jeho zlé oči mě nenávistně pozorovaly. Na sobě měl zelenou košili a hnědé kalhoty a vypadal, jako kdyby vypadl z nějaké historické knížky. Sálal z něj vztek, nenávist a ještě něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Jeho oči mě propalovaly a já věděla, že kdyby pohled zabíjel, tak už bych byla mrtvá. Křečovitě jsem držela zrcátko a snažila se nekřičet o pomoc. Rychle jsem se otočila a koukla se na místo, kde měl stát. Viděla jsem jenom stín, který jeho postava vrhala, ale tělo tam nebylo. Pustila jsem zrcátko a snažila se dostat z místnosti. Přitom jsem omylem stáhla z kolotoče látku a ten se bláznivě rozehrál. V té vteřině stín zmizel…

Andrew

Nervózně jsem přecházel po knihovně. Útoky se stupňovaly a já najednou neměl ponětí, jak ty dvě ochránit, aniž bych se prozradil. S tímhle jsme nepočítali. Jules mě sice upozornila na všechno, na co si vzpomněla, jenže jaksi nepočítala s tím, že by se Darkness mohl dostat ven z panáčka. V tuhle chvíli jsem nenáviděl to, že vím, k čemu tohle všechno směřuje. Musím pro ty dvě získat ještě čas, hodně času, ale absolutně jsem netušil jak. Možná kdybych Clare řekl pravdu… Jenže to jsem nemohl, kvůli jejímu bezpečí. Kdyby tak hrozila smrt jenom z jedné strany, to by bylo naprosto dokonalé. Bohužel jsem se zapletl do více věcí najednou a teď najednou není cesta ven. Andrew Calahan. Pitomá zástěrka. Pitomá síť lží a polopravd. Nenáviděl jsem své jméno.

Jules by to všechno vyřešila. Jenže ta už tu není. Proč si ksarku připadám jako neschopný trotl? Ve svém světě jsem mistr. Jenže to bych nebyl já, kdybych se nepřipletl ještě do světa, kde jsem naprosto bezmocný. Měl jsem chuť něco rozbít, ale udržel jsem se. Nikdy neměla ráda, když jsem ze vzteku ničil věci. Chtělo se mi vykřičet do světa, jak moc mi chybí. Místo toho jsem tu seděl se založenýma rukama a nemohl nic dělat. Znovu se opakoval ten pocit bezmoci. Cítil jsem přesně to, co před čtyřmi roky. Znovu jsem nemohl nic dělat, znovu jsem byl ten, kdo věděl, co se děje a nemohl hnout ani prstem pro napravení situace.

Někdo vešel do místnosti a já se ani neohlížel. Věděl jsem, že to bude někdo známý. Tuhle knihovnu nenavštěvovalo moc lidí. Většinu z nich jsem znal jménem a tykal si s nimi. Proto mě překvapil hlas, který promluvil:

„Dobrý den,“řekl nově příchozí. Překvapeně jsem se otočil a viděl dobře známou osobu, u které jsem doufal, že už ji nikdy neuvidím. Stál přede mnou asi čtyřicetiletý muž s blond vlasy a jizvou, která mu deformovala levé oko. Cvičeným pohledem jsem zpozoroval jemnou vybouleninu na opasku a ještě menší na noze. Zbraně. Zalitoval jsem, že jsem tu svoji nechal doma. Dlouho jsem se zde cítil mimo nebezpečí pocházejícího z tohoto světa, a proto jsem ji u sebe nenosil. Polil mě studený pot.

Znovu budu muset odejít? Znamená snad návštěva tohohle nepříjemného policajta další stěhování? Další změnu jména, vzhledu a života. Zrovna teď, když se konečně po těch letech cítím nějak užitečný a… šťastný?

„Detektive?“

„Poručíku, měl byste se posadit,“ řekl a pokynul mi ke křeslu. Ze slušnosti jsem mávl rukou k druhému křeslu, ale on jenom zavrtěl hlavou a opřel se o zeď.

„Vzpomínáte si na Carlose Pavesu?“

„To je ale blbá otázka,“ řekl jsem a potichu zaklel. Vzpomínal jsem si až moc dobře na ten jeho krysí ksicht. Znovu se mi před očima objevily ty potoky krve, znovu jsem slyšel všechny výstřely, které tu noc padly. A pak soud. Jeho odsouzení a můj útěk. Všechno, co mě posledních deset let strašilo ve snech, věci, na které jsem chtěl zapomenout,  znovu oživly a já si připadal, jako by to bylo včera.

„Pan Pavesa,“ řekl, a já v jeho hlase slyšel všechnu nenávist, kterou jsem cítil, „ před třemi dny zemřel ve vězení. Díky vám se nám podařilo zlikvidovat celou organizaci a nezbyl už nikdo, kdo by se mohl mstít. Nebudu vám lhát, pořád nejste úplně v bezpečí, ale když se nebudete moc zviditelňovat, tak byste mohl prožít klidný a spokojený život pod svým vlastním jménem. Oddělení pro ochranu svědků už nemá důvod pro to, aby vás chránilo. Tady je váš starý život,“ řekl a podal mi obálku s doklady. „Záleží na vás, zda je budete chtít použít.“ Třesoucí rukou jsem si je vzal a koukl se na mě. Tohle všechno zbylo z mého starého života.

Detektiv se otočil a odešel. Nezůstalo po něm nic a já nemohl uvěřit, že všechno co řekl byla pravda. Byl jsem svobodný. Tolik let jsem na to čekal, až jsem ztratil víru v to, že se tohohle dne někdy dožiju.

 

Clare

Seděla jsem na pohovce a vzpomínala. S úsměvem jsem se rozhlédla po celém pokoji a děkovala bohu za to, že se mi nakonec strejdu a tetu podařilo přesvědčit. Zpátky v La Push. I když to bylo jen na víkend, byl to ten nejkrásnější předčasný dárek k narozeninám. Vzduch v místnosti byl sice trochu zatuchlý, ale stačilo jenom na pár minut otevřít okno a vše bylo v pořádku. Ještě chvíli tu budu vzpomínat a pak se vydám ven a pozdravím se se všemi. Těšila jsem se na to. Ale až za chvíli. Teď jsem v ruce držela fotku. Byli jsme na ní já, Sam a máma. Měli jsme na sobě jen plavky. Fotka vznikla před naším domem, přesně si pamatuji kdy.

Byl parný den a svítilo sluníčko. Milovala jsem tyhle slunečné dny plné smíchu. Máma vždycky byla jako vyměněná a dovolovala nám věci, které by nám jindy neprošly. Já se Samem jsme si hráli a ona ležela na dece a opalovala se, i když to její kůže nepotřebovala. Sam se k ní potichu blížil s kyblíkem plným vody v rukou a já se chichotala opodál. Ona se dál se zavřenýma očima nechávala hladit sluníčkem. Sam na nic nečekal a po chvilce váhání jí na břicho vylil celý kyblík plný studené dešťové vody z barelu za domem. Místo toho, aby máma zuřila,  se rozesmála a řekla, že je stejné zlobidlo jako táta. Potom vzala foťak, postavila ho na okno, nastavila samospoušť a všichni jsme se vyfotili…

Ze vzpomínek mě vytrhlo nesmělé zaťukání na dveře. Docela mě to překvapilo, nikdo přece neví, že jsem tady. Přesto jsem s pokrčením ramen vstala a vydala se ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela. A na prahu stál polonahý Sam. 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivanka

6)  Ivanka (04.03.2012 01:50)

Ne-e, píšu, v nočních hodinách jsem nejvíce líbána múzou... :D

HMR

5)  HMR (04.03.2012 01:23)

Ty nespíš?

Ivanka

4)  Ivanka (04.03.2012 01:10)

Hani, moc děkuju za upozornění na chybu, letím to opravit. A musím říct, že tím tvým vyjádřením programu na ochranu svědků jsi mi vzala dech. Dokonalé!

HMR

3)  HMR (04.03.2012 01:01)

řekla bych, že první část vypráví Clare, tak proč je tam titulek Alice?
program na ochranu svědků? to je jako s transplantací, zachrání ti život, ale o doživotních následcích ti nikdo dopředu nic neřekne, brr...
Sam? No konečně...

Fanny

2)  Fanny (27.02.2011 23:00)

Konečně! Konečně se bude moci vrátit domů, doufám. :) Ale taky doufám, že bude dál navštěvovat knihovnu, protože i jen knihovník je velmi sympatický a to ani nemluvím o tom, když tam je Edward s Alice.;)

Michangela

1)  Michangela (26.02.2011 22:28)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek