Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Nějakým zázrakem se mi podařilo napsat další kapitolu v rekordním čase a tak vám ji tady představuji. Dnes se Clare vůbec nedostane ke slovu. Vlastně tohle všechno vzniklo tak trošku nelánovaně, obsah se mi prostě vynořil v hlavě a dožadoval se sepsání. Tohle mělo být shrnuto do několika vět v některé z pozdějších kapitol. Ale zdálo se mi správné takto to rozepsat, tak snad se vám to bude líbit, protože dnes se seznámíme s Darknessem.


13. kapitola – kujme pikle, pikle kujme, odhalujme, dedukujme

Alice

A bylo to tu. Věděla jsem, že se to někdy bude muset dozvědět, ale rozhodně jsem nechtěla tak brzo odhalit celou svou totožnost. Přece jenom se mi docela hodilo, že neví, kde bydlím. Kdyby se totiž něco zvrtlo, dalo by se to všechno snadno ututlat. Ale teď už je pozdě. Zajímalo by mě, proč se mě na to zeptala. Vypadala vždycky tak nesměle a slušně.

„Máš nějaké sourozence?“ zeptala se mě rozpačitě. Bylo na ní vidět, jak strašně je jí to nepříjemné, ale už prostě nechtěla couvnout zpátky. Zvažovala jsem svoje možnosti. Buď jí teď řeknu něco o naší rodině a získám si její důvěru nebo budu lhát a ukončím s ní všechny styky. To druhé by se rozhodně líbilo celé mé rodině, ale já jsem se v tuhle chvíli rozhodla být sobecká. Doufám, že mě po příchodu domů Edward nenapráská.

„Jo, mám dva bratry a jednu sestru,“ řekla jsem popravdě a odlepila se od zdi. Pořád jsem pozorovala kolotoč ležící na stole a napjatě čekala, jestli se znovu rozehraje. Naštěstí byl v klidu. Hodný kolotoč, pochválila jsem ho v duchu. Clare si sedla do křesla a já zaujala místo naproti ní. Viděla jsem na ní, jak se všemožně snaží dýchat jiný vzduch než ten, co proudí ode mě. Přesto po chvilce přemáhání nakrčila nos.

Připomínalo mi to schůzku s indiány při uzavření smlouvy. Akorát oni krčili nosy mnohem nápadněji. Začala jsem vyprávět, jak to chodí u nás doma. Po pěti minutovém monologu jsem zjistila, že to opravdu není moc hovorný člověk. Když už z ní ale chvílemi něco vypadlo, byla to fakt perla. U celého rozhovoru jsem se prostě nehorázně bavila. Ze začátku vypadala nervózně, ale postupně se otrkávala a zapojovala se do rozhovoru častěji. Po chvíli se koukla za má záda na nástěnné hodiny.

„Promiň, budu muset jít,“ řekla rozpačitě a zvedla se. Věděla jsem, že chce stihnout autobus do Forks. Sice podle mě měla ještě hojně času, ale stejně jsem ji nechala odejít. Kdyby se mě dneska nezeptala na moje sourozence, tak bych ji vzala domů, ale nemá cenu pokoušet rodinku ještě víc. Už tak budu mít doma horkou půdu pod nohama. Zahleděla jsem se na její odcházející postavu. Škoda že je tak mladá, napadlo mě znovu. S Edwardem by se k sobě hodili. Slyšela jsem, jak mluví s knihovníkem a loučí se s ním. Ale vidina téhle indiánky vedle Edwarda mě nepřestala pronásledovat.

Ale možná by to přece jenom šlo… Možná, že kdyby Edward nevěděl, kolik jí je let, tak by si dal říct. Školy jsou hned vedle sebe, s trochou šikovnosti by se dalo zařídit „náhodné“ setkání. A kdybych si dobře hlídala myšlenky a vize, tak by na to Edward vůbec nemusel přijít. Představila jsem si je, jak sedí v jídelně a jí. Tedy Clare jí a Edward sedí naproti ní. Kdyby v celé jídelně nebylo ani jedno volné místečko a oni dva by si museli sednout k jednomu stolu. Jenže to by tam nesměl být nikdo z naší rodiny. Copak Rose a Emmetta, to by se dalo lehce zařídit, Japera bych taky snad nějak zvládla. Jenže jak dostat Edwarda samotného do jídelny? Ale dalo by se to, snad…

A nebo by se mohli nějak potkat tady v knihovně. Přece jenom je Edward strašný knihomol, ani by nebylo moc těžké ho sem dostat, kdyby nevěděl, že je tady ona. A pak nějak nenápadně zmizet a zavřít ho tady pod pohrůžkou nákupů. Ďábelsky jsem se usmála a měla chuť si zamnout ruce. Nakonec jsem od toho upustila. Jeden nikdy neví, kdo ho pozoruje. Ale teď už byl čas jít domů a vypít si šálek pěkně hořkého čaje. Vstala jsem a chtěla nenápadně zmizet. Knihovníkovo chování vůči mě se mi totiž ani trošku nelíbilo. Zrovna jsem kolem něj procházela, když se otočil směrem ke mně.

„Slečno,“ řekl a já musela zastavit. Otočila jsem se k němu a na jeho tváři viděla velmi zvláštní výraz. Cítila jsem z něj averzi vůči mě. Měla jsem tak plnou hlavu Clare a Edwarda, až mi unikla jedna zdánlivě nedůležitá vize. Měla jsem ji asi před měsícem. Byl v ní on a já. Mluvili jsme spolu a… Prostě o nás nějakým způsobem věděl. Tenhle nevšímavý a nedůležitý knihovník věděl o celém našem světě. Při první návštěvě téhle knihovny mi sice bylo trošku divné jeho odtažité chování, ale někteří lidé na nás reagují zvláštně. Vlastně skoro všichni se v naší společnosti chovají trošku jinak. Ale chování tohohle muže bylo neobvyklé a já nechápala proč. Choval se spíš nepřátelsky než bojácně.

Čekala jsem, jestli dokončí svoji větu, ale bylo na něm vidět, že váhá. Z jeho tváře se ztratilo otevřené nepřátelství a zůstala v něm opatrnost.

„Dávejte si pozor,“ řekl, ale znělo to spíš jako varování než výhružka. Jeho věta mě donutila k rozhlédnutí okolo. Hledala jsem potencionální nebezpečí, ale žádné jsem neviděla. Přesto ve mně zůstal pocit znepokojení. Knihovník pustil mou ruku a znovu se otočil k nějakým knihám na stole. Pořád se ale nervózně ohlížel směrem ke mně, snad si nechtěl nechat predátora za zády.

„Děkuji,“ řekla jsem a ani jsem nevěděla za co. Pak jsem rychle zmizela z místnosti. Za tohle všechno mě doma zabijou!

Darkness

Dívka vyšla z knihovny na ulici. Rozhlížela se okolo sebe a hledala svým „dokonalým“ zrakem potenciální nebezpečí. Jenže mě by neviděla ani kdybych stál přímo před ní. Spěchala domů, za rodinou. Tak málo by stačilo na to, aby se domů už nevrátila. Pár pohybů rukama, dvě tři slova. Jenže teď už o mě ví. Nevím nic o rozsahu jejich schopností, nejsem dost silný na to, abych mohl zbůhdarma riskovat. Musím počkat, až budu silnější a právě to mě ničilo. To kvůli němu musím čekat. Jeden by řekl, že ta staletí, kdy jsem byl uvězněn v panence, mě naučila trpělivosti. Jenže opak byl pravdou. To čekání tam mě mučilo a teď, když už jsem konečně volný, jsem skoro bezmocný. Bylo to k vzteku. Ten zatracený lidský červ všechno zničil. Nenávistně jsem si změřil postavu míhající se za oknem. Teď byl čas si to s ním vyřídit. Tenhle červ už nadělal dost škody. Přiblížil jsem se k oknu a bez jakékoliv námahy vplul přes sklo do místnosti, kterou poznamenal začínající soumrak.

Byl jsem tak rád za to, že dnes zapomněl zapálit svíce. Jejich překonání by mě stálo síly, které budu potřebovat k jeho zlikvidování.  Byl v celém domě sám, nikdo neuslyší jeho volání o pomoc a škemrání o život. Odolal jsem chuti rozesmát se. Věděl o mě. Jeho roztržité pohyby a pohledy, které házel kolem sebe mě o tom přesvědčily. Neviděl mě, ale nějakým způsobem vycítil mou přítomnost. Položil knihu na stůl a začal očima těkat po místnosti. Pomalu zacouval do rohu, aby zamezil tomu, že mu vpadnu do zad. Ale bylo pozdě, už nic mi nezabrání ho zničit. Byl jsem už těsně u něho a on cítil můj vztek na celý svět.

„Jsi to ty?“ zeptal se tiše a zrychleně dýchal. Nebylo to strachem, spíš se připravoval na nadcházejí boj, který stejně prohraje. Byl jsem už skoro u něj, když zpoza košile vytáhl medailonek. A na něm byla jediná věc, která mě mohla zastavit. Zděšeně jsem couvl o několik kroků zpět a koukl se na nenáviděný obraz dvou růží se zkříženými stopkami. Měl jsem chuť si dupnout. Zřejmě věděl, proč je ještě naživu, protože se úlevně zasmál a řekl:

„Měla pravdu. Ona  měla pravdu.“ Zavřel oči a na obličeji mu byla vidět ta úleva, kterou prožíval. Jen se moc neraduj, stejně tě dostanu, pomyslel jsem si škodolibě. Jen to bude ještě chvíli trvat.

„Možná už je pryč, ale stejně nejsi ten nejsilnější,“ řekl nenávistně, hned jak otevřel oči. Najednou má dost odvahy, panáček.

„Však se ještě uvidíme,“ řekl jsem výhružně. Zviditelnil jsem se kousek od něj, hned za hranicí ochranného talismanu.

„Já vím, Darknessi, já vím,“ řekl a propaloval mě očima. Kdyby pohled uměl zabíjet, už bych byl mrtvý. Jak dlouho už mi křížil mé plány! Jak dlouho mě svou bezvýznamnou existencí otravoval. Přesto to s ním určitě dopadne stejně jako s ostatními lidmi, kteří se mi připletli do cesty. Měl jsem chuť po něm skočit. Jen silou své léty prověřené vůle jsem udržel klidnou tvář a přemístil se pryč od toho prašivého smrtelníka. Já tě dostanu!

Nedobrovolně jsem se zhmotnil v jedné zapadlé uličce v Seattlu. Nebyl jsem tak silný, jako před uvězněním do panenky. Tehdy jsem dokázal Sorgině snést modré z nebe. Sorgina… Moje tmavovlasá čarodějka, jediný člověk, který mě dokázal udržet na uzdě. Předtím, než jsem se s ní seznámil, jsem kočoval po tehdejší Americe. Byl to tvrdý a nebezpečný život, ale moje kouzla mě dokázaly ochránit. A moji spolucestovatelé po pár týdnech přišli na to, že moje schopnosti jsou pro ně spíš výhodou než hrozbou. Dokázal jsem je ochránit před jakýmkoliv nebezpečím. Ať už před medvědy nebo indiány, před vodou nebo ohněm, prostě před vším. Stal jsem se vůdcem naší malé kupecké karavany a žil vcelku spokojený život. Až do té doby, než jsme přicestovali do Salemu. Bylo to těsně po nastolení nového roku. Psala se léta páně 1692.

Byli jsme tehdy hladoví jako psi a obchody taky nešly zrovna nejlíp. Navíc nás na cestě zastihla veliká bouřka a i přes mou ochranu jsme přišli o dva muže a jedno dítě. Prostě to byl jeden ze dnů, kdy jsem svůj život nenáviděl. Byl právě leden a Salemem otřásaly záhadné nemoci několika dívek. Zpočátku jsme tomu nevěnovali moc pozornosti, jenže pak nám obyvatelé vesnice odmítli poskytnout přístřeší. Jedna malá holčička pobíhající po ulici nám po té, co jsme jí dali krajíc chleba, prozradila, ať to zkusíme u sester Hoppkinsových. Byly to prý tři sestry žijící se svým bratrem kousek za vesnicí ve velkém domě. Tehdy jsem věděl, že nemáme na vybranou.

Sestry Hoppkinsovy byly vlastně tři krásné mladé dívky, Sorgina, Anna a Joana. Žily se stejně starým bratrem. Celou domácnost vedla ta nejstarší z nich, Sorgina. Kupodivu nám opravdu poskytli přístřeší. Rozhodli jsme se v tomto příjemném prostředí pár dnů zdržet. Jenže pak se to všechno posunulo dál. Zjistil jsem, že sestry taky nejsou úplně normální občanky a ony zase po nějaké době poznaly mou pravou podstatu. Kupodivu to ale nijak neřešily. A já se zamiloval do Sorginy. Jenže pak to začalo. Ve městě a vesnici pověrčiví puritáni zahájili hon na čarodějnice a já věděl, že musím pryč. Přemlouval jsem Sorginu, ať se mnou uteče. Bylo mi jasné, že dřív nebo později se vesničané zaměří na tyhle zvláštní sestry, už kvůli jejich odlišnosti. Ani nebudou vědět, jak moc se strefili do pravdy. Jenže Sorgina nechtěla odejít bez sester.

Koncem dubna se naplnila moje prorocká slova. Rozvášnění vesničané vtrhli do domu. Mě, Joan a Anně se podařilo utéct, ale Sorgina se svým bratrem byli uvězněni a obviněni z čarodějnictví. Spolu s jejími sestrami jsme se skrývali v okolních lesích a hledali příležitost, jak je osvobodit. Jenže ta se nenaskytla. Ty dvě mrchy nechtěly riskovat své krky a nechaly v tom Sorginu samotnou. To kvůli nim jsem ji nedokázal zachránit. Kdyby mi tehdy pomohly, tak bych tady teď nemusel být. Prožil bych s ní šťastný život a vše by bylo v pořádku. Ale ty slabošky odmítly zabíjet lidi a nechaly Sorginu zemřít. Jenže mě se podařilo to, o čem ony ani nesnily. Nenechal jsem ji zemřít. Vytvořil jsem totiž panenku, do které jsem vložil její duši.

Měl jsem svoji lásku u sebe a zbývalo mi ještě zabít její sestry, aby zaplatily za svou zradu. Jenže to se mi nepovedlo. Dohromady byly mocnější než já.  Nedokázaly mě sice zabít, ale uvěznily mě do porcelánového panáčka. Anna si vzala panáčka a Joan panenku, ve které byla uschovaná Sorgina. Nás dva si pak předávaly z generace na generaci jako pouho pouhou věc.

Na jejich dcerách se projevily geny. Prvorozená dcera musela vždy nést břímě své matky a hlídat mě nebo Sorginu. A tak jsem uvězněn v panence přečkal staletí. Při zdravém rozumu mě držela jenom touha pomstít se a zabít potomky Anny a Joan. Jen tak jsem totiž mohl dokončit to, co jsem začal už tehdy. Jen tak jsem mohl pomstít Sorginu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (04.03.2012 00:49)

Vážně nesnáším tématiku honů na čarodějnice, děsí mě to na nejvyšší míru, na těch "příbězích" je totiž vidět, co je homo sapiens sapiens vlastně zač...
u minulé kapitoly jsem měla dojem, jako by ji psal někdo jiný... ale teď už to začíná být zase Ivanka v celé své vtipnosti a lehkosti
ta temná část mě děsí a zároveň rozlítostňuje, tedy její konec, proč se ti "špatní" vždycky ohánějí láskou? nemyslím, že by to byla láska, když se dokázala přetavit v touhu zabíjet... zatímco láska je tvořivá, pomsta je destruktivní... jsou to protiklady

emmettka

3)  emmettka (17.02.2011 18:11)

Nevím co si o tom mám myslet, to bylo,... kouzelné!

Fanny

2)  Fanny (14.02.2011 09:47)

Úplně jiné. Nemám ani nejmenší tušení, co se bude dít dál. A tahle kapitola nám toho řekla mnoho a zároveň nám možná dokonce nějaké "odpovědi" sebrala.

Michangela

1)  Michangela (13.02.2011 17:30)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek