Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Naše první výročí...

Ahoj, tak se tady zase po čtrnácti dnech hlásím s novou kapitolou. Za tehle dílek bych se nejradši ukamenovala. V podstatě se tu nc neděje, je nezáživná a krátká. Ale doufám, že si vás jedenáctkou udobřím. X)


10. kapitola – nový domov, šepot a něco k tomu

Clare

Seděla jsem v malém podkrovním pokojíku a koukala se na bílou zeď. Asi před hodinou mě strejda vysadil před mým novým domovem. Nikdy, aspoň co si pamatuji, jsem tu nebyla na návštěvě. Strejda s mámou prostě neudržovali moc přátelské vztahy. Dům mohl být jen o něco větší než náš. Měl bílou omítku, tmavá, asi dřevěná, okna, dvě patra a zahrada okolo byla skvěle udržovaná. Prostě tuctový, ničím zajímavý domek. Hned jak jsme vešli do domu mě provedl několika pečlivě uklizenými místnostmi s neosobním a perfektně ladícím interiérem.

Všechny místnosti v domě byly slunečné a bílé vymalované. Sterilitu ještě zdůrazňoval světlý nábytek a koberce. Chyběly tu jen cedulky: Pozor, nesahat! Cítila jsem se tu nesvá. V kuchyni žádné šmouhy, podlahy pečlivě umyté, nikde ani smítko prachu… Celou dobu jsem se nervózně ošívala a marně doufala, že to všechno uklidili jen kvůli mně.

Strejda mě potom beze slova pokynul, abych šla nahoru po velkém schodišti. Dostali jsme se tak na chodbu s mnoha dveřmi. Pomalu jsme přešli kolem všech a došli tak až na opačnou část chodby. Zabočil za roh a já uviděla další schody.

„Marissa se s tebou nechtěla dělit o pokoj, a tak jsme ti ložnici zařídili nahoře,“ řekl strýc a pomalu začal stoupat po dalších schodech. I tady bylo všechno pečlivě uklizeno. Vystoupali jsme do podkroví a před námi se objevily dveře.

O několik hodin později

Měla bych být ráda, že mě strýc a teta přijali, ale bylo mi neskutečně smutno. Taky bych měla být vděčná, že mám pokoj sama pro sebe a nemusím se o něj dělit se sestřenicí. Ale ani to mě nerozveselilo. To, čemu říkali dětský pokoj, byla vlastně malá místnůstka, která podle všeho ještě před týdnem sloužila jako sušárna prádla. Jediné okno nabízelo výhled na střechu sousedního domu. Vybavení místnosti bylo naprosto neosobní, postel, psací stůl s židlí, jedna skříň a noční stolek. Kam si dám všechno oblečení a knížky? Ale nesměla jsem si stěžovat, přece jenom nejsem v děcáku. Padla na mě nevysvětlitelná tíseň. Tak v tomhle domě bydlela jako malá máma. O svém dětství většinou mluvila nerada, ale podle útržků mi došlo, že to rozhodně nebyla procházka růžovým sadem.

S povzdechem jsem přistoupila ke krabici a vyndala z ní pár kousků oblečení. Sice se mi do toho moc nechtělo, ale musela jsem začít vybalovat. Jenže pak jsem narazila na něco tvrdého. Vyndala jsem poslední mikinu a uviděla truhličku. Tady něco nehrálo. Byla jsem si jistá, že jsem ji dala do té druhé krabice, kterou jsem zatím nechala u strejdy v autě… Najednou mi v pokoji začalo být těsno. Zdi se stahovaly směrem ke mně a prostě jsem musela vypadnout. S trhnutím jsem otevřela dveře a vešla na temnou chodbu. Schodiště vypadalo strašidelně. Zdi šeptaly nesrozumitelná slova a mračily se na mě.

„Vrátila se!“ řekl kdosi a já se polekaně rozhlédla. Možná si to jenom představuju. Ano, bujná představivost, tak to je. Nikdo nic neřekl a nikdo tu nebyl…

„Je zpátky! Zase se vrátila!“ ozvalo se znovu. Třásla jsem se jako osika a zběsile se rozhlížela. Až teď jsem si všimla malých zastrčených dveří, které oddělovaly chodbičku s mým pokojem od půdy. Možná si ze mě někdo dělá legraci. Pomalu jsem přešla až k těm dveřím a otevřela je.

Na druhé straně byla naprostá tma. Z neznámého důvodu mě to tam táhlo, i když bylo jasné, že to není zrovna rozumný nápad. Natáhla jsem ruku, abych našla na zdi u dveří nějaký vypínač, když se něco ozvalo z mého pokoje. Hlasy a tlumený šepot najednou ustaly. Všechny mé smysly oblouznila písnička, která se vzala kdo ví odkud. Ustoupila jsem od dveří a rychle je zavřela. Vstoupila jsem do pokoje a našla tam otevřenou truhličku. Zvláštní, přísahala bych, že když jsem odcházela z pokoje, tak byla zavřená a zamčená. Přistoupila jsem k ní a opatrně nahlédla dovnitř. Hrací kolotoč stál na knížce, pomalu se otáčel a vydával líbeznou melodii.

Jeden tón střídal druhý, hudba byla klidná a tichá. Znala jsem tu píseň, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Útržkovitě se mi vybavovala slova, která neměla žádný smysl, písmenka poskládaná náhodně do sebe bez jakéhokoliv řádu. Marně jsem pátrala po té vzpomínce, která by mi objasnila více. A pak se vynořila naprosto sama:

Choulila jsem se ve stínu skříňky u schodů a napjatě pozorovala mámu, jak chodí po místnosti. Přecházela od skříňky ke skříňce a zapalovala jednu svíčku za druhou. Měla na sobě bílé letní šaty, i když za okny se snášely k zemi poslední listy. Přes šaty byl přehozený bílý plášť až na zem. Bělostný oděv kontrastoval s její tmavou pletí a havraními vlasy, které jí v dlouhých loknách spadaly na záda. Po chvilce byla celá místnost ozářená měkkým světlem svíček. Krb začal skomírat, ale máma si toho nevšímala. Usadila se na kobereček uprostřed místnosti a začala pobrukovat krásnou melodii. Po chvilce přidala i slova. Nerozuměla jsem ani jednomu z nich, ale přesto to bylo nádherné. Máma zpívala jako anděl. Jenže potom se asi něco stalo. Prudce se otočila a káravě se na mě koukla. Věděla jsem, že jsem prozrazena.

„Clarie,“ řekla, ale vůbec to neznělo rozzlobeně, spíš jako povzdech. Potom zakroutila hlavou a vztáhla ke mně ruku. „Pojď za mnou,“ pronesla smířlivě a já prostě nemohla odmítnout. Něco mě táhlo mezi ty osvětlené svíčky. Jen co jsem stanula u ní, uslyšela jsem tlumený šepot. Jenže strach se nedostavoval, nebylo čeho se bát, je u mě přece máma.

„Posaď se,“ usmála se a poklepala na zem vedle sebe. Bez hlesu jsem ji uposlechla. Najednou jsem se cítila jako velká holka.

„Tuhle písničku jsem se naučila od své babičky. Moc jsme se nevídaly, co si pamatuji, tak jsem ji viděla jenom párkrát. Byla to stará indiánka, ze které měli strach i ti nejsilnější chlapi z kmene. Byla šamanka. Učila mě tuhle písničku a říkala, že ji nikdy nesmím zapomenout, protože je to moje dědictví. Sama nevím, co  znamená, ale je moc krásná. Naučím tě slova, chceš?“ zeptala se mě. Přikývla jsem a nedočkavě jsem se na ni podívala.

Mae byd llawn o ryfeddod a phoen, mae byd hud yn llawn ac is. Mae byd llawn o gariad a cholled. Mae byd llawn o ddrysau caeedig ...” zazpívala a pomalu mě začala učít jednotlivá slova.

Slova se mi vybavovala jedno za druhým, naprosto bez problémů. Začala jsem zpívat a kolotoč mi dělal doprovod. Najednou se něco začalo dít. Znovu jsem slyšela ten šepot. Ale už nebyl nepřátelský. Skoro bych přísahala, že se mi něco snažil říct. Jenže já jsem mu nerozuměla, stejně jako jsem neznala význam slov té písničky. A pak kolotoč ztichl a hlasy zmizely spolu s ním. Slyšela jsem, jak na příjezdové cestě zastavilo auto a po chvilce se zezdola začaly ozývat hlasy. Nastal čas sejít dolů po schodech a představit se své nové rodině. Zbývalo jen najít ztracenou odvahu a nerozbrečet se před nimi.

Pomalu jsem scházela schody a byla jako na trní. Jaká bude sestřenice a teta? Myslela jsem, že puknu zvědavostí. Konečně jsem se dostala až do kuchyně. U sporáku něco kuchtila poměrně vysoká blonďatá žena. Byla ke mně otočená zády a vůbec si mě nevšimla. Lehce jsem si odkašlala a ona se rychle otočila. Do riflí s vysokým pasem měla zastrčenou černou košili. Blonďaté vlasy jí v kaskádách spadaly na ramena. Měla poměrně tvrdé rysy, ale v obličeji laskavý výraz.

„Ahoj, jmenuju se Mia,“ řekla a mírně se usmála. Přešla místnost a napřáhla ke mně ruku s pečlivě pěstěnými nehty.

„Ehm, já jsem Clare,“ naprosto jsem nevěděla, jak se mám chovat. Mám ji tykat nebo vykat? Vypadala docela příjemně, ale jak s ní mám mluvit? Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který se snadno seznamuje. Knížky mi vyhovovaly i z toho důvodu, že po mě nikdy nechtěly, abych s nimi mluvila. A máma s bráchou taky nebyli ti nejhovornější lidé na světě. Kluci z party po mě moc mluvení nechtěli a tak jsem nějak nikdy neměla možnost zdokonalovat se v řečnickém umění. Zřejmě vycítila moje rozpaky, protože se ujala slova.

„Jestli by ti to nevadilo, tak mi tykej. Nejsi malá holka a pro obě bude jednodušší, když mě budeš říkat Mio. Do školy půjdeš zítra, už jsem ti to domluvila. Byla by jsi tak hodná a pomohla mi za chvíli vyplnit přihlašovací formulář? Nevěděla jsem tvoje datum narození a rodné číslo.“ Usmála se a vrátila se ke sporáku. Váhavě jsem se vydala za ní.

„Nechcete pomoct?“ zeptala jsem se. Koukla se na mě a zakroutila hlavou. Potom se zamyslela a řekla:

„Možná by jsi mohla vyndat nádobí z myčka a přitom si se mnou popovídat.“ Rozhlédla jsem se okolo a hledala myčku. Kuchyně byla krásná světlá místnost a velkými okny. Kuchyňská linka měla moderní vzhled a vestavěné nerezové spotřebiče mi připadaly jako z jiného světa. Všude kolem mě byla spousta bílých dvířek. Zbytek místnosti zabíral velký krásný dřevěný stůl a židle kolem něj. Všechno bylo strašně moc akorátní a neosobní. Pomalu jsem se vydala k myčce a otevřela ji. Vyndávala jsem nádobí v naprostém tichu. Problém byl, že jsem absolutně netušila, kam mám nádobí uložit.

„Talíře patří do té skříňky nad dřezem,“ ozvalo se od sporáku. Vděčně jsem se na ni podívala, ale už zase byla ke mně otočená zády.

„Hrníčky dávej oušky doprava,“ upozornila mě, aniž by se ke mně otočila. S pokrčením amen jsem je přerovnala tak, jak chtěla a zavřela skříňku.

Potom mi dala ještě několik dalších instrukcí, kam uložit další kusy nádobí a jak. Jinak byla zticha. Neříkala náhodou, že si se mnou chce popovídat? Uložila jsem vidličky do skříňky vedle myčky a všechno bylo hotovo. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem ji, jak si sedá na židli.

„Nechceš se taky posadit?“ zeptala se a ukázala na židli vedle sebe. Pokrčila jsem rameny a sedla si naproti ní.

„Víš, nechci tě nijak svazovat, ale chtěla bych, abychom večeřeli a snídali společně. Obědy budeš mít ve škole, ale snídaně je vždycky o půl sedmé u tohohle stolu. Společná večeře je přesně v šest. Doufám, že tě to nebude nijak omezovat a přidáš se k nám,“ dokončila svůj proslov.

„Ne, nijak mi to nevadí,“ řekla jsem tiše a byla to vlastně pravda. Vždyť tady vůbec nikoho neznám. V kuchyni nastalo ticho. Nějak jsem nevěděla, co říct. U nás doma nikdy nebylo rozpačité ticho. Ani jeden z nás nějak neměl potřebu moc mluvit. Rozuměli jsme si natolik, že jsme nemuseli zbytečně moc vysvětlovat. Řekli jsme si vždy jen to důležité.

Z předsíně se ozvalo zarachocení zámku a někdo vešel do domu.

„Mami, už jsi doma?“ křikla nějaká dívka. V tu chvíli vešla do místnosti asi třináctiletá blonďatá holka, která byla velmi podobná své matce. Moje sestřenice. Na tváři se jí zračilo překvapení, když se na mě koukla. Měla na sobě riflovou sukni a pruhované punčocháče, tričko neslo jasný nápis: Nic po mě nechtějte, nemuseli byste se dočkat! Hned jak překonala první moment překvapení, tak se váhavě usmála a přešla místnost. Stejně jako před chvílí její matka mi podala ruku a představila se:

„Ahoj, já jsem Marissa, a ty?“

„Ahoj, já jsem Clare.“ Odpověděla jsem jí na otázku. Znala jsem tenhle typ holek, co si tak zakládají na tom, že mají blonďaté vlasy a značkové oblečení. Já jsem je nenáviděla a ony nenáviděly mě. Vypadala, že si je naprosto jistá sama sebou. V tuhle chvíli jsem jí to záviděla, věděla jsem, že tahle vlastnost by se asi hodila.

„Clare,“ řekla Mia, „Marissa je o rok mladší než ty a chodí do sedmé třídy. Budete chodit na stejnou školu a Marissa tě tam zítra zavede, ano?“ Kývla jsem a pátravě si Marissu prohlížela. Nevypadla moc přátelsky, popravdě jsem se bála, že každou chvílí usne nudou ve stoje.

„Mami, můžu už jít?“ zeptala se, ani nečekala na přikývnutí a pěkně po anglicku se vypařila. Mia se na mě usmála a v tu chvíli jsem věděla, že bych asi taky měla zmizet.

„Já už taky půjdu,“ řekla jsem tiše a vydala se po schodech nahoru. Takže tohle je moje nová rodina, došlo mi trochu opožděně. Tak tohle bude ještě zajímavé…

 

***

Na mém shrnutí najdeme fotku Clariiny mámy, tety Mii a strejdy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  Nikdo (24.05.2015 19:53)

Jak se všichni máte :D

HMR

5)  HMR (29.02.2012 03:04)

Kde se sakra ten Sam fláká? Já chápu, že je to na čtyřech nohách nezvyklé, ale tady je malá holka, co ho potřebuje, no a Leah asi taky není nějak valně, že?
Chlapi... když je člověk potřebuje...

Ivanka

4)  Ivanka (21.01.2011 20:19)

Ambro, naprosto s tebou souhlasím, maminka opravdu nevypadá moc indiánsky. Jenže víš, jak je neskutečně těžké najít odpovídající osobu? Strávila jsem na tom asi týden, možná víc, ale nic lepšího jsem nenašla. :(
Chvilku se nám to bude ještě zamotávat, ale pak se všechno rozmotá!

ambra

3)  ambra (21.01.2011 20:13)

Zlatíčko, Ty prostě nezklameš. Dokonalé vykreslení atmosféry, v tom pokojíčku pod střechou jsem cítila její obavy a potom i ten skutečný strach!!! A jé, tajemství nám přibývají, doufám, že se nám do toho Clare moc nezamotá;) .
Fotečky krásný, jen maminka mi nepřipadá moc indiánsky . V novém domově se rozkoukává, třeba to nebude tak hrozný. Ale už aby se objevil Sam!!!

Michangela

2)  Michangela (16.01.2011 21:55)

Fanny

1)  Fanny (16.01.2011 17:51)

Zase moc hezké, pro dnešek takové oddychové... A chudák Clare obzvlášť Marissa není zrovna sympatická. A Mia se mi taky nezdá

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek